Tajemství časů - Kapitola 5

Za betu děkuji Anizne

 

Kapitola 5 - Pravda

 

Ráno Salazara vzbudilo překvapené ženské vypísknutí a prudké zavření dveří. V prvním okamžiku vůbec netušil, co se děje. Až po chvíli jeho rozespalé mysli došlo, že peřina je trochu skopaná dolů a služebná tak mohla vidět, jak se k němu tulí druhý muž, jehož kanice kalhot se v noci ve spaní rozvázala a vrtěním se kalhoty tak stáhly o hodný kus níže. Bylo mu zcela jasné, co si při tom pohledu musela myslet, že se tu v noci dělo.

V duchu si tedy udělal poznámku, že si pro příště bude muset dát větší pozor a nezapomenout zabezpečit dveře. Tedy oprava, nebude to třeba, protože další příště rozhodně už nikdy nebude. Godrik už nikdy další příležitost ulehnout do jeho postele nedostane. Toho raději nechá, aby se svou opilostí rozštěpil klidně i na milion malých kousků, než by znovu dopustil, aby se opakovalo toto.

„Vstávej,“ nešetrně do Godrika strčil. Odpovědí mu však bylo téměř nesrozumitelné zabrblání, že chce ještě spát.

„Koukej padat z mé postele!“ zařval na něj naštvaně a skopl ho dolů. Ještě mu zdaleka neodpustil, jak se k němu musel celou noc nedobrovolně tisknout.

„Au,“ vyjekl šokovaně Nebelvír a třel si natlučený zadek o tvrdou zem. „To bylo za co?“ zajímal se.

„Moc dobře to víš,“ výhružně mu odpověděl a doufal, že alespoň tentokrát nepomine varovný tón, který do věty vložil. Jeho hůlka mu už bezpečně dřímala v ruce. „Koukej se rychle oblíknout a vypadni.“

„Dnes jsi po ránu opravdu špatně naložený, Salazare,“ skuhral Godrik zarmouceně a postupně na sebe navlíkal jednotlivé díly svého oděvu poházené všude kolem.

Zmijozel na něj výhružně celou dobu hleděl z postele a čekal, až ten otravný, vtíravý a domýšlivý zrzek konečně zmizí. Netušil, co tím vším Godrik sledoval, a bylo mu to s prominutím jedno, už takhle mu nadělal dost potíží. Teď bude nějakou dobu trvat, než si svou právě pošramocenou pověst před veškerým služebnictvem napraví. Pochyboval, že jen tak uvěří pravdě, že tu v noci mezi nimi v žádném případě k ničemu nedošlo.

Jen co konečně klaply dveře za jeho nechtěnou noční společností, rozmrzele vstal, oblékl se a zhluboka se nadýchl, než vyrazil ven čelit bouři drbů, která za tu krátkou chvíli tvrz zajisté pohltila.

Při společné snídani vládlo naprosté ticho, ani služebnictvo se neodvážilo muknout. Salazar musel sám sobě připustit, že za to mohl ze značné části on sám, jak házel po vysmátém Godrikovi vražedné pohledy. Rozčilovalo ho, jak se choval, jako by se nic nestalo a vše bylo v naprostém pořádku. I Collovi by ten úsměv nejraději vymazal z tváře. Svým způsobem mohl i on za to, že si všichni kolem teď mysleli, k jaké zavrženíhodné sodomii v jeho pokoji došlo.

Jediný, kdo se po celou dobu jídla odvážil prolomit nastalé ticho, byl Latharn.

„Salazare, po snídani si budeme muset spolu promluvit,“ pronesl a pak po krátké odmlce dodal: „v soukromí.“

„Jak si přejete, otče,“ odvětil mu a snažil se z jeho tváře něco vyčíst - zlobu, vztek, pohrdání, prostě cokoliv, ale nic tam nebylo. Otcova tvář se zdála ledově klidná, což ho snad ještě více znervózňovalo než jakákoliv negativní emoce.

Když všichni, krom nich dvou, opustili místnost, Latharn zajistil dveře proti odposlouchávání.

Už se nadechoval, aby něco svému synovi řekl, když Salazar kvapně promluvil, aby ho předběhl.

„Nic se mezi námi nestalo, přísahám. Služebná si to jen špatně vyložila.“

Otec si ho změřil vážným pohledem. „Věřím ti, pamatuji si, v jakém byl Gordik stavu, když jsem odcházel a rozhodně by jen stěží byl něčeho takového schopen. A i kdyby přece, je to jen vaše věc, nehodlám pátrat po tom, k čemu došlo a nedošlo. Jen mi prosím slib, že budete příště opatrnější. Tedy hlavně ty za vás za oba, Godrik je mnohdy velmi horká hlava. Měj na paměti, jak se k takovéto lásce staví mudlové. Kdysi velmi dávno ještě za doby Římské bylo něco takového normální, nicméně víra v jednoho boha vše změnila. Kouzelnický svět se na rozdíl od mudlů velmi dlouho držel své staré víry, zvyků i tradic, ale dnes už je však téměř vše zapomenuto. Jen neradi měníme svůj způsob života, ovšem i u nás dochází k vývoji, i když znatelně pomalejšímu, než je tomu u mudlů. Mnoho kouzelníků je ještěpoměrně tolerantní, ale i u nás jako u mudlů vám hrozí upálení na hranici, pokud se to dozví ta nesprávná osoba. Godrik se nikdy moc netajil tím, že jeho preferencí nejsou ženy, prosím, alespoň ty buď rozumný a opatrný za vás za oba,“ úpěnlivě ho otec prosil.

„Ale já nejsem jako Nebelvír,“ podotkl vehementně Salazar na svou obranu. Odmítal připustit to, co mu bylo právě předkládáno.

„Synu, buď upřímný alespoň k sobě v tomto ohledu. Kdyby tomu nebylo tak, nebyla by ti tak proti srsti pomoc služebných v mnoha ohledech. Ze začátku jsem si myslel, že jsi jen přehnaně stydlivý, ale už dávno mi při pohledu na tebe a Godrika došlo, jak se věci ve skutečnosti mají,“ prosil ho Latharn.

Salazar zaváhal. Otcova slova zněla logicky. Když se na to koukal z jeho úhlu pohledu, musel si neochotně připustit, proč došel k tomuto závěru. Sám však odmítal přijmout to, že preferuje muže. Ne, otec je mýlí, má rád ženy, anebo snad ne? V duchu zasténal, otec mu právě nasadil brouka do hlavy, na kterého si nebyl jistý, zdali je připravený se s ním popasovat.

„Slibuji ti, že nebudu za daných okolností od tebe vyžadovat, aby ses oženil, ale na oplátku chci od tebe slyšet slib, že sejednou i ty postaráš o to, že budeš mít své potomky. Není nutné, aby jsi je zplodil se ženou, postačí, když nějaké děti adoptuješ pokrevně tak, jak já jsem přijal tebe,“ zcela vážně od něj žádal.

Salazar zpozorněl, toto nebyla hra a v žádném případě plané slibování, které, když se poruší, tak se nic nestane. V místnosti byla cítit magie, která byla připravena jejich dohodu stvrdit. Pokud přijme, tak jen velmi vážné důvody by ho mohly v budoucnu omluvit z nesplnění otcova přání. Latharnova nabídka byla svým způsobem velmi velkorysá, ať už byla jeho orientace jakákoliv, a to, že po něm nepožadoval přímo neporušitelný slib, Salazara též trochu uklidňovalo.

„Přísahám otče, že udělám vše, co bude v mých silách, abych vaše přání splnil,“ přislíbil mu s úlevou, když mu došlo, že otec si po něm nevyžádal žádné časové období, do něhož musí svůj závazek k rodu naplnit.

„A teď mě prosím omluv. Rád bych využil tyto volné dny od studia a věnoval se zbudování své laboratoře,“ požádal ho.

„Zajisté, jen jdi. Já se mezitím pokusím to tu nějak uklidnit,“ pronesl a zrušil veškeré ochrany seslané na dveře.

„Děkuji, uvidíme se u oběda,“ rozloučil se a zmizel do sklepení hledat nejlepší místo pro zbudování své laboratoře.

Z počátku přemýšlel, že by tu svou zbudoval někde z kraje poblíž té otcovy, nicméně si to nakonec rozmyslel a hledal lepší místo. Podzemí bylo rozsáhlejší, než zpočátku předpokládal. Byl to hotový labyrint. Pomalu se už začínal obávat, že zabloudil, když narazil na něco zajímavého - dveře opředené takovou magií, že byla téměř hmatatelná. Zprvu ho popadla nevýslovná touha zjistit, co se tam uvnitř skrývá, dokázal se však zastavit. Nebylo v jeho silách, aby se prolomil dovnitř, to sám sobě musel připustit. Ke všemu, o jakémkoliv pokusu by se jistě otec dověděl a zajisté by ho to zklamalo, a to v žádném případě nechtěl připustit. Kdyby otec chtěl, aby věděl, co tam schovává, jistě by mu to už dávno sám řekl. Mrzelo ho, že otec má před ním tajemství, o něž se evidentně nechtěl podělit. Zeptá se ho tedy na to sám, ale až časem, při vhodné příležitosti a po té, co mu dá ještě nějaký čas, aby mu o tom řekl sám, v což sám tiše doufal, jelikož to by bylo ze všeho nejlepší a nejvhodnější.

Stálo ho to dost sil, ale nakonec svůj zrak od těch mocně zabezpečených dveří odpoutal a vydal se dál. Po chvíli nalezl chodbu ukončenou masou pevného kamene. Okamžitě věděl, že je to správné místo.

Věnoval tomu hodně času a sil, ale nakonec chodbu za pomoci své hůlky prodloužil o dalších pár metrů. A když už se mu zdálo, že je dostatečně hluboko ve skále, začal vytvářet prostor pro svou laboratoř.

Následující dny se na místo pravidelně vracel, až na konec dvěnoci před bratrovou svatbou své dílo dokončil a laboratoř vybavil natolik, aby mohl započít se svými experimenty. Čemuž byl posléze rád. Slavení Collova sňatku se protáhlo na několik dní a on byl vděčný, že se měl kam uchýlit po té, co splnil společenské povinnosti, a kde ho nemohl jen tak nikdo vypátrat.

Když se vše konečně uklidnilo a život se vrátil do normálu, bylo opět obnoveno Salazarovo studium. Překvapivě i přes to mu zbyl nějaký ten čas na jeho experimenty. Tím, že se jeho bratr se ženou odstěhoval do tvrze, v níž se narodil a kde jako malý ještě s matkou žil, Salazar překvapivě zjistil, jak moc doposud utrácel své volné chvilky se starším bratrem. Do této chvíle ho ani nenapadlo, jak ho jeho sourozenec zaměstnával.

Čas nezadržitelně utíkal, a ač se Salazarovi jeho experimenty prozatím moc nedařily, byl spokojený. Vaření lektvarů mu vracelo jednou za čas útržky vzpomínek jeho minulosti a to byla pro něj více než příjemná odměna, i když se i z těch dalších nedozvěděl o moc více než z té první. Jen to, kolika způsoby lze lektvar zkazit či ho s kotlíkem vyhodit do povětří.

Monotónnost života mu nečekaně začal narušovat Godrik, když se zhruba dva týdny po bratrově odchodu bez jakéhokoliv upozornění předem zjevil v Bradavické tvrzi.

„Co tu děláš?!“ vyštěkl na něj, když se právě objevil v místnosti na konci jeho oběda.

„Nudím se,“ klidným hlasem přiznal. „Nechceš se jít projet?“ navrhl a velmi prosebně se na něj podíval.

„Coll už na tebe nemá čas, co?“ pronesl kousavě. Ještě mu zcela neodpustil tu osudnou noc, po níž se začaly jeho domovem šířit drby, které přes veškeré snahy nešlo zadržet.

„Myslím, že by bylo úplně nejlepší, kdybyste vyrazili někam dál. Salazar už se umí přemisťovat, nicméně to řádně na větší vzdálenosti ještě nevyužil, což by bylo dobré napravit. Stejně tak i to, že krom vesnice nikdy dál pořádně nebyl,“ vložil se do celého rozhovoruotec, čímž svého syna nemile zaskočil.

„To je výborný nápad Latharne,“ přitakal nadšeně Godrik. „Připrav se Sale, za chvíli vyrážíme. Je spousta míst, co bys měl vidět a poznat.“

Salazar zaskřípal zuby. Díky otcově vměšování teď neměl jak z toho celého vycouvat, pokud si nechtěl oba najednou popudit proti sobě.

Zprvu se mu představa vyrážet jen s Godrikem ať už kamkoliv velmi příčila, nakonec se to ukázalo přeci jen jako dobrý nápad.

Zbylou část dne strávili procházkou po lukách, které ostře končily táhlým zlomem ve skalním útesu, jež se tyčil nad šumějícím mořem, bouřlivě narážejícím do bíle zbarvené masy kamene. Byl tu nádherný výhled a zintenzivněný tím, že moře viděl Salazar poprvé v životě. Překvapivě ani řeč nakonec nestála, a i když se jejich hovor točil převážně kolem magie a věcí, co Salazar právě studoval, nenudil se nakonec ani jeden z nich. Nebylo tedy žádným překvapením, že do Bradavické tvrze se přemístili společně a Godrik po pozvání otce zůstal i po večeři na skleničku.

Tentokrát se zrzek neopil, ale i přes to z vlastní iniciativy se rozhodl na noc zůstat zde. Když se Salazar rozhodl, že už toho má pro dnešek dost a vydal se spát, Godrik šel nečekaně s ním ponechávaje tak Latharna samotného.

Poprvé za celý den kráčeli společně v tichosti, dokud se nezastavili před Salazarovým pokojem.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ vyjel na Nebelvíra, když se zdálo, že se s ním chce protáhnout do místnosti.

„Spát,“ nevinným hlasem pronesl.

„Ale ne se mnou. Toho se už nikdy nedočkáš. Collův pokoj je volný. Jistě tušíš, kde se nachází, takže mě už nepotřebuješ. Dobrou noc,“ pronesl nesmlouvavě Salazar a druhému muži, na nic dalšího nečekaje, zabouchl dveře přímo před nosem.

„To se ještě uvidí. Nikdy se neříká nikdy. Jednou mě tam opět pustíš a budeš tomu zajisté velmi rád,“ pronesl Godrik dostatečně nahlas, aby ho bylo přes dveře možné slyšet a vydal se nespokojeně dál.

„V žádném případě,“ pronesl Salazar obratem, ale spíše jen sám pro sebe ve snaze se ujistit, že vše bude tak jak tvrdí on. Ale v koutku duše měl jisté pochybnosti, a to ho dost znervózňovalo.

Raději se rychle vydal do postele, aby sám sobě zabránil nad tím vším jakkoliv uvažovat.

 

Dny a týdny utíkaly nezadržitelnou rychlostí, až se nakonec léto přehouplo v podzim. A někdy v tomto období už definitivně musel připustit, že Godrik je minimálně jeho dobrý kamarád. Vídali se pravidelně, a to jak při vyjížďkách na koni, tak i při výletech na všemožná místa, které Godrik znal a chtěl Salazarovi ukázat. Dalších intervencí otce už nebylo třeba. Nicméně někdy k tomu bylo blízko, jelikož Godrikem zvolené poznávací destinace měly do bezpečných někdy hodně daleko. Třeba když jednou po přemístění mu bylo oznámeno, že každý kouzelník by měl alespoň jednou za život vidět živého draka. To, že tehdy nakonec vyvázli se zdravou kůží, bral Salazar s povděkem. Ale k tomu, aby Godrika zabil sám, měl hodně blízko především proto, že je ten zrzavý šílenec přemístil nebezpečně blízko dračímu hnízduplnému vajec.

Nakonec přišel den, kdy tomu byl rovný rok, co se Salazar probral na lůžku v Bradavické tvrzi. Tento den se nakonec rozhodl strávit celý s Godrikem po té, co otci na oplátku přislíbil, že den jeho prvních narozenin od krevní adopce stráví se svou nejužší rodinou.

Pro Salazara bylo příjemným překvapením, když se Godrik rozhodl vzít hopoprvé k sobě. Vyjížďkou na koni mu ukázal celé okolí, kde se narodil a žil, a pak i nejrůznější zákoutí samotného hrádku, kde se svou rodinou, čítající jeho rodiče, ovdovělou tetu a staršího bratra se ženou a dcerou, žil.

Poznáváním tohoto místa bylo zakončeno k Salazarově mírné nelibosti oficiálním představením rodu Nebelvírů. Díky tomuto formálnímu přijetí už po slavnostní večeři nebylo úniku z popíjení, v něž se to celé nevyhnutelně zvrtlo.

Na rozdíl od Godrika se však Salazar nenechal nijak zvlášť přemlouvat od přespání tady namísto přemístění domů. Když měl akorát tak dost, nechal se přítelem zavést do pokoje, kde měl strávit zbytek pobytu tady v Nebelvírském hrádku.

V okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, mu došlo, že se nenachází v pokoji pro hosty, ale v samotném Godrikově pokoji.

„V žádném případě nestrávím noc tady!“ vehementně zaprotestoval při pohledu na zručně vyšívanou látku, zdobící jednu ze stěn, na které byl mimo jiné vyšitýi značně velký erb rodu Nebelvírů. Při pohledu na něj ho nečekaně rozbolela hlava, typicky, jak se tomu dělo prozatím vždy jen při vaření lektvarů, když si vzpomněl, jak něco v minulosti vařil.

Náhlá vzpomínka odvedla Salazarovu pozornost od všeho, co se dělo okolo něj, i od toho, co mu jeho přítel právě sděloval.

Ve vzpomínce viděl velkou kruhovou místnost s pěti postelemi s nebesy v jedné z barev, která zdobila erb Nebelvírů. Poprvé dokonce viděl i postavy, které nebyly nijak mlhavé, rozmazané nebo dokonce jen prázdná hluchá místa, jak tomu bylo doposavad. On stál u dveří toho velkého pokoje a viděl tři chlapce, jak míří k postelím. Poslední, čtvrtý, hoch byl dva kroky před ním. Měl zrzavé vlasy, světlejší než Godrik, a právě se chystal otočit k němu s otázkou, jakou postel z těch dvou zbývajících chce, když byla vzpomínka náhle uťata. Salazara to značně zklamalo. Ač se ta vzpomínka jevila sebevíc nadějněji, neobsahovala ani jedinou tvář z těch lidí, co v ní byli. Všechny čtyři chlapce viděl pouze zezadu oděné do nic neříkajícího černého pláště, nebo co to bylo. Jak se Salazar soustředil pouze na obličeje, uniklo mu však něco daleko zajímavějšího - zvláštní obuv a nezvyklá vizáž zavazadel, které vzpomínka též obsahovala. Možná by mu i došlo, že tyto dvě neznámé, do očí bijící, věci zcela nezapadající do světa, který jako jediný znal, to by však nesměla být jeho pozornost upoutána Godrikem tak, jak se to stalo.

Ruce okolo pasu a rty na těch jeho ho vrátily zpátky do reality. Chtěl se okamžitě odtáhnout a zařvat na něj, co si to dovoluje, nepovedlo se mu však ani jedno. Godrikovo sevření bylo až nečekaně silné a otevřených úst, nadechujících se ke slovu, Nebelvír okamžitě využil a zaplnil jesvým jazykem.

Salazar se tomu pokoušel bránit, ale uvědomil si, že ve skutečnosti bojuje jen sám se sebou. Jeho tělo bylo jiného názoru než jeho rozum, k jeho nesmírnému šoku. Ty polibky byly nečekaně příjemné a Godrikovo vzrušení, které se přes jejich oděvy třelo o jeho rozkrok, mu způsobilo téměř bolestnou tvrdost.

Zlomil se. Už tomu déle nedokázal odolávat. Jeho touha zažít konečně sex byla pro jeho nevybouřené tělo příliš lákavá a nezastavitelně silná. Podlehl, Godrik to okamžitě vycítil a začal je směřovat k posteli.

Salazar byl připraven si vzít vše, co mu ten zrzek chtěl a byl ochotný nabídnout. Měl pocit, jako by ho ten Nebelvír připravoval o rozum. Dříve, nežli se však tomu plně poddal, šáhl po hůlce a zabezpečil dveře, aby nikdo nemohl dovnitř a nemohl je též slyšet. Pak se své hůlky vzdal a nechal se unášet na vášnivé vlně, která se v místnosti nakonec rozdmýchala z obou stran do velkého plamene.

 

Ranní paprsky zastihly Salazara zcela nevyspalého. Celé tělo, a obzvláště jedno určité místo, ho pekelně bolelo, ale nelitoval toho. Tomu, co se v moci odehrávalo, pomohl jistým způsobemi alkohol, který ho zbavil zábran a pochybností. Co prožil, bylo nečekaně skvělé. Kdyby však měl moc a mohl něco vrátit zpět a změnit, neučinil by tak a vše by ponechal tak, jak se za poslední půlrok odehrálo.

Trochu se zavrtěl a pokusil se v posteli posadit. Povedlo se mu to, nicméně uniklému stenu bolesti nezabránil, čímž neplánovaně zbudili svého milence, kterým se po této noci Godrik stal.

„Lehni si a ještě spi,“ zabrblal vedle něj zrzek a ještě více se zavrtal do přikrývek.

„Rád bych, ale musím jít, pokud nechci u otce vzbudit nějaké podezření. Mám však obavy, jak ho tak znám, že ho bude mít stejně,“ zabrblal Salazar a vydal se hledat jednotlivé kousky svého oděvu. Sice si je mohl všechny přivolat hůlkou, ale na to se cítil nějak moc unavený.

„Pod postelí je kazeta s lektvary, budou se ti asi hodit,“ poradil mu Godrik, který koutkem pozoroval, jak se jeho přítel s obtíží pohybuje.

„Vařil jsi je ty?“ pochybovačně se dotázal. Věděl, že Godrik lektvarům moc nedal. Chyběla mu na ně trpělivost, aby je zvládl dotáhnout do trochu použitelného konce.

„Ne,“ ubezpečil ho, čímž Salazarovi odlehlo a našel si v malé kazetě lektvar proti bolesti.

„Budu mít následující dny hodně práce. Mistři toho chtějí se mnou hodně probrat, ještě před krátkou pauzou, kvůli narozeninám, ale myslím, že nějaký ten čas na krátkou vyjížďku nebo večerní posezení mít budu,“ ubezpečil Godrika Salazar, který vycítil nastalou nervozitu v místnosti, jež po vypití lektvaru v pokoji bezprostředně zavládla.

„Za tři dny?“ zkusmo s úlevou nadhodil Godrik.

„Budu tě čekat,“ přitakal, krátce Nebelvíra ještě na rozloučenou políbil a odešel. Cestou ven za protipřemisťovací bariéru mu došlo, jak to bylo celé paradoxní. Dříve by dal pomalu ruku do ohně za to, že Godrik je ten typ člověka, co je přelétavý jako motýl. Po té, co dobude jedno srdce a uchvátí se vítězoslavně jednoho těla jako své odměny za vítězství, jeho vášeň obratem s následujícím ránem vyprchá a on tak jde novou cestou hledat jinou kořist.

Skutečnost však byla jiná, přímo pravý opak, a Salazar byl rád, že se v tomto v Godrikovi spletl. Tuto mýlku mu však pro dobro jich obou raději nikdy neřekne.

 

Celý den se Salazar snažil ze všech sil, aby na něm nebylo možné poznat, že se něco mezi ním a Godrikem odehrálo a mnohé věci se změnily. Jeho snahy se však asi míjely účinkem, jelikož při jídle byla atmosféra v místnosti více než zvláštní. Otec se tvářil prapodivně a zdálo se, že mu chce něco říct, nicméně se k tomu nějak nedokázal odhodlat. Při večeři to už Salazar nevydržel a zeptal se sám.

„Co se děje, otče? Je něco, co bys mi chtěl říct?“ napjatě se dotázal s obavou, že otec něco ohledně minulé noci přeci jen vytušil a bude to s ním chtít řešit, ač sám před pár měsíci se k tomu postavil nečekaně dosti chápavě a benevolentně.

„Vím, že tomu bude brzy rok, co jsem ti slíbil, že tě ničím krom tvého studia nebudu zatěžovat, dokud ho nedokončíš. Tvé studium však pokračuje nečekaně dobře, mistři vyjma šermu si tě velice chválí a tvé pokroky jsou nad očekávání výborné. Pokud takto budeš pokračovat dál, tak většina z nich tě nebude mít co naučit mnohem dříve, než vyprší čas, co jsem ti na studium vymezil. Jsem nesmírně hrdý na to, jak jsi se zodpovědně toho celého ujal a otovíc mě mrzí, že tě budu muset obrat o nějaký ten čas, který tomu tak věnuješ. Pravděpodobně ke tvé nelibosti to budou asi večery, které převážně věnuješ svým lektvarovým výzkumům. Věř mi, kdyby to nebylo tak důležité, nežádal bych to po tobě, jsou však okolnosti, které se změnily.

Zprvu jsem doufal, že když předám Collovi veškerou správu nad rodinným majetkem a povinnosti s tím související, bude to stačit. Musím však přiznat, že jsem se mýlil. Počty krvezrádců se značně rozrostly, jak to poslední dobou vypadá. Už se tolik neskrývají a nepokrytě útočí, jak na mudly, tak i na kouzelníky. Vyvolávají velký zmatek. Většina mudlů si myslí, že se jen zvýšil počet loupežníků a banditů a žádají krále o zásah. K tomuto mylnému domnění trochu v náš prospěch přispívá to, že útoky povětšinou nikdo nepřežije a tak nezbude jediné duše, která by podala skutečné svědectví o tom, co se odehrálo. Zasvěcení díky těm, kterým se podaří uniknout, obviňují nás kouzelníky a také žádají krále o zásah. Tlaky na kouzelnický svět se tak stupňují a to především proto, že včetně krále převážná většina kouzelníků nevěří, že krvezrádci doposud žijí a schovávají se v obou těchto světech. A tak hledají viníka, který za to všechno může, aby na něj mohli ukázat. Vzniklého rozkolu v kouzelnickém světě začali využívat ti, kteří touží po větší a více nekontrolované moci. Někteří z nich sami dokonce napomáhají krvezrádcům v jejich aktivitách, a to minimálně finančně. Naneštěstí však nic z toho nemohu nikomu dokázat.

Hrozí občanská válka v kouzelnickém světě a mou povinností, jako člena rady starších, je tomu zabránit. Pokud se mi to nepovede, krevezrádci vyhrají. Vypadá to totiž, že touží svrhnout radu starších, která je trnem voku i králi, který ji vidí jako konkurenta v moci a starý přežitek z dávných dob. Pokud se jim to povede a kouzelníkům bude otevřeně bez omezení vládnout on, je to pro krvezrádce už jen malý krůček k tomu, aby vyměnili mudlovského krále za kouzelníka. Tím by náš svět i ten mudlovský, jak ho známe, zcela zanikl a Merlinův odkaz by byl nenávratně ztracen. Z mudlů by se stali otroci, jak si to krevezrádci vždy přáli a oni by byli těmi, kteří by jim otevřeně kouzly vládli.

Jen jediná věc mě na tom celém překvapuje, a to je, že krvezrádcům nedochází, že se snaží docílit něčeho, co nemá naději na dlouhodobý úspěch. Pokud vyhrají a budou všem vládnout svou mocí, posilovanou strachem, nemůže to být na dlouho. Mudlů vždy bylo a bude více než nás. Ke všemu tento ostrov je jen malý kus země ve srovnání s velikostí celého světa. Pokud si myslí, že je všichni dle jejich příkladu budou v ostatních říších následovat, jsou opravdu naivní. To z nich však v současnosti pro nás nedělá o nic méně nebezpečného nepřítele, než jsou. A já si jejich porážku chci vychutnat ještě za živa a ne až mě v hrobě budou žrát červy,“ pronesl na závěr rozhodně Latharn.

Salazar to celé zaskočeně poslouchal. Na začátku mu značně odlehlo, že se jejich řeč nebude nijak týkat jistého Nebelvíra, nicméně posléze by tomu byl klidně i raději. Otcova řeč ho vyděsila a svým způsobem propíchla tu bublinu, v níž poklidně a v míru žil. V duchu se plísnil za to, jak mu mohly tyto závažné otázky kouzelnického světa a jeho existence doposavad unikat.

„To, co mi tu říkáš otče, je velmi závažné a důležité, nicméně netuším, jak bych ti mohl být nápomocen,“ přiznal mu trochu sklesle.

„Zpočátku asi nijak, ale je důležité, aby ses postupně se vším seznámil a začal se v tom trochu orientovat. Války se nejčastěji vyhrávají a prohrávají v zákulisí. Samotné bojiště je mnohdy už jen pouhou třešinkou na dortu samotné politické války, která se kolem toho všeho vždy v pozadí odehrává. Věřím, že až získáš nějaké ty zkušenosti a naučíš se v tom chodit, budeš mým velkým spojencem,“ snažil se ho na závěr Latharn povzbudit.

„To ale bude nějakou dobu trvat,“ podotknul Salazar.

„Ano, jak už jsem ti před rokem jednou říkal, vše chce svůj čas a trochu trpělivosti,“ připomněl mu.

„Moc bych si přál, abych ti mohl pomoci už teď. Kéž bych si vzpomněl na něco užitečného. Třeba přeci jen jsem s nimi mohl mít něco společného. Takové informace by se nám teď určitě hodily,“ pronesl Salazar a pak se málem kousl do jazyka. Zatraceně, proč raději nemlčel? Ihned mu došlo, že se právě prořekl a otci prozradil to, co moc nechtěl, aby věděl.

„Už sis na něco vzpomněl?“ zajímal se obratem Lathar trochu překvapeně.

„Ano,“ neochotně přiznal. „Ale jen útržkovitě, jak se snažím neúspěšně vařit nějaké lektvary.“

„Říkal jsem si, kde se v tobě vzala ta náhlá touha být lektvarovým mistrem. Mohl jsem tušit, že je to něco takového,“ pronesl pobaveně Latharn. Při pohledu na synovu napjatou tvář se však rozhodl ještě na uklidněnou dodat: „Věř mi, že ač je tvůj důvod pro provádění experimentů ve vaření lektvarů jakýkoliv a to i minulost a vzpomínky, nikdy tě v tomto ohledu nebudu omezovat. Toho se bát určitě nemusíš.“

Salazarovi při těch slovech odlehlo. „Děkuji,“ tiše hlesl.

„Není zač a teď k tomu hlavnímu, co jsi říkal. Trochu mě mrzí, že se k tomu musíme vracet a že i přes mé ubezpečení stále o minulosti váháš, nicméně na druhou stranu chápu proč. Věř mi, nepochybuj o sobě a nesnaž se vzpomenout na to, čím jsi zajisté nebyl.“

„Kde bereš tu naprostou jistotu?“ divil se Salazar.

Lathar hlasitě povzdechl. „Myslím, že nadešel nejvyšší čas, abych ti řekl pravdu o tom, jak jsem tě s tvým bratrem našel a tím ti i prozradil to největší tajemství našeho rodu. Chtěl jsem tak učinit na tvé první narozeniny jako člena naší rodiny, ale vidím, že už to bohužel déle nesnese odkladu. Pojď semnou,“ vyzval ho a zvedl se od jídla, které zcela nestihli sníst, ale ke kterému by se vzhledem k okolnostem už jistě asi ani nevrátili.

Prvotní šok, že odpovědi na obě otázky se týkají sklepení, Salazara trochu nepěkně zaskočilo, nicméně obratem to celé vystřídala netrpělivost způsobená dlouhou cestou a nadšení, že se konečně dozví, co se skrývá za těmi silně zabezpečenými dveřmi, co téměř každý den při své cestě do laboratoře míjel. Jen ho trochu mátlo, jak se to tajemství rodu a sklepení může týkat zároveň i jeho nalezení a ztráty paměti. To, že mu otec a bratr o jeho nalezení lhali, ho velmi bolestivě zasáhlo a zaskočilo, zároveň však to trochu i chápal, pokud se to celé týkalo zároveň i něčeho velmi důležitého, co bylo nutné před ostatními plně utajit. Rozhodl se tedy nedělat žádné závěry do okamžiku, dokud mu to celé otec neobjasní, což už stejně mělo být velmi brzy.

Když zastavil před zabezpečenými dveřmi, otec se na něj otočil. „Bude třeba trocha tvé krve,“ pronesl k němu, vytáhl hůlku a pronesl nějakou inkantaci, jež nebyla vyřčena v latině. „Přilož svou dlaň na dveře,“ dal mu pokyn a Salazar se dle toho zařídil. Když se jeho dlaň lehce naříznutá za pomoci hůlky dotkla starého dřeva, projela jím mocná magie. Vnímal, jak si ho ta síla k sobě váže, propojuje se s ním, byl to opravdu zvláštní pocit, obzvláště když se najednou v jeho vědomí utvořili svým způsobem takříkajíc mosty, které mu umožňovaly vnímat samotný ochranný štít pozemků, tvrze a i tento ve sklepení.

Salazar pohlcen tím novým silným zážitkem se nechal zavést dovnitř. To, co se mu naskytlo, mu vyrazilo dech. Uprostřed prázdné místnosti stál obelisk nořící se pod samotnou podlahu, na níž stejně jako na bělostném kameni byly vytesány nejrůznější runy a další magické obrazce.

Magie byla tak silná a všudypřítomná, že člověk měl pomalu pocit, že si na ni může přímo sáhnout.

„Přilož svou dlaň s krví na tuto runu,“ přikázal otec a na dotyčný ornament vytesaný do obelisku ukázal, aniž by se ho dotkl.

„Co to je?“ zaváhal Salazar při myšlence, že by se měl dotýkat takové mocné neznámé síly.

„Magické vřídlo, až se s ním spojíš, budeš moci využívat jeho moci stejně tak jako já nebo Coll,“ vysvětlil mu Latharn.

Salazar si pečlivě prohlédl daný ornament. Připomínal mu runu, o níž tušil, že její význam je spojení, propojení, souznění nebo něco podobného. Trochu uklidněn, že alespoň má mlhavé tušení toho, čeho se dotkne tak učinil.

Opět ho zaplavila magie podobně, jak tomu bylo před chvíli se štítem. Toto však bylo mnohem intenzivnější a i tentokráte po odeznění tohoto požitku mohl vnímat mírnou změnu ve svém těle. Jeho magie zesílila a mohla by iještě víc, stačilo jen chtít a vřídlo by mu mohlo poskytnout větší magickou moc. Tušil však, že toto další zesílení bybylo jen krátkodobé a pojilo by se též se vzdáleností dělící jeho a toto místo.

„Jednou, až budeš chtít, ti Salazare budu vyprávět, jak se toto magické místo dostalo do našeho držení. Do té doby bych byl rád, kdyby sis toto přečetl,“ pronesl a z jedné z kapes vytáhl malou knížečku a podal mu ji. „Sepsal to můj děd a pojednává o magických vřídlech a vším, co se s tím pojí. Je tam zmiňováno i toto místo, takže bych byl rád, kdybys tuto knihu opatroval jako oko v hlavě a nikomu, krom Colla, pokud by jí chtěl, ji nedával. Také tě tímto žádám, abys dobře zvážil, co toto vše znamená a dobře a obezřetně s touto silou zacházel. Tato magická síla může být naším dobrým spojencem a pomocníkem, její zneužití by však mohlo přinést zkázu celému našemu rodu. Zacházej s ní s rozumem a nikdy se nesnižuj k tomu, aby ses před někým pouze předvedl. Též tě varuji, nikdy se ji nesnaž použít ke zkázonosným činům, sama ti to nedovolí a za takovouto snahu by tě velmi tvrdě potrestala a věř mi, že pouhá milosrdná smrt by to nebyla. A též mi věř, že vím, o čem mluvím. Jeden z našich předků neodolal a pokusil se ji zneužít k lovení a zabíjení jednorožců s touhou po nesmrtelnosti a velmi tvrdě na to doplatil,“ varoval ho. To, jestli tato magie pouze nechtěla být zneužita k ničení sebe sama v podobě magických zvířat a bytostí lesa, které byly neoddělitelnou součástí čisté magie přírody nebo se vztahovala mnohem dál a to i na lidi, netušil a nechtěl to ani nikdy zjišťovat.

Salazar si prohlížel knihu, co mu právě dřímala v rukách a s pohledem na ni měl neochvějný pocit jako by ji už někdy držel, jako by ji už někdy četl, ač to zajisté bylo zhola nemožné. „Mám pocit, jako bych jí už někdy četl,“ neudržel se a nakonec tuto neodbytnou myšlenku pronesl nahlas.

„To je i klidně možné,“ přitakal Latharn, čímž Salazara velmi zaskočil.

„Jak? Říkal jsi…“ nechal větu otevřenou viset ve vzduchu.

„Vidíš tamtu velkou skvrnu?“ dotázal se ho na místo přímé odpovědi.

Salazar přikývl. „Vypadá to jako zaschlá krev,“ postřehl.

„Ano, a není nikoho jiného než ta tvá. Právě tady jsme tě s bratrem našli. Zraněného, bez hůlky, v bezvědomí,“ zavzpomínal.

„Tady?“ udivil se, něčemu takovému bylo téměř nemožné věřit. „Sem jsem se jen tak nemohl proplížit,“ poukázal na zřejmé.

„To také nemohl, nicméně existuje jedna cesta, a to za pomoci samotného vřídla. Dostal jsi se sem z budoucnosti. Jak si to učinil, nemám tušení, ale podle tvého oděvu, co jsi měl na sobě, to muselo být z velmi daleké budoucnosti. Kdyby tě někteří našli tak jako já, asi by tě pravděpodobně prohlásili za zplozence samotného ďábla a zabili by tě,“ zavzpomínal Latharn. „A tak jsme s Collem nechali rozšířit raději tu historku s tvým nalezením při lovu v lese.“

Pro Salazara to bylo těžké na zpracování. Zatím sám netušil, jak se s takovouto pravdou sám popasovat a přijmout ji. „Budu se do svého času muset vrátit?“ zajímal se s obavou v hlase.

„Nemám sebemenší tušení, ale sám za sebe velmi doufám, že to nebude nikdy třeba,“ přiznal mu otec.

„Děkuji otče, že jsi mi to celé řekl. A věř mi, že si ohledně vřídla toho všeho velmi vážím a udělám vše, abych tvou důvěru nikdy nezklamal,“ ubezpečil ho. „A teď mě prosím omluv. Vydám se na chvíli do laboratoře. Je tam něco, co musím dokončit a též bych byl i rád chvíli sám, jestli mě chápeš a nebudeš se zlobit,“ požádal ho.

„Zajisté, klidně jdi. Věřím, že toto vše je pro tebe velmi těžké. Právě protojsem to odkládal na vhodnější dobu, kdy budeš na celou pravdu alespoň trochu připraven,“ nečekaně se mu Latharn omluvil.

„Rozumím a chápu tě. Uvidíme se ráno u snídaně,“ rozloučil se a odešel do své laboratoře, svého malého soukromého království. Až v něm si dovolil uvolnit se. Ani do posledního momentu netušil, že se v něm zmítá tolik protichůdných pocitů. S celým tím napětím utekl z jeho těla nečekaně i magický výboj. Naštěstí po zběžné kontrole nic nezničil, tedy vyjma jeho experimentu. Ten zabublal a rozlétl se kolem. Naštěstí však jen z převážné části skončil na vnější straně kotlíku.

Salazar byl v tuto chvíli rád za svou duchapřítomnost, že své vzácné přísady uschoval do magicky zabezpečené truhly, v níž je tato nekontrolovaná magie nemohla nijak ovlivnit.

Při dalším pečlivějším rozhlédnutí zaznamenal, že baziliščí vejce, s nímž nevěděl, co má dělat a tak si ho prozatím vystavil, zbyly jen rozlétnutivší se skořápky. Trochu ho to zamrzelo, byla opravdu škoda přijít o takovou vzácnost. A pak to uslyšel, tiché syčení někde pod jednou ze skříněk.

„Mamiii?“ zaznamenal a pak spatřil malou hadí hlavičku koukající jeho směrem.

„Tady jsem,“ zasyčel na něj a pomyslel si, že bude asi třeba značně rozšířit laboratoř. Vypadal tak roztomile, že si byl ihned jist, že ho nedokáže zabít, ač zrovna bazilišek jako domácí zvířátko není ten nejlepší nápad. Odtud ho bohužel nikdy nebude moci pustit a nikomu to ani říct, a to včetně otce.

Když tak na něj právě pomyslel, zjistil, že se na něj ani nezlobí, nedokázal to. Chápal, proč mu o jeho nalezení lhal, ten důvod byl natolik závažný, že ho jen tak sdělit nebylo vskutku snadné. Též doufal, a to nejen kvůli své rodině, ale také Godrikovi, že se do svého času nebude muset nikdy vrátit. Nechtěl opustit svého otce, bratra a milence, to si nedokázal vůbec představit.

Komentáře   

0 #5 Achája 2016-03-28 10:14
Zpočátku jsem byla trochu rozpačitá, ale teď si ten příběh řádně užívám:-) Těším se co bude dál, paradox celé té situace je geniální.
Citovat
0 #4 Olča 2016-03-18 00:26
Super kapča,už se těším na další
Citovat
+2 #3 grid 2016-03-01 20:29
Vďaka za krásnu kapču. ;-) Už aby bola nová... :P
Citovat
+2 #2 Vai 2016-02-29 22:28
Maličký bazilišek, to zní úžasně.... moc pěkně napsané děkuji, jen mě zajímá či ho nakonec vrátíš do správné doby...
Citovat
+2 #1 lia 2016-02-29 20:46
krása. těším se na další
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla