Tajemství časů - Kapitola 6

Za bebu děkuji Anizne.

 

Kapitola 6 - Zkouška

 

Zima byla dlouhá a tuhá, nechtěla se vzdát, ale nakonec přeci jen začala podléhat nastupujícímu jaru. Sníh ustoupil, i když místy ještě zcela nezmizel. Mohly za to i dny, kdy příjemnější počasí ustoupilo, zima ještě na chvíli vystrčila své růžky a k zemi spadlo nakonec pár vloček.

Mnozí se přes tuto zimu poměrně nudili, mezi ně patřil třeba i Godrik, který se jara nemohl přímo dočkat, ale Salazarův případ to rozhodně nebyl. Studium, dlouhá sezení s otcem točící se kolem politiky, nejrůznější jednání, na nichž otce musel doprovázet a tajné schůzky s Godrikem, mu zabíraly téměř veškerý čas. Na jeho lektvarové pokusy mu tak už moc volného času nezbývalo, ale i tak v tomto směru přese všechno zaznamenal obrovský posun kupředu.

Lektvary byl jediný obor jeho zájmu, kde si vzpomněl na daleko víc než jen pouhých pár útržků téměř nic neříkajících vzpomínek. Ne, nevzpomněl si na nic konkrétního, žádné lidi či události jeho života, vrátili se mu překvapivě znalosti tohoto oboru, které do okamžiku jeho ztráty paměti nabyl. Ze začátku si ani pořádně neuvědomil, že si vzpomíná na něco, co ho současný mistr neučil, nicméně když se jeho postupy v přípravě některých lektvarů začaly značně rozcházet, došlo mu to.

Tento rozdílný přístup k vaření mezi ním a mistrem vyvolal nejeden střet, který se občas až téměř nesmyslně vyhrotil. Z největší pravděpodobností za to však mohl fakt, že Salazarovy metody byly mnohdy účinnější a dosahovaly lepších a silnějších účinků lektvarů, které vařil. Pro mistra to byla opravdu velmi hořká pilulka na spolknutí. Obzvláště proto, že ho učil teprve pouhý necelý rok a půl.

Jak šel čas, podařilo se mu postupně uvařit úspěšně nejeden lektvar z kombinace starých i nových znalostí, co získal. Ač některé jeho současný mistr neznal a slyšel o nich poprvé, nemohl se Salazar v žádném případě považovat za jejich vynálezce. Až na jediný případ. Nevzpomínal si, že by ho kdy vařil či na něco jemu hodně blízkého a tak se ho rozhodl předvést svému mistrovi.

Pod bedlivým dozorem svého učitele vařil v tichosti, dokud tento lektvar úspěšně nedokončil.

„Říkám mu Doušek živé smrti,“ pronesl k mistrovi, když dokončený lektvar naléval do malého flakónku. „Podařilo se mi ho vytvořit, když jsem se rozhodl zkusit uvařit něco mnohem silnějšího než je Bezesný spánek, který má velkou nevýhodu ve své návykovosti a oslabeném účinku při dlouhodobém užívání.“

„Velmi zajímavé, pane Zmijozele. Mám jen jednu otázku. Co tento lektvar dokáže a k čemu by se ho dalo využít?“ zajímal se.

„Doušek živé smrti danou osobu uspí velmi hlubokým spánkem natolik, že se životní funkce stanou téměř neznatelné. Pokud ho pozřete, sám od sebe se už nikdy neproberete. Vytvořil jsem však protijed, který kdyby vám někdo podal, v pořádku opět procitnete. Jeho využití je složité, nicméně velmi zajímavé. Jedním z příkladů, kde by ho bylo možné prakticky využít je, když je někdo ve vaší přítomnosti otráven a bezoár či běžné protijedy jsou neúčinné, či je nemáte při sobě. Tento lektvar vám pak dá čas připravit či sehnat daný protijed. Díky zpomalení životních funkcí je tak i zároveň zpomalen účinek jedu. Dalším příkladem užití může být třeba udržení zraněné osoby naživu do té doby, než se dostaví léčitel či někdo jiný, kdo je danou osobu schopen jakkoliv uzdravit či alespoň stabilizovat,“ klidným hlasem pronesl Salazar svou řeč, kterou si ještě před samotnou hodinou velmi pečlivě promyslel.

„Výtečné, máte mé plné uznání. Ať vás přede mnou učil kdokoliv, byl opravdu velký mistr, kterého bych sám velmi rád poznal,“ pochválil ho, čímž Salazara velmi mile a příjemně překvapil. Způsobil však nečekaně ještě něco dalšího, což si však mladý muž nechal pro sebe.

Po krátké ostré bolesti hlavy si Salazar vzpomněl na ty tajuplné a chladné onyxové oči, o kterých, ač si na zbytek tváře či jméno, komu patřily, nevzpomínal, věděl jistě, že náleží jeho starému mistrovi lektvarů.

„Je mi líto, ale jistě víte, že si na nikoho ze své minulosti nevzpomínám, ale i přesto vás mohu ujistit, že to byl jistě velký muž,“ pronesl Salazar a nějak si byl skrytě jist, že ani tím co řekl, vůbec nelhal, ač sám nevěděl ani proč.

„Dnešním dnem vám musím, pane Salazare Zmijozeli, oznámit, že se naše cesty rozcházejí, ale i přes to doufám, že se ještě někdy v budoucnu střetneme,“ pronesl mistr, čímž si od černovláska vysloužil překvapivé zamrkání. Dříve než mladší muž stačil cokoliv říct, mistr lektvarů pokračoval dál: „Více vás již nemohu naučit. Dokonce musím přiznat, že mě v jistých směrech dokonce svými znalostmi a schopnostmi převyšujete. Splnil jste veškeré náležitosti, a proto si toto po právu zasloužíte,“ pronesl a podal mu srolovaný pergamen, na němž visela oficiální pečeť lektvarových mistrů.

Salazar si to převzal a ihned se zájmem pohlédl dovnitř.

„Gratuluji, od tohoto okamžiku jste i vy mistrem lektvarů. Plně doufám, že tímto váš zájem o tento obor neskončí a dál budete na sobě pracovat a vytvoříte i řadu dalších pozoruhodných lektvarů jako je váš Doušek živé smrti. A též do vás vkládám veškerou svou víru, že jednou všechny své znalosti a zkušenosti předáte dál. Bylo by velikou ztrátou pro tento obor, kdyby vaše poznatky, vylepšení a výtvory byly s vaší smrtí jednou v budoucnu zapomenuty,“ úpěnlivě ho s nadějí žádal.

„Děkuji a pokusím se vše předat dál. Slíbit vám to však nemohu, jestli chápete. Díky mému postavení sám nevím, jestli někdy budu mít příležitost někoho učit,“ zamyslel se Salazar.

„Chápu, proto doufám, že vše jednou alespoň sepíšete,“ nadhodil starší muž druhou možnost.

„Myslím, že toto je v mých silách vám přislíbit,“ uklidnil ho Zmijozel. Po té se jen už velmi formálně rozloučili a Salazar využil toho, že skončili daleko dříve, než počítal a do večeře bylo ještě daleko, vydal se tedy do své laboratoře.

Svůj mistrovský titul uložil bezpečně do truhly a po té, co zkontroloval nezastavitelně rostoucího baziliška, který ho naštěstí stále považoval za svého rodiče a tak ho svým pohledem neohrožoval, se plně ponořil do svého výzkumu, kterým se právě zabýval. Účinek krve na lektvary bylo doposud vcelku neprobádané území. Zatím se zabýval pouze krví magických zvířat, jednou měl však v plánu prozkoumat i účinky krve samotného kouzelníka a vše co by se s tím dalo dokázat. Sliboval si od toho mnohé a to obzvláště ve směru léčivých lektvarů, u nichž se někdy stávalo, že někteří kouzelníci měli s určitými typy potíže a řada případných nežádoucích účinků se u nich povětšinou ve větší míře projevila a to mnohdy i mnohem silněji a intenzivněji, než bylo běžné. Lektvary upravené speciálně přímo pro ně za použití jejich krve by bylo jedním z možných řešení jejich problému.

Ponořil se tak do práce, že promeškal dokonce i večeři a nastala noc. Věnoval se svému lektvaru tak hluboce, že ztratil pojem o čase. Už ho měl pomalu hotový a vypadalo to, že možná i úspěšně, když se náhle stalo něco naprosto nečekaného.

Ucítil vnitřní magický poplach vnějšího štítu, který nečekaně po prvním mohutném náporu nevydržel a byl obratem prolomen. Doposud ani nepomyslel, že by vnější ochrany mohly být tak hravě překonány, obzvláště když patřily široko daleko k těm nejmocnějším. Ať se venku dělo cokoliv, bylo to velmi vážné.

Salazar na nic nečekal, ve spěchu zakonzervoval lektvar, a aniž by si vše více zkontroloval, rozběhl se podzemím ven. Byl teprve v polovině své cesty, když ucítil, jak někdo útočí už i na samotný štít tvrze.

Když byl pomalu venku, míjel devítku žen, co tu sloužila. Většina z nich byla oděná v nočních košilích a ty zbylé byly značně neupravené. Bylo zřejmé, že už dávno spaly, když se to stalo. Jejich tváře byly hodně vyděšené.

„Zůstaňte za každou cenu pohromadě, schovejte se a buďte ve střehu. Kdyby se něco stalo, posuňte se hlouběji do podzemí, zatím se schovejte tady na začátku,“ v rychlosti je instruoval, přičemž trochu překvapeně postřehl, jak nejmladší z žen v náruči svírá vyděšenou houkající sovu. Neměl však čas se zabývat tím, kde se tu ten pták vzal a jak k němu přišla či dokonce jak to, že něco takového tu vůbec bez jejich vědomí chová.

Vyběhl ven a rychle vyhledal otce.

„Jak jsme na tom?“ zeptal se udýchaně za téměř ohlušujících ran kouzel útočníků pokoušejících se prorazit jejich obranu. Opatrně vykoukl ven malým okénkem v masivní zdi. Krom jasu kouzel však nebylo nic pořádně vidět.

„Nevypadá to dobře. Utočí na nás zhruba tři sta kouzelníků a to nemáme prozatím tušení, jestli je to všechno nebo mají kousek dál schované zálohy,“ informoval ho Latharn.

„A jak jsme na tom my?“ zajímal se Salazar.

Otcova tvář posmutněla. „Zaskočili nás nepřipravené, v našich řadách musí být nějaký zrádce nebo je vede velmi dobrý stratég. Musím přiznat, že jsme je podcenili. Podařilo se jim vylákat naše síly. Naši muži jsou už od předvčerejška posilou Lorda Mrzimora. Pověřil jsem ho vedením proti útoku na krvezrádce. Podle posledních zpráv, jak víš, se shromaždovali poblíž jeho panství. Předpokládali jsme útok tam. Měl je svou silou zaskočit a vyřídit to s nimi zítra v jediné bitvě. Všechny výhody se tvářily, že jsou na naší straně. Díky tomu tu právě teď máme pouhých dvacet devět mužů, z nich pouze šest vládne hůlkou. V boji nás však z nich mohou podpořit pouze dva. Ostatní mají hůlku spíš symbolicky, jak jsou slabí kouzelníci. Spíše jsou to motáci jako ti zbylí tady. Právě proto jsem je tu nechal. Předpokládali jsme pouze magickou bitvu.“

Salazara polila hrůza. „Co budeme dělat? Ve čtyřech ani s tak dobrým štítem, co máme tu, jim nemůžeme odolávat dlouho.“

„Už jsem nechal poslat holuby s žádostí o urychlenou pomoc,“ ubezpečil ho otec.

„Pane,“ oslovil Salazara jeden s mužů, který prvé přiběhl. „Váš meč,“ pronesl a s úctou mu podával chladnou zbraň.

„Klidně si ho nechte sám. Pro mě by byl pouhou nechtěnou zátěží. Raději se budu vzhledem ke svým dovednostem spoléhat pouze na svou hůlku,“ oznámil mu odhodlaně.

„Jak si přejete, můj Pane. Kdybyste si to přeci jen rozmyslel, budete ho mít u mě,“ roztřeseným hlasem mu voják odvětil.

„Můj Lorde, mám špatné zprávy,“ volal udýchaně další muž, který k nim právě dobíhal.

„Co se stalo?“ vyštěkl podrážděně Latharn.

„Vyslal jsem všechny holuby na všechny strany, jak jste si přál. Zabezpečil jsem je, jak nejlépe jsem dokázal. Na neštěstí však toto očekávali a byli připravení. Odhalili a postříleli úplně všechny. Neproletěl ani jediný. Jsme na to sami. Pokud někdo ve vesnici nezjistí, co se tu děje a nesežene pro nás pomoc, jsme v tom sami,“ zdrceně jim oznámil.

„Pokud vesnice ještě vůbec stojí,“ ponuře dodal Latharn.

„Pokud vesnici prozatím nechali na pokoji, je tu ještě jistá šance,“ zkonstatoval zamyšleně Salazar. „Jedna ze služebných má sovu. Všiml jsem si toho, když jsem ji cestou sem míjel. Dojděte pro ni. Třeba by nám ten její pták mohl pomoci, pokud ho má trochu vycvičeného.“

„Dobrý nápad synu, jděte,“ posvětil to celé Latharn a muž opět odběhl. Za chvíli se vrátil i s tou mladou dívkou a její sovou. Žena se třásla snad ještě víc než předtím, co ji Salazar viděl. Překvapivě to zvíře bylo už daleko klidnější. Asi mu vadilo pouze to podzemí než samotné události, které je tam zahnaly.

„Máte to zvíře vycvičené?“ zajímal se ihned Latharn, jen co po chvíli dorazili.

Ostrý hlas svého pána, ženu vyděsil. „Ne, můj Pane.“

„Jak to, že tady tedy je a neuletí?!“ vyštěkl podrážděně. Cítil, jak se jejich štíty pod náporem otřásají. Zatím držely útočníky venku, ale na jak dlouho?

„S otcem jsme ho před rokem na jaře našli na okraji lesa jako mladé ptáče. Muselo vypadnout z hnízda. Otec ho tam chtěl nechat, já to však nedokázala a vzala ho sebou. S matkou jsme se o něj starali, dokud nevyrostlo a nenaučilo se létat. Když jsme ho však vypustili, neodlétlo a zůstalo s námi. Dali jsme mu jméno Brian. Od podzimu, co jsem tu začala pracovat, létá mezi mnou a mamkou jak má náladu, ale spíše je tu se mnou a odlétá pouze, když jde lovit nebo krátce zkontrolovat mé rodiče,“ vyprávěla trochu klidněji dívka, jak k sově přišla. Podle jejího hlasu bylo zřejmé, že má to zvíře moc ráda.

„Dokázala byste tu sovu přesvědčit, aby letěla za rodiči?“ zajímal se Lathar.

„Myslím, že ano,“ řekla poměrně rozhodně, čímž trochu lorda Zmijozela uklidnila, že toto není tak úplná ztráta jejich drahocenného času, co měli.

Latharn rychle vykouzlil krátký vzkaz na kousek papírku, který si vytvořil z přeměnění kamene vypadlého ze zdi a na vrch po srolování napsal pro dívčiny rodiče vzkaz, komu ho mají zanést. Po té, co ho však dívce podal, žena zaváhala.

„Mí rodiče neumějí číst,“ přiznala zdráhavě.

Už to vypadalo, že Latharn bouchne jako kotlík s prvními Salazarovými lektvarovými pokusy, když se do toho Salazar sám vložil.

„Určitě své rodiče znáte dobře, sice neumějí číst, ale nejsou zajité hloupí. Když jim Brian přinese něco napsaného, určitě alespoň zpozorní. Možná už i vědí, že se tu něco děje. Znají vaši rodiče někoho, kdo umí číst. Kdo by je za dané okolnosti ihned napadl a oni mu ten vzkaz donesli?“ zajímal se Salazar.

„Jediný, koho rodiče ve vesnici znají, že umí číst je léčitel Beathan, Pane. Jsem si jistá, že když jim tu zprávu donese, doběhnou za ním,“ odpověděla mu odhodlaně.

„Výborně,“ uzavřel to celé Latharn. „Ty,“ ukázal na jednoho vojáka, který patřil k těm, co měli sice hůlku, ale v boji mu nebyla nijak k užitku. „Přivažte tu správu té sově na nohu, aby nebyla vidět. Nijak jí ale neočarovávejte. Ať na sebe ten pták neupozorní. Vy,“ podíval se na dívku, „ji nějak přesvědčte, aby letěla do vesnice a donesla to. Bylo by dobré, kdyby to zvíře neletělo napřímo, ale nejdříve do lesa. A teď oba jděte.“

Když odešli, podíval se Salazar vážně na otce. Otec ho učil nevsázet vždy na jedinou kartu, a spoléhat se za takovýchto okolností na sovu, že jim přivede pomoc, patřilo rozhodně k nim. A tak zatím co se řešil ten pták, přemýšlel, co by mohli udělat dál a něco ho i napadlo. Naneštěstí to bylo velmi riskantní. Zoufalá situace si však žádala i stejně tak zoufalá řešení, i když se jim to možná vůbec nelíbilo. Štít je sice prozatím bezpečně chránil, ale stejně tak jako většina věcí týkajících se magie i tato byla dvousečná, jelikož se stal i zároveň jejich vězením. Přemístit se odtud bylo nemožné. Něco mu vnitřně říkalo, že z jeho časů, odkud sem přišel, existovaly i jiné způsoby, ale na ty si v tuto chvíli přesněji nevzpomínal a tak se tímto směrem ani raději nepokoušel dál uvažovat. Otec ho učil, jak operovat s tím, co má a být uvážlivý ohledně es v rukávu, co skrýt a nevytahovat všechna najednou. Tento útok a značná přesila, které čelili, jim neponechávala naneštěstí moc dalších možností.

„Nemůžeme čekat, jestli nás někdo z této pasti zachrání. Vím, že s nápadem co mám, nebudeš asi souhlasit, a proto ti předem připomínám, že nemáme moc na vybranou,“ vážně se Salazar podíval na otce. Rychlým pohledem zkontroloval okolí. Několik mužů hledělo jejich směrem v napjatém očekávání. Zakouzlil tedy kolem nich kouzlo proti odposlouchávání a vážným hlasem pokračoval. „Pokud dokážeš na určitém místě náš štít lehce oslabit, tak aby si mysleli, že se jím začínají prorážet a upoutalo to jejich pozornost, využil bych toho a na opačné straně tvrze, kde jich tím bude méně, bych se pokusil probojovat ven a dovést sem pomoc,“ navrhl.

„V žádném případě nedopustím, abys takto bezhlavě riskoval!“ razantně to ihned zamítl. Něco takového byla téměř sebevražda.

„Nemáme na vybranou. Jsme tu v pasti a oni mají značnou přesilu. Musíme to zkusit. A krom mě to nikdo další udělat nemůže. Ti dva, co tu jsou trochu k užitku, nejsou dost mocní, aby to zvládli a ty otče, odpusť mi to, ale už nejsi nejmladší a pro něco takového dost rychlý,“ vysvětlil mu Salazar.

Otec si ho zkoumavě prohlédl a zamyslel se a pak se mu rozšířily oči. Nešlo o to, co mu řekl nýbrž o to, co mu syn neřekl. „V žádném případě!“ se skrývaným děsem v hlase na něj zakřičel. Měl o syna opravdu velký strach.

„Nehodlám se je pokusit všechny naráz zabít. Jen tu sílu použiji k maskování a k jejich uspání. Nikdo tou magií nebude zraněn. Neměl bych tím porušit žádné z pravidel, i kdyby se přeci jen vztahovaly na lidi stejně tak jako na magická zvířata,“ oponoval mu.

Latharn zaváhal. Nápad jeho syna měl jistou šanci na úspěch a oni opravdu neměli moc na vybranou. Nicnedělání bylo pouhým čekáním na smrt a vzhledem k tomu, že jeho doposud nic méně riskantního nenapadlo, musel nakonec s velkou nevolí rezignovat. Nejraději by si to místo se Salazarem vyměnil, nelíbilo se mu, že si bude syn zahrávat s magií vřídla způsobem, o němž netušili, jestli to bude bez následků, ale nešlo to. Salazar měl pravdu, už nebyl tak mladý a obratný jako dříve a nikdo další už s pouhou svou magií bez další podpory byl za dané situace bez šance.

„Kam půjdeš?“ zajímal se. Napřímo otevřeně odmítl Latharn souhlasit.

„Za Godrikem. Mají poměrně slušnou základní posádku u sebe a zajisté mě pomoc neodmítne.“

„Dobře tedy, jdi a buď připraven. Oslabím štít nad bránou. Tím je snad k ní přilákám všechny nebo alespoň značnou část. Cesta k lesu by tak mohla být poměrně volná. Nezastavuj se a dávej pozor na záda. Nebudeme tě moci krýt, jsi si doufám toho vědom?“ upozornil ho otec.

Salazar přikývl. Štít Bradavické tvrze byl oboustranný, také díky tomu byl tak mocný. Až jím projde, bude v tom sám.

Na nic nečekal a vydal se na místo, odkud si myslel, že bude nejpříhodnější vyskočit ven. Zaujal pozici a nenápadně pozoroval, jak se kouzelníci začínají od jeho místa vzdalovat. Už při cestě cítil, jak si otec pohrál se štítem a krvezrádci naštěstí zareagovali tak, jak předpokládali. Okamžitě se stáhli k bráně a začali na tomto místě ještě více tlačit na štít, aby povolil. Zbylá část obvodu tvrze byla po chvíli takřka prázdná.

Salazar jich napočítal devatenáct, co tu zbyli a mohli ho vidět. Méně jich už asi nebude, rozhodl se a seslal na sebe zastírací kouzlo a s kouzlem brzdícím jeho pád vyskočil ven. Bezpečně dopadl na obě nohy a ihned se dal do běhu. Byl teprve v polovině cesty, když ho odhalili.

Neváhal ani vteřinu. Předem připraven na tento okamžik sáhl po magii vřídla s touhou o pomoc a ze všech sil zakouzlil mdloby. Kouzlo mělo takovou sílu, že se od něj šířilo jako vlna do všech stran a ti, co se vyskytovali v jeho blízkosti, byli posláni ihned k zemi.

Nezastavoval se a uháněl kupředu. Vnitřně se radoval, že vše proběhlo až nečekaně hladce. Les a protipřemisťovací bariéru měl už téměř nadosah. Bylo k vzteku, že ač vnější štíty pozemků byly nenávratně dávno pryč, tuto ochranu tu duchapřítomně jejich nepřítel ponechal.

Radost Salazara netrvala dlouho. Pár vteřin po té, co se nechal podpořit vřídlem, ucítil, jak štíty tvrze za mohutné exploze praskly. Obratem jím projela hrůza s poznáním, že za to může z největší pravděpodobností on. Vzal si příliš mnoho sil a magie vřídla, ač velmi mocná, nebyla zcela bezmezná.

Zaváhal, strach o otce byl tak velký, že měl nutkání se otočit a vrátit zpátky, aby mu pomohl. Sžíraly ho výčitky svědomí, že jeho dokonalý plán nebyl nakonec tak bezchybný, jak si o něm myslel.

Teď však nebyl čas na váhání. Ne, nemohl se vrátit, tím by jim vůbec nepomohl. Ke všemu otec by s tím jistě nesouhlasil a toto vědomí ho hnalo ze všech sil dál k lesu. Slyšel z dáli volání. Všimli si ho další, ale on se nezastavoval. Jeho štít zasáhlo pár slabších kouzel, které se po něm bezpečně svezly. Kousek od jeho pravého ramena se však prohnalo daleko nebezpečnější, které kdyby ho zasáhlo, byl by konec. To si však snažil nepřipouštět a ignoroval zelený proud světla, který ho těsně minul.

Zcela udýchaný překonal patřičnou mez a obratem se ještě za běhu přemístil k Nebelvírskému hrádku. Byl zázrak, že se po takovém kvapu nerozštěpil.

Pozvedl hůlku k obloze a vyslal k nebesům proud zářivého bílo modrého světla.

Znamení volání o pomoc nešlo přehlédnout.

Ochranné štíty Nebelvírského sídla ho poznaly a pustily ho dál. U vstupní brány už na něj, jak skrytě doufal, čekali.

„Kdo jste a co si přejete?“ ostře na něj zvolal strážný připravený v pohotovosti.

„Jsem Salazar Zmijozel, syn Lorda Latharna Zmijozelela, člena Rady starších a přicházím s žádostí o pomoc. Byli jsme přepadeni a právě teď můj otec čelí v Bradavické tvrzi značné přesile krvezrádců. Jeho jménem a z jeho titulu a vzájemných dohod, žádám rod Nebelvírů o okamžitou pomoc,“ pronesl sice udýchaně ale stále s patřičnou důstojností, která k jeho postavení náležela.

Dříve, než mu muž stačil jakkoliv odpovědět, doběhl k nim téměř v rekordním čase jeden z pánů tohoto sídla.

Salazarovi spadl kámen ze srdce, když spatřil Godrika jak k nim běží. Rychle mu nastínil svou situaci a zrzek ihned zburcoval celé sídlo, všechny muže mimo jeho otce a bratra.

Nastalý zmatek byl sice krátký, nicméně těch pár minut než byli s osmdesátkou mužů připraveni vyrazit, přišlo Salazarovi jako věčnost.

Z bezpečnostních důvodů se přemístili na okraj vesnice, která ke Zmijozelově velké úlevě nebyla v plamenech, jak se doposud obával, naopak bujela životem, jelikož chvíli před nimi se sem dostal Lord Mrzimor se čtyřmi sty mužů a to jak svými tak i otcovými, což bylo dle vzhledu zbroje patrné už z dálky.

Sova jménem Brian to evidentně a k velmi milému překvapení zvládla a Beathan také, nečekal to, ovšem byl tomu nesmírně rád.

Když se dostali na dohled tvrze, Salazar ustrnul. Slzy se mu málem vehnaly do očí. Bradavická tvrz byla částečně v plamenech a zbyla z ní už téměř pouhá ruina.

Godrik, který stál v té chvíli po přítelově boku, ho uklidňujícím gestem chytil za paži.

Pomohlo to, ale ne zcela. Salazarem projela vlna nenávisti nasměrovaná na krvezrádce. Viděl rudě.

Tou dobou roztříštěné síly zaskočily nepřítele venku a vevnitř tvrze nepřipravené. Už asi nečekali žádný významný odpor.

Lord Mrzimor si ze svými a Latharnovými muži, které v tak krátkém čase stihl pobrat sebou, vzal na starost vnějšek, na Salazara s Godrikem tak zbyla samotná tvrz. Bylo mu jasné, že mladý Zmijozel by chtěl jít dovnitř tak jako tak a nic by ho nezastavilo, nebránil mu tedy a raději mu vyšel vstříc. A nemýlil se, Salazar se s Nebelvírem a jeho lidmi probíjel nezastavitelně dovnitř. Nic je nemohlo zastavit, vše, co se jim dostalo do cesty, a obzvláště Salazarovi, bylo smeteno.

Když pronikli do zbytků Zmijozelova domova, jejich postup se značně zpomalil. Výhoda přesily, co měli venku, byla rázem smazána úzkými průchody a pobořenými zdmi.

V okolí brány k Salazarově velké úlevě tělo jeho otce nenašli. Netušili, zda byl zajat nebo zabit, Zmijozel se však obával té druhé, horší možnosti.

„Salazare, kdyby se tu chtěl někde tvůj otec ukrýt, napadá tě, kam by šel?“ zeptal se ho Godrik, když to vypadalo, že jeho milenec začal váhat, co dál.

„Myslím, že ano,“ rozhodně mu odpověděl a nasměroval je ke sklepením. Cestou překvapivě téměř nikoho nepotkali, v podzemí však bylo krvezrádců daleko více. Godrik se tak rozhodl pro změnu taktiky. Tasil svůj meč a kývl na Salazara. Nebylo třeba slov, oba věděli, co každý z nich má dělat.

„Avada kevadra,“ pronesl Salazar s naprostou a neutuchající nenávistí k těm lidem. Ač toto kouzlo vyřkl poprvé, nepochyboval o svém úspěchu. Ačkoli cestou dovnitř už stihl zabít nepřátel nejrůznějšími, stejně tak vražednými, kouzly několik, jeho zloba k nim nijak neustupovala, spíše ještě víc zesilovala. Teď už nebyl čas ani prostor na hraní. Museli jednat rychle a rozhodně, jelikož ani nepřítel se nijak neštítil použít proti nim žádného z takto rozhodných a nevratných kouzel.

To, že tuto noc Salazar zabil poprvé ve svém životě, prozatím nijak neřešil. Za daných okolností mu to spíše přišlo jako naprostá samozřejmost a ničeho za mák nelitoval. Oni by nad ním také slzy neronili.

Zelený paprsek se proháněl tunelem. Ty, co nestihli uskočit, padli obratem mrtví k zemi. A ti, jejichž postřeh byl rychlejší a stihli tak uskočit, skonaly Godrikovým mečem. Jen pár bylo dost obratných na to, aby na ně vyslali nějaké ze svých kouzel na oplátku. Žádný však neměl dost času, aby řádně nasměroval své kouzlo a tak jejich avada či řada jiných stejně tak vražedných kouzel skončily povětšinou ve zdech podzemí. Jen pár z nich si našlo svůj cíl mezi Godrilovými muži, kteří je do podzemí následovali.

Po čase, který Salazarovi poměrně splýval, se jim podařilo probít ke dveřím vedoucím ke vřídlu. Poté, co padl k zemi i ten poslední krvezrádce, co se v této části podzemí nalézal, si Salazar dovolil se uklidnit a zastavit se.

Rozhlédl se, aby zjistil jejich stav. Z dvaadvaceti mužů, co vzali sebou do podzemí, jich tu kolem nich zbylo krom něj a Godrika už jen pouhých šest. Jestli všichni ostatní padli, bylo  v tuto chvíli těžké říct. Jejich muži se jim snažili pomáhat a využívali nejrůznějších smyček, které toto podzemní bludiště nabízelo, aby se k nepříteli dostali z boku. Jestli se někteří z nich pouze cestou ztratili nebo padli, ukáže až čas. Někteří byli mrtví jistě, Salazar párkrát postřehl, jak to samé provedli i krvezrádci jim a ne všichni tento útok pokaždé ustáli.

„Godriku, pokud můj otec žije a nebyl zajat, je za těmito dveřmi. Naneštěstí se za nimi skrývá i nejstřeženější tajemství mého rodu. Dveře jsou přes veškeré jejich snahy neporušeny, dovnitř se jim tedy nepodařilo dostat a tak nám nic nehrozí. Prosím tedy pošli své lidi dál, dovnitř jim nesmí být dovoleno za žádných okolností nahlédnout, natož vstoupit. Pokud chceš jít se mnou ty, musíš se mi zavázat neporušitelným slibem, jsi-li to ochoten podstoupit,“ oznámil Salazar nesmlouvavě.

„Dobře, je-li to nezbytné, odpřísáhnu ti to,“ pronesl Godrik a samou zvědavostí se mu zajiskřilo v očích.

Salazar ho tedy uchopil za ruku a připravil si hůlku. „Přísaháš, že to, co se za chvíli dovíš, si necháš pro sebe, nijak se toho nepokusíš využít ve svůj prospěch a nikomu o tom neřekneš, nenaznačíš, nenapíšeš nebo neuděláš cokoliv jiného, co by tuto věc prozradilo?“

„Tak ti přísahám,“ stvrdil svůj slib Nebelvír.

Zmijozel nad jejich rukama zakouzlil a zářivé provázky moci se vpily do jeho ruky. Poté s velkým napětím zašeptal heslo a svůj příkaz a poklepal svou hůlkou na dveře. Jejich zámky okamžitě povolily a štíty mu dovolily spolu s Godrikem projít.

Pomalu je otevřel a s velkou úlevou zjistil, že místnost je plná lidí. Když mezi nimi zahlédl svého otce v pořádku, spadl mu velký kámen ze srdce. Netušil, co by dělal, kdyby se mu něco stalo. S úlevou vstoupili společně dovnitř a zavřel za nimi.

„Jste v pořádku?“ zajímal se Salazar a očima prolétl všechny přítomné. Krom otce se tu ukrývala devítka žen a dva vojáci. Ani ho moc nepřekvapilo, že to celé přežili jen ti dva z vojáků, co se mohli jako jediní nazývat řádnými čaroději.

Následně s menším zpožděním postřehl, že se v jednom rohu choulí ještě jeden muž, ten byl však pevně spoután provazy, ač byl dle své zbroje na první pohled jedním z jejich lidí.

„Zrádce?“ vyplivl rozezleně svou otázku.

„Ano, dalo by se to tak říct,“ potvrdil mu Latharn a pohlédl na Godrika. Dříve, nežli však stačil k němu promluvit, Salazar zasáhl.

„Nemusíš mít obavy, zavázal se mi neporušitelným slibem, než jsem ho přivedl dovnitř,“ ubezpečil ho.

V otcově tváři se objevila úleva. „Alespoň o člověka méně, kdo musí přísahat mě. Jsem už opravdu po tom všem velmi unavený,“ zkonstatoval a jeho tvář obratem zvážněla. „Z tohoto důvodu tě žádám, abys to byl ty, kdo nad tím zrádcem vykoná rozsudek,“ požádal ho.

„Jak nás zradil?“ zajímal se mladý Zmijozel.

Ač ta otázka byla položená otci, odpovědi se mu dostalo od někoho úplně jiného.

„Nezradil sem vás, můj Pane, přísahám, minimálně ne tak jak myslíte“ zvolal k němu vyděšeně odsouzenec.

„To jak sis pustil hubu na špacír, je též zradou!“ vyplivl Latharn vztekle.

„Byl jsem jen opilý,“ snažil se ospravedlnit.

„To tvou zradu nijak neomlouvá,“ upozornil ho zšedivělý muž nekompromisně.

„Jak nás přesně zradil?“ zajímal se Salazar ve snaze přesně pochopit, co se stalo.

Ač Latharn to celé už stihl zjistit, nechal muže, aby to jeho synovi pověděl sám.

„Má matka byla odjakživa přímo posedlá Merlinem. Zná o něm všelijaké legendy a proroctví a vždy mi je moc ráda vyprávěla. Nikdy jsem však tomu, co říkala, moc nevěřil, ale po té, co jsem náhodou narazil na dveře vedoucí sem a tu mocnou magii, co je chránila a byla tak silná, že i jako moták jsem ji dokázal vnímat, sám jsem uvěřil. Před pár dny jsem šel s přáteli popít do hostince ve vesnici, a když jsem se opil, řekl jsem jim o své teorii,“ přiznal.

„A ta je jaká?“ zajímal se Salazar.

„Vypráví se, že než Merlin zemřel, přikázal svým žákům, aby jeho tělo po smrti spálili a jeho popel vysypali do moře, aby jeho tělo nikdy nemohlo být zneužito. Museli mu to odpřísáhnout, i když se jim to nelíbilo a nechtěli. Poté, co nakonec skonal, nalezli prý kličku jak neuposlechnout. Vzali jeho srdce a nechali ho vsadit do kamene, který prý pohřbili tam, kde se Merlin narodil a tam se k jeho hrobu chodili klanět. Jen oni to místo znali, a když přišel i jejich čas, nebylo už nikoho, kdo by znal, kde Merlinovo srdce leží.

No, když jsem jim pověděl tuto historku, tak jsem jim řekl i o dvou prastarých proroctvích, o nichž jsem si doposavad nemyslel, že by mohla být skutečná.

Jedno říká:

Tam, kde se Merlin zrodil sám

a tam, kde skonal též,

tam v zemi srdce leží.

Ten kdo moc nad ním má,

ten království je pán.

A další říká:

Hadí jazyk klíč k Merlinovu srdci má,

jeho léčit zničit dá.

Merlinovo dítě osudy má,

on z nich vybrat má.

No a na závěr jsem jim řekl, že si myslím, že to Merlinovo srdce leží pod Bradavickou tvrzí a proto je toto místo tak mocné. A také, že věřím, že Zmijozelové jednou budou našimi skutečnými kouzelnickými králi,“ dokončil své vyprávění muž a s nadějí se podíval na Salazara. Ten se však netvářil nijak shovívavě, ba přímo zuřil.

„Zaprvé,“ pustil se s vervou do něj, „jsi neměl tady dole co dělat. Porušil si ten nejpřísnější zákaz, co jsi mohl. Zvědavost, náhoda či cokoliv jiného tento prohřešek nijak neomlouvá. Zadruhé, šíření těchto nesmyslů přivolalo zájem krvezrádců o toto místo a zkazilo tím připravovanou bitvu proti nim, co otec a další tak dlouho plánovali. Na tvých rukou teď leží krev všech, co tu dnes padli!“ na závěr už na něj přímo křičel. Vyjádření, že byl naštvaný, bylo slabé. Přímo zuřil. Ke všemu ho děsilo to, že by přeci jen mohl mít z části pravdu a to přesněji tu, která se týkala Merlinova srdce. Korespondovalo by to totiž s tím, co mu otec párkrát v zimě za dlouhých večerů vyprávěl o jejich rodě.

Jeho předci nalezli toto místo a uzmuli si ho pro sebe po té, co tu našli velmi silný přírodní zdroj magie. Když začali stavět toto sídlo, nalezli v zemi v místě budoucích základů velký bílý kámen a ten byl tak zvláštní, že ho využili a zasadili ho zde do nejsilnějšího místa, kde ze země magie prýštila a za pomoci staré magie a run ho využili k ovládnutí vřídla.

Někteří na základě legendy o Merlivově srdci a žácích též věřili, jako tento muž, že toto místo je tím legendárním hrobem. Moc tomu nevěřil a otec také moc ne, ale úplně to nezavrhoval. Druhá věc byla ta proroctví a jedno bylo nebezpečnější a vážnější než to druhé. Netušil, kde k nim někdo jako on přišel, ale to už bylo podružné. Něco mu říkalo, že jsou pravdivá, ač se mu to vůbec nelíbí. Nicméně ať si o nich myslel, co chtěl, bylo nezbytné je veřejně popírat a považovat za smyšlená. Bezpečnost jejich rodiny byla na prvním místě.

„Za tvou zradu vůči našemu rodu jsi odsouzen k smrti,“ pronesl nekompromisně Salazar a schoval svou hůlku, kterou měl stále pro všechny případy připravenou v pohotovosti.

Ač byli kouzelníci, stále ctili jisté zvyklosti a poprava setnutím hlavy patřila mezi ty, jež si ještě zdob, kdy žili pospolu s mudly, ponechali.

V tomto okamžiku však nastal menší problém. Salazarovi došlo, že svůj meč nechal jednomu z vojáků, který padl Merlin ví kde a jeho otec a ti dva zbývající vojáci o ty své už také nějak přišli, protože je nikde neviděl.

Nečekanou spásou této trapné Salazarovy situace byl pohotový Godrik.

„Vezmi si můj,“ nabídl mu zrzek.

„Nevím, jestli je vhodné špinit tvou zbraň tak nečistou krví,“ znejistěl Salazar.

„Můj meč je stejně tak tvůj jako můj,“ pronesl Nebelvír vážně a podal Zmijozelovi svou zbraň.

Díky mocné magii samotného místa ani jeden z nich nepostřehl, jak Godrikův meč lehce zavibroval, jak se magie tento slib sama rozhodla stvrdit.

Salazar vděčně přikývl, rozpřáhl se a ignoruje veškeré škemrání o milost, jediným plynulým máchnutím muži setnul hlavu. Zkrvavenou zbraň otřel o mrtvé tělo a vrátil ho jeho právoplatnému majiteli. Byl rád, že to má za sebou. Jedna věc byla bojovat a zabíjet své nepřátele za pomoci magie a druhá tak činit chladnou zbraní. Z tohoto způsobu se mu dělalo značně nevolno. Kdyby nemusel, a otec na tom netrval, rozhodně by nebyl tím, kdo rozsudek vykoná. Potřeboval se trochu uvolnit a provětrat hlavu.

„Omlouvám se, ale potřebuji ještě zkontrolovat svoji laboratoř. Za chvíli jsem zpátky,“ pronesl k otci, otočil se na podpatku a rázným krokem vyrazil ven.

„Počkej, půjdu raději s tebou,“ zavolal k němu Godrik kvapně a rozeběhl se za ním.

„To je dobré, potřebuji být jen chvíli sám. Neměj obavy, hned jsem zpátky,“ ubezpečil ho a pokračoval dál v cestě.

Když přišel ke vstupu do své laboratoře, nalezl tam u vchodu tři zkamenělé sochy. V duchu se spokojeně pousmál, což ho však obratem přešlo, jelikož bylo velmi nesnadné se přes ně dostat dovnitř.

„Bassssi jsi v pořádku?“ zasyčel na baziliška. Doposud mu nedal jméno, nicméně občas slovo bazilišek zkracoval na Basiho, což svým způsobem už bylo i jméno a tak po ničem jiném nepátral.

Jeho nebezpečný mazlíček vylezl ze svého úkrytu a podíval se na něj.

„Přišššli sem cisssáci, musssel jsssem je zassstavit,“ zasyčel na něj.

„Dobře sssi udělal,“ chlácholil ho. „Tvrz je poničená, nějaký časss sem nebudu chodit pravidelně, zvládněššš to tu sssám?“ zajímal se.

„Potravy je tu v okolí dossst,“ ujistil ho bazilišek.

Salazarovi tak trochu odlehlo, alespoň o starost méně. „Než ssse zasss vrátím, hlídej to tu a pokud přijdou zasss nějaký krvezrádci, zbav ssse jich,“ požádal ho, přešel k truhle a vyndal z ní stočený pergamen s jeho mistrovským titulem v lektvarech. Velká radost z jeho získání, kterou měl, byla po ztrátě jeho milovaného domova ta tam. Netušil, zda tu ránu, zasazenou do jeho srdce zničením Bradavické tvrze, ještě někdy něco dokáže řádně zahojit.

„Kam půjdeme?“ zajímal se, když se opět připojil k ostatním. Ti už na něj čekali venku na chodbě. Dveře vedoucí ke vřídlu byly zavřené a opět zabezpečené.

„Godrik byl tak laskav a pozval nás k nim,“ odpověděl mu spokojeně Latharn. Jít k jeho staršímu synovi se mu moc nechtělo. Collova žena čekala dítě a potřebovala klid. Ke všemu tento útok byl krom hledání srdce primárně určen na jeho zneškodnění a tím, že jim unikl, to asi jen tak neskončilo. Za žádných okolností tak do toho nechtěl zatáhnout i svého staršího syna a ohrozit tím budoucnost celého jejich rodu.

Salazarovi se při té informaci rozzářily oči. Představa žít nějaký čas v blízkosti svého milence byla jistou náplastí na to všechno, co se dnes odehrálo.

„Tvůj otec je geniální, víš to?“ obdivně pronesl Godrik ke svému milenci.

„Zajisté,“ odvětil mu jakoby nic Salazar. „Mohu se však zeptat, čeho se to tentokráte týká?“ zajímal se.

„Toho, jak ty lidi odlákat od tohoto místa. Zajatcům, jak doufáme, že Lord Mrzimor nějaké získal, změníme paměť tak, aby si mysleli, že to tu stihli celé prohledat, než byli poraženi a povedlo se jim před námi utéct,“ vysvětlil mu jejich plán.

„To by mohlo zabrat,“ uznale přitakal s nadějí, že tím zájem krvezrádců o toto místo pomine. Přeci jen jim především šlo o otce, který byl tím, kdo proti nim stál a byl pro ně největší překážkou v jejich cílech. Ten zbytek byl jen vyvolán nepodloženými řečmi jednoho opilce. Když se tu už nebudou více zdržovat a zůstane to tu zdánlivě nechráněné, nebudou snad předpokládat, že by se zde pro ně něco zajímavého opravdu nacházelo.

S posledním ohlédnutím se Salazar vydal v doprovodu ostatních ven vstříc novým změnám, jež ho zničením Bradavické tvrze čekaly.

 

 

Komentáře   

0 #7 wam 2016-04-26 20:13
Vubec nemas zac, je to pravda :-) dekuju za info, tak to naprosto chapu, jsme na tom stejne :lol:
Citovat
0 #6 Lady Corten 2016-04-13 14:05
Cituji wam:
ahojky, super povidka, moc povedena a originalni. Libi se mi napeti v kazde kapitole, vzdy se deje neco noveho a kapitoli jsou i akorát dlouhé :-) moc se tesim na pokracovani, doufam, ze nebudu otravna, kdyz se zeptam, jestli mas nejake pribliblizne datum, kdy by mohla byt hotova dalsi kapitola??? ;-)


Děkuji, jsem moc ráda, že se líbí. Vzhledem k tomu, že mám malé dítě, moc času nemám, ale i tak se snažím, aby vždy na začátku nového měsíce tu jeden dílek přibyl. Aktuální informace a plánované datum vydání vždy píši na úvodní stránce u aktualizací povídky.
Citovat
0 #5 wam 2016-04-13 11:22
ahojky, super povidka, moc povedena a originalni. Libi se mi napeti v kazde kapitole, vzdy se deje neco noveho a kapitoli jsou i akorát dlouhé :-) moc se tesim na pokracovani, doufam, ze nebudu otravna, kdyz se zeptam, jestli mas nejake pribliblizne datum, kdy by mohla byt hotova dalsi kapitola??? ;-)
Citovat
0 #4 René 2016-04-06 01:32
Zdravim. Velice se mi zalibila tato povidka. Precetla jsem vsechny zveřejněné kapitoly jedním dechem.Velmi originální napad ;-) Už ted se nemuzu dočkat další kapitoly. :lol:
Citovat
0 #3 Vai 2016-04-05 23:15
Ta část s malým Basem je skvělá :D jen, aby nenechal zkamenět někoho spřáteleného i když lepší jak smrt.... no prostě super, doufám že další dílek bude dříve, nemohu se dočkat...děkuji
Citovat
0 #2 Achája 2016-04-04 21:54
Velmi akční kapitola, říkala jsem si jak dojde k přebudování tvrze na školu a už to začalo. Paráda:-) Taky je milé, že ti dva budou moci trávit čas spolu:-)
Citovat
0 #1 lia 2016-04-03 22:20
krásný zvrat událostí :-) už se nemůžu dočkat další kapitoly
díky moc
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla