Tajemství časů - Kapitola 13

Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 13 - Touhy

 

Salazar rázně vyšel ze své laboratoře a zamířil si to přímo k obrazu. Pobouřilo ho, když zjistil, že měl Severus pomoc v podobě jeho otce. Neměl mu pomáhat, neměl na to právo! Všechno tím jen zkazil. Snape na to měl přijít sám bez pomoci. Jen tak měl určitou jistotu, že přijme to, kým se skutečně stal. Teď to však nebylo jisté a to se mu vůbec nelíbilo. Všechno se tím jen zkomplikovalo.

„Neměl si právo mu to říct!“ pustil se s rázností do obrazu, jen co se jeho pohled střetl a tím portrétovým.

„Původně to nebyl můj záměr, ale stalo se,“ přiznal mu Latharn. „Byla to sice má chyba, ale já nejsem jediný, kdo je tu na vině. Neměl jsi mu to tajit, ať tě k tomu hnal jakýkoliv důvod. Oba jste mě velmi zklamali v mnoha věcech a ty především tím odvarem. Co tě to vůbec napadlo mu dát skřítčí odvar?!“

„Nečekal jsem, že na něj bude mít až takový nežádoucí vliv,“ pronesl sklíčeně Salazar a ztěžka se usadil na židli stojící nejblíže k portrétu.

„Chyby se občas stávají, to se dá pochopit. Ale to, nad čím mi zůstává rozum stát, je doba, jež jsi ho v tom stavu udržoval. Zatraceně, čtyři dny?! Ztratil jsi rozum? Něco od něj potřebuješ, a ty mu provedeš něco takového. To rozhodně není dobrý začátek. Obzvláště když jsi mi tvrdil, že to, co tě dovedlo až ke mně, bylo motivováno tvou touhou hledající způsob, jak by ses mu mohl za vše omluvit,“ připomněl mu.

„Já vím, ani na podruhé jsme spolu nezačali dobře,“ připustil s tichým povzdechem a na chvíli zvrátil hlavu vzhůru a zahleděl se na strop, než opět pohlédl zpátky na svého otce.

„Tak to zkus napotřetí a jednou konečně pořádně,“ poradil mu Latharn.

„To nezáleží jen na mně. Na poprvé to byl on, díky komu naše vztahy nebyly Merlin ví jaké,“ zavzpomínal Salazar.

„Řekl bych, že teď jste si kvit,“ shrnul to stručně otec a uzavřel tím tuto záležitost. Nechtěl se s ním pouze hádat. Syn se rozhovoru s ním vyhýbal už celé týdny. Jako obraz s ním ještě ani jednou pořádně nemluvil. Vyhýbal se mu a vždy, když zkusil začít, odbyl ho a s nějakou výmluvou zbaběle utekl. Ale chápal proč. Nevyčítal mu to. Jeho situace nebyla zrovna nejlehčí. „Salazare, přestaň oddalovat nevyhnutelné. Už prosím přede mnou více neutíkej. Tím, že to děláš, jen víc sebe trápíš a život mi tím nevrátíš a ani neprodloužíš. Smiř se s tím, jak věci jsou a jdi dál,“ úpěnlivě ho prosil.

„Smířit se? Jít dál?!“ vylítl na něj Salazar a vyskočil zpátky na nohy. „Všichni jsou mrtví! Nezbyl mi nikdo, koho bych znal!“ křičel a z jeho hlasu byla slyšet velká bolest.

„Já vím, ale věděl jsi předem, že to tak bude, když ses sem vracel,“ podotkl Latharn, i když jemu samotnému ta slova lámala srdce. Nebyl jediný, koho musel syn oplakat. Krom něj tu byl i jeho bratr, Godrik a mnoho dalších. Každá z těch ztrát bolela jinak, ale nejhorší ránu na srdci měl od Nebelvíra. Sice se na něj velmi zlobil, když odcházel a nedokázal mu odpustit tu svatbu, ale přesto ho stále hluboko ve svém srdci miloval, i přesto, že si to asi ani on sám nechtěl připustit. A nejhorší na tom byl fakt, že poslední slova, co pronesli, byla v hádce a vzteku bez možnosti budoucího smíření. No, jak se to však vezme, pomyslel si Latharn a svým hlasem prolomil ticho, co nastalo.

„Hledal tě. Čekal, až se vrátíš do školy, aby se s tebou usmířil. Chtěl tu svatbu kvůli tobě nakonec přeci jen zrušit. Tvůj odhad byl v tomto vskutku správný. Čekal. Když ho skřítci informovali, že jsi zpět, šel do tvých komnat. Když jsi tam nebyl, myslel si, že jste se minuli a šel jsi k němu, ale ani tam tě nenašel. Prohledal tedy celou školu, ale marně, a tak se nakonec vrátil zpátky do sklepení a tam zjistil, že jsou tvé pokoje zapečetěné. Pokusil se probourat dovnitř, ale skřítci mu v tom zabránili. Zaskočený s nimi bojoval, ale prohrál. Pokořen je prosil, aby mu řekli kde jsi, ale oni odmítli. Když však viděli, jak je zlomený, prozradili mu nakonec, že jsi jednou pro vždy pryč a snaha se dostat do tvých komnat mu nijak nepomůže. Ještě ten den se vydal za mnou v naději, že tě v našem sídle najde. Zoufalý mě prosil, abych mu řekl, kde jsi, a tak jsem mu nabídl, že mu vše prozradím, ale s podmínkou neporušitelného slibu. Přijal, a tak se dověděl o tobě pravdu. Zprvu nevěřil, myslel si, že si vymýšlím, ale postupně pochopil, že to není žádný žert a že tě nikdo včetně něj už živý nemá naději spatřit,“ vyprávěl mu o jejich osudovém míjení v posledních okamžicích, co jeho syn strávil v minulosti.

„Proč mi to vůbec všechno říkáš?! Je to snad nějaký tvůj zvrácený způsob trestu za ten odvar?“ bolestně na něj vyštěkl Salazar. Měl co dělat, aby mu nezačaly téct slzy. Tušil to, že tam někde uprostřed noci ho Godrik na škole hledá, a nemýlil se.

„Ne, ten důvod je úplně někde jinde. Ještě ten den jsem na Godrika naléhal, kvůli těm obrazům. Odmítl se jich vzdát, ale byl dostatečně soudný, aby je řádně zabezpečil. Až přijde ten správný čas, najdeš ho ve Velké síni. Zlomit ta bezpečnostní kouzla sice nebude snadné, ale ty najdeš cestu,“ prozradil mu.

Salazarovi se šťastně zablýskalo v očích. Důvod toho však byl úplně jiný, než Latharn očekával.

„Mohl jsem si myslet, že mě neuposlechne. Takto riskovat dokáže jen vskutku pravý nebelvír. Pro jednou je to však dobře. Naposledy mi bude moci pomoci proti těm zatraceným krvezrádcům, i když to sám možná ještě netuší. Tohle řeší jeden z mých problémů, který jsem ve svém plánu doposud měl,“ spokojeně pro sebe se zamyšlením pronesl.

Otec zaskočeně hleděl na svého syna. Takovouto reakci vůbec neočekával. Když se však nad tím hlouběji zamyslel, obratem mu to došlo. Válka s krvezrádci byla to jediné, co mu z minulosti zůstalo. Držel se jí tedy zuby nehty a jistě se jí jen tak nevzdá. Ta tenká nitka pro něj teď byla mnohem důležitější, než by si kdo mohl myslet. Pomáhala mu vyřešit vnitřní zmatek v tom, kým je a stala se cestou, jak se smířit s bolestí, co teď v srdci byl nucen nosit. „Jsi si naprosto jist, že řád Morgany le Fay stále existuje?“ ujišťoval se. Když s ním naposledy ve svém životě vedl vážný rozhovor o zachování řádu, pouze spekulovali. Potřebovali skutečný důkaz toho, že tu stále jsou mezi nimi.

„Díky značné pomoci informací od skřítků jsem si tím naprosto jist,“ ubezpečil ho Salazar. „Naše domněnky byly tehdy správné. Válku s Voldemortem zařídili vskutku oni. Pomohli ho stvořit. Rozdmýchávali svár a pak vše kontrolovali z obou stran. A doposud jim vše vycházelo. Závěrečná bitva se odehrála tam, kde potřebovali. Ochrany hradu jsou teď poškozeny a jim jen už zbývá čekat na okamžik, až tu bude méně lidí, aby si získali svou odměnu v podobě vřídla. Minimálně jedno z proroctví týkající se vřídla se muselo u nich ve vyprávění přes veškeré naše snahy zachovat. Stále věří v jeho existenci. V tomto směru jsme tehdy selhali. Připravovali se nás dlouho. Vyvarovali se zbrklostem a poučili se z chyb, co za staletí udělali a které vedli k jejich neúspěchům.  Tentokráte to měli vskutku promyšlené. Trpělivě spřádali své plány desítky let a skrytě tahali za nitky, a kouzelnický svět pak poslušně dělal to, co potřebovali. Naštěstí pro nás však jejich závěrečný krok plánu má jednu trhlinu. Počítali s mnohým, ale rozhodně ne se mnou. Pokud neudělám chybu, rozdrtím je jediným rychlým úderem.“

„Dej si pozor, aby tvou past neprohlédli. Nepodceňuj je.  Z krvezrádců se stali zkušení a záludní nepřátelé,“ varoval ho Latharn, i když zatím neznal žádné podrobnosti z těch věcí, co jeho syn na ně chystal.

„Dám,“ přislíbil mu. „Do teď nad námi měli jednu výhodu, díky níž nám doposud unikali. Tu však už ztratili. Díky tomu, co skřítkové za ta léta nashromáždili, už vím, co jim pomáhalo řád udržovat tak dlouho při životě a proč tehdy Aodhanovou smrtí sice značně oslabili, ale nezanikli. Nemají jen jednoho vůdce, nýbrž dva. Což se odvíjí od počtu žáků samotné Morgany le Fay. Když umírala, nezvolila si jednoho z nich, aby převzal její místo, a tak její pozici začali zastávat oba a dál tak sami udržovali její myšlenky při životě, a to se zachovalo i do současnosti.“

„Zajímavé. Sudé číslo je netypické. Dvojí vedení jim musí činit značné potíže. Pokud jejich představení nebyli v úplné shodě, neměli šanci na úspěch. Což se muselo po dlouhých staletích změnit, a proto dokázali tentokráte po tak vzdálené době zajít ve svých záměrech až tak daleko. Tato dvojice je velmi nebezpečná, stejně tak, jako Aodhan v našich dobách. Pokud chceme i teď nad nimi vyhrát, musíme znát totožnost alespoň jednoho z nich,“ zamyslel se Latharn.

„Díky skřítkům znám dokonce jména obou,“ pochlubil se mu Salazar. „A nejsou jimi nikdo jiný než ti, co už dobře známe - Křiklan a Umbridgeová.“

„Dopadne-li to dobře, konečně tato táhlá válka skončí,“ pronesl s nadějí v hlase Latharn. Jména těch dvou ho sice trochu překvapila, ale jak se nad tím zamýšlel, ne až tak docela moc. Křiklan s Umbridgeovou byli sice nebezpeční a záludní, ale nepřišli mu jako neporazitelní. Jejich charaktery nesly mnoho vad, kterých proti nim mohli využít.

„Tím si nejsem tak úplně jist,“ přiznal mu. „Mince má vždy dvě strany. Zničíme-li jednoho nepřítele, ukáže se další. Dokud svět bude rozdělen na kouzelnickou a nekouzelnickou část. Vždy tu bude někdo, kdo je bude chtít nějak sloučit a někdo, kdo je bude chtít zase udržet rozdělené,“ upozornil. „Odvěkou pravdou je, že je lepší nepřítel, kterého znáš, než někdo nový, neznámý. Proto, ač se mi to nelíbí a sám bych si osobně přál něco jiného, v zájmu kouzelnického světa nechám ty, co se nebudou účastnit pokusu o zmocnění se vřídla, na pokoji. Jejich další aktivity se však pokusím kontrolovat zevnitř svým člověkem. Nemíním je nechat jen tak bez dozoru netucha, co dále, popřípadě proti nám, plánují.“

„Svého člověka?“ pozastavil se nad tím pochybovačně Latharn. Nezaznamenal, že by jeho syn začal už nějak aktivně jednat, natož, aby měl možnost získat pro sebe dokonce špeha.

„Přesněji, mám tedy na tento post vybraného kandidáta - Seamuse Finnigana,“ upřesnil Salazar zdráhavě. „Je více než schopný. Kdybych díky skřítkům nevěděl, že má jejich znamení, nikdy bych ho na krvezrádce netipoval.“

„Proč soudíš, že ho dokážeš pro nás získat, když je tak zdatný a doposud dokázal proti své osobě nevzbudit jediné podezření?“ zapochyboval otec.

„Protože, dle mého odhadu, zašel daleko dál, než byl jeho samotný úkol. Poslední rok války působil velmi aktivně za stranu světla. Odhaduji, že měl dávat lidem naději, aby se nevzdávali a konečný střet světlé a temné strany se vůbec uskutečnil. Chvílemi se to pro mnohé muselo zdát vskutku jako beznadějné a vítězství temné strany jisté. Finniganova aktivita byla však veliká a několikrát to i na svém zdraví díky tomu odskákal. Tak daleko by jen kvůli úkolům od svých nadřízených pravděpodobně nezašel,“ objasnil mu Salazar důvod svého rozhodnutí.

„Samé spekulace a nic jistého,“ upozornil ho Latharn.

„V našem zájmu tedy doufejme, že se nemýlím,“ vážným hlasem oznámil Salazar.

„Náš rozhovor se však právě stočil trochu jinam. Předbíháme. Nejdříve musíme vyřešit současný problém, a pak můžeme plánovat zbytek,“ pokusil se Latharn svého syna uzemnit.

„Všechno souvisí se vším. Potřebuji ho už teď. V mém plánu má sehrát nemalou roli,“ vysvětlil otci.

„Budiž tedy, ale spíše se snaž držet současnosti než fantazírovat o budoucnosti. I kdyby se ti totiž vše zdařilo tak, jak si přeješ a měl jsi mezi krvezrádci i po tom všem stále špeha, nemůže to dělat věčně. Co pak, až i váš čas se završí? Opět pak mohou získat na síle a stát se pro kouzelnický svět nebezpeční, obzvláště když už se jednou dokázali dostat tak daleko,“ zajímal se Latharn. I přes synovy logické argumenty by stejně nejraději viděl všechny krvezrádce do jednoho mrtvé.

„Jeho úkol by nebyl napořád. Jen by mi poskytl čas provést v kouzelnickém světě takové změny, které by nynější společnost zastabilizovaly, a tím by i ubyl počet extrémistů jakéhokoliv smýšlení a původu. Řady krvezrádců by pak už neměly tolik příležitostí, jak získat kouzelníky pro svou věc a rozšířit jimi své řady do takových rozměrů, aby se opět pro nás stali skutečnou hrozbou,“ nastínil mu svůj plán do budoucna.

„Míříš vysoko,“ upozornil ho Latharn vážně.

„Jen tak, jak si mohu dovolit. Mýlili jsme se. Voldemort nemohl za prasknutí obelisku. To já ho svou cestou zničil, a já ho také v pravý čas opravím. Proroctví se tedy týká čistě mě. To mě jím byla dána moc určit osud kouzelnického světa a já toho hodlám využít. Nepromarním příležitost, která se mi naskytla,“ pochlubil se otci, že už zcela rozluštil plný význam těch proroctví.

K tomuto se Latharn raději rozhodl, že se nebude prozatím vyjadřovat. Na jednu stranu byl na svého mladšího syna velmi hrdý, ale na tu druhou měl o něj velký strach. Neměl v úmyslu ho však svými obavami znejistit, to by stejně k ničemu dobrému nevedlo. „Dlouze už mluvíme, ale doposud jsem o tvém plánu, jak zabránit krvezrádcům dostat se ke vřídlu, krom pár náznaků, neslyšel nic konkrétního,“ podotkl se zájmem.

„Protože pokud nevyřeším problém s přísadami do lektvarů, které postrádám, budu ho muset od základu celý přebudovat. Severus má jakožto oficiálně mrtvá osoba účty v bance zmražené, a hotovost, co u sebe má, můj problém neřeší. Já se ke svým účtům nedostanu. Minimálně do doby, dokud se mé mladší já nevydá do minulosti, ale i tak je pak otázkou, jestli se díky krevní adopci k nim vůbec kdy budu moci dostat. Tím, že jsem se vzdal svého původního jména a minulosti, jsem se tím i po právní stránce pravděpodobně vzdal i nároků na jmění, co jsem v té době vlastnil,“ zasmušile se zamyslel Salazar.

„Máš pravdu, všeho, co ti tehdy náleželo, jsi se krevní adopcí vzdal. Kdyby sis však se mnou dávno promluvil, věděl bys už, že jsem s tím počítal a jako tvůj otec jsem tě rozhodně nehodlal nechat bez prostředků. Kdyby ses alespoň na chvíli pozastavil nad těmi malými truhlami, co jsem ti tu přes skřítky nechal v knihovně uložené, zjistil bys už před časem, že jedna obsahuje drahokamy a druhá některé z rodových šperků. Sice to není tolik, co dostal ode mě tvůj bratr, ale díky dlouhé době většina z těch věcí nabyla daleko větší ceny,“ na počátku káravým hlasem k němu pronesl Latharn.

„Děkuji, otče. Máš pravdu, neměl jsem se ti vyhýbat. Teď mě však prosím omluv. Musím si něco zařídit,“ zazpytoval svědomí Salazar a přešel k truhličkám, o jejichž obsah ho doposud nenapadlo se zajímat. Do té o něco větší se šperky jen zběžně nahlédl. Nad tou druhou se však pozastavil déle a po chvíli váhání nakonec z ní vytáhl jeden diamat střední velikosti.

„Onchu,“ povolal obratem k sobě skřítka.

„Přejete si, vznešený?“ zajímal se skřítek s malou úklonkou.

„Na zítra mám pro tebe speciální úkol. Kdyby tě kdokoliv během něj volal, nereaguj, dokud ho nedokončíš. I kdybych to měl být já sám. Pověř nějakého jiného skřítka, který tě ve všem po tu dobu zastane. Tvůj úkol bude následující. Potřebuji sehnat tyto přísady do lektvarů v množství, co je na seznamu uvedeno,“ pronesl a podal Onchuovi seznam, který sepsal před chvíli, když se v laboratoři snažil uklidnit po hádce se Severusem. „A dále potřebuji, abys zakoupil myslánku. Tu však potřebuji už ráno, proto než odejdeš, přenes sem dočasně tu z ředitelny. Neboj se, pochybuji, že by jí Minerva těch pár hodin nějak postrádala. Jak ji znám, je to věc, kterou ona nijak nevyužívá. Nejtěžší na tvém úkolu však bude následující, a to placení. Mám u sebe diamant. Jeho cena ti na vše bude stačit a ještě by ti určitě mělo k tomu dost zbýt. Najdi nějaký černý trh a tam ho vyměň za galeony. Neber první nabídnutou částku. Smlouvej a snaž se dostat co nejvíc. Pokud to bude třeba, obejdi klidně i několik lidí ochotných ho na černo zakoupit. Nikomu při tom neříkej své pravé jméno. Nějaké si pro tento úkol vymysli. Mé jméno nikde neuváděj a ani to, že jsi z Bradavic,“ instruoval ho, přičemž si skřítka řádně prohlédl.

„Tvé oblečení však prozrazuje, odkud jsi,“ nespokojeným hlasem zkonstatoval. „Zatracené vaše zvyky s oblečením. Nic ti na tento úkol nemohu poskytnout,“ zanadával naštvaně Salazar. „Můžeš si ho sám dočasně přeměnit?“ napadla ho obratem spásná myšlenka.

„Zajisté, můj pane. Jak si přejete, aby vypadalo?“ zajímal se skřítek, který se zdál celým tím svým posláním přímo nadšený.

„Povlak na polštář,“ nadhodil Salazar s trochou lhostejnosti.

Onchu přikývl a jeho bradavická uniforma rázem změnila svůj vzhled.

Salazar si ten čistoskvoucí bílý kus látky prohlédl. „Než vyrazíš, tak si to ještě nějak ušpiň a místy potrhej a prodři, aby to vypadalo, že to už nosíš celé roky. Jinak je to dobré,“ pochválil ho. „Pokud nemáš nějaké otázky ke svému úkolu, tak můžeš jít.“

„Onchuovi je vše jasné. Vznešený se na Onchua může spolehnout,“ přislíbil mu a zmizel pryč.

 

Následující ráno se na Salazarově tváři po probuzení rozhostil spokojený výraz. Když šel spát, Severus ještě v laboratoři uklízel a tak měl díky tomu možnost dobrovolné volby, kde ulehne. On si vybral, nespal někde na podlaze nebo skroucený v křesle, nýbrž vedle něj. To bylo dobré znamení.

Potichu se zvednul, převlékl se, rychle provedl ranní hygienu pár rychlými kouzly a vytratil se do centrální místnosti.

Na jednom z konců jídelního stolu už stála myslánka. Ani ho moc nepřekvapilo, když zjistil, že se v ní ještě stále nachází Snapeovy vzpomínky. Opatrně je všechny vyjmul a vložil do přivolaného flakonku z laboratoře. Teď byl na řadě on. Když však na tu poklidnou hladinu tekutiny oproštěné o všechny předchozí vzpomínky hleděl, něco ho napadlo. Původně měl v plánu Severusovi poskytnout jen pár vzpomínek týkajících se krvezrádců, které mu měly pomoci lépe poznat povahu jejich nepřítele, teď ho však napadla spásná myšlenka, jak by možná mohl vše zachránit a získat si jeho plnou důvěru. On mu už své osobní vzpomínky dobrovolně i nedobrovolně poskytl. Teď byla řada na něm.

Rozhodl se mu ukázat vše bez cenzury, bez selekce. Uvidí, co všechno za ty roky v minulosti prožil a co se mu stalo, včetně všech jeho úspěchů i neúspěchů a selhání. Pozná, kým se stal a jak k tomu došlo. Dokonce tím i vyřeší problém s mylnými informacemi týkající se jeho osoby, co se v této době kolem něj vypráví. Dá Severusi Snapeovi možnost poznat skutečného Salazara Zmijozela a ne jen pouhou temnou legendu, kterou pro něj doposud byl.

Postupně dával do myslánky jednu vzpomínku za druhou. Začal koncem války, aby Severus měl přehled, co se v kouzelnickém světě zhruba tak dělo, pak přešel na vzpomínky na soud, kde jeho jméno očistil. Další vzpomínky už začaly být daleko osobnější. Ukážou mu, jak hledal jeho tělo, ale marně, jak se pokoušel zjistit, proč nevisí v ředitelně jeho obraz a jak se snažil dopátrat toho, jak opravit magii hradu. Na závěr vložil do myslánky vzpomínky na svůj poslední den strávený jako Harry Potter. Pozná, jak se do minulosti přesně dostal a za jakých okolností. Zauvažoval, jestli mu tam má dát i vzpomínku, jak se probral a poprvé ve svém životě mluvil s Latharnem, ale nakonec došel k závěru, že tu mu s dalšími ukáže až další den. Pro dnešek těch vzpomínek bylo více než dost.

Když byl hotový, usadil se teprve k jídlu a po té s knihou v ruce dál u stolu trpělivě čekal, až se Severus probere.

Dopoledne bylo už ve své polovině, když teprve Snape vyšel z ložnice.

„Dobré ráno,“ zdvořile ho pozdravil, ale jako odpovědi se mu dostalo jen pouhého nebezpečného pohledu říkajícího vše. Raději to přešel bez komentáře a začal opět mluvit sám.

„Jsem si vědom toho, že ani tentokráte jsme spolu nezačali dobře. Omluvy mi poslední roky dvakrát moc nejdou, ale mám tu jeden způsob, jak to jinak provést,“ nabídl mu obezřetně Salazar.

„Nesnažte se, Pottere, nemám na vás dvakrát moc dobrou náladu,“ odbyl ho Severus a usedl k jídlu s nadějí, že se v klidu nají. Než si však stačil na svůj připravený talíř něco nandat, byl zadržen.

Salazar přešel k místu, kde se Snape usadil a chytil muže nečekaně za levou ruku. „Dokážu vás toho znamení zbavit. Bude to sice bolet, ale výsledek za to zajisté bude stát,“ nabídl mu, ale na odpověď nečekal. Do druhé ruky mu vtiskl kousek dřeva a pak vytáhl hůlku a přiložil jí k vypálenému znamení smrtijeda.

Severus na něj zaskočeně hleděl. Zpočátku se mu chtěl vyškubnout, ale nakonec vidina toho, co mu v životě přineslo už tolik utrpení, převážila. Ve skutečnosti Potterovi nevěřil, že by se znamením doopravdy něco dokázal, ale byl zvědavý, o co se ten domýšlivý muž pokusí, a také především neměl co ztratit. Vložil si tedy kousek dřívka do úst a pevně se zakousl. S údivem pak už jen poslouchal složitou formuli, kterou slyšel. Nebyla pronášená v latině, což bylo něco nevídaného. Nemálo ho to zaskočilo a nejenom to. Bolest, která přišla už při samotném zaříkávání, byla nesnesitelná. Kdyby ho druhý muž pohotově nezachytil, poté co skončil, jistě by se židle spadl.

Chvíli trvalo, než doznívající bolest a křeče v ruce zcela ustaly. Teprve až po té se odvážil na svou levou ruku podívat. Přistihl sám sebe, jak je napjatý s očekávaním a plný naděje, že je znamení doopravdy pryč. Plísnil se za to, nicméně tomu, co obratem nastalo, nedokázal přes veškeré snahy zabránit. Když spatřil, že jeho kůže na ruce není čistá, že se stále něco na ní nalézá, zalila ho veliká vlna zklamání a bolesti.

„Co to je?“ zajímal se ochraptělým hlasem při pohledu na nové znamení, které zdobilo jeho ruku. Nový ornament, který jeho tělo neslo, ani v nejmenším nepoznával a tak to v něm nebudilo dvakrát moc důvěry.

„Merlinovo znamení. Každý kouzelník ho v mé době s hrdostí nosil, a to nejenom kouzelník, ale i mudla, který v našem světě žil. Takovýmto mudlům jsme říkali motáci, abychom je od ostatních nekouzelníků rozlišili. To znamení má v sobě kousek magie. Mudlům  pomáhalo vidět magické bytosti, rostliny a zvířata, ale především jim umožňovalo žít v magicky chráněných místech a dle libosti tyto prostory opouštět a pak se vracet zpátky. Pro kouzelníky pak toto znamení mělo jediný význam - byla to přísaha, že budou chránit a ctít Merlinův odkaz, a tím je náš oddělený kouzelnický svět od světa mudlů. Ničím víc a ani ničím méně toto znamení není,“ vysvětlil mu Salazar a ukázal mu po té i to stejné znamení skvící se na jeho levé ruce. „Je pro mě hanbou, že od této prastaré tradice kouzelníci upustili a dokonce na ni i zcela zapomněli,“ pronesl pobouřeně a stáhl si vykasaný rukáv zpátky dolů.

Severusova rozpačitost byla pryč. Pokud to, co mu právě Potter řekl, byla skutečně pravda, už se za svou ruku nemusel dále stydět. Něco mu však skrytě našeptávalo, že vše má svůj háček a tato záležitost nebude žádnou výjimkou.

„Za tím symbolem se skrývá daleko víc,“ podotkl, aby ho upozornil, že mu to došlo.

Salazar se s povzdechem usadil. Teď přišla na řadu ta horší část vysvětlování, u něhož si netroufal předem odhadovat, jak na to Snape zareaguje.

„Máte pravdu,“ přitakal. „Možná jste už někdy zaslechl legendu, jak Merlin stvořil náš svět. Toto vyprávění obsahuje i zmínku o Morganě le Fay, která s ním nesouhlasila a pokusila se mu v tom celém zabránit. Co však už tato legenda neříká a co se do této doby nedochovalo je fakt, že její žáci po její smrti v boji neustali. Založili řád Morgany le Fay, který usiluje o znovusjednocení světů a získání vládnoucího postavení kouzelníků nad mudly, u něhož věří, že mají na něj zákonné právo. Skrývání se před mudly pokládají za hanbu, kterou je nutné odstranit. Možná vám přijde, že některé z těchto myšlenek nesou jisté známky vznešenosti a mírumilovnosti, ale vězte, že tomu tak není. I přes to, že se mezi nimi po staletí ukrývají a zakládají s nimi rodiny. To je také důvod, proč se v mudlovském světě rodí nekouzelníkum s přibývajícími se věky čím dál tím víc magicky nadaných dětí.

Kouzelníci v mých časech těmto zrádcům naší říše říkali krvezrádci. Vůbec nešlo o čistotu krve, jak se v této době vypráví. Tehdy byl pohled a význam čistoty krve daleko jiný, než je dnes. Tento pojem neměl se skutečnou krví kouzelníka nic společného, poukazoval doopravdy na to, odkud daná osoba pochází a v jakém z dvou světů žije a po jakou dobu. Příklad na vysvětlenou bude však asi nejlepší. Pokud se dvěma mudlům narodil v mudlovském světě kouzelník a zůstal s nimi žít, byl nazíván za nečistokrevného. Pokud však přijal Merlinovo znamení a odešel žít do našeho světa, říkali jsme mu už poloviční a pak jeho děti, i kdyby je měl s motákem, jsme nazývali čistokrevnými kouzelníky,“ vysvětloval mu.

Severus na něj překvapeně hleděl. Nikdy se ani zmínkou doposud nedočetl, že v dávných dobách byl pohled na čistokrevnost až natolik jiný, než tomu bylo v současnosti. Něco mu však říkalo, že na druhou stranu není ani divu. Když se postoj k tomuto tématu u kouzelnických rodin změnil, museli vymazat z historie veškeré dokumenty říkající něco jiného a popírající jejich novou teorii. A jejich preciznost byla evidentně vskutku dokonalá.

Měl nutkání se na něco zeptat, ale protože se zdálo, že Potter ještě neskončil, nepřerušoval ho a se zájmem poslouchal, co dalšího se ještě dozví.

„Jak už jistě předem sám odhadujete, tak vskutku i krvezrádci mají své znamení a to je odpověď na vaší otázku, co se za tím symbolem dalšího skrývá. Naneštěstí to však není vše. Od dob rozdělení světů kouzelníci s krvezrádci bez ustání bojovali. Zpočátku vyhrávali, ale v době, do níž jsem se nehodou dostal, se karty začaly otáčet. Několik let se i vskutku zdálo, že to budou nakonec oni, kdo bude slavit celkové vítězství. Můj otec se však nemínil jen tak vzdát, obětoval tomu vše a nakonec díky precizní politice se výhody dostaly zpátky na naši stranu. V závěrečné bitvě, která se odehrála den před mým návratem zpátky, jsme je porazili a zabili jejich vůdce. Vítězství, které jsme však slavili, nebylo konečné. Někteří krvezrádci nám unikli a na dlouhé roky se skryli. S postupem staletí měli občas jejich vůdci snahu tuto válku obnovit, ale nikdy neuspěli. Vše se změnilo, když se do jejich čela dostal Křiklan. Vyhlédl si mladého Toma Raddleho a začal ho nenápadně utvářet a zpracovávat, a jeho snahy se zdařily. Zrodil se nový temný pán. S čím však nepočítali, byla jeho panická hrůza ze smrti, která ho dohnala ke stvoření viteálů. Zešílel a vymkl se jim naprosté kontrole, a to pocítili na vlastní kůži tím, že Voldemrt začal lovit a zabíjet nečistokrevné ve velkém a bez rozdílů. Započali pomáhat tedy světlé straně, aby tento boj vyvážili. A povedlo se. Chvíli přiživovali jednu stranu, pak druhou a na závěr dosáhli svého. Závěrečná bitva se odehrála přesně tam, kde potřebovali - tady v Bradavicích. Proč toto všechno, a čím je toto místo tak pro obě strany významné, ti ukážou mé vzpomínky.“

Severusovi se šokem rozšířily oči a polil ho studený pot. Ještě to celé nebylo za nimi, což byla věc, kterou ani ve svých nejdivočejších, nejděsivějších snech neočekával. Ano, už mu bylo jasné, proč mu to celé začal Potter vykládat. Tyto informace ho zastihly nepřipraveného a zcela ho odzbrojily.

„Ano, sice jsme porazili Voldemorta, ale ani zdaleka jsme nevyhráli. Jedna bitva je stále před námi a my se na ni musíme řádně připravit. Minimálně máme čas do prvního listopadového víkendu. Do té doby se o nic nepokusili, nebo přesněji do té doby se o nic nepokusí, a dál je to ve hvězdách. Já se však domnívám, že čekají na Vánoční svátky, díky nimž se hrad téměř vylidní. Času na přípravu máme tudíž prozatím více než dost. Mám už připravený plán, ale na ten bude potřeba připravit několik lektvarů, a to především mnoholičný, kterého budeme potřebovat velké množství, a dále posilovací lektvar. Ten je ještě časově náročnější než mnoholičný, proto s jeho přípravou začneme už zítra,“ nastínil mu jejich následující kroky v nejbližším čase.

„Posilovací, a časově náročný?“ zapochyboval Severus s výhružně zdviženým obočím. Konečně se jejich hovor stočil do míst, kde mohl začít adekvátně reagovat.

„Nemyslím tu břečku na posílení těla, kterou znáš ty. Já mám na mysli magicky posilovací lektvar. Dnes by asi balancoval na hranici mezi povolenými a zakázanými lektvary, s mojí úpravou by však na černé listině bez delšího váhaní zajisté skončil,“ pronesl a pak k sobě přivolal dvojici knih, které nechal odlevitovat až před Snapea. „Pro následující týdny bude náš denní režim následující. Dopoledne shlédneš vzpomínky, které pro tebe připravím, a odpoledne strávíme spolu v laboratoři. Večery budeme mít každý sám pro sebe. Dnes však nemáme ještě u sebe potřebné suroviny a tak ti dávám k prostudování tyto dvě knihy. Jedna obsahuje veškeré mé lektvary, co jsem do této doby vynalezl, a i ty, které jsem jen různou měrou upravil, ať už ve směru jen pouhé jejich přípravy či samotné změny jejich účinků, které byly posíleny nebo dokonce rozšířeny na další. Některé lektvary ti budou asi povědomé. S některými budeš zas dobře obeznámen, jako je například Doušek živé smrti. Nalezneš tam však i ty, které byly už dávno zapomenuty, jako je právě magicky posilovací lektvar. Druhá kniha je méně vážná. Zabývá se možnými hrozbami při přípravě lektvarů, a to jak snadných, tak i těch náročnějších. Původně jsem ji psal pro své studenty, ale nestihl jsem ji před svou cestou dokončit, což je defakto případ i té první. Dávám ti ji k dispozici však především kvůli části zabývající se nebezpečím u lektvarů s obsahem kouzelnické krve. Netuším, jak jsi hluboko obeznámen v tímto typem lektvarů, možná je to zbytečné, ale i tak bych ocenil, kdyby jsi do ní alespoň letmo nahlédl,“ požádal ho na závěr Salazar.

Severus jen zamyšleně přikývl a tak Salazar doufal, že alespoň trochu vnímal to, co mu říká. Jen co totiž knihy před Snapem přistály, a on spatřil nápis jedné z nich, hlásající - Lektvary Salazara Zmijozela, začal v nich obratem se zájmem listovat.

„Nejdřív myslánka,“ zvýšeným hlasem na sebe upoutal zpátky pozornost. Obával se totiž, že pokud by to nechal pokračovat takto dál, tak by se na vzpomínky dnes možná ani nedostalo. „A na závěr mám ještě jedno přání. Pokud mě nechceš nazývat mým nynějším jménem, budiž, je to tvá věc. Nebudu tě nutit. Ale důrazně si nepřeji, aby jsi mě více oslovoval Potterem,“ vážným hlasem ho varoval.

„Jak si přeješ… Harry,“ pronesl podrážděně Severus. Tato změna mu nebyla dvakrát moc po chuti, ale protože si zatím nebyl jist, jak moc si může dovolit dráždit tohoto muže, raději tím jeho přání akceptoval.

Salazar si ho vážným pohledem přeměřil, ale protože mu Severus dal výrazem svého těla značně najevo, že pro teď s ním rozhovor skončil, vzdálil se a jen po očku, navrátivší se ke své knize, sledoval, jak jí a pak se bez zaváhání noří do myslánky.

 

Salazar očekával jakoukoliv Severusovu reakci na shlédnuté vzpomínky, ale opět se mu na místo toho od něj dostalo dalšího překvapení. Snape se ani jedenkrát ke vzpomínkám ani kouskem slova nevyjádřil, a to nejenom poprvé, ale i následující dny a týdny. Postupem času nabyl Salazar dojmu, že mu to dělá naschvál. Takový jeho malý vzdor k tomu všemu, co se dělo, a k pozici, do níž ho dotlačil. Až poslední sada vzpomínek u něj dokázala vyvolat jedinou krátkou bouřlivou reakci. Přesněji to byla vzpomínka na okamžik zabití Aodhana, která ho přinutila porušit jeho předsevzetí a reagovat.

„Sektumsempra?! Zešílel jsi, Harry? Uvědomuješ si, jak jsi tehdy riskoval!“ vylítl na něj, jen co se ze vzpomínek vynořil.

„Nedokázal sem si pomoci,“ pronesl jako jediné ten den na svou obhajobu.

Napjatá atmosféra, která mezi nimi vládla každé dopoledne, se však vytratila ve zbytku dne. Lektvary se nakonec ukázaly jako věc, v níž si dokázali přeci jen po pár neshodách porozumět. Po té, co oba přijali fakt, že každý z nich má rozdílný způsob práce a postoj k některým lektvarovým postupům, zvládli si i o něčem promluvit bez hádky a zvýšeného hlasu. Jejich zájem o lektvary je v tomto ohledu spojoval a jejich touha po poznání je v tomto směru dokázala i trochu sblížit a v jejich vztahu určitým směrem trochu posunout k něčemu lepšímu a pozitivnějšímu. Pokrok to byl, ale ne však až tak veliký, protože Severus ho oslovovat Harrym nikdy nepřestal a jméno Salazar ani jedenkrát nevypustil ze svých úst, což se Zmijozelovi moc nepozdávalo, nicméně však na druhou stranu ho nikdy alespoň ani neoslovil jako Pottera.

 

Čas jim neúprosně plynul, až nakonec nadešel večer před tím osudným dnem, co se Harry Potter vydá o tisíc let do minulosti. Vše, co mohli předem připravit a zařídit, měli už hotové a tak jim nezbývalo nic jiného než čekat, aby mohli začít s dalším krokem jeho plánu.

Většinou to byl Severus, který poslední týdny chodil spát jako druhý, ale dnes tomu bylo výjimečně naopak. Salazar se cítil nezvykle napjatý a tak s předtuchou, že dnes jen tak asi neusne, se sklenkou skřítčího vína čekal u obrazu svého otce, aby si s ním alespoň na chvíli ještě promluvil, než bude muset zítra jít. Už se obrazu svého otce nevyhýbal a na místo toho otci dal jasně najevo, že některá témata jsou prostě tabu a nebude se k nim nikterak vyjadřovat nebo je jakkoliv rozebírat.

Dnešní večer se však ukázal jiný. Sice jisté mantinely se Latharn neodvážil ani tentokráte překročit, ale k Salazarově nemilému překvapení dokázal nalézt nové a zabrnkat tím na jinou citlivou strunu, kterou si doposud sám sobě raději odmítal připustit.

Salazar plně ponořený do svých myšlenek ani nezaznamenal, že jeho otec konečně přišel.

„Neměl bys tolik pít. Zítra je nutné, abys byl plně při síle,“ pokáral ho Latharn po té, co jeho syn nijak nezareagoval na jeho uvítání a dál si tiše usrkával z nalité sklenky usazený u napůl vypité láhve odložené na stolku vedle něj.

„Neboj, tahle je poslední,“ ubezpečil ho Salazar a odložil sklenici vedle láhve. „Až bude po všem, Severus zajisté odtud odejde. Už ho tu nebude nic držet a já ho pak už možná nikdy nespatřím. Nedovedu si představit, že tu po té zůstanu sám a v noci mi už nebude na blízku,“ přiznal otci své nejniternější obavy. Kdyby nebyl posílen alkoholem, zajisté by neměl jazyk tak rozvázaný, jako tomu bylo právě teď. Zbaven zábran dokázal nahlas pronést tu černou předtuchu, co měl a co ho tak tížila. Na tom muži mu velmi záleželo. Proč tomu tak bylo, se raději v sobě ani nesnažil vypátrat, ale byl si však vědom jedné věci. Poté, co mu ukázal své vzpomínky, stal se Severus jedinou osobou, která byla dobře obeznámena s jeho oběma životy.  Nikdo takový další na světě už nebyl a ani už nikdy nebude. Krom otce tu neexistoval nikdo další, kdo by ho znal lépe.

„Tak mu řekni, co k němu cítíš,“ nabádal ho Latharn.

„Co k němu cítím?“ zaskočeně se ujišťoval Salazar, že se nepřeslechl.

„Miluješ ho. Už jako Harry Potter jsi ho miloval, aniž by sis to možná sám tehdy uvědomil. A teď tomu není jinak. Proč se těm citům tak bráníš?“ udivil se Latharn. Lásce ke Godrikovi se také jeho syn bránil, ale nebylo to až takové. Tehdy to byl jiný druh vzdoru než ten, co byl poslední týdny nucen u něj pozorovat.

„Jako Harry Potter jsem ho možná miloval, ale teď mé srdce jako Salazara Zmijozela patří jediné osobně a tou je a vždy bude Godrik Nebelvír!“ vybuchl z ničeho nic Salazar. Přičemž mu až opožděně došlo, co spontánně řekl. Úplně zapomněl otcova slova popřít a na místo toho jeho domněnky naopak nechtěně potvrdil.

„Tvé srdce vždy bylo dost velké, aby dokázalo unést dvě takové velké lásky,“ podotkl otec.

Salazar se na něj zdrceně podíval. „I kdyby tomu tak bylo, je to stejně marné,“ zdráhavě připustil zkroušeným rezignovaným hlasem. „Mé city nebudou nikdy opětovány. On celé roky miluje mou mrtvou biologickou matku. Proti něčemu takovému nelze bojovat. A ke všemu, co je největším problémem, je to, že není jako já. On upřednostňuje ženy a to je věc, se kterou by mi možná ani kouzla a lektvary nepomohly.“

„Vzdáváš se předčasně. Ještě ses ani o nic nepokusil. Co ty víš, možná mu na pohlaví tak úplně nezáleží. Kdyby upřednostňoval pouze ženy, tak by si zajisté za ty roky nějakou tu náhradu za Lily už dávno našel. Sice by to nebylo takové, ale lidské pudy lze jen stěží potlačit. On však zůstal zcela sám. Je tu šance, a dle mě není tak úplně malá, že si dodnes jen pouze odmítá sám sobě připustit, kým skutečně je. Vzpomeň si, jak to bylo těžké pro tebe, přijmout, že jsi orientován na muže. On se možná jen s ní za ty roky nedokázal popasovat. Přijetí toho je pro něj pravděpodobně mnohem obtížnější než pro tebe, a tak to dodnes nedokázal a zvolil pro sebe raději snazší cestu, v níž se mermomocí pokouší utvrdit v té své platonické lásce k mrtvé ženě,“ zamyslel se Latharn.

„Nevzdal jsem to předčasně. Už jsem dávno totiž prohrál. Viděl všechno, ale stejně to s ním nic neudělalo! Přes veškeré snahy jsme nijak ve vzájemném vztahu spolu nepokročili. Ano, už se spolu nehádáme, ale označit nás za přátele by byl možná až přespříliš přehnaný výraz,“ podotkl se zamyšlením. Otcova slova mu naznačovala, že má ještě naději, ale on se jí bál držet, věřit v ní. Měl strach, že kdyby se k ní upnul, byla by bolest z neúspěchu daleko větší než tomu bylo teď. Toto byl boj s větrnými mlýny. Prohra už byla předem daná a jen pouze záleželo na něm, jak hluboko ho zasáhne. Zazlíval otci, že jeho nedefinovanému citu k Severusovi dal přesné jméno. Přál si mít moc vrátit čas zpět a odejít spát dříve, než otec přijde. Vyhnout se celému tomu rozhovoru. Teď se po těch pár slovech zdál Severusův odchod ještě bolestnější, než tomu bylo před pár minutami. Mýlil se, když si myslel, že rozhovorem s otcem se mu dostane jisté útěchy a uklidnění. Teď měl pocit, jako by bylo všechno daleko horší a beznadějnější, než předtím.

„Nikdy není nic tak černé, jak se zprvu může zdát. Ráno je moudřejší večera. Teď ti to možná připadá jako ztracené, ale třeba přijde někdy okamžik, díky kterému se to všechno nečekaně změní. Život je nepředvídatelný, nebraň se mu. Nikdy nemůžeš předem tušit, co ti přichystá,“ snažil se Latharn uklidnit svého syna. Neměl v úmyslu ho rozhodit tak, jak se mu to právě povedlo. Obzvláště ne před tím zítřkem. Teď mu nezbývalo nic jiného, než doufat, že si díky alkoholu nebude vše plně pamatovat a tak ho to nebude natolik tížit a odvádět tím jeho soustředění jinam, než bude potřeba. Jaký to paradox. Alkohol, který se mu zprvu nikterak nezamlouval, se možná nakonec ukáže jako spása.

„Máš pravdu. Ráno je moudřejší večera,“ přitakal rozhozeně Salazar. Jedním hltem upil nemalou část zbývajícího vína ve sklenici a se slovy na rozloučenou se vytratil do postele s nadějí, že mu alespoň na chvíli spánek přinese malou úlevu od bolesti, která se spíše od jeho návratu sem zhoršovala na místo toho, aby to bylo lepší a lepší. Ještě se ani zcela nevyrovnal z nezdaru z jedné lásky a už k tomu znenadání přibyla ještě jedna, s kterou se též bude muset sám vyrovnat.

 

Následující ráno i zbytek dne proběhl v nezvyklé tichosti. Nevyhýbali se sobě, nicméně však ani na druhou stranu nevyhledávali společnost toho druhého. On i Severus se jednoduše snažili vyrovnat se s přicházející událostí po svém.

Vzhledem k tomu, že si Salazar přesně nepamatoval, v kolik se do podzemí hradu přesně vydal, poslal tedy Onchua, aby jeho mladší já ze skrytu sledoval a dal jim v pravý čas vědět.

Když se skřítek přemístil k nim, byli už oba v takovém stavu, že ani jeden nedokázal v klidu sedět.

„Onchu se vznešenému pánovi moc omlouvá, ale musel porušit příkazy, které dostal,“ spustil kvapě skřítek, jen co se u nich zjevil.

„Co se stalo?“ zajímal se obratem Salazar a dalo mu velkou práci, aby jeho hlas nezněl poplašeně.

„Onchu mladého pána sledoval. Snažil se dostat do zapečetěné části knihovny, jak vznešený pravil, že se bude dít, ale po čase se ukázaly veškeré snahy mladého pána marné a zdálo se, že to chce celé vzdát. A tak byl Onchu ve strachu donucen porušit příkazy a zasáhl. Onchu mu nepozorovaně pomohl dostat se dovnitř v příhodném okamžiku, kdy mladý pán nenabyl jediného kousku podezření,“ zahanbeně mu skřítek přiznal.

Salazarovi se rázem odlehlo. Nestalo se evidentně nic, co by se stát nemělo. Mohlo ho napadnout, že pouze jeho zdivočelá magie nebyla tím jediným, co ho do knihovničky dostalo. „To je v pořádku. Udělal jsi jen to, co jsi nezbytně musel,“ ubezpečil ho.

„Skřítek děkuje za neutuchající shovívavost svého pána,“ děkoval mu pokorně Onchu.

„Není za co. Můžeš jít,“ odmával ho kvapně Salazar. Neměl náladu ani čas poslouchat další s patolízalských skřítčích chvalozpěvů adresovaných na jeho osobu. „Připraven, můžeme vyrazit?“ zajímal se, jen co skřítek po hluboké úklonce opět zmizel.

Severus jen mlčky přikývl a tak Salazar zasyčel v hadím jazyce heslo a otevřel tím průchod skrytý za knihovnou v centrální místnosti komnat do sklepení staré Bradavické tvrze.

„Dávej dobře pozor na cestu a zapamatuj si ji. Zpátky to budeš muset zvládnout sám,“ upozornil ho pro jistotu ještě Salazar a vydal se po schodech dolů. Severus ho mlčky následoval a tak se okolím neslo jen pouhé klapání jejich kroků.

Salazar znal cestu natolik dobře, že si chvílemi neodpustil malou nesoustředěnost, když nenápadně po očku sledoval druhého muže, který sice s vážnou tváří, ale plný nadšení i zvědavosti pozoroval tento podzemní labyrint chodeb. Jedna věc byla toto všechno vidět ve vzpomínkách a tou druhou to spatřit i na vlastní oči.

Magie začala být cítit všude kolem.  Konečně se dostali ke svému cíli. Salazar vstoupil do místnosti se vřídlem jako první a pak uvolnil výhled Severusovi, který se zastavil ještě na chodbě. Za svitu Salazarovy hůlky druhý muž chvíli nehybně hleděl na vřídlo, které krom Zmijozela celých tisíc let nikdo další nespatřil. Ta mocná síla magie, prastaré runy a další magické ornamenty vytesané včetně obelisku i dále po celé místnosti bylo jednoduše impozantní.

Salazar ho chvíli nechal, aby to celé vstřebal a pak mu mlčky naznačil, že se musí připravit.

Postavili se k jedné ze stěn tak, aby měli dobrý výhled na vstup i obelisk. Salazar už se pomalu chystal zrušit svůj lumos a zastřít je kouzlem, když mu náhle při pohledu na jejich zanechané stopy v prachu došlo, že na ně úplně zapomněl. Jediným švihem hůlky vyčistil celé okolí a odstranil tak fyzický důkaz jejich přítomnosti. Zamaskoval je a pak jim už nezbývalo, než tiše v temnotě čekat, než dorazí jeho mladší já.

Čas se jim neskutečně táhl. Nehnutě tak dlouho stát bylo nad jejich síly a tak se chvílemi ozývalo klapání a šustění, jak se oba trochu zavrtěli či přešlápli na místě. Jejich vrtění ustalo až v okamžiku, kdy se k jejich uším dostal klapavý zvuk přibližujících se kroků.

Sledovali, jak Harry vstoupil dovnitř a váhavým obezřetným krokem si to vydal přímo ke vřídlu. Jejich směrem se ani neohlédl. O jejich přítomnosti neměl sebemenší tušení. Zajímal se o jediné - o vřídlo. A jeho zájem se ještě zesílil, když si povšiml praskliny na hladkém kameni.

Zaváhal, zdálo se, že má v úmyslu zprvu odejít, ale pak z ničeho nic začal ke kameni natahovat ruku.

Salazar to celé sledoval s poklidem, ale v Severusovi se v ten okamžik vzdouvaly vlny pocitů.  Na jednu stranu si byl vědom toho, že je to celé nevyhnutelné, ale na tu druhou měl silnou potřebu Pottera zastavit. Celé roky ho chránil, a pak nakonec, když je po všem, udělá takovou nebetyčnou do nebe volající hloupost. I když ta vnitřní potřeba zachránit mladíka před osudem, který ho čeká, nebyla malá, ovládl se a udržel svá ústa zavřená, ač se tak dělo s vypětím všech jeho sil, když nuceně pozoroval, jak se dotkl praskliny na obelisku.

Následný sled událostí proběhl poměrně rychle. Ani ne vteřinu po té, co se Harry vřídla dotkl, se ozvala mohutná rána. Magie nabrala zřetelných barev a tvarů a v podobě výbojů připomínajících elektrický proud mladíka plnou silou zasáhla. Tomu vypadla rázem hůlka z ruky těsně před tím, než byl odmrštěn pryč. Magické výboje s ním stále udržovaly spojení. V polovině letu však tělo pustily a to v ten moment náhle zmizelo.

Zdaleka však nebylo po všem. Obratem se totiž celým okolím ozvala další ohlušující rána následovaná silnou magickou vlnou, která by jimi jinak pěkně zacloumala, kdyby nebyli oba opřeni o zeď. Takto jim pouze vyrazila dech a klepnutím hlavy o zeď se s bolestí oba sesunuli nekontrolovaně k zemi, ale při vědomí.

Salazar i Severus potřebovali chvíli, než se oba natolik vzpamatovali, aby se postavili zpátky na nohy. Teprve až po té měli sílu se podívat, co se ve skutečnosti stalo.

Salazara polila hrůza. S něčím takovým vůbec nepočítal. Obelisk byl rozpůlen vedví. Byl zcela zničen. Magie vřídla nekontrolovaně unikala do okolí.  Už více nebyla spoutávaná runovou magií na obelisku. Což mělo za následek nejenom to, že rázem celá škola přišla o veškerou svou ochranu a magii, která napomáhala jejímu samotnému chodu, ale také to, co Salazar pocítil na vlastní kůži. Zeslábl. Magie, kterou ho vřídlo celé roky posilovalo, bylo pryč. Ta náhlá ztráta samotného spojení s ním byla pro něj téměř fyzicky bolestná.

Severus pobledl. Sice zničením obelisku nebyl zasažen tak jako Salazar, došlo mu, že situace je mnohem vážnější než doposud počítali. Pokud rychle něco neudělají, nastane velký problém. Celá škola už teď ví, že se něco stalo a pokud to urychleně nějak nenapraví, začnou po příčině intenzivně pátrat a to bylo to poslední, co právě potřebovali.

Salazar se odhodlal dojít ke zničenému kamení jako první. Popelavě bílý, ale vážný, obhlédl zblízka situaci. Sice byl připravený na možnost, že se prasklina na obelisku několikanásobně zvětší, ale že dojde k jeho samotnému rozštěpení, s tím už nepočítal. Kdyby se prasklina jen trochu zvětšila, stačil by mu vypít magicky posilovací lektvar a dokázal by opravit obelisk sám. Za daných okolností to však bylo nad jeho síly. Sice nechal Severuse připravit magicky posilovací lektvar i pro něj, ale neměl ho v úmyslu využít. Měla to být jen taková pojistka. Severus nebyl Zmijozel, neměl krev jeho rodu a tak neměl právo se vřídlem manipulovat. Takové byly zvyky jeho rodu. Ani přiženění členové do rodiny sem nebyli vpouštěni, samotné jméno Zmijozel cestu ke vřídlu neotvíralo. Pravidla jeho rodu byla přísná a nikdo je nikdy neporušil. Teď však bude muset. Nemá na vybranou. Na světě nežil nikdo, kdo by měl v sobě alespoň kapku jeho krve.

Salazar sváděl vnitřní boj sám se sebou. Potřeba nutnosti situace soupeřila s jeho výchovou týkající se rodových tradic, které mu byly doposud svaté. A pak ho něco napadlo. Takový malý kompromis. Účel bude světit prostředky. Měl potřebu se rázem lehce pousmát, ale odolal tomu. Potřeboval Severusovu pomoc, to bylo bezpředmětné, ale i tak výsledek nebyl jistý. Ani oni dva posílení nemají možná spolu dost sil, aby něco takového dokázali, ale kdyby byla jejich magie v souladu… Ke všemu by tím získal mnohem víc než jen opravení vřídla. Částečně by tím plně neporušil rodové tradice a ke všemu by jako třešnička na dortu nenastalo to, čeho se obával a o čem celý dnešek se neodvážil přemýšlet. Severus už by od něj nemohl nikdy odejít. Získal by tím dost času získat nejenom jeho tělo, ale především jeho srdce. Nezůstal by už nikdy sám a nemusel by z dálky sledovat, jak mu jiný krade jeho lásku a on s tím nemůže nic dělat. Godrika byl donucen se vzdát, ale Severuse mu osud už nevezme.

Bylo rozhodnuto. Teď Salazar věděl, co má dělat.

„Pokud chceme spolu obelisk opravit, bude zapotřebí mnohem víc než posilovacího lektvaru. Naše magie musí být v souladu, abychom to společně dokázali,“ pronesl s vážnou tváří k druhému muži.

„To není řešení. I kdybychom se spojili, což nemíním za žádných okolností dopustit, tak naše spojení bude příliš čerstvé. Magie se nám nestihnou sladit. Na to je potřeba čas,“ rázně tuto myšlenku zamítl Severus.

Salazar se však nehodlal jen tak vzdát. „Musíme to risknout. Je mi velice líto, že mě k tomu takto nutíš, ale nedal jsi mi právě na vybranou. Tímto tě tedy žádám o splacení dluhu, který vůči mně máš za záchranu tvého života. Za tvůj život žádám na oplátku tvou ruku, oddanost a věrnost do konce našich životů.“

„To nemůžeš myslet vážně! Něco takového po mě nemůžeš žádat!“ vzdoroval tomu rozlíceně Severus. Uvnitř něj se však začínal rozhošťovat strach.

„Ale mám a ty to dobře víš,“ upozornil ho zcela vážně s ledovým klidem.

„Odmítám, nikdy!“ nevzdával se Severus.

„Pak si tedy vezmu zpátky to, co jsem ti dal,“ varovně na něj zasyčel a natáhl jeho směrem hůlku.

„Potřebuješ mě,“ upozornil ho Severus a snažil se tvářit klidně, ale ani zdaleka nebyl. Neměl svou hůlku, byl neozbrojen a úniková cesta byla od něj přespříliš daleko.

„Ne tak docela, jsou tu ještě skřítkové,“ upozornil ho, ač k této variantě ve skutečnosti nechtěl za žádných okolností zajít. „Avada kevadra,“ pronesl a zelený paprsek těsně minul šokovaného Severuse a zasáhl zeď pár centimetrů od něj. „Příště už neminu,“ vážně ho varoval.

Severus na sucho polkl. Zaskočil ho. Neočekával, že by to myslel až natolik vážně. Nechtěl si ho vzít, ale na druhou stranu ani se mu teď nechtělo zemřít. „Dobře tedy, splatím svou rukou svůj dluh vůči tobě,“ pronesl se zahanbením sám nad sebou.

Salazar schoval svou hůlku a naznačil mu, ať přijde k němu. Chytil ho za obě ruce a postavil se tak, aby se jejich těla částečně dotýkala.

„Já, Salazar Zmijozel, si tě, Severusi Snape, beru za svého právoplatného muže a dávám ti tímto své jméno rodu. Spojuji se s tebou láskou, tělem i magií dokud nás smrt nerozdělí,“ odříkal manželskou přísahu a čekal na tu Severuse.

Ten chvíli čekal a sbíral odvahu a pak tiše promluvil i on. „Já, Severus Snape, si tě beru a přijímám tvé jméno. Spojuji se s tebou láskou, tělem i magií dokud nás smrt nerozdělí,“ pronesl a pak ucítil, jak kolem nich zavířila magie.

Magií prosycené okolí potvrdilo jejich svazek. Díky místu, kde se jich sezdání uskutečnilo, nabylo jich pouto neočekávané moci, kterou oba ihned zaznamenali.

Ač chtěl Severus Salazara obratem pustit, nepovedlo se mu to. Druhý muž ho stále pevně svíral a naklonil se k němu. Chtěl ho políbit a Severus tomu plánoval uhnout, ale nestačil to a to dokonce vlastní vinou. Pro něj zcela bezdůvodně a neočekávaně zaváhal, a tak došlo k tomu, že se jejich rty letmo střetly v cudném polibku.

Když se Salazar od svého manžela odtáhl, pustil ho a s úsměvem k němu pronesl: „Je čas to tu dokončit.“

Oba vypili magicky posilovací lektvar a postavili se tak, aby se prasknutý obelisk nalézal mezi nimi. Z kapsy si vytáhli uhlík, který si sebou připravili a začali na části kamene kreslit spojovací runy. Když je dokončili, každý z nich se dlaní dotkl jedné z částí obelisku a zpřístupnili mu svou magii.

Obratem pocítili, jak z nich kámen vytahuje jich magii. Chvíli se nic nedělo a pak se sám začal hýbat a přibližovat zpátky k sobě. Odskočené části kamene, které se nesvalily na zem jen díky tomu, že byly z nemalé části zasazené v zemi, která je pevně svírala, se opět sebe dotkly a začaly pomalu srůstat, dokud nezmizela i ta poslední prasklinka. A tím i uhlíkem namalované runy zadýmaly a vypařily se.

Salazar a Severus měli co dělat, aby se vysílením neskáceli k zemi.

Salazar mátožně nakreslil ještě na kámen uhlíkem jednu runu. Ta způsobovala výpadky magie a simulovala předchozí prasklinu. „Až přijde správný čas, dám ti vědět a ty jí smažeš,“ dal poslední instrukce svému manželovi a pak na sebe z posledních sil zakouzlil, aby vypadal opět jako osmnáctiletý Harry Potter. Sebral ze země jeho zapomenutou hůlku a schoval tu svou do jedné z bot, přičemž z ní zároveň vytáhl jinou a podal ji Severusovi.

Ten s vděčností přijal zpátky svou hůlku. Kdyby nebyl tak vysílený, asi by na svého manžela poslal nějakou nepěknou kletbu, ale takto se jen naštvaně k němu otočil zády a bez rozloučení odešel.

Po návratu do komnat, do nichž se dostal zpět po malém bloudění, se unaveně svalil do postele. Spal tvrdě do doby, dokud ho neprobudil nějaký šramot. Svou hůlku měl ihned v ruce a připravenou použít.

Celý rozespalý hleděl na nečekaného návštěvníka. „Co tu děláš?! Máš být ve věži,“ vyštěkl na svého manžela.

„Neboj, nikdo netuší, že jsem odešel. Nechtěl jsem nechat svého muže spát první noc samotného,“ vysvětlil mu Salazar.

„Jdeš mě znásilnit?“ zajímal se pobouřeně připravený chránit čest svého těla i bojem a to klidně jak tím magickým, tak i fyzickým.

„Ne, nemíním si tě vzít proti tvé vůli. Tímto způsobem s tebou ulehnu, až budeš ty sám připraven,“ ubezpečil ho a položil se vedle něj.

Severuse ta slova nijak neuklidnila, obzvláště když se ten muž nalepil na něj a chytil ho okolo pasu. Chvíli zvažoval, nemá-li mu vzdorovat, ale když se zdálo, že k ničemu dalšímu se nechystá, rezignoval. Cítil se stále dost unavený a tak odložil svou hůlku a opět usnul.

Salazar chvíli láskyplně sledoval spícího muže a v mysli se mu při tom vybavila vzpomínka na to, jak poprvé usínal v posteli s Godrikem. Tehdejší situace se od této moc nelišila. Svým způsobem to bylo úsměvné. Mrzelo ho, že musel Severuse ke svazku donutit, ale na druhou stranu byl i rád, že se spojili. Severuse mu už nikdo nikdy nevezme, byl jeho a takto to už napořád i zůstane. S touto myšlenkou i on usnul.

Komentáře   

0 #12 yellow 2016-11-05 14:01
Chudák Sev. Musím říct, že jsem byla příjemně překvapená, když jsem zjistila, že kapitola vyšla již v půlce měsíce, a že se brzy můžeme těšit na další.
Citovat
0 #11 Lady Corten 2016-11-02 16:30
Všem děkuji za krásné komentáře. Děláte mi obrovskou radost a mě se díky tomu dobře píše.
Chocholatko původně jsem ten rozhovor Salazara s otcem neplánovala, ale kvůli tobě jsem ho nakonec napsala. Kapitola se tak nafoukla o dalších šest neplánovaných stran. Už jsem na čtrnácti a ještě nejsem u konce, vypadáto, že nakonec bude nečekaně ještě delší než ta třináctá. Až díl dokončím, hned vám ho sem dám, aby se to vydávání povídky trochu zas urychlilo. Nejpozději za týden ji tu budete mít. :lol:
Citovat
+1 #10 Vaytra 2016-10-31 21:55
Super moc se mi líbí, že narozdíl od jiných povídek chce Harry Severuse a ne na opak. Většinou donutí Severus Harryho, aby si ho vzal :lol:
Citovat
0 #9 dablinka 2016-10-29 18:33
moc pěkná povídka, přečetla jsem ji jedním dechem, moc se těším na pokračování
Citovat
0 #8 kiliaice1415 2016-10-25 18:43
Páni je to úžasné.... Prosím nech je pokračovanie čoskoro.... Už sa teším. Som hrozne zvedavá ako to celé dopadne... Harry ako Salazar je fakt boží :D
Citovat
+1 #7 Abequa 2016-10-24 23:14
Noooooo pecka, jsem docela zvědavá jak se s tímto bude Sev nadále vyrovnávat :-D takový větší zvrat :-D
Citovat
+1 #6 Makkina 2016-10-22 08:43
Nádherný díl, tohle jsem vážně nečekala, ale je to naprosto skvělé :D Moc se těším na pokračování jejich soužití. Jsem zvědavá jak to mezi nimi bude dál :P
Moc děkuji, že jsi přidala nový díl tak brzo.
Citovat
+2 #5 83s4 2016-10-21 20:15
To bol ale na konci vzrat. Zmijozel sa proste nezaprie. Dakujem za to, ze som si to mohla precitat a tesim sa na pokracovanie.
Citovat
+2 #4 Vai 2016-10-20 11:27
takový podvod na konec, ale prej podobně... cha úplně stejně to udělal jako Godrik, tedy až na ten svazek... děkuji za povídku amoc se těším na další díl :)
Citovat
+2 #3 lia 2016-10-19 00:11
opravdu zmijozelský přístup
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla