Tajemství časů - Kapitola 12

Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 12 - Poznání

 

Salazara probudila dunivá rána. Malátně rozlepil oči a podíval se rozespale vedle sebe. Místo bylo prázdné. V ten moment byl obratem zcela vzhůru a hbitě už vyskakoval z postele.

„Zatraceně, vzbudil jsem se pozdě. Měl jsem vstát ještě před ním. Jak mě mohlo napadnout si jít lehnout k němu a nedat si budík?“ plísnil se v duchu, zatímco třemi dlouhými kroky oběhl postel. Pokud s tím mužem chtěl vybudovat lepší vztah, než s ním měl před lety, tak si to právě svou hloupostí ještě více zkomplikoval, a to, čemu chtěl předejít, obratem nastalo. Snape vypadal sice zmateně, ale ty zuřivé jiskry v očích, které si pamatoval, tu byly i teď. Kdyby pohled zabíjel, byl by asi na místě mrtvý.

Natáhl k němu ruce, aby ho zvedl, ale Severus mu jediným máchnutí odhodil ruce pryč.

„Kdo jste? A jak to, že jsem se vzbudil vedle vás na místě, které pamatuje snad sám středověk?“ vztekle se zeptal, zatímco se bez pomoci vlastními silami vysoukal zpátky na postel a posadil se. Další myšlenky, že by odtud ihned odešel, ho prozatím přešly, minimálně do doby, dokud ho nezačnou nohy alespoň trochu poslouchat.

„Zvláštní. Když ses vzbudil poprvé, poznal jsi mě ihned,“ s úšklebkem zkonstatoval Salazar.

Severus se zarazil. „Pottere?“ nejistě se zeptal, ale obratem posbíral svou poztrácenou jistotu a živelně se do něj pustil tak, jak to uměl snad jedině on: „Co to má znamenat, Pottere? Co u Merlina dělám ve vaší posteli? Jak jste si něco takového vůbec mohl dovolit! Je evidentní, že jste se za ta léta vůbec nezměnil. Stále jste tak namyšlený a sebestředný fracek, spokojeně koupající se ve své domnělé výjimečnosti a slávě, jak si vás pamatuji. Čas evidentně na tom nic nezměnil. To jsem si mohl myslet. Pravidla a slušné chování vám stále nic neříkají. Jak to, že neležím u Svatého Munga? Obzvláště, když je zjevné, že jsem spal zhruba tak dvacet let!“ nabroušeně odhadl.

„Prosté - děkuji, by stačilo, Severusi,“ zkonstatoval klidně Salazar. Dříve by jistě tento slovní útok na svou osobu neponechal jen tak, ale teď po tolika letech se na místo vzteku dobře bavil. „Víš, že jsem očekával, že na první věc, na kterou se zeptáš, bude Voldemort?" zeptal se, jako by byl předešlou reakcí zaskočen.

„Vzhledem k tomu, že stále žijete, je to zjevné. Opět jste selhal, a k tomu ještě raději upřednostnil svůj život před životy všech ostatních! Ten starý, bláhový blázen ve vás věřil a já byl tak naivní, že nakonec také!“ opovržlivě vyplivl svá slova Snape.

„Mýlíte se a netušíte jak moc. Udělal jsem, co bylo třeba udělat. Nikdo však nepočítal s tím, že bych mohl přežít Avada kevadru i podruhé, ale stalo se. A Tom byl tak šílený, že se ani na podruhé nepoučil a zkusil to pak po třetí, což se stalo poslední chybou jeho života," opravil mužův předpoklad Salazar.

Severus na něj při těch slovech jen konsternovaně hleděl a nezmohl se na žádnou reakci, jak byl tím zaskočen, čehož Salazar obratem využil a pokračoval dál. „Jinak malé upřesnění, byl jsi mino jen pár týdnů,“ upozornil ho.

„A tomu mám skutečně věřit, když vypadáte takto, Pottere? Nejsem tak naivní, jak si možná myslíte, abych vám věřil, že jste zestárl za pomoci lektvaru nebo nějaké kouzelnické nehody,“ upozornil ho Severus.

„Víte, věc je mnohem komplikovanější, než se zprvu může zdát. Pravda je taková, že jste skutečně prospal jen pár týdnů, pro mě to však bylo mnohem déle. Jednoduše by se dalo říct, že je to vskutku dílem magické nehody, jelikož ta mě neplánovaně přemístila v čase do minulosti, kde jsem strávil přesněji sedmnáct let, než jsem se mohl vrátit zpět.

A k těm zbývajícím otázkám. U Svatého Munga neležíte jednoduše proto, že okolní svět ani netuší, že jste ten útok Nagini přežil. A důvod, proč o tom neví, je prostý, a není to proto, že bych vás tu schovával před Azkabanem. Ve skutečnosti jste se stal po válce válečným hrdinou a vaše jméno bylo očištěno. Tím důvodem jsem já. Můj návrat z cesty do minulosti nebyl z řady důvodů přesný a tak nám teď nad hlavami tady v Bradavicích pobíhá mé mladší já, a dokud nedojde k té časové nehodě, budeme muset v těchto komnatách ještě nějakou dobu spolu zůstat ukryti před okolním světem,“ pronesl a zamyslel se, jestli nějakou Snapeovu otázku neopomenul zodpovědět, ale měl pocit, že ne.

„A ta postel?!“ připomněl mu pohotově Severus se stále neklesající nespokojeností ve svém hlase.

„Jiná tu nebyla,“ jednoduše mu odvětil.

„Je zarážející, že vám ani po tolika letech stále nedošlo, že jste kouzelník a že můžete používat svou hůlku nejen k bezduchému mávání a vychloubání, které vám vždycky šlo snad jako jediné na výbornou,“ naštvaně pronesl Severus. „Kde je má hůlka? Udělám to tedy sám, když vy jste tak neschopný,“ dožadoval se.

„Dobře ukrytá, a dokud si nebudu jist, tak vám ji jen tak nevydám. A vězte, že má vám bude k ničemu. Mám ji zabezpečenou. Nikoho jiného než mě neposlechne,“ upozornil ho Salazar.

„Co si to dovolujete! Ihned mi vraťte mou hůlku!“ rozohnil se obratem Severus.

„Byl jste magicky vysílen. Kdyby k tomu nedošlo, probudil bych vás už před třemi týdny. Naneštěstí ani teď nejste stále ve stavu, abyste kouzlil, a hůlka by vás jen sváděla magii použít. Nějakou dobu si budete muset počkat a smířit se s tím, že do té doby hůlku neuvidíte a toto lóže tak budeme sdílet společně,“ s úsměvem mu odvětil spokojeně Salazar. Klamal mu, nicméně Severus neměl možnost na to přijít, jelikož bez hůlky jeho tvrzení nemohl potvrdit a ani vyvrátit. Snape by už jednoduchá kouzla jistě bezpečně zvládl, ale on nehodlal riskovat, že se mu odtud pokusí utéct a ke všemu se mu nechtělo nějak spát samotnému. Účel světí prostředky, s uspokojením si pomyslel.

„Na podlaze je místa dost,“ podotkl Snape věcně.

„To sice ano, ale já na ni neulehnu. Vy snad ano?“ zeptal se ho s úsměvem na tváři.

Severus nespokojeně něco nesrozumitelného zabručel a natáhl se. I sezení k jeho velké nelibosti bylo únavné, ač to sám sobě obtížně přiznával.

„Chvíli si odpočiňte. Pošlu vám sem skřítka s jídlem a nějakými novinami, abyste věděl, co se tam venku právě děje,“ pronesl Salazar a vydal se k odchodu. Když se však nalézal mezi dveřmi, byl nečekaně zadržen Snapeovým hlasem.

„Tvrdil jste, že jste mi zachránil život. Pochybuji však, že jste něco takového zvládl sám. Kdo vám pomáhal. Kdo další ještě o tom všem ví?“ zajímal se.

„Proč myslíte, že je ve hře ještě někdo další?“ odvětil mu zpátky otázkou, čímž druhému muži na dobré náladě moc nepřidal.

„Vaše lektvarové umění nikdy nedosáhlo vyšší úrovně, než podání bezoáru, a ten by si rozhodně s hadím jedem neporadil,“ pokusil se ho skrytě urazit Severus, připomínaje mu jeho mladické lektvarové nezdary.

„Vězte, že nikoho dalšího nebylo třeba. Protijed jsem vám uvařil já sám. Ani netušíte, jak moc jsem se v lektvarech za ty roky zlepšil,“ s uspokojením mu řekl Salazar a vytratil se. Než se tak úplně stalo, uslyšel za zády Severusovo tiché nevěřící zabručení.

„Pochybuji. Jsou věci, se kterými si ani magie sama neporadí a vaše lektvarová neschopnost je jednou z nich.  Já z vás tu pravdu dříve či později stejně dostanu.“

Do ložnice následující dvě hodiny Salazar raději ani nenakoukl. Z vedlejší místnosti poslouchal, jak se ten muž postupně vzpamatovává a dostává do ráže. Jazyk se mu rychle zostřoval a odnášel to chudák Onchu.

Když křik dosáhl toho nejvyššího stupně, jeho nervy to už déle nevydržely. Nechal knihu knihou, stejně ani pomalu sám díky tomu lomozu netušil, co četl, a rázným krokem napochodoval do ložnice.

„Co se tu děje?!“ rozlíceně zaburácel a nešťastnému skřítkovi pokývnutím naznačil, aby odešel.

„Kde je koupelna!“ vyštěkl naštvaně Snape.

„Žádná tu není,“ odvětil mu Salazar, který ihned odtušil, co muže tak rozlítilo. „Pokud si chcete odskočit, pod postelí se nachází nočník. Nebojte se, je začarovaný, takže se veškeré lidské potřeby z něj ihned ztrácí. A pokud se toužíte opláchnout, tak na stolku u zrcadla je mísa s vodou.“

„To nemyslíte vážně! Chcete mi namluvit, že se v Bradavicích nachází ještě komnaty, které by neměly svou koupelnu?!“ nevěřil mu Severus. Toto byla základní věc, s jejíž nepřítomností se nějak nedokázal srovnat. Když mu o tom řekl ten přemíru ochotný skřítek, myslel si, že mu lže, teď však poznával, že jeho černá noční můra se vskutku stala realitou.

„Co byste čekal od pokoje, který jste sám nazval středověkým. Vězte, že toto místo moderní vymoženosti nijak nepoznamenaly,“ upozornil ho Salazar. „Myslel jsem, že takovéto drobnosti si vaše bystrá mysl už dávno všimla,“ nedokázal si na závěr odpustit a trochu si do něj nerýpnout.

Snape byl červený vzteky. Nejraději by mu něco od plic řekl, naneštěstí mu docházel pomalu čas. „Vypadněte!“ vyštěkl a k jeho velké úlevě se Potter ihned vzdálil.

Jen co Salazar vycouval ven, přivolal si k sobě Onchua.

„Přejete si, vznešený?“ zajímal se obratem skřítek, jen co se s lupnutím vedle něj objevil.

Salazara toto zkrácené oslovení potěšilo. Skřítek se jeho instrukcí držel a vzhledem k tomu, že s jeho zkráceným oslovením nezaváhal, zdálo se, že jeho tajemství není prozatím tímto způsobem snad ohroženo. Nevěděl proč, ale zatím nechtěl, aby ten muž věděl, kým doopravdy je.

„Jestli to takto půjde dál, za chvíli z něj oba přijdeme o rozum. Je to mistr lektvarů, takže možnost, že bychom uspěli s uklidňujícím lektvarem, odpadá. Poznal by ho kdekoliv a dobrovolně by si ho jistě nevzal. Musíme najít jiný způsob. Zvládl bys mu do jídla přidat nějaké byliny nebo klidně nějaké mudlovské prášky na uklidnění, pokud se k něčemu takovému dokážeš dostat, a zapracovat to do jídla tak, aby to nepoznal?“ zajímal se.

„Onchu se omlouvá, ale mudlovské léky nezná, ale zná skřítčí odvar na uklidnění, který by jistě zvládl do jídla přidat tak, aby to pan Snape nepoznal,“ nabídl mu skřítek.

„Dobře, udělej to, můžeš jít,“ rozloučil se s ním Salazar a vrátil se zpět ke své knize.

Nemusel se ani ptát Onchua jestli uspěl. Po večeři Severus utichl a v komnatách se po náročném dni rozhostilo uklidňující ticho, kterého se jeden z Bradavických zakladatelů nedokázal nabažit, a i Snape vypadal spokojeněji. I přesto se však Salazar neodvážil jít spát dřív, než muž usnul.

 

Překvapivě ráno a dokonce i dále po následující tři dny bylo ticho. Zpočátku to Salazara uklidňovalo a neřešil to, ale když mu čtvrtý den došlo, že Severus od jisté doby nepronesl ani jediné slovo, zavládlo v něm jisté zděšení.

V okamžiku, kdy se po obědě Severus usadil v pracovně, jak tento pokoj začal Salazar nazývat, i když knihovna by byla jistě výstižnější, a začetl se do jedné ze svých knih, jak nastal mít ve zvyku, když mu už bylo lépe a po komnatách se už zvládl pohybovat sám bez cizí pomoci, zavolal si k sobě Salazar Onchua do ložnice a místnost raději ještě pro jistotu zabezpečil.

„Kolik toho odvaru mu dáváš?“ zajímal se, jen co se před ním skřítek objevil.

„Onchu mu dává minimální dávku. Je to skřítčí odvar, na kouzelníky proto působí trochu jinak. Onchu se to proto pokoušel nějak upravit, ale nepodařilo se mu to,“ nešťastně mu přiznal.

„Nevadí, dávej mu tedy toho o něco méně,“ navrhl Salazar, načež se skřítek před ním málem rozplakal.

„Onchu se omlouvá, ale Onchu mu toho méně už dát nemůže. Odvar by pak už v menším množství ani trochu neúčinkoval,“ vysvětlil mu sklíčeně.

„Nedá se nic dělat, už mu to tedy vůbec nedávej. Je až nezdravě letargický, v takovémto stavu ho držet nemůžeme,“ rezignovaně přikázal Salazar a začal se psychicky připravovat na to, co večer přijde.

Účinek odvaru měl na Snapea rychlý nástup a tak očekával i stejně tak rychlé odeznění. A moc se ani nemýlil. Po desáté hodině večer, kdy vždy okolo něj Severus netečně prošel směrem do ložnice, se tentokráte nekonalo. V okamžiku, kdy dočetl, rázným krokem napochodoval do centrální místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a jídelna zároveň a kde trávil Salazar většinu svého času od doby, co se Snape probral. S rozlíceným výrazem ve tváři si to zamířil přímo k němu.

„Co jste mi to, Pottere, udělal?! Jak jste se mohl vůbec opovážit mě bez mého vědomí něco takového podstrčit?!“ zlobil se Severus, byl naštvaný na největší míru. Odhadoval, že v tom celém má prsty asi nějaký skřítčí odvar. Jen co se zvedl z jeho mysli ten těžký mrak, který vše zastřel, pomalu mu to celé začalo docházet. "Vaše drzost nezná vskutku žádných mezí!"

Nežli však Salazar stačil cokoliv říct na svou obhajobu, postřehl, že mužova pozornost se stočila nečekaně jiným směrem.

Právě v tu nejméně vhodnou dobu se ho totiž rozhodl otec navštívit a přesunul se sem z portrétu střežícího vchod do zmijozelské koleje.

Snapeovi se při pohledu na ten obraz šokovaně rozšířili oči. „Myslím, že nadešel nejvyšší čas, abyste mi konečně vysvětlil, Pottere, jak jste se o tomto zapomenutém místě dověděl?“ zajímal se. Ne, předchozí téma nebylo zapomenuto, takto lehké to Potter mít rozhodně nebude, jen ho dočasně odložil. S tím přestárlým spartakem, který si myslí, že může všechno, si to ještě řádně vyřídí.

„O tomto místě vědí jen skřítkové. Udržovali to tady od dob zakladatelů a obnovovali časový zámek, který toto místo chránil,“ vyhýbavě mu popravdě odpověděl Salazar.

„A řekli vám, komu komnaty původně patřily, když jste z nich dokázal vymámit informaci o jejich existenci?“ ptal se neodbytně dál Severus s vážným výrazem ve tváři.

„Přede mnou tyto soukromé prostory neměly jiného majitele,“ odvětil mu i tentokráte po pravdě Salazar.

„A tomu myslíte, že mám věřit? Lžete! Už od chvíle, co jsem se vzbudil, mi něco zamlčujete a dost věcí jste se mi ani neráčil vysvětlit. Na místo toho jste mě raději omámil skřítčím odvarem!“ rozlítil se na něj.

„Ani jednou jsem vám v ničem neklamal! Ano, nechával jsem vám přidávat do jídla skřítčí odvar na uklidnění a divíte se mi? Věřte, že se za to nijak nestydím a nemrzí mě to. A víte proč? Neumíte se totiž vůbec chovat. Jediné, co děláte, když jste plně při smyslech, tak je nekončící rozčilování, křik a urážky snášející se na mou adresu. Nic o mně nevíte! Netušíte, co jsem za ty roky prožil. Kým jsem se stal. A vy jste ani skutečnou snahu něco z toho zjistit neprojevil. Neměl jsem tudíž důvod vám něco z toho prozrazovat,“ rozčílil se Salazar a prudce se postavil, aby tomu muži pohlédl zpříma do očí. I on měl jistou dávku trpělivosti a ta právě přetekla. Měl toho muže plné zuby. Udělal chybu, když si myslel, že ho právě Severus Snape může pochopit a pomoci mu. Jak ho vůbec mohlo napadnout zachránit tomu bastardovi život? Teď sám sobě vůbec nerozuměl a trpce svého činu litoval.

„Kdybyste se nechoval tak, jak se chováte, neměl bych ke svému jednání důvod. Ptám se naposledy. Komu ty komnat původně patřily?“ nehodlal se jen tak odbít Snape.

Salazar tiše pěnil. Snape se choval, jako by ho předtím vůbec nevnímal. Nic z toho si nevzal evidentně k srdci a ani se nad tím ani trochu hlouběji nezamyslel. „Už jsem vám jednou řekl, že nikomu,“ vyštěkl a zamířil si to do své laboratoře, kde se hodlal ukrýt a trochu uklidnit.

„Kdyby tomu tak bylo, nevisel by tu obraz Salazara Zmijozela. Chcete mi snad tvrdit, že vy jako pravý nebelvír máte ve zbožné úctě zakladatele zmijozelské fakulty natolik, že jste si sehnal obraz nevyčíslitelné hodnoty a o jehož existenci neměl nikdo ani tušení, a vyzdobil jste si s druhým a posledním dochovaným obrazem Salazara Zmijozela jen tak jídelnu? Tomu mám skutečně věřit?!“ čertil se dál Severus.

Salazar se zarazil u dveří s rukou na klice. "Věřte si, čemu chcete. Mě je to jedno," pronesl a otevřel si. "A ten obraz byl dárek od skřítků," dodal, co vstoupil dovnitř. Obratem mu však došlo, jak ho ta poznámka přišla draze a jak tím udělal velkou chybu. Snape díky ní totiž stačil postřehnout, co se v dané místnosti skrývá a o čem doposud neměl tušení. Naděje na trochu pokoje v laboratoři se rozpadly v prach, jelikož nestačil včas za sebou dveře zabouchnout a tak se Severus pár rychlými kroky dostal za ním dovnitř.

Severusovi ten pohled zprvu vyrazil dech. „Jak jste se mohl opovážit něco takového provést mé laboratoři?!“ zlobil se, jen se vzpamatoval z prvního šoku.

„Vaší laboratoři? Snad mé,“ poupravil ho Salazar.

„Jsou to mé věci, takže mé,“ trval si na svém Severus.

„Jen část,“ podotkl Zmijozel. „Viděl byste snad raději svou soukromou laboratoř zničenou a rozkradenou?“ zajímal se.

„Všechno je lepší než toto. Tvrdil jste, že jste se v lektvarech zlepšil, ale mé pochybnosti byly evidentně na místě. Žádný lektvarista by nepracoval nikdy v takovémto…,“ zaváhal ve snaze popsat, co možná nejvýstižněji to, co viděl: „… chaosu,“ dokončil větu, ač měl pocit, že tím stejně nedostatečně popsal ten bordel a zmatek, který v laboratoři vládl.

„Přiznávám, že je tu trochu nepořádek,“ zazpytoval svědomí Salarar, když si řádně prohlédl, co ve své laboratoři za poslední týdny natropil. „Neměl jsem moc času to tu uklízet,“ dodal na svou obranu.

„U Salazara, co je toto?“ zděsil se při pohledu na kotlík umístění nad vyhasnutým ohništěm, který obsahoval spálenou, prapodivně smrdící černou hmotu.

„Lektvar krevní stabilizace,“ odpověděl mu hrdě Salazar. Na tento lektvar byl vskutku pyšný. Trvalo mu řadu let, než ho dokázal vytvořit. Byl to snad nejtěžší lektvar, který kdy vynalezl. Postup přípravy patřil k jednomu z nejtěžších. Donutit některé přísady, aby spolu reagovaly nestandardně tak, jak potřeboval on, nebylo snadné a vyžádalo si to řadu omylů a dalších problémů s vedlejšími nežádoucími účinky. Nakonec však si dokázal poradit se vším a teď už lektvar jen nejrůznějšími metodami testoval.

„Lektvar krevní stabilizace?“ nevěřil Severus tomu, co slyšel. „Chcete mi tvrdit, že jste uvařil lektvar, který obsahuje krev kouzelníka?“

„Zajisté, jinak by se pak ani nemohl jmenovat lektvar krevní stabilizace,“ s úsměvem mu odpověděl Salazar, nechápaje, proč se ten muž vedle něj tváří tak vyděšeně.

„Uvědomujete si, že jste se pokusil připravit lektvar patřící do kategorie těch nejzakázanějších nejčernějších lektvarů?!“ vyjel na něj s vážnou tváří Snape.

Salazar si tiše povzdechl. Tak o to šlo? Úplně zapomněl, jak tato doba má k některým věcem až přehnaně negativistický přístup. „Sice je v něm lidská krev, ale není vůbec temný. Má bránit proti nežádoucí degeneraci organizmu způsobené magickou nehodou. Při nebezpečných lektvarových pokusech to bude dobrý pomocník. Zneužití tohoto lektvaru je téměř nemožné, na to je ten lektvar moc specifický. A na závěr malé poupravení - tento lektvar není na žádném zakázaném seznamu a to jednoduše proto, že jsem ho teprve před nedávnem dokončil a vy jste teprve první člověk, s kým se o něm bavím.“

„Vytvořil? Uvědomujete si, že si hrajete s temnou magií. Zato můžete skončit v Azkabanu. Buďte rád, že jste o tomto spáleném škvarku, který nazýváte lektvarem, vůbec nikomu neřekl. Zničte to a zapomeňte na to. Nikdy si nehrajte s ničím, čemu nerozumíte!“ rozčíleně se mu snažil domluvit Severus.

„Jediný, kdo tomu nerozumí, jste vy. Nezničím a nezapomenu na své životní dílo jenom proto, že tato doba odsuzuje předem něco, čemu řádně ani nerozumí a vše si striktně rozškatulkovává pouze na dobré a špatné jen podle pomyslných hodnot, co se někdo rozhodl vytvořit. Jakmile něco někam nezapadá, ihned to neznamená, že je to špatné a zakázané,“ zaníceně mu nastínil svůj pohled na věc Salazar. „A jen tak na okraj, ten lektvar je spálený úmyslně. Nepovažuji totiž lektvar zcela za dokončený, dokud nezmapuji hrozby všech případných možných vážných nehod při jeho zhotovení. Pokud se spálí lektvar krevní stabilizace krátce před krokem přidání kouzelníkovi krve, začnou z něj rychle unikat jedovaté páry, které mohou být v případě nepozornosti i smrtící. Pokud se však spálí v ostatních krocích přípravy nebo až při závěrečném povaření, což je tento případ, je to již bezpečné. Jen to nepříjemně, ale bezpečně zapáchá.“

Severus se na něj s nedůvěrou podíval. „Doposud jsem neslyšel, že by někdo testoval lektvary takovýmto způsobem,“ zamyslel se nahlas.

„Také jsem už stačil z různých knih postřehnout, že tato doba má prapodivný přístup k bezpečnosti při vaření. Takovéto laxní jednání by v mé době nebylo nikým tolerováno,“ odvětil mu Salazar chmurně.

„Mluvíte, jako byste do této doby vůbec nepatřil,“ upozornil ho Snape, který začal být Potterovým jednáním a názory nemálo překvapen. Teď, když spolu chvíli mluvili bez zvýšeného hlasu, postřehl několik náznaků, které byly více než zvláštní a naráželi na něco, co mu prozatím unikalo.

„Máte pravdu, ač jsem se v tomto století narodil, po návratu do něj mám značné potíže se s ním zpátky ztotožnit,“ nerad mu přiznal.

„Do jak vzdálené minulosti jste se vůbec dostal?“ zajímal se Severus. Doposud mu nepřišlo vůbec podstatné něco takového vědět, ale nyní se to však začalo jevit jako klíčové.

Salazara tato otázka potěšila. Konečně se Snape začínal zajímat o to, co už nějakou chvíli očekával, že zazní. Nehodlal mu to však ulehčit. Musí na to přijít sám, kým je, pokud tomu má věřit a akceptovat to. „Řekněme, že jsem se dostal do časů, kdy krevní adopce byla jednou z běžných metod, jak svému rodu zajistit dědice,“ odpověděl mu nepřímo.

„Krevní adopce se už v kouzelnických rodech neprovádí řadu staletí. Začala být považována za černou magii a zakázána. Do dnešních dnů se krom pár krátkých zmínek nedochovalo nic o celém tomto rituálu a plné jeho podstatě. Do tak vzdálené minulosti je nemožné se dostat,“ bránil se tomu Severus.

„Věřte, že mně se to povedlo. A malá oprava - krevní adopce není černá magie, nýbrž runová magie a to je ten skutečný důvod, proč se s ní dnes už nepotkáte. Umění skutečné runové magie se dávno zapomnělo. To, co se dnes v rámci ní učí je už jen pouhým zlomkem tohoto vznešeného a náročného umění,“ upřesnil Salazar.

Snape si ho vážně přeměřil pohledem. Potterovy lehce změněné rysy, které původně přikládal jen za vrub vyššímu věku, se rázem staly mylnou domněnkou. Ne, za tak výraznou změnu nemohl jen čas. Jak mu něco takového mohlo uniknout? „Vy sám jste krevní adopcí prošel, domnívám-li se správně?“

„Ano, vaše domněnky jsou více než správné,“ přitakal Zminozel.

„Kdo vás adoptoval?“ zajímal se podrážděně Severus. To, že ho Potter nutil se na všechno ptát a odmítal mu to vše sám rovnou vysvětlit, ho začínalo značně iritovat.

„Na to musíte přijít sám, a teď jděte, potřebuji pracovat,“ vypoklonkoval ho z laboratoře Salazar.

„Co si to, Pottere, dovolujete?!“ vyjel na něj už opět rozčílený Severus. „To nejste schopen alespoň jednou jako normální člověk odpovědět na to, co se vás někdo zdvořile zeptá? Evidentně ne, to bych od vás totiž asi čekal příliš mnoho.“

Salazar se na něj naštvaně podíval. Už to tu bylo zpátky. A to se už naivně domníval, že se Snapeovo chování k němu změní. „Od tohoto okamžiku je přístup do laboratoře na heslo a tím je jméno muže, který vytvořil Došek živé smrti,“ zaburácel a bezhůlkovou magií odhodil Snapea několik metrů dozadu. Vztek jím nebezpečně cloumal natolik, že dostal strach, že pokud nechá toho muže pronést ještě jediné slovo, než se uklidní, tak ho snad doopravdy zabije.

Severus s bolestným zasténáním přistál šokovaně v centrální místnosti a sledoval, jak se dveře laboratoře s třísknutím zavírají. Chvíli mu zabralo, než se vzpamatoval natolik, aby se pokusil postavit. Byl rád, že ho při tom nikdo nevidí, jelikož když se dostával zpátky na nohy, postrádalo to totiž veškerou eleganci.

„Doušek živé smrti je tak starý lektvar, že nikdo už netuší, kdo ho stvořil,“ naštvaně pronesl ke dveřím spíše pro sebe. Věděl, že ho Potter přes zabezpečené dveře nemůže slyšet.

„Zklamal si mě, Severusi Snape,“ zaznělo místností.

Severus opět zpozorněl a rozhlédl se kolem sebe. Krom jediného obrazu tu však nebyl nikdo, kdo by promluvil. Nemohl tomu uvěřit. Nepamatoval si, kdy by obraz Salazara Zmijozela sám od sebe promluvil.

„Je mi líto, pokud jsem vás něčím zklamal, lorde Zmijozeli,“ pokorně k obrazu pronesl, ač netušil, jak v očích zakladatele své koleje selhal.

„Očekávali jsme se synem od tebe víc,“ zkonstatoval lord Zmijozel a ustrnul, když sledoval, jak se na něj zaskočeně muž podíval a jak pobledl. Obratem mu došlo, že nechtěně prozradil něco, co nechtěl a co mu ani nepříslušelo říct. Na neštěstí se to však nedalo vzít zpět. Kdyby byl naživu, vymazal by mu bez váhání paměť a napravil tak svou chybu, ale teď byl jako obraz bezmocný, proto se tak nerad s někým živým o něčem bavil.

Až teprve teď začalo vše dávat smysl - vybavení pokoje, nepřítomnost koupelny, která Pottera nijak netrápila, lektvar s krví kouzelníka, kterou bral Potter jako samozřejmost, zvláštní přízvuk, který měl, když se nehlídal nebo i jeho prapodivný vkus pro odívání. Plísnil se za to, že mu to nedošlo už dříve. A to tu bylo tolik náznaků a nápověd. Jedinou omluvou mu bylo, že většinu doby od probuzení nebyl zatím plně při smyslech. Ale i toto mu nebylo nijak příjemné. Vědomí, že se nechal tak snadno omámit a ani s tím nijak nebojoval, bral jako jedno ze svých velkých selhání. Tolik let si nemohl dovolit jedinou chybu a jen co bylo po válce, udělá jich hned několik v tak krátkém čase za sebou. Co se s ním u Merlina děje?

„Mohu být tak smělý a zeptat se vás, proč jste Pottera krevně adoptoval?“ zajímal se a prosebně se na obraz zakladatele podíval.

„Nalezl jsem ho v bezvědomí a podle jeho vzezření jsem obratem poznal, že nepochází z mé doby. Ke všemu se vše zkomplikovalo tím, když se ukázalo, že ztratil kompletně paměť. Neměl jsem mu tedy jak pomoci se vrátit, když ani on sám netušil kam, a tak jsem se ho rozhodl ukrýt. A nejlépe jde takováto věc všem na očích. Jako pravý Zmijozel s rodovou krví se o jeho minulost nikdo nezajímal. Nezáleželo na ní. Stal se novým člověkem, očištěným od minulosti, ať už byla jakákoliv. Krevní adopce byla považována za nové narození člověka a tak se podle toho všichni i chovali,“ zavzpomínal Latharn. Teď, když to podstatné prozradil, bylo už zbytečné tajit i ten zbytek.

„Harry Zmijozel,“ pronesl zkusmo Severus. Znělo to zvláštně a neuvěřitelně. Pomalu začínal rozumět tomu, proč mu o tom Potter neřekl rovnou. I teď měl problémy se s něčím takovým srovnat a přijmout to. Ale i přes veškeré nově získané informace mu nedokázal odpustit, jak s ním zacházel. Tím, kým byl jeho adoptivní otec, mu stále však nedávalo právo se k němu chovat tak, jak to doposud činil.

„Ztráta jeho paměti byla daleko hlubší, než si myslíš, Severusi Snape. Nepomatoval si nic, a to ani své jméno a podle léčitele se nezdálo, že by se to mělo kdy změnit. Do poslední chvíle nevěděl o tom, kým dříve byl nic, a když se tak nečekaně jednoho dne stalo, ihned věděl, že se musí okamžitě vrátit zpět sem do této doby a také tak učinil,“ upozornil ho Lord Zmijozel.

„Jaké nové jméno jste mu krom svého příjmení dal?“ zajímal se Severus zvědavě. V duchu si vybavil několik jmen, které se s rodem Zmijozelů pojily a zkoušel typovat, které z nich asi Harry Potter dostal. S tím, co se však obratem dověděl, vůbec nepočítal a ani v těch nejdivočejších snech by ho to nenapadlo.

„Dal jsem mu jméno, které měl mít můj druhorozený syn, který umřel dříve, než se vůbec stačil narodit. Má žena si krátce před tím, než ji zabili, přála, aby se náš syn jmenoval Salazar, byla si zcela jistá, že to bude opět chlapec,“ pyšným hlasem pronesl.

„Vy jste mu dal své jméno?“ nemohl Severus uvěřit.

„Ne, já se totiž jmenuji ve skutečnosti Latharn Zmijozel. Salazar Zmijozel byl v našem rodě jen jeden a tím byl jen a pouze můj druhorozený syn, jež se stal jedním ze čtyř zakladatelů školy čar a kouzel v Bradavicích,“ hrdým hlasem pronesl Latharn. Šťastný, že se může po tolika staletích někomu pochlubit, jak úspěšný a slavný jeho syn po právu je.

„Proč?“ vysoukal pracně ze sebe Severus. Toto byla snad první věc, která ho kdy v životě skutečně připravila o řeč. Harry Potter byl zakladatel jeho zmijozelské koleje. Nemohl tomu uvěřit. Znělo to šíleně, ale i přesto si byl jist, že mu ten obraz nelže.

„Proč jsem si hrál tak dlouho na svého syna?“ typoval Latharn. Posléze, co se mu dostalo mírného přikývnutí, mu dal i jednoduchou odpověď: „Poprosil mě o to, aby zamaskoval své cestování v čase a aby nikdo v této době tak netušil, že tu studuje ve skutečnosti její budoucí zakladatel, a to včetně něho samotného.“

Měl chuť se hystericky rozesmát. Celé to byl jeden velký šílený paradox. Potter byl pravý nebelvír, choval se tak, jednal tak celé ty roky, co ho znal, a přesto se později stal tím, kdo vytvořil zmijozelskou kolej. Kolej, jejímž vedoucím byl právě on, a která preferovala kouzelníky, kteří se s Potterovou náturou vůbec neshodovali, nebo snad ano? Albus mu kdysi říkal, že ho chtěl moudrý klobouk zprvu zařadit do Zmijozelu. Nevěřil tomu, ale měl. Jen skutečně pravý Zmijozel by dokázal usmlouvat klobouk, aby ho poslal jinam, než patřil. Albus mu několikrát říkal, že se v tom chlapci mýlí, že je úplně jiný, než si myslí. Evidentně měl starý muž ale pravdu. I když se to zdálo příliš neuvěřitelné.

Harry Potter byl Salazarem Zmijozelem. Šlo však něčemu takovému vůbec kdy věřit? Netušil, ale akceptoval to.

„Děkuji, že jste mi to všechno řekl, lorde Zmijozeli,“ poděkoval obrazu a předstoupil před dveře vedoucí do laboratoře. Teď už věděl, k čemu se ho Potter snažil nepřímo dotlačit. To on musel Doušek živé smrti vytvořit, jiná možnost s tím, co teď věděl, ani nedávala smysl.

„Salazar Zmijozel,“ pronesl heslo, ale nic se nestalo. Obratem se chtěl rozčílit. Byl si jist, že právě Zmijozel stvořil tento lektvar. Nevěřil, že by se mýlil. „Salazar Zmijozel rozený pod jménem Harry Potter,“ zkusil to jinak. K jeho velké spokojenosti dveře obratem cvakly a on je mohl otevřít.

„Tak už jste na to konečně přišel,“ zkonstatoval stále ještě trochu podrážděný Salazar.

„Měl jsem malou pomoc v podobě vašeho otce,“ neochotně připustil Severus. Stejně by se to jinak od otce za chvíli dověděl sám.

Ač se na něj Salazar pokoušel dívat s ledovou maskou vepsanou do tváře, Severusovo bystré oko i tak stihlo postřehnout tu prchavou emoci zklamání, která jím projela, než byla bravurně skryta.

„Potřebuje to tu uklidit. Zajisté víte, co máte dělat a pokud byste se moc nudil, je tu ještě sklenice tlustočervů,“ pronesl k němu Salazar sice nezúčastněným hlasem, ale v duchu se dobře bavil. Pomsta bývá občas sladká a tato opravdu taková byla. Nadešel čas, aby i sám Severus Snape pocítil jednou na vlastní kůži vlastní medicínu.

Ač měl zprvu Severus nutkání, odolal a neodvážil se protestovat, že nemá hůlku a bez ní mu to bude trvat celou věčnost, to tu dát do pořádku, a že je už dost hodin. Věděl totiž, o co tu ve skutečnosti šlo a ač se mu otočení jejich rolí nijak nezamlouvalo, prozatím to akceptoval. Doteď choval zakladatele své koleje ve velké úctě. Jaký bude však jeho postoj v budoucnu s tím, co teď věděl, netušil. Bude si to muset celé nechat projít v klidu hlavou a promyslet to, a práce v laboratoři byla v tuto chvíli dobrou příležitostí. A tak jen naštvaně sledoval mužova mizící záda z laboratoře a všemi silami držel svůj jazyk za zuby, aby nahlas nepronesl nějakou kousavou sarkastickou poznámku.

Komentáře   

+1 #8 Achája 2016-10-08 09:37
Skvělé jako vždy, snad se chlapci nepovraždí:-) Vůbec mi nedošlo, že byl Harry v minulosti tak dlouho...
Citovat
0 #7 VayTra 2016-10-02 20:30
Skvělé už se těším na pokračování :lol:
Citovat
+1 #6 lia 2016-10-02 18:51
úžasné :lol: moc se těším na další
Citovat
+1 #5 chocholanka 2016-10-02 10:28
Super kapitola :) Páči sa mi, ako sa Harry/ Salazar pomstil Sevovi s tým aby mu nachystal prísady. Viem si veľmi živo predstaviť,ako musel Sev zúriť :D

A keďže som si novú kapitolu prečítala hneď po tom ako som si všimla,že vyšla, musím znovu mesiac čakať....ale vravím sa, že trpezlivosť sa vypláca nie? :D
Citovat
+1 #4 83s4 2016-10-02 06:51
Skvele. Skoda len, ze Severus potreboval napovedu aby zistil ze je to Salazar.
Citovat
+1 #3 Vai 2016-10-01 23:21
se ani nedivím, že potřeboval radu, kdosi to měl taky typnou Salazar rozený Harrym... dík za díl, byl parádní
Citovat
+1 #2 Makkina 2016-10-01 18:48
Dokonalé. Moc nádherný díl, těším se na pokračování
Citovat
+1 #1 Pet 2016-10-01 15:11
Grandiózní....
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla