Tajemství časů - Kapitola 3

Za Betu děkuji Anizne

 

Kapitola 3 - Přijetí

 

Uběhli téměř čtyři týdny, než bylo vše připraveno na krevní adopci. Salazar se nemohl dočkat, až to bude mít konečně za sebou. Malým okénkem, dříve v hostinském, teď už svémpokoji, koukal ven a pozoroval, jak nejrůznější hosté směřují do tvrze. Většina z nich se přemístila na kraj pozemku a zbývající vzdálenost překonali pěšky, ale byli tu i tací, co přijeli čistě na koni. Nikoho z dotyčných neznal a tak si podle vizáže představoval, kdo by to asi tak mohl být a odkud přicestoval. Byla to nudná zábava, ale jinou ani neměl. V pokoji byl kvůli tradici uzamčený už tři dny. Jediné, co měl k dispozici, byla voda a tak byl už značně vyhladovělý. Rituál vyžadoval plné očištění od minulosti, což plně ctil, ač mu to vzhledem k jeho ztrátě paměti a tomu, že vše co dostal, patřilo jeho budoucímu otci, přišlo zbytečné, plně a bez odmlouvání se zcela podřídil.

Tradice říkala, že před samotným krevním přijetím musí být duševně i tělesně očištěn od své minulosti. To první bylo třeba provést meditacemi, ale vzhledem k okolnostem, byl tohoto ušetřen. Neměl nad čím rozjímat, takže s přehršlem volného času nevěděl, co dělat. Neměl nad čím váhat, kdyby tuto nabídku nepřijal, kam by jinak šel? Co by dělal? V nedaleké vesnici se nenacházel nikdo, komu by byl alespoň trochu povědomý. Jak se sem tedy dostal mu bylo záhadou, na níž asi nikdy nedostane odpověď.A kvůli té druhé podmínce byl ke všemu o hladu, díky čemuž se právě nacházel v rozladěné náladě. Přál si, aby to měl konečně za sebou.

V zámku dveří zachrastil klič. Prudce se s nervozitou otočil, co se bude dít. Latharn mu toho moc neřekl, takže netušil, co vše má dělat.

Do pokoje vešla služebná. Z kapsy něco vytáhla, což Salazar nestihl ani postřehnout, co to bylo, nicméně se to ihned dozvěděl, když to žena hůlkou okamžitě zvětšila - byla to káď, do níž byla obratem přičarována teplá voda.

„Je třeba, abyste byl řádně vykoupán. Zvyk požaduje tělesné očištění v tomto směru,“ informovala ho a obratem mu nabídla: „Pomohu vám se svléknout.“

„Není třeba, zvládnu to sám,“ razantně zamítl a začal rozvazovat tkanice na své blůze. Za krátko se však zarazil, když postřehl, že služebná se ani nehnula ze svého místa. „Můžete jít,“ propustil ji. K jeho zklamání a značné nevoliho však evidentně nemínila uposlechnout.

„Omlouvám se vám, můj Pane, ale musím vás vykoupat,“ nejistým hlasem mu oponovala.

„Není třeba, zvládnu to sám,“ pobouřeně odsekl při představě, že by ji dovolil, aby se dotýkala jeho těla.

„Ale jako vaše služebná mám povinost…“ začala mu vysvětlovat, ale v půli věty byla Salazarem přerušena.

„Řekl jsem, že to zvládnu sám!“

„Prosím,“ zaškemrala zkroušeně.

„Dobře, můžete mi pomoci umýt záda, ale nic jiného,“ zklamaně rezignoval a částečně jí ustoupil. „A otočte se,“ přikázal. Tentokráte ho žena bez řečí uposlechla, čímž se mu trochu ulevilo. Otočila se, až když byl plně ponořen v kádi zády k ní. Mýdlem mu důkladně vydrbala záda a pak s omluvou odešla za dveře s tím, že ji má zavolat, až bude hotový.

Poté, co měl Salzar pocit, že i této tradici bylo učiněno zadost, vylezl ven a trochu bezradně se rozhlédl po pokoji. Nikde však neleželo nic, čím by se mohl osušit.

Snad, jako by mu žena četla myšlenky, se vrátila dovnitř a podala mu plátno, do něhož se mohl osušit.

„Toto si, můj Pane, vezměte na sebe k hlavní místnosti,“ pronesla k němu právě, když se Salazar utíral a na postel odložila další čisté plátno, tentokráte však o něco málo větší, než to, co měl právě v rukách.

Salazar na to vytřeštil nepokrytě oči. „To nemyslíte vážně?!“ pobouřeně pronesl.

„Obřadu se budete muset zúčastnit nahý. Nesmíte mít na sobě nic, co by vás poutalo k čemukoli, co se odehrálo do okamžiku započetí krevní adopce,“ vysvětlilamu.

Salazar na ní s nevírou hleděl. S největší chutí by proti tomu protestoval, ale dohadovat se se služebnou nemělo cenu. Ona jen plnila příkazy Lorda Zmijozela, který se o této drobnosti ani kouskem slova nezmínil, když se před třemi dny viděli naposledy těsně před tím, než ho tu zamkl.

Nesouhlasil, nechtěl, ale nic jiného mu asi nezbývalo. „Nemohu mít ani bederní roušku?“ zkusmo se zeptal, ač předem tušil, jaká bude odpověď.

„Je mi líto, můj Pane, ale ani tu si vzít nemůžete,“ omluvila se mu. „Až budete připraven, jděte prosím ke dveřím hlavní místnosti. Všichni už na vás čekají,“ pronesla na závěr a vytratila se.

Stud, tak to byl právě teď problém, se kterým nepočítal, že se bude právě v tuto chvíli nucen potýkat. Mělo toale jednu nechtěnou výhodu, na nervozitu z toho, aby něco nepokazil, mu právě teď nezbylo místo. Představa, že tolik významných hostů ho poprvé v životě uvidí tak, jak jej pánbůh stvořil, mu nebyla nikterak příjemná. Jak si mezi nimi po něčem takovém má vydobýt své místo a úctu, neměl tušení. Na druhou stranu, patřilo to k tradicím, které jistě všichni přítomní znali, nic pobuřujícího to pro ně nemůže být, takže určitá šance, že se v budoucnosti k jeho nahotě nebude nikdo vracet akomentovatto, existovala více než značná.

Zavinul se do připravené látkytak, aby z jeho těla bylo možné vidět co nejméně do doby, než se jí bude nucen vzdát a předstoupil k malému zrcadlu. Už viděl o trochu lépe, než když se probral. Beathan měl opravdu zázračné ruce. Dělal, co mohl, aby mu zrak zlepšil a i částečně uspěl, nebylo to však stále úplně ono. V záloze měl léčitel ještě několik možností a tak ho trochu mrzelo, že kvůli rituálu bylo nutné tyto experimentální pokusy léčby jeho očí přerušit, ale na druhou stranu alespoň pořádně neuvidí výrazy obličejů, až ho ti lidé poprvé uvidí. Také byl rád, že se otci podařilo zbavit jizev, které měl. Největší problém byl s tou, co měl na hřbetu pravé ruky a tou na čele. Obě byly dílem černé magie a tak jednoduše vyléčit nešly. A ani Latharnovi se to nepodařilo, ale za pomoci magie, která hraničila s černou nebo možná do ní i dokonce spadala, byly zakryty. Jen ten kdo věděl, co má hledat, je mohl teď s obtížemi spatřit. Kůže v okolí jizev za pomoci otcova kouzla začala růst a zakryla je. Byl to poměrně bolestivý proces, ale výsledek byl více než uspokojivý. Jiná barva kůže jizev byla pryč a i jizvy byly po tomto zákroku daleko hladší, ač stále zůstaly trochu vystouplé. Přejelo-li se po nich prstem, bylo je pořád dobře cítit, ale na tom už nezáleželo. Na první pohled je nebylo možné vidět a to bylo to hlavní. V koutku duše ho hlodala myšlenka, jak k nim během svého předchozího života asi přišel. Nic pěkného to s největší pravděpodobností nebylo. Možná bylo i pro něj samotného dobré, že právě na něco takového zapomněl, nicméně zvědavost byla strašné věc. Bude se však s ní muset naučit žít, s minimální nadějí na to, že by si kdy vzpomněl či potkal někoho, kdo by ho z dřívějška znal, měl jen mizivou šanci se někdy dozvědět odpověď na tuto otázku a nejen na ni.

Bosý opustil svůj pokoj a vydal se za svým novým životem. Kamenná podlaha se mu zdála mnohem studenější než obvykle.

Nervozita se přeci jen nakonec dostavila, a to ve chvíli, kdy stál před zavřenými dveřmi po boku strážného, čekajícího na znamení, že ho muže nechat vstoupit.

Ozvalo se zacinkání, strážný otevřel dveře a natáhl k němu ruku, do níž Salazar velmi neochotně položil ten jediný velký kus látky, co ho zakrýval. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř. Veškeré vybavení místnosti bylo kvůli rituálu odstraněno. Hosté postávali u stěn místnosti a zkoumavě si ho prohlíželi. Salazar se je pokoušel nevšímat, neunikl mu však jeden muž, jehož pohled mu byl jako jediný velmi nepříjemný. Sice díky horšímu zraku na něj dobře neviděl, ale vnímal to velmi intensivně. Rozhodl se své soustředění zaměřit na něco daleko důležitějšího. Na zemi byl za pomoci popela, vzniklého spálením nejrůznějších magických rostlin, vytvořen velmi složitý obrazec s řadou do sebe vepsaných run. A on se musel dostat do samotného středu tak, aby nepoškodil jedinou linii. Chvílemi musel balancovat dokonce na šičkách, aby dosáhl svého vytyčeného cíle. Když se tak stalo, s úlevou vydechl. Do posledního okamžiku mu vůbec nedošlo, že je z té snahy nic nepokazit až tolik napjatý.

Zahleděl se na otce, který stál kousek před ním na místě určeném pro něj. Dokonce i Collova pozice byla zapracována do magického ornamentu, nicméně však pouze na jednom z jeho okrajů, takže to pomalu vypadalo, jako by jeho bratr byl součástí přihlížejících hostů.

Latharn pozvedl hůlku a tichý nesrozumitelný šepot v místnosti ustal. „Děkuji všem, kteří přijali pozvání a rozhodli se zúčastnit této slavnostní chvíle,“ pronesl ke všem a pak se jeho pohled zaměřil už jen pouze na svého budoucího syna. „Pokud váháš, nejsi-li si jistý, je toto tvá poslední šance vše zastavit. Záleží jen na tobě. Mám pokračovat?“ zeptal se ho.

„Ano,“ rozhodně pronesl a poklekl v malém kruhu, v němž se nacházel tak, jak si rituál vyžadoval.

Latharn přikývl a začal pronášet dlouhou formuli v jazyce, jenž Salazar nedokázal identifikovat, jediné, čím si byl jistý, bylo, že to nebyla latina.

Otcova hůlka ve vzduchu začala tvořit složité ornamenty za pomocistříbrného průhledného vlákna, které vydávala. Postupně se stříbrné vlákno začalo stahovat k sobě. Vypadalo to jako by někdo na velmi dlouhém provaze začal dělat uzle těsně vedle sebe tak dlouho, dokud nevytvořil jednu velkou kouli.

Když Latharn formuli dokončil, smotek se jasně rozzářil a ve vzduchu se mezi ním a Salazarem stvořil křišťálový pohár naplněný průzračnou tekutinou. Aniž by ho Latharn jakkoliv přivolal, připlul k němu a počkal, až si starší muž udělá na levé dlani hůlkou malou ranku, z níž začala téct krev.

Jen co do poháru nakapalo sedm kapek Lordovy krve, pohár se opět sám dal do pohybu a přemístil se k Salazarovi. Ten bez jakéhokoliv zaváhaní křišťálový pohár naplněný teď už červenou tekutinou na jednou vypil.

Magický ornament v ten okamžik vzplál a vypařil se. Místností se přehnala silná vlna magie, která se vzápětí vstřebala do Salazara. Ten měl co dělat, aby samou bolestí nevykřikl a nezhroutil se na zem. Na něco takového ho nikdo předem vůbec neupozornil. Ale jak vše z nenadání přišlo, tak i zmizelo.

„Povstaň, můj synu Salazare Zmijozeli,“ vyzval ho otec a on s jistou dávkou opatrnosti tak učinil. Nohy měl trochu vratké, ovšem jistota se mu do nich vracela poměrně rychle.

Všichni přítomní hosté začali tleskat. Salazar si jich však nijak nevšímal. Hleděl na otce, který mu obratem přes ramena přehodil slavnostní zelenočerný plášť prošívaný stříbrnou nití se vzorem od teď už i jeho rodu.

„Rád bych této příležitosti rád využil, otče a poprosil vás, zdali byste mi nevypálil Merlinovo znamení. Rád bych byl plnohodnotným členem kouzelnické společnosti,“ požádal a natáhl k Latharnovilevou ruku a chystal se zpátky pokleknout.

„Není třeba již více klečet, můj synu,“ zarazil ho a se zářivým úsměvem se na něj podíval. „Bude mi ctí to pro tebe udělat,“ slíbil mu a natáhl k jeho ruce svou hůlku.

„Merlinsignaculum,“ zakouzlil tentokráte už v latině Latharn.

Salazar pevně skousl rty. Bolest byla velká, ale nebylo to tak strašné, srovnal-li to s tím, co musel před chvílí absolvovat. Teď ho na místo celého těla jen nesnesitelně pálila ruka.

Když Lathar odtáhl hůlku, na Salazarově ruce se skvělo stejné znamení, které měli i všichni ostatní v této místnosti.

Následný sled událostí přišel Salazarovi jako velmi nudný. Všichni se k němu nahrnuli a jemu i otci dávali gratulace. Trvalo to jako věčnost, než měl konečně příležitost se vzdálit a dojít si do pokoje se pořádně obléknout a mít na sobě více než ten pouhý plášť. Když se vrátil zpět, už byla místnost přetvořena na hodovní sál a všichni na něj opět čekali. Posadil se tedy na volné místo po boku otce a jen obezřetně si nandal na talíř trochu jídla. Sice měl velký hlad, ale po tak dlouhém půstu tušil, že by nebyl moc dobrý nápad toho snít moc, pokud si tu trochu chtěl v sobě ponechat.

V místnosti při jídle byl čirý ruch, nicméně Salazar se do žádného s hovorů nepřipojil a vše jen mlčky bedlivě sledoval. Sice jeho řeč už nebyla tak špatná jako před pár dny, po dlouhých hodinách s lektorem výslovnosti se značně zlepšil, ale i tak prozatím nechtěl přítomné na svůj problém moc upozorňovat. Ke všemu také zjistil, že si s těmi lidmi prozatím nemá co říct a tak se učil a pochytával jména, tituly a životní příběhy, které se k jednotlivým hostůmpojily.

„Zapoj se trochu do hovoru,“ pokusil se ho po čase jeho otec nabádat k větší společenskosti. Zakřiknutost jeho mladšího syna se mu moc nezamlouvala.

„Slibuji, otče, že příště to bude daleko lepší. Je tu na mě toho tolik nového, co musím poznat,“ žádal ho Salazar o více shovívavosti.

„Dobře, beru tě za slovo a plně doufám, že víš, co to znamená. S naším postavením musíme dávat dobrý pozor, co komu slibujeme, protože když něco slíbíme, všichni očekávají, že to opravdu dodržíme. Proto raději nikdy neslibuj nic, o čem si nejsi jist, že dokážeš plně dodržet,“ dával mu Latharn první lekce.

„Zapamatuji si to,“ poděkoval za upozornění.

„Nechal jsem poslat pro nejlepšího hůlkaře království a on mi dal konečně vědět, že je na cestě. Bude tu za dva týdny. Se vším tím magickým materiálem na hůlku se nemůže přemisťovat. Běžně se proto za hůlkařemkouzelníci musí dostavit sami, ale díky našemu vysokému postavení si můžeme dovolit ten luxus, aby to bylo obráceně,“ informoval ho vážně Latharn. „Od zítřka ti ke tvým hodinám konverzace přibudou další. Prozatím ty, na které nepotřebuješ hůlku.“

„A co to bude?“ zajímal se, čímž svého otce potěšil. Zareagoval přesně tak, jak Latharn tajně doufal.

„K hodinám konverzace ti dále přibude etika, historie, šerm, čtení, psaní a počty, runy, astronomie a základy lektvarů a bylinkářství. Až budeš mít hůlku, přibudou i další předměty zaměřené čistě na kouzlení,“ dokončil svůj výčet Latharn, čímž svého syna značně vyděsil.

„Tak to nevím, jak to vše budu stíhat,“ tiše zapochyboval Salazar.

„Neboj, to zvládneš, nic jiného také od tebe neočekávám. Dávám ti na studium čtyři roky a plně doufám, že do té doby vše stihneš dokončit. Také od tebe očekávám, že studiu budeš věnovat svůj veškerý čas, obzvláště když tě na následující roky nebudu zatěžovat dalšími povinnostmi. Važ si toho, Coll toho měl daleko více než ty,“ upozornil ho.

„Ale také byl daleko mladší, když se studiem začínal a měl na to déle času,“ podotkl Salazar a zadoufal, že to otec nevezme jako výčitku, proto raději rychle změnil téma. Už před nějakou chvíli si byl jistý, že člověk, co sedělvedle Colla a bavil široké daleké okolí a často se velmi hlasitě smál, byl tou samou osobou, jejíž pohled mu byl při rituálu tak nepříjemný. „Kdo je to?“ zajímal se a hlavou lehce kývl směrem k bratrově pravému boku, kde seděl zrzavý zelenooký mladík, jasný kontrast oproti blonďatým vlasům a šedivým očím jeho staršího bratra.

„GodrikNebelvír, zná se s tvým bratrem už od raného dětství. V jistých směrech Collovi nahrazovala Godrikova matka Sorchu. Byly to velmi dobré kamarádky, kdo je ne zcela dobře znal, mylně si nejednou myslel, že jsou to sestry,“ zavzpomínal Latharn.

Salazar přikývl, zatímco svůj pohled nespouštěl z Godrika. K jeho velké smůle však dotyčnému něco takového neuniklo. Jejich pohledy se střetly, a zatímco na Nebelvírově tváři se vyrýsoval zářivý úsměv, Salzar prudce stočil své oči jinam. Nepotěšilo ho, že byl přistižen. Stále mu byl mužův pohled zvláštním způsobem nepříjemný, jen netušil jak a proč, což ho v jistém ohledu velmi dráždilo.

Stočit svou pozornost na opačný konec stolu však také nebyl dobrý nápad, což si však Salazar uvědomil přespříliš pozdě. Lidé sedící na nejvzdálenějších židlích od něj, byli až přespříliš daleko na to, aby si je řádně přes veškerou snahu prohlédl. Jeho mžourání tentokráte neuniklo otci.

„Neboj, krevní adopcí mnohdy dochází i k fyzickým změnám. Ty jsou však velmi pomalé a projevují se časem. V naší rodině byl vždy vynikající zrak, který nám nejednou vydržel i při samotném stáří. Když budeš mít trochu štěstí, zdědíš ho také a pokud ne, Beathan si s tím nějak poradí, ještě zdaleka nevyčerpal všechny možnosti,“ pokoušel se ho uklidnit Latharn. Nešlo přehlédnout, že jeho mladšímu synovi je tento hendikep velmi nepříjemný.

„K jak velkým fyzickým změnám může dojít?“ zajímal se nejmladší z rodu Zmijozelů.

„To je různé, nicméně povětšinou dochází jen k velmi mírným změnám rysů obličeje. Změna barvy vlasů, očí, růst či jiné výraznější změny celého těla jsou vzácné,“ zamyslel se nahlas otec a pak svou pozornost už na zbytek slavnostní hostiny zaměřil čistě na své hosty.

 

Následující dny se Salazarovy začaly slévat do jediného dlouhého dne. Každý den byl stejný jako ten předešlý, akorát vyučující hodiny se trochu obměňovaly. Na neštěstí mu to však mnohdy přišlo jako zcela nahodilý systém bez pevného řádu a tak nejednou po snídani se kvapně vracel do pokoje, že něco zapomněl. Sice by pro to mohl poslat služebnou, ale představa, že se mu někdo cizí hrabe ve věcech, mu prozatím byla poměrně nepříjemná. Raději si pro to vždy došel, nebo přesněji doběhl, sám. Dochvilnost byla jedna z prvních věcí, které se v novém životě začal učit a na kterou nejeden z jeho učitelů nebo sám otec kladl velký důraz.

Vždy, když takto chvátal na poslední chvíli na hodinu, doprovázelo ho syčení na jedné z chodeb, po které pravidelně chodil. Vycházelo z malého oživlého obrazu hada, a čím ubíhali dny, tím ho to syčení víc a víc iritovalo. Obzvláště když postupně nabýval dojmu, že se mu ten had přímo vysmívá, že to zas schytá za pozdní příchod.

„Jdešššzassseposssdě. Tentokráte sssiurčetě nějaký ten tressstvysssloužíššš,“ zasyčel na něj jednoho dne ten had, čímž Salazara téměř vytočil k nepříčetnosti. Rozuměl mu, teď už si byl zcela jistý, nezdálo se mu to. Poslední dny měl ten pocit, jako by ten had na něj syčivě mluvil. Na neštěstí ho ten had dopaloval natolik, že mu tento vývoj událostí v jistém ohledu zcela unikal.

„Kdybys mě věčně nezdržoval, stihnul bych to,“ odsekl mu a kráčel dál nezabývaje se už více tím, co se stalo.

Neuběhla ani půl hodina, když do místnosti, která by se dala svým malým rozměrem nazvat spíše komůrkou, vtrhl jeho otec.

„Hodina skončila,“ rozjařeně provolal Latharn, čímž oba přítomné nemálo zaskočil.

„Děje se něco, můj pane?“ vzpamatoval se jako první učitel etiky, kterou právě Salazar měl.

„Je čas slavit,“ oznámil mu Lord Zmijozel v nevýslovně dobré náladě.

„Není na popíjení trochu moc brzy, otče?“ zapochyboval Salazar stále se vyrovnávaje s nastalou skutečností. Jeho otec velmi dbal na řádnost jeho studia a jakékoliv zanedbávání naprosto netoleroval.

„Ne, když se dozvím, že můj syn je po mě hadím jazykem. Tento dar je naším rodovým dědictvím. Na neštěstí však ne všichni, a to platí Merlin žel i pro Colla, tento výjimečný dar zdědí.“

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptal se Salazar zaskočeně.

„Od portrétu svého mazlíčka z dětství,“ prozradil mu spiklenecky.

„To jsem si mohl myslet,“ zabrblal si tiše pro sebe Salazar. Průpovídku o malém bonzákovisi však pro všechny případy jen pomyslel. Přeci jen nechtěl riskovat, že by to otec zaslechl.

Ten den popíjeli dlouho do noci. I Coll se k nim po čase přidal. Salazara akorát trochu zklamala malá závist, které z jeho staršího bratra čišela. Ale vzhledem k okolnostem to nebylo nic, co by někoho dokázalo tak úplně překvapit.

Komentáře   

0 #4 Augustyna 2017-07-07 04:49
:lol: Bonzák malej :lol:
Citovat
+1 #3 Vai 2016-01-22 09:54
Děkuji za tuto povídku, zatím vypadá dosti zajímavě... už je salazar a ted co přijde dál... prosím o pokračování je to super
Citovat
+1 #2 Elizabeth 2016-01-05 02:49
Zaujímavá poviedka, som veľmi zvedavá či sa ešte Harry/Salazar vráti do budúcnosti. Veď tam nechal školu v ktovie akom stave.
Celkom zaujímavá teória s tou čistokrvnosťou. I keď som to miestami nepochopila.
Citovat
0 #1 Achája 2015-12-13 11:26
Takže už je oficiálně Salazar, paráda:-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla