Tajemství časů - Kapitola 14

 

Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 14 - Návrat

 

Salazar vyšel s podzemí ve druhém patře do umývárny. Po Uršule nebylo vidu ani slechu, a tak rychle vyklouznul ven na chodbu a zamířil si to nejkratší cestou k nebelvírské věži. Už byl téměř u ní, když narazil na Hermionu s Ronem.

„Harry, kde jsi celou dobu byl? Neukázal ses na večeři, a pak na chvíli selhala veškerá magie hradu. Měli jsme o tebe velký strach,“ pustila se do něj rozhořčeně dívenka.

„Všude jsme tě hledali,“ dodal Ron s vážnou tváří, které k němu moc neseděla.

Museli se o mě skutečně bát, došlo mu, když ty dvě, celé uřícené, děti viděl.

„Zapomněl jsem se v knihovně, a když jsem zjistil, kolik je hodin a že jsem zmeškal jídlo, rozhodl jsem se vrátit rovnou do věže, ale pohyblivé schodiště se z ničeho nic zaseklo a já jsem skončil Merlin ví kde a trochu jsem se ztratil,“ pokoušel jsem se jim omluvit.

„Jsem ráda, že se ti nic nestalo. Báli jsme se, že ležíš někde zraněný. Několik dětí kvůli tomu výpadku skončilo na ošetřovně,“ zkonstatovala nešťastně Hermiona.

„Co se jim stalo?“ poplašeně se zajímal Salazar. Nenapadlo ho, že to celé mohly některé děti odskákat svým zdravím. Toto skutečně dopustit nechtěl.

„Spadli ze schodů, když se schodiště prudce zaseklo při přesouvání. Došlo ke zlomení několika kostí, pohmožděninám a otřesu mozku, naštěstí však už nic vážnějšího. Měl jsi opravdu štěstí, pokud jsi to celé jako jeden z mála dokázal ustát,“ vysvětlila mu zkroušeně. A Salazar v ten okamžik v duchu proklínal sebe i Rowenu, že dopustil, aby to pohyblivé schodiště vůbec stvořila. Byl to vskutku pekelný nástroj a jen časovaná bomba na potíže. Nerozuměl tomu, že něco takového se svou velikou moudrostí nedomyslela a ani na chvíli ji možné hrozby nehod nepřišly na mysl.

„Mám strach. Musíme co nejrychleji zjistit, co se tu děje. Pokud se ty výpadky začnou opakovat nebo dokonce zhoršovat…,“ nedokázala Hermiona dopovědět, jaký měla o celou školu skutečný strach.

„Zjistíme, neboj se,“ snažil se jí Salazar uklidnit. Dobře rozuměl tomu, proč je tak vystrašená. Selhání magie hradu musel být děsuplný zážitek, obzvláště, když ani netušili samotnou prvotní příčinu těch obtíží, natož co mohlo způsobit takové zhoršení celé situace.

„Vzal jsem ti pár sendvičů, když jsi tu večeři nestihl,“ snažil se odlehčit daný okamžik Ron.

„Děkuju, mám opravdu hlad. Dáš mi rovnou jeden?“ poprosil ho. Celý den nedokázal díky stresu pořádně jíst a po té opravě vřídla byl k tomu ještě i magicky vyčerpaný.

„Na,“ podal mu jeden, co vytáhl z kapsy. „Mám ještě další dva,“ uklidňoval ho, když sledoval, jak po něm jeho kamarád hladově skočil.

Zbytek cesty do věže už díky jeho zacpané puse jídlem k dalšímu plísnění a obavám ze strany Hermiony nedošlo, a to ani po té. Jen co se dostal do pokoje, omluvil se a rovnou si šel lehnout. Jeho přátelé se nad tím naštěstí moc nepozastavili, takže se zdálo, že u nich nevzbudil naštěstí nějaké podezření. Než usnul, prohrabal ještě své věci ve snaze nalézt něco sladkého a s úlevou zjistil, že uspěl. Na dně kufru nalezl ukryté tři čokoládové žabky schované na horší časy. Zhltl je a s nastaveným tichým budíkem na půlnoc tvrdě usnul.

Když ho budící kouzlo donutilo se probrat, vůbec se mu vstávat nechtělo, ale touha být alespoň malou chvíli se Severusem o svatební noci, ho donutila vstát. Ukrytý pod neviditelný plášť se vydal na dlouhou cestu dolů do sklepení.

Neviditelný plášť ze sebe sundal až v komnatách, což se nakonec ukázalo jako neočekávaně předčasné. Měl počkat až do ložnice, jelikož jeho otec na něj překvapivě čekal. Jako by nějak předem tušil, že se tu přeci jen ještě ukáže.

„Co se stalo?“ obratem se zajímal, jen co ho uviděl.

„Obelisk zcela prasknul,“ stručně ho informoval. Neměl v úmyslu zabíhat do podrobností. Vzhledem k tomu, že vše fungovalo tak, jak potřebovali, muselo mu být už předem jasné, že s opravou uspěli.

„Tušil jsem to,“ zamyšleně mu přiznal otec. „To, co mi však nedává klidu, je věc, jak se ti to samotnému povedlo opravit?“ nenechal se odbít.

Salazar zaváhal. Nechtělo se mu otci ještě o svazku říkat, ale na druhou stranu před ním už nechtěl více utíkat a nemínil mu lhát. A tak s tušením, že poloviční pravda by otci stejně nestačila, se mu zdráhal raději říct celé rovnou sám. „Sám bych to nikdy nemohl dokázat a to ani s magicky posilovacím lektvarem. Sáhl jsem tedy k nouzovému řešení a přizval k tomu Severuse. I tak jsem však byl v nejistotě z úspěchu, a protože jsem k tomu nemínil ještě porušit veškeré zásady našeho rodu a nehodlal jsem zbytečně riskovat, přiměl jsem ho, díky životnímu dluhu, který vůči mně má, aby se se mnou svázal. Díky spojení na magicky silném místě, došlo k našemu magickému sladění okamžitě a tak jsme poměrně hladce dokázali rozpůlený obelisk dát zpátky dohromady,“ přiznal mu.

„Salazare, ty si snad ztratil veškerý rozum!“ vylítl na něj obratem Latharn. „Uvědomuješ si, že po tomto máš už jen mizivou šanci získat jeho srdce. Sice jsem ti radil, abys čekal na dobrou příležitost, kdy budeš mít šanci ho pro sebe získat, ale rozhodně jsem tím nemyslel toto!“ zlobil se.

„Lepší malá naděje než žádná,“ zkonstatoval svůj pohled na věc Salazar. „Dohodnuté manželství není vždy synonymem nešťastného manželství.“

„Toto ale není dohodnuté manželství,“ oponoval mu.

„A v čem je to jiné? Mnohdy dané osoby vstupují do takovéhoto svazku ne z vlastní vůle, ale z vůle svých rodičů, tudíž já nevidím v mém spojení žádný rozdíl,“ namítl mu s klidem Salazar.

Latharn se zmohl akorát na hlasitý povzdech. Zdálo se, že bylo zbytečné se o tom se synem dále bavit. On viděl celou situaci jen ze svého úhlu pohledu a odmítal se evidentně podívat na to celé i z jiné perspektivy. Stejně už teď nebylo nic k řešení. Stalo se. Jeho syn byl ženatý a jemu už nezbývalo nic jiného, než doufat, že se to celé neotočí proti němu. Chtěl, aby byl šťastný, ale jak mohl být, když Severus nebude? „Snad víš, co děláš a mě tím tudíž nezbývá nic jiného, než ti popřát mnoho štěstí. Jen mě mrzí, že ses snížil k něčemu takovému. To, co jsi udělal, bylo pod úroveň našeho rodu. Lstivosti je sice třeba, ale jen v určitých situacích. V politice bez ní daleko nedojdeš a ve válce také ne, ale v lásce nedělá dobrotu a štěstí jen stěží přináší. Myslel jsem si, že jsem tě v těchto směrech dobře vychoval.“

„Je mi líto otče, že jsem tě opět zklamal, ale já si jednoduše nemohl pomoci. Už jsem musel přijmout to, že si Godrik vzal někoho jiného. Podruhé bych to asi už nepřežil. Nedokázal bych sledovat, jak si Severus bere časem nějakou vyhlídnutou ženu, která mu svým zhledem připomínala Lily. Vím, že to, co jsem mu udělal, nebylo moc fér, ale mám v plánu mu to vynahradit. Ukážu mu, že tím, že se stal mým mužem a členem mého rodu nic neztratil, ale pouze získal,“ snažil se před otcem obhájit.

Latharn si ho vážně prohlédl. Když tak na něj hleděl, začínal ho i chápat. Vypadal dost zoufale a zoufalí lidé občas dělají i zoufalé věci. „Buď opatrný a trpělivý. Netlač na něj. Dej mu čas, co bude potřebovat,“ starostlivě mu doporučil.

„Neboj se, právě toto jsem sám měl v úmyslu,“ ubezpečil ho a vydal se konečně do ložnice.

 

Když byl Salazar vzbuzen budíkem před šestou hodinou ranní, nechtělo se mu ani v nejmenším opouštět to tiše oddechující tělo vedle něj.

„Miluji tě,“ poprvé nahlas přiznal a to nejenom jemu, ale především sám sobě. „A omlouvám se za to, co jsem ti provedl. Ale nešlo to jinak, snad to jednou pochopíš,“ pošeptal spícímu tělu, než ho letmo políbil do vlasů a vstal. Sebral ze země pohozený neviditelný plášť, naposledy s bolestí v srdci, že ho tu bude muset nechat na dlouhou dobu samotného a že se s ním asi jen tak brzy neuvidí, se za ním ohlédl a pak pod neviditelným příkrovem odešel zpátky do nebelvírské věže. Chlapci ještě spali a tak vklouzl zpátky do své kolejní postele a vyčkával, až se ostatní také probudí.

Vzbudil ho až nečekaný ruch v pokoji. Překvapilo ho, že ještě usnul. Vysoukal se z postele a začal se po malé rozvaze nad svými věcmi převlékat.

„Jdeš na snídani?“ houkl na něj Ron, který právě vyšel z koupelny.

„Jo, počkej na mě dole, hned budu hotový,“ odvětil mu kvapně, pobral svých pár věcí a odklusal také provést ranní hygienu.

Když se dostal dolů do společenské místnosti, už tam na něj čekala i Hermoina.

„Dobré ráno,“ pozdravil je a pokoušel se jich dále nevšímat. Ti dva si něco spolu nadšeně špitali, ale naneštěstí jim to nevydrželo dlouho.

Jen, co prošli obrazem na chodbu, Ron se otočil jeho směrem. „Kde jsi v noci byl?“ z ničeho nic se začal zajímat.

„Měl jsem jen žízeň, šel jsem se napít,“ pokoušel se vymluvit překvapený Salazar.

„Nebyl si ve věži,“ podotkl zrzek vážně.

„Nemohl jsem spát a tak jsem se šel trochu projít,“ zkoušel to jinak s nadějí, že mu už tentokráte uvěří a tato odpověď mu opravdu stačila. K jeho velké smůle se toho však Hermiona ihned chytla.

„Myslela jsem, že už tě ty noční můry dávno přešly,“ starostlivě pronesla dívenky.

„Já také, ale občas se to nečekaně vrátí,“ odpověděl jí ve snaze, aby to vyznělo jako neochotné přiznání.

„Měl by sis s tím zajít na ošetřovnu,“ naléhala na něj.

„Nemá to cenu. S tímto mi nikdo nepomůže. Nemohu brát Bezesný spánek pořád,“ pokoušel se ji odbít Salazar.

„Bezesný spánek není jediný, který by ti s tím mohl pomoci,“ podotkla zarputile.

„Hermiono, dobře sama víš, že všechny lektvary na spaní jsou návykové a nelze je brát dlouhodobě, proto ani jejich pravidelné střídání není možné,“ upozornil jí.

„Máš pravdu. Lektvary nejsou řešení. Tak se alespoň zpátky začni snažit čistit si mysl před spaním,“ snažila se najít kvapně jiné řešení Hermiona zaskočená tím, že úplně zapomněla, jak jsou lektvary na spaní návykové.

„Nikdy jsem s tím nepřestal, jen občas jednoduše zapomenu,“ pronesl Salazar a bedlivě sledoval, jak na to ti dva zareagují. Jestli si na svá mladá léta dobře vzpomínal tak toto u něj nebylo tehdy nic neobvyklého.

„Dávej si na to tedy lepší pozor,“ na závěr mu doporučila a dál už se k tomu nevracela. Už byli téměř u Velkého sálu a kolem nich už se začalo objevovat čím dál tím víc dětí pospíchajících na snídani.

Místa, kam se většinou posadí, vybírala Hermiona nebo Ron. Jemu to bylo povětšinou spíše jedno, ale tentokráte po rychlém obhlédnutí situace se on usadil jako první ke stolu, kde bylo ještě trochu volněji.

Když po chvíli dorazil Saemus s Deanem a Nevillem, mávl na ně, ať se posadí k nim.

„Nepůjdeme si zalétat už dopoledne? Do odpoledne by se mohlo počasí zkazit a teď je tam pěkně a nefouká,“ navrhl po chvíli Ronovi Salazar.

Tvář jeho kamaráda se rázem rozzářila. „Jistě,“ odvětil mu a jeho tempo jídla se rázem zrychlilo.

„Zpomal, nic ti neuteče,“ okřikla ho obratem Hermiona přísně při pohledu, jak se její přítel rychle cpe.

„Nechcete jít s námi,“ nabídl klukům Salazar a napjatě očekával, jak na to zareagují.  Potřeboval to se Seamusem vyřídit, co možná nejrychleji a vzhledem k tomu, že se pořád kolem něj bezustání někdo motal a Seamuse bylo možné také samotného nalézt jen velmi obtížně, famfrpálové nehoda s oddechem na ošetřovně se zdála jako jediné nejméně nápadné řešení.

K jeho velké úlevě Seamus s Deanem po krátkém váhaní nabídku přijali, ale Neville očekávaně vzdoroval.

„Kluci, víte, že já a létání nejde moc dobře dohromady,“ připomněl jim Neville zcela vyděšený myšlenkou, že by měl sednout na koště.

„Prosím, Neville. Potřebujeme tě. Zahráli bychom si hru dva na dva a je nutné, aby nám to někdo pískal,“ pokoušel se ho přemluvit Salazar, ale zdálo se, že neúspěšně. Nečekanou pomocí mu byl však Ron, kterého tato myšlenka velmi nadchla a po té, co se do přemlouvání mimo Hermiony zapojili i všichni ostatní, hromadnému nátlaku Neville nakonec podlehl.

A tak se po snídani a malé zastávce ve věži vydali rovnou na hřiště. Hermioně se s nimi moc nechtělo, ale vzhledem k tomu, že se Harryho pokoušeli neúspěšně dostat ven už delší dobu, bála se teď vymluvit a jít se raději učit, aby si to její kamarád nakonec nerozmyslel. A tak se nabalena vydala na tribunu s menší knihou schovanou v kapse.

Kluci se s košťaty v ruce shromáždili uprostřed trávníku a pomalu se chystali nasednout, když se Salazar podíval tázavě na Deana. „Nechceš hrát se mnou?“ navrhl mu.

„Ale já myslel, že budeme hrát spolu?“ zaskočeně zareagoval jako první Ron, který si od začátku myslel, že si zahraje po boku svého nejlepšího kamaráda.

„Rone, jestli ta hra má mít alespoň trochu cenu, měli by být síly trochu vyrovnané,“ upozornil ho Salazar po pravdě, i když jeho motivace byla daleko jiná. Potřeboval si zajistit, aby byl Seamus proti němu v útoku a Ron byl brankář a na jiné pozici hrál jen velmi zřídka.

„Rád,“ kvapně přijal Dean s myslným předpokladem, že ve dvojici s Harrym má už vítězství předem na dosah.

Ron jen neochotně takového rozložení přijal, ale jeho rozladěnost byla ta tam, když se na koštěti vznesl do vzduchu.

Jako poslední se od země odlepil roztřesený Neville s míčem v podpaží. Jeho nervozita ještě stoupla, když sledoval, jak na něj kluci z pokoje netrpělivě už čekají. „Hra!“ zvolal, vyhodil míč do vzduchu a pískl a kvapně se odklidil Harrymu se Seamusem z cesty. Kluci se za míčem ihned dravě vrhli.

Už když Salazar začal na svém koštěti stoupat vzhůru, došlo mu, že tato hra nebyl od něj přeci jen tak dobrý nápad, jak si myslel. Úplně za ta léta vyšel ze zvyku a létání ho dokonce nečekaně i znervózňovalo. Na chvíli dokonce v duchu i politoval Nevilla, když mu došlo, jaké těžké to pro toho mladíka musí být, když on se cítil takto.

Hra Salazarovi vůbec nešla a tak nebylo divu, že po chvíli už znatelně prohrával. Postupně se však alespoň s koštětem začal trochu sžívat a tak to létání za míčem postupně přestávalo být tak strašné, ale dojem, že za daných okolností je větší pravděpodobnost, že na ošetřovně skončí spíše on, než Seamus, u něj stále přetrvával. Rozhodl se tedy chvíli soustředit spíše na hru, než na svůj osobní úkol a po úmorné snaze to i začalo pozvolně přinášet své ovoce - stahovali. Nedělo se tomu však na dlouho, kdykoliv se Salazar začal spíše soustředit na své poslání než na hru, skóre se vždy obrátilo v jeho znatelný neprospěch.

Salazar začal být už opravdu zoufalý. Ještě dostanou dvě branky a hra skončí a bude po všem. Musel už něco udělat, cokoliv. A pokud do něj nechtěl strčit tak, aby bylo všem ihned jasné, že ho shodil úmyslně, moc šancí, jak dosáhnou svého cíle, neměl.

Zoufalá situace si říká o zoufalé řešení, pokud tam nemohu dostat jen jeho, dostanu nás tam oba, náhle se rozhodl. V ten moment Neville pískl a vrátil míč zpátky do hry. Rychle ho tedy chytil a prudce s ním začal klesat. Když se dostal na rozumnou výšku nad zem, zamířil si to rovnou k bráně. To už byl Seamus u něj a jako vždy ho hladce připravil o míč. Prosvištěl kolem něj, táhlejším obloukem se otočil a vydal si to i s míčem na druhý konec hřiště. Salazar vyčkával, až se bude vracet a pak plnou rychlostí vyrazil jeho směrem. Pokusil se mu míč zpátky sebrat a dokonce se mu to i povedlo. O zbytek se nemusel ani moc sám snažit. Koště v plné rychlosti už nezvládal tak bravurně ovládat jako tomu bylo za mlada. Nebezpečný kousek se smyčkou nad Seamusovou hlavou podle osobního očekávání nezvládl a oba je tak srazil z koštěte na zem.

Jen co dopadl na zem, projela jím spalující bolest. „Seamusi?“ zavolal ochraptěle na chlapce ležícího vedle něj, ale nedostalo se mu žádné odpovědi a tak doufal, že je v pouhém bezvědomí. Zabít ho rozhodně nechtěl.

„Jste v pořádku?“ volali na ně vyděšení přátelé, kteří k nim ihned přilétli na pomoc.

„Moc ne,“ zachraptěl.

„Nemluv,“ doporučila mu Hermiona, která celá uřícená k nim přiběhla s hrůzou vepsanou v očích. „Vydrž, dostaneme vás hned na ošetřovnu,“ přislíbila mu se slzami na krajíčku. Vyčítala si, že připustila, aby po tak dlouhé pauze, co Harry od poslední famfrpálové hry měl, se do toho tak po hlavě opět vrhnul. Od začátku bylo patrné, jak je na koštěti nejistý. Dával té hře všechno a i chvíli se zdálo, že už se konečně chytnul a pak toto. Do všeho se vždy vrhal bezhlavě a tahle famrpálová hra tomu byla krásným příkladem, a to si myslela, že už zmoudřel. Proč si nešel jednoduše nejdřív s Ronem trochu zalétat? Ne, on si musel jít rovnou zahrát. To si s Ronem ještě vyřídí. Když neměl rozum Harry, měl ho mít alespoň on a ne ho v tom podporovat. Anebo to měli po chvíli skrečovat a ne se to za každou cenu snažit dohrát. Zatracení kluci a jejich soutěživost. Měla zasáhnout alespoň ona, vyčítala si.

Další dění kolem už Salazar nezvládl vnímat. Bojoval sám se sebou. Strašně se mu chtělo spát, ale to nemohl dopustit. Jak tak totiž polámaný na zemi ležel, došla mu jedna hrůzná věc, na kterou předem nepomyslel. Pokud ztratí vědomí, přijde o své krytí, a i kdyby ne, tak při diagnostických kouzlech madam Pomfreyová zajisté odhalí nesrovnalosti a dojde jí, že něco není v pořádku. Zachoval se jako zbrklý Nebelvír, který se do všeho vrhá předem bez rozmyslu. To pro něj nebyla zrovna dvakrát dobrá nálepka, když byl samotným zakladatelem Zmijozelské koleje.

V duchu se Salazar za to všechno nepěkně plísnil, ale nad rozlitým mlékem neplakal. Neměl na to čas. Musel zůstat vzhůru a vymyslet, jak to s lékouzelnicí vyřeší.

První předsevzetí se mu zdařilo, ale v tom druhém moc nepokročil. Pomfreyová ošetřila Seamuse jako prvního a stabilizovala jeho stav, pak se teprve vydala za ním, jakož to za pacientem, který byl na tom znatelně lépe a mohl tudíž chvíli počkat. Čas, který tím však Salazar získal, nedokázal ovšem využít. Stále netušil, jak to celé vyřeší a tak tomu odevzdaně nechal volný průběh a čekal, co se bude dít. Jedinou úlevou mu bylo, že všechny vyděšené děti, které jim sem pomohli, byli vyhozeni lékouzelnicí ihned na chodbu a tak se on se Seamusem s ní nalézali sami v oddělené části ošetřovny sloužící primárně jako karanténa. Běžná lůžka v hlavní části ošetřovny byla už k jeho štěstí do posledního zaplněná nehodami z předchozího dne a tak mu alespoň ubyla starost, co má udělat s přihlížejícími až dojde na nejhorší.

Čím postupoval čas a Pomfreyová měla více a více výsledků ze svých diagnostických kouzel, její tvář nabírala na vážnosti. Salazarovi tak se zoufalstvím došlo, že už musí začít jednat. Pokusil se trochu uklidnit a pak k ní tiše promluvil. „Vím, že už jste na to přišla?“ upozornil jí.

„Kdo…?“ nakousla svou otázku, když vzhlédla k jeho tváři, ale nedopověděla. V ten moment totiž Salazar ze sebe sejmul kouzlo a ukázal tím svou pravou podobu. „Pane Pottere, jste to vy?“ zaváhala, nebyla si vůbec jistá. To, co se ze svých kouzel dozvěděla, jí nedávalo vůbec smysl. Na jednu stranu některé ze starých zahojených zranění, jí říkali, že je to on a na druhou to celé zas vyvracel ten věk, samotná postava a rysy ve tváři. Nedokázala se ubránit jisté dávce zmatenosti.

„Ano, i když trochu starší,“ ujišťoval jí Salazar.

„Co se vám stalo?“ zajímala se, zatímco se vrátila zpátky ke své práci.

„Včera jsem se pokoušel starým diagnostickým kouzlem, na které jsem náhodou v knihovně narazil, odhalit, kde vězí potíže v magii hradu, ale selhal jsem. Kouzlo se mi nepovedlo a já po magickém výbuchu skončil v minulosti. Člověk, který mě tam našel, se mě rozhodl adoptovat, jelikož jsem z toho všeho přišel o paměť a já se tak neměl kam vrátit. Proto teď vypadám trochu jinak. Trvalo sedmnáct let, než se mi vrátily vzpomínky a já jsem konečně věděl, odkud jsem přišel. Po návratu jsem však zpanikařil. Necítil jsem se připravený všem říct, co se mi stalo a tak jsem na sebe vzal svou dětskou podobu a snažil se prozatím se začlenit do svého starého života, ale moc se mi to zatím nezdařilo. Z létání na koštěti jsem totiž vyšel úplně ze cviku,“ uchýlil se Salazar k poloviční pravdě. Jen co domluvil, lékouzelnice mu podala několik lektvarů na vypití.

Nejprve do sebe vpravil lektvar proti bolesti, pak hojivý a pak kostirost. Dalších už k jeho štěstí nebylo třeba, tedy krom toho na spaní, který mu podala jako poslední. „Prosím, nechejte si to, co jsem vám právě řekl, pro sebe,“ kvapně jí obratem požádal. „Necítím se zatím připraven se někomu svěřit,“ úpěnlivě jí prosil.

„Jsem pod lékařskou přísahou,“ upozornila ho. „Vše se naneštěstí vztahuje k tomu, co jsem zjistila v průběhu samotného vyšetření, takže to, co jste mi právě sdělil, pane Pottere, bych nemohla nikomu říct, i kdybych sama chtěla. Minimálně ne bez vašeho výslovného svolení. Osobně vás však žádám, abyste s pravdou déle neotálel a alespoň se o tom, co se vám stalo, někomu co nejdříve svěřil, než se vám přihodí ještě něco dalšího,“ požádalo ho na závěr. To, co se právě dozvěděla, sice mohla brát jako součást její lékařské přísahy, ale na druhou stranu také ne. Nacházelo se to na samé hranici, a proto váhala, záleželo tu pouze na jejím uvážení, nejraději by o tom řekla alespoň ředitelce, ale vzhledem k zoufalé tváři muže, který na něj právě hleděl a toho, že se zatím tato zjištění nezdála nebezpečná, rozhodla se mlčet. Už si toho ten chlapec prožil více než dost a ke všemu jí diagnostická kouzla ukázala, že jeho dětstvím to jen tak neskončilo. Našla stopy po nejrůznějších magických zraněních různého stáří. Raději ani nechtěla vědět, jak k nim přišel, ale asi nic hezkého to pravděpodobně nebylo.

„Děkuji,“ odvětil jí Salazar a pak si svůj mladický vzhled přičaroval zpátky, než vypil poslední lektvar, který už na něj netrpělivě čekal.

 

Probudil se až k večeru a ihned zjistil, že není sám. Ron s Hermionou seděli mezi jeho a Seamusovou postelí a čekali, až se jeden z nich konečně vzbudí. Chvíli zauvažoval, že bude hrát, že spí, ale bylo pozdě. Hermiona už postřehla, že otevřel oči. S námahou se tedy na posteli posadil a po zběžném ujištění, že je už opravdu v pořádku, si vyslechl Hermionino kázání na téma nezodpovědnosti, přeceňování sil a létání na koštěti. Ron se při tom dlouhém dívčím monologu raději do toho nepletl. Na jeho tváři bylo patrné, že si i sám vyslechl svoje.

Salazar však její hubování moc nevnímal a jen občas pouze přikývl na souhlas či prohodil pár slov na svou obranu. Spíše se soustředil na jinou věc a tou byla madam Pomfreyová, která se je nenápadně snažila z dálky sledovat. Evidentně od něj očekávala, že jim poví pravdu o tom, co se mu stalo. Ale nedočkala se a tak ty dva s blížící se večerkou nespokojeně vyhnala pryč.

Když osaměl, nenechávala mu lékouzelnice spát. Takto to nechat nemohl. Cítil z ní, že by si o tom ráda opět promluvila, ale neodvážila se sama nic začít, což bylo jedině dobře. Neměl v úmyslu to s ní více rozebírat, spíše naopak. S obavou, že by se přeci jen rozhodla se svým poznáním někomu nakonec svěřit, rozhodl se k radikálnímu řešení. Upraví ji jednoduše paměť. Proč ho to nenapadlo rovnou?

Vyčkal do dvou do rána a pak se nenápadně proplížil do jejího pokoje sousedícího s ošetřovnou.

Tvrdě spala a tak s hůlkou v ruce přistoupil k lůžku. Nejprve ji citlivě prošel vzpomínky na poslední hodiny, a když s úlevou zjistil, že si to skutečně nechala pouze pro sebe, upravil jí paměť na okamžik, kdy ho vyšetřovala a vymazal jejich následný rozhovor. Vše uhladil, prolnul s předchozími i následnými zážitky a po řádné kontrole celého svého díla se vrátil spokojený zpátky do své postele.

Ráno, když se probral, byl už Seamus vzhůru.

„Seamusi, je mi to opravdu líto, toto jsem opravdu nechtěl,“ ihned se mu začal omlouvat. Jeho spolužák vypadal zničeně a rozbolavěle.

„To nic, Harry, byla to nehoda, nelam si s tím hlavu,“ uklidňoval ho Seamus a v rámci svých možností k němu s bolestivým syknutím otočil hlavu.

Pokud mu chtěl říct něco dalšího, nedostal už k tomu příležitost. Právě v ten moment k nim totiž přišla madam Pomfreyová je zkontrolovat a přinesla jim při té příležitosti i snídani.

Nejprve se vydala k Finnigenovi. Po pár kouzlech k němu něco na uklidněnou zašeptala a podala mu tři lahvičky s lektvary. Než skončila i s ním, Salazar postřehl, že se Seamus trochu už nejedl, vypil lektvar na bolest, na hojení a na spaní a byl zas mimo.

„Co mi to pane Pottere děláte, myslela jsem si, že vás tento rok tady vůbec už neuvidím a vy jste tu opět. Měl byste dávat na sebe větší pozor,“ kladla mu na srdce.

„Starého psa novým kouskům nenaučíš,“ žertovně jí odpověděl a vysloužil si tím káravý pohled. „Budu moc dnes jít?“ zajímal se. Léčitelka jeho stavem se zdála poměrně mile potěšena.

„Ne tak rychle mladíku, minimálně do zítra si vás tu nechám. Ty srůsty jsou zatím velmi čerstvé a křehké a jak vás znám, tak byste mi už večer opět chtěl létat na koštěti a já bych tu vás měla hned znova,“ uzemnila ho.

Salazar byl vnitřně touto odpovědí mile potěšen. Dozvěděl se to, co potřeboval. Nemusel spěchat. To, co na Seamuse chystal, si žádalo, aby byl v daleko lepším stavu než teď. Na venek si však nedovolil s toho nic dát a hodil tedy po ošetřovatelce zkroušený pohled. Ta mu však na oplátku popřála dobrou chuť a odsvištěla pryč za dalšími svými pacienty.

Den se ošetřovně Salazarovi velmi táhl. Neměl co dělat a vzhledem k tomu, že Finnigen spal, tak se i s někým bavit. Hrozně se nudil. Chvíli zvažoval, že si zavolá Onchua, aby mu donesl nějakou knihu, ale nakonec si to raději rozmyslel. Zdálo se to jako zbytečné riziko a tak jen tupě hleděl do stromu a v duchu si promítal svůj plán a jestli v něm na něco nezapomněl.  Při těch úvahách se nečekaně neubránil na vzpomínání na Severuse, který mu nečekaně velmi chyběl a to teprve utekl pouhý den od okamžiku, kdy ho viděl naposledy. Jak takhle má přežít následující měsíc?

 Odpoledne po vyučování se za ním stavil Ron s Hermionou a dorazil i Dean. Hermiona se jako vždycky nezapřela. Donesla mu hned poznámky z hodin, co zameškal, a domácí úkoly, co dostali. Ron se na ni za to zlobil, ale on byl tomu velmi rád. Spolu s učebnicemi, co vzala sebou, měl alespoň, co dělat.

Seamus se během jejich návštěvy opět vzbudil a plynule se zapojil do hovoru. K nehodě se už nikdo nevracel, a i když téma jejich debaty shledával Salazar poměrně nudným a o ničem, byl rád alespoň za to. Moc na výběr stejně neměl.

Večer strávil po jejich odchodě nad úkoly, které se mu zdáli až nečekaně těžké. A nebylo to proto, že by vůbec nechápal, o co to v nich jde, překvapivě v tomto směru se do obrazu dostal poměrně rychle, ale obtížnější bylo navrátit se ke svému dětskému škrabopisu a ke kvalitativní úrovni vzdělání jeho mladšího já. Vyvarovat se v esejích informacím, které získal až časem jako Zmijozel, nebylo vůbec jednoduché. Obzvláště, když při každé větě musel pátrat vzpomínkami, kde k té jaké informaci došel a kontrolovat, jestli není pro tento čas zastaralá a překonaná. Po první eseji, která byl tak pro něj zdlouhavá a útrpná a shodou okolností patřila ke všemu do hodiny lektvarů, to vzdal a tu druhou z bylinkářství více méně opsal s učebnice. Když jí měl hotovou, vrátil se zpátky k té první a po přečtení s odstupem času jí raději ještě proškrtal a skolidoval více s učebnicí, co měl k dispozici.

Následující den se Saemus cítil o poznání lépe, ale i tak se raději rozhodl počkat až na odpoledne. I když to bylo z jeho strany trochu riskantní, každá hodina byla pro mladíka dobrá a on potřeboval, aby byl co možná v nejlepším stavu.

Po obědě, když se Saemus rozhodl si trochu zdřímnout, vycítil svou příležitost. Dal mu půl hodinku, pak zabezpečil pro všechny případy místnost a přistoupil k jeho lůžku. Opatrně vzal jeho levou ruku do té své, vyhrnul rukáv a přiložil ke kůži hůlku a zaktivoval znamení. Obratem se zjevil symbol Morgany le Fay.

Seamuse tento počin očekávaně ihned vzbudil s šokem vepsaným v očích se pokusil ruku vytrhnout, ale sevření bylo nečekaně silné. Co ho však ještě více rozhodilo, byl fakt, že z jeho úst nevyšel ani hlásek.

Salazar na mladíka, kterého neverbálně kouzlem umlčel, spokojeně hleděl. „Svou hůlku nehledej, mám ji já, dobře mě teď poslouchej,“ upozornil ho.

Seamus celý zaskočený jen odevzdaně přikývl.

„Vím, co to znamení znamená a vím toho daleko víc, než si možná myslíš. Zradil jsi mě a to už v pátém ročníku. Naneštěstí Umbridgeová nemohla tvé informace o Brumbálově armádě využít, pokud tě nechtěla prozradit a jen se smířila s tím, že alespoň přes svého špeha ví, co se tam děje a kdo tam chodí. Tak si získala typ, přes koho by to bylo schůdné, a mohl nás zradit a dostala nás, aniž by na tebe bylo vzneseno jakékoliv podezření,“ pronesl a podle výrazu jeho tváře Salazar ihned poznal, že se ve svých odhadech na průběh tehdejších události vůbec nemýlil. Odejmul z Finnigena své kouzlo a čekal, jak mladík bude reagovat.

Seamus ihned vycítil, že může opět mluvit a vůbec neváhal. „Můžu to celé vysvětlit Harry. Není to jak se zdá,“ snažil se před ním vyděšeně obhájit.

„Není třeba,“ uťal ho Salazar. „Víš, kdo tvému řádu učinil ten nejbolestivější úder v historii?“na místo toho se zajímal.

„Salazar Zmijozel, proč se na to ptáš?“ nechápal, co se vůbec děje.

„To není přesné,“ opravil ho. „Přesněji to byl především jeho otec Latharn Zmijozel. Obětoval boji proti vašemu řádu většinu svého života. Salazar mu jen mile rád napomáhal a zabil v závěrečné bitvě jednoho z vašich nejlepších vůdců, co jste kdy měli -- Aohana.“

„Jak to všechno víš?“ udivoval se Saemus. Nedokázal přijít na jediný způsob, jak se Harry ke všem těmto tajným informacím řádu mohl dostat. Legenda o Aohanovi byla bedlivě střežena. Nikdo, kdo nepatřil k nim, neměl možnost, jak se o tomto jejich velkém vůdci dovědět. A jak je vůbec u Morgany možné, že o jejich řádu ke všemu ví?

„Jednoduše, vím to, protože jsem to byl já, čí rukou zemřel,“ klidným hlasem bez jediné špetky lítosti mu odpověděl Zmijozel.

„To není možné, vždyť…,“ Seamus ztratil slova, jak byl šokovaný a zaskočený zároveň.

„Ale je, a víš proč?“ zajímal se Salazar, ale odpovědi na jeho otázku se mu nedostalo. „Stala se mi trochu taková nehoda, Seamusi. Dostal jsem se do minulosti a na mnoho let tam zůstal a žil tam pod novým jménem, který mi můj adoptivní otec dal a to jméno dobře znáš, jelikož jím je Salazar Zmijozel,“ oznámil mu a sejmul ze sebe podobu svého mladšího já.

Na Seamusově tváři se zračila hrůza.

„No asi si říkáš, proč jsem se vrátil do této doby a proč ti o tom všem vůbec říkám, ale odpověď je prostá. Vím o vašem plánu, co máte. A věř mi, ke vřídlu vám nedovolím se nikdy dostat,“ ubezpečil ho. „Teď ti učiním nabídku, jak můžeš spasit svou zrádnou duši a zachránit tím život jak svůj, tak i své rodiny. Pokud ji nepřijmeš, další možnost už nedostaneš a poneseš za to následky,“ varoval ho. Mladík však dle své nedůvěřivé, zatvrzelé tváře nijak nedbal jeho varování. „Staň se mým špehem,“ nabídl mu.

„Nikdy,“ striktně to zamítl Seamus bez sebemenšího zaváhání.

„V tom případě ti vymažu paměť a zařídím, aby se ke Křiklanovi dostali informace, že jsi ho zradil,“ odpověděl mu tónem, jako by mu na jeho rozhodnutí moc nesešlo.

„Nebojím se tvých výhružek. Dokážu se před ním dostatečně obhájit a očistit své jméno, ať se mu pokusíš namluvit cokoliv,“ sebejistě mu odvětil Finnigen.

Salazar si vnitřně povzdechl. Seamus byl evidentně typický nebelvír bez sebemenšího pudu sebezáchovy. Bylo až s neuvěřením, že kdysi byl také takový. Pokud chce docílit svého, musí na něj jinak. „Odpověz mi upřímně, co si od vašeho řádu slibuješ? A nechci slyšet, že ses stal jedním z nich jen proto, že k nim patří tvá matka, její rodiče a tak dál. To není skutečný důvod, který by tě hnal k tomu, abys jim tak oddaně sloužil,“ zajímal se.

Seamus chvíli přemýšlel, jestli mu má vůbec odpovědět, ale nakonec se rozhodl promluvit. „Rozdělení světa na dvě části - kouzelnickou a nemagickou je proti přírodě a celé její samotné podstatě. Kdyby tak tomu mělo správně být, stalo by se tak už při její samotném zrození. Tyto umělé bariery jsou nepřirozené a proto je nutné je zničit.“

„Hranice se zrodila, abychom mi přežili, to si snad uvědomuješ? Ano, je uměle vytvořená a v jistém úhlu i tím proti přírodě, ale je zatím nezbytná. Dokud mudlové nebudou připraveni, musí existovat. A zatím na náš návrat do svých životů připraveni nejsou, ale jednou se tak jistě stane. Nic není věčné a to ani toto rozdělení. Ale to, co jsi mi sdělil je jen část pohnutek těch, jímž sloužíš. Zapomněl si, jak vás už dlouho znám. Už na počátku vám nešlo jen o pouhé sloučení magické a nemagické části zpátky v jednu. Šlo vám primárně o moc a touhu po postavení a vládu nad mudly. Lidé se sice postupem času mění, ale ne moc a toto je touha, který váš držela při životě od nepaměti,“ pronesl k němu Salazar vážně.

„To není pravda! Nikdy nám nešlo o moc a vládu nad mudly!“ bouřlivě se ohradil Seamus.

„Tomu ani sám nechceš věřit, že ne? Dobře v hloubi své duše víš, že ti říkám pravdu,“ domlouval mu.

„Každé tvé slovo, co vypustíš s úst, není pravdou. Jsi Zmijozel a těm se nedá věřit,“ vzdorovitě pronesl nebelvír.

„Pokud se zmijozelům nedá nikdy věřit, tak proč jednomu věříš, sloužíš mu a skláníš se před ním? Víš, že byl Křiklan vedoucí zmijozelské koleje už v době, kdy se tu učil Voldemort? To on z něj udělal to, kým byl. To vy díky tomu můžete za všechnu tu krev kouzelníků, za všechny ztracené životy, které ta válka přinesla. A pro co tolik zmařených životů? Jen proto, abyste oslabili tento hrad a zmocnili se ho. Využili jste všech mnohem hůř než by to zvládl lecjaký zmijozel,“ upozornil ho Salazar.

„To není pravda, jen jsme využili situace,“ odmítal si Seamus připustit pravdu.

„Už jednou jsi uvěřil lžím, které se všude kolem šířili. Myslel jsem si, že ses už dávno poučil, ale spletl jsem se. Jsi mnohem naivnější, než jsem si myslel, pokud nechceš vidět, co tvůj řád celá staletí provádí a jak daleko je pro své touhy ochoten zajít. Možná tvé pohnutky jsou čestné a hodny skutečného nebelvíra, ale mnozí dalších, co ti stojí po boku, je takové nemají. Možná proto ti neřekli pravdu o tom, co udělali a to co chtějí ve skutečnosti učinit. Už když se na tebe podívali, věděli, že bys ji nepřijal a tak ti řekli jen to, co jsi chtěl skutečně slyšet. Oklamali tě a ty jsi jim na to celé skočil. Pro takové chceš skutečně bojovat a riskovat svůj život. Možná jsem zmijozel, ale stále mám svou čest a zásady. Staň se mým špehem, očisti své ruce od krve, která ti na nich spočinula,“ pronesl naposledy svou nabídku Salazar. Cítil, že má šanci. Seamus byl vskutku nebelvír tělem i duší, i když se to možná zprvu moc nezdálo. Váhal, přemýšlel o všem, co mu řekl.

„I kdybych chtěl a ty jsi mi říkal pravdu, tvou nabídku nemohu přijmout,“ zkonstatoval po chvíli ticha sklesle Seamus.

Salazar si dovolil malý úsměv. Dokázal to. Sice ho to stálo mnoho sil a musel použít všechny své karty, co měl pro něj připravené, výsledek stál za to. „Se mnou není nikdy nic nemožné. Zakousni se do peřiny, bude to velmi bolet,“ varoval ho a po té, co mladík učinil tak jak mu radil, začal kouzlit. Znamení Morgany le Fay bylo mocné, mělo v sobě mocnou přísahu, která nositele spoutávala, ale pro něj to nebylo nic nepřekonatelného. Očekával to a dlouho se na tento okamžik připravoval. Když svou mocnou formuli dokončil, byl s výsledkem na výsost spokojený.

Seamus překvapeně hleděl na svou ruku. Jeho znamení se proměnilo a pak vrátilo zpátky do podoby, kterou mělo, ale vnitřně cítil, jak se něco uvnitř něj změnilo.

„Teď už jsi vázán jediným prostým slibem, a to tím, že budeš chránit kouzelnický svět a všechny ty, co v něm žijí a to bez jakéhokoliv rozdílu ať už magií vládnou nebo nikoliv. Je to pravé znamení Merlina s jediným rozdílem, na venek se jeho zevnějšek jeví v podobě těch, co nosí krvezrádci, uvnitř je však jeho pravá podoba. Ten, co o tom neví, nemá možnost to odhalit. Nebezpečí ti tudíž v tomto směru nehrozí. Rozhodl ses nakonec správně Seamusi. Teď jsi opět svobodný. A já pevně věřím, že této volby nebudeš nikdy litovat,“ ubezpečoval ho Salazar.

„Co po mě teď budeš chtít?“ zajímal se trochu přiškrceným hlasem Finnigen.

„Prozatím více méně nic. Zatím pouze to, aby jsi o mém příchodu do této doby před ostatními mlčel,“ požádal ho pouze, čímž mladíka značně uklidnil. „Prospi se, musíš nabrat zpátky své síly,“ doporučil mu a zrušil ochrany v místnosti.

„Onchu,“ zavolal si k sobě skřítka. Ten se obratem s lupnutím objevil u jeho postele a tázavě se při pohledu na druhou obsazenou postel na něj podíval. „V pořádku, teď patří k nám,“ uklidnil ho Salazar.

Skřítek se uklidnil a odvážil se konečně promluvit. „Přeje si můj vznešený pán po Onchuovi něco?“ zajímal se.

„Zajistil jsi ten podpis?“ dotázal se ho.

„Ano, Onchuovi se to podařilo podstrčit mezi stoh papírů nutných k podepsání,“ pochlubil se mu hrdě.

„Výborně. Jdi do sovince a pošli ho ihned po té nejrychlejší sově, co najdeš,“ požádal ho a poslal ho pryč.

Seamus na něj se zvědavostí hleděl, ale neodvážil se zeptat, co to mělo znamenat.

„Musím si večer něco zařídit,“ odpověděl mu na jeho nepronesenou otázku Salazar. „Madam Pomfreyová mě chce propustit už na večeři, jak jistě od rána víš. Potřebuji, abys mě před ostatními podržel s tím, že mě pustí až zítra ráno na snídani, rozumíš?“

Mladý nebelvír ochotně přitakal.

 

Ron s Hermionou a Deanem se za nimi přišli podívat hned po vyučování, ale tentokráte se zdrželi jen chvíli. Hermiona zase začala plašit, že nestíhá a musí si udělat ještě nějaký úkol před večeří a tak nakonec s jistou dávnou nespokojenosti šli všichni.

Když se nachýlila šestá hodina, přišla za Salazarem Pomfreyová. Ještě jednou si ho zkontrolovala a po menším kázaní o zodpovědnosti při létání, ho pustila pryč s přáním, že už ho tu do konce roku nechce vidět.

Salazar na nic nečekal, vše jí odkýval, rychle se pobalil a kvapně zmizel. Neodešel však daleko. Ukryl se v nejbližší nepoužívané učebně a vyčkal, dokud všichni nebudou na jídle. Pak se vykradl ven a s dostatečnou obezřetností si to zamířil rovnou do ředitelny.

Onchu už tam na něj čekal s lahvičkou jeho vzpomínek v ruce. Předal mu ji a zase pospíchal pryč.

Skryt Salazar vyčkával na sedmou hodinu. Ředitelka se dle svého zvyku vrátila do své pracovny přesně jako každý den. Nestačila si ani sednout za stůl, když tu zahučel letax.

„Zdravím pane Malfoy, mohu se zeptat na důvod vaší nečekané návštěvy?“ zaskočeně se zeptala blonďatého muže, který právě s elegantností sobě vlastní vystoupil z krbu.

„To byste měla správně sdělit vy mě, když jste mě tak urychleně vyzívala, abych sem ještě dnes na sedmou přišel,“ podrážděně pronesl ke staré ženě Lucius a zamával před ní dopisem, který dostal ani ne před hodinou.

Dříve nežli však stihla Minerva na tuto novinku zareagovat, vyšel Salazar ze svého úkrytu. „Omlouvám se, ale za ten dopis mohu já,“ pronesl k nim, čímž na sebe upoutal jejich plnou pozornost.

„Pane Pottere, můžete mi laskavě vysvětlit důvod vašeho jednání? A ve vašem vlastním zájmu doufám, že je za tím mnohem víc, než pouhý váš nejapný žertík,“ pustila se do něj podrážděně ředitelka. Nebyla vůbec nadšena z přítomnosti Malfoye staršího ve své ředitelně. Nejraději by ho viděla v Azkabanu, ale tomu se zas jako po první válce s Voldemortem vyhnul. Tentokráte se však nevymlouval na imperius. Měl něco mnohem lepšího a to přímluvu pana Pottera, díky které se spolu s tučnou dávkou peněz ze všeho opět vyvlékl. I když se jí to osobně nezamlouvalo, rozuměla Harrymu, proč to pro něj udělal. Neměl moc na vybranou. Narcissa rozhodně nezklamala a životní dluh, který u ní ten chlapec měl, si obratem po Voldemortově pádu vybrala v podobě záchrany své rodiny.

„Důvod, proč jsem zařídil, abychom se tu právě sešli je velmi vážný,“ oznámil jim a přešel k jedné z knihoven, za kterou se ukrýval malý prostor s myslánkou. „Kdybych se vám to však snažil vysvětlit, bylo by to naneštěstí velmi obtížné na uvěření, proto bude lepší, když vám to rovnou ukážu,“ plynule pokračoval dál a vylil do myslánky připravenou lahvičku vzpomínek, které obsahovali jak to, co se mu stalo a kým je teď, tak také i důležité informace o krvezrádcích, co provedli a to co jim aktuálně z jejich strany hrozí. Učinil však ve vzpomínkách jednu malou úpravu. Vymazal vše o vřídlu a nahradil to složitou spleticí runových kouzel umístěných v Tajemné komnatě. Jinak vše ostatní ponechal více méně tak, jak se skutečně stalo.

Lucius s Minervou na něj s nevírou hleděli, ale nakonec se do myslánky ponořili.

Teď už Salazarovi zbývalo jen čekat. Chvíli zauvažoval, že by si čas zkrátil hovorem s Albusem, ale nakonec si to raději rozmyslel a nechal to na později. Probudit ze spánku jen jeden obraz a ostatní nechat bezpečně uspané, by bylo s tím kouzlem, co na ně uvrhl, zbytečně komplikované.

Když se čas pomalu nachýlil, vzal na sebe svou pravou podobu, nechal odnést čaj, který mu sem s menší večeří donesli skřítkové, a netrpělivě vyčkával, až se ti dva vrátí zpátky.

Jen, co se tak stalo a Lucius se k němu otočil čelem, jeho tvář byla popelavě bílá.

„Mistře, je mi to velice líto, netušil jsem…,“ soukal ze sebe Lucius, zatímco padl před ním na kolena se sklopenou hlavou. Do tváře se mu neodvážil ani pohlédnout.

Salazaravi se při pohledu na něj vybavila nečekaně vzpomínka na konec druhého ročníku, jak toho muže natolik rozzuřil, že na něj málem poslal smrtící kletbu. Nedokázal se ubránit tomu, aby se touto situací, která se pro něj stala takovým malým zadostiučiněním, trochu nepokochal.

Minerva na to celé s nevírou hleděla. Chvíli váhala, jak má zareagovat ona. Moc, kterou jeden zakladatel školy však nechával demonstrativně okolo sebe rozpínat všude po místnosti, byla úchvatná i děsivá zároveň. Nakonec se však rozhodla také pokleknout, i když její důvod byl diametrálně jiný než ten Malfoyův. Přeci jen to byl přese všechno zakladatel této školy a bez něj by tu právě teď nestál nikdo.

Když Salazar spatřil, jak ta stará žena důstojně na rozdíl od zběsilého pádu k zemi blonďatého muže pokleká, usoudil, že nadešel ten nejvyšší čas toto vše ukončit. „Vstaňte, není třeba přede mnou klečet. A posaďte se, je nezbytné, abychom probrali některé věci,“ vybídl je a jako první se on sám posadil do jednoho z nejbližších křesílek.

„Onchu,“ povolal k sobě skřítka, který se k němu obratem dostavil. „Přines pro všechny čaj a nějaké sušenky,“ vyzval ho a pak svou pozornost vrátil zpátky k těm dvěma. „Doufám, že jste z mých vzpomínek pochopili vážnost celé této situace. Krvezrádci jsou nebezpečný nepřítel. Nemůžeme je podceňovat. Celý kouzelnický svět díky nim ve skutečnosti krvácel a je právě teď značně oslaben.“

„Jste si jistý, pane Zmijozeli, že škole skutečně hrozí bezprostřední nebezpečí z jejich strany?“ váhala ředitelka.

Pro Salazara to nebylo nic neočekávaného. Luciuse měl v hrsti už jen tím, kým on byl. Jako studen zmijozelské koleje měl Malfoy svého zakladatele ve velké úctě. O jeho loajalitě a spolupráci neměl Salazar obavy, ale McGonagallová byla horší oříšek. „Naprosto o tom nemám sebemenší pochybnost,“ ujišťoval ji. „Připravil jsem plán. Dle mých odhadů, které jsem si potvrdil díky panu Finnigenovi, teď víme, že plánují útok na školu o vánočních prázdninách. Do té doby však nemíním čekat. Je potřeba, aby se hrálo podle našich pravidel. Chci je donutit, aby zaútočili na školu o posledním Prasinkovém víkendu před Vánočními svátky.“

„To nemyslíte vážně, škola bude plná dětí!“ obořila se na něj pobouřeně ředitelka.

„Nikoliv, zajistíme, aby do Prasinek vyrazilo co možná nejvíce studentů a ty zbylé shromáždíme ve Velké síni. Jak toho docílíme, nechám na vás, Minervo. Já jsem připravil dostatečné množství mnoholičného lektvaru. Každé dítě bude v tom prostoru nahrazeno naším člověkem. Až proniknou do školy, ocitnou se v pasti. Opravím magii hradu a oni tak nebudou mít kam utéci.“

„Je tento zásah skutečně nutný? Když jim dáme na vědomí, že o nich už víme a magie hradu bude opravena, neodváží se už sem přijít,“ vzdorovala Minerva.

„Tím by se nic nevyřešilo, jen bychom tento problém přesunuli na jiné generace. Stáhli by se jen proto, aby vyčkali až my tu nebudeme a pak by to celé rozpoutali znovu. Musíme zasáhnout, a to do té míry, aby je to na velmi dlouhou dobu oslabilo a omezilo to jejich aktivity,“ snažil se jí vysvětlit Salazar.

„Co se všemi chcete provést? Zavřít je do Azkabanu? To asi ne. Podle toho, co jsem ve vzpomínkách viděla, máte v úmyslu je všechny pobít,“ nespokojeně podotkla Minerva.

„Ano, to bych nejradši udělal,“ neochotně připustil. „Ale jsem si vědom toho, že pak by světlá strana nebyla tak ochotná se mnou spolupracovat, takže Azkaban na doživotí je jedinou další schůdnou alternativou.“

Ředitelka se na něj stále vážně dívala a z jejího výrazu tváře Salazar vycítil, že se chystá vznést další protest, ale k tomu se jí rozhodl nedat už prostor. „Je nutné, abychom všichni bez rozdílu původu, přesvědčení či čehokoliv jiného, co nás zdánlivě rozděluje, se sjednotili a zasáhli společně. Ministerstvo a bystorozory je zbytečné snažit se do toho zatahovat. Nepomohou nám, krvezrádci je ovládají a proto se na ně obracet je zcela marné. Jen by se to otočilo proti nám. Z tohoto důvodu je nutné, abyste zaktivovala řád a ty Luciusi každého, kdo byl na Voldemortově straně a neskončil v Azkabanu. U každého, koho požádáme o pomoc, si musíme být jisti, že je připraven bojovat za kouzelnický svět, ať už jeho touhy na jeho vzezření jsou jakékoliv. Řád Morgany le Fay se na tento okamžik připravoval desítky let. Tahal skrytě za nitky a připravoval si půdu, a pokud něco neuděláme a nebudeme jejich hrozbu brát smrtelně vážně, je to náš konec. A pokud něco neuděláme, budeme dál tahat za ten kratší konec provazu. Ve vzpomínkách jste slyšeli věštbu, která se váže k tomuto místu. Věřte mi, že ta věštba je mocná a skutečná až příliš. Svázala osud našeho místa s naším světem. Kdo má v moci Bradavice je vítěz, ten vládne a určuje osudy dalších. Proto ji neberte na lehkou váhu. U této rozhodně neplatí, že bude skutečná jen, když jí budeme věřit,“ na závěr je varoval.

Minerva si nešťastně povzdechla. „Dobře tedy, poslouchám, co po nás chcete, abychom udělali,“ rezignovaně pronesla. Myšlenka na další válku se jí vůbec nezamlouvala. Kdyby ji o tom řekl kdokoliv jiný než jeden ze zakladatelů školy a Harry Potter v jednom, nevěřila by, ale takto neměla moc na výběr. Cítila, že jim nelže. I když se jejich nepřítel zdál v tuto chvíli značně imaginární, byl skutečný a podle toho se k tomu muselo i tak přistupovat.

 

V následujících několika minutách jim Salazar nastínil některé z podrobností jeho plánu, které se jich bezprostředně týkaly a věci, co po nich potřeboval, aby zařídili. Když byl už více méně na konci, ozvalo se tiché zaklepání na dveře ředitelny.

Salazar na rozdíl od těch dvou věděl, nebo přesněji doufal, kdo se za nimi nalézá, ale i tak pro jistotu na sebe vzal svou mladickou podobu a Minerva posléze vyzvala dotyčného, aby vstoupil.

Luciusovi se překvapením rozšířili oči, když spatřil do místnosti vstoupit svého syna. A nebyl jediným. I Draca nemálo zarazilo, když za ním přišel jeden s křítků a jménem ředitelky ho vyzval, aby se půl hodinu před večerkou dostavil do ředitelny. Netušil, co má očekávat, ale přítomnost jeho otce a Pottera ho svým způsobem trochu vyděsila.

Jako první nečekaně zareagoval Lucius. „Poklekni,“ přikázal mu.

Draco se na něj zaraženě podíval s nevírou, co po něm chce. Lucius však na místo vysvětlování srazil svého syna kouzlem k zemi.

„To bylo trochu zbytečné a přehnané, Luciusi,“ klidným hlasem k němu pronesl Salazar, zvedl se ze křesílka a přešel k chlapci, který se právě pokoušel sesbírat se země. „Možná bude lepší, když ještě chvíli zůstaneš na zemi,“ doporučil mu a sejmul ze sebe kouzlo svého mladického vzhledu. „Vím, že vůbec nechápeš, co se teď děje, ale já právě teď nemám čas na dlouhé vysvětlování. Časem ti o tom všem jistě rád poví tvůj otec, kterého jsem už se vším seznámil. Pro tuto chvíli stačí jen, když budeš vědět, že po jisté nehodě jsem se dostal do daleké minulosti a byl jsem krevně adoptován Latharnem Zmijozelm a stal se tímto ze mě Salazar Zmijozel.

Zůstal bych v té době, ale došlo mi, že prastarý nepřítel kouzelnického světa Řád Morgany le Fay přežil do této doby. Zrození Voldemorta se nestalo samo o sobě. Dost tomu pomohli, aby zajistili poškození školy. Kdo vládne zde, má nad kouzelnickým světem moc, a proto musíme všemi silami zabránit, aby se ho zmocnili, jinak už totiž pak nebude místa, kde bychom skryti před mudly mohli v klidu žít.

Mám plán jak je zastavit, ale k jeho uskutečnění potřebuji tebe. Pár dní před posledním prasinkovým víkendem před Vánoci potřebuji, aby bylo odhaleno, kým se Harry Potter stal. Jak znám Godrika Nebelvíra, jistě se neudrží, aby se veřejně nezasmál tomu, že jsem studoval v jeho koleji. Aby se tak však stalo, musí být odhalen jeho obraz ve Velké síni. Je chráněn starou mocnou runovou magií, ale i tak věřím, že si dokážeš s úkolem prolomení tohoto kouzla poradit. Kde se obraz přesně nalézá, ti prozradí můj otec, byl u toho, když obrazy byly pověšeny a následně zastřeny. Přislíbil mi, že ti se vším bude nápomocný a už na tebe čeká.

Možná se ti zdá tento úkol nemožný, ale věř, že to není tak obtížné, jak se zprvu může jevit. Věřím ti Draco, a spoléhám na tebe. Za to, co potřebuji, aby jsi udělal tak, aby se zdálo, že je to vše jen pouhou neočekávanou náhodou, ti dám odměnu už teď. Zbavím tě tvého znamení, které jsi s hanbou nucen nosit,“ pronesl k němu a podal mu kousek dřívka. „Zakousni se,“ doporučil mu.

Draco celou dobu s nevírou poslouchal a občas se neubránil tomu, aby nepohlédl směrem k otci. Ten se však zdál stoicky klidný. Bál se, obzvláště když zjistil, že mu vše není sdělováno jen tak a něco po něm ten muž chce. Své poslání však mlčky přijal. Kdyby s tím otec a samotná ředitelna školy nesouhlasili, zastavili by ho, nebo v to alespoň doufal. Roztřesenou rukou tedy přijal kousek dřívka a vložil si ho mezi zuby.

Oči se mu rozšířily, když začal nad svým odhaleným předloktím poslouchat inkantaci v jazyce, kterému nerozuměl. Na hlubší zamyšlení nad tím, co je to za magii však neměl sílu, bolest, která ho zaplavila, byla k nevydržení a moc se od samotného cruciatu ani asi nelišila. Po chvíli však bylo po všem a on spatřil své přeměněné znamení smrtijeda na obrazec připomínající mu nějakou runu.

„Je to znamení Merlina. Za starých dávných časů ho s hrdostí nosili všichni, kdo v kouzelnickém světě žili. Tím, že ho máš, jsi vázán teď jediným slibem a to tím, že budeš chránit kouzelnický svět. Nic víc a ani nic míň,“ vysvětlil mu Salazar. „Doufám, že je to jasné, že dokud nebude po všem a zrádci našeho světa nebudou poraženi, nesmí o tom znamení nikdo vědět. Oni o mém návratu netuší a tak to musí do správné doby zůstat,“ na závěr mu připomněl.

Draco horečně přikývl. Zatím nebyl schopen jediného slova, jak byl šťastný, že se dočkal takového nečekaného očištění, se kterým ani nepočítal, že je kdy možné. Teď by byl asi pro Salazara Zmijozela ochoten udělat mnohem víc než se po něm žádalo. Pohled štěstí vepsaný v otcových očích za to, co pro něj zakladatel jejich koleje udělal, byl k nezaplacení. Trochu se mu to tak celé zdálo jako krásný šílený sen, již se mu zdál, ale věděl, že nespí, nebo snad ano?

„Teď Draco prosím jdi, tvůj otec ti jistě dá brzy vědět,“ vyzval Salazar zasněného mladíka.  Sledovat ho takto, bylo vskutku zvláštní. To jak se teď choval, mu moc nepřipomínalo to, jak si ho z dětství pamatoval, ale i přes to cítil, že mu může věřit. Ten úkol nebyl snadný, ale jeho otec mu zajisté dokáže poradit se vším, nejen s umístěním samotného obrazu, jen se ho stačí na to zeptat, tak snad je Draco dost moudrý, aby tak opravdu učinil.

 

Severus zaskočeně hleděl na svého manžela, který ho neplánovaně poctil svou návštěvou. „Co tu děláš?“ zajímal se, ale jeho otázka nečekaně nevyzněla tak kousavě jak zamýšlel. Měl rád svou samotu, ale nesetkat se několik dní s živou duší a nemoci ven, bylo i na něj trochu příliš. Ve skutečnosti Harryho viděl díky tomu rád, ale nepřiznal by to nahlas živé duši a to ani, kdyby ho mučili.

„Nebelvíři si myslí, že jsem na ošetřovně a Pomfreyová zas, že jsem ve věži, takže mám pro jednou klidnou noc. Jinak také přeji krásný večer. Pěkně jsi to tu předělal,“ s uznáním pronesl Salazar při pohledu na své komnaty, tedy přesněji, teď už jejich komnaty. Severus se od navrácení své hůlky evidentně pěkně činil. Vypadalo to tu teď pro něj trochu nezvykle, ale větší pohodlí, jež se skvělo v modernějším stylu nábytku a celého uspořádání prostoru, nebylo k zahození. Jen si bude muset trochu zvyknout, ale to se snad rychle poddá.

Salazar se spokojeně usadil do nového křesílka a zavolal si k sobě Onchua, aby mu donesl láhev červeného vína a dvě sklenky.

„Jestli mě plánujete, Pottere, opít, tak vás varuji, že tímto ničeho nedosáhnete,“ jedovatě k němu pronesl Severus, jen před něj přistavil plnou skleničku tmavě rudého moku.

„To si snad s tebou nemohu připít na úspěch, drahý? Finnigen je už naším špehem a s Minervou, Luciusem a Dracem je vše také zdárně vyřízené,“ s nevinným úsměvem se ho Salazar dotázal.

„Zakazuji ti, aby jsi mě oslovoval drahý,“ bouřlivě se ohradil Severus naštvaný z takovéhoto oslovení.

„Já jsem si také přál, aby jsi mě neříkal Pottere, a ty jsi to i přes to právě porušil,“ namítl Zmijozel vážným hlasem.

Sever si nešťastně povzdechl a raději se už k tomuto tématu rozhodl nevracet. „Přemýšlel jsem, že bych se pokusil spojit Protivlkodlačí lektvar se Stabilizačním lektvarem,“ obznámil mu téma svého nového soukromého projektu, kterým si tu rozhodl krátit své dlouhé osamělé chvíle.

„Zajímavé myšlenky,“ uznale pronesl Salazar po chvíli, když si v hlavě přebral, co jeho manžela k této myšlence vedlo. Stabilizační lektvar by možná dokázal lykantropa udržet při úplňku v lidské podobě a protivkodlačí zajistit, aby byl při smyslech. Dalo se těžko říct, jestli to bude fungovat, ale za vyzkoušení a trochu té námahy to jistě stojí. „Mohlo by to fungovat, ale propojit je nebude snadné,“ upozornil. Odděleně je nešlo použít, vzájemné nežádoucí účinky při pozření obou bez úpravy, bylo velikým rizikem s vysokou pravděpodobností smrti dané osoby.

„Toho jsem si vědom. Větší starosti, než vyřešení problému vzájemné nežádoucí reakce přísad z lektvarů, mi dělá starost i to, že lektvary s lidskou krví mají oproti vlkodlačímu lektvaru výrazně kratší účinnost působení,“ zamyslel se Severus.

Salazar postřehl odloženou knihu u manželova křesla, která nebyla žádnou jinou než tou jeho o lektvarech, které vymyslel nebo znatelně upravil. Evidentně se k ní jeho manžel opakovaně vracel a to ho vnitřně velmi zahřálo. „S tím bych si takové starosti nedělal. Pokud je zvládneš úspěšně propojit a já o tom nijak nepochybuji, tak poté maximálně dotyčný za noc bude muset vypít o nějakou tu dávku lektvaru navíc. Sice by to nebyl lék na lykantropii, ale hodně by se mu to blížilo, vzhledem k tomu, že při pravidelném užívání při úplňku by se daný člověk nemusel ani nikdy v životě proměnit, začal by ho užívat už od počátku svého pokousání. Teď lituji, že ráno budu muset opět odejít.  Na tomto lektvaru bych s tebou velmi rád pracoval,“ přiznal mu zkroušeně.

Severus mu na oplátku věnoval triumfální výraz.

Zbytek večera se dál oba spolu bavili o tomto novém lektvarovém projektu. Vznášeli nejrůznější myšlenky jak se s jednotlivými konkrétními problémy vypořádat. Některé z nich byly nerealizovatelné a jiné zas stály jistě za odzkoušení. Plně ponořeni do tohoto hovoru, jim čas nekompromisně plynul. Ani jeden z nich si neuvědomoval, jak spokojení při takto stráveném společném večeru byli.

Když dopili láhev vína a den se už přehoupl přes půlnoc v nový, vydali se poprvé společně spát.

Salazar byl trochu napjatý, bál se, jak Severus bude reagovat, když si ho v posteli opět přitáhne k sobě a přitiskne se k němu. S překvapením však zjistil, když tak učinil, že druhý muž nijak neprotestuje a ani nijak se nesnaží uhnout před letmým polibkem do vlasů. Nejraději by se pokusil o něco víc, ale věděl, že na další krok je zatím moc brzy. Už teď na něj jeho manžel reaguje daleko lépe, než očekával, že po té, co mu provedl, bude.

„Dobrou noc,“ tichým hlasem mu popřál.

Severus už v polospánku jeho směrem něco nesrozumitelného zabručel, čímž na Salazarově tváři vykouzlil nezamýšlený šťastný úsměv, který mu vydržel do okamžiku, kdy i on po chvíli sám znaveně usnul.

 

 

 

Komentáře   

0 #7 Makkina 2016-11-17 17:38
Opět, nádherný díl. Moc se těším na pokračování :-)
Citovat
+1 #6 Achája 2016-11-16 20:58
Přečetla jsem dvě poslední kapitoly najednou a děj byl tedy požehnaný. Severus se sotva stihl rozkoukat a už ho zvládli oženit:-D
Ovšem nejvíc jsem teď zvědavá, jak dlouho Salazar zvládne hrát své mladší já a neprozradit se, když už je vlastně úplně jiný.
Inu zajímavé:-)
Citovat
0 #5 KiliaIce 2016-11-13 22:05
To bolo úžasné. Vážne neviem ako sa dočkám pokračovania. Snáď to nebude až tak neskoro. Teším sa ako to bude pokračovať a hlavne na reakcie, keď sa všetci dozvedia pravdu :D :D :D
Citovat
0 #4 ester 2016-11-12 06:49
Ked som videla, ze tato poviedka ma byt o Salazarovi a Godrikovi, vobec sa mi do toho nechcelo, o nejakych archaickych pribehoch sa mi nechcelo citat :-). Prave som docitala vsetky diely a som rada, ze som to urobila, lebo sa mi pribeh pacil. Super si tam posplietala minulost s pritomnostou, pomenila dejiny kuzelnickeho sveta. Tesim sa ako sa bude vyvijat vztah medzi manzelmi :lol:
Citovat
+1 #3 Vaytra 2016-11-11 23:55
Úžasná kapitola :lol: moc se mi líbilo chování Luciuse a poznámka o Godrikovi :D
Citovat
0 #2 chocholanka 2016-11-07 18:22
Vďaka za venovanie :) Veľmi si cením snahu a pridaný rozhovor :) Kapitola je super. Páči sa mi ten rešpekt, ktorý slizolinčania majú voči Salovi. Nezávidím Sevovi, že je ta zavretý celý deň sám...ale na druhej strane to je výhoda pre Salazara, lebo je potom prístupnejší k jeho spoločnosti. Teším sa na ďalšiu kapitolu :)
Citovat
+1 #1 Lady Corten 2016-11-07 16:19
Děkuji za všechny komentáře z předchozí části. Opět je díl delší než ten předchozí, tak si ho užijte. Začátek věnují chocholatce, protože jsem ho napsala kvůli ní. Rozhovor Salazera s otcem nebyl totiž původně v plánu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla