Tajemství časů - Kapitola 2

Za Betu děkuji Anizne

 

Kapitola 2 - Probuzení

 

Chyběly už jen dvě věty a podepsat se a už bude mít ten zpropadený dopis hotový, vnitřně se radoval, když tu náhle se v jeho hlavě rozezněl silný poplach. Měl pocit, že z té mohutnosti a intenzity rozbouřené magie se mu hlava přímo rozskočí. Celý život doufal, že tento okamžik nikdy nezažije a obzvláště ne tímto způsobem. V rychlosti na dálku zkontroloval vnější štíty pozemku a i ty, co se tyčily kolem zdí samotné tvrze, ale oba byly tak jak předpokládal - v pořádku a zcela neporušené. I ten vnitřní ukrytý ve sklepení se nezdál překvapivě nijak narušený a přesto ho volal k sobě. Něco se dělo, nicméně však naprosto netušil co. Něco nebylo v pořádku, ale odtud to nemá šanci nijak zjistit.

Vzhlédl a jeho pohled se střetl se stejně šedivýma očima, které zdědil jeho syn po něm. Také to vnímal a evidentně byl z toho též zmatený. Ty podivnosti nešlo přehlédnout. Snad jen sám Merlin by něco takového dokázal. Překonat všechny tři štíty tak, aby zůstaly zároveň neporušeny a nevyvolaly ani ten sebemenší poplach, bylo pro normálního smrtelníka nemožné. Ale i kdyby takovýto nemožný kousek někdo tak mocný jako Merlin sám dokázal, určitě by po tom všem a té veškeré námaze, co musel vynaložit, aby se dostal tak daleko, by jistě tak pro něj triviální chybu jako zabránit poslednímu poplachu opředenému kolem samotného vřídla po překování jednoho z nejmocnějších štítů, co na světě existovaly, neudělal.

Na nevyřčenou otázku přikývl a zvedl se.

„Jdeme,“ zavelel a postavil se, při čemž postřehl, jak z brku, který ustrnul v půli slova v momentu, kdy jeho tělo na zlomek vteřiny samým šokem strnulo, stekl inkoust na dopis, s kterým se tak dlouhéhodiny mořil. Tiše si pod vousy zaklel. Sice by dopis mohl vyčistit kouzlem, ovšem to by ten dopis neměl být poslaný tomu komu je. A na královský dvůr ani v nejmenším neměl chuť poslat něco, co potkalo i sebemenší stopu magie ač by to ti zpropadení mudlové neměly žádnou možnost zjistit. Rozhodně nehodlal riskovat tam, kde to bylo zbytečné. Bude to muset celé ručně přepsat, což se mu nijak nezamlouvalo, ale nedalo se s tím nic dělat.

Opustili místnost a prošli na chodbu. Strážný stojící na hlídce u dveří za nimi pohotově zavřel a vykročil kupředu je jako obvykle následovat. Byl však okamžitě zadržen.

„Zůstaň tady,“ poručil mu a dál si ho nevšímal. Jen za zády zaslechl tiché zaskočené: „Jak si přejete, můj Pane.“

Strmými schody nacházejícími sepoblíž kuchyně sešli do sklepení. Jak sestupovali, rozsvěcovaly se před nimi za pomoci trvalého kouzla pochodně zasunuté do držáků na stěnách.  Jen co každou z pochodní minuly, okamžitě opět sama zhasla.

Proplétali se chodbami a míjely jedny dveře za druhými. Všechny byly stejné a krom prvních pár využívaných kuchyní ty další jen za sebou skrývaly prázdné malé místnůstky. Jejich účel byl jediný - zdržet případně ty, co tu neměli vůbec co dělat a chtěli si činit nárok na to, co jim nepatřilo.

Zastavil se přede dveřmi, ani nezapochyboval, cestu by právě k těmto našel ipo slepu a to klidně i kdyby necítil silnou magii, které ho právě volal k sobě.

Vytáhl hůlku a vstoupil dovnitř. Štíty je okamžitě poznaly a nechali je oba ihned projít.

Pohled, který se jim naskytl, je oba velmi zaskočil. Na zemi kousek od vřídla ležel mladý muž a podle množství krve, která pod ním vytvářela nemalou kaluž, měl nepěkně rozbitou hlavu a mělce dýchal. Už zdálky bylo jasné, že je v bezvědomí.

Opatrně přistoupili k němu, ale ať se rozhlíželi sebe víc, nikde neviděli mužovu hůlku, což celou tuto situaci činilo ještě podivnější.

„Mám ho dorazit?“ zeptal se Coll a namířil na muže, podle svého jen o něco málo mladšího, než byl on sám, hůlkou.

„Ne!“ zadržel syna a zostra se na něj podíval. „Prohlédl sis ho pořádně?“ nabádal ho.

Coll se zahleděl na černý plášť, který byl místy značně propálený a stejně tak i oblečení pod ním. Na hrudi nalezl zbytek po něčem, co dříve mohlo být erbem, ale zůstalo tak málo, že nešlo nijak zjistit, komu patřil. Střih oděvu byl sice podivný, ale i tak netušil, o co otci jde, dokud se nezahleděl na boty. Nic takového doposud nespatřil, byly divné a nepodobaly se ani zdaleka ničemu, co znal. A i ten materiál, z něhož byly vytvořeny, byl přinejmenším zvláštní. Rozhodně to nebyla kůže, to jediné dokázal určit s jistotou.

„Plánuješ ho nejprve vyslechnout, jak se sem dostal, než se ho zbavíme?“ zajímal se.

„Ani jedno ani druhé,“ zamyšleně mu starší muž odvětil, čímž svého potomka dost zaskočil. „Uvědomuješ si, co ten jeho prapodivný zevnějšek znamená?“ zeptal se ho, ač už si byl celkem jist, že si Coll nedal vše do těch správných souvislostí.

„O co ti jde?“ trochu naštvaně mu syn odsekl.

„Uvědom si, s kým mluvíš. Trochu více lepšího vychování by bylo namístě,“ varoval ho zlověstně a dále se tímto prozatím nehodlal zabývat. „Ten muž se sem nedostal za pomoci své magie a zcela jistě ani nepochází z naší či minulé doby. Ať přišel z jakýchkoliv vzdálených časů, hádám-li správně, určitě my se jich nedožijeme. A odkud sem přišel, bude se muset i vrátit. Hrát si s časemje velmi nebezpečná partie.“

„Tady s ním nic neuděláme,“ upozornil ho Coll.

„Já vím. Zvedni ho a jdeme,“ instruoval ho.

Collovi se otcovo rozhodnutí moc nezamlouvalo, nicméně se však neodvážil proti jeho přáním protestovat. Nehodlal na svou hlavu snést otcův hněv podruhév tak krátkém čase po sobě, to by bylo až přespříliš nebezpečné.

Mlčky opustili sklepení. Bezvládné tělo se vznášelo mezi nimi. Jen co se dostali ven, ozvalo se tlumené ženské zapískání směrem od kuchyně.

Za normálních okolností by se Latharn rozzlobil, protože některé oči se zajímaly o to, oco vůbec neměly, ale vzhledem k okolnostem se rozhodl být shovívavý, její přítomnost se mu právě velice hodila.

„Pojď sem!“ zavolal na ni.

Služebná váhavým krokem přišla k nim. „Co si přejete, můj Pane?“ s obavou v hlase se zeptala. Velmi rychle jí došlo z výrazů tváře muže, kterému sloužila, že asi viděla něco, co vůbec neměla, a obávala se, co se bude dít dál a jaký bude její trest za její nepatřičnou zvědavost.

„Převezmi si ho a postarej se o něj, jak nejlépe dokážeš.Pak osobně dojdeš do vesnice pro Beathana. Vymysli si, co chceš, ale v žádném případě jemu či nikomu jinému neříkej, co jsi právě viděla, rozumíš?“ instruoval ji. „Jako první hovšak nejprve svlékni, prohledej oblečení, jestli v nich není ukrytá nějaká hůlka a pak všechno znič, a když myslím všechno tak všechno, je ti to jasné?“ obratem ještě rychle dodal.

„Jak si přejete, můj Pane,“ se značnou úlevou v hlase mu přitakala.

„Dobře, protože jinak bych ti musel upravit paměť,“ varoval ji a demonstrativně si pohrál shůlkou v ruce.

„Přísahám, živé duši neřeknu, odkud se tu doopravdy vzal,“ poplašeně vypískla.

Latharn přikývl a dovolil jí, aby si bezvládné tělo vznášející se ve vzduchu převzala pod svou hůlku.

 

Den se nachýlil ke svémukonci. Už dávno se sešeřilo a snesla se tma. Netrpělivě čekal před krbem a tiše se koukal do plamenů dokud Beathan neskončil svou práci a nepřišel za ním. Jen co vrzly dveře, vzhlédl k muži, který jimi právě vstoupil dovnitř.

„Vítám tě,“ zkrátil pozdrav na nutné minimum a zajímal se: „Jak je na tom?“

„Bude žít,“ stručně mu oplatil jeho laskavé přijetí.

„A dál,“ nabádal ho netrpělivě.

Beathan se vnitřně pousmál a smiloval se. I přes značný rozdíl společenského postavení a titulů, byl jejich vztah zvláštní, dalo by se říct i možná dokonce přátelský.

„Když jsem se k němu dostal, byla už rána na hlavě zacelená. Ztratil však hodně krve a utrpěl velký otřes, postaral jsem se o to a dokonce sepřed chvílí probral k vědomí, ale na to, hádám-li správně, se neptáš,“ pronesl a učinil výraz v obličeji, jako by se zamýšlel, přičemž po očku sledoval měnící se rysy v obličeji lorda, napjaté očekávání střídalo zklamání a zlost. Rozhodl se ho už více nedráždit. „Udělal jsem mu celkovou prohlídku a zjistil několik zajímavých věcí. Jeho tělo nese známky po mučení jak fyzickém tak i magickém. Vše je nicméně dost staré. V dětství si myslím, že trpěl podvýživou. Poslední dobou byl však velmi dobře živený. Dále byl kdysi vystaven černé magii, ta jizva na čele je její dílo. Je krátkozraký, ale s tím snad půjde něco udělat. Jeho věk odhaduji něco mezi sedmnácti a dvaceti lety. Přesněji to zjistit nejde, jelikož ztratil kompletně paměť. Neví dokonce ani, jak se jmenuje a jeho řeč je dosti krkolomná, takže těžko říct odkud pochází.“

„Jak vážná je ta ztráta paměti?“ zajímal se se zachmuřenou tváří Latharn.

„Těžko říct, nic podobného jsem doposud neviděl. Svou paměť neztratil čistě tím úderem do hlavy a ani nějakým kouzlem, ač v tom magie hrála velkou roli. Našel jsem sice stopy po magii, nicméně však chaotické, neuspořádané a velmi mocné. Ať se tomu muži stalo cokoliv, mělo to codočinění s přírodní magií a za takovýchto okolností a toho, že je v tom i fyzické poranění, nelze nic předvídat. Domnívám se však, že se mu paměť nikdy nevrátí, a pokud přeci nakonec ano, tak jen částečně a někdy v budoucnu. V blízké době se tak dle mě s téměř naprostou jistotou nestane,“ vynesl svůj verdikt Beathan.

Lathan se znepokojeně zatvářil. To nebyly dobré zprávy ani zdaleka. Jak ho mají poslat zpět, když ani sám dotyčný nebude nikdy vědět, jak a odkud se sem dostal? Co s ním? Hlavou mu sice bleskl nápad, ale koneční verdikt vynese poté, až si s dotyčným sám promluví.

„O jednom tě mohu však ubezpečit, je zcela zdravý a silný, jak fyzicky tak i magicky,“ s úsměvem ho ubezpečil léčitel.

„Děkuji, můžeš jít,“ propustil ho.

Jen co Beathan odešel, chystal se také jít, zastavil ho však Coll.

„Co s ním uděláme?“ zajímal se. Ač se do rozhovoru s léčitelem nijak nezapojil, pečlivě vše velmi dobře poslouchal a rozečtené knize, co mu dřímala v rukách, nevěnoval moc pozornost.

„Promluvíme si o tom, až se vrátím,“ odbyl ho a vyrazil k jedinému hostinskému pokoji, co na tvrzi byl. Krom něj a jeho syna všichni, co tupřes noc pobývali, sdíleli společně jedinou místnost, proto ti co mohližili v nedaleké vesnici.

U mužovy postele našel služebnou, jak u něj tiše sedí a mokrým hadrem mu otírá obličej.

„Můžeš jít,“ pronesl, čímž ženu značně vylekal. Dokud nepromluvil, nepostřehla, že už tu dávno není sama.

Služebná tiše zamumlala pozdrav, obešla ho a kvapně se snažila odejít. U dveří však byla zastavena.

„Co jsi Beathanovi řekla?“ zajímal se.

„Že jste na něj narazili se synem na lovu, že se vylekal vašich koní, utíkal, zakopl a rozbil si hlavu o kámen,“ přiznala. Byla celkem hrdá na tu historku, kterou vymyslela. Zdála se věrohodná, dokonce více, než samotná pravda. Dříve nežli se stačila vzpamatovat, vyděšeně vypísknout nebo dokonce promluvit, bylo na ni vysláno kouzlo z lordovy hůlky, která se jí z nenadání objevila před obličejem.

Latharn jí upravil paměť a pro jistotu i zkontroloval, že nikomu neřekla nic jiného, než tu svou historku, která se pro ni právě teď stala pravdou. Bude muset nenápadně obejít všechny, a to ještě dnes večer, nejpozději ráno, a pohrát si i s jejich pamětí. Byl rozhodnut neponechat nic náhodě.

Přistoupil k posteli a muže si pořádně v klidu prohlédl. Ano, na čele se ta jizva opravdu vyjímala, přes tu krev všude kolem si ji napoprvé vůbec nevšiml. Jizva byla opravdu zvláštní, ani ji nemusel zkoumat kouzly, aby došel ke stejnému závěru jako Beathan. Dílo černé magie, ale podle vybledlosti hodně staré. Budou ji muset nějak odstranit, běžnými prostředky to nepůjde, ale černou magií jistě ano. Bude muset chvíli hledat, ale zajisté něco najde, s čím by si s tím mohli poradit. Měl i mlhavé tušení jak, jen se o tom bude muset ještě pečlivě ujistit.

„Pane?“ nejistě pronesl mladý muž znervózněný tím tichem a zkoumavým pohledem upřeným na něj.

„Jak se jmenuješ? Víš, kde jsi?“ zeptal se ho Latharn.

„Omlouvám se, ale na nic si nevzpomínám, Pane, ani na své jméno. Jediné, co vím, je to, co mi před chvíli řekla ta milá slečna, než odešla. Díky ní vím alespoň, kde právě jsem,“ přiznal mu.

Beathan měl pravdu, dalo mu hodně námahy tomu muži rozumět, s tím se také bude muset urychleně něco dělat, zamyslel se.

„Jsem Lord Latharn Zmijozel, lidé mě oslovují Lorde nebo můj Pane, ale dávám ti své svolení, abysmi říkal jménem,“ blahosklonně pronesl.

„Děkuji, Latharne,“ nejistým hlasem poděkoval.

Latharn vzal vlhký hadřík odložený na míse s vodou ze stolku a položil ho na pokrývku u mužových nohou. Máchl rychlým nacvičeným gestem hůlkou a pronesl: „Wingadium leviosa.“ A hadřík se vznesl pár palců nad přikrývku. „A teď to zkus ty,“ vybídl ho.

Mladý muž se nejistě na něj podíval a pak směrem k hadříku pronesl, ale nic se nestalo.

„Nevadí,“ utěšoval ho Latharn a podal mu svou hůlku. „Zkus to teď s tímto,“ vybídl ho a snažil se tvářit klidně. Bylo trochu riskantní neznámému půjčovat svou hůlku, nicméně ne už tolik, když měl v rukávu schovanou náhradní. Uvolnil se, když viděl, jak si ji mladý muž zkoumavě prohlíží a napřahuje se k hadříku. Nezdálo se, že by měl sebemenší tendence na něj zaútočit.

Muž chvíli váhal a pak opět pronesl: „Wingadium leviosa.“ Tentokráte se už daný předmět vznesl do vzduchu. Šťastně se rozzářil a podal hůlku Lordovi zpět. „Dokážu čarovat, ani jsem netušil, že něco takového svedu,“ šťastně mu přiznal.

Latharn si vzal hůlku zpátky, byl spokojený. Ten mladý muž byl opravdu nadaný, zvládl kouzlit hravě s cizí hůlkou, a ač evidentně na vše ze své minulosti zapomněl, některé věci v něm přeci zůstaly. O své vzpomínky sice přišel, ale jeho tělo zcela o vše nepřišlo. Instinktivně ten pohyb hůlkou provedl správně, ač předtím věnoval svou plnou pozornost hadříku a ne jeho hůlce, když on kouzlil.

„Přeji ti dobou noc,“ popřál mu. „Ráno sem za tebou někoho pošlu s čistým oblečením a také aby tě dovedl za námi. Nasnídáš se se mnou a mým synem. Ráno ti ho představím,“ dodal a odešel.

„Také ti přeji dobrou noc Latharne,“ popřál mu muž a zavrtal se více pod peřinu. Ještě než se stihly zavřít dveře, už zase spal.

 

„Co s ním uděláme?“ zeptal se netrpělivě Coll, když se konečně otec vrátil.

„Mám v úmyslu ho pokrevně adoptovat,“ klidným hlasem mu odpověděl otec.

Coll vytřeštil nevěřícně oči a vykřikl: „Zešílel si?! Vůbec ho neznáme, Merlin ví, odkud a jak se tu vzal, jaké je jeho postavení a ty ho chceš jen tak adoptovat? Co když tu ztrátu jen hraje, uvědomuješ si jak je to nebezpečné? Může to být jeden z nich a ty ho přivedeš s otevřenou náručí rovnou k nám.“

Tato bouřlivá reakce ho vůbec nepřekvapila, počítal s ní a tak synovo chování velkoryse přešel. „Za Beathana bych dal ruku do ohně, velmi dobře ho platím a je to přítel. Když říká, že je ztráta paměti dlouhodobá a s největší pravděpodobností trvalá, tak mu plně důvěřuji. To zaprvé a za druhé pochybuji, že je jedním z krvezrádců. Mám v úmyslu se s nimi vypořádat, ještě za mého života. Ke všemu nic prozatím nenasvědčuje tomu, že to byl úmysl, co ho sem dostalo. A i kdyby přeci, stane se tak naším špehem a ne jejich. Je čistý jak lilie, zcela nepopsaný jak prázdná kniha. Záleží jen na nás, jaký bude, jak ho vychováme.“

„Nepostačilo by, kdyby si z něj udělal svého vazala?“ zkoušel přemluvit otce, ale tušil, že je to marné, když se k něčemu ten starý muž rozhodl, nebylo síly, která by s ním pohnula. „Jako tvůj chráněnec bymohl dostat stejné vzdělání jako já a byl by tu i takto v bezpečí.“

„To sice ano, ale nebyl by tak pevně s námi spjatý, bylo by pro něj snazší uvažovat o tom, že nás zradí, pokud by k nějaké takové situaci došlo, o čemž značně pochybuji, a on si na něco vzpomněl, čím by nám mohl uškodit. Ke všemu s oběma variantami jeho přítomnost vyvolá mnoho otázek, bude-li však mým synem nikdo se otevřeně proti němu nepostaví a strach jim nedovolí tolik slídit. Přijmi to a spřátel se s ním. Pokud z tvé strany ucítí nepřátelství a nedůvěru, mohlo by se to otočit proti nám oběma,“ doporučil mu.

„Pokusím se,“ nespokojeně a s jistou dávkou nevole přislíbil. „Jaké mu dáš jméno?“ zajímal se ve snaze trochu změnit téma, ale to nepočítal s tím, co se doví. Kdyby to byť i jen trochu tušil, vůbec by se neptal.

„Dám mu jméno, které by měl tvůj bratr, kdyby se narodil,“ šťastně mu oznámil Latharn.

„Jakékoliv jiné, otče. Hlavně ne toto. Matce se moc líbilo…“ namítl pobouřeně Coll.

„Objevil se tu v den výročí Sorchaininy smrti a já nevěřím na náhody,“ vysvětlil mu.

„Já také ne,“ podotkl a vydal se bez rozloučení si lehnout. Za sebou práskl dveřmi na výraz svého hlubokého nesouhlasu, jelikož to bylo to jediné, co mohl - tiše nesouhlasit.

 

Trvalo čtyři dny, než bylmladý muž dostatečně v pořádku, aby opustil postel a zvládl cestu, kterou Latharn plánoval.

Přemístili se na zabahněnou cestu kousek od rozcestí. Na okolních políčkách už ležel malý poprašek sněhu. V dálce bylo možné vidět hrádek tyčící se na strmém kopci a pod ním ležela menší vesnice. Nevydali se však tam a zamířili si to druhou cestou.

„Kde to jsme?“ zajímal se muž.

„Na severu, ta tvrz je má. Dříve jsem tu s rodinou žil,“ odvětil mu stručně Latharn.

„A proč tu už nežiješ?Vypadá mnohem větší..“ zajímal se.

„Velmi brzy ti to povím. Vydrž a uč se trpělivosti, bude to třeba,“ doporučil mu.

Po chvíli došli na malý hřbitov. Procházeli kolem prostých z kamene hrubě opracovaných náhrobků, dokud se před jedním nezastavili. Bylo na něm vytesáno jméno Sorcha Zmijozel.

Chvíli bylo ticho, které mladého černovlasého muže znervózňovalo. „Kdo to byl? Proč jsi mě sem vzal?“ zajímal se.

„Má žena,“ dostalo se mu nečekané odpovědi.

„Mrzí mě to,“ odpověděl mu nervózně. Netušil, co se by měl za takovéto situace správně říct.

„Nemusí, už je to hodně dávno. Našli jsme tě přesně dvacet let po té, co zemřela,“ uklidnil ho Latharn.

Na chvíli zavládlo opět ticho. Mladý muž už měl na jazyku otázku s tím, co se jí stalo, ale raději ji na poslední chvíli spolkl. Odpověď se však nakonec stejně od lorda nečekaně dověděl.

„Poznali jsme se až u oltáře. Bylo to předem domluvené manželství našich rodičů. Když jsem ji spatřil, zamiloval jsem se na první pohled. Byla překrásná. Takový zázrak se běžně nestává, ale nám ano. Merlin nám asi požehnal, jelikož i ona se do mě hned zakoukala. Zplození potomků za takovýchto okolností by neměl být problém a tak i naše rodiče byli spokojení. Bylo nám oboum teprve patnáct let, když jsme se braly. Přes veškerou snahu se však Sorai nedařilo mnoho let otěhotnět. Asi daň za tu naši nečekanou lásku. Nikdo neznal důvod, ale po té, co už jsme to pomalu vzdávali a chtěli nějakého chlapce pokrevně adoptovat, jeden lektvarista v jižní Evropě vynalezl nový lektvar. Stálo velké jmění a úsilí ho sehnat, ale vyplatilo se to. Sorcha počala a zanedlouhosenámnarodil Coll. Rok po jeho narození Sorcha znovu nečekaně otěhotněla. Byl to náš další velký zázrak, protože to bylo tentokráte bez pomoci jakéhokoliv lektvaru. Byli jsme tehdy oba tak šťastní, obzvláště, když si byla Sorcha naprosto jistá, že je to opět chlapec. Chtěla mu dát jméno Salazar.

Porod se blížil, měl být každým dnem, ale já na rozdíl od porodu Colla neměl čas být s ní. Měl jsem své povinnosti a nemohl jsem stát po jejím boku, což jsem si nikdy po tom, co se stalo, nedokázal odpustit. Kdybych tam tehdy byl, mohlo být všechno jinak.

Nikdy jsem se nedověděl důvod, proč učinila něco tak nebezpečného v jejím stavu, ale ať ji vylákali z tvrze pod jakoukoliv záminkou, musela se jí zdát dost závažná, když se pár dní před porodem vydala do městečka vzdálenéhoodtud tak tři hodiny jízdy na koni. Doprovázela jí do toho mudlovského městečka její komorná, která byla také čarodějka a čtveřice strážných. Když tam dorazila, vydala se rovnou na tržiště. Po chvíli ji někdo, koho se mi doposud nepodařilo identifikovat, obvinil z toho, že je čarodějnice. Musel to být nějaký krvezrádce.

Zavládla panika a tak se Sorcha pokusila i přes svůj požehnaný stav přemístit, co bylo samo o sobě nebezpečné, ale za daných okolností jediné rozumné.

Nezdařilo se jí to však. Byla tam vztyčená protipřemísťovací bariéra a ona se tak odtamtud nemohla dostat. Ke všemu tímto nezdařeným pokusemtěm zpropadeným mudlům prokázala, že opravdu dokáže kouzlit. Vrhli se na ně. Stráže zabili a jí i komornou ten dav ukamenoval.

Ať to byl plán kohokoliv, zdařil se a on vyhrál. Jednou však ji i našeho nenarozeného syna pomstím, to jsem si už dávno odpřísáhl a nikdy jsem se nepřestal snažit tak učinit. To je také důvod, proč jsem se nikdy znovu neoženil, ač má rodina na tom trvala. Byl jsem však tou dobou už dost starý na to, abych si prosadil jako hlava rodiny svou.“

„Co je to krvezrádce?“ zajímal je muž. Na nic jiného blíže se týkajícího Latharnovi ženy a její smrti se neodvážil.

„Krvezrádci jsou osoby, co zrazují svou vlastní kouzelnickou krev a náš národ. Kdysi velmi dávno si nás mudlové vážili a i mnohdy uctívali. Po té, co se zrodilo křesťanství, se násvšak začali bát a dospělo to tak daleko, že nás začali lovit a zabíjet. A tak Merlin, největší z kouzelníků, co kdy po zemi chodil, oddělil naše světy. Od těch dobžijí kouzelníci na místech, kam se mudlové nemohou nikdy dostat. Ne však všichni tehdy souhlasili s Merlinem a následovali ho. Byly tací, co prahli po pomstě a toužili si mudly podrobit, ač jich je nespočetněkrát více než nás. Shromáždili se kolem Morgany Le Fay, která se stala jejich vůdcem, a vypukla první kouzelnická válka. Vyhráli jsme a oni byli zničeni. Nepodařilo se nám je však pobít všechny a mnozí utekli a skryli se mezi nimi. Dost z nich si dokonce vzali nějaké mudly a měli s nimi děti, což nám znemožnilo jejich hledání. Přesto tovšakneznamená, že se vzdali svých snů o zničení našeho světa, opětovném spojení a vládě. Jen jsou ve svých krocích opatrnější a otevřeně proti nám nevystupují.

Od těch dob kouzelníci nosí na ruce toto Merlinovo znamení,“ pronesl Latharn na závěr. Vyhrnul si rukáv na levé ruce nad předloktí a přiložil hůlku na spodní část ruky. Tiše něco zašeptal a pak se mu na ruce objevilo černé znamení připomínající nějakou runu.

Mladý muž se na něj zkoumavě podíval a pak nesměle pronesl: „Mám ho také?“ zajímal se a vyhrnul rukáv.

Latharn přiložil k jeho ruce hůlku a zašeptal inkantaci, ale nic se nestalo, jak očekával. Už první den, když mladý muž po jejich rozhovoru usnul, vrátil se a jeho tělo obezřetně zkontroloval, jestli nenese nějaké znamení.

Muže však zklamalo, že se nic nestalo. „To znamená, že patřím k nim?“ vyděšeně se zeptal.

„Ne,“ uklidnil ho lord Zmijozel. „Krvezrádci neboli příslušníci řádu Morgany Le Fay, jak se nazývají oni, mají své znamení. To, že žádné nemáš, znamená, že ses narodil sice mimo kouzelnický svět, ale ještě nejsi zrádce. Přijmeš-li znamení Merlina a vzdáš se mudlovského světa, staneš se pravým kouzelníkem a tví potomci pak budou bráni jako čistokrevní.“

Muž se uklidnil. Od doby, co se vzbudil, poznal jen pár lidí, ale nejvíce se sblížil s Lahtarnem, nerad by tohoto pomalu šedivějícího muže zklamal. Velmi si ho vážilza to, co pro něj dělá, ač k tomu nemá žádný zjevný důvod. „Uděláš mi ho? Rád bych byl právoplatným příslušníkem světa kouzelníku.“ bez okolků požádal a nastavil mu ruku.

„Chceš-li ho, rád budu tím, kdo ti ho vypálí. Ale vše chce svůj čas a správné místo a také tvé jméno,“ upozornil ho.

„Stále jsem si na své jméno nevzpomněl,a ani na nic jiného,“ velmi zkroušeným hlasem mu přiznal.

„Na tom nesejde, dostaneš nové, budeš-li ho chtít, a mnohem víc. Rád bych tě totiž pokrevně adoptoval. Přijmeš-li tuto nabídku, na tvé minulosti a starém jméně už nikdy nebude záležet, bude to i lepší, protože se takstaneš mým synem a to nese mnoho jak výhod, aletak i nevýhod. Minulost a to, kým jsi byl a to včetně tvého jména bys stejně musel zapomenout, jelikož bys dostal nové, i kdybys to své znal,“ navrhl mu. To, že se běžně jméno nemění, jen velmi výjimečně, když dotyčný opravdu velmi chce, mu neměl v úmyslu sdělit.

Mladý muž se nanějrozzářeně podíval. Sice nevěděl kým je a mnohé bylo pro něj nové, nicméně i přes to všechno věděl, že toto je nabídka, která se neodmítá. Šťastně přikývl. „Bude mi ctí, lorde Lathane Zmijozeli.“

„Sice bude trvat pár týdnů příprav, než k samotné krevní adopci přistoupíme, ale i tak bych byl rád, kdybys prozatím neoficiálně přijal jméno Salazar,“ nabídl mu.

„Nevím, jestli jsemtakové cti hoden, můj pane?“ velmi nejistě formálně namítl.

„Mě by bylo ctí, kdybys ho nesl. Nevěřím na náhody a tak tvůj příchod beru jako ruku osudu. Sorcha chtěla dalšího syna, jenž by se jmenoval Salazar. Prosím, vyplň poslední přání tvé budoucí matky,“ požádal ho. Nevěděl sám, proč mu tolikzáleželonatom, aby právě toto jméno měl. Asi proto, že jeho mrtvá žena tak moc chtěla mít dítě s tímto jménem a její přání vždy bylo i tím jeho.

„Děkuji, otče. Velmi rád se budu jmenovat Salazar a slibuju, že budu dělat tomuto jménu čest tak, jak by si zajisté matka a můj nenarozený bratr jistě přáli,“ pronesl s jistou dávkou hrdosti i obav z toho, jak všechny tři nazval. Usměv na Latharnově tváři mu však prozradil, že je vše v pořádku a že ho ve skutečnosti oslovením otče velmi potěšil.

„Pojď Slazare, jdeme domů,“ pronesl, zatímco svého budoucího syna šťastně poplácal po rameni. Jeho šestý smysl mu napovídal, že udělal dobrérozhodnutí ohledně toho mladíka, obzvláště, když ani na malý okamžik se nedostavili sebemenší pochybnosti. Ale i přesto prozatím ani Salazarovi nechtěl říct pravdu o tom, jak a kde ho našli. Do té doby, než si bude jist, že je připraven, to bude jeho a Collovo tajemství.

Komentáře   

0 #5 Achája 2015-11-17 17:21
Tak to je docela sranda:-D Jsem zvědavá, co to bude znamenat pro další děj:-)
Citovat
0 #4 Vai 2015-11-09 21:44
Úžasné... kdy, že se můžeme těšit na pokračování??
Citovat
0 #3 anizne 2015-11-04 19:20
Nádhera, děkuju za kapitolku a moc se těším na další.
Citovat
0 #2 Abequa 2015-11-03 23:26
Tyyyyyyjo čekala jsem všechno ale tohle teda ne, jsem velice zvědavá jak tohle bude pokračovat a jak dlouho bude v minulosti :-)
Citovat
0 #1 lia 2015-11-03 20:29
krása, :lol: :lol: :lol:
snad se poštěstí a bude víc kapitol
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla