Tajemství časů - Kapitola 15

 Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 15 - Odhalení

 

„Třído, podle osnov bychom se dnes měli začít učit kouzlo Expekto patronum. Podle toho, co jsem od ředitelky slyšel, už většina z vás toto kouzlo ovládá, ale vhledem k tomu, že jsou tu i tací, co ho neumí, nelze ho přeskočit. Proto ti, co už toto kouzlo ovládáte, to berte jako nezbytné opakování,“ pronesl na úvod své páteční hodiny profesor obrany proti černé magii. „Pane Pottere, mohl bych vás prosím poprosit, abyste to kouzlo zbytku třídy předvedl? Slyšel jsem, že toto kouzlo zvládáte úspěšně už řadu let,“ vyzval nemile překvapeného Salazara učitel.

Salazarovi se do toho vůbec nechtělo, ale neměl moc na vybranou a tak se zvedl ze svého místa a přešel na stupínek ke katedře učitele, jehož by dle svých vzpomínek zařadil mezi průměr. Na Remuse se Severusem rozhodně neměl, ale pořád byl desetkrát lepší než ten koktal z prváku nebo Lockhart s Umbridgeovou. Možná, že by byl daleko lepší učitel, kdyby se tak striktně nesnažil držet osnov a lépe pružněji reagoval na to, co daní studenti ve třídě dovedou. Na jednu stranu se však nedalo divit. Byl tu nový, a nejenom na škole. Vzhledem k tomu, že tento post učitele byl považován za prokletý, tak se sem moc lidí nehrnulo a po válce už vůbec ne, a tak byla ředitelka nucena hledat za oceánem. Podle toho, co jim řekli, tak na jedné americké škole učil Formule a asi by u toho i zůstal, kdyby nedostal nabídku odtud, kde studovali rodiče jeho otce a on netoužil toto místo a celou zemi blížeji poznat.

Když se Salazar postavil čelem ke třídě a napřáhl hůlku, zarazil se. Ve skutečnosti to byl zlomek vteřiny, kterého si šlo jen stěží všimnout, ale v něm se odehrála celá bouře. Jak, chtěl totiž kouzlo vyslovit, znenadání mu došlo, že jeho návrat vzpomínek nebyl tak úplně dokonalý, jak si myslel. Sice už třeba zaznamenal, že si nepamatuje jméno toho koktala, ale to považoval za nepodstatné. Jména lidé časem zapomínali běžně, ale on teď zjistil, že třebas nemá sebemenší tušení, jakou šťastnou vzpomínku používal při vyvolání patrona, a to nebylo vůbec dobré. Víc jak sedmnáct let toto kouzlo nedělal a tak narychlo zapátral ve své paměti. Jako nejšťastnější vzpomínka jeho života se mu vybavilo štěstí, jež ho zaplavilo po té, co byl krevně adoptován a on tak získal jméno, rodinu a především místo, kam může patřit.

„Expekto patronum,“ mohutným hlasem zakouzlil Salazar, zatímco se pevně držel své, narychlo vybrané, šťastné vzpomínky. Že jeho výběr byl správný a kouzlo se mu zdařilo, v něm vzbudilo obrovskou úlevu, ale ta byla obratem pryč, když sledoval, jak se před ním neobjevil všemi očekávaný dvanácterák, nýbrž pětkrát větší bazilišek, který svým objemem zaplnil celý prostor mezi tabulí a první řadou lavic.

Salazar na to celé zaskočeně hleděl. Do poslední chvíle mu ani v nejmenším nepřišlo na mysl, že by se adopcí mohl jeho patron změnit. Když však bazilišek po vteřině od svého vyvolání, doprovázené němým úžasem přítomných, otevřel své oči, místnost oslnilo intenzivní bílé bodavé světlo.

Třídou se ihned začaly ožívat bolestivé výkřiky, jak se všichni začali chytat za své oči, oslepené tou intenzivní září, před kterou ani zavřením víček nebylo úniku.

Salazar s hrůzou své kouzlo zrušil. „Jste v pořádku, profesore?“ zajímal se při pohledu na učitele, který vypadal ze všech nejlépe. Odpovědí mu bylo lehké přikývnutí. Díky tomu, že stál na rozdíl od studentů k baziliškovi bokem, tak ho to tolik nezasáhlo a zrak mu v rámci možností na rozdíl od ostatních ještě trochu fungoval, ale i tak se z tohoto zážitku vzpamatovával obtížně.

„Doběhnu pro madam Pomfreyovou. Za chvíli jsme zpátky,“ oznámil mu Salazar, a aniž by čekal na jakoukoliv zpětnou reakci, rozběhl se pryč směrem na ošetřovnu. Za zády slyšel pokračující nářky některých dívek a vyděšené výkřiky studentů z jejich oslepení. Jak běžel, snažil se na to nemyslet a pevně doufal v umění lékouzelnice a její schopnosti, že dokáže vše dát zase do pořádku.

 

Zbytek pátečního dne strávil Salazar omluvami všem.

Nebelvírská část třídy jeho spytování svědomí na to, že jim něco takového způsobit nechtěl a že něco takového, skutečně po pravdě, neočekával, podle předpokladů přijala poměrně snadno a se slovy, že to bylo jen nehoda a ať se tím netrápí, mu i obratem odpustila. Zbytek třídy tvořený zmijozely byl však větší oříšek, ale po té, co měl Salazar podezření, že se do toho vložil Draco a něco svým kolejním spolužákům řekl, i oni jeho omluvy nakonec přijali. Dost tomu napomohl i fakt, že je všechny dokázala madam Pomfreyová dát rychle plně do pořádku. Sice to celé způsobilo kouzlo, ale vzhledem k tomu, že poškození zraku bylo zapříčiněno fyzicky samotnou intenzitou světla a ne magicky kouzlem, dokázalo to vše dát do pořádku bez větších komplikací a večer už všechny propustila z ošetřovny na večeři.

Tu noc nespal Salazar vůbec dobře. Vyčítal si, že s něčím takovým vůbec nepočítal. Mohl už předem vědět, že tato učební látka přijde dnes na řadu. Všechno tím ohrozil, a jestli si někteří lidé začnou dávat ty správné otázky, může nastat i problém, a to se už dostal tak daleko. Už chyběl jen pouhý týden do předvánočního prasinkového výletu, jen pár dní do jeho odhalení a on na sebe tak nežádoucím způsobem upozornil.

Ráno, když šel s Ronem a Hermionou na snídani, jeho dva mladí přátelé se chovali nezvykle zamkle. Tušil, čím to asi je. Oni dva mu odpustili jako úplně první a to na rozdíl od ostatních ještě před tím, než je dala lékouzelnice do pořádku. To, co se stalo, jim oběma nedalo spát, a i když to nahlas nepřiznali, nedokázali nad tím přestat přemýšlet. A to nebylo pro Salazara moc dobré znamení, díky čemuž ani jemu nebylo dvakrát do řeči a to ještě ani netušil, jaké nemilé překvapení ho čeká v podobě ranních novin Denního věštce.

Když při jídle donesla sova Hermioně noviny, zvědavě jí nahlédl přes rameno. Jeho fotky na titulní straně si šlo stěží nevšimnout. Už při přečtení samotného nápisu se mu šokem rozšířily oči. Aniž by se zeptal, dívce bez upozornění noviny vytrhl, aby si to celé mohl přečíst. Z včerejší nehody udělaly noviny hororovou záležitost. Vše bylo řádně nafouknuto a překroucenou k nepoznání. Podle novin někteří studenti měli poškození zraku trvalé, což byl jasný nesmysl. Sám byl svědkem toho, jak úspěšně všechny lékouzelnice vyléčila. Dále tam byla šílená spekulace na téma, jak je možné mít jiného tak mocného patrona, připomínající události v jeho druhém ročníku. Lži a nesmysly, jinak to nešlo shrnout. Rozumný člověk by to nikdy nebral vážně, ale jeho zkušenosti říkali, že ti, co nemají se školou přímý kontakt, tomu povětšinou spíše věří, než aby to všechno brali s nadhledem a rezervou.

Salazara jímal děs, když mu došlo, že tímto to vše možná pokazil. Jestli si ti správní lidé budou klást ty správné otázky, vše se mu může sesypat jak domeček z karet.

„Mohu?“ zeptal se Hermiona při pohledu na svého kamaráda, který podle vzezření už dávno nečetl a už je jen pouze propaloval svým pohledem.

„Promiň,“ hlesl omluvně Salazar, kterému se konečně podařilo trochu ze šoku vzpamatovat.

„To je dobrý, netrap se tím. Všichni víme, jak se to stalo doopravdy,“ utěšoval ho Hermiona.

Salazar na ni děkovně pohlédl.

Ron, který seděl po druhém boku Hermiony a neměl tak doposud příležitost do novin nahlédnout, využil nestřežené chvíle a své přítelkyni uzmul pro sebe noviny se zvědavostí tentokráte on. Nestihl se však ani začíst, když ředitelka hlasitým zacinkáním, které měl dříve ve zvyku s oblibou Brumbál, na sebe upozornila.

„Přeji vám krásné dobré ráno. Na úvod bych vás všechny chtěla upozornit, že včerejší nehoda při hodině obrany sedmých ročníků nebyla tak vážná, jak se mnozí z novin právě teď dozvěděli. A požádat vás, abyste to nebrali nijak vážně. Ale teď k tomu hlavnímu. Zajisté všichni vědí, že příští víkend bude výlet do Prasinek, který převážná většina studentů před Vánoci využívá s oblibou k nákupu dárků. Protože však tuto možnost nemají všichni, rozhodla jsem se pro nižší ročníky a zbylé studenty, jež postrádají nutné povolení uspořádat ve Velké síni celodenní kroužek na téma vlastnoruční výroby dárků. Ti, co se rozhodnou zúčastnit, dostanou příležitost se naučit řadu nových kouzel, na které se v běžných osnovách povětšinou nedostane anebo jsou zařazeny jako okrajové látky vyšších ročníků. Díky nim dostanete příležitost obdarovat své rodiny a přátele předměty, které mají pro darované mnohdy větší cenu, než cokoliv jiného koupené. Dar od srdce je tím nejkrásnějším dárkem, který můžete někomu dát. Rozmyslete si to, a kdo se bude chtít zúčastnit, prosím nejpozději do středy, aby se závazně přihlásil na seznam vyvěšený zde ve Velké síni,“ oznámila všem ředitelka a ukázala na stěnu, kdy se právě vyvěsil čistý blanket papíru.

Sálem se začal ozývat nadšený šepot. Ohlas byl nečekaně velký. Dokonce několik prváků se bez delšího rozmýšlení nahrnulo kvapně k papíru s touhou se tam co nejrychleji podepsat ve strachu, že kdyby zaváhali, nemuselo by se na ně třeba dostat, jelikož tato událost vzbudila i nečekaný zájem starších studentů.

Salazar na to celé s uspokojením hleděl. Minerva se vskutku překonala. Rád by jí i obdaroval chvályhodným pohledem, ale nechtěl zbytečně riskovat a tak se dál nimral ve své snídani, na kterou neměl vůbec chuť.

Nakonec se ukázalo, že jediným světlým bodem dne, byl právě ten ředitelčin počin.  Jinak totiž i ten zbytek nestál za nic. Jako i předešlé víkendy i tento den po jídle vyrazil s Hermionou do ředitelské knihovny. Předstírání, že hledá sebemenší zmínku o tom, proč je magie hradu poškozená, by samo o sobě bylo vcelku nudné, ale knihy, co se v ředitelně ukrývaly, byly mnohdy velmi zajímavé. Za ty předešlé víkendy už měl v hlavě solidní seznam z nich, co by si časem v klidu velmi rád přečetl a teď to nebylo možné.

Dnes se však Salazar nedokázal tak soustředit na knihy, jak by chtěl. Nenápadně pokukoval po Hermioně, která ač se to před ním snažila skrýt, což jí vůbec nešlo, pátrala úplně po něčem jiném. Patron v podobě magického zvířete jí nedával klidu a k Salazarově velké nelibosti tuto záležitost nedokázala zjevně jen tak nechat být. A tak si Salazar celý den, kdy si tu doposud mohl dát trochu oddechu od hlídání, aby náhodou nevypadl ze své role, moc neužil. A to ho čekala návštěva Severuse. Díky těm prokletým novinám za ním jednoduše musel jít a uklidnit ho. Sice mu to už asi skřítci celé objasnili sami, ale i tak bude lepší, když to uslyší přímo od něj.

Večer, když čekal, až ostatní usnou, byl už celý netrpělivý. Zdálo se mu, jako by mu to snad osud dělal naschvál, že dnes se těm mladíkům vůbec nechtělo do postele.

Půlnoc už odbyla, když se mohl konečně nenápadně vytratit do sklepení. Skryt pod neviditelným pláštěm proběhl hradem a vklouzl do komnat. To, že Severus ještě nešel spát, a čekal na něj, ho vůbec nepřekvapilo, ale na klidu mu to také moc nepřidalo.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat?!“ vehementně se do něj ihned pustil bez úvodu Severus, jen co vyklouzl z pod pláště ven.“Je patrné, že ses přese všechno přeci jen nezměnil. Tvá potřeba se předvádět a smysl pro zodpovědnost není ani o píď lepší, než tomu bylo za tvého mládí! Všechno a všechny jsi nás ohrozil, a pro co? Jen pro tvou neutuchající potřebu být středem všeho a předvádět se!“ křičel na něj rozezleně a s razancí praštil před ním o stůl s dnešním výtiskem novin.

V ten moment měl Salaraz pocit, jako by před ním stálo zpátky jeho mladické já a ne on zastřený jen kouzlem. Nasucho polkl. Jeho manžel vyváděl daleko hůř, než se on sám obával, že bude. Vzal na sebe svůj dospělý vzhled, ale ani tento krok mu nevrátil zpátky jeho veškerou sebejistotu.

„Tak to vůbec není. Snad nevěříš tomu všemu, co se v novinách píše?“ zajímal se na svou obranu Salazar.

„A jak to tedy bylo?“ zeptal se ho se zdánlivým zájmem, ale z jeho tváře čišel pravý opak.

„V pátek se dostalo na řadu podle osnov učení Patronova kouzla, a jelikož všichni o mém patronovi vědí a pro mě z neznámého důvodu ho obdivují, tak ho i náš nový profesor podle vzoru ostatních chtěl na vlastní oči při té příležitosti vidět. Vyvolal mě, neměl jsem na vybranou. Kdybych alespoň trochu tušil, co se stane, odmítl bych a dal bych si klidně udělit školní trest, ale já to nevěděl. Z mých vzpomínek dobře víš, že jsem celé ty roky patrona nevyvolával. To kouzlo nebylo ještě před tisíci lety totiž známé, jestli ti totiž tato důležitá maličkost neunikla.

Přes návrat mých vzpomínek mám však v paměti jisté menší mezery a tak jsem z ničeho nic nečekaně před třídou zjistil, že si třeba nepamatuji, jakou šťastnou vzpomínku jsem na patrona používal a tak jsem v kvapu na sobě nedat nic znát vybral jinou a to tu, kdy mě Latharn adoptoval svou krví a dal mi tak jméno a přijal mě do svého rodu jako svého syna, já tak měl rázem otce a bratra. Měl jsem konečně rodinu, místo kam skutečně patřím, byl jsem tehdy neskutečně šťastný. A ty sám dobře víš, jak pro někoho můžou být takové věci důležité.

Změnou mé krve se změnil i můj patron. Přiznávám, mohlo mě napadnout, že tomu tak bude, ale nestalo se. Nejsem dokonalý a neomylný. To, že však budu mít za nového patrona magické zvíře, by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. A už vůbec ne to, že když na někoho otevře ten bazilišek oči, tak je tím jasným světlem přímo oslepí. Netušil jsem. A proč mám za patrona magické zvíře? Sám nevím, možná je to díky mému spojení s vřídlem a moci, kterou díky němu vládnu,“ vášnivě se do něj na oplátku pustil zpátky Salazar.

Severus na něj chvíli naštvaně upíral dál svůj zrak i po té, co domluvil, a pak se bez jediného slova se zavlněním svého pláště otočil na podpatku a odkráčel do ložnice.

Salazar ho trochu skleslý následoval. V naprosté tichosti se připravili ke spánku a každý z nich ulehl na svou část postele.

„Skutečně mě mrzí, co se stalo. Uvědomuji si, že se tím všechno možná znatelně zkomplikovalo. Ale je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Musíme jít dál a brát to tak, jak to je. Jedinou útěchou mi tak může být alespoň to, že ani jediné z těch dětí nebude mít po tom žádné trvalé následky a že opět vidí stejně tak dobře, jako tomu bylo předtím,“ zašeptal na Severuse v poslední snaze ho uklidnit.

„Beru na vědomí,“ zabručel na něj podrážděně Severus. „Ale nepočítej s tím, že je to tímto celé odpuštěno. Dobrou noc.“

Salazar se do temnoty pokoje lehce pousmál a jak tomu udělal i předešlé noci, co se tu po jejich svázání ukázal, i tentokráte si ho přitáhl zády k sobě a přivinul se k němu. Nebránil se mu. Dokonce se i zdálo, jako by už i sám na to přes svou rozladěnost čekal. A tak se dnes pouze s tímto rozhodl neskončit. Potřeba něco udělat převážila před jeho rozumem a zdravým úsudkem. Nošení zpátky nebelvírského pláště mělo na něj asi špatný vliv, protože se právě teď rozhodl dráždit hada bosou nohou. Spontánně otočil jeho tvář k sobě a zmocnil se bez varování vášnivě jeho úst a napjatě čekal, co se stane. Zprvu byl samým zaskočením Severus strnulý, ale po chvíli i on se do polibku přidal a dovolil mu ho prohloubit. Chvíli se takto líbali a pak z ničeho nic bylo po všem. Jako by až po chvíli Severusovi opožděně došlo, co dělá a k čemu byl právě svolný, a razantně se tedy od jeho úst odtrhl. I přes tu tmu Salazar cítil, jak ho nebezpečně propálil pohledem, ale nic neřekl, ač se zdálo, že by pravděpodobně chtěl. Ze Salazova obětí však neutekl a dokonce i ponechal jeho ruku, která ho objímala kolem pasu. Jen mlčky otočil svou hlavu zpátky na druhou stranu do pohodlnější pozice.

„Dobrou noc,“ popřál tichým hlasem svému manželovi Salazar, naplněný samým štěstím. Konečně udělal to, po čem už tak dlouho toužil, a přežil. A nesnesl se na jeho adresu ani očekávaný pobouřený křik a pohrdání a to bylo velmi dobré znamení. Malý, mihotající se, nepatrný plamínek naděje, že jednou mu snad Severus skutečně odpustí to, jak si ho k sobě připoutal a přijme ho, se rázem rozhořel o trochu větším, jasnějším plamenem.

Tu noc se Salazarovi nakonec spalo až nečekaně dobře. K ránu, když spícího muže opouštěl, tak se mu vůbec nechtělo, ale musel. Neměl na vybranou. Nežli se však úplně vytratil zpátky do nebelvírské věže, políbil ho ještě na rozloučenou lehce do vlasů, a pak teprve na sebe přivolal svůj mladický vzhled, který obratem ukryl pod neviditelný plášť.

 

Nedělní ráno se nezdálo o moc lepší, než to předchozí. Dobrá nálada byla nečekaně ta tam a zůstaly jen pouhé starosti. Jako by ten kousek štěstí, co v noci prožil, zůstal tam dole ve sklepení a sem si ho sebou nahoru vůbec nepřinesl.

Řeč s přáteli sice cestou na snídani a i při ní nestála, ale především od Rona postrádala tu jeho živelnou, spontánní jiskru, co běžně měla. Salazar měl neblahé tušení, co ho čeká, což byl asi ten nejpravděpodobnější důvod jeho rozladěnosti, kterou se všemi silami snažil nedát na sobě nikterak zdát. Jestli se mu to však dařilo, šlo jen stěží posoudit.

Salazarovo nemilé tušení se mu potvrdilo hned po té, co spolu opustili Velkou síň a Ron se od něj s Hermionou neoddělil, tak jak se tomu dělo předešlé víkendové dny. Na první pohled se mohlo zdát, že se tentokráte jen rozhodl jít do ředitelny s nimi, ale bylo to jen pouhé divadlo pro ostatní.

Cestou do ředitelny ho ti dva nečekaně sebou vtáhli do jedné z opuštěných učeben a obratem za nimi zabezpečili dveře. Jejich tváře byly nezvykle vážné.

Salazar měl sice dost prostoru, aby se tomu celému vyhnul a nedal jim k tomuto činu příležitost, ale rozhodl se, že jim nebude nikterak vzdorovat. Za ty poslední týdny, co měl opět příležitost s nimi trávit svůj čas, zjistil, že mu na nich opět začalo záležet. Sice je teď dělil značný věkový rozdíl, ale i přes to cítil, že jsou i tak pro něj zpátky ti dva důležití. Nikdy to už nebude tak silné pouto přátelství, jak tomu bylo kdysi, ale i tak.

Začal se o ně postupem dní obávat a tak se o to víc snažil, aby zůstali od toho celého bokem, ale to se po té páteční události stalo téměř nemožné především díky Hermionině neutuchající potřebě se ve všem šťourat. Na druhou stranu to nebylo však až tak na škodu, jelikož díky nemalému významu pro něj, měli právo vědět jisté věci dříve, než se tomu tak dozvědí všichni v nejbližších dnech sami.

Ponechal tedy tomu právě volný průběh a tak bez zbytečných hraných nechápavých otázek, co se děje, vyčkával, co mu ti dva chtějí sdělit.

„Musíme si vážně promluvit Harry,“ začala jako první vážně Hermiona. „Ode dne, co došlo na chvíli k výpadku magie celého hradu, se občas chováš a mluvíš zvláštně. A to ani nepočítám to, jak jsi byl na tom koštěti tak nemožný. A na závěr ten patron. Ke změně patrona jsem se dočetla, že ve zvláštních výjimečných případech může dojít, ale nikdy nikdo neměl podobu patrona magického zvířete. Podle knížek je to zhola nemožné.“

„A co ode mě chcete slyšet? Ten patron byl pro mě stejným překvapením jako pro vás,“ podotkl Salazar.

„Pravdu. Máme z toho s Ronem pocit, jako by jsi to nebyl ani ty. Ta změna patrona tě vůbec nijak nepoznamenala. Ani jednou ses nad tím nepozastavil. Přišel jsi o patrona, který měl zvířecí podobu tvého otce. Víme, jak to pro tebe bylo kdysi důležité a teď ani jediný kousek lítosti nad jeho ztrátou,“ pronesla Hermiona, a Salazar zaznamenal, jak je u toho napjatá a nenápadně v kapse drží křečovitě hůlku v pohotovosti. Ron se na druhou stranu tak netajil. Nijak neskrýval svou hůlku připravenou ihned začít proti němu kouzlit.

Salazara jejich obezřetnost mile potěšila, ale na druhou stranu byl i zklamaný. Vzhledem k tomu, že si nebyli jisti, s kým mají tu čest, rozhodli se toto tajemství odhalit na opuštěném místě. Měli nepopiratelnou nebervírskou odvahu a sebejistotu, která by se jim mohla stát osudným, pokud by on měl nějaké temné úmysly. Přiznat takové vážné podezření přímo dotyčnému a k tomu v soukromí na zabezpečeném místě, bylo více než riskantním krokem z jejich strany.

„Všiml si toho všeho ještě někdo další? Řekli jste o tom ještě někomu?“ zajímal se Salazar rozhodnutý je trochu otestovat.

Neodpověděli. Na místo toho na něj namířili oba své hůlky, připraveni se začít ihned bránit, pokud by je napadl.

„Konečně první rozumná reakce z vaší strany,“ utrousil Salazar spokojeně.

„Co jsi udělal Harrymu?“ vyštěkl na něj rozčíleně Ron.

„Nic, jsem to pořád já a zároveň i nejsem,“ zkonstatoval a bezhůlkouvou magií je připravil o hůlky, které mu obratem bezpečně přistály v ruce. „Tohle si v zájmu nás všech však pro jistotu vezmu. Nechci, aby tu došlo k nějakým ukvapeným, zbrklým činům,“ upozornil je a schoval si jejich hůlky bezpečně v jedné z vnitřních kapes pláště.

Ron s Hermionou na něj vyděšeně hleděli a začali obezřetně od něj pomalu couvat. Bezhůlková magie byla to poslední, co očekávali, že na ně použije.

„Klid, nemám v úmyslu vám cokoliv udělat,“ pokusil se je uklidnit, ale zcela se to minulo účinkem. Tiše si pro sebe povzdechl a ze tří zašlých lavic vykouzlil menší křesílka. „Posaďte se,“ vybídl je a schoval zpátky svou hůlku, která je v jednu chvíli ještě více vyděsila. K ničemu se však ti dva neměli a tak se posadil alespoň on sám.

„Ten den, kdy došlo k výpadku magie hradu, byl klíčový okamžik, kdy se mi změnil celý život. Krátce před ním jsem totiž náhodou nalezl v knihovně tajně ukryté dokumenty týkající se výstavby školy. Z nich jsem zjistil, že v Tajemné komnatě je místo, kde je za pomoci runové magie umístěno centrum veškeré magie školy, dalo by se to nazvat i srdcem hradu. Byl jsem ze svého objevu velice nadšený, ale nejprve, než o tom všem řeknu, rozhodl jsem se svůj objev sám ověřit. Vydal jsem se tam sám a nalezl to místo. Na první pohled byla už patrná příčina všech potíží. Stěna na jednom místě praskla a praskliny přerušily některé z těch run. Nevím, co mě to popadlo, ale z náhlého popudu jsem se té praskliny dotkl a pak se to stalo. Nekontrolovaná magie mě zasáhla a poslala mě v čase zpátky do daleké minulosti. Tak vzdálené, že jsem se ocitl v bezvědomí v tvrzi, která tu stála ještě před tím, než samotná škola. Patřila Latharnovi Zmijozelovi a ten mě spolu s jeho synem Collem nalezl. Ukázalo se, že jsem ztratil kompletně paměť a nepamatuju si zhola nic, a to ani své jméno, a protože podle mého vzezření poznal, že jsem se tam dostal z budoucnosti, rozhodl se mě ukrýt všem na očích. Krevně mě adoptoval a dal mi jméno Salazar, a tak se zrodil Salazar Zmijozel. Časem jsem spolu s ostatními založil tuto školu. A až na pár momentů jsem žil šťastně dlouhých sedmnáct let, a pak jednoho dne, když mě můj učeň, kterého jsem chtěl sám adoptovat, zradil a pokusil se zničit srdce hradu, přičemž u toho sám před mýma očima zemřel, jsem z toho vypětí náhle získal své vzpomínky zpět. A tak jsem se po následné hádce s ostatníma, kteří značně podceňovali nebezpečí hrozící škole, rozhodl vrátit se zpátky sem do této doby,“ dovyprávěl jednu část svého příběhu Salazar v podobě, kterou vyložil ve formě upravených vzpomínek Minervě s Luciusem.

Teprve až teď ze sebe sejmul kouzlo a ukázal Ronovi s Hermionou svůj současný vzhled. Stále mu ti dva moc nevěřili, ale bylo z nich cítit, že mu chtějí věřit. Tiše na něj z povzdálí koukali a neměli se k jedinému slovu, ač evidentně měli mnoho otázek. A tak se Salazar rozhodl pokračovat ve své řeči dál sám. „Jistě si říkáte, že tam něco chybí a nesedí, že? A máte pravdu. Můj návrat do této doby, která se mi za ty roky stala cizí, není jen tak. Kdyby škole nehrozilo bezprostřední nebezpečí, už byste mě tu nikdy neviděli,“ začal druhou část svého vyprávění a zkusmo na ně opět pokynul, ať se posadí. Tentokráte s váháním přijali. „Oddělení kouzelnického světa od toho mudlovského mělo své odpůrce a už za života samotného Merlina je ztělesňovala Morgana le fay. Její učni po její smrti založili řád, který dále hlásal její názory a byl připraven za ně i bojovat. Kouzelníci jejím přívržencům začali říkat krvezrádci. V době, kde jsem se ocitl, byli právě krvezrádci na vzestupu a probíhala s nimi otevřený válka. To oni zničili Bradavickou tvrz a svým způsobem tak dali příležitost, aby tu po čase byla vybudována tato škola. Za nemalého úsilí mého otce byli krvezrádci nakonec poraženi. A ty nesmysly, které se do dnešní doby okolo mého jména hlásají, jsou zapříčiněny právě touto válkou, na jejíž význam se zapomnělo a posléze vše překroutilo. Pomohlo tomu i to, že tehdy byl pohled na čistokrevnost jiný. Nešlo tehdy o pojem týkající se krevního původu kouzelníků, jako je tomu dnes, nýbrž vyjadřoval místo a rod, ve kterém daný kouzelník žil. Takže i kouzelník, který se narodil v mudlovském světě mohl být považován za polovičního, žil-li v dospělosti už jen v kouzelnickém světě a jeho děti za čistokrevné, ať už jejich druhý rodič měl či neměl magické nadání. Záleželo jen na tom, kde se narodili a pokud to byl kouzelnický svět, byli čistokrevní. Rozumíte mi?“ ujišťoval se Salazar.

Hermiona váhavě přitakala. „Víš, je těžké ti uvěřit. Nemáme si totiž kde ověřit, zdali nám tu říkáš pravdu nebo ne,“ přiznala mu vážně.

„Můžete se zeptat ředitelky, zdali budete chtít. Už jsem ji dávno se vším seznámil,“ ubezpečil ji Salazar. „A ty Rone klidně i svých rodičů, až to však bude bezpečné. Jelikož důvodem mého návratu jsou právě krvezrádci. Jejich řád se dochoval do dnešních dní. To oni stvořili nejprve Grindewalda a po té i Voldemorta. Po prvním neúspěchu byl důvod zrození druhého jmenovaného jediný, oslabit kouzelnický svět a především tuto školu, jelikož s ní se pojí staré proroctví, které hlásá to, že kdo má toto místo v moci vládne i kouzelnickému světu. Proto má pouhá škola takový velký význam pro náš svět. Padne-li do jejich rukou, jsme všichni ztraceni.“

„Nechal jsi ředitelku McGonagalovou opět zaktivovat řád?“ zajímala se pohotově Hermiona, která se evidentně za oba ujala slova.

„Ano a nejenom ji, ale i ty, proti kterým i bojovali. Tentokráte nás pojí totiž stejný nepřítel a tudíž stejný touha. Ať už každý z nás má na podobu našeho světa jiný názor a to včetně mudlů, tak ani jediný netouží po tom, aby byl kouzelnický svět zničen a my byli dáni opět všanc mudlům. Zatím nejsou připraveni, abychom zpátky žili po jejich boku. A myšlenky na donucení mudlů, aby nám sloužili, jsou stejně tak scestné a nerealizovatelné, naneštěstí někteří stále nemají dost rozumu, aby to viděli, a dál žijí ve svém vnitřním falešném světě, kde touha po moci a vládě nad ostatními je možná,“ pronesl Salazar vážně.

Ron se dál tvářil zarputile, ale na Hermioně bylo patrné, jak nad vším už začíná rozumně uvažovat.

„Plánovali útok na školu o Vánocích. Rozhodl jsem se je vyprovokovat a přimět je, aby se o to pokusili už příští Prasinkový víkend. Někdy v následujících dnech nechám, aby byl veřejně odhalen můj návrat. Právě proto vám to teď všechno říkám. Za to, co jste pro mě doposud udělali, máte právo o tom vědět dříve než zbytek této školy,“ vysvětlil jim své pohnutky.

„Mí rodiče o tom všem už vědí?“ poprvé se zajímal i Ron sám.

Salazar souhlasně přikývl. „Touto dobou už dávno mají na rukách Merlinovo znamení jako já,“ pronesl a vyhrnul si levý rukáv, aby jim ten symbol ukázal. „Je to přísaha kouzelnickému světu, že ho budete chránit. V mých časech ho nosili všichni, a to i mudlové, kteří v kouzelnickém světě žili i se svými magicky nadanými příbuznými.“

„Pokud nám říkáš skutečně pravdu, chceme ti také pomoci,“ rozhodl Ron, který svým náhlým otočením překvapil i samotnou Hermionu.

„Nechci, abyste kvůli mně opět riskovali. Už jste pro mě udělali dost,“ zamítl to rázně Salazar.

„Po tom, co jsi nám tu řekl, si snad nemyslíš, že zůstaneme bokem,“ upozornila ho Hermiona.

„Ne, to skutečně ne. Pomůže mi, když vyrazíte do Prasinek podle plánu a tam dáte na všechny děti pozor. Pochybuji, že by krvezrádci plýtvali silami útokem na vesnici, ale nic se nesmí ponechat náhodě. Kromě vás bude o hrozícím nebezpečí vědět už jen Draco Malfoy, a v případě útoku by bylo dobré, aby krom něj věděl i někdo další, co se skutečně děje,“ snažil se je přesvědčit.

„Ty jsi o tom všem řekl té fretce? Jak si mohl?!“ zlobil se rozohněně Ron.

„Bylo to nezbytné. Dostal speciální úkol, který může splnit jedině on,“ pokusil se ho uklidnit Salazar, ale podle mladíkovy tváře se mu to zdařilo jen částečně, a tak se rozhodl jejich hovor stočit trochu jinam. „Potřebuji, abyste se ujistili, že do Prasinek půjdou všichni, co mohou. Čím méně bude ten den na škole dětí, tím to my budeme mít snadnější. O Zmijozelské se postará Draco a Mrzimor s Havrasárem budou také zajištění přes vybrané jedince za pomoci jejich rodičů, ale ti nebudou na rozdíl od vás tří vědět pravou podstatu toho, proč si to po nich jejich rodiče přejí. Je možné, že i ty, Rone, v blízké době s Ginny obdržíte dopis od rodičů v podobném tajuplném znění.“

„Dobře tedy. Půjdeme tam, ale jenom proto, že Malfoyovi nevěřím. Kdyby se něco dělo, vzal by jistě nohy na ramena jako první,“ zabručel zrzek.

Salazar s jeho názorem tak úplně nesouhlasil, ale nehodlal se o tom s ním přít. Právě se schylovalo totiž k něčemu daleko vážnějšímu. Hermiona, která byla poslední chvíle dost zamyšlená a podroušená sama do sebe, se náhle na něj podívala a v očích jí tančilo nečekané poznání.

„Zadrž Hermiono, ať se chystáš říct cokoliv nebo na cokoliv zeptat, nedělej to,“ vyděšeně ji zarazil Salazar. S hrůzou mu totiž došlo, co si ta dívenka dala do souvislostí. Rozhodně v Havraspáru by se neztratila. Rowena by byla na takovouto studentku ve své koleji zajisté náležitě hrdá. Hermioně jako jediné skutečně došlo, kdy se do této doby opravdu navrátil a také její podezření, že zachránil Severuse Snape. Hodně tomu však asi pomohlo, že na rozdíl od ostatních znala míru jeho posedlosti tím mužem. Nikdo o jeho přežití nevěděl a neměl vědět. Bylo to takové jeho eso v rukávu, o nějž se nechtěl jen tak nechat připravit. A k tomu si dokázal přestavit, jak by teď asi Ron vyváděl, kdyby zjistil, že jeho zachránil a jeho bratra ne. Na takovýto druh vysvětlování tu nebylo zrovna to nejlepší místo a čas.

Hermiona neochotně polkla svou otázku. Takováto reakce jí však byla dostatečnou odpovědí. Netušila sice, jak věděl, na co se chce zeptat, ale evidentně si dokázali porozumět i pohledem.

Salazar byl z dívčina poznání nesvůj. Došlo mu, že i bez vyslovení té otázky nahlas si je i tak jistá a pouze jeho reakcí se tím její domněnky potvrdily. Na druhou stranu to však nebylo až tak na škodu. Začala mu věřit. Přijala, že říká pravdu a Harry a Salazar jsou jedna a ta samá osoba. A za takovýchto okolností už bylo zbytečné držet jejich hůlky.

Ron toho momentu hodlal zprvu využít, ale když spatřil klid v tváři své přítelkyně a to, jak svou hůlku bez sebemenšího váhání schovala, učinil tak i on sám.

„Krvezrádci mají dva vůdce. Jedním je Křiklan a tím druhým je Umbridgeová, která má pod palcem celé ministerstvo. Tím, že se jí opět podařilo vyhnout Azkabanu, její vliv se o to víc na ministerstvu zesílil. Spousta lidí musela být nahrazena, a tak tam dokázala dostat své lidi. Až bude odhaleno, že Harry Potter je teď Salazar Zmijozel, pošlou na školu bystrozory. Budou si myslet, že jsem Harryho ve skutečnosti unesl nebo ho zabil, a pokusí se to dokázat. Ani jim to nemám za zlé, je to první to nejlogičtější vysvětlení. Důvod, proč však toto pátrání budou chtít jejich velitelé zahájit, bude to, že se pokusí přes ně zjistit, kdy jsem se skutečně vrátil. A nesmí mít podezření, že tomu tak bylo dříve než tento čtvrtek, což je informace, která se k nim z několika míst dostane,“ vysvětlil jim.

Ronovi, jakož to dobrému stratégovi, to ihned celé došlo. Tato válka byla rozehrána na několika rovinách. „Už to, co jsi nám řekl, je nebezpečné. Pokud na nás použijí veritasérum…“

„Z toho mám menší strach. Nitrozpyt je větší hrozbou, a proto tu mám jisté řešení, jak zažehnat toto riziko,“ prones Salazar a z kapsy vytáhl dva flakónky, které si vzal ráno ve své laboratoři. „Je to Lektvar tajemství. Je neodhalitelný a jeho použití je nemůže napadnout, protože ho nikdo nezná. Je to můj vlastní výtvor. Nakapejte do něj tři kapky své krve. Ne míň a ne víc. A myslete při tom na to, co má být skryto. Nic nevynechejte. Tento náš rozhovor totiž nestačí. Je třeba do toho zahrnout i veškerá vaše podezření starší jak tři dny. A počítejte s tím, že požitím tohoto lektvaru bude vaše tajemství ochráněno na pouhých šest hodit. Proto se případným výslechům nebraňte a snažte se co nejvíce spolupracovat, ale nedejte na sobě při tom znát, že spěcháte a jde vám o čas. Možná jejich podezření, že vám o něco jde, by se nám mohla stát osudným,“ upozornil je na závěr a podal jim je.

Ron ho ihned schoval ve své kapse na rozdíl od Hermiony, která na něj chvíli hleděla.

„Proto nám nemůžeš dát to Merlinovo znamení, že? Ostatní mimo školu ho už pravděpodobně mají,“ posteskla si.

„Mohu, budete-li ho chtít. Kouzlo, které by ho dokázalo odhalit proti vaší vůli, je v dnešní době už zapomenuto stejně tak jako téměř celá runová magie, kam Merlinovo znamení také spadá,“ uklidnil ji. „Kdysi bylo tradicí, že ho děti přijímali při slavnostním obřadu od svých rodičů. Záleží však na vás, od koho ho chcete přijmout, máte-li o něj zájem.“

„Od nikoho jiného bych ho ani přijmout nechtěla,“ pronesla rozhodně Hermiona. „Toto je můj domov a já ho chci chránit. Jen mě mrzí, že ať jsi kdekoliv, stále tě pronásleduje nějaká válka. Tam v minulosti jsme ti pomoci nemohli, ale tady ano. A právě proto chci být toho plnohodnotnou součástí. Už jsi sám obětoval dost. Rodina pro tebe byla vždycky důležitá. Vím, jak moc sis jí přál mít a když jsi ji konečně měl, musel ses jí kvůli nám vzdát. Tu ztrátu ti jen stěží dokážeme vynahradit, ale to není důvod, abychom se o to alespoň nepokusili,“ pokusila se ho trochu povzbudit a vyhrnula si levý rukáv.

„Jsme v tom spolu od začátku až do konce, kámo. Takže sem s tím,“ žertovným hlasem ho vybídl Ron.

Jejich reakce Salazara zahřála u srdce. Byl šťastný, že nakonec všemu, co jim prozradil, bez většího zdráhání uvěřili, nakonec téměř nevzdorovali a to až natolik, že se rozhodli přijmout i samotné znamení a to i přes to, že právě o něm slyšeli poprvé a právě od něj. I když se o tom nezmínil, sami pochopili, jak velký význam pro něj osobně má. Byli to skuteční přátelé a to i přes to, co se mu stalo. Jednoduše ho bez váhání přijmuli se vším takového, jaký je. Mrzelo ho, že doteď pochyboval, že jejich přátelství by nastalý věkový rozdíl a vše, co má za ty roky za sebou, nedokázalo vydržet. Mýlil se a byl za to nečekaně neskonale rád.

 

Když všichni tři opustili konečně opuštěnou učebnu, zamířili si to společně do ředitelny. Přeci jen stále tu byli na škole tací, kteří by se mohli nevhodně zajímat, co se stalo, že tak neučinili. Tentokráte se však v ředitelně žádný prozkum knihovny nekonal. Salazar využil nastalé situace a v klidu beze spěchu se alespoň informoval, jak věci dále probíhají. Ron s Hermionou to také přijali s povděkem, i když to místy pro ně muselo být vcelku nudné. Pocit, že nestojí tentokráte bokem a vědí, co se přesně kolem nich děje, měl pro ně nemalou váhu. Ke všemu to bylo i užitečné k tomu, aby se ujistili, že se rozhodli správně mu důvěřovat.

Zbytek neděle tak utekl v poklidném tempu a nastalo pondělí a tudíž i vyučování. Ten den se nestalo nic výjimečného, ale i tak se Salazar nedokázal zbavit jisté dávky napětí. Vzhledem k tomu, že s Dracem od přidělení úkolu nemluvil, netušil sám, kdy ten osudný okamžik nastane. Na jednu stranu se na to i těšil, jelikož tím bude mít tu šarádu s hraním si na obyčejného studenta konečně za sebou, ale na druhou si přál, aby to trvalo co možná nejdéle. Běžného poklidného života se mu doposud dostávalo málo, a tak si každého takového dne dokázal náležitě i vážit.

V úterý při příchodu zmijozelských na oběd si to Draco po boku s Pansy nezamířil na rozdíl od ostatních rovnou k jejich stolu, nýbrž k vyvěšenému seznamu studentů přihlášených na sobotní kurz. Rychlým, rázným krokem předehnal dvě prvačky z mrzimoru, které snad už jako jediné z ročníku nebyli na sobotní kurz přihlášené.

Salazarovi došlo, že se právě schyluje k tomu nenávratnému bodu, po němž už nic nikdy nebude stejné. Znervózněl, se svým obědem nepřestal, ale jeho pozornost už byla dále plně zaměřená úplně jinam. Netušil, jak to má Draco vymyšlené a tak s napětím čekal, co se bude dít.

Malfoy vypadal uvolněně a celkem se i bavil. Po očku sledoval ty dvě čekající dívenky a pročítal si při tom seznam přihlášených studentů a u každého jména, které tam bylo uvedeno od studenta staršího jak druhý ročník, si neodpustil nějakou tu výsměšnou poznámku. Pansy se však na rozdíl od svého spolužáka tak nebavila.

„Pojď už, mám hlad,“ začala po chvíli na něj naléhat.

„Počkej, ještě jsem nedočetl,“ odbyl jí Draco a dál si jí nevšímal a škodolibým úsměvem dál studoval seznam.

„Kašli na to, dočíst si to můžeš i po tom,“ prohlásila a zatahala za ruku, přičemž i vykročila. Draco se však jejímu sevření vytrhl a dál si jí nevšímal. To Pansy rozlítilo. Natáhla se zpátky k němu a chytila ho za tašku, která k ní byla nejblíže, a silně zatáhla.

Draca ten tah donutil udělat krok do zadu. „Zatraceně, co to děláš?! Už jdu, prosím tě,“ zabručel na ní otráveně a vydal se s ní k jejich stolu.

Byla to poměrně nezajímavá událost, která nepřitáhla moc pozornosti přítomných v jídelně, ale Salazar postřehl něco, co by se za běžných okolností dalo nazvat pouhou nešťastnou náhodou. Jak Pansy totiž zatáhla za Dracovu tašku, tak se jí tím mírně pootevřela a něco z ní nepozorovaně vypadlo na zem.

Když se oba zmijozelští dostatečně vzdálili, konečně se k seznamu vydali ty dvě prvačky, které byly nuceny z povzdálí celou dobu čekat, až se na seznam budou moci konečně klidně připsat bez toho, aby jim ti dva zmijozelští při tom nedýchali na záda.

Zatímco se jedna podepisovala, ta druhá postřehla, že u její nohy něco leží.

„Co to je?“ zajímala se a se zájmem předmět zvedla. A začala si ho prohlížet.

Salazar postřehl, že jde o kámen popsaný runami, které však ze svého místa nemohl na tu dálku rozluštit.

„U Salazara, Pansy, mám otevřenou tašku. Kde je můj pololetní projekt do run! Varuji tě, jestli ho nenajdu…,“ rozčíleně se obořil na svou spolužačku Draco tak nahlas, že to bylo slyšet až u nebelvírského stolu. Svou výhružku však nedokončil, jelikož jak se při tom prudce postavil, zaznamenal ty dvě dívčiny u seznamu, jak něco zkoumají a rázným krokem k nim s rozčíleným výrazem v obličeji vyrazil.

Mezitím se už k dvojici kousek před ním hnal mrzimor, který chtěl také vidět, co jeho kamarádky našly. Byl už téměř u nich, když tu náhle zakopl. Což dle Salazarova postřehu nebyla žádná náhoda, jelikož jeho zmijozelský spolužák z ročníku mu jednoduchým kouzlem na dálku svázal tkaničky od bot k sobě a následným nezadržitelným smíchem upoutal pozornost nejbližších na sebe a tím jim i dal hrdě najevo to, co provedl.

„Okamžitě mi to vraťte!“ z dálky na mrzimory zakřičel Draco, ale bylo už pozdě. Sice tím docílil toho, že se na něj ty mrzimorky podívaly a strachy ztuhly, ale nevyhnutelnému tím už zabráněno nebylo. Jak ten mrzimor padal, vrazil do ruky s runovým kamenem a ten zaskočené dívence vylétl z ruky, vrazil do zdi vedle nich a rozbil se.

„Co jste to udělali!“ čertil se Malfoy, který přišel pozdě. „Za to mi zaplatíte! Uvědomujete si vůbec, kolik jsem s tím měl práce?! Jak se vůbec opovažujete šahat na něco, co není vůbec vaše!“

Ani jeden z prváků se samou hrůzou nezmohl ani na jediné slovo.

„Já bych se na ně tolik nezlobil. Byla to jen nehoda, šťastná nehoda,“ pronesl čísi hlas, jako by odnikud.

Všichni čtyři se zmateně kolem sebe rozhlédli. Tedy přesněji tři, Draco totiž moc dobře věděl, co se děje, ale jeho herecké dovednosti dle Salazara byly vskutku hodné obdivu.

„Kdo to mluví?“ zajímal se pohotově Draco, když se rozhlédnutím kolem sebe ujistil, že to nepronesl žádný duch, ale skutečně ten hlas vyšel ze zdi, u níž se právě nacházeli. Odpovědi se však nestihl dočkat, jelikož k nim právě dorazila ředitelka s podrážděným výrazem v obličeji, která nespokojeně odložila svůj oběd kvůli tomu rozruchu.

„Co se tu děje?“ zajímala se ihned zvýšeným hlasem, jen co k nim dorazila.

„Rozbili mi můj pololetní projekt do Run, ředitelko,“ oznámil jí zdrceným hlasem Draco.

„Omlouváme se, ředitelko McGonagalová, ale my jsme skutečně nechtěli. Byla to nehoda,“ vyděšeným hlasem se je pokusila obhájit jedna z dívenek.

„V pořádku, školní trest by si tu zasloužil úplně někdo jiný,“ uklidnila je Minerva a přísně se podívala směrem na doteď vysmátého zmijozelského prváka, kterému rázem zamrzl úsměv na rtech.

„Ředitelko McGonagaová, rád bych se za toho studenta přimluvil. Sice to byl od něj nemístný žertík, ale právě díky němu mu patří můj neskonalý dík za mé vysvobození,“ přimlouval se za něj ten hlas.

„Kdo jste?“ zajímala se Minerva, ač si byla dobře vědomá toho, s kým má právě tu čest.

„Godrik Nebelvír jméno mé,“ hrdě zazněl ten hlas a při zaznění toho jména utichly i ty poslední hlasy, které do teď napůl ztichlým sálem ještě zněly.

„Lorde Nebelvíre, je mi velkou ctí vás poznat. Mohu-li být tak smělá a zeptat se vás, co se vám stalo? Proč byl váš obraz skryt před zraky všech a umlčen?“ zajímala se obratem Minerva.

„Věřte mi, ředitelko, že je to vzájemné, ale odpovědět vám však na vaši otázku nemohu, ač bych možná sám rád tak učinil,“ přiznal jí.

„Znáte kouzlo, které váš obraz zaklelo?“ zajímal se na místo toho.

„Ale zajisté, je to stará runová magie. Opakujte po mě,“ vyzval jí a začal pomalu předříkávat inkantaci, kterou obratem Minerva opakovala.

Když bylo kouzlo dokončeno, všichni přítomní ve Velké síni zalapali po dechu, jelikož se neobjevil pouze obraz očekávaného Godrika Nebelvíra, ale na místo toho přímo čtyři, všech zakladatelů školy, a to dokonce v životních velikostech.

„Mohu vás teď, ředitelko McGonagalová požádat ještě o jednu laskavost? Mohla byste prosím ten seznam posunout z mého obrazu kousek jinam? Je to poměrně nepříjemné ho na sobě mít,“ pořádal ji obratem Godrik, čímž prořízl nastalé ticho.

„Ale zajisté,“ přitakala Minerva a jediným švihnutím hůlky papír posunula o dva metry dál od obrazu.

To už to v sálu nadšeně šumělo a nejenom to. To, že obraz Salazara Zmijozela nebyl jako jediný oživlý si jen stěží šlo nevšimnout.

Salazar šokovaně hleděl na svůj obraz a tiše to v něm pěnilo. Jak mohl? Takhle riskovat! Věděl, jak je nebezpečná existence jeho obrazu a on to přesto udělal a ještě ho přímo vystavil ve Velké síni! Vnitřně supěl.

Mezi tím se studenti už začali srocovat u obrazů svých kolejních zakladatelů, aby jim byli možná co nejblíže a to i včetně rozpačitých zmijozelů.

V sále zazníval hluk překřikujících se rozličných otázek sesypávající se na oživlé obrazy zakladatelů. Jedna z nich však zazněla víckrát a tudíž si vydobyla v tom lomozu místo a prostor na její zodpovězení.

„Proč není portrét lorda Zmijozela oživlý jako ty vaše?“ zajímalo se najednou několik studentů ze zmijozelu.

„Ráda vám odpovím, ale musíte být tiše,“ vyzvala je Rowena, která se rozhodla této otázky zhostit.

Rázem bylo opět hrobové ticho.

„Důvod je prostý, je to proto, že ještě nezemřel,“ oznámila jim Havraspárka vážně.

Sálem zaznělo z několika stran vyděšené vypísknutí.

„Klid, nebojte se. Salazar Zmijozel není a nikdy nebyl Temný pán a už vůbec není nesmrtelný za pomoci jakékoliv černé magie. Ten důvod je daleko jiný, ale jen on má právo na to vám odpovědět,“ uklidňovala je obratem Rowena.

„Jak to, že vypadá jinak, než na obraze chránící vstup do koleje?“ zajímal se jeden zmijozel, který sebral dost odvahy se po této šokující informaci zeptat na to, co mu právě teď nedávalo vůbec klidu.

„Protože vstup do zmijozelské koleje nechrání obraz Salazara Zmijozela nýbrž jeho otce, proto je na rozdíl od toho oživlý,“ vysvětlila jim klidně.

„Připomíná mi svým vzhledem Harryho Pottera,“ zvolal rázem jeden z nebelvírů překvapeně, kterému tato drobnost neunikla.

Rázem se zrak všech přítomných stočil Salazarovým směrem a čekali na jeho reakci.

„To není jen pouhá náhoda,“ upozornila Rowena do ticha.

Tato poznámka už Salazara skutečně donutila reagovat.

„Zešílela jsi, Roweno!“ zaburácel na ní Salazar a vzal na sebe svou skutečnou podobu a věk. „Uvědomuješ si právě, co jsi udělala? Co kdyby tu nestálo ještě mé nynější já, ale nýbrž prozatím stále to mladé, které se do minulosti ještě nedostalo? Dochází ti vůbec ty důsledky, jaké by to mělo?“ obořil se na ní rozladěně, zaskočený tím, že takovouto nezodpovědnost původně očekával od Godrika a ne právě od ní.

„Už dávno jsem vycítila, že k té změně došlo. Něco takového i za daných okolností hradu nemohlo uniknout,“ pokusila se ho Rowena uklidnit.

„Stále tu existoval důvod, proč jsem na svůj návrat ještě neupozornil,“ podotkl v této hře výměny názorů. Došlo mu už, proč za všechny mluvila právě Rowena a stačil k tomu jediný pohled na Godrika. Neporušitelný slib, který otci složil, byl tak nečekaně mocný, že ani jako obraz nemohl k něčemu takovému cokoliv říct na rozdíl od Roweny, které už dávno všechno muselo dojít díky její chytrosti. Musela tušit, že její odhalení není pouhou náhodou, obzvláště, když už ji jako obrazu konečně došlo to, co ji za života kolem Salazara Zmijozela tak unikalo.

„Ať už je jakýkoliv, skrývání ti v ničem nepomůže. Tím si svůj starý život zpátky nezískáš. Jen tím oddaluješ nevyhnutelné. Dříve či později by stejně všichni přišli na ty tvé cesty časem,“ snažila se mu domluvit.

Na reakci na její prohlášení však nedostal Salazar už prostor.  Vše zabil jedinou poznámkou nikdo jiný než Godrik Nebelvír, který se tím rozhodl ukončit debatu, jejíž pokračovaní by bylo vhodné učinit až v soukromí a ne takto veřejně. Co mělo být právě řečeno, to už zaznělo a více již nebylo třeba.

„Na škodu to však rozhodně nebylo. Jsem rád, že se mi tak mohlo dostat pohledu na velkého Salazara Zmijozela nosícího nebelvírskou uniformu. Skutečnost, že Salazar Zmijozel studuje v mé holeji a spí ve věži pod červeným baldachýnem, je k nezaplacení,“ pronesl rozesmátý Godrik, který vycítil, že prozrazením toho velkého tajemství mu byl právě jednou pro vždy rozvázán jazyk, které doposud omezovala jeho přísaha složená ještě za jeho života Latharnovi.

Salazar se rádoby vztekle nadurdil a měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál, jak se tomu právě teď dělo uvnitř něj. Godrik nakonec přeci jen nezklamal a tu předem očekávanou otázku si neodpustil.

Mnoho dalších se však ve svém smíchu neomezovalo. I zmijozelští by se rádi nad tím paradoxem zasmáli, ale to by nesmělo jít o jejich zakladatele a tak zcela bezmocní se pokoušeli pobavení ostatních odignorovat.

 

Nastalého zmatku po odhalení toho, že Harry Potter je samotným Salazarem Zmijozelem, využil nenápadně Křiklan a vyklouzl ze sálu. Tato skutečnost neunikla Seamusovi, který si celou dobu dával na něj bedlivý pozor a po té, co si ani jeho nikdo nevšímal, se i on vytratil. Po opuštění sálu se vydal do postraní chodby, kde ho cestou vtáhla ruka do jednoho ze zatemněných výklenků za brněním.

„Mistře,“ pozdravil ho s úklonkou Seamus.

„Řekni mi, jak dlouho se Potter nechoval sám sebou?“ zajímal se obratem Křiklan.

„První náznak netypického chování pro něj sem zaznamenal poprvé před pěti dny ve čtvrtek,“ odpověděl mu zamyšleně Seamus.

„Jsi si jistý?“ ujišťoval se ho.

„Ano můj mistře,“ bez sebemenšího zaváhání mu Finnigen odpověděl.

„Dobře tedy, je to krátká doby, aby stačil všechny přesvědčit a mobilizovat. Využijeme toho a zaútočíme už tuto sobotu. Škola bude díky Prasinkovému výletu poloprázdná. Jinak vše učiníme podle původního plánu,“ informoval ho Křiklan.

„Omlouvám se, mistře, za svoji smělost, ale neměli bychom to ještě zvážit? Třeba už je tu mnohem déle a celé je to jen past. Zaútočíme-li už teď, uděláme možná přesně to, co po nás chce,“ namítl vystrašeně Seamus. Svědomí a hrozící krveprolití mu prostě nedalo.

„To je více než pravděpodobné,“ přitakal Křiklan a vážně se na něj podíval. „Více se už ale nestarej. To je má starost. Ty si hleď svého. Jdi do Prasinek s ostatními, pak se jim nenápadně ztrať a vrať se zpátky. Až se ostatním podaří dostat do hradu, vyhledám si tě, buď tedy připraven,“ informoval ho. „A teď jdi, než tě začnou hledat.“

Seamus se s úklonkou uctivě vzdálil a vyklouzl zpět na chodbu.

Křiklan chvíli tiše pozoroval jeho vzdalující se záda se spokojeným úsměvem. Nevěřil na náhody. Salazar Zmijozel si možná myslí, že ho přelstí, ale to se šeredně mýlí. Přese všechno měl stále v sobě určitou dávku Potterovské naivity, od níž se evidentně nedokázal oprostit. Čím větší pýcha, tím větší pád. Nezáleží na tom, jak dlouho je ve skutečnosti zpátky. Jistě už na ně připravil past, do které doufá, že spadnou a on mu to dopřeje. Dokud si myslí, že mu všechno vychází tak, jak chce, je vítězství ve skutečnosti jejich. Už dávno měl podezření na to, že Potter a Zmijozel je jednou a tatáž osobou. A ta šaráda ve Velké síni mu to jen potvrdila. I když si jistý obraz myslí, jak dobře dokáže držet tajemství a jak zdárným je po tolika staletích hercem, není tomu úplně tak. Když jeden ví, co hledá, dokáže své odpovědi nalézt mezi řádky. Staré legendy jejich řádu jsou mnohem přesnější a konkrétnější, než by si kdokoliv mohl myslet. Tajemství rodu Zmijozelů se stane pádem všech, co provolávají slávu Merlinovi. Byl si jistý, že nikomu o vřídlu ukrytém v podzemí ve skutečnosti Zmijozel neřekl. Ať už jim namluvil cokoliv, existenci vřídla si nechal pro sebe, a tudíž bude zcela nechráněno a o něj tu ve skutečnosti především šlo. Ti ostatní budou jen zástěrkou, nezbytnými oběťmi této války. Ten, kdo není připraven se něčeho pro své vítězství vzdát, nemůže uspět a on byl vskutku připraven. Nic ho nemohlo zastavit ať si Salazar Zmijozel myslel, co chtěl. Nejprve ho připraví o jeho tajný rodový zdroj moci a pak i o celou zem, kterou se tak zarputile snaží bránit.

 

Komentáře   

0 #8 sisi 2016-12-19 23:17
Nemohu si pomoci a musím sem napsat poděkování a vyjádřit úctu a obdiv. Je to nesmírně náročné na logiku psát o cestách časem, protože se kdykoliv můžete dostat do časové smyčky a celý děj padne do prázdnoty. Furt přemýšlím,jestl i se tentokrát mladý Harry zase vrátí a budou tam najednou dva - oba o sedmnáct let starší a moudřejší a který pak bude chotěm mistra Snapea. Nebo budou vytvořeny souběžné světy,s událostmi po sobě následujícími tak jako ve skutečném prvním vesmíru? raději bych to neřešila. Nechám se vést a s díky přijmu události, jaké budou. Moc děkuji za takový nápaditý příběh vyprávíš moc pěkně. :lol:
Citovat
0 #7 Makkina 2016-12-03 23:27
Nádherný díl, ostatně jako i ty předešlé. Moc se těším na pokračování
Citovat
0 #6 Mafe 2016-12-02 22:38
úžasná povídka,
děkuju moc za krásné počtení :-)
Citovat
0 #5 Vai 2016-11-26 23:58
tak tohlo je napjatější než jsme čekala, ale že ten hňup křiklan je někde ve vedení a s umbitchovou :D to je tedy něco, tato dvojka.... no už se těším na konec a na epilog...dík moc ;)
Citovat
0 #4 KiliaIce 2016-11-26 00:06
To bolo ÚŽASNÉ.... Znovu.... Už sa teším na pokračovanie. Takto to seknut, to sa robí? Nemôžem sa dočkať ako to skončí :D :D :D
Citovat
0 #3 83s4 2016-11-25 18:13
Uz sa tesim na zaverecnu bitku. Dakujem za skvelu cast.
Citovat
0 #2 Vaytra 2016-11-25 17:50
Zase skvělá kapitola díky :-) už se těším konce a vyřešení jestli skoncí Salazar s Severusem :lol:
Citovat
0 #1 Lady Corten 2016-11-25 13:20
Děkuji všem za komentáře k minulé části a užijte si předposlední kapitolu. Už nás čeká jen jedna a epilog. :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla