Tajemství časů - Kapitola 11

 Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 11 - Návrat

 

První, co si Salazar uvědomil, když přišel k vědomí, bylo příjemné zjištění, že stojí a nic ho nebolí. Dalším vjemem byl vzduch, který nasál do plic. Byl zatuchlý a pomalu nedýchatelný. Přes veškerou snahu se neubránil zakuckání.

Magie přestala vířit kolem něj a uklidnila se a tak se konečně odvážil odtáhnout od kamene ruku. Jen co tak učinil, ozvalo se hlasité zapraskání a on s hrůzou sledoval, jak na místě, kde se obelisku dotýkal, se objevila malá prasklina.

V duchu se neubránil řadě nadávek, které snesl na svou adresu. Voldemort nemohl za to, že bylo vřídlo poničené, to on a jeho cesta sem. Tom to jenom zhoršil tím, jak na Bradavice zaútočil. Jak ho kdy mohlo napadnout, že vřídlo neustálo tu bitvu? Magické vytížení nebylo takové. To jeho cesta vřídlo přetížila a spotřeba magie na magické ochrany školy při bitvě to už jen zhoršila.

Nejraději by se pokusil vřídlo opravit už teď, nicméně by tím však narušil tok událostí následujících hodin, týdnů a měsíců do doby, co se dostal do minulosti. A tak se snadno udržel a tuto prchavou myšlenku zavrhl.

Udělal pár kroků do temnoty, ale očekávané automatické rozsvícení světel se nekonalo. Otrávený sáhl tedy po své hůlce a lumosem si posvítil na cestu. Ztráta pochodní po magickém ohni byla pro něj stále nepříjemnou, nezvyklou novinkou.

Jak kráčel zpět do svých komnat, sledoval vrstvy prachu, které kolem ležely, a nějak si nemohl vzpomenout, jak to s ním bylo, když jako mladý vřídlo nalezl. Jedním si však byl jistý - žádné stopy v prachu tehdy neviděl. Bude s tím muset něco udělat, ale ne hned, tato záležitost jistě chvíli počká. Měl více než dost času s tím něco později udělat. Teď se cítil značně unaveně a nejraději by si šel lehnout a vyspat se a nic neřešit, ovšem to by se jedna jeho část mysli nesměla vzpírat a nepřestávat se zabývat tím, co se každou chvíli tam nahoře odehraje.

Kdyby se teď na jeho místě nacházelo jeho mladší já, nepochyboval, že by se zachoval jako pravý, zbrklý Nebelvír a pospíchal by všem na pomoc s touhou zachránit co možná nejvíce životů. Teď už měl však dost soudného rozumu, aby věděl, jak by takovýto zásah do běhu dějin dopadl a nemínil, aby se něco takového v jeho vlastním i širším zájmu stalo. Každá změna by mohla mít neblahý vliv na jeho cestu do minulosti a ta byla nezbytná pro celý kouzelnický svět. Vědomí jeho celkového nemalého významu zrození jako Salazara Zmijozela mu však v tento moment danou situaci moc neulehčovalo. Nutkání něco udělat ho stále nemínilo opustit a zuby nehty se ho drželo.

Procházel tedy každou svou vzpomínku, která se vázala s touto bitvou, a zvažoval, zdali by s jednotlivými událostmi mohl něco přeci jen udělat. Nenašel však jedinou skulinu, která by mu umožňovala někomu pomoci a zachránit jeho život. To, že každá z těch osob mu však byla v danou chvílí přespříliš vzdálená a už se s ní necítil nijak citově spoutaný, mu také moc situaci neulehčovalo.

Vše se však změnilo, když přišel na řadu Severus Snape a on si vzpomněl, že po bitvě nebylo jeho tělo nalezeno a nikdo, s kým se o tom bavil, jeho osud neznal. Což se stalo pro jeho mladší já motivací a neutuchající zvědavostí propletenou s výčitkami svědomí, které ho hnaly kupředu a spolu s jeho paličatostí ho dohnaly až do samotné minulosti.

Měl chuť se historicky rozesmát. Kdyby Snape jen tušil, že vlastně on může za to, že samotný Salazar Zmijozel existuje. Jeho tvář by při tom chtěl opravdu vidět.

S těmito myšlenkami Salazarovi došla jedna překvapující skutečnost. K tomu muži po těch letech něco cítil, nevěděl přesně co, ale bylo to tam. Záleželo mu na něm, i když sám netušil přesně v jakém směru. Bylo to však natolik silné pouto, že i přes veškerou ztrátu vzpomínek a pak její obnovu v něm něco k tomu muži zůstalo. Na rozdíl překvapivě třeba od Rona a Hermiony, kteří se stali jeho prvními přáteli a byl jako mladý s nimi tak nerozlučný, že šel tehdy s nimi po boku do všeho, co se kolem něj dělo. Teď se k jejich osudu necítil nijak citově vázaný a to byli jediní. Krom Snape zjišťoval, že se nijak necítí k běhu života v tomto čase jakkoliv připoutaný.

Jeho otec měl pravdu. Byl od tohoto času přespříliš dlouho odtržený. Nepatřil sem, ale bude muset opět patřit. Záleželo na tom příliš mnoho.

„Až se vrátíš zpět, bude nutné, aby někdo poznal pravdu a trochu ti připomněl, kým jsi dříve byl a částečně se ty jím musíš stát,“zazněla Salazarovi v hlavě poslední žádost otce. Slíbil mu, že se pokusí někoho najít a když nad tím tak teď přemýšlel, nikdo lepší než Severus Snape pro tento úkol ani neexistoval. Ten muž byl jedním z mála, který ho viděl jako obyčejnou osobu a ne jako celebritu a vyvoleného. Pokud mu někdo může připomenout, kým dříve byl, než se stal Zmijozelem, byl to jedině on.

Bylo rozhodnuto, je nezbytné, aby Severuse Snapea zachránil.

Vykouzlil tempus. Moc času mu však nezbývalo, pokud si na časový sled událostí vzpomínal dobře. Bude si muset pospíšit.

Přidal do kroku a po chvíli dorazil konečně do svých komnat. Rychlým pohledem zmapoval situaci a s příjemným překvapením zjistil, že hlavní místnost vypadá stejně tak, jak ji opustil. Jen knihovna byla znatelně zaplněnější a možná i trochu kouzlem zvětšená než byla, na zjišťování důvodu však neměl čas ani prostor.

„Synu,“ zaznělo nadšené zvolání směrem od obrazu, který tu též přibyl.

Na malém portrétu, pověšeném kousek od místa, kde se dříve nalézaly dveře, se nacházela malá podobizna jeho otce o trochu více zestárlého, než když ho viděl naposledy.

„Omlouvám se, otče, ale teď nemohu, pospíchám,“ odbyl ho a zamířil ke své laboratoři.

„Neměl bys zasahovat do toho, co se má stát,“ naléhal na něj vystrašeně. Znal svého syna přespříliš dobře, aby teď, i když byl už jen pouhým otiskem toho, kým za svého života byl,  na první pohled poznal, že se právě jeho mladší syn chystá zasáhnout do běhu dění.

„Neboj se, jen učiním to, co se učinit má,“ ubezpečil ho po té, co rozpečetil dveře a s napjatým očekáváním vstoupil dovnitř.

Na první pohled se místnost zdála též nezměněná, ale posléze zjistil, že tomu tak úplně není. Nábytek a vybavení laboratoře zůstalo sice zachovalé a ve stavu v němž ho opustil, nicméně lektvary byly pryč. Lahvičky, v nichž se nacházely, měly v sobě místo tekutiny jen hnusné scvrklé, vyschlé, smrduté sraženiny. A přísady do lektvarů nedopadly o moc lépe. Vše, co bylo rostlinného a přírodního původu s výjimkou nejrůznějších kostí a drápů, bylo pryč.

Z toho mála, co časové kouzlo zvládlo uchovat, se nedalo nic uvařit. Měl sice laboratoř, ale za daných okolností mu byla zcela k ničemu. Zatraceně, co dál?

Z laboratoře vyběhl jak velká voda. Zakouzlil na sebe zneviditelňující a tišící kouzlo a po té, co nechal na kratičký okamžik kameny zdi od sebe rozestoupit, vyběhl ven na chodbu. Rychlým ohlédnutím zkontroloval, zdali se zeď opět bezpečně scelila a pospíchal do školního skladu lektvarů a přísad.

Když se dostal na místo, s úlevou zjistil, že se v chodbě právě nikdo nenalézá. Prolomit zabezpečení dveří se ukázalo překvapivě snadné.

I když ho podvědomí nutilo ke spěchu, odolal a rozvážným krokem vstoupil dovnitř. Jako první užitečný lektvar našel rychle hojivý a pak po chvíli i dokrvující. Od obou si pro jistotu vzal více lahviček. Hledání toho posledního, který měl v plánu si vzít, se ukázalo jako nejnáročnější. Neměl totiž jistotu, že tu vůbec byl. Už to chtěl pomalu vzdát, když na jedné z horních zadních polic nalezl Doušek živé smrti. Popadl ho a kvapně se odtud vytratil.

Přes školní pozemek takřka letěl. Vrba mlátička díky zneviditelnění na něj vůbec nezareagovala a tak plynule vběhl do tunelu vedoucímu do chroptící chýše.

Snape tu už sice byl, jeho mladší já sem však ještě nepřišlo, natož Voldemort. Stihl se sem dostat včas a ještě měl překvapivě i nějakou tu rezervu. Ukryl se v jednom z koutů a čekal. Čas mu plynul velmi pomalu.

Pozorovat dění jako nezúčastněná osoba bylo sice zajímavé, ovšem tím, že dopředu věděl, co se přesně odehraje, to ztrácelo jisté kouzlo.

Konečně přišla na scénu Nagini.

Zpočátku měl v plánu vkouzlit lektvary Snapeovi předem, ale nakonec si to na poslední chvíli rozmyslel. Přeci jen přes veškeré šílenství byl Tom pořád mocným kouzelníkem a použití magie v jeho blízkosti i přes veškerá zastírací kouzla mohl zaznamenat.

Jen, co se Voldemort přemístil pryč, už déle nečekal a ihned Snapea začal léčit, ignorujíc své mladší já. Rána na krku byla mnohem horší, než si pamatoval. S tímto by při životě nevydržel déle než pár vteřin a při vědomí už vůbec ne, natož aby stihl Harrymu předat vzpomínky.

Svým způsobem se nebylo čemu divit, Nagini nebyl zrovna nejmenší had. Moc ho nepřekvapilo, že nesrovnalosti mezi ránou, kterou jako mladý viděl a tím, jak logicky musí tak velké zvíře útokem způsobit, spolu nekoliduje, ale to, že to uniklo i Hermioně, ho trochu zarazilo. Evidentně veškerým děním byli všichni vyvedeni z míry mnohem víc, než si myslel. Když o tom tak uvažoval, jeho vítězství bylo skutečně spíše jen pouhou velkou náhodou a ničím víc.

Rána na krku se Snapeovi ihned po přičarování lektvarů do těla začala zatahovat. Sice to pro záchranu Severusova života byla dobrá zpráva, nicméně by tu však nesměly být ty děti. Tuto drobnost trochu opomněl.

Vyčaroval tedy na Snapeův krk malou iluzi, čímž pro zbylé přítomné stav těla stabilizoval a zamaskoval své aktivity, ale sám si tím zkomplikoval značně situaci. Bez monitorovacích kouzel, které prozatím nemohl seslat, a přímého pohledu na ránu, mohl teď mužův stav jen hádat.

Severusovi konečně začaly proudit vzpomínky v podobě slz. To byl signál, na nějž čekal, a přičaroval do mužova těla Doušek živé smrti. Po chvíli se zdálo, jako by muž vydechl naposledy. Ve skutečnosti se však natolik utlumil, že pouhým okem nebyl takřka patrný.

Jeho mladší já se s přáteli konečně vytratilo a on si oddechl, ač to nejhorší neměl zdaleka za sebou.

Zrušil veškerá kouzla kolem nich a započal používat na Snapeovu záchranu i hůlku. Sice lektvary odváděly ten největší díl práce, nebyly vším.

Po chvíli se mu podařilo muže jakýms takýms způsobem stabilizovat. Což bylo štěstí, protože už mu došel téměř veškerý sortiment kouzel, která se pro danou situaci alespoň trochu hodila, a lektvary, které si vzal sebou. Víc tady na tomto místě už nezvládne. Vypořádání se s fyzickou ránou bylo z větší části za ním, ale ještě ho čekal velký boj s jedem, který rozhodně nepůjde tak rychle a snadno.

Musí se dostat zpátky nepozorovaně do hradu, ale jak? Se zuřící bitvou tam venku to bylo nemožné a přemístit se ani on se vztyčenými barierami nezvládl.

Trochu zaváhal, co dál, ale pak ho napadl spásný nápad.

„Onchu,“ zavolal automaticky a až teprve po té mu došlo, že skřítek, kterého se právě pokusil přivolat je už několik staletí zajisté mrtvý. V duchu peprnými nadávkami snášenými na svou adresu rozhodně nešetřil. Zase pro změnu jednou dříve jednal, nežli myslel. Na to si bude muset dávat větší pozor. Tento čas má na něj asi špatný vliv. Naivně doufal, že už se takovýchto zbrklostí z mládí dávno vyvaroval.

Velkým překvapením mu však bylo, když se před ním s lupnutím objevil skřítek s jedním značně zdeformovaným uchem. Vypadal opravdu velmi staře a celý se třásl. Díky svému značně pokročilému věku si ani Salazar nebyl jist, zdali před ním stojí skutečný Onchu, což by bylo pak opravdu šokující, jelikož netušil, že by se mohli dožít tak vysokého věku, anebo to byla jen náhoda a na jeho volání zareagoval jen skřítek se stejným jménem.

„Je mi opravdu…,“ začal skřítek mluvit s hlubokou úklonou, přičemž se Salazar vyděsil, že pokud s tím něco neudělá, sesype se mu tu na zem a on tak bude muset dávat dohromady ještě někoho dalšího. To mu ještě ke štěstí opravdu scházelo.

„Zadrž,“ mohutným hlasem ho umlčel. Dokázal si živě představit, jakou velkou a patolízalskou řeč měl ten skřítek jistě pro něj připravenou. „Formality si můžeme odbýt později. Odpovídej mi jedním jediným slovem. Dokážeš mě a Snapea přemístit do mých komnat?“ zajímal se.

„Ano,“ odpověděl skřítek a bylo na něm znát, že bojuje velkou urputnou bitvu sám se sebou, aby se udržel a skutečně neřekl více, jež to jediné pouhé slovo.

„Dobře, ihned nás přemísti,“ poručil mu.

Přesun za pomoci skřítčí magie byl jiný a rozhodně to nebylo nic příjemného. Jediným utěšujícím na tom byl fakt, že se jednalo o výjimečnou situaci, která se, dáli Merlin, nebude nikdy opakovat.

Objevili se uprostřed hlavní místnosti Salazarových komnat.

„Počkej tu, “ přikázal skřítkovi a opatrně Snapea odlevitoval do své ložnice. Sice tu měl ještě jeden pokoj, ale v něm se ještě nacházely Ciaranovy věci. V tom pokoji rozhodně nenechá nikoho spát, byl pošpiněný tou zrádnou krví a zasloužil si jen jediné - vypálit.

Když byl Snape bezpečně uložený a zdálo se, že je pro tento okamžik stabilní, odvážil se od něj na chvíli vzdálit.

„Vznešený…,“ pokusil se Onchu opět svého pána přivítat, ovšem i tentokráte byl hned zadržen tentokráte jediným gestem ruky. Spolknul tedy svá slova a s napětím očekával další úkol.

„Ještě to na chvíli odlož,“ umlčel ho vážně Salazar. "Jsou tu dvě věci, co se musí neprodleně zařídit. Tou první je odebrání jedu Voldemortovu mazlíčkovi. Pokud se již tak nestalo, velmi brzy tomu hadovi Neville Longbottom usekne hlavu. Až se tak stane, přeji si, aby jeden z nejspolehlivějších spolehlivých skřítků odebral z jeho zubů jed, aniž by ho kdokoliv u toho zahlédl a ihned ho sem přinesl. Dále ostatní skřítci budou hromadně plnit tento úkol - veškeré osobní věci Severuse Snapea budou přeneseny sem ke mně. Jediné, co z jeho věcí ponecháte na svém místě, budou knihy, které sám zařadil do knihovny ředitelů. Dále sem přesunete i veškeré věci z jeho soukromé laboratoře. Pokoj, který tu mám pro hosty, vykliďte tak, že vše, co se v něm nachází, zcela zničíte. Pouhé odčarování mi nestačí. A pak ho zařiďte tím, co sem přinesete. Oblečení uložte do mé ložnice. Mou laboratoř bude nutné pravděpodobně zvětšit - učiňte tak a udělejte to jako první. Až budete hotovi, zajistěte, aby se zdálo, že Snapeovy komnaty někdo vykradl, vzal, co mělo alespoň nějakou cenu a ostatní tam převážně v rozbitém stavu ponechal. Pro tento úkol vytvořte od vybraných věcí kopie, které tam poházené v různém stavu ponecháte," přikázal mu s nadějí, že snad na nic nezapomněl.

Skřítek se hluboce uklonil. „Jak ji přejete, můj vznešený pane Zmijozeli.“

„Vrať se, až to vše zařídíš,“ zavolal na skřítka na poslední chvíli, než s lupnutím zmizel.

Nečekal dlouho a skřítek byl zpět a nejen on. Z pokoje pro hosty se v ten samý okamžik začali ozývat rány a silné praskavé zvuky.

Salazar se pro sebe spokojeně pousmál. Dobře odhadli, že tuto zkázonosnou činnost chce slyšet.

Onchu se na něj s otázkou v očích podíval a jen co lehkým pokývnutím hlavy dostal souhlas, celý rozzářený spustil. „Je mi nesmírnou ctí vznešený pane Zmijozeli, že vás tu mohu přivítat. Skřítek Onchu ani nedoufal, že se takové pocty dožije a pán si ho jako prvního k sobě zavolá. Onchu si toho nesmírně váží, i když si takovouto poctu ani nezaslouží. Onchu byl špatný skřítek. Udělal chybu a nedodržel tak příkazy, které jste velkému Onchu Prvnímu zanechal. Onchu se za to krutě potrestal a je připraven na trest, který vznešený pán Salazar Zmijozel Onchuovi dá,“ pronesl zahanbeně s tváří sklopenou k zemi.

Salazar měl neblahé tušení, že se ta věc pojí s tím deformovaným uchem starého skřítka. Jedno ucho měl skřítek více méně v pořádku, ale to druhé do toho stavu mělo velmi hodně daleko. Na různých místech mu kusy chyběly a to zbylé na sobě neneslo ani centimetr zdravé kůže. Byla to jedna velká jizva pravděpodobně způsobená mohutným opakovaným popálením, které se podle jeho odhadu už opakovaně po dlouhý čas dělo.

Vypadalo to děsivě a tak byl Salazar rád, že až teď to dokázal odignorovat. Zvedal se mu z toho žaludek teď, když měl chvíli se na něj pořádně podívat. Sice byl teď někým jiným a postojům Harry Pottera byl už velmi vzdálený, některé věci jim však zůstaly přeci jen společné. A otázka skřítků byla jednou z těch věcí.

Když jako Zmijozel začal poprvé se skřítky jednat a přivedl je do školy, sice se ta malá stvoření svým způsobem pasovala do role otroků, měla do nich ve skutečnosti hodně daleko. I když je od počátku o nic neprosili a namísto toho jim jen přikazovali, jednali i tak s nimi s úctou a za chyby je nikdy magicky a ani tělesně netrestali. Dostávali jen více práce a to především v podobě té nejtvrdší nebo nejodpornější, co se našla, a to bylo vše. Také o sobě skřítci tehdy nemluvili ve třetí osobě a už vůbec ne tak nezúčastněně, jak se tomu dělo v této době. A též to nebyli takový patolízalové. Salazaravi bylo opravdu špatně z toho, co jim čas v područí kouzelníků udělal. Rozhodl se, že se s tím pokusí něco udělat a navrátit jim trochu té staré úcty, která se z nich během těch staletí vytratila. Nebude to snadné, nezamýšlel na rozdíl od Hermiony jim dát svobodu. Stejně by za daných okolností nevěděli co s ní. Winky byla toho řádným příkladem. Dobby byl věcí jinou. Ve stádu se vždy nacházela alespoň jedna černá ovce a Dobby byl právě tou výjimkou, která potvrzovala pravidlo a též i nadějí pro něj, že se skřítky s trochou trpělivosti půjde něco udělat a že vše ještě není ztraceno.

„Odmítám tě trestat, za něco o čem zatím nic nevím. Ke všemu mám pocit, že už ses ty sám potrestal více než dost. Za mých starých časů se skřítci tělesně ani magicky netrestali a to ani oni sami natož svými pány. A nehodlám s tím teď začínat. Netuším, kde jste za ta staletí k něčemu takovému přišli a začali to brát k mému velkému zděšení jako samozřejmost, nicméně to však nehodlám zjišťovat a na místo toho rovnou nařizuji, že k něčemu takovému už tady v Bradavicích nesmí nikdy dojít. Od této chvíle se žádný skřítek nebude tělesně trestat a ani za pomoci magie, a to jak v soukromí sám, tak ani z rukou svých pánů. Pokud některý z příkazů či činů se dostane do rozporu s tímto. Můj byl vynesen dříve a tak má vždy přednost a druhý nemůže být nikdy splněn a tudíž jsou skřítci od toho okamžiku povinni se tomu vyvarovat či se přímo osobně bránit, pokud to bude nezbytně nutné, rozumíš?“ vážně ke skřítkovi pronesl.

Skřítek na něj oněměle hleděl a zmohl se jen na pouhé přikývnutí, což na současnou povahu skřítků nebylo vůbec typické.

„A teď mi řekni, k čemu došlo?“ zajímal se dál Zmijozel.

Onchu se však ze šoku nedokázal stále vzpamatovat a tak Salazar využil příležitosti a zraněné ucho, které pro skřítka bylo zdrojem trvalého útrpné bolesti, řezným kouzlem odstranil a ránu hojivým kouzlem obratem zacelil. Sice toto kouzlo nebylo tak účinné jako lektvar, ale protože se skřítci daleko snáze a rychleji hojili než lidé, bylo více než postačující.

„Takto to je mnohem lepší,“ pronesl k němu.

„Děkuji, můj vznešený pane Salazare Zmijozeli, skřítek Onchu si nesmírně váží vaší neutuchající shovívavosti a velmi vám děkuje za to, co jste pro skřítky právě učinil,“ vysoukal ze sebe na kolenou, na něž obratem padl. Hlavou se tentokráte zcela dotkl země.

„Postav se a už konečně mluv,“ přikázal mu.

„Skřítek Onchu byl velice neopatrný, když se rozhodl předat budoucímu skřítkovi Onchu a jeho zástupci instrukce, které vznešený pán Zmijozel křítkovi Onchu Prvnímu zanechal. Skřítek Onchu zapomněl zajistit prostor proti duchům a když právě sděloval informace o tom, že se jednou vznešený pán Zmijozel vrátí, připlul do místnosti duch Šedé dámy. Skřítek Onchu svou chybu rychle napravil a ducha odehnal, ale s tím, že Šedá dáma už o návratu vznešeného pána Zmijozela věděla, nic nesvedl,“ zkroušeným hlasem mu přiznal.

Salazar se nad tím zamyslel. Skřítek sice udělal chybu, nicméně se však pravděpodobně nestalo nic, co by se stát nemělo. Měl tušení, že osud chtěl, aby se o jeho návratu Šedá dáma dověděla. Něco mu říkalo, že právě tato informace asi napomohla tomu, že se jí právě před Tomem o diadému rozvázal jazyk a pověděla mu o něm. Dávalo to svým způsobem smysl. Proč by mu jinak o něm pověděla, kdyby si nemyslela, že je to on? Zajisté za ta staletí nebyl Tom jediný, který se o diadém zajímal a pravděpodobně ani prvním, který měl zárovně i trochu krve jeho rodu.

A když přišel za ní on, bylo možné, že mu vše přiznala jenom proto, že v něm až podle magie v tu chvíli poznala budoucího Salazara Zmijozela. Do té doby se totiž osobně nikdy nestřetli. Netušila, jak přesně vypadá a ani to, jaký byl jeho vzhled před krevní adopcí. Znala ho jen z vyprávění. Narodila se až dobu po té, co se navrátil do svého času. A tato neznalost musela Tomovi tehdy velmi pomoci, aniž by o tom všem měl sám sebemenší tušení.

„Nestalo se nic, co by se stát nemělo,“ ubezpečil Salazar skřítka po té, co mu došlo, že je už nějakou chvíli v místnosti dusivé ticho.

Jen co to dořekl, ozvalo se lupnutí a v místnosti se objevil další skřítek, čemuž byl Salazar velmi rád. Dosavadní věc, kterou byl nucen doposud s Onchu řešit, byla tímto snad definitivně uzavřena.

„Vznešený pane Zmijozeli,“ pronesl skřítek roztřeseně a podával mu malý flakonek obsahující trochu průzračné tekutiny.

Na skřítkovi bylo patrné, že by se raději na něj nedíval, ale z obavy, aby něco nepokazil, nesklopil svou tvář k zemi. I tak však na něm bylo vidět, že do tváře se mu přímo podívat neodvážil.

„Výborně,“ spokojeně pronesl Salazar. Jedu bylo mnohem více, než doufal. "Můžeš jít," propustil ho a skřítek obratem po těch slovech zmizel.

„Skřítkovi Onchu je velkou ctí panu Zmijozelovi předat knihu s informacemi, o něž jsme byli před staletími požádáni,“ pronesl slavnostně starý skřítek a po lusknutí prstů se v místnosti objevila gigantická kniha i se stojanem.

Salazar do ní zvědavě nahlédl. Krom posledních dvou listů byla kniha kompletně zaplněná. Trochu ho vyděsilo, jak hustě malým písmem jsou stránky popsané. Zabere to mnoho času, než se tímto dokáže prokousat, ale na druhou stranu má to, co chtěl.

„Úkol je tímto splněn,“ uzavřel kvapně i tuto záležitost. Došlo mu, že už dlouho u Snapea nebyl ho zkontrolovat. „Dokud mé mladší já neodejde do minulosti, velmi pečlivě dbejte na to, aby se o mém návratu nikdo nedověděl,“ apeloval na něj.

„Jak si vznešený pán přeje,“ s úklonkou k němu pronesl.

„Můžeš jít. Až bude laboratoř hotová, dejte mi vědět,“ vyžádal si a pak po malém zaváhání ještě dodal: „A pošlete mi sem něco k jídlu.“ Hlad, který měl, už déle nezvládal přehlížet.

 

Následující dny se pro Salazara staly trochu monotónní. Převážnou většinu dne trávil v laboratoři, kde se snažil pro Snapea vytvořit protijed, ale zatím se mu dařilo jen částečně.  Stejně jako byla Nagini výjimečný had, tak i její jed byl jiný ve srovnání s ostatními, s kterými se doposud střetl a rozhodně jejich výčet nebyl malý. Jediným úspěchem bylo snad jen to, že se mu podařilo upravit hojivou mast tak, aby zabírala na jizvy na krku, které se díky jedu odmítaly tradiční mastí plně zhojit a zmizet.

A když nebyl právě v laboratoři tak povětšinou jen proto, aby se najedl nebo se vyspal. Ležet po boku muže, který o tom neměl sebemenší tušení, bylo zvláštní a obzvláště když tím mužem nebyl Godrik, který byl doposud jediný, s nímž kdy sdílel své lóže. Zprvu zalitoval, že druhý pokoj nechal zničit a přebudovat skřítky na jakousi pracovnu spojenou s knihovnou, ale nakonec to nechal být a ani myšlenku přeměnění si křesla na postel v hlavní místnosti nezrealizoval.

Šestý den se stal přelomovým a to ze dvou důvodů, které se po zpětném vyhodnocení Salazarovi zdáli nakonec i propojené. Musel si přiznat, že přeci jen to, když ráno zavolal Onchua, který mu tak přes své stáří nadšeně sloužil, objevil se jiný znatelně mladší skřítek, v němž poznal toho, který mu tehdy donesl Nagiin jed, ho zasáhlo.

Neptal se, věděl, co přítomnost jiného skřítka, který se začal nazývat Onchuem znamenána. Nadešel čas toho staříka, který snad jen poslední roky přežíval proto, aby se ho dožil.

Překvapivě pro Salazara to bylo nepříjemnou změnou a až natolik, že to na jeho práci v laboratoři bylo znát. Nakonec to však nebylo na škodu. Mohl za to omyl způsobený nesoustředěností, ale to následný úspěch nijak nezlehčovalo. Podařilo se mu připravit konečně účinný protijed pro Severuse. Pracoval sice pomalu a musel se po několika hodinách podávat opakovaně na rozdíl od většiny běžných protijedů, které stačilo aplikovat jen jednou, nicméně účinkoval a to bylo to jediné hlavní. Měl však jeden vedlejší nepříjemný účinek - magicky ještě více Snapea oslabil a tak se probuzení muže muselo odložit na neurčito do doby, dokud na to nebude dostatečně připravený, a to už nejen po fyzické stránce, ale teď už i po té magické.

Náhlé množství volného času Salazara trochu nepříjemně zaskočilo. Najednou po ztrátě vypětí, v němž se doposud nalézal, zprvu netušil, co dál. Péče o Snapea už nebyla taková a tak se rozhodl zaobírat knihou, kterou mu skřítkové za ta staletí sepsali. Některé pasáže byly zcela k ničemu, ale i tak v celkovém měřítku z nasbíraných dat dokázal vytáhnout užitečné informace. Nejzajímavější však byly nejmladší záznamy. Ukázalo se, že řád Morgany le Fay se zachoval do současnosti, což v jistém smyslu Salazara uklidnilo a v dalším mu přidělalo další starosti.

Vyzobávání jednotlivých informací ze skřítčí knihy a skládat si je do celkového obrazu nebylo pro Salazara nijak snadné, a tak potřeboval chvíli oddech. Sáhl tedy po knihách, které patřili Snapeovi. Zklamalo ho, když však zjistil, že množství knih, které tu teď měl, se jen malé minimum týká magie. Vše zajímavé skončilo v ředitelně. Nakonec byl tedy nucen přistoupit k provizornímu řešení a posílal skřítky, aby mu nenápadně vypůjčovali knihy z knihovny, kde na rozdíl od ředitelny nebylo takové riziko, že na to někdo přijde.

Skřítkové se opravdu snažili, ale když on sám předem netušil, co chce, bylo to trochu komplikované a tak je začal posílat pouze pro svazky, které se týkaly lektvarů, a vždy s napětím čekal, co mu přinesou. Vzhledem k tomu, že se pokoušel nasát, co možná nejvíce informací o tom, jak za těch tisíc let lektvarologie pokročila, šance, že se mu dostane do ruky nezajímavá kniha, se zmenšilo na minimum.

Když už to byl pomalu měsíc, co takto studoval, zjistil, že už je Snape dostatečně zotavený a nadešel nejvyšší čas ho probudit. Nechtělo se mu. Nevěděl proč, ale záleželo mu na tom, aby před mužem neztratil tvář a byl považován za stejně schopného mistra lektvarů jako jím byl Severus. Dohnat však takový velký skok ve vývoji, který za ta staletí lekvarologie prodělala, nešlo ze dne na den. Bylo toho tolik, tolik toho současní mistři dělali jinak, že to do Salazara na počátku zaselo semínko pochybností. Postupně však svou nejistotu dokázal pošlapat. Ve svém čase byl přeci jen velkým mistrem a to, že se střetne s nějakým současným, neznamená, že jím přestane náhle být. Možná Snape znal věci, o něž on zatím neměl ani tušení, ale tak tomu bylo i obráceně. Hodně zajímavých poznatků bylo poztráceno. Každý měl tudíž nějaké to eso v rukávu. S touto myšlenkou se tedy Salazar vydal sebejistě Severuse zbudit.

Trvalo to téměř hodinu, kdy se po podání protijedu na Došek živé smrti začalo něco dít, ale následný průběh byl už rychlý. Snapeovi zprvu mírně zacukaly prsty na rukou, pak se zachvěla víčka a on procitl.

V okamžiku, kdy se tak dělo, byl už nad ním Salazar nahnutý.

„Harry,“ zasýpal nasucho Severus.

„Tak už mě dlouho nikdo nenazval,“ odvětil mu s úšklebkem Salazar a přiložil mu obratem k ústům hrneček s vodou, říznutý lektvarem bezesného spánku. Než se o něco začne ten muž pokoušet, bylo nutné, aby si jeho tělo ještě před tím trochu přirozeným spánkem odpočinulo.

Severus ještě nebyl plně při smyslech, a tak se nabízeného pití řádně napil, aniž by se zaobíral tím, co mu je nabízeno. Při plném vědomí nebylo ničeho, co by jeho čich dokázalo oklamat a zastřít přítomnost právě tohoto lektvaru, a s tímto tušením proto Salazar s jeho podáním nijak neotálel. Předpokládal, že později by už to tak snadné celé nebylo.

Ruce, které se pokoušely k hrnečku zvednout, opět klesly bezvládně zpátky na podušku.

Salazar oparně položil jeho spící hlavu zpět na polštář a rozhodl se také si pro jistotu na chvíli zdřímnout. Dalo se těžko říct, jak dlouho bude trvat, než se opět znova v klidu prospí.

 

Komentáře   

0 #7 Achája 2016-09-07 17:52
No to bude zajímavé. Jak dlouho ještě potrvá, než se mladý Harry vydá do minulosti a Salazar bude moct vystoupit na světlo? A co se všechno stane mezi tím. No těším se moc:-)
Citovat
+1 #6 lia 2016-09-04 00:07
nádherná povídka :-) na kterou stojí zato počkat. Nemohu se dočkat další kapitoli (Jak se bude Sev tvářit na Harryho ) :lol:
Citovat
0 #5 Makkina 2016-09-03 07:34
Nádherný díl. Moc se těším na pokračování a až se Severus plně probudí
Citovat
0 #4 83s4 2016-09-02 12:22
Dalsia skvela cast. Uz sa tesim, kedy sa obaja prebudia. :)
Citovat
0 #3 Vai 2016-09-02 11:45
Jej takto to seknout?? Děkuji za další kapitolu :)
Citovat
0 #2 chocholanka 2016-09-01 21:58
Táto poviedka je úplne super, ale čakať na nový diel je pre mňa veľmi veľký test trpezlivosti. Tešila som sa na to ako bude Sev reagovať, ale evidentne si budem musieť ďalší mesiac počkať... V každom prípade ďakujem za túto kapitolu a nedočkavo čakám na ďalšiu ;)
Citovat
0 #1 Elizabeth 2016-09-01 18:27
To je snáď nekonečný príbeh. Dlhú dobu som sa nevedela dočkať Harryho návratu do budúcnosti a teraz toto. Som veľmi zvedavá na reakciu Severusa a aj Harryho návrat do spoločnosti. Aaaa čakať ďalší mesiac, ja snáď umriem nedočkavosťou.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla