Zatímco jsi spal - Kapitola 1

 

ZJS

 

Kapitola 1

 

Harry ze svého úkrytu se zatajeným dechem sledoval, jak se Nagini vymrštila a zakousla se Snapeovi do krku. Snažil se ani nedýchat, ale v okamžiku, kdy se ozval hrdelní výkřik, neovládl své tělo a ruku instinktivně přitiskl k ústům. Naneštěstí s ní při tom pohybu smýkl po ztrouchnivělé podlaze a zarazil si hluboko do dlaně velkou třísku. Harry bolestivě stiskl rty, aby nevykřikl. Vytáhnout se jí ovšem odvážil, až když byl vzduch čistý. Učinil tak však ve spěchu, jelikož tou dobou byl již na cestě k umírajícímu muži.

„Podívejte se, prosím, na ně,“ zachrčel Snape z posledních sil. Spolu s proudy krve se z jeho těla začaly řinout stříbrné pramínky vzpomínek. Dlouze se zahleděl do těch smaragdově zelených očí a pak mu poklesla víčka.

Harry si sice přál, aby ten zpropadený zrádce zemřel, ale ne takto a tady. Instinktivně zvedl ruce a přiložil je k ráně v marné snaze krvácení zastavit. Ani netušil, proč to dělá, proč se snaží. Nepřemýšlel nad tím.

„Harry, není mu pomoci,“ vypískla Hermiona.

„Udělej něco!“ obratem ji okřikl.

„Nevím co,“ přiznala se. „A ke všemu, i kdyby se podařilo zastavit to krvácení, má pořád v sobě ten jed,“ podotkla věcně.

Harry jí zpražil pohledem a pak svou pozornost stočil zpátky k lektvaristovi. Muselo existovat něco, co ho zachrání. Prostě muselo.

Stejně instinktivně jak jednal on, jednala i jeho magie, když vyslyšela jeho volání o pomoc. Vířila všude kolem, proplétala se s tou skomírající ve snaze ji posílit. Vše však bylo i nadále zbytečné.

„Harry,“ opět marně zavolala Hermiona ve snaze upoutat na sebe pozornost, ale marně. Vykouzlila tedy flakonek a začala unikající vzpomínky zachytávat sama. Když už byla téměř hotová, postřehla koutkem oka pohyb. Vzhlédla, co se děje, ale to už oknem postrádajícím jakékoliv okenice dovnitř přilétal fénix. Samým překvapením se jí rozšířily oči. Jen, co se jí z prvotního šoku podařilo vzpamatovat, chtěla na něj svého přítele upozornit, ale to už ohnivý opeřenec přistával u umírajícího těla a toho si už mladý nebelvír nemohl nevšimnout.

„Fawkesi,“ zalapal po dechu Harry s neskrývanou vděčností. Jeho tiché volání o pomoc bylo vyslyšeno.

Fénix na nic nečekal, sklonil hlavu nad ránu a z očí mu začaly téct slzy. Stékaly po jeho rukách a mizely v ráně. Krvácení se začalo rychle zastavovat a rána se zatahovala.

Harry to celé ohromeně pozoroval. Netušil, jak se o tom Fawkes celém dozvěděl a jak se mu podařilo sem tak rychle dostat, ať už byl od Brumbálova pohřbu kdekoliv, ale na tom moc nezáleželo. Byl neskonale rád, že je tu právě teď, když jeho pomoc potřebují ze všeho nejvíce.

Byl tak zamyšlený, že ani nevnímal, jak se jeho magie uklidnila a začala se stahovat zpátky do jeho středu. Neměl ani tušení, že malé kousíčky snapeovy magie uvízly ve spletité síti, kterou kolem nich vytvořil, a byly vtaženy do jeho těla. Nezpozoroval, jak jedna z posledních kapek zůstala po jeho ruce odtahující se od zacelující se rány a vpila se do jeho těla.

„Harry,“ pronesla k němu Hermiona a chytila ho za ruku. Tentokráte uspěla a její přítel se za ní otočil. „Musíme jít,“ připomněla mu.

Jen omámeně přikývl, byl stále uvězněn v hlubinách svých myšlenek. Nechápal se. V jednu chvíli si přál, aby ten člověk umřel a v té druhé panikařil, když se to konečně mělo stát, a byl šťastný, že byl zachráněn. Paradoxně ke všemu fénixem muže, kterého sám zabil. Proč?

Hermiona mu zamával lahvičkou se vzpomínkami před očima.

Ano, musel se podívat na ty vzpomínky. V nich určitě nalezne své odpovědi.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla