Zatímco jsi spal - Kapitola 6

ZJS

 

Kapitola 6

 

Severus spokojeně otevřel dveře nemocničního pokoje. Dobrá nálada ho však obratem opustila a on ustrnul na prahu. Harry zmateně pobíhal po místnosti a balil si do malé tašky těch pár věcí, které tu měl.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, pane Pottere, co tohle má znamenat?!“ naštvaně na něj vyštěkl. Dveře za sebou s prásknutím zavřel a přešel k němu. Kdyby sem dorazil tak, jak původně plánoval, což mělo být až za půl hodiny, už by ho tu nenašel.

„Propustili mě,“ suše zkonstatoval Harry, aniž by k němu vzhlédl, a dál se pakoval. „Nemusíte se bát, Lily zůstane žít s vámi. Jen bych byl opravdu vděčný, kdybyste mi dovolil se s ní občas vídat,“ dodal zkroušeně. Snažil se být silný, když to říkal, ale moc se mu to nedařilo.

„To vidím,“ odsekl Severus, tu druhou pasáž sdělení zcela přešel. „Ale kam chcete jít?“ kousavě se ho na místo toho zeptal.

Harry ucítil upřený pohled na svých zádech a při tom tónu, kterým Snape promluvil, jím projela zimnice. Ztuhnul a donutil se mu konečně pohlédnout do očí. Od okamžiku, kdy se vzbudil, měl pocit, jako by se ocitl v jiném světě, jako by někdo všechny vyměnil. Chvílemi byl opravdu zmatený, ale rozhodně šťastný, obzvláště když viděl spokojenou, rozjařenou Lily s jejím otcem. Nepoznával ho, otcovství Snapea rozhodně změnilo. To až teď měl poprvé pocit, jako by před ním stál člověk, kterého dříve dobře znal, nebo přesněji – o kterém si myslel, že ho takového zná. Znervóznil ho, ani nevěděl čím. To, jak se na něj díval, u něj vyvolávalo pocit, jako by byl zpátky v Bradavicích ve třídě a on byl zkoušen z látky minulé hodiny lektvarů, ze které si vůbec nic nepamatoval.

„Na Grimmauldovo náměstí,“ podařilo se mu po větším vynaloženém úsilí ze sebe vysoukat.

„Do té barabizny? To snad nemyslíte vážně!“ rozlíceně se do něj pustil Severus.

„Nemám, kam jinam jít.“ Nešťastně prohodil rukama. To, co řekl, nebyla až tak úplně pravda. Hermiona mu nabízela, ať se nastěhuje k nim, ale on to slušně odmítl. Neměl sebemenší chuť žít pod jednou střechou s člověkem, kterého dříve pokládal za nejlepšího přítele, a který ho tak neskutečně zklamal. Snape mu nic netajil a pověděl mu vše, co se za těch pět let stalo a to včetně Rona. Sice byl v šoku z toho, co slyší, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, když se rozhodl vyslechnout si ten příběh i z druhé strany. Ron na něj křičel! Řval na celé kolo, jak mohl dát to nebohé dítě Snapeovi a jim nic neříct. A ke všemu se ho snažil přinutit, aby mu slíbil, že si Lily vezme k sobě, což z Harryho pohledu nepřipadalo vůbec v úvahu a to z mnoha důvodů. Jak si to vůbec celé mohl Ron dovolit? Byla to jeho a Severusova dcera, to on rozhodne, kde bude žít, Rona se to vůbec netýkalo! Přišlo mu, jako by jeho starému příteli přímo přeskočilo. Rozhodně, v žádném případě nehodlal žít s ním a Hermionou! Ke všemu, i kdyby nebylo toho zrzkova chování, stejně by tam nešel. Měli malé dítě a starostí až nad hlavu. Neměl v úmyslu Hermioně přidělávat další.

„Sice vás propustili, ale pod podmínkou, že budete pod trvalým dohledem. Následující týdny máte zákaz čarovat a svou hůlku budete moci vzít do ruky, až si budou všichni jistí, že je vše v pořádku a vy při prvním kouzle nezkolabujete,“ připomněl mu.

Harry měl co dělat, aby mu z očí nezačali téct slzy. Svěsil ramena, hlava mu klesla dolů. Otočil se k němu znovu zády, ale moc to nepomohlo. Už takhle to pro něj bylo celé těžké, nemusel mu připomínat jeho nynější bezmocnost.

Lily byla úžasné dítě a Severus skvělý otec, toho si sám všimnul, nemusel mu to nikdo říkat. Věděl, že pod tou neutrální maskou, kterou lektvarista nosil, skrývá mimo jiné velké obavy o to, jestli ho o dceru nechce připravit, až odtud odejde. I když to nahlas nepřiznal, Harry si to dokázal domyslet sám. Neměl na tu malou právo, nemínil roztříštit její malou rodinu, kterou si s tím mužem vytvořila. Trhalo mu srdce, že nebude moci být s ní, ale pro své dítě byl připravený udělat a obětovat cokoliv, ač ho to samotného zraňovalo sebevíc.

Severus si pro sebe povzdechl. Za ty tři týdny ode dne, kdy se Harry probudil, mu evidentně ještě nic nedošlo. Proč ho to nijak nepřekvapovalo? Několikrát se mu některé věci snažil naznačit, ale Harry to ani trochu nezaregistroval.

Vytáhl tedy hůlku a jediným plynulým pohybem sejmul ze zdí Lilyiny obrázky, které na nich ještě visely, a přivolal si je k sobě. Vznikl z nich poměrně slušný štos. Rychle je přerovnal a na vrch přesunul ten, který Lily malovala v den, kdy se probral, a poté je všechny Harrymu strčil do ruky.

„Lily počítá s tím, že půjdeš k nám,“ pronesl a s malou odmlkou dodal: „A já taky.“

Harry nevěřícně vzhlédl k těm černým očím, a pak očima sklouznul na to, co mu tak znenadání spočívalo v rukách - přímo na obrázek jich tří stojících jako jedna rodina před Bradavicemi.

„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se, že se nepřeslechl. Ani ve snu by ho nenapadlo, že dostane tuto možnost, kterou si z hloubi celého srdce ve skutečnosti nejvíce přál, ale přišla mu tak nereálná, že se nad ní ani neodvážil více rozmýšlet.

„Myslíš, Harry, že bych o něčem takovém někdy žertoval?“ zeptal se ho a poprvé a zcela záměrně ho oslovil jménem ve chvíli, kdy u toho nebyla jejich dcera. Nechtěl s ní rozebírat, proč jejímu druhému rodiči vyká, nepochopila by to. Když však byli sami, což se mockrát nestalo, vždy mu plynule začal zpátky vykat, ale s tím byl teď konec.

„Ne,“ vydechl Harry a s nehynoucí vděčností se na něj podíval. I kdyby to mělo trvat jen pár dní, než si to rozmyslí a vykopne ho, neodmítnul by to. A neušlo mu, jak ho Severus oslovil, cítil, že se touto chvílí něco změnilo, sice prozatím nevěděl co, ale to pro tento okamžik nebylo tak důležité.

Něco příjemného, neznámého ho zahřálo u srdce.

Na vrch svého malého zavazadla vložil opatrně všechny obrázky, přehodil si tašku přes rameno a s otázkou v očích se na staršího muže podíval. „Jdeme, Severusi?“ zajímal se a s napětím čekal, jak zareaguje, když mu i on řekne jménem. Nic se však nestalo, žádná kousavá připomínka, žádný sarkazmus, přešel to jako samozřejmost, bez kouska slova mu vzal tašku, zmenšil ji a uschoval si ji v kapse.

Nejbližším letaxem se přemístili přímo do bradavické ředitelny.

Severus vyšel jako první a Harry ho jen těsně následoval. Chystal se obratem oprášit od sazí, ale pozvednutá ruka mu klesla zpátky podél těla, aniž by učinila to, co chtěla. Severusova kancelář byla slavnostně vyzdobená v nebelvírských barvách, což samo o sobě bylo velmi šokující, ale především, a co ho mnohem více zaskočilo, byla plná lidí! Všichni, kteří tu ještě pracovali, a které znal a byli mu nějak blízcí, tu čekali na jeho příchod.

On mi připravil oslavu na uvítanou! došlo Harrymu dojatě s nemalým zaskočením, jelikož něco takového od toho muže nečekal.

„Vítej doma,“ vypískla ihned Lily, jen co ho zahlédla a skočila mu kolem krku. Harry měl co dělat, aby to celé ustál a nespadl i s dcerou na zem. Z oka mu unikla jedna osamělá slze, tentokrát však ze samého štěstí.

Komentáře   

+1 #1 Jackson 2014-04-24 14:21
Skvelá poviedka. A skvelá kapitola!!! Skutočne sa mi páči... Už som ju prečítala niekoľko krát, a ešte ma neprestala baviť. :roll:
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla