Tajemství časů - Kapitola 7

Za Betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 7 - Škola

 

Žít jako host v sídle Nebelvíru mělo své velké výhody i nevýhody. Pozitivní bylo, že každou noc mohl trávit s Godrikem, což bylo více než příjemné. Na neštěstí i mince má dvě strany a i toto nebylo zadarmo. Daň, kterou za to Salazar musel zaplatit, mu nebyla moc příjemná. Jako hosté museli ctít jistá pravidla a vzhledem k tomu, že si Godrikův otec nepřál, aby jeho syn i on, ač už byli dospělí a dostatečně zralí a zkušení boje, byli do války proti krvezrádcům hlouběji zatahováni.

Ačkoliv se Latharn snažil toto rozhodnutí sebevíc zvrátit, v tomto byl Lord Nebelvír neoblomný, a tak spolu se synem museli ustoupit. A tak po dni, vzhledem k nastalým podmínkám, strávených studiem ořezaným o předměty, které se netýkaly přímo kouzlení a nebyly tudíž tak nezbytné, měl volné večery, které dříve věnoval otci a politice nebo vaření lektvarů, kterého se na určitou dobu musel ke své velké nelibosti prozatím z větší části vzdát. Neustálé přemísťování do své soukromé laboratoře do pobořené Bradavické tvrze se nesetkalo u nikoho s moc velkým pochopením.

A aby toho nebylo málo, pro jistotu na ně Godrikův otec nasadil hlídače v podobě dvou dam, dcer Lorda Mrzimora a Lorda Havraspára, kterým se museli s Godrikem náležitě věnovat. Svým způsobem bylo děsivé, že ty dvě nebyly překvapivě na svůj věk vdané, což bylo více než nezvyklé, obzvláště když obě byly poměrně pohledné, inteligentní a velice zručné kouzelnice. Kdyby od otce už dlouho neměl slib, že ho do žádného sňatku nebude proti jeho vůli nutit, teď by se už velmi jistých věcí značně obával.

A ani Godrikovi tato situace nebyla příjemná, vzhledem k tomu, že on, na rozdíl od něj, žádný slib od otce neměl a tak nucený sňatek byl jeho velkou noční můrou. A tak se se vším vypořádal po svém. Nepokrytě s ním před nimi flirtoval a všemožně tak naznačoval, že o ně v tomto ohledu neměl vůbec žádný zájem.

Čeho je však moc, toho je příliš, a tak jednoho večera pohár trpělivosti Salazara přetekl. Po té, co se ho opět Godrik pokoušel pod stolem ohmatávat, prudce se postavil.

„Omluvíte nás dámy na okamžik?“ zdvořile se Roweny a Helgy dotázal.

„Zajisté,“ odvětila trochu zaskočeně za obě Helga.

„Pojď,“ nekompromisně pronesl ke Godrikovi a aniž by se ohlížel, zdali ho milenec následuje, přešel do vedlejší místnosti. Jen co za ním pomalejším krokem zrzek s nespokojeným výrazem dorazil, zabezpečil Salazar místnost proti odposlouchávání.

„Co se děje?“ zajímal se pobouřeně Godrik, který vůbec nechápal, co mohlo tak náhle Salazarovi přelétnout přes nos.

„Ještě jednou se před nimi o něco pokusíš a je mezi námi konec, rozumíš? Nehodlám kvůli tobě skončit jako pečínka na kůlu,“ vyjel na něj zostra Zmijozel.

„O to mít strach nemusíš, neudaly by nás. Znám je od dětství. Jsou tolerantní, věř mi,“ přemlouval ho Godrik.

„Zaprvé ty je možná znáš léta, ale já ne. A zadruhé, i kdyby, a mohli jsme jim v tomto ohledu věřit, nejsme tu jen my čtyři. Pohybuje se tu spousta služebnictva a nejrůznějších dalších lidí a za všechny se rozhodně zaručit nemůžeš. Toto je první a poslední varování, Godriku, a buď si jistý, že to myslím smrtelně vážně,“ zdůraznil nesmlouvavým hlasem Salazar.

Godrik si ho přeměřil pohledem. Věděl, kdy má a kdy nemá cenu bojovat a toto byla rozhodně situace, kdy bylo předem jasné, že nemá sebemenší šanci vyhrát. Ač nesouhlasil, ustoupil. O Salazara za žádných okolností nechtěl přijít, na to ho příliš miloval a jeho ztrátu si nedokázal vůbec představit.

„Dobře, slibuji, že už se o nic dalšího pokoušet před kýmkoliv nebudu, spokojený?“ zabručel nespokojeně zrzek.

Černovlásek namísto odpovědi přikývl, zrušil jediným mávnutím hůlky kouzla opředená kolem nich a vydal se zpátky za Rowenou a Helgou, které právě využívaly jejich nepřítomnosti a zabředly do čistě ženského hovoru týkajícího se nejnovější módy.

„…no, a když jsem přijela sem a ty nové šaty oblékla, zjistila jsem, že mi vůbec nesedí,“ vyprávěla Rowena.

„Jak to?“ zajímala se Helga.

„Jednoduše, vzala jsem si k nim z domova špatnou podničku. Vůbec netuším, jak se to mohlo stát a kde ta správná skončila, a tak jsem se rozhodla je lehce vypasovat sama. Je na to jednoduché kouzlo, jediná jeho nevýhoda je, že pokud chceš, aby se ti to zdárně povedlo, musíš je mít na sobě. Zepředu, kde jsem se v zrcadle viděla, jsem to zvládla předělat hravě, ale zezadu, na to jsem potřeboval něčí pomoc. V první chvíli jsem myslela, že mou spásou bude služebná, co se tam právě nachomýtla. Požádala jsem jí o pomoc a víš, co mi na to řekla?“

Helga zavrtěla záporně hlavou.

„Odmítla mě!“ pobouřeně zvolal Rowena. „Chtěla zavolat okamžitě krejčího, na takovou maličkost! To je neslýchané. Popravdě mě ta její reakce zprvu zaskočila, ale pak jsem si řekla, že to kouzlo asi nezná anebo jí jen vypadlo a tak jsem jí ho ukázala, ale i tak mi pořád nechtěla ty šaty zezadu upravit a zarputile trval na tom krejčím. To už jsem opravdu nevydržela a obořila se na ni, k čemu tu hůlku tedy u sebe má. No, a ona odvětila, že na uklízení. Řekla to tak nešťastně, že mě to zaujalo. Zajímala jsem se, co jiného krom toho umí a vůbec bys neuhádla, co mi řekla. Nic! Umí jen pár uklízecích kouzel, co ji naučila matka, a pár, co ji naučila kamarádka, která je pomocnicí v kuchyni, a jinak vůbec nic. Zajímala jsem se, jak je to vůbec možné. Něčemu takovému jsem prostě nedokázala uvěřit. No a ona mi odvětila, že je to běžné, že prostí lidé nemají na placení nějakého mistra a tak umí jen to, co nezbytně potřebují k životu, co je naučí rodina nebo blízcí přátelé, pokud mají takové štěstí a znají víc nebo něco jiného než oni sami.“

„To jsem netušila, to je přímo skandální,“ šokovaně vydechla Helga.

„A co byste s tím chtěli dělat? Postavit jim školu?“ vmísil se do hovoru sarkastickou poznámkou Salazar.

Rowena si však jeho slova přebrala po svém. „Víš, ve skutečnosti jsem přemýšlela právě o tomto. Každý kouzelník by měl mít právo na vzdělání. Jinak je to strašné plýtvání naším talentem a bez toho bychom se od mudlů vůbec nelišili. Jak může někdo žít v kouzelnickém světě a neumět kouzlit, když má na to dar?“ vážně pronesla Rowena.

„Zní to krásně a vznešeně, ale jak byste to chtěli provést? A kde na to vzít peníze a z čeho byste ty chudáky na škole chtěli financovat? Vždyť většina má stěží na jídlo a daně,“ věcně poznamenal Godrik a podíval se na svého milence v očekávání, že ho podpoří a tím bude tento nesmysl smeten ze stolu a oni se pak vrátí zpátky ke smysluplnějšímu hovoru, který vedli předtím, než se na chvíli byl nucen vzdálit.

Zpočátku Salazar chtěl zareagovat tak, jak zrzek očekával, vždyť tu svou poznámku o škole nemínil vůbec vážně, ale jak tak Rowenu poslouchal, musel se nad tím vším vážněji zamyslet. Nějak se té představy o postavení školy nedokázal zbavit. Netušil proč, ale najednou mu to přišlo jako velmi důležité. Chvíli trvalo, než si vše v hlavě zesumíroval a promyslel. Věděl, jak důležitá je jeho reakce. Rowena to rozhodně myslela se školou vážně a za takovýchto okolností bude její nejlepší kamarádka Helga stát při ní. Godrik byl proti, tudíž dva proti jednomu. Pokud by se postavil za něj, skončilo by to patem. Mrzelo ho, že v tomto nebude stát po boku svého milence, nicméně doufal, že jeho argumenty Nebelvíra přesvědčí, aby o tom také začal uvažovat.

„Není to tak nereálná a scestná myšlenka, Godriku. Samotné postavení školy by bylo jistě velmi drahé, ale naše rodiny na druhou stranu by si to dle mě mohly dovolit. Další věc je však samotný provoz školy. Nemůžeme tam učit úplně všechny. Na to bychom nikdy dostatečně velkou školu postavit nedokázali, ale udělat ji jako výběrovou školu pro nejnadanější bez rozdílu na původ by mohlo být proveditelné. Ti, co nemají na soukromé učitele, ale nejsou úplně nuzného původu, na školné stanovené v rozumné výši by mít měli a ti nejchudší by třeba mohli sehnat nějakého mecenáše. Pokud by podepsali smlouvu s někým, kdo by jim to byl ochoten zaplatit, oni by se mu na druhou stranu mohli na oplátku zavázet svými službami buď na doživotně, nebo na určitý stanovený počet let. O dostatečně schopné kouzelníky je poslední dobou poměrně nouze.

Dále by nám samotné vybudování školy mohlo pomoci i jinak. Hrozí, že se chudina začne brzy bouřit a krvezrádci svými aktivitami tento problém ještě více rozdmýchávají. Řada šlechtických rodin přechází ze služebnictva na skřítky, kteří jsou nesčetněkrát levnější a ke všemu výkonnější. V této náročné době, kdy nám válka bere hodně peněz, je každá úspora důležitá. Naneštěstí tato opatření mají velký nežádoucí efekt. Ti skřítci berou chudině práci a to se jim pochopitelně nelíbí, jelikož nemají svým pánům co jiného pořádně nabídnout a všichni nemohou jednoduše pracovat na poli nebo v lese. Na to jsou naše území ve srovnání s mudlovskými moc malá. Škola by jim mohla dát naději. Šanci na lepší budoucnost je pro ně spásou a i pro nás. Naši otcové právě teď řeší problém, jak chudinu uklidnit, zavázat si ji a zajistit, aby nepomáhala krvezrádcům, a škola by mohla být právě tím řešením, co hledají,“ dokončil svou myšlenku Salazar. Jeho pohled na věc byl sice daleko pragmatičtější a ani za mák tak vznešený jako ten Roweny, nicméně to bylo svým způsobem nepodstatné, byl pro a to bylo v tuto chvíli to jediné podstatné.

Godrik na něj zaskočeně hleděl. Nečekal, že uslyší něco takového, obzvláště už vůbec ne tak promyšleného a k tomu po tak krátké chvíli. Pokud se však někdo dokázal vyrovnat svou inteligencí Roweně, tak to byl rozhodně Salazar. Neznal nikoho dalšího, kdo by dokázal s tou ženou tak dlouho vést věcný rozhovor, vyrovnaně s ní soupeřit v argumentech a nenechat se po chvíli hned ubít nebo nad ní dokonce zvítězit tak, že ona sama uzná, že protistrana má pravdu a změní sama názor na danou věc. Možná toto byl jeden z řady důvodů, proč Salazara tolik miloval. Právě se však spojili ti dva dohromady, což znamenalo, že jen tak jim tento nápad teď nikdo nedokáže vymluvit.

Zdráhal se, ale po chvíli se však i on nechal přesvědčit o užitečnosti této myšlenky a i Helga přijala tuto věc za svou. Ze začátku jen souhlasila, aby podpořila svou kamarádku, ke konci však už pro tuto věc byla ochotna udělat cokoliv, aby se stala realitou. Salazar s Rowenou byli na to dostatečně výmluvní.

 

Myšlenka o postavení školy byla jedna věc, ale udělat proto něco a začít ji realizovat, byla věc druhá. Po jednom večeru, co je toto napadlo a bavili se o tom, neočekával, že už následující den se začne něco dít. Musel však uznat, že se v tomto překvapivě i trochu mile mýlil. Právě se vracel do svých pokojů z odpoledních hodin se svým mistrem na formule, když minul dvojici služebných, které si mezi sebou nadšeně šuškaly, že se bude stavět kouzelnická škola. Mluvily o tom, jako by to byla už jasná věc a byly z toho úplně unešené.

Salazar tiše zaklel, otočil se a zamířil si to za otcem tam, kde se obvykle touto dobou nalézal. Zaklepal a po vyzvání vstoupil dovnitř. K jeho velké úlevě se ve své provizorní pracovně spojenou s jeho pokojem nacházel sám.

„Potřebuji si s tebou o něčem důležitém promluvit, otče,“ začal s lehkou nervozitou Salazar.

Latharn se na něj vážně podíval. „Už jsem tě očekával. Vím, co tě za mnou přivádí. Sice tuším, co tě přimělo k tomu, abys myšlenku na zbudování školy podporoval, nicméně ač i mně se tento nápad vcelku zamlouvá, musím tě zklamat. Nemohu tě v tomto podpořit, nemůžeme si to totiž dovolit. Naše pokladna je touto dobou právě prázdná. Nemáme na to, abychom sami opravili Bradavickou tvrz, natož abychom se podíleli na výstavbě školy. A vzhledem k tomu, že to vypadá, že se válka s krvezrádci bude táhnout velmi dlouho, jen tak na to mít jistě nebudeme,“ vážně ho upozornil.

Reakce otce však Salazara nijak moc nezaskočila. Už pár dní tušil, že finance jejich rodiny na tom nejsou moc růžově, když otec začal vážně uvažovat o tom, že přeci jen budou žít s Collem pod jednou střechou.

„Zlato není vše, otče,“ upozornil ho. „Máme i něco jiného, mnohem cennějšího, čím se na tom všem můžeme podílet.“

„A tím myslíš?“ zajímal se Latharn.

„Bradavice,“ odvětil mu klidně Salazar.

„Zešílel jsi?! To nemyslíš vážně?!“ velmi bouřlivě zareagoval na tento nápad jeho otec.

„Smrtelně vážně,“ ubezpečil ho s ledovým klidem. „Neexistuje jiné lepší místo, kde by kouzelnická škola mohla být postavena. Tolik dětí na jednom místě musí studovat na bezpečném místě a magie Bradavic je jedinečná. Jiné místo nikdy neposkytne škole takovou ochranu a silné štíty, jako právě toto.“

„Nedovolím, aby moc naší rodiny byla dána v plén všem bez možnosti jakékoliv kontroly. Uvědomuješ si, jak nebezpečné by to mohlo být. Kdyby se ke vřídlu dostali krvezrádci…“ ponechal Latharn tuto myšlenku nedořčenou.

„Nemyslel jsem tím, že bychom existenci vřídla veřejně prozradili či ho komukoliv darovali. Mám na mysli pouze propůjčení jeho moci škole na její ochranu, zatímco naše rodina by stále měla nad ním plnou kontrolu, byla jejím vlastníkem a zůstal by tak naším tajemstvím. Všichni si zatím myslí, že Bradavice jsou jen přírodně magicky silným místem, netuší, že je za tím něco mnohem víc, a takto bych to i ponechal. Domnívám se, že bychom ostatní dokázali přesvědčit o tom, že toto místo a použitelný materiál ze zřícené tvrze je dostatečnou adekvátní investicí vyrovnávající se jejich vynaloženému zlatu.“

„Ano, toto je sice řešení, o němž jsem možná ochoten uvažovat, nicméně i tak se mi ten tvůj nápad nelíbí, synu,“ trval si Latharn.

„Škola čar a kouzel v Bradavicích musí existovat a naše rodina se musí podílet na její výstavbě. Je to naprosto nezbytné,“ trval si na svém Salazar a svou jistotou lehce zaskočil i sám sebe. Něco v podvědomí ho nutilo za tu celou věc bojovat stůj co stůj vším, co měl, a nedovolovalo mu to tuto bitvu prohrát.

„Jsi si tím jistý?“ zaváhal Latharn a pak mu něco došlo. „Jak jsi tu školu pojmenoval?“ zajímal se.

„Škola čar a kouzel v Bradavicích,“ odvětil trochu nechápavě s naprostou samozřejmostí Salazar. Netušil, co se otci na tom jméně nezdá, bylo… A pak i jemu samotnému to došlo. Věděl, jak by se škola měla přesně jmenovat, ač doposud se o tom nikdo ani kouskem slova nezmínil a neuvažoval nad ním.

„Studoval jsi v ní?“ zajímal se Latharn.

Salazar jistě přikývl. „Pokud ta škola nebude stát a nebude postavena v Bradavicích, nikdy se sem nedostanu a dojde k časovému paradoxu a nedovedu si ani domyslet, jaké všechny následky by to mělo,“ pronesl rozhodně. Nějak, jak nad tím celým začal přemýšlet i z jiného úhlu pohledu, si byl tím, co právě řekl, naprosto jist. Už konečně rozuměl tomu, co ho od včerejšího večera vnitřně nutilo se tématem školy tak vážně zabývat a i to, jak si byl z nenadání před chvílí i tak jist, kde musí za každou cenu škola stát.

„Pokud je tomu tak, udělám vše pro to, aby se postavení školy v Bradavicích uskutečnilo, ale věz, že to bude pouze jen tvá starost po té, co ostatní přesvědčím, že naše podílení na její výstavbě je zcela adekvátní, rozumíš? Bude to tvé jméno, které se školou za naší rodinu bude spojeno?“ ubezpečoval se Latharn.

„Je mi to plně jasné, otče. A též ti za vše moc děkuji. Ani možná netušíš, jak moc mě tvůj souhlas činí šťastným,“ pronesl zdvořile mladý Zmijozel.

„Věř mi, že tuším,“ odvětil mu otec a pak mu naznačil, aby odešel a nechal ho samotného.

Salazar rychle opustil místnost ve strachu, aby si to otec ještě nakonec přeci jen nerozmyslel.

 

Latharnovi trvalo jen pár dní ostatní o jeho návrzích přesvědčit. Na úspěchu měl i nemalý podíl překvapivě Godrik, který se do všeho náruživě s verbou pustil s vědomím, o co přesně Zmijozelům jde. A ač se Salazar díky jeho angažovanosti obával, že omylem poruší neporušitelný slib, jenž mu složil, nestalo se tomu tak a ze všeho Nebelvír s bravurou a nebojácností vybruslil. Přesvědčil otce a tím už chyběl jen malý krok přesvědčit i zbývající dva muže. Pár týdnů po tomto úspěchu uspořádala Rowena sezení a s rozporuplnými pocity předložila k nahlédnutí několik pergamenů, na nichž byly vyobrazeny návrhy architektů na budoucí vzhled školy.

„Nejvíce se mi líbí tento, ale pořád to není ono, co jsem si představovala,“ pronesla a ukázala na jeden z nákresů. „Možná, kdybychom to skombinovali s tímto,“ pokračovala zamyšleně a ukázala na další ze zbývající čtveřice nákresů. „Pak by to možná šlo.“

„No mě se líbí tento. V jednoduchosti je krása,“ pronesla svůj názor Helga a vzala si do ruky jeden z dalších, které Rowena nepovažovala za adekvátní.

„Já nevím, ale všechny mi přijdou nějaké malé. Představoval jsem si něco většího,“ poznamenal zrzek, čímž rozpoutal bouřlivou debatu o tom, jak by škola měla přesně vypadat.

Salazar se však do tohoto hovoru nijak nezapojil a tiše je při pohledu na návrhy nějakou chvíli poslouchal. Žádný z návrhů nebyl ten pravý, chtělo to něco jiného, úplně jiného. A pak najednou, jako by tu školu viděl přímo před očima. Byl z té představy tak nadšen, že ani nezaznamenal typické zabolení hlavy doprovázející okamžik, když se mu vrátila některá ze vzpomínek. Bolest byla totiž tentokráte díky útržku netrvajícímu ani pouhou vteřinu tak slabá, že si ji ani řádně nestačil uvědomit. Vytáhl hůlku a přivolal si pergamen a brk, který obratem začaroval tak, aby zhmotnil jeho představu na papíru. Vlastní rukou se malovat vůbec neodvážil. Nějakou dobu brk rýsoval hrubý náčtrtek nepovšimnut, v okamžiku kdy byl však už téměř hotový, postřehl jeho činění Godrik.

„Co to tam maluješ?“ obratem se začal zajímat a když Sal na něj nijak nereagoval, zvedl se, přistoupil k němu a se zájmem mu pohlédl přes rameno.

„Pěkný,“ ihned se to zalíbilo Godrikovi, ač to nebylo ještě ani hotové.

Rowena s Helgou však svou zvědavost dokázaly udržet a podívaly se na nabízený obrázek, až když jim ho Salazar podal jako hotový.

„Takto by ta škola měla vypadat,“ odvětil s napětím, co na to řeknou.

„Přijde mi to moc… košaté,“ pronesla Helga s malou odmlkou, kdy konečně našla to nejvhodnější slovo, vystihující její názor.

„Mě zase neproveditelné. Doposud jsem neviděla nic, co by tomu bylo byť i jen zdánlivě podobné. Nevím, jestli by vůbec někdo něco takového dokázal postavit,“ zapochybovala.

„Není to tak nemožné, jsme přeci kouzelníci. Stačí, když do výstavby zapojíme více magii, než se tomu dělo doposud. A pokud nám budou chybět kouzla, tak je můžeš Roweno vymyslet,“ navrhnul Salazar a dle ženina zářivého výrazu tváře se vnitřně zaradoval. Podařilo se mu trefit na tu správnou strunu a vyburcovat Rowenu, aby si to vzala jako svou novou výzvu. Už chybělo přesvědčit jen Helgu, ale když proti ní nestáli jen oni dva, ale už i její kamarádka, nakonec podlehla i ona.

„Teď však vyvstává nový problém,“ nadhodila nové téma Rowena, když byl Salazarův návrh přeci jen všemi na závěr přijat. „Jak rozdělíme studenty? Bude jich tam příliš mnoho, aby mohli studovat najednou.“

„Myslel jsem, že jsme o tom už mluvili a shodli se na pětiletém studiu od jedenácti s tím, že poté, kdo bude chtít, může absolvovat ještě další dva roky jako žák mistra v oboru, ve kterém bude se chtít zbytek života živit, ne?“ připomněl zamyšleně Godrik.

„To sice ano, ale v rámci jednoho ročníku i tak bude mít příliš mnoho studentů. Bude nezbytné je podle nějakého klíče rozdělit,“ podotkla věcně Rowena.

„Já bych je třídil, dle jejich původu. Ti, co budou pocházet ze zchudlé šlechty, zajisté nepřijmou to, že by sdíleli pokoj s někým, kdo je nuzného původu,“ navrhl Zmijozel.

„V žádném případě je nemůžeme takto dělit,“ zamítli to téměř současně jedním dechem Rowena s Godrikem.

„A co je třídit, dle jejich dovedností, předností a charakteru,“ navrhla trochu nesměle Helga.

Tento návrh se Roweně a Godrikovi ihned zalíbil a přijali ho. Salazar sice nesouhlasil, ale vzhledem k tomu, že byl okamžitě přehlasován, ustoupil a akceptoval to.

„Budeme si je rozdělovat sami nebo to necháme na jednom z nás?“ zajímal se Godrik.

„Nikdo z nás je třídit nemůže, mohli bychom být obviněni z předpojatosti,“ razantně zamítla tuto alternativu Rowena.

„A jak to tedy provedeme, zmocníme tímto úkolem někoho jiného?“ zajímala se Helga.

„A co třeba nějaký očarovaný předmět?“ nadhodil Godrik.

„Dobrý nápad. Myslím, že mám něco ideálního,“ pronesl a pak dodal: „Accio klobouk.“

Do místností po chvíli připlul obyčejný šedivý klobouk prostého střihu, který většinou nosila chudina, když chtěla vypadat lépe a chtěla zdůraznit, že i ona umí čarovat. Před pár dny si ho neplánovaně pořídil, když se rozhodl navštívit svou laboratoř v Bradavicích a vzal to nejprve přes tržiště k obchodníkovi se vzácnými přísadami, ke kterému jednou za čas rád zavítal. Když tak od něj odcházel, omylem zamyšlený vrazil do tohoto klobouku, který byl vystaven na tyči mimo samotný stánek tak, že čouhal přímo do cesty. Zprvu se chtěl rozkřičet na dotyčného, ať s těmi hadry jde jinam a nepřekáží tu lidem v cestě, ale když viděl rozzářenou tvář obchodníka, který si špatně vyložil to, jak ten klobouk vztekle z klacku strhl, nějak nemohl. Na první pohled bylo zřejmé, že vůbec nic za celý den neprodal. A tak se v něm něco pohnulo a při pohledu na ten klobouk mu nakonec za něj hodil pár drobných a odešel i s ním, ač sice netušil, co s ním bude dělat. A teď se pro něj přeci jen využití nečekaně našlo. A to ho už pomalu plánoval vyhodit.

„Zvládla bys ho Roweno začarovat tak, aby podle našich požadavků dokázal děti po nasazení třídit?“ zajímal se Salazar.

„Nebude to jednoduché, ale proveditelné by to myslím bylo,“ zauvažovala Havraspárka.

„Není ten klobouk na takovouto významnou událost moc prostý?“ zapochyboval Godrik.

„Po čase by stejně většina vypadala stejně jako tento,“ odvětila mu Helga.

„Dobře, každý mi teď prosím napište své požadavky na studenty, ať vím, jak ho mám přesně očarovat,“ požádala je Rowena.

Na chvíli místností znělo jen škrábání brků.

Salazar začal nejprve psát požadavky na své studenty, u kterých by byl rád, aby byli u něj, nicméně když už byl hotový a přečetl si to, něco mu došlo. Už věděl jak docílit roztřídění studentů tak, aby ty z vyšší vrstvy oddělil povětšinou od zbytku. Existovaly jisté prvky vlastností, které měly tyto děti a jejich rodiny obvykle společné, a tak se je pokusil co nejlépe vystihnout. Pokud uspěje, docílí nakonec svého a vyvaruje se tak případných problémů s přílišného promísení dětí pocházející z rodin o různém společenském postavení.

Když byl hotový, Godrik si kus pergamenu přitáhl se zvědavostí k sobě. Zajímalo ho, co tam napsal, když mu to trvalo třikrát déle, než ostatním.

„To myslíš vážně, Sale?“ nevycházel Nebelvír z údivu, když si to přečetl. „Takovéto povaze studentů dáváš opravdu přednost? Když to tak čtu, tak mám pomalu pocit, jako bych tě vůbec neznal,“ zkonstatoval zaskočeně.

„Ne tak docela, nenapsal jsem tam přesně ty vlastnosti, kterých bych si já osobně nejvíce cenil, nýbrž ty, které mají povětšinou ti studenti, u nichž hrozí ty největší problémy, a já bych je měl rád pod dozorem,“ objasnil mu to Salazar.

„A jsou především z vyšší třídy, že?“ postřehla bystře Rowena, když si i ona přečetla, co sepsal. Odpovědí jí bylo lehké přikývnutí. „Chytře jsi to vymyslel. Nakonec přeci jen takto dosáhneš svého,“ uznala při vzpomínce na debatu, kterou před chvílí vedli. „Když oddělíme ty z bohatších rodin od chudších tímto způsobem, nikdo nás nemůže z ničeho obvinit. Dobré řešení,“ pochvalně pronesla na závěr.

 

Výstavba školy se překvapivě stihla zahájit ještě téhož roku, než nastala zima. Než se však tak mohlo opravdu stát, bylo třeba zabezpečit sklepení bývalé Bradavické tvrze, které mělo zůstat nedotčené a mělo být pohřbeno hluboko pod Bradavickou školou. Po té, co dali Salazar s otcem hlavy dohromady, nalezli společně řešení tohoto závažného problému. Na stavbě se pohybovalo mnoho lidí a uchovat vřídlo mimo dosah a vědomí všech bylo zcela nezbytné, obzvláště, když se Latharnovi podařilo do smlouvy o výstavbě a budoucím vlastnictví školy propašovat část, že ač Bradavické pozemky a samotná škola bude rovným vlastnictvím všech čtyřech rodin, jež se na tom všem podílejí, bývalé sklepení tvrze a vše co se v něm nalézá, zůstane ve výlučném vlastnictví rodu Zmijozelů.

Vchod do sklepení opatřili štítem, který bylo možné překonat pouze tehdy, má-li dotyčný krev rodu Zmijozelů a zná-li hleslo pronesené v hadím jazyce. Toto dvojité zabezpečení k jejich úlevě nepřekonal nikdo za celých devět let, co se škola stavěla. Kdyby nebylo magie a složitých kouzel, dokončení školy by se nedožil ani snad Collův syn, takto to však zvládli v poměrně obstojném čase, vezme-li se v potaz, jak veliká škola nakonec byla.

Těch devět let výstavby se pro Salazara ukázalo též více než užitečným, nejenom že za tu dobu stihl dokončit své studium a nadále se věnovat svému koníčku, výzkumu v oblasti lektvarologie, ale též se hlouběji zabýval studiem runové magie, která pro závěrečnou fázi dokončení školy byla více než nezbytná.

I po několikaleté přípravě trvalo Salazarovi s otcem a bratrem propojení vřídla se školou, zbudování ochran i samotné magie hradu několik dní tvrdé práce v místnosti se vřídlem. Jediné špatné vytesání runy do obelisku či dokonce, nedej Merlin, samotná chybná její volba a vše by bylo nenávratně ztraceno. Vše dokonce komplikovalo to, že už obelisk obsahoval některé z run sloužící k ochraně teď už neexistující tvrze a některé části bylo třeba šetrně poupravit. Nemohli si dovolit chybu a k Salazarově velké úlevě se tak nestalo.

Když byl hotový a celý znavený se konečně dotrmácel po Godrikova pokoje, se kterým byli překvapivě i po těch letech stále milenci, padnul do postele a byl rád, že Rowenin pekelný nápad jménem pohyblivé schodiště nepracovalo proti němu a neprodloužilo mu cestu, jako se tomu začalo od jeho dokončení povětšinou stávat.

Těsně než Salazar usnul, slyšel jen tiché obdivné uznání od Godrika, že má pocit, jakoby hrad přímo sám ožil, když s rodinou dílo před chvíli dokončil. Spokojený hřejivý pocit nad dobře odvedenou prací ho doprovodil do hlubokého spánku trvajícího déle, než tomu bylo povětšinou obvyklé.

Komentáře   

0 #8 Lady Corten 2016-05-30 08:45
Cituji kiki:
achich, kdy bude další? v poslední době je tak málo přidaných kapitol povídek... jako nejenom téhle, všeobecně tvorba dost upadá a to mě trochu znervózňuje... :sad: :cry:


Kiki, já vím, že jedna kapitola za měsíc je málo, ale opravdu není v mích silách psát rychleji, ač bych si to moc přála. Mám pokojík společný s dcerkou a tak mohu psát jen někdy, když tvrdě usne po obědě, večer to nejde, abych jí nebudila a na tabletu psát kapitolovou povídku je nemožné.
Také mě trápí, že autorů na HP povídky ubívá, ale ač je nám to líto je to vívoj. Spíš mě trápí, že ani na jiné fandomi toho moc poslední měsíce není, což naznačuje, že psaním se lídé baví míň a míň a to je ještě více alarmujcí a zarmucující.
Jinak 8 kapitolu mám 3/4 hotovou, snad jí do plánovaného vydání na konci týdne stihnu dodělat. Jen beta asi sez největší pravděpodobnost í nestihne. Ta bude snad čassem, ale i tak vám sem tu kapitolku dám, jen budete muset přihmouřit oči nad hrubkami a překlepy.
Citovat
0 #7 kiki 2016-05-29 15:15
achich, kdy bude další? v poslední době je tak málo přidaných kapitol povídek... jako nejenom téhle, všeobecně tvorba dost upadá a to mě trochu znervózňuje... :sad: :cry:
Citovat
0 #6 Lady Corten 2016-05-15 16:40
Cituji MaJaB:
díky za další střípky z minulosti. Mám jen takovou poznámku - myslíš, že Harry/Salazar by byl tolik ovlivněn svojí novou rodinou, že by si vybral ten typ studentů, které volil? Nějak se mi nezdá, že by v sobě (v podvědomí) neměl zbytky Nebelvírské minulosti...


Harry/Salar je velmi ovlivněn svým otcem, dalo by se říct, že byl zpracován otcem tak aby odpovídal jeho představám o ideálnám synovi. Ke všemu Salazar vytvořil seznam tak, aby předešel problémům na škole, typ studentů který volil není úplně dle jeho gusta, nicnéně považoval to za nutné zlo, ke všemu podvědomě sám ve skutečnosti tušil, jaký studenti mají být do zmijozelu zařazení. Dalo by se říct, že je toto jeden z mnoha paradoxů, co spletitost času vytvořila.
Citovat
0 #5 MaJaB 2016-05-15 14:43
díky za další střípky z minulosti. Mám jen takovou poznámku - myslíš, že Harry/Salazar by byl tolik ovlivněn svojí novou rodinou, že by si vybral ten typ studentů, které volil? Nějak se mi nezdá, že by v sobě (v podvědomí) neměl zbytky Nebelvírské minulosti...
Citovat
+2 #4 Achája 2016-05-03 19:48
Geniální, co jiného dodat:-)
Citovat
0 #3 lia 2016-05-03 18:51
kráása, opravvdu nádherná povídka. budu netrpělivě čekat na další měsíc
Citovat
0 #2 Vai 2016-05-03 12:19
Naprosto skvělá, snad to brzy popojedem a díky :)
Citovat
0 #1 arya 2016-05-02 11:08
SUPER POVÍDKA
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla