Kapitola 17 - Prozření

 

Kapitola 17 - Prozření

 

Diami dělala, že si upravuje plášť a zatímco se nenápadně ohlédla. S tichým povzdechnutím, se zase zahleděla dopředu. Zase ji sledovali. Ode dne, co otce na jeho žádost převeleli k hlavním jednotkám, nebylo okamžiku, kdy se ji hned po opuštění domova nepokoušeli sledovat. Vůbec se jí to nelíbilo. Měla o otce skutečný strach. Věděli o jeho úmyslech? Zjistili, co provedl, když sem lidé přišli? Její černou noční můrou bylo, že ano. A tak jen tiše s nadějí doufala, že se v tomto přeci jen mílí a Řád ve skutečnosti nic pořádného neví. Protože jinak měla jen minimální šanci, že se s otcem ještě někdy shledá.

Od okamžiku, kdy se dozvěděla o otci pravdu a změnila tak na něj radikálně svůj názor, chtěla si s ním promluvit. Vyčkávala však na nějakou vhodnou příležitost, hodící se k tomu, co mu chtěla všechno sdělit a najednou po pár dnech byl rázem pryč. A jí tak došlo, že svou možná jedinou šanci v životě propásla. Čekat na nějakou vhodnou příležitost byla od ní velká chyba, ale to jí došlo až přespříliš pozdě. Litovala toho a ne zrovna málo, čas ale zpátky už vzít nemohla. Kdyby magie něco takového svedla, už by neváhala a promluvila by si s ním hned po té, co se vrátila ze setkání Pravověrných, které se tak krátce konalo po útoku na město.

Proč to ten večer sama neudělala? Byla tehdy tolika plná odhodlání a odvahy, že zvládly i to úvodní řeč toho setkání.

Proč musí vršit jen chybu za chybou?

Ne teď si však něco takového nemohla rozhodně dovolit. Jestli si myslí, že je dnes konečně dovede na místo setkání Pravověrných, tak se šeredně přepočítali.

Zastavila se, nápadně se kolem sebe rozhlédla a s jistou nutnou obezřetností dělala, jako by kontrolovala, že ji nikdo nesleduje. Dál se chovala, jako by si dvojice, co jí už dobu sledovala, vůbec zatím nevšimla a vešla do jednoho z tunelů, čímž opustila tak městské ulice Rubídie. V hlavě si mezitím promýšlela, co bude dělat dál. Měla v zásobě několik způsobů, jak Řád za zády setřást, ale všechny tyto možnosti už postupně vyčerpala a nic nového ji v této rychlosti nenapadalo. Bude muset sáhnout po něčem, co už použila a doufat, že to na ně zabere i tentokrát.

Proplétala se bludištěm tunelů, zatím co ty dva slídily ve skutečnosti vedla, co možná nejdál od skutečného místa setkání Pravověrných. Trik, který hodlala praktikovat, šel provést na několika místech a jedné bylo i celkem cestou, ale nehodlala riskovat jen proto, aby si ušetřila kroky.

Konečně se dostala do chodby, do níž potřebovala. Viditelně se kolem sebe rozhlédla tak, aby se na ně ve skutečnosti nepodívala a rychle nahmátla skryté mechanické otvírání ukrytých dveří. Ani se pořádně nestačili otevřít a už rychle proklouzla dovnitř. Zavřela za sebou. Přeběhla místnost plnou nejrůznějšího harampádí a otevřela si další skryté dveře, které ji tentokrát zavedly do chodby, která z části byla souběžná s tou, kterou se sem dostala, ale nikterak se s ní ve skutečnosti nekřížila.

Rozeběhla se a po chvíli se tak dostala na křižovatku. Ohlédla se, nikdo ji nesledoval. Pokud už od minula věděli, kdy a jak ty dvoje dveře otevřít, zpomalilo je to i tak natolik, aby je setřásla. Pro jistotu si však i přes to nezvolila cestu, která by ji nejrychleji zavedla na místo setkání a vybrala trochu delší okliku.

Vběhla do jednoho ze tří možných tunelů a ještě nějakou chvíli běžela, než začala konečně trochu svůj krok zpomalovat. Když dorazila po nějaké době na konec své cesty, byla ještě tak udýchaná, že se nezmohla ani na slovo. A tak po té, co zaklepala na dveře a z nich vykoukl strážce, ukázala mu obrázek své matky v medailonu bez obvyklé krycí věty, která též sloužila i svým způsobem jako heslo. Naštěstí ji muž znal už tak dobře, že i bez toho bez řečí nechal proklouznout dovnitř na setkání Pravověrných.

„Konečně jsi tady,“ úlevně si vydechl Torix, když Diami spatřil přicházet. „Čekal jsem se zahájením na tebe,“ stručně ji obratem informoval, jen dorazila těsně k němu.

„Promiň,“ hlesla tiše Diami a zahanbeně se na něj podívala.

Torixovi při tom pohledu obratem došlo, že to, co řekl, vyznělo jako výčitka, kterou ve skutečnosti neměl v úmyslu. Chtěl ji tedy hned uklidnit, že to tak nemyslel, když mu však došlo, že dívka stojícím před ním je ve skutečnosti daleko skleslejší, než by se dalo po těch pár slovech předpokládat. „Jsi v pořádku?“ starostlivě se zajímal.

„Opět mě sledovali,“ trochu neochotně mu přiznala a pod náporem pohledu, který ji dál takřka propaloval, konečně přiznala i to, co se poslední dny tak zdráhala říct. „Mám starost o otce. Bojím se, že už se nikdy neuvidíme a já mu tak nebudu už nikdy moci říct, jak moc mě některé věci mrzí.“

Torix dobře věděl, o čem mluví a nešťastně si dívku přitáhl do náruče v utěšujícím gestu. „To bude dobré, uvidíš. Jednou mu to určitě povíš, a i kdyby ne tak věz, že si on sám dle mého názoru před odchodem některé věci dávno uvědomil a slova tak byla už zcela zbytečná,“ špitl si do vlasů.

Diami se trochu od něj poodtáhla. „Jsi si jistý?“ zajímala se.

„Rozhodně,“ ujistil ji vůdce Pravověrvých v Rubidii, přičemž Diami nikterak nemohl ujít ten zcela nečekaný pohled plný lásky, kterým se na ni díval, díky kterému se dokázala konečně alespoň na chvíli trochu uklidnit.

„Přišli nějaké nové zprávy?“ zajímal se Diami ve snaze raději změnit téma. Poslední informace, které se k nim dostali, byly, že lidé spolu s Pravověrnými v Jistoru vyhráli a že mají čekat na instrukce týkající se toho, co bude dál.

Torix přikývl a podal ji zprávu, kterou uschovával pečlivě složenou v jedné z kapes.

„Rozhodli se zaútočit na Cenalis?“ pronesla nevěřícně Diami, když se prokousala prvními řádkami textu.

„Je to jediné možné řešení. Proto se Pravověrní z Jistoru vydali s nimi a ti, co jsou v hlavním městě, už se připravují, aby jim byli schopni náležitě ve vhodnou chvíli pomoci,“ vysvětlil jí.

„A co my?“ rozhodla se ho raději zeptat a ušetřit tak svůj čas i síly, které by jinak byla nucena vynaložit nad rozluštěním toho droboulinkého písma zprávy.

„Budeme bojovat,“ odhodlaně ji odpověděl Torix. „Každé město má své samostatné instrukce. Tremoi mobilizovala síly a stahuje je urychleně do hlavního města. Díky tomu a zároveň tažení na lidská království má tak většina z našich měst jen minimální posádku a to především v ta Dolokarském a Cuprakském království. Tam budou Pravověrný bojovat za svou svobodu jako první. Pak přijde na řadu Temok a na závěr Silivaské a Šerodské království.“

„V Silivě a Šerodu zůstalo velké množství vojáků sloužících Řádu. Proti nim nemáme moc šancí,“ zapochybovala Diami přemýšleje nad tím, jaké jsou šance Pravověrných na území těchto dvou království.

„Proto se v nich pokusíme převzít vládu nad městy, až se dají vojáci do pohybu a přiblíží se k Cenalisu. Když se rozhodnou vrátit prohrajeme, ale pomůžeme si tím však v hlavním městě. Pokud se nevrátí, budeme mít velkou šanci vyhrát a získat tak další město pod svůj vliv. Postupně tak Cenalis zcela odřízneme,“ objasnil ji Torix.

„Ať se rozhodnou jakkoliv, tak či tak vyhrajeme, záleží už jen přesně jak,“ s uspokojením Diami došlo. Válka se rozhoří po celých pěti království a jednotlivé plameny se buď může Řád snažit hasit a nebude tak moci ovšem pomoci Cenalisu anebo vše obětuje v naději, že hlavní město díky posile udrží a zbytek vyřeší až časem.

„Přesně,“ spokojeně ji přitakal. „A teď už dost řečí o tomto. Myslím, že je už ten nejvyšší čas, abychom společně pronesli úvodní řeč, můj zástupče,“ utnul tak náhle jejich dosavadní debatu s hranou vážností.

„Oba? Zástupce?“ zaskočeně se na něj podivila Diami. „Nemyslím, že je to dobrý nápad?“ zapochybovala ještě neurčitě, čímž dával najevo, že tím myslí obě své dvě předchozí otázky.

„Jistě a co jiného bys po tom všem pro ostatní byla?“ odpověděl ji pobaveně otázkou Torix a okázale od ignoroval její zaváhání nad společnou úvodní řečí.

„A pro tebe?“ zajímala se s lehce pozvednutým obočím s vnitřním nedobrovolným odevzdáním se nad tím, že bude muset pravděpodobně na podium skutečně s ním.

Torixovi šibalsky zajiskřilo v očích a na místo toho, aby ji cokoliv na to řekl, popadl ji za ruku a už ji sebou táhl po schodech na vyvýšený stupínek.

Diami se trochu vzdorovitě zpočátku zapřela, aby mu to nedaroval tak lehce, ale pak povolila a se všemi okolo očekávanou důstojností ho sama dobrovolně následovala.

 

Další směna a namáhavá práce. Tentokrát měl Merik po dlouhé době štěstí a vyfasoval vozík a k tomu ještě i s Illaiem, s nímž mu bylo poslední směny dovoleno pracovat ve dvojici jen zřídka. Mrzelo ho to, ale nemohl s tím nic dělat, a tak si jeho přítomnosti o to víc vážil a užíval si ji. Přeci jen Ili byl jediný přítel, kterého tu za tak dlouho dobu měl a se kterým mohl v rámci možností trochu mluvit.

„Mrzí mě to, že s tebou nemohu být ve dvojici pořád tak, jak tomu bylo na začátku,“ špitl sklíčeně Illai při první příležitosti, co byli stráže z dohledu. Tížilo ho to a tak o tom nedokázal mlčet. Měl výčitky svědomí, že podlehl částečně tlaku okolí a do dvojice si začal spíše brát někoho ze svých lidí na místo Merika.

„Nemusí, jen nám to jednoduše už tak nevychází. Stráže nemají rádi, když vidí nějaké dlouhodobě neměnné pracovní dvojice a tak se tomu snaží předcházet,“ uklidňoval mladíka bůh moudrosti, i když se sám vnitřně obával, že za tím může být klidně i něco daleko jiného, ale to se nahlas neodvážil vyslovit. Raději chtěl prozatím věřit tomu, co řekl. Pravda mohla přinést bolest a té už i tak bylo na tomto místě více než dost.

Eltonský princ zaváhal, co má na to říct a tak přišel o možnost mu odpovědět. Stráže byly opět kolem nich a poměrně dlouhou dobu se jich drželi. Už měli přes třetinu směnu za sebou, když se opět naskytla příležitost. Ili zpočátku váhal, ale nakonec přeci jen tichu prořízl, zatímco ho Merik bedlivě poslouchal. Vycítil, že mu chce mladík něco důležitého říct a tak mu k tomu poskytl dostatečný prostor, i když nervozita sálající z mladíka mu přinášela neblahé tušení a tím i potažmo zklamání. Obava z toho, že je to možná skutečně poslední směna, co pracují spolu, se začala obratem naplňovat, jen co Iliai začal mluvit.

„Moji lidé si nepřejí, abych se s tebou vídal. Sám jsi mě na začátku před tím varoval, že to dříve či později přijde a já ti nevěřil, ale měl jsi nakonec pravdu. Kdybych jim mohl prozradit, kdo skutečně jsi, určitě by toho nechali, ale takhle se o mě skutečně bojí. Dlouho jsem tomu odolával, ale už na to nemám sílu. Doufal jsem, že když s tebou nebudu ve dvojici každou směnu, uklidní se a nechají to být, naneštěstí to však moc nepomohlo. Byl jsem připraven je zcela ignorovat, ale když na mě začala naléhat dvojčata… To jsou dcery vrchní komorné. Vždycky pro mě byly jako dvě sestry, které jsem neměl. Je přehlížet nedokážu. I když sám nechci, musím to kvůli nim udělat a přestat pracovat s tebou. Skutečně mě to mrzí, snad mě alespoň trochu chápeš,“ dostal ze sebe s obtížemi Ili a byl na sebe hrdý, že to dokázal. Už od mala ho učili, že musí dělat to, co se musí a ne to co sám osobně chce. Doufal, že toto je jiné, ale nebylo a proto, že si Merika velmi vážil a byl si vědomí toho, co pro boha moudrosti jeho osoba znamená, bylo to pro něj o to ještě těžší.

V okamžiku, kdy Illai vyslovil ty dvě slova - dvě sestry, nemohl se jich zbavit. Pořád mu dokola zněla v hlavě, až mu to nakonec přineslo nesmírnou bolest způsobenou tím, jako by se v něm začalo něco lámat. Zpočátku se tomu snažil vzdorovat, ale nakonec se to stalo tak nesnesitelné, že ho ta bolest hlavy přímo paralyzovala.

Ilimu náhle v průběhu jeho rozjímání došlo, že vozík tlačí z ničeho nic sám. Zastavil se a ohlédl a skutečně. Merik stál dva kroky za ním a zvláštně se tvářil. Vypadalo to spíš od bolesti nežli díky tomu, co mu právě oznámil. „Děje se něco?“ starostlivě se zeptal, ale na místo toho se mu bůh moudrosti dlouze zahleděl do očí a pak se z nenadání bez jediné vydané hlásky v bezvědomí zhroutil na zem.

Eltonský princ byl obratem u něj. „Meriku, Meriku, Meriku!“ volal stále dokola a třásl s ním, ale ač se jeho hlas i třesení postupně zvyšovalo, muž na zemi u něj se stále neprobíral. Celý vyděšený se rozhodl k tomu jedinému, co mu ještě zbývalo s nadějí, že mu snad pomohou. „Stráže!“ stačilo jednou zvolat a trpaslíci z blízké chodby byli obratem hned u něj. „Z ničeho nic se zhroutil,“ kvapně jim oznámil.

Dvojice trpaslíků si po přikývnutí přivolala dalšího strážného na pomoc a pak Merika chytili pod rameny a začali ho celkem nešetrně vléci pryč, aniž by se o jeho stav jakkoliv hlouběji starali.

Illai se na to celé vyplašeně díval, ale dřív než se mu tělo bezvědomého boha moudrosti ztratilo z očí, třetí přiběhnuvši vší trpaslík, začal vše organizovat. Nejbližší pracující dvojici vězňů byl přidělen opuštěný vozík a jemu jejich práce, které se Ili trochu neochotně s myšlenkami úplně někde jinde chopil.

 

Když přišel Merik k vědomí, cítil se trochu zmatený a nemohl si ani zprvu vzpomenout co se stalo. Otevřel oči a obratem zjistil, že leží na dece ve své cele a kousek od něj jsou postaveny čtyři misky jídla. Jídlo vždy dostával na konci směny a chvíli před začátkem nové, z čehož vyplívalo, jak dlouho byl mimo sebe a i to, že za chvíli si pro něj určitě přijdou. Netušil, kolik mu ještě zbývá času a tak se celý hladoví po jedné misce natáhl a hltavě začal jíst.

Díky trochu zasycenému žaludků se mu postupně začaly vybavovat vzpomínky na poslední směnu, nepočítal-li tedy tu, co následovala, a kterou prospal. Stačila jen pouhá dvě slova - dvě sestry a vše se změnilo.

Zamlžení jeho mysli bylo z velké části rázem pryč a on si vzpomínal na vše až do toho osudného okamžiku, kdy jeho otec zemřel. Smrt, kterou si zvolil dobrovolně. Předem věděl, že vyslovení toho proroctví mu vezme veškerou jeho magii a přesto tak učinil. Nevyčítal mu to však, na rozdíl od bratra už dávno předem měl neblahé tušení, že to tak dopadne.

Smrt otcova národa na konci boží války, ho sice těžce zasáhla, ale co ho ve skutečnosti doopravdy zlomilo, byla smrt jeho ženy.

Matka nebyla nijak výjimečně magicky nadaná žena a to i v rámci druhé třídy a tak ani sňatkem s Achanoisem si nepolepšila. Zansial měl totiž vždy konečné slovo při sňatcích mezi třídami. Povětšinou připustil, aby si dotyčná níže postavená osoba svazkem své místo ve společnosti vylepšila, ale nebylo tomu tak vždy a jeden z takových případů byla i jeho matka. Její talent neuznal dostatečně vhodným, aby byla členem nejvyšší třídy a tak zůstala příslušnicí druhé. Nevadilo jí to však a to ani otci.

Žila podle svého a časem dokonce, když se i jeho mladší bratr osamostatnil, přestěhoval se a začala žít v dolní říši mezil lidem uctívajícím jejího muže. Milovali ji stejně jako svého boha a ona jim jejich úctu a uznání oplácela tím, že jim pomáhala, kde mohla. Nikdy je neopouštěla a to ani, když byli na sklonku boží války napadeni. A tak ten osudný den zemřela jako vše ostatní na ostrově.

Otec tehdy nedokázal uvěřit, že je matka skutečně mrtvá a právě díky této nevíře se stal tím prvním, který na vlastní oči mohl spatřit ty nové bytosti, které se na Ostrově mrtvých zrodili. Přes veškeré nebezpečí mezi achanmory pátral tak dlouho až ji nakonec našel. Byla jiná a přesto i stejná a tak nedokázal uvěřit, že za těmi rudými oči a vlasy už není jeho životní láska. Stále dokola se za ní vracel ve snaze v ní oživit to, čím byla, ale neúspěšně.

Achai, tak on s bratrem této bytosti s tváří matky začali říkat, byla velmi nebezpečná. Díky tomu, že její tělo bylo jiné než ostatních, tak i její moc byla díky tomu daleko větší. Možná kdyby achanmorové bez ustání nebojovali jeden proti jednomu, mohla se pak i stát klidně i jejich královnou. Byla agresivní, vznětlivé a dominantní povahy a tak otcova zarputilost mu přinesla nejeden šrám. Když ho jedno nalez po takovémto výletě vážně zraněného, nevydržel to a otce donutil, aby ostrov zapečetili.

Na neštěstí však ani čas všechny rány nedokázal zhojit a Achanois se z její ztráty nevzpamatoval. Po nějaké době dokonce zjistil, že je to daleko horší. Nepřipouštěl si totiž, že je skutečně mrtvá a tak hledal bez ustání cestu, jak ji zachránit až nakonec šest a půl staletí po její smrti se rozhodl učinit poslední pokus. Využil svého daru a za pomoci veškeré své magie vyslovil mocné proroctví v naději, že se v něm nalezne cesta k záchraně jeho lásky. Mýlil se však, to proroctví bylo sice neurčité, ale cestou k záchraně matky nebylo. Možná proto boj o svůj život po něm vzdal a nedal jim možnost mu pomoci a jeho duše odešla za ní, ať to bylo kamkoliv.

A toto byl moment, kdy jeho vzpomínky končili a bez přístupu ke své magii na tom nemohl nic změnit. Co bylo dál po otcově smrti, stále zůstávalo v mlze. Tedy vyjma těch pár útržkovitých vzpomínek, které si vybavil ještě před tím, než se jeho paměť z velké části navrátila. Krom jediného útržku, mu vše ostatní bylo k zcela ničemu. Nešlo z nich vyčíst zhola nic a to ani kolik staletí či tisíciletí jeho života mu stále unikala.

Merik odložil prázdnou misku a vzal si druhou. A na místo toho, aby přemýšlel o tom, co neví, rozhodl se raději zaměřit na to, co ví. Illaiova řeč mu vybavila proroctví a to zas mu navrátilo velkou část paměti, což mohlo znamenat jediné a to, že bylo opravdu velmi podstatně spjato s jeho životem a to nejen tím, že to vyřkl jeho otec.

„Temné časy se blíží, mnozí z nás zkoušce podrobeni budou a osud nás určí. Zkáza a naděje, dvě sestry, konec a počátek,“ tak přesně znělo doslovně celé proroctví. První část byla příliš jasná a přímá a tak muselo jít tudíž o pouhé počáteční varování. Samotným proroctvím a tím stěžejním byla druhá polovina - zkáza a naděje, dvě sestry, konec a počátek. Co všechno mu ta slova můžou prozrazovat? Co vše z toho lze vyčíst, ač nezná následný běh dějin?

Zkáza a naděje - to byl obšírný pojem. Čeho se to týkalo? Všech nebo jen někoho? Týká se to jen horní říše nebo spodní anebo dokonce obou dohromady? Naplnilo se toto proroctví už anebo k tomu ještě dojde či k tomu právě nedochází? Nejvíc pravděpodobnou byla ta poslední možnost. Illai mu před časem řekl, jak zaslechl část hovoru nějakých stráží. Trpaslíci prý velmi brzy zaútočí i na zbylá lidská království na Sarmatu. Trpaslíci byly tudíž ve válce s lidmi a takováto rozsáhlá válka nemůže přinést rozhodně nic dobrého. Spojit ji se zkázou rozhodně nemůže být chybou.

Ano, takto si leze vysvětlit první část proroctví. Válka je zkáza a šance lidí na vítězství lze možná spojit s pouhou nadějí, ale to nemohl říct jistě. Neznal podrobnosti útku ani přesnou situaci obou stran. Počty vojáků, spojenci to všechno hrálo velkou roly, o kterých on nic z tohoto místa nevěděl.

Nesměl však zapomínat, že proroctví se úzce projí s jejich národem. Zkázou a nadějí mohou být tudíž míněny i dvě konkrétní osoby, ale on neznal nikoho, kdo by se honosil titulem bůh zkázy či bůh naděje. Jeho paměť však měla velkou mezeru. Někdo takový se mohl tedy i narodit po smrti jeho otce, což by bylo logicky i to nejpravděpodobnější.

Tak dál. Dvě sestry - zvláštní pojem.  Dvě sestry koho? Pokud se to týkalo někoho z jejich národa, znamenalo by to, že někdo má víc jak dvě děti. Bylo to však vůbec možné? Neznal žádnou takto početnou rodiny z druhé natož z první třídy. Příroda to měla jednoduše zařízeno. Čím víc magie, tím i menší možnost přivést na svět potomka či popřípadě dokonce i víc jak jednoho. Ukázkovým příkladem toho být i klidně on a jeho bratr. Kdyby jeho matka byla o trochu víc magicky nadanější, rozhodně by skončil jako jedináček.

Nesměl však zapomínat na třetí nejslabší třídu. V ní by se klidně i asi nějaké tři děti v rodině našli, ale žádné z takovýchto osob by pak neměla v sobě tak obrovské množství magie, aby byla do toho mocného proroctví zahrnuta. Mohl se však, ale mýlit. Možné mohlo být úplně vše. Ne vždy talent rodičů přesně určoval nadání svých potomků. Třeba se někomu, kdo jedno dítě už měl, pak zázrakem narodila dvojčátka, ač neznal žádný takový případ, který by se stal. Poslední dvojčata, což byli chlapečci, se v jeho národě narodili naposledy krátce před tím, než se stvořil most světů. Po jeho vzniku už k žádné takové výjimečné události za ty dlouhé věky nedošlo.

Další možností je také, že sestrami se nemyslí pokrevní příbuzní. Dvě holčičky narozeny dvěma rodinám blízko u sebe a posléze tak spřátelené, že je nazývali sestrami, byla také další možnost. Též však mohlo jít i třeba o sestry nespojované s konkrétní osobou a na místo toho třeba s osudem, časem či třeba budoucností. Pominul-li tedy, že bůh osudu a bohyně času existovali. Tyto osoby, jež je představovali, však byli až neuvěřitelně velmi staré a to dokonce natolik, že jejich vlastní jména už nikdo ani neznal a to ani oni sami, protože nikdo je neoslovil jinak než osud a čas.

Osudová zkáza, budoucí naděje, čas naděje a zkázy - tyto kombinace dávaly smysl. Sestry času, osudu, budoucnosti přinášející zkázu nebo naději. I takto šlo vyložit proroctví, svázal-li jeho první a druhou část pevně dohromady.

Závěrečná třetí pasáž proroctví pro něj byla tou největší záhadou. Všeobecně v přírodě platilo, že aby se něco nového mohlo zrodit, tak něco jiného musí zemřít. Tak to prostě bylo a to včetně nich. Nic nebylo věčné, i když na to oni s oblibou zapomínali.

Vztáhl-li tedy konec a počátek k předcházejícím částem proroctví, nikterak žádná z jeho teorií nebyla vyvrácena ale také ani potvrzena. Nemohl-li to vztáhnout na žádný konkrétní bod, ničeho přesnějšího tudíž neměl šanci se dopátrat.

Ač to proroctví rozebral právě, jak chtěl, nic z něho pořádně nevyčetl. Zarmoucený tím, pohlédl na zbývající dvě misky jídla, které se rozhodl moudře uschovat na později, ač stále pociťoval trochu hlas.

Přesunul je z prostředku cely k jedné ze stěn a zakryl je zmuchlanou dekou, na níž spával.

Když byl hotov a odsunul se od tohoto místa trochu dál, rozhodl se zkusit poprvé postavit. Celý stále zesláblí se mu to málem nepovedlo. Párkrát dokonce tak zavrávoral, že téměř spadl, ale nakonec to celé ustál a podařilo se mu i rozejít.

Po prvních krocích však mu to nedalo a jeho mysl ho donutila se vrátit k proroctví. Útržky vzpomínek, které se mu postupně vracely před tímto, mu krom jediného nemohly pomoci. V té, která mu jako první prozradila, odkud pochází, se Beros zmiňuje, že má Melie dceru. A podle toho, co teď už ví, muselo k tomu dojít až po otcově smrti. Mohlo být to dítě spojeno s proroctvím? Možné to bylo.

A pak tu byla bohyně Tremoi. Žádnou ženu s tímto jménem si nepamatoval, což mohlo znamenat dvě věci - buď se narodila po vyslovení proroctví anebo je starší a zná ji, jen si však teď říká jinak a tak si ji teď nemůže právě s nikým spojit. Pravděpodobnější se mu však jevila ta první možnost, vzhledem k tomu, že vyburcovala trpaslíky k válce proti ostatním. Tudíž mohlo jít i klidně o ženu zmiňovanou v proroctví jako zkázu. Pak by to znamenalo, že Meliina dcera je nadějí, tedy pokud šlo o dvě rozdílné osoby. Vzhledem k tomu, že však neznal jméno své neteře, mohlo by jít i třeba klidně i o stejnou osobu. V tom případě, kdo a kde je pravě ta, označovaná proroctvím jako naděje?

V ten okamžik Merika vytrhli za zamyšlení stráže.

„Výborně, jsi vzhůru. Čas do práce špíno. Neboj se, co si tady tím válením zameškal, budeš muset dohnat,“ výsměšným hlasem mu oznámil ten, který ho popadl jako první a už ho s tím druhým začal táhnout na další pracovní směnu, na kterou se Merik zatím rozhodně necítil. říkat to však nahlas bylo zbytečné. Jeho názor byl pro ně nedůležitý a tak by si svým odporem jen svou situaci tady zhoršil. Raději tedy mlčel a snažil se s nimi udržet krok.

Když ho přičlenili k jedné pracovní skupině, bezmyšlenkovitě se postavil k poslednímu, který byl jako jediný lichý. Ani se nestaral o to, kdo to je, dokud dotyčná osoby tiše nezašeptala v okamžiku, kdy se kolem nich začal rozléhat rachot pracujících vězňů, které právě teď šli vystřídat.

„Jsi v pořádku? Bál jsem se o tebe,“ zajímal se ustaraně Ili tak tichým hlasem, že ho měl Merik obtíže slyšet.

Bůh moudrosti si ho překvapeně prohlédl. „Teď už ano. Vrátili se mi veškeré vzpomínky do okamžiku, kdy můj otec zemřel, ale protože netuším, jak dlouho od té doby uteklo, nemám zdání, jak veliký výpadek paměti mi ještě zbývá,“ tiše mu po pár krocích přiznal poté, co obezřetně překontroloval okolí.

„Nemám zdání, kdy bůh proroctví skonal. Dokážeš to vztáhnout k nějaké významné události tady v dolní říši?“ zajímal se Illai využívaje toho, že strážný, který šel kousek za nimi, se s někým zapovídal a pozapomněl se.

„Něco přes šest set let po konci boží války,“ odvětil Merik po krátkém zamyšlení.

„První nebo druhé?“ zajímal se Eltonský princ.

Merik se zarazil, nevzpomínal si, že by se kdy odehráli dvě takovéto ničivé války. „První, na druhu si nepamatují,“ odpověděl mu zalitý ledovým potem a snažící se v sobě umlčet ten vzdouvající děs, co ho při té informaci zachvátil.

„Ta se odehrála před necelými dvěma tisíci lety, přesněji si to z dob svého studia nepamatuji,“ přiznal mu Ili.

Merikovi to však i tak stačilo. Po jednoduchém výpočtu už věděl, z jak dlouhého období má ve své paměti ještě mezeru. „Otec zemřel tedy zhruba před čtrnácti staletími. I když nemám tušení, jak dlouho tu už jsem uvězněný, stále podle mě mi chybí něco okolo tisíci let dění, než jsem se dostal sem,“ zamyslel se nahlas Merik.

„Ticho! Kdo vám dovolil tady mluvit,“ zaslechl obratem bůh moudrosti za svými zády. Zprudka se otočil. Úplně zapomněl si dávat pozor na stráže.

Trpaslík, který je konečně dohnal, se naštvaně napřáhl a při pohledu do jeho tváře, nasměroval svůj bič bez zaváhání na Illaie, i když ten byl právě ticho.

V Merikovi se v ten moment pohnul hněv. On mluvil, ne Ili! On si na rozdíl od něj zasloužil trest! A rozhodl se konečně udělat něco, co měl už udělat už na samém počátku, když zjistil, že za jeho chyby jsou trestání jiní.

Bez sebemenšího zaváhání skočil Maelorik pohotově do strany mezi prince a trpaslíka, u něhož už nebylo v jeho silách letící bič zastavit. Bič ho zasáhl plnou silou do zad. Díky pevně skousnutým zubům a odhodlání, se mu podařilo bolestně nevykřiknout. Nohy mu však na krátký okamžik zavrávoraly, ale brzy však nabraly zpátky svou ztracenou stabilitu a nedovolily, aby spadl.

Celým okolím zavládlo ticho. Ostatní vězni, kteří byli zastavení ihned, co trpaslík v čele postřehl, že se v zadu něco děje, oněměle na to celé hleděli. Jen Illai připravený na trest, který nepřišel, na něj hleděl ustaraně.

Merik se na něj podíval s uklidňujícím výrazem ve tváři a řádně se napřímil v celé své výšce, otočil se a z vrchu se zadíval na strážného, kterému hrůzou vypadl bič z ruky. „Nedovolím už, aby za mé chyby, byli trestáni jiní,“ vážným, rozhodným hlasem ho upozornil.

Mužík pod ním vyvedený z míry se nezmohl ani na slovo. K Merikově vnitřnímu uspokojení to byl shodou okolností dokonce ten, co si ho dobíral tak výsměšně v cele.

„Odvedu ho zpátky, pokračuj s ostatními,“ informoval zvýšeným hlasem dotyčného trpaslík, který k nim zepředu právě došel.

Strážný kvapně přikývl, sebral bič a přesunul se dopředu skupiny.

„Pokračujeme!“ zvolal rázně ve snaze posbírat zpátky svou právě poztrácenou důstojnost.

Na pokyn se všichni mlčky vydali na svoji sněmu včetně i Iliho, který se za ním ještě jednou starostlivě ohlédl, zatímco následoval ostatní.

„Jdeme!“ naštvaně na něj vykřikl trpaslík, který u něj zůstal.

Merik se mu nikterak nevzpouzel a s lehkou nervozitou, co se bude dít dál, ho následoval. K jeho překvapení však se dál nedělo nic. Bez sebemenšího slova či dalšího trestu ho dovedl zpátky do jeho cely, zamkl a odešel si po svém.

Bůh moudrosti se při pohledu na zamčené mříže a opuštěnou chodbu za nimi usadil vprostřed své cely a využil nečekaně získaného času k regeneraci a k dalšímu zamyšlení nad svými vzpomínkami.

Když přišel čas další směny, cítil se mnohem lépe a připraveněji na následující tvrdou práci, ale k jeho nemilému překvapení pro něj nikdo nepřišel a to ani ty nadcházející směny.

Trpaslíci mu mlčky pravidelně nosili jídlo a po celou dobu ho nechávali samotného v jeho temném vězení.

Postupně Merikovi s hrůzou začalo docházet, co je jeho trestem za jeho vzpurnost. Práce mu alespoň trochu krátila ten dlouhý čas zde, a i když převážně tichá společnost někoho dalšího po jeho boku při práci i tak zaháněla jistým způsobem jeho tísnivý pocit samoty. Teď neměl ani jedno z toho a čas se mu tak o to víc vlekl. Jediným, čím se tak mohl zabavit, bylo tříděním jeho velkého množství vzpomínek, které měl konečně zpět.

Nebylo možné si pamatovat úplně vše, co doposud za svůj neuvěřitelně dlouhý život zažil. To bylo nemožné, ale nemalou významnou část z toho ano. A díky magii, která pomáhala každému, komu dala výrazně delší život jako například jejich národu, ale i třeba elfům a mágům, byla nemalým pomocníkem. Bez její nepřítomnosti díky vězeňskému kruhu však vládl v jeho hlavě jistý zmatek a chaos. Magie mu dávala jistý řád a systém uchovávání vzpomínek. Bez toho bylo veškeré utřídění jeho paměti o dost náročnější a zdlouhavější. On měl však teď dost času a tak se věnoval tedy tomu jedinému, co mohl a nikterak v tom ani nespěchal. Chaos, který mu v hlavě ve vzpomínkách vládl a který by ho asi dovedl i klidně časem k šílenství, pokud by s tím nic neudělal, postupně mizel, dokud se zcela nezměnil v nově utvořený řád.

Při této náročné práci Merikovi došla jedna věc a to ta, že o vzpomínky pravděpodobně připravil sám sebe ve snaze uchovat svůj rozum a vyhnul se i tomu, co právě teď byl nucen podstupovat. Nerozuměl jen tomu, proč přesně ten závoj nad vzpomínkami se rozehnal jen z části a už teď tak brzy, když byla jeho magie ještě stále spoutaná.

Čekal. Čekal na to, co nevyhnutelně muselo přijít, ač sám přesně zatím netušil, co to má přesně být. Tam venku se muselo dít něco, co začalo přivolávat jeho vzpomínky zpět, ale co? Události spjaté s proroctvím? Na získání odpovědí však musel být trpěliví a tak se do té doby vzpomínky staly jeho novým životem. Plně do nich ponořen je některé prožíval znovu a to jak ty šťastné tak i ty nemálo bolestné. Chladné, tiché, temné podzemí se stalo tak na čas vzdáleným světem, do něhož se jen neochotně vracel, aby se najedl a vyspal.

Komentáře   

0 #3 Lady Corten 2017-09-26 14:26
Cituji Snake:
Tak mě napadá proč se nepokusí snídat ty vězeňské kruhy fyzicky. Tedy ho nerozbijou kamenem nebo krumpáčem.

Rovněž proč aka nenasadí kruh emoi. Tom by ji vyřadila a nemusela by ji zabít.

Mě se nelíbí nápad dávat tu něco jako spoiler. Ztratilo by to část kouzla.


Vězeňské kruhy fyzicky rozbít nejde. Jsou z nejlepšího kovového materiálu co dokáží vyrobit a jsou velmi pevné. Ke všemu jsou těsně na krku.
Proč ho nenasadí Emoi? Jednoduše, protože by tak stále existovalo riziko, že ji někdo osvobodí a ona zas bude v tom svém pokračovat znovu.
A neboj, to co píšeš není spoiler, ale tvůj osobní názor a já si dávám velký pozor, abych neprozradila předem konec.
Velmi děkuji za tvůj osobní postřeh. Dnes jsem téměř dokončila poslední kapitolu, takže klidně pište i dál. Měnit děj nemám už v plánu. :lol:
Citovat
0 #2 Snake 2017-09-26 14:05
Tak mě napadá proč se nepokusí snídat ty vězeňské kruhy fyzicky. Tedy ho nerozbijou kamenem nebo krumpáčem.

Rovněž proč aka nenasadí kruh emoi. Tom by ji vyřadila a nemusela by ji zabít.

Mě se nelíbí nápad dávat tu něco jako spoiler. Ztratilo by to část kouzla.
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-05-22 12:41
Tak, Zálší čtyři týdny utekly a je tu další kapitola. Tentokráte s dvojicí příběhových linek, které byly už dlouho zanedbávané a na které konečně opět přišla řada. Toho děje okolo Merika jsem se předem děsila, ale nakonec se mi to psalo poměrně snadno. A příště nás bude čekat Beros.
Měli byste větší chuť číst, kdybych zveřejnila velmi podrobnou osnovu zbývajícího děje? Od počátku psaní ji mám titíž napsanou a celou dobu pak totiž píši podle ní.
Už nám chybí jen deset kapitol a epilog a je tu konec. Takže děj pomalu ale jistě začne vrcholit.
Prosím komentujte a pomáhejte mi tím dál psát. Pak mi totiž jde vše daleko snadněji a s větší chutí.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla