Tajemství časů - Kapitola 17

Za betu děkuji KM.

 

Kapitola 17 - Zrádce

 

Seamus utíkal temným tunelem, co mu síly stačily. Měl zpoždění. Už dávno měl být zpátky, ale zbavit se nenápadně Deana se nakonec ukázalo jako nečekaně složité. Už delší dobu ho očkoval a znejišťoval, a tak teď jeho přítel díky jeho značnému přičinění naprosto netušil, co má své matce koupit za dárek k Vánocům. Jeho váhání a courání se po nejrůznějších obchodech by mu jistě prostor k úniku daly, ale to by neměl mít Dean tu utkvělou představu, aby mu s tím pomohl a jeho výběr chválil. Možnost se ho konečně zbavit dostal až teprve tehdy, když se jeho kamarád rozhodl navštívit obchod se starožitnostmi. Do obchodu s tím haraburdím jednoznačně odmítl vstoupit a s prohlášením, že na něj počká venku, se ho posléze nakonec zbavil, na včasný návrat už však tou dobou mohl úplně zapomenout.

Když se dostal do školy, řád už byl dávno uvnitř. Díky nejednoznačným instrukcím netušil, kam má jít. Mistr tvrdil, že si ho najde, ale kde? Po malém zaváhání se nakonec vydal ke vstupní bráně. Byl už téměř u ní, když na mistra v doprovodu další třech členů Řádu na něj náhodou narazil.

„Jdeš pozdě!“ křikl na něj pobouřeně Křiklan, jen co ho spatřil.

„Omlouvám se, mistře, ale vyskytly se menší nečekané komplikace,“ snažil se před ním ospravedlnit své zpoždění.

„Už jsme vyráželi bez tebe,“ upozornil ho profesor lektvarů naštvaně a dál si ho nevšímal.

Seamus se pokorně v tichosti přidal na konec jejich skupinky, přičemž zaznamenal naštvané pohledy ostatních, které na něj vrhali. Osobně neznal ani jednoho z nich. Každému podle vzhledu muselo být už přes třicet a podle obličeje měl pocit, že dva nebo tři z nich na některém ze setkání už zahlédl, ale nikdy ani s jediným neprohodil jediné slovo. Tak proč je jeho přítomnost tady tak dráždila? Přišel sice pozdě, ale takovéto otevřené nepřátelství proti jeho osobě? Co za tím bylo? Měl neblahé tušení, že se to celé týkalo toho, že oni měli jiné cíle než ostatní, ale jaké?

Odpovědí se Seamusovi začalo dostávat v okamžiku, kdy si to jednoznačně zamířili do dívčí koupelny ve druhém patře. V ten okamžik už věděl co se děje. Mistrova slavnostní slova po vstupu do umývárny byla už jen pouhým potvrzením toho, co mu před okamžikem, konečně došlo.

„Každý z vás, co tu teď se mnou stojí, si své místo zasloužil. Nechť je toto odměnou za úsilí, které jste pro naši věc obětovali,“ pronesl Křiklan slavnostně a Seaumus si v ten moment přál být neviditelný.  Zbylá trojice přítomných ho zabíjela přímo pohledem. Evidentně dle nich on neudělal dost, aby měl právo tu být, ale co už. Mistr to tak chtěl a tak měli smůlu, i když s tím oni ani v nejmenším nesouhlasili.

„Jistě znáte naše staré pověsti o ukrytém Merlinově srdci v kameni, v magickém vřídlu,“ pokračoval dál mistr. „Tyto pověsti nelžou. To místo se nachází zde na hradě hluboko v podzemí. Zničíme-li ho. Je vítězství naše. Osud kouzelnického světa je spojen s ním. Rozdrtíme-li ho, padnou tím i veškeré ty směšné hranice, co Merlim zbudoval. Vítězství už máme na dosah.“

„Seamusi,“ vyzval ho a to nečekaně dokonce jménem.

Zaskočený mladík udělal tři kroky vpřed a uklonil se mu. „Je něco, co pro vás mohu udělat, mistře?“ zajímal se.

„Kde se tu přesně nachází vchod do Tajemné komnaty?“ zajímal se.

Seamus na zlomek vteřiny zaváhal, zdali má skutečně odpovědět. „Zde můj pane,“ oznámil mu kvapně, zatímco zdárně svou nejistotu skryl za horlivost potěšit svého pána, a ukázal směrem na umyvadla. „Ale otevře se jen tomu, kdo zná heslo v hadím jazyce,“ upozornil ho. Toto byla pojistka, přes kterou se nemohli dostat.

„To není podstatné,“ pronesl k němu Křiklan, vytáhl hůlku a směrem k umyvadlům zakřičel „Maxima bombardo.“ Ta se obratem roztříštila a rozlétla všude kolem.

Seamus měl co dělat, aby se jednomu většímu kusu včas stačil uhnout. Dříve, než se s toho nečekaného šoku stačil vzpamatovat, jeho mistr už kouzlil znovu a několika rychlými kouzly překonal i skrytou ochranu podlahy pod umyvadly a proboural si cestu k tunelu.

Seamus s hrůzou hleděl na volný průchod dolů. Jedinou útěchou mu tak bylo, že svou informací získal alespoň trochu důvěry ostatních přítomných a jejich nevraživost k jeho osobě se tak o něco snížila.

„Zamnou,“ zavelel sebejistě Křiklan a jako první se vydal do temné hlubiny dolů. Ostatní ho obratem následovali.

Chvíli kráčeli tunely, dokud nenarazili na masivní dveře zdobené hady.

„SalazarZmijozel, ten domýšlivý hlupák, ještě nám to sám ulehčil,“ liboval si Křiklam při pohledu na díru probouranou do starého sklepení, které se svým vzhledem tak lišilo od tunelu, v němž se právě nacházeli.

Seamus je mlčky následoval na samém konci jejich malé skupiny. Děs ho přímo spaloval za živa. Docházelo mu, v jak vážné situaci se nachází. Jestli to Merlinovo srdce skutečně najdou, bude je muset zkusit zastavit. Díky Salazarovi změnil svůj postoj. Teď měl přísahu chránit tuto zem. Ač se mu to vůbec nelíbilo, bude s nimi muset bojovat a dostát svého slibu. Ale proti takové přesile nemá šanci. Co má dělat? Zoufal si.

V jeho nitru měl hotový zmatek, jelikož ještě stále se nedokázal po tolika týdnech ubránit tomu, aby v těch ostatní, tedy vyjma Křiklana, neviděl své spolubojovníky a případné přátele, nýbrž pouze ty, kteří stáli, pro něj tak nečekaně po tolika letech, na opačné straně bojiště.

Bloudili, ale Seamusovi to vůbec nevadilo. I on totiž bloudil, ale na rozdíl od ostatních v jeho případě šlo zas o jeho nitro. Doteď jeho zrada vůči nim nevyžadovala žádný zásah. Až teď poprvé si situace začala vyžadovat skutečný důkaz jeho zrady. A jemu až teď docházelo, k čemu se to vlastně skutečně uvolil. Zradit jejich myšlenky, bylo snadné. Lhali mu a tak mu to nedělala takové potíže. Ale samotné činy, byla věc druhá.

Ani se ještě pořádně nerozhodl, co dál a už nečekaně zjistil, že mu došel čas. Mocná magie byla cítit všude kolem.

„Severusi, jak nečekané setkání,“ pronesl překvapněKřiklan a Seamus přidal do kroku, aby také mohl pohlédnout do místnosti. A skutečně, tam vprostřed u vřídla stál muž, kterého měli doposud všichni za mrtvého. Živý, zdravý a patrně v plné síle. Už jen při pohledu do jeho tváře mu opět tuhla krev v žilách jako dřív.

„Vzdej se, jsme v přesile,“ vyzval Snapea mistr. Na místo odpovědi se mu však dostalo jediného pohledu, který říkal vše - to myslíš skutečně vážně?

„Vybral sis sám,“ upozornil ho Křiklan a obratem na něj zaútočil. Ostatní ho ihned následovali.

Ač útočná kouzla byla rozličného typu, Severus si s nimi bravurně poradil a všechny je zneškodnil.

Zatím muž sálal sebejistotou a odhodlaností, ale Seamus se obával, že takto to dlouho jít nemůže. Přeci jen byli čtyři na jednoho.

Rozhodl se. Teď anebo nikdy. Hůlku, kterou už měl Seamus připravenou a pevně mu dřímala v ruce, nasměroval na Snapea a vykřikl: „Mdloby na tebe,“ a na poslední chvíli prudce změnil směr své hůlky.

Kouzlo bezchybně zasáhlo jednoho z mužů řádu stojící kousek před ním do zad a ihned zapůsobilo. Muž se skácel v bezvědomí k zemi.

„Zrádce!“ zvolal pobouřeně další, kterému tento čin neunikl a přesměroval svou hůlku na něj.

Seamus tím upozorněním na jeho osobu instinktivně uskočil do strany a vyhnul se tím kletbě letící na něj na poslední chvíli. Na protiútok však neměl čas. Kouzel na něj létala jedno za druhým a on neměl čas na nic jiného než se pouze bránit. Chvíli takto odolával a pak se rozhodl konečně začít jednat i on. Když na něj letěla jedna z řady kleteb, na místo toho, aby se ji pokoušel odrazit. Prudce padl na kolena a zvolal: „Petrificus totalus.“

Útočník něco takového nečekaje, nestačil nízko letící kouzlo včas odrazit a padl znehybněný k zemi.

Seamus se s bolestným zasyknutím vyškrábal zpátky na nohy. Kolena ho tím nebrzděným pádem značně bolela, ale postupně to naštěstí odcházelo.

Rychlým obhlédnutím situace zjistil, že Snape už mezi tím stihl vyřídit dalšího člověka, který právě se zakrvácenou hlavou rozbitou o zeď, ležel u jedné ze stěn místnosti.

Boje schopný zůstal už jen Křiklan a překvapivě se činil. Sice byl mnohými považovaný za neschopného, ale to byla však jen pouhá jeho image pro okolí.  Podceňovat ho, rozhodně v jeho případě, nebyl dobrý nápad. Nebyl vedoucím zmijozelské koleje tolik let jen pro nic za nic.

Seamus váhal, zdali má zasahovat, a tak se raději prozatím rozhodl držet v povzdálí a celý ten boj sledoval.

Na první pohled by se zdálo, že má Snape špatnou mušku a tak mistr nemá moc potíží s jeho kouzly a stačí mu jen uskočit mnohdy do strany, ale opak byl pravdou. Po chvíli Seamusovi došlo, že to je záměrné, žádná náhoda nebo neschopnost. Snape si ho postupně s trpělivostí přemisťoval na druhou stranu místností dál od východu ven.

Důvod takovéhoto jednání však Seamus nechápal. Kdyby ho neznal, myslel by si, že se připravuje utéci, ale to by nesměl být on. Tak proč to celé? O co mu šlo?

Mezi tím se začal přesouvat i Severus, takže teď mezi ním a Křiklanem se nacházelo samotné vřídlo.

Kouzla létala těsně nad ním oběma směry a pak Snape srazil jedno řezací kouzlo přímo na vřídlo.

„Utíkej,“ zavolal na Seamuse Severus, který na nic nečekal, otočil se na podpatku a začal prchat pryč.

Z vřídla vyšlehli v ten moment mocné plameny.

Seamus nato s vyděšením hleděl. „Ale…,“ pokusil se zaprotestovat a rychle mu zrak sklouzl na dvě osoby, které jeho přičiněním ležely právě teď na zemi.

„Není čas,“ zavolal na něj Severus, když probíhal kolem něj, a zatáhl ho při tom rychle za rukáv, a jak bez zastavení běžel dál, trhl s ním kousek dozadu. To Seamuse konečně trochu vzpamatovalo z prvotního šoku. Valící se plameny jejich směrem byl už dostatečný motiv začít ihned bez rozmyslu utíkat a přestat cokoliv dalšího na chvíli řešit.

Po pár dlouhých krocích zaslechl Seamus za zády mohutný bolestný křik. Už věděl o co Snapeovi od začátku boje šlo - o toto. Hlouběji se však nad tím nezamýšlel. Jediné, na co se pouze teď dokázal soustředit, byl jeho zběsilý běh o život. Držel se Severusovi těsně za patami a jen se v duchu modlil, ať ten muž ví, kam běží a ať jsou už konečně venku.

Když se dostali k úzkým schodům vedoucím vzhůru, měl Seamus obavu, že ať už jsou možná téměř venku, nestihnou to. Minimálně proto, že po nich nahoru mohli běžet jen jeden za druhým a ne vedle sebe. Plameny už byly jen pár centimetrů za ním a on už se cítil tak vyčerpaný. Z ohnivé valící se stěny vyšlehávaly malé jazyky. Některé byly menší a krátké jiné větší a delší a jeden právě z těch větších se objevil právě za ním. Zasáhlo ho to, jak nečekaná rána bičem. Ohromná bolest ho donutila nekontrolovaně z plna hrdla vykřiknout.

Severus právě překonal štít, když zaslechl ten bolestný křik, který ho donutil se prudce ohlédnout. Seamus byl těsně za ním. Natáhl po něm tedy ruku a pomohl mu překonat zbývající centimetry k bariéře.

Magický oheň zůstal bezpečně za nimi za štítem, ale ten, co už stačil zachvátit Finniganovo tělo jím naneštěstí dokázal tak projít. Levá bota, kus nohavice, levý bok a levé rameno Finniganova oblečení už hořely.

Severus neváhal a ihned odčaroval vše, co měl Seamus na sobě, takže to jediné, co mu zbylo, byla hůlka, kterou křečovitě držel celou dobu v ruce. Magické plameny byly pryč, ale ne bez následků.

Seamus se vyčerpáný a zmožený bolestí začal kácet k zemi. Severus ho pohotově zachytil kolem pasu a pomohl mu překonat těch pár posledních schodů, co jim ke komnatám zbývali. Pomohl mu posadit se do nejbližšího křesílka a konečně si prohlédl jeho zranění.

Levá noha a levý bok byly sice začervenalé a plné puchýřů, ale nic vážného. Levé rameno však bylo horší. Celá oblast lopatky byla těžce popálená.

„Snaž se zůstat vzhůru,“ doporučil mu Severus a začal k sobě přivolávat potřebné lektvary a masti nutné k okamžitému ošetření.

„Vypij to,“ vyzval ho, a Seamus bez váhání do sebe kopl nabízený lektvar. Okamžitý ústup té nejhorší bolesti mu ihned napověděl, co právě vypil.

Severus mezi tím začal potírat hojivou mastí místa poraněná teplem. Díky tomu, že se ke kůži v tom rychlém sledu událostí magický plamen nestačil pořádně přes vrstvy oblečení dostat, zranění nebyla vyvolaná ještě přímou magií a tak šla ihned snadno zahojit. Levá lopatka však byla něco jiného, tam už zranění měla na svědomí ona.

Seamus s povděkem vnímal, jak bolest ustupuje jeho tělem a koncentruje se už pouze do jednoho místa. S návratem téměř veškeré plochy jeho poraněné kůže do původního stavu se mu postupně začal rozvazovat jazyk, a po té co vypil ještě další tři další lahvičky přistavených lektvarů, odvážil se na toho muže, který mu právě zachránil život promluvit.

„Takové to je být zrádcem? Zemřeli kvůli mně a já ani neznal jejich jména. Jejich krev mám na svých rukou. Zmizí někdy ta bolest, kterou cítím? Bude to někdy lepší? Měl bych být šťastný, že jsme vyhráli, ale tu radost zcela postrádám,“ zdrceně mu přiznal Seamus, kterému konečně začaly docházet plné důsledky toho všeho, co se v tak krátkém sledu událostí odehrálo.

„Ne, jen časem se s tím naučíte žít, pane Finnigane,“ odvětil mu po pravdě Severus, který se mezi tím už přemístil k lopatce a začal ošetřovat i jí. Toto poranění si žádalo daleko jiný přístup. „A dále se s tím ve svém vlastním dobru nezaobírejte. Udělal jste jen to, co bylo nutné a co si dané okolnosti žádaly,“ z vlastní zkušenosti mu doporučil.

„Je mi to líto, omlouvám se vám. Myslím, že teď vám rozumím daleko lépe, než bych kdy čekal, že budu. Tolik let jste úspěšně zvládal roli dvojího agenta. Nemyslím si, že já něco takového jako vy kdy zmohu,“ zkroušeně Seamus zapochyboval.

„Budete to muset zvládnout. Pro mě to tímto skončilo, ale pro vás je to jen pouhý začátek toho, co vás ještě čeká. Takže tu konečně přestaňte fňukat a vzchopte se,“ vyštěkl na něj podrážděně Severus.

Pro Seamuse ten ledový tón byl jak ledovou sprchou, která mu rázem napomohla se trochu vzpamatovat. Obdiv a úcta k tomu muži, která se v něm rázem zrodila, pevně zapustila kořeny. Seamus si byl jistý, že teď po tom všem, jak v jiném světle vidí vše, co pro stranu světla udělal, si ho začal velice vážit. Možná doposud měl malé pochybnosti ke své zradě řádu Morgyny le Fay, ale teď už byly nečekaně rázem pryč. Nepochyboval o ničem, rozhodl se správně. Za to, co dříve udělal, musel platit a prvním krokem bylo svědomí a uvědomění si toho, že za smrt těch dvou mužů mohl nepřímo on. I když se to možná nikdo nedoví, on s tím bude muset po zbytek života žít a to byl jeho trest. Už chápal, kde se ta zatvrzelost a nevraživost v SeverusiSnapeovi vzala. Byla to ochrana před okolním světem a možná i trochu před ním samým. I on se to možná bude muset naučit, aby to všechno i on časem přežil, ačkoliv v tento moment nemálo pochyboval.

I když moc slov nepadlo, Severus dobře i bez nitrozplitu pochopil, co se v mladíkově mysli právě odehrává. Neočekával, že porozumění nad tím, co musel v životě prožít, se mu dostane právě od něj, ale nebránil se tomu. Albus mu rozuměl jistým způsobem a Harry teď také, ale u každého z nich to bylo jiné. Seamus se právě přidal k nim, ale stejně jako u předchozí dvojice, i u něj to bylo jiné. Tento typ porozumění mu ti dva nabídnout nikdy nemohli. V jistých směrech byl teď jejich životní osud obdobný a to je právě díky tomu tak unikátně spojovalo. Toto poznání, že v tomto směru a životním osudu není jediný, mu přineslo nečekanou úlevu. Jakoby něco, co ho doposud v jeho životě nenápadně táhlo pořád dolů, bylo rázem pryč. Nikdy mu o své nynější vděčnosti neřekne, ale pokusí se mu to vynahradit v činech. Rozhodl se využít své zkušenosti a postupně mu díky ní pomoci tak, jak mohl jen on. Sice mu tím o moc jeho těžký úděl neulehčí, ale i tak mu tím alespoň trochu pomůže vše překovat a snad i vše zdárně bez větších následků přežít.

Konečně se Severus dostal k tomu, aby Seamusovo rameno zavázal. Když už byl i ten poslední obvaz na svém místě, přivolal některé za starších kusů oblečení svého manžela a nabídl mu to k obléknutí. Seamus to přijal s vděčností a nasoukal se do toho. Aby se moc magicky zbytečně nenamáhal, Severus to na něm ještě trochu jednoduchým kouzlem poupravil, aby mu to lépe pasovalo a nepadalo to z něj.

 

Salazar nevnímal čas, netušil jak dlouho tam kousek od těch plamenů klečí. Neměl ani ponětí, kdy účinek mnoholičného lektvaru vyprchal, jestli až tady, cestou sem nebo dokonce ještě dřív, ale na tom vůbec nezáleželo. Jediné, co vnímal, byla ta bolest ze ztráty, kterou pociťoval. Neměl to po Severusovi žádat, neměl ho ke vřídlu posílat a nechat ho pro všechny případy hlídat. Měl mu říct, ať smaže tu runu a zmizí, ať tam jednoduše nezůstává. Existovala jen malá šance, že by Křiklan znal tu ochranou runu magického ohně, všiml si jí a dokázal ji pak zneškodnit. Vřídlo by se o něj postaralo samo, Severus tam být vůbec nemusel. Měl to celé risknout a nechat ho bez ochrany. Žádné pojistky na nejhorší. Jednoduše riskovat, vždyť za mlada to dělal pořád a vycházelo mu to. Tak proč to teď nedokázal?

Kéž by měl Severus jinou povahu a neposlechl ho a nezůstával tam, ale to naneštěstí neměl v povaze. Také nerad riskoval, když to nebylo nutné. Neodešel by, kdyby to nepovažoval za nutné.

Měl si s ním vyměnit místo. Vřídlo měl chránit on, byla to jeho zodpovědnost. On už těm plamenům jednou utekl a pravděpodobně by to dokázal i znovu. Severus neznal tak dobře cestu jako on nebo snad ano? Dokázal by to? Moc dobře o tom magickém ohni věděl.

Salazar rychle vyskočil na nohy. Existovala malá šance, že jeho manžel žije, byť i jen nepatrná, ale byla a dokud nezkontroluje jich komnaty, nic není ještě jisté.

Tato nová naděje vlila Salazarovi zpátky sílu do žil. Odhodlaně se rozeběhl zpátky do umývárny. Magické plameny budou vládnout starému sklepení ještě řadu hodin, než kouzlo zcela pomine a oni zmizí.

V umývárně dokázal Salazar svému nutkání utíkat dál na chvíli odolat a zastavil se na tak dlouho, aby prostor dal zpátky dohromady. Několikrát mávl hůlkou a trosky začaly poletovat vzduchem a vracet se na své místo. Salazarneustával dokud i ten poslední nejmenší kamínek, dlaždička či střep se nevrátily do svých starých pozic a vše nesrostlo zpátky v jeden kompaktní celek. Jestli je však vchod do Tajemné komnaty zpátky funkční už však nezjišťoval a pospíchal tou nejkratší cestou do sklepení.

Nevzdávaje se své znovunabyté naděje, vlétl do jejich komnat jak uragán. Čímž si vysloužil strnulý postoj a nechápavý výraz v obličeji dvou přítomných.

Salazar se zarazil na místě, když Severuse a dokonce i Seamuse spatřil. Na tváři se mu objevil ten nejšťastnější úsměv, co dokázal.

„Tohle mi už nikdy nedělej,“ výhružně, tiše zašeptal na Severuse a nedbaje na to, že je tu svědek, přesunul se pár rychlými kroky k Severusovi. Jednu ruku mu obmotal kolem pasu, tou druhou ho chytil za hlavu a přitáhl si ho do dlouhého polibku.

Severus zaskočený pohledem na oči svého manžela, které na sobě nesly ještě stopy po nedávném pláči, přišel o veškerý čas na odpor, ale i kdyby ho měl, asi by se stejně nebránil. Vědomí toho, že se o něj evidentně bál a myslel si, že tam dole pravděpodobně zemřel, bylo svým způsobem uspokojivé. I když to vyvolávalo řadu jiných otázek a to například tu - zabil by ho tehdy, kdyby ten sňatek nakonec skutečně nepřijal? Teď měl Severus neblahé tušení, že nakonec přeci jen ne. Což ho nemálo rozčilovalo, ale teď to před Finniganem nechtěl řešit, zdali vůbec někdy. Některé věci bylo lepší jednoduše nechat být a ve vlastním duševním zdraví se k nim raději nevracet. A upřímně, i on měl o něj strach, i když si to doteď pořádně nechtěl přiznat ani sám sobě.

Po té, co se jejich rty po čase od sebe vzdálily, Salazar přehmátl rukou z hlavy na jeho záda a ještě pevněji ho k sobě přimkl, zatímco svou tvář zabořil do Severusova límce na krku.

Seamusna ty dva šokovaně hleděl. Ani ve snu ho nenapadlo, že by spolu ti dva mohli mít až na tolik blízký vztah. Když se však ani po ukončení polibku k ničemu neměli a jen se dál se v tichosti drželi v objetí, začal se cítit trochu nepatřičně.

„No já myslím, že už raději půjdu,“ pronesl k nim trochu přiškrceným hlasem a začal se sbírat k odchodu.

„To ať tě ani nenapadne a rozhodně ne takto,“ zostra k němu pronesl Salazar, který při těch slovech neochotně hbitě vzhlédl a podíval se na něj.

Seamus se tou nečekanou prudkostí hlasu zarazil zaskočeně na místě a s lehkým děsem mu pohled opětoval.

Salazar se neochotně od svého manžela odpoutal a vážně se na mladíka podíval. „Jak si na tom?“ zajímal se. Podle Seamusova vzezření mu bylo zcela jasné, že k něčemu muselo dojít.

„Až na popálené rameno, které se mi bude hojit celé týdny a zůstane mi po něm pravděpodobně jizva, tak dobře,“ odpověděl mu Seamus popravdě trochu podrážděně. Nechtělo se mu na to rameno myslet. I přes všechny ty lektvary co požil a masti, ho to stále pekelně bolelo.

„Tak krátkou chvíli sami,Severusi, a už máš na něj takový neblahý vliv. Netušil jsem, že povaha může být nakažlivá,“ pobaveně pronesl k manželovi, než se zaměřil zpátky na svého mladého špeha. „Takto odejít nemůžeš,“ upozornil ho.

„Ve věži se převléknu,“ odmával to Seamus.

„Netuším, jestli víš, co se ve Velké síni stalo, ale všichni krvezrádci jsou mrtví,“ informoval ho Salazar.

„Jak to? Vy jste je všechny zabili?! Myslel jsem…,“ vyděsil se nebelvír neschopen zděšením dokončit větu.

„Ne, spáchali hromadnou sebevraždu jedem, když byli poraženi. Už od začátku to plánovali a šli dobrovolně na smrt. Jediným jejich cílem bylo odlákat naší pozornost a dát tak Křiklanovi co možná nejvíce času,“ stručně ho informoval Salazar. „Tušil jsi alespoň něco z toho?“

„Ne, měl jsem úplně jiné informace. O tomto jsem neměl sebemenší tušení. Lhali mi až do samotného konce,“ přiznal mu pobouřeně Seamus.

„Je nezbytné, aby ses vrátil zpátky do Prasinek. Až se s řádem spojíš, tvrď jim, že nakonec tvým úkolem bylo zůstat ve vesnici. Snad si moc lidí tvé nepřítomnosti nevšimlo,“ nastínil mu Salazar své záměry. „Otevři svou mysl, vybav si přesně v čem si do Prasinek vyrazil a nebraň se mi. Podívám se na to?“ vyzval ho a vytáhl svou hůlku.

Seamus hlasitě polkl, ale ač se mu něco takového vůbec nelíbilo, učinil přesně, co se po něm chtělo.

„Legimentus,“ zvolal Salazar a rychle si v mladíkově mysli zjistil přesně, co potřeboval. Když obratem zase odešel, švihl elegantně hůlkou a vypůjčený Seamusův oděv přeměnil přesně do stejné podoby, jako měl ještě před časem.

„Děkuji,“ hlesl Nebelvír. „Zatím,“ pronesl na rozloučenou v rozpacích, jelikož netušil, co by za dané situace měl správně jiného říct a raději kvapně zmizel a vydal se k tajné chodbě vedoucí do Medového ráje v Prasinkách.

„Pojď, myslím, že nadešel nejvyšší čas, aby všichni zjistili, že žiješ,“ vyzval SeveruseSalazar a společně s ním po boku se vydal zpátky do Velké síně.

Když tam dorazili, na první pohled to vypadalo jako jeden velký zmatek. Okolo mrtvých a těch, co byli v pořádku, pobíhalo velké množství bystrozorů ohledávajících těla a provádějících předběžné výslechy. Okolo zraněných zas poletovali léčitelé ze Svatého Munga, kteří díky velkému množství zraněných a tomu, že jim bystrozoři zatím nedovolili je přepravit do nemocnice, nevěděli kam dřív.

Jen co se objevili mezi dveřmi, kvapný ruch rázem ustal.

„Severus Snape!“ ozvalo se zaskočené zvolání z několika míst a na nic nečakajíce už se k nim řítilo několik bystrozorů.

„Půjdete s námi!“ vyštěkl na Severuse jeden z nich, který podle své uniformy vypadal jako nadřízený těch ostatních, připraven ho okamžitě odvést sebou na ministerstvo.

„Nechte mého manžela na pokoji!“ zaburácel na ně rozčíleně Salazar, který svou pohotovou reakcí předběhl svého muže, též už odhodlaně připraveného se bránit. „S tím, co se tu stalo, nemá nic společného. Po celou dobu neopustil naše komnaty. A za události z války s Voldemortem byl plně omilostněn, takže nemá jediný důvod, aby se vám zpovídal. Jediné, co máte právo vědět je to, že jeho život jsem zachránil já a donedávna jsem léčil jeho těžká zranění způsobená Voldemortovým hadem. A tím to končí, a teď nám uvolněte cestu. Jako mistři lektvarů máme povinnost pomoci léčitelům se zraněnými,“ vyzval je na závěr ostře.

Bystrozoři začali neochotně popocházet na stranu. Jejich velitel zprvu chtěl protestovat, ale při pohledu na dvojici nebezpečně se dívajících mužů a odhodlanou ředitelku školy připravenou je bránit, to raději vzdal a jako poslední jim uhnul z cesty.

„Severusi, jsem ráda, že tě opět vidím, živého a zdravého. Mrzí mě, že jsem o tobě tehdy pochybovala a nevěřila ti,“ pronesla Minerva zcela upřímně od srdce.

„To je v pořádku, chápu důvody tvého jednání,“ ujistil jí. „Pokud budeš chtít, promluvíme si později, teď mám práci,“ požádal ji a vydal se k nejbližšímu léčiteli prokonzultovat, jak by mu mohl být popřípadě nápomocný.

„Jsi plný nečekaných překvapení, SalazareZmijozeli,“ pronesla se zářivým úsměvem ředitelka.

„Jsou mrtví?“ zajímal se na místo toho Salazar.

„Díky Merlinovi naštěstí ne, ale je velká řada zraněných a někteří opravdu těžce, ale snad to všichni přežijí, ale i tak se obávám, že si budu muset najít nového učitele obrany proti černé magii,“ posteskla si Minerva.

„S tím bych si nedělal starost. Až se uzdraví, vrátí se ti. Už jsem mu říkal, že od příštího roku dojde ke změně předmětu, zatímco obsah učiva zůstane víceméně stejný. Větší problém máš však s lektvary. Křiklan podcenil ochrany chránící runy moci zabezpečující chod školy stejně jako tehdy můj učeň a stejně jako on i skonal,“ informoval ji.

Minerva zvážněla. „Byl tam také, chránil to tam, viď?“ vědoucně pronesla a kývla směrem k Severusovi.

„Ale mohu tě ubezpečit, že nikoho nezabil. Křiklan i ty další, co sebou přivedl, se o to dokázali postarat sami. Byl tam i Seamus, ale díky Severusovi to celé přežil. Touto dobou by měl být už pomalu zpátky v Prasinkách,“ pronesl vážně Salazar.

„Myslíš, že by Severus byl ochotný jít zpátky učit lektvary?“ zajímala se ředitelka.

„O tom nepochybuji,“ ubezpečil jí rozhodně s úsměvem a po jejím boku se za Severusem vydal. Ten byl právě teď zdržován od práce Luciusem, který se kolem něj začal motat, což jeho manželovi od pohledu nebylo dvakrát moc příjemné, podle výrazu jeho tváře. Bude ho muset osvobodit. Přeci jen za to, co pro něj Lucius udělal, a nebylo toho málo, si stejně jako jeho syn zasloužil odměnu. Nadešel čas, aby i jeho znamení smrtijeda bylo přeměněno na to Merlinovo.

 

Seamus nenápadně vylezl celý znavený z tajné chodby do Medového ráje s mylnou domněnkou, že si jeho příchodu nikdo nevšiml.

„Říkal jsem si, že se tu objevíš Seamusi,“ pronesl Ron podrážděně na něj.

„Rone, co tu děláš?“ zajímal se zaskočeně Seamus.

„Čekám tu na tebe. Dean vyšiloval, když jsi zmizel. Naštěstí jsme tou dobou byli poblíž my a tak jsme ho uklidnili, že jsi to nemohl vydržet a šel jsi napřed ke Třem košťatům. Hermiona to pak vzala po tobě a šla s ním shánět dál dárek pro matku. A já se vydal za tebou. Měli bychom sebou mrsknout, už déle to protahovat Hermiona asi nezvládne a až skončí, půjdou za námi, takže bychom s sebou měli mrsknout, jestli tam chceme být dřív než oni,“ informoval ho kousavým tónem zrzek.

„Dík, kámo, máš to u mě,“ nadšeně pronesl Seamus.

„Není potřeba, děláme to pro tebe jen kvůli Harrymu. Nebýt jeho, tak už si to s tebou dávno vyřídím. On ti možná věří, ale my už rozhodně ne,“ upozornil ho výhružně Ron.

Seamus na to raději nic neříkal a vydal se spolu s ním do hospody. Stejně ať by řekl na svou obranu cokoliv, nic by se tím nezměnilo. Neposlouchali by ho. Právě teď měl totiž neblahé tušení, že na vlastní kůži bude mít unikátní příležitost poznat, jaké to asi pro Snapea tehdy bylo, když mu nikdo nevěřil a všichni ho nenáviděli. Vidina toho, co ho asi ještě čeká, a že je možná Ron na něj ještě svým způsobem milý, ho už předem děsila.

Když vešel ke Třem košťatům, zahlédl u jednoho stolku dvojici postarších mužů, u nichž si byl okamžitě jist, že patří k řádu.

„Omluvíš mě, Rone, potřebuji si odskočit,“ vymluvil se zrzkovi a vytratil se nenápadně za nimi s vidinou toho, že dnešek bude asi ještě dlouhý a namáhavý. V duchu se modlil, aby tu historku, kterou vymyslel Zmijozel spolkli, a s hranou zvědavostí zdali netuší, jak to na hradě probíhá, je oslovil.

 

Stejně jako začátek dne tak i jeho konec byl velmi náročný. Z počátku se Salazar obával, že se škola včas dát do pořádku nestihne a tak děti budou muset na prázdniny poslat předčasně, ale nakonec přeci jen to nějak zvládli. Všichni studenti spali v pořádku a v bezpečí ve svých kolejních postelích, Velká síň byla liduprázdná a on tak měl konečně možnost si promluvit v klidu a o samotě s Godrikem. Trochu se toho rozhovoru obával, ale nechtěl to odkládat, po zkušenostech s portrétem svého otce nemínil něco obdobného absolvovat znovu.

„Omluvíte nás prosím dámy? Rád bych s Godrikem mluvil v soukromí,“ požádal Helgu s Rowenou.

„Půjdeme, ale bylo by vhodné, aby sis i s námi někdy později promluvil,“ upozornila ho Rowena.

„Neměl jsi nás z toho celého takto vynechávat a zničeho nic zmizet. Měl jsi nám o tom všem alespoň říct. Nebránili bychom ti,“ nešťastně si posteskla Helga.

„Je mi to líto, ale jinak to opravdu nešlo. V sázce bylo příliš mnoho,“ snažil se je trochu obměkčit Salazar.

„Pojď Helgo, myslím, že bychom měli zkontrolovat své studenty na kolejích,“ vyzvala svou přítelkyni Rowena a obě obratem zmizeli ze svých obrazů.

Salazar se konečně podíval na Godrika a ani jeden se neměl k tomu, aby promluvil jako první.

Salazar váhavě zvedl ruku a přiložil svou dlaň na obraz. Godrik neváhal a přidřepl si a svou ruku umístil tak jako by se ho sám chtěl také dotknout.

„Mrzí mě to Godriku,“ zdrceným, tichým hlasem pronesl Salazar.

„Co? Že jsi odešel? Neměl jsi na vybranou. Ano, sám bych dal nevím co, a nejraději vrátil čas a zařídil, abychom si spolu mohli tehdy ještě promluvit, ale uvědomuji si, že pak by to nedopadlo dobře. Dokázal bych tě nakonec přesvědčit, abys neodešel a svatbu zrušil nedbaje na následky, ale to by byla velká chyba. Změnil bych tím celou budoucnost. Ty by ses pak nenarodil, nevrátil se zpátky a ode dne, co ses objevil v Latharnově životě by bylo všechno jinak. Tehdy při útoku na tvrz jsi měl na záchraně otcova života a samotného vřídla velký podíl. Kdybys nebyl, nikdy by se tvému otci nedostalo včas pomoci. Krvezrádci by tak měli dost času se ke vřídlu probít a celý kouzelnický svět by byl pak ztracen. To, že by tato škola nikdy neexistovala, by byla ve srovnání s tímto jen pouhá maličkost. Rozhodl ses tehdy správně, a ač mě osobně nikdy nepřestane ta hádka mrzet, jsem za ni vskutku rád. Rozvázala ti ruce a umožnila ti snáze vše opustit a odejít. Jen málo kdo by v sobě našel takovou sílu a odvahu něco takového učinit. Když vidím jak je tato doba odlišná od našich časů, až přímo mě děsí, jak těžké to celé pro tebe muselo být. Vše je teď tak jiné,“ snažil se ho Nebelvír uklidnit.

„Ta omluva nebyla za toto, ale za to že jsem ti předem nemohl v soukromí říct o mé svatbě. Mrzí mě, že ses o tom všem dověděl právě takto,“ uvedl to na pravou míru Zmijozel.

„Přiznávám, že to byl pro mě skutečný šok. Rozhodně jsi s ničím neotálel, ale na jednu stranu ti asi i rozumím proč a já mám na tom nemalý podíl. Musím upřímně přiznat, že se v ten okamžik ve mně vzedmula vlna žárlivosti, ale nemám na ni však právo. Chci, abys byl šťastný a k němu tě srdce táhlo už dávno. To jsem si už uvědomil sám za svého života. Z mnoha věcí, co jsi otci prozradil, to celé bilo do přímo očí. Já jsem rád za těch pár let, které jsem mohl po tvém boku prožít a které nám osud dal. A ty teď musíš žít dál. Neohlížej se zpátky, nežij minulostí. To nepřinese nikomu nic dobrého a vůbec ne štěstí. Já svůj život už prožil, ale ty máš ještě hodně let před sebou. Nepromarni je,“ radil mu vážně Godrik.

Salazar se zarazil. „Mluvíš z vlastní zkušenosti, že?“ zajímal se tichým zkroušeným hlasem.

„A záleží na tom?“ odpověděl mu otázku Godrik.

„Ten můj obraz si ještě odskáčeš,“ změnil raději téma hovoru Salazar a jakoby naštvaně se na něj podíval.

„Nepovídej, budeš jediný, který tu bude viset a mít na blízku obraz i svého partnera a vídat se s ním. Takovéhoto luxusu se mám třem nedostalo,“ žertovným hlasem ho upozornil Godrik.

„Musíš si to umět zařídit, víš,“ s úsměvem mu odvětil. „Jsem rozhodnutý mu zůstat věrný navždy, víš co tím myslím?“ vážným hlasem se ujišťoval.

„Jsem si vědom toho, že až se k nám tady jednou v budoucnu připojíš, nebudeš pro mě víc než dobrým přítelem. A upřímně jsem za to rád, protože jinak bys to pak nebyl ani ty, a to by mě velmi ranilo,“ ubezpečil ho Godrik.

Salazara toto prohlášení uklidnilo. Z Gordikovy tváře sálalo, že vše, co řekl, myslel smrtelně vážně a to mu dodával na klidu. Bylo to ujištění, že se rozhodl skutečně správně. „Dobrou noc,“ hlesl a vytratil se.

Godrik se za ním chvíli díval a pak se podíval do jednoho ze vzdálenějších koutů místnosti. „Vím, že tam jsi,Severusi,“ vyzval ho.

Muž opustil svůj temný úkryt a zrušil veškerá zastírací kouzla, jimiž se obestřel. „Věděl o mě i on?“ zajímal se.

„Naneštěstí ne, jeho myšlenky byly soustředěny daleko jinam, než aby něco takového dokázal postřehnout,“ zamyslel se Nebelvír. „Neměls právo tu být. Jeho srdce patří už jen tobě, není třeba ho podrobovat zkouškám. Tvá žárlivost na starý obraz je zcela bezdůvodná,“ podotkl trochu rozzlobeně.

„Žárlivost je to poslední co pociťuji,“ podotkl naštvaně Severus. Sám netušil, proč se svého manžela rozhodl právě teď špehovat a co ho k tomu vůbec, u Merlina, vedlo. „Ten sňatek byl z mé strany z pouhého donucení,“ upozornil ho podrážděně.

„Kdyby sis to sám ve svém nitru skutečně nepřál, magie by vaše spojení nikdy nestvrdila a nesvázala vás. A nesnaž se to popřít. Sám dobře víš, že je to pravda, ačkoliv si to nechceš evidentně sám sobě připustit,“ podotkl věcně Godrik. „Oba jste si toho ve svém životě vytrpěli dost. Zasloužíte si štěstí. Oba! Přestaň se tomu tedy konečně bránit, a pokud ne kvůli sobě tak alespoň kvůli němu,“ prosil ho Godrik.

„Pokusím se,“ váhavě pronesl Severus a celý zamyšlený a zahloubaný do sebe se vydal do jejich komnat.

 

Salazara zprvu zaskočilo, když přišel do sklepení a nalezl komnaty prázdné a Severuse nenašel ani v laboratoři, ale po té co si řekl, že Severus má právo na trochu volnosti a že se chtěl pravděpodobně poprvé v klidu volně projít po tak dlouhé době, co tu byl nucený se skrývat, má na něco takového právo, a už to dál neřešil. Když už se znaveně konečně uložil do postele, zaznamenal, že jeho manžel právě přišel. Za svitu mihotavého malého světla, kterým si Severus svítil, sledoval, jak se převléká a jde k němu do postele.

„Nepočítej s tím, že to co se teď stane se jen tak v blízké době bude opakovat,“ vážným hlasem ho upozornil Severus a přisunul se k němu blíž. „A rozhodně ode mne nikdy nečekej takové patetické vyznávání lásky, jako máš ve zvyku ty,“ ještě ho dodatečně upozornil.

Salazar zaskočený jeho chováním zavzpomínal. „Ty jsi byl tehdy vzhůru?“ zajímal se při vzpomínce na první ráno, kdy sem na noc, po jejich spojení, z věže přišel.

„A nejenom tehdy,“ upozornil ho Severus a poprvé to byl on, kdo toho druhého políbil.

Salazar samým šokem a štěstím v první okamžik zamrzl, ale rychle se vzpamatoval a postupně začal s opatrností přebírat iniciativu.

„Zajdeme jen tak daleko, kam až budeš sám chtít,“ upozornil ho Salazar mezi polibky a poprvé nechal svou ruku sklouznout o mnoho níž ze Severusových zad dolů a pořádně se k němu přitiskl, takže tím dal svému muži na vědomí o své probouzející touze a vášni ve svém klíně. K obávanému úleku však ze Severusovy strany nedošlo, a tak pomalu postupoval dál. Krůček po krůčku až spolu došli až na úplný konec.

Salazar nepočítal, že bude jeho manžel tak náhle a nečekaně chtít do toho jít a k tomu prožít úplně vše, co se dá, ale byl za to neskonale vděčný a opravdu se velmi snažil, aby toho rozhodně druhý den ani na okamžik nelitoval. A jeho snaha se opravdu vyplatila. Na druhý den ráno se Severus vskutku netvářil, jako by chtěl na tu noc zapomenout, ale i tak k Salazarově velké lítosti a zkoušce trpělivosti trvalo dlouhých deset měsíců, než byl opět ochotný se s ním znovu pomilovat. Po této druhé společné strávené noci už Salazar nikdy nemusel čekat tak dlouho. Intervaly mezi tím se postupně zkracovali, až se ustálili zhruba na rozestup odpovídající přibližně milostnému životu lidí jejich věku.

Komentáře   

0 #5 sisi 2016-12-25 16:28
Nádherné, skutečně jsem tuto kapitolu prožívala s kapesníčky po ruce a posmrkávala nad blížícím se závěrem. Slzy dojetí se vyskytly asi dvakrát v první třetině a na úplném konci. Děkuji, že jsi je nechala žít a prožít plný život, nemohu říct, že se těším na epilog, nejsem nijak nadšená z nutnosti dojít na konec. Ale s tím nic nenadělám. Moc děkuji ještě mnohokrát.
Citovat
0 #4 Vai 2016-12-25 00:34
jééé.. už jen epilog, po tak dlouhé době je to skoro zvláštní, že to končí...ale děkuji za povídku
Citovat
0 #3 market 2016-12-24 23:54
Nádhera. Děkuji za krásný vánoční dárek, moc se těším na pokračování
Citovat
0 #2 lia 2016-12-24 14:34
krása nádherný vánoční dárek
moc se těším na epilog :D
Citovat
0 #1 kiliaice 2016-12-24 07:52
Je to vážne úžasná poviedka, len škoda, že sa blíži koniec :D som zvedavá aká bude posledná časť :D
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla