Tajemství časů - Kapitola 4

Za Betu děkuji Anizne

 

Kapitola 4 - Lektvary

 

K hodinám lektvarů měl Salazar prozatím jako k jedinému z předmětů, co měl, neutrální postoj. Ještě se nerozhodl, jestli ho tento předmět baví nebo ho má z hloubi duše nenávidět jako většinu těch, na kterých se nekouzlilo hůlkou a které ho po táhlých zimních měsících začaly opravdu nudit.

Jedním si byl však u lektvarů jistý, když už je musel dělat, chtěl, aby byly vynikající a byly použitelné, obzvláště když už jim věnoval tolik času a námahy. Právě proto byl teď na sebe neskutečně naštvaný. Lektvar měl už skoro hotový, už ho chybělo jen zamíchat, ale i kdyby se rozkrájel, nemohl si za žádnou cenu vzpomenout kolikrát a jakým směrem. Takovýto fatální výpadek před koncem se mu ještě nestal.

Nešťastně hleděl na pracovní desku a pokoušel se tu informaci z mysli vylovit, někde tam jistě byla, nicméně neúspěšně.

Z náhlé záplavy vzteku se neovládl a praštil hranou pěsti do stolu. Naneštěstí to však udělal příliš silně, mnohem více než zamýšlel. Misky na stole zacinkaly, rozhoupaly sea většina z nich se nakonec i překotila. Rázem na stole nastal naprostý chaos. Nepoužité suroviny,nejrůznější zbytky a odpad se místy zamíchaly do sebe.

Jak na ten nepořádek hleděl, rozbolela ho z nenadání ostře hlava, až se mu zatmělo před očima. V prvním okamžiku netušil co se děje, ale prozření přišlo rychle. Obraz, co se mu zjevil před očima, byla dávná vzpomínka. Viděl malou pracovní desku, na níž byly poházeny různé suroviny do lektvarů v různém stádiu zpracování, některé byly nařezány velmi nedbale na různě velké kousky, jiné zas byly téměř rozšmelcované. Mezi tím vším se mimo jiné válely slupky po použitém kořenu. Vedle pracovní plochy stál kotlík,v kterém to zběsile bublalo. V místnosti byly další lidé, ale krom vědomí jejich existence senic dalšíhoSalazarovi ze vzpomínky nepodařilo získat. Neviděl je, a to ani třeba rozmazané siluety, vypadalo to, jako by je někdo ze vzpomínky vyřízl. A tak se Salazar zaměřil na sebe. Ruce měl drobné dětské, ve vzpomínce musel být tedy hodně mladý. Na sobě měl nějaký černý oděv, přesněji si ho však nedokázal prohlédnout. Vzpomínka rychle běžela kupředu. Jeho mladší já, jehož očima se na vše díval, váhalo, ruce tápali sem a tam, a pak něco bez rozmyslu vzaly a hodily do kotlíků, ve kterém to nebezpečně zabublalo a obratem mohutně vybuchlo. Tím vzpomínka skončila.

V Salazarovi se vzedmula vlna zklamání. Konečně si na něco vzpomněl, zlomek vzpomínky z jeho minulého života a nic kloudného se z ní nedověděl. Věděl, že po své minulosti by neměl pátrat, co bylo, bylo, nicméně touha byla silná, tu zadupat do země nedokázal. Ctil však svého otce a vše, co pro něj udělal, a tak se nijak nesnažil vzpomenout. Toto přišlo samo od sebe, podnítěné podobnými událostmi - selháním při vaření lektvarů. Tajně o něčem takovém teda snil, neočekával však, že se tak stane při studiu a ke všemu se ani nic o své minulosti ze vzpomínky nedoví.

„Pane Zmijozeli, děje se něco?“ zeptal se nervózně mistr, když si povšiml strnulosti svého žáka.

„Zapomněl jsem konec postupu přípravy,“ neochotně obratem přiznal rozhodnut pomlčet o tom, co daná situace způsobila.

„Lektvar je znamenitý, byla by škoda ho zkazit, prozradím vám tedy závěr, ač bych neměl. Zamíchejte lektvar dvakrát doprava a třikrát doleva a pak ho na mírném ohni nechte chvíli povařit, dokud se zbylé přísady zcela nerozvaří,“ prozradil mu.

Salazar se zařídil podle jeho instrukcí a jen co byl lektvar ve flakoncích, vymluvil se na bolest hlavy a odešel do svého pokoje.

Natáhl se na postel a chtěl si trochu zdřímnout v naději, že spánek ho uklidní, ale nestalo se tak. Nemohl nijak zabrat. V hlavě si stále dokola přehrával tu vzpomínku a snažil se z níněco zjistit, ale marně.

Kdyby alespoň tušil, co tehdy vařil, třeba… Ale jek to zjistit? Poznání ho náhle trklo přímo mezi oči. Vždyť tam byly přísady, dle jejich kombinace by se lektvaru po troše námahy mohl dopátrat.

 

Týden utekl jako voda, a ač se po večerech snažil za svitu ohně z krbu vypátrat z otcových svitků a těch pár knih, co tu byly, něco zjistit, moc neuspěl. Sice dokázal nakonec identifikovat jednotlivé přísady, ale co z nich mělo být uvařeno, netušil. Dokonce pracoval i s myšlenkou, že některé přísady chyběly nebo přebývaly či byly zaměněny, nicméně ani s tímto se daleko nedostal.

Sice velmi nerad a s jistou dávkou neochoty rezignoval a nakonec s výmluvou na nějakou zmínku ve starém svitku, na něž náhodou u otce narazil, se vyptával svého mistra na lektvary. Přeci jen věděl mnohem víc, než to málo, co ke svému pátrání měl k dispozici. K Salazarovu velkému zklamání však ani mistr neměl tušení.

Tento nezdar nakonec Salazara přiměl k velkému rozhodnutí. Nedokázal to nechat být a zapomenout na to. A tak osmého večera po tom lektvarovém nezdaru u večeře oslovil se svou otázkou otce s napětím, jak na jeho žádost zareaguje. Neměl ani sebemenší tušení,jaký postoj k jeho žádosti Latharn zaujme.

„Otče, mohl bych tě prosím požádat o svolení, vybudovat si vlastní laboratoř ve sklepení? Rozhodl jsem se hlouběji věnovat studiu lektvarů a rád bych provedl pár vlastních experimentů,“ požádal ho.

Latharn na něj překvapeně pohlédl. Zaskočení však z jeho tváře rychle vyprchalo a nahradil ho zářivý úsměv. „Bylo načase, aby sis konečně vybral obor, kterému se budeš hlouběji věnovat, Salazare. Ještě před týdnem bych neřekl, že to budou právě lektvary, které zvolíš. A musím přiznat, že mě nemálo zaskočil tvůj tak náhlý a neočekávaný zájem o ně. Proto se tě táži - jsi-li ochoten u tohoto oboru dlouhodoběji vytrvat a tvé nadšení není jen krátkodobé prchavé pobláznění?“

„Můj zájem není žádné prchavé pominutísmyslů, to ti přísahám,“ odvětil mu, ač ne zcela po pravdě. Skutečnost byla částečně jiná. Ještě před pár dny to byl sice krátkodobý zájem, ten se však postupně přerodil ve zvědavost, co vše by v tomto oboru šlo podniknout.

„Dobře tedy, chceš-li vlastí laboratoř, můžeš si ji zbudovat, ale nepostačila by ti ta, co tu už máme?“ zajímal se Latharn.

„Některé experimenty by mohly být trochu nebezpečné a i přes veškerá opatření by mohlo třeba dojít i k jejímu poškození. Proto bych rád odděléné prostory. Laboratoř bych rád zbudoval trochu dál hlouběji ve skále, aby případně při nějaké nehodě nedošlo k poškození základů budovy,“ vysvětlil mu své pohnutky Salzar.

Otec uznale pokýval hlavou. „Dobře tedy, máš to mít. Pokud budeš s čímkoliv potřebovatpomoci, přijď za mnou. Sice se mi upřímně ne zcela líbí myšlenkyna nebezpečné experimenty, obzvláště, když z tebe není prozatím žádný lektvarový mistr, ale nebudu ti bránit. Pokud mi odpřísáhneš, že titulu mistra se pokusíš co nejdříve dosáhnout. Pokud k tomu budeš potřebovat jiného učitele, či jich budeš chtít víc, řekni mi. Zařídím to.“

„Děkuji ti, otče, za vše, prozatím si ponechám stávajícího a až mě nebude mít co naučit, rád bych vyhledal nového,“ vděčně mu odpověděl.

„Moudré rozhodnutí synu,“ pochválil ho a tímto tuto debatu ukončil. Pak se jeho zájem přesměrovalna staršího syna Colla. Jeho velký den se blížil a bylo třeba mnohé připravit. To Salazarovi připomnělo, že by pro něj a jeho nastávající měl sehnat nějaký svatební dar.

Zítra bude muset studium počkat. Nadešel čas, aby zavítal do vesnice na trh. Zaslechl od služebných, jak se rozplývaly nad zlatníkem, co sem po dlouhé době se svými umělecky provedenými kousky zavítal. Bude ho muset navštívit a něco vybrat.

 

Když na druhý den stál před stánkem údajného zlatníka, spílal si, že měl raději přijmout otcovu pomoc a sehnat něco za jeho pomoci. Teď bylo však pozdě plakat nad rozlitým mlékem, když jednou pronesl, že to chce zařídit sám, tak to tak musí učinit. Ten prodejce nabízel spíše tretky než šperky. Jen mizivá část klenotů byla ze zlata nebo alespoň stříbra a rozhodně nic z toho nebylo hodno dědice Zmijozelského rodu.

„Máte i něco lepšího, než tu vidím?“ zajímal se.

Obchodník si ho změřil pohledem. „Ale zajisté, mladý pane,“ odvětil uctivě se zářivým úsměvem, ke svému potencionálnímu zákazníkovi, který podle šatů nebyl zcela jistě chudý. Zašátral pod dřevěným pultíkem a vytáhl menší truhlici, na jejíž zvednutí potřeboval hůlku. Pak na ni poklepal a tiše zašeptal heslo. Truhlice se na jeho pokyn otevřela a dala tak možnost Salazarovi nahlédnout dovnitř.

To bylo lepší, o mnoho lepší. Šperky schované uvnitř byly zhotoveny ze zlata a některé osázené i drahými kameny. Z většiny z nich bylo také možné cítit magii, jíž byla většina z nich vylepšena.

Salazar se pomalu novou nabídkou začal probírat a hledat něco, co by se jeho bratrovi či jeho nastávající, kterou ani pořádně neznal, mohlo líbit. Obdivoval bratra, jak s klidem přistupoval k tomuto domluvenému svazku. Collova nevěsta byla o pár let mladší a doposud se s ní střetl jen dvakrát a to ke všemu velmi krátce. Moc mu to však nevadilo. Jediné, co bratra zajímalo, bylo, jak je magicky nadaná a podle jeho slov to byla více než schopná čarodějka. Ke všemu dalším velkým plusem bylo stáří jejího kouzelnického rodu a to, že, ač byl společenský trend trochu jiný, v jejich rodě se za každou cenu snažili vyvarovat svazkům mezi příbuznými a to jak blízkými tak i vzdálenými. To, že Collova nevěsta moc krásy nepobrala, mu už moc nevadilo. Šeredná prý nebyla a díky své inteligenci mu ostudu ve společnosti rozhodně dělat nebude.

Po chvíli hledání Salazar narazil na zlatý medailon zdobený hady, jejichž oči byly zhotoveny z miniaturních smaragdů. Oproti jiným šperkům vypadal trochu prostěji, nicméně sila kouzla, jímž byl opatřen, ho zaujala.

„Co umí ten medailón?“ zajímal se.

„Správná volba, můj pane, ten medailon je opatřen velmi silnými ochrannými kouzly. Když ho budete nosit, nikdo vás nemůže zaskočit nepřipraveného třeba i zezadu.“

„Líbí se mi, beru ho,“ spokojeně pronesl Salazar, zaplatil a pomalu se chystal vrátit domů, když tu po pár metrech zaslechl jednoho z obchodníků, jak mohutným hlasem pořvává a láká lidi ke koupi lektvarů a přísad. Změnil tedy směr a zamířil si to přímo k němu.

Zkoumavě chvíli prohlížel mužovo zboží, zatím co se mu muž snažil opatrně lichotivým hlasem vnutit některé ze svých nabízených lektvarů.

„Nemám zájem o lektvary. Umím si je uvařit sám a troufám-li si říct i mnohem kvalitnější, než tu nabízíte,“ uťal ho po chvíli už rozčíleně Salazar. „Zajímají mě pouze přísady, přesněji jen ty exotické a vzácné,“ upozornil ho. Sklad běžných přísad do lektvarů laboratoře měl otec dobře zásobený, bylo zcela zbytečné řadu těchto surovin pořizovat podruhé, těch vzácnějších však už tam moc nebylo nebo zcela chyběly.

„Omlouvám se, jak si pán přeje. Máte zájem o něco konkrétního?“ zajímal se obchodník.

„Nic konkrétního, ukažte mi, co máte,“ přikázal mu a sledoval, jak muž před ním skládá jednotlivé nádobky a pytlíky nejrůznějších velikostí a tvarů. Ač to na první pohled nevypadalo, mužova nabídka byla překvapivě i v tomto směru poměrně široká. Sice na Salazarův vkus toho od každého měl jen opravdu málo, ale prozatím to bude muset stačit.

„Beru vše,“ oznámil mu, čímž obchodníka poměrně dost zaskočil.

„Budete mít dost na zaplacení?“ velmi nejistě se tichým hlasem dotázal.

„Bude to stačit?“ sebevědomě se zeptal mladý Zmijozel a ukázal muži naditý váček se zlatými mincemi. „Máte dále ještě něco zajímavého?“ zjišťoval.

„Něco by tu ještě bylo, chvíli strpení, mladý pane,“ pronesl a po chvíli štrachání ve svých věcech vytáhl větší vejce. „To je vejce baziliška, velká vzácnost, jen stěží lze něco takového získat. Vezmete-li si ho, můžete si být jist, že na světě není moc těch, co by něco takového měli.“

Salazar trochu zaváhal, ale nakonec se ho rozhodl vzít, sice pro něj neměl žádné využití, nicméně časem se třeba nějaké najde. „Dobře beru i to vejce,“ oznámil mu rozhodně.

„Omlouvám se, ale to budetemuset ještě něco přihodit. Už nikdy se mi něco takového nepodaří sehnat,“ pokoušel se obchodník smlouvat.

„Ten váček zlata je více než postačující,“ varovným hlasem mu oznámil a dotyčný předmět mu podal.

Obchodník se do něj podíval a pak se nedechl k dalšímu odporu. Dříve, nežli však stačil něco dalšího namítnout, vložil se do toho jeden ze strážných, který Salazara na trh doprovázel a spolu s ostatními se na příkaz mladého pána prozatím držel v povzdálí.

„Jak se opovažuješ takto chovat k mladšímu synovi samotného Lorda Latharna Zmijozela,“ vyštěkl na něj strážný a demonstrativně povytáhl trochu svůj meč s pochvy. „Pokud můj pán SalazarZmijozel říká, že to stačí, tak tomu tak je.“

„Omlouvám se, netušil jsem… Hned vám vše zabalím,“ začal koktat roztřeseně obchodník.

Salazar ho však už moc nevnímal.

„Počkejte tady u něj, trochu se tu po okolí ještě porozhlédnu,“ přikázal vojákovi.

„Jak si přejete, můj pane,“ s mírnou úklonou mu odvětil.

Po chvíli bloumání po tržišti ses lehkým nádechem zklamaní, že už nic zajímavého neobjevil, vydal v doprovodu obtěžkaných stráží zpátky do tvrze.

Před hlavní bránou byl však nečekaně zastaven Collem sedícím na koni v doprovodu nikoho jiného než svého nejlepšího přítele Godrika Nebelvíra.

Salazar v duchu zasténal. Tomu muži se ze všech sil snažil vyhýbat. Naneštěstí to mnohdy šlo jen velmi těžko. Od jeho přijetí do rodiny tu byl čím dál tím častěji, až se Salazar začínal ptát sám sebe, má-li ten muž vůbec nějaké povinnosti, když jediné, co ho evidentně zajímalo, bylo si užívat.

„Sale,“ oslovil ho Godrik. Jen on se mu tak odvážil říkat, ač věděl, jak toto oslovení nemá rád. „Rád vidím, že jsi jednou vytáhl konečně paty ven. Nicméně nakupování je spíše zábavou pro ženy nežli pro muže. Vezmi koně a pojeď s námi na malý lov, ukážeme ti, co je tou správnou mužskou zábavou.“

„Děkuji, nemám zájem,“ úsečně mu odpověděl a chtěl pokračovat dál dovnitř, ale Godrik mu svým koněm zastoupil cestu.

„Salazare, prosím, pojeď s námi, už dlouho mi slibuješ, že se pojedeš projet a už není sníh, na který ses do teď vymlouval,“ požádal ho s upozorněním bratr.

Nejmladší z rodu Zmijozelů pobledl, už dlouho se s projížděk na koni všemožně vykrucoval, k čemuž mu napomáhala dlouhá a tuhá zima, ale to ho Coll doposud neprosil, jen nabízel, takže teď netušil jak s toho ven. Cítil se zahnaný do kouta a to se mu moc nelíbilo.

„Omlouvám se, ale mám teď hodně práce, laboratoř…“ nestihl ani dokončit Salazar svou výmluvu, o níž předem tušil, že bude asi trochu chabá, jak mu bratr skočil do řeči.

„Laboratoř počká, dnes je krásné počasí a já bych si rád užil jeden z posledních volných dnů před svatbou se svým bratrem,“ požádal ho podruhé Coll a tentokráte tak, že odmítnutí by bylo jeho urážkou.

„Snad se nebojíš koní,“ popíchl ho Godrik, když zaznamenal, jak Salazar váhá z odpovědí.

„Nebojím,“ štěkl pobouřeně na zrzka a pak se se zářivým úsměvem podíval na bratra. „Pokud si to přeješ, rád si s vámi vyjedu na koni,“ rezignovaně přijal. S bratrem si velmi obtížně a zdlouhavě budoval jakýs takýs přátelský vztah. A když už to vypadalo, že senakonec stali přeci jen přáteli, nemohl jediným odpolednem všechnu tu vynaloženou snahu zahodit. Snad tu vyjížďku nějak přežije.

„Odneste ty věci do bratrova pokoje a přiveďte dalšího koně,“ přikázal spokojeně Coll a muži shromáždění kolem nich se rychle rozutekli.

Salazar se snažil v duchu psychicky připravit, nicméně to osedlané zvíře bylo přivedeno před něj dříve, nežli se mu to řádně zdařilo. Vydechl a pokusil se vyskočit do sedla. To se sice na první pokus zdařilo, ale postrádalo to veškerou eleganci. Spíše se do toho sedla s obtíží vyškrábal, nežli důstojně nasedl.

„Sale, to jsi nemohl říct hned, že neumíš jezdit na koni,“ vypískl šokovaně Godrik s nemalou dávkou pobavenosti v hlase.

Salazar po něm šlehl naštvaně pohledem zakrývajícím stud, který cítil. Tu poznámku očividného si mohl Nebelvír odpustit.

„Tak to vypadá, že na místo lovu budeme mého malého brášku učit jezdit na koni,“ pronesl s úsměvem Coll, čímž Salazara trochu uklidnil. Nevypadalo to, že by mu tato změna plánů moc vadila.

Zbylou část dne strávili kroužením kolem jezera a po okolí. Ze začátku byl Salazar dost nervózní, ale postupně nabýval větší jistoty. Ze začátku mu to žalostně nešlo, čímž neúmyslně dával Godrikovi spoustu možností jak ho pošťuchovat, obzvláště když to zkraje vypadalo, že i jednou z koně spadne, ale udržel se na rozdíl od svého jazyka, kdy Nebelvírovi párkrát kousavě odpověděl. Dokonce i o něco ostřeji než sám zamýšlel.

Postupně se však celkem obrnil, čímž zrzkovi ubral na možnostech jak si ho dobírat. Když už mu to celkem šlo,pomalu se začalo šeřit a hlad se už ozýval celkem neústupně. Coll tedy zavelel návrat, což Salazar přijal poměrně s povděkem, obzvláště jeho zadek. Měl pocit, že ho už samou bolestí necítí a nohy také ne. Ač se to zkraje nezdálo i pro ně to byl poměrně zápřah.

Zaslouženého odpočinku se však Salazarovi k jeho nelibosti jen tak nedostalo. Po večeři se Coll s Godrikem rozhodli trochu popíjet a když se k nim přidal i otec, bylo mu jasné, že se mu vytratit jen tak nepodaří.

Překvapivě však zavládla dobrá nálada a Salazar si brzký spánek po chvíli rozmyslel. Trochu ho zaskočilo, když se v uvolněné náladě přestal Godrik bavit pouze na jeho účeta vybral si jinou oběť, a to Colla. Když nebyl tím, na koho se soustředil, musel Salazar s překvapením sám sobě přiznat, že ten zrzek dokáže být někdy i zábavný a jeho společnost ne až tak špatná.

Prvním, kdo s v době už pokročilého večera vydal spát, byl Latharn, brzy i on s Collem uznali, že nadešel ten správný čas. Naneštěstí tou dobou měl už Godrik trochu přebráno a přesvědčit ho, že je čas končit bylo víceněž náročné. Když se však zdařilo,k jejich velké smůle si usmyslel, že se přemístí domů.

„Godriku, buď rozumný, v tomto stavu se nemůžeš přemisťovat. Zůstaň tady, přeměníme ti něco na postel,“ snažil se ho přesvědčit Coll.

„V žádném případě, na vyčarované posteli se špatně spí,“ zamítl to rázně Nebelvír.

„Jako by na tom v tvém stavu záleželo,“ zabučel si pro sebe Salazar. „Tak se vyspi na kožešinách před krbem,“ navrhl mu.

„Je tu zima, umrzl bych,“ odvětil mu. „Jsi kouzelník, máš hůlku,“ připoměl mu už naštvaně.

„V tomto stavu nemohu čarovat,“ oponoval mu.

„Najednou,“ pronesl nejmladší z rodu Zmijozelů.

„Kdysi jsme tu měli hostinský pokoj, nicméně…“ připomněl Coll a zcela úmyslně nechal svá slova nedokončená.

Salazar ihned pochopil, co mu bylo naznačováno.

„Dobře, tak se vyspi v mém pokoji, já ulehnu tady,“ nabídl Godrikovi a šlehl naštvaným pohledem po bratrovi. Taky mu mohl nabídnout svůj pokoj, je to jeho nejlepší přítel.

„Děkuji za nabídku, rád přijímám,“ rozzářil se Nebelvír. „Věřím však, že tvá postel je dost velká pro oba, pojď se mnou, nemohu tě nechat tady.“

„To je dobré, Coll tě ke mně zavede,“ rázně to odmítl Salazar a začal se porozhlížet po okolí a přemýšlet, jak si to tu po zbytek noci dočasně poupraví.

„Buď půjdeš se mnou, nebo se přemístím domů,“ prohlásil rozhodně Godrik tím svým značně opilým hlasem.

„Nenechám se vydírat, klidně se cestou rozštěp na tisíce kousků, mě je to jedno,“ odvětil pobouřeně Salazar.

„Salazare, prosím, jednu noc přežiješ,“ žádal ho bratr a velmi prosebně se na něj podíval.

Černovlasý muž se podíval na ten štěněčí pohled a pak na vrávorajícího zrzka.

„Dobře, ale jen pro tentokrát, jasné,“ rezignoval a sám se na sebe zlobil, jak snadno nechává bratra s ním manipulovat. „Jdeme,“ zavelel a rázně vykročil, nechávaje tak Colla s motajícím se Godrikem za sebou. On ho táhnout rozhodně nebude.

Tato malá satisfakce Salazara cestou trochu uklidnila, když koutkem oka za zády zaznamenal, jakou práci má jeho bratr se svým opilým přítelem, kterého najednou v jeho použitém stavu vše po cestě nečekaně zajímalo, vyškubával se a nejednou tak málem Collovi, který ho musel nadnášet úchopem pod rameny, upadl.

Před pokoji mu Gordrika bratr kvapně předal a se slovy „teď je to už na tobě“ se vypařil.

„Já ti pomáhat do postele nebudu,“ kousavě k opilému muži pronesl Salazar a nechal ho opřeného o futra, vešel dovnitř a málem se o něco v té tmě přizabil.

„Lumos,“ pobouřeným hlasem si vyčaroval světlo, aby se podíval, co to má znamenat. Vztek nad tím, jak se někdo mohl opovážit mu sem něco postavit, se rozplynul, když okamžitě poznal, co to je - přísady do lektvarů, co dnes koupil.Po tom všem na ně úplnězapomněl.

Godrik se vrávoravým pohybem vydal za ním. Dříve, nežli ho však stačil Salazar zadržet, přepadl ten Nebelvír o jeden z vaků.

„Dávej pozor,“ okřikl ho prudce. „Jestli jsi něco rozbil…“

Godrik si však jeho plísnění vůbec nevšímal. „A hele, co to je?“ zajímal se a popadl vejce, které se po jeho pádu z uvolněného pytle vykutálelo.

„To tě nemusí zajímat,“ vyštěkl Salazar a baziliščí vejce mu vytrhl z ruky a pak ho opatrně vrátil zpátky.

Když bylo vzácné vejce opět bezpečně uloženo, šokovaně vytřeštil oči nad tím, co se před ním dělo. „Co to děláš?!“ Nebelvír se už za tu chvíli nečekaně stihl celý svléknout a teď si už stahoval poslední díl svého oděvu - kalhoty.

„Snad vidíš, svlékám se do postele. Snad si nemyslíš, že budu spát v tak krásně ustlané posteli ve špinavých hadrech,“ s klidem mu odvětil Godrik.

„Nahý mi do postele nevlezeš!“ zaburácel Salazar.

„No jak tedy chceš, ale nemusíš být takový cimprlich,“ zabručel Nebelvír a zalezl do postele.

Salazar se svlékl do spodní tuniky a pak si po krátkém váhání tentokráte ponechal na spaní i kalhoty. Zkontroloval, kde Godrik leží a pak se opatrně natáhl na druhý kraj postele na bok, aby byl od muže co možná nejdále.

Chvíli tak v tichu leželi a Salazar nervózně naslouchal, kdy už se konečně ozve zachrápání toho, jak druhý muž usnul, nicméně se však na druhém kraji postele ozývalo jen neustálé vrtění a Salazar měl co dělat, aby si tak udržel v moci alespoň kousek své peřiny.

„Děj už konečně pokoj a spi,“ znaveně ho okřikl.

„Je mi zima,“ namítl zrzek zkroušeným hlasem.

„Není,“ oponoval mu Salazar a snažil se ho ignorovat, o to však překvapeněji vypískl, když byl silnými pažemi přitažen více ke středu postele a druhé tělo se mu nalepilo na záda a jedna paže ho pevně chytila kolem pasu.

„Co to děláš! Okamžitě mě pusť!“ křičel na něj, ale bylo to marné.

„To je mnohem lepší,“ zavrněl si pro sebe spokojeně Nebelvír zcela tak ignoruje snahy druhého muže se osvobodit.

Salazarovi se nedařilo z pevného sevření osvobodit a tak se pokusil dosáhnout na hůlku odloženou na stolku u postele, ale z této pozice byla pro nějnedosažitelná. V duchu se tak začal plísnit, že si ji nedal raději pod polštář, jak to měl běžně ve zvyku.

Chvíli se ještě snažil osvobodit, smýkal se a nadával, ale bylo to zcela marné. Nakonec to však znaveně vzdal a usnul. Až teprve tehdy, co se přestal bránit, Godrikovo sevření trochu povolilo, ale spícího muže nepustil, svou ruku ponechal tam, kde byla a přitulený k černovláskovi po krátkém spokojeném úsměvu do tmy i on usnul.

Komentáře   

+1 #3 Vai 2016-02-03 00:43
paráda, díky... žádne svadění rovnou vlézt do postele, to bylo podlé :D doufám, že rzy budeš pokračovat nemůžu se dočkat...
Citovat
0 #2 anizne 2016-02-02 14:30
Vypadá to, že Godrik nebyl tak navátý, jak se tvářil :-D . Děkuju za kapitolku.
Citovat
+1 #1 lia 2016-02-02 11:51
velmi krásné nemůžu se dočkat toho probuzení :lol:
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla