Tajemství časů - Kapitola 10

Za betu děkuji Anizne.

 

Kapitola 10 - Návrat

 

Den s rodinou utekl Salazarovi jako voda. Večer, ještě než šel spát, se se všemi rozloučil, ač krom otce ostatní netušili, že za tím je mnohem víc než pouhá účast v blížící se bitvě, a že i když se nic nepokazí a on ji zdárně přežije, tak se stejně už nikdy neshledají. Odolat a něco jim neříct bylo pro Salazara nakonec mnohem těžší, než si zprvu myslel, odolal však, a s vypětím všech sil udržel jazyk za zuby.

Brzo ráno, ještě než vysvitlo slunce, se sám v tichosti přemístil k válečnému ležení, které se nacházelo kousek od pevnosti, kterou už víc jak měsíc obléhali.

Dalo jim to velkou práci, ale nakonec krvezrádce zahnali do jediné pevnosti a tu uzamkli protipřemisťovací bariérou. Únikové tunely nalezli a zajistili. Teď byli v pasti a touto dobou, jak odhadovali, už i pěkně vyhladovělí. Zákony magie bránící vyčarovat jídlo jim právě teď hrály značně do karet. Hlad oslabil jejich nepřátele, a tak nadešel čas jejich několikaletou snahu jediným úderem konečně dokončit.

Rázným krokem si to namířil nejkratší cestou rovnou k velitelskému stanu. Každý, koho potkal, mu s hlubokou úklonou uhýbal ihned z cesty. Nikdo se ho nepokoušel zastavit. Ještě než dorazil ke svému cíli, celým ležením nadšeně šumělo, že dorazil sám Salazar Zmijozel osobně.

Tiše vklouzl do velitelského stanu. Tiché zašumění hýbající se plachty stačilo, aby přítomní muži utichli a otočili se jeho směrem.

Salazar byl mile překvapen, když spatřil ve velitelském oděvu muže, jehož tvář dobře poznával, ale mnoho let jí neviděl. Ač si jeho jménem nebyl zcela jist, dal by klidně ruku do ohně za to, že dotyčný je jedním ze dvou přeživších vojáků, kteří pomohli otci přežít při útoku na Bradavickou tvrz před řadou let.

"Můj pane," poklonil se před ním muž s úsměvem. "Jsem šťasten, že právě vy tu dnes s námi budete. Přiznám se, že jsem to nečekal. Vězte však, že vaše přítomnost mě velice těší," zdvořile ho uvítal.

„Překvapujete mě, nečekal jsem, že to dotáhnete za ty roky až takto vysoko,“ připustil Salazar.

„Neměl bych to asi právě před vámi říkat, ale vše špatné je občas v některých ohledech dobré. Zkušenosti, které jsem tehdy získal a důvěra vašeho otce mi tehdy v dalším životě hodně pomohly,“ přiznal mu.

„Jaký je plán?“ zajímal se Salazar, čímž se zdárně vyhnul reakci na velitelova slova a předešel tak případným nepříjemnostem, které by mohly vzejít z rozhovoru, který se stočil ne zrovna příjemným směrem.

„Zbudovali jsme tunel vedoucí pod hlavní vstupní bránu. Až bude ochranný štít pevnosti prolomen, zničíme upevnění brány z jejího nejslabšího místa - zespodu. Něco takového nebudou čekat. Dříve, než se vzpamatují, budeme uvnitř,“ nastínil mu stručně jejich plán.

Salazar se vážně zamyslel. „Jaké pro to chcete použít kouzlo? A též plně doufám, že ti muži, kteří to dostali za úkol, si řádně uvědomují, že je to sebevražedná mise?“

„Jedno z prastarých velmi ničivých kouzel vyřčených ve starém jazyce. O jeho účincích nemusíte pochybovat, to vás ubezpečuji. Ti, co ho vykouzlí, jsou schopní kouzelníci. Vědí, do čeho jdou. Moc toho kouzla závisí na lidské oběti a oni jsou plně ochotni pro naši věc položit život,“ bez zaváhání mu odpověděl.

Salazar spokojeně přikývl. „Dobře, je tedy čas,“ ukončil jejich rozhovor.

Krátce po té zaútočila jejich armáda na pevnost.

Ochranné štíty nebyly moc silné a za krátko padly. Jen co se tak stalo, ozvala se ohlušující detonace vycházející z podzemí pod hlavní bránou. Výbuch byl tak silný, že na kusy nerozerval jenom masivní dřevo a kov, které pomáhaly chránit cestu dovnitř, ale i nejbližší části zdi okolo a nad samotnou bránou.

Vzniklou suť ihned využili jejich muži ke své ochraně. Vlna smrtících kouzel seslaných krvezrádci se tříštila o kameny, které jejich kouzelníci používali jako štíty, jež je jako jediné dokázaly ochránit před smrtí ve formě zeleného paprsku. Nebylo to však stoprocentní, aby i oni mohli kouzlit, museli vykouknout a tím se i na chvíli sami odkrýt.

Avada kevadra v mohutných vlnách létala oběma směry. Jiných kouzel bylo sesláno jen pomálu. Výsledek takovéhoto způsobu boje šel popsat jediným slovem - masakr. Těla mrtvých se kupily na obou stranách. Salazar jen při tom prohledu tiše doufal, že jeho otec brzy s jeho návrhem uspěje a stane se toto válečné kouzlo brzy neodpustitelné a v takovéto míře využívané v bitvě se právě děje naposledy. Skutečně nemusel mít věšteckou kouli, aby předem věděl, co se tu bude dnes odehrávat, což bylo svým způsobem děsivé. Finálová bitva s Voldemortem byla ve srovnání s touto jen pouhou vcelku mírumilovnou roztržkou.

Mrtví padali ve velkých počtech k zemi a, naštěstí pro ně, jich bylo více v řadách jejich nepřátel. Těžili z početní výhody a tak rychle pokračovali kupředu. Zakrátko zdárně plně pronikli do pevnosti.

Vyhladovělý nepřítel, který však neměl už co ztratit, byl velmi nebezpečným sokem. Vzít ho do zajetí bylo nemožné. Pro svou věc byl připraven zemřít a bojovat až do samotného konce. Jasně prohrávali, a přesto se odmítali vzdát.

Salazar se na vše díval z povzdálí, a pak se i on rozhodl zapojit do bitvy. Když s druhou vlnou pronikl do pevnosti, mohutným hlasem posíleným kouzlem zvolal: „Aodhan je můj.“

Trvalo mnoho let, než zjistili jméno muže, který celé roky krvezrádce vedl. Od okamžiku, kdy ho však získali, se pro rod Zmijozelů stala tato válka ještě více osobní. Aodhan měl na svědomí zničení Bradavické pevnosti, a tak jeho život neměl právo odebrat nikdo jiný než někdo Zmijozelské krve. Právo na pomstu bylo na jejich straně a všichni muži si toho byli řádně vědomi. Nikdo by se mu v danou chvíli neodvážil postavit do cesty a odporovat mu.

Salazar se svými muži rychle postupoval kupředu a postupně získával pod svou kontrolu jednotlivé části pevnosti. Když se probojoval do jejího samotného srdce, kam krvezrádce postupně zatlačili, střetl se konečně osobně i s Aodhanem. Sice jeho tvář znal jen podle hrubého popisu, ale i tak si ho s nikým jiným nemohl splést. Jeho zbroj byla daleko honosnější a dražší než zbylých jeho mužů.

Salazar byl připraven na dlouhý a náročný duel, a proto pro něj bylo trpkým zklamáním, když po pár kouzlech Aodhana odzbrojil a poslal na lopatky. Nečekal, že to bude tak snadné.

„Můžete nás tady do jednoho pobít, ale naše myšlenky a víra nikdy neumřou. Tím tady to zdaleka nekončí. Merlinovo dítě jednou zemře. Je to nevyhnutelné, nic není věčné, jednou zanikne a my vyhrajeme,“ sípal Aodhan a bylo patrné, že každému slovu, co vyřkl, pevně věří. Ač byl poražen, z výrazu jeho tváře bylo možné číst, že se tak ani zamálo necítil.

Salazar se mu rozhodl ten jeho úsměv smazat z tváře, takto mu zemřít nedovolí. Jeho vítězství a pocit zadostiučinění mu pár slovy nevezme. Spoutal ho a s hůlkou namířenou na jeho hrdlo si k němu obezřetně přiklekl. Neverbálním jednoduchým kouzlem zajistil, aby to, co se právě chystal říct, nikdo náhodou neslyšel. Kolem nich ještě stále zuřila bitva a jeho muži dělali, co mohli, aby ty dva nikdo jakýmkoliv kouzlem nezasáhl a nevyrušil je.

„Nevyhrajete a ani za tisíc let se tak rozhodně nestane. Věř mi, narodil jsem se v té době a až se do ní vrátím, zajistím, aby se tak ani po té nikdy nestalo. Ano, nic není věčné, a ani to, co velký Merlin stvořil, ale až nadejde správný čas, tak jednou v daleké budoucnosti až se oba světy spojí, stane se tak jen proto, že mudlové budou opět připraveni s námi žít pospolu a nebude to proto, abychom jim vládli a dělali si z nich otroky,“ vážným, tichým hlasem ho ubezpečil.

Aochan při té informaci pobledl. Při pohledu do zmijozelovy tváře si byl nějak jist, že mu nelže. Jeho neochvějná jistota se vytratila a to byla Salazarova chvíle. Zabít ho avadou bylo příliš snadné a mírné. Po krátké úvaze se rozhodl zvolit kouzlo, které ještě řadu staletí bude na své vytvoření čekat.

Salazar se postavil a o dva kroky poodstoupil. Ač kouzlo, ke kterému se právě chystal, si odzkoušel prozatím jen jednou a to ještě v době, kdy byl velmi mlád a plný naivity, nepochyboval, že se mu správně povede. Plný nenávisti a zloby vyřkl: „Sektumsempra.“

Na Aodhanově hrudi se objevila dlouhá, šikmá, hluboká rána. Jak krev začala prýštit ven, neubránil se táhlým, bolestným výkřikům. Umíral pomalu v bolestech a v agonii.

Když Aodhanův hlas utichl, bylo po všem.

„Pošlete to tělo mému otci,“ přikázal nejbližším mužům a otočil se k odchodu. Rázným krokem se vydal pryč z pevnosti. Tou dobou už bylo téměř po všem. Ze vzdálených míst se ještě ozývaly bolestné výkřiky, ale Salazar už žádného krvezrádce cestou ven nepotkal.

Někteří jeho muži se ho snažili zastavit a ptali se na další rozkazy, on je však vždy rychle odbyl a poslal za velitelem. Pro něj to smrtí Aodhana tady skončilo, nastal čas se vrátit.

Za protipřemisťovací bariérou se přemístil na kraj Prasinek. Dříve, nežli si ho stačil kdokoliv  všimnout, vyrazil k lesu, kde měl v úmyslu vyčkat dokud nenastane hluboká noc. Než se vrátí do své doby, bude muset vyřídit několik věcí a nehodlal při tom nikoho potkat. Teď už ne, bál se, že by ho takovéto nedobrovolné střetnutí vyvedlo příliš z konceptu, a to si nemohl dovolit, stejně tak nesměl připustit jakoukoliv chybu.

Měl hlad, ale bude to muset vydržet, než se vrátí do své doby. Za mlada byl nucen hladovět i pár dní. Jeden den je ve srovnání s tím nic.

Zbytek dne tady strávil bloumáním na kraji lesa a den se mu neskutečně táhnul. Neměl co dělat, a tak pouze přemítal nad tím, co vše musí vyřídit, než odejde a jak vůbec ten svůj návrat chce provést. To druhé se ukázalo jako velká neznámá. Doposud se spoléhal na to, že to vřídlo nějak zařídí, a ač se na to snažil nahlížet z jakéhokoliv úhlu, musel nakonec neochotně dojít k závěru, že mu nic jiného opravdu nezbývá.

Tyto myšlenky mu však nedokázaly vyplnit veškerý čas, a tak v tom zbylém se při pohledu na zem rozhodl posbírat některé byliny, které používal běžně do lektvarů. Převážně se rozhodl hledat ty, co byly sice v tomto čase běžné, ale za pár staletí bude jejich výskyt daleko menší a vzácnější. Sice neměl jistotu, že očarování jeho laboratoře bude stačit a vše co v ní bude, vydrží nezničeno zubem času, ale stejně prozatím neměl moc co jiného dělat, takže se mohl buď nudit, nebo se pokoušet o něco, o čem si nebyl moc jist, zdali k něčemu bude.

Konečně zapadalo slunce a pomalu nastala tma. Salazar počkal, dokud všechna viditelná světla z jeho místa zhasla a pak teprve překročil hranice pozemků školy.

„Onchu,“ zavolal vrchního skřítka, který se k němu okamžitě přemístil, jen co jeho jméno vyřkl. Svým způsobem to Salazara iritovalo. I se všemi protipřemisťovacími kouzly se tito malí tvorové zde stejně dokázali přemisťovat, jakoby se nechumelilo.

„Odnes to do mé laboratoře,“ přikázal mu a podal mu svůj přeplněný vak, který nebyl zrovna nejlehčí. Sice by si ho mohl odlehčit kouzlem, ale stejně by ho pak musel vláčet a to se mu moc nechtělo, obzvláště když jeho cesta nebyla zrovna nejkratší.

Skřítek se ho na nic neptal, převzal s úklonkou věc a s lupnutím se opět přemístil.

V naprostém tichu a nikým nepovšimnut došel až ke kamenné soše, která strážila vchod do ředitelny, nebo spíše budoucí ředitelny, protože škola zatím žádného svého ředitele neměla, a to z jednoduchého důvodu - neshodli se na něm. Nikdo z nich čtyřech si nedokázal představit, že by jednoho z nich vybrali, a pak ho museli ostatní celé roky poslouchat a brát ho jako svého nadřízeného. Nikomu se nechtělo do podřízené pozice, a tak ředitelna prozatím na svého prvního majitele čekala. Nebo ne? Byl tu jedem předmět, který, na rozdíl od lidí, tu už byl a bude tu snad do samotného skonu školy. Mohlo by se tedy říct, že ty prostory jsou vlastně jeho a jen ředitelům dovoluje, aby je spolu s ním využívali.

„Jednorožec,“ pronesl heslo a bezděčně se mu přitom v mysli vybavila hesla, která za jeho mládí používal Albus Brumbál. Z nynějšího pohledu se mu už nezdála tak úsměvná jako kdysi. Úsměvná však byla představa, jak hesla ve formě sladkostí musela Severuse Snapea jistě vytáčet. Takovéto jemné nijance mu za mládí unikaly, jaká škoda.

Pohyblivým schodištěm se dostal ke dveřím vedoucím do ředitelny a vstoupil dovnitř. Až na jediný stůl, na němž byl položen klobouk, byla místnost zcela prázdná. Svým způsobem to se získanými vzpomínkami byl zvláštní, nepříjemný pocit. Holé stěny bez obrazů a přeplněných polic věcmi mu najednou začaly se vzpomínkami vadit. Nehodlal se tu však dlouho zdržovat a přešel rovnou ke klobouku.

„Moudrý klobouku,“ oslovil ho, čímž ho i zbudil.

„Přejete si, pane Zmijozeli?“ zajímal se. Kdyby to byl člověk, tak by Salazar odpřísáhl, že jeho hlas zněl značně rozespale.

„Ano, teď mě dobře poslouchej a zapamatuj si to. Uběhne mnoho staletí, než mé přání budeš moci naplnit,“ upozornil ho.

Povislá špička klobouku se napřímila. Získal si tedy jeho plnou pozornost.

„Jednou za velmi dlouhý čas

přijde chlapec s jizvou zas.

Na čele tvar blesku bude mít,

od avada kedavry ho bude mít.

Ty do Zmijozelu ho budeš chtít dát,

on Zmijozel si však nebude přát.

On jinam bude chtít,

ty musíš jeho přání vyplnit,“

zarecitoval svůj příkaz. Takto měl větší jistotu, že si jeho instrukce klobouk zapamatuje. Miloval verše, což bylo Rowenino dílo. Chtěla mu vtisknout trochu lidskou stránku a to se jí povedlo. Na neštěstí si však za vzor vzala sebe, a protože milovala verše a zpěv, moudrý klobouk musel logicky také. Když to z Godrikem zjistili, chtěli si v prvním momentu vyškubat běsem vlasy a pak jí jít zaškrtit. Kdyby nebylo Helgy, tak by se snad i tak stalo, bez jejího uklidňování by jistě první zařazování v nové škole nedopadlo dobře. Navenek se tedy smáli, uvnitř však při zpěvu toho kusu hadru tiše pěnili.

Moudrý klobouk si ho vážně přeměřil. „Odcházíte?“ zajímal se.

„Nemám na vybranou,“ odvětil mu a spokojeně se pousmál. Pochopil vše, a to i nevyřčené, skryté mezi řádky, což ho mile potěšilo.

„Šťastnou cestu,“ popřál mu. „Budu se těšit na naše další shledání s vaším budoucím mladším já,“ pobaveně na závěr dodal.

„To věřím,“ utrousil kysele Salazar. „Doufám, že nemusím upozorňovat, že všechno toto si musíš nechat zcela pro sebe a nikomu nic a nikdy neprozradit a ani nenaznačit,“ ujišťoval se.

„Naprosto,“ uklidňoval ho Moudrý klobouk.

„Sbohem,“ utrousil Zmijozel a vytratil se, čekalo ho ještě několik dalších zastavení, než se bude moci vydat na cestu časem. Vzal to systematicky od shora dolů, a tak ho jeho cesta zavedla do knihovny, na kterou by snad úplně zapomněl, kdyby neměl tolik volného času při čekání na noc.

Prostor určený pro knihovnu byl zatím poloprázdný. Jen vzadu v rohu bylo několik polic se svazky v místech, kde časem bude zbudována část knihovny s omezeným přístupem. Svým způsobem základ této sekci dali už teď. V těchto časech byl pohled na magii jiný. Magii dělili na útočnou a obrannou. Útočnou magii bylo však snadnější zneužít, a tak se jí slengově občas říkalo temná magie. Bohužel teď věděl, že časem se tento pojem vžije natolik, že zcela převáží a bude jejím jediným pojmenováním. Což byla škoda, ale ač se mu to nelíbilo, nebylo v jeho silách na tom něco změnit. Ne všechna kouzla v útočné magii byla špatná a nezasloužila si, aby byla časem nazývána temnou magií, spojenou se vším, co lidé považovali za všelicos, ale rozhodně ne dobré a v pořádku.

Hledal to správné místo a netrvalo mu ani moc dlouho, než došel k malé knihovničce zabudované do zdi, kde byly uloženy spisy týkající se výstavby školy. Z jedné ze skrytých očarovaných kapes vytáhl malou knihu, kterou mu dal kdysi otec. Kdyby nebylo jeho, zajisté by se v jeho rodě dědila ještě velmi dlouho, ale on musel tuto tradici přetrhnout. Mrzelo ho to, ale nic s tím nenadělal. Kdyby jako mladý na ni nenarazil a nedozvěděl se o tom, že v Bradavicích je magické vřídlo, nikdy by se ani do minulosti nedostal, a nezrodil by se Salazar Zmijozel a ani samotná škola.

Bolelo ho srdce ji tady jen tak nechat. Celé roky ji střežil a opatroval jako oko v hlavě, a teď se jí musel vzdát a snad i tím zapříčinit to, že časem jeho rod zapomene na samotné vřídlo a moc, kterou díky němu vládne. Z jednoho úhlu pohledu to byla jistě škoda, ale z druhého to bylo zas bezpečnější. Riziko zneužití tak bude časem minimalizováno na nulu.

Neponechával tak nic náhodě a na knihovničku seslal nejrůznější maskovací a ochranná kouzla, rozhodně svou magií při tomto úkolu nešetřil. Nehodlal, aby ji bylo možné jen tak odhalit nebo i vypátrat díky samotné existenci moci kouzel, které ji střežily. Na závěr ji zabezpečil tak, aby jen jeho vlastní magický podpis byl klíčem k jejímu opětovnému odhalení a dočasnému zpřístupnění.

Poté, co Salazar chvíli hleděl na hladkou zeď, kde ještě před pár minutami byla menší knihovna, a zkusmo otestoval své ochrany, teprve odešel. Možná i trochu otálel proto, že teď přišel na řadu ten nejtěžší úkol - bazilišek. Bylo mu líto, jaký osud pro Baziho je nucen přichystat, ale i v tomto neměl vyhnutí a jiná alternativní cesta neexistovala.

Přesunul se do druhého patra do místnosti, která byla až na pár krámů, které sem umístil on sám záměrně, prázdná. V této době to bylo jen obyčejné napůl využité skladiště, ale časem se z tohoto místa stane dívčí umývárna.

Odsunul věci stranou. Pod zašpiněnou podlahou vykoukl téměř obraz hadí hlavy, vytvořený z kamínků jen o stupeň světlejší, než byl zbudován zbytek podlahy.

„Otevři se,“ zasyčel a v podlaze se odsunutím kamenných bloků objevila temná díra vedoucí do hlubin Bradavic.

„Schody,“ zasyčel podruhé a po stranách se vysunuly malé kamenné stupínky, po nichž se vydal dolů. Tento vchod do podzemí původně zbudoval jako nouzový přístup k Bazimu a vřídlu, pro všechny případy. Ani tehdy netušil, jakou velkou úlohu v jeho mladém životě jednou odehraje.

Za svitu své hůlky došel až k samotné Tajemné komnatě. Poslední její úpravy provedl teprve před nedávnem, když se trochu nudil. Vstoupil dovnitř, bazilišek v jejím středu stočený do klubíčka odpočíval. Nevzbudil ho hned, nejprve si pro jistotu zkontroloval, že prostor vypadá přesně tak, jak si ho z mládí pamatuje. Ulevilo se mu, když zjistil, že žádných dalších úprav není třeba.

Jeho přítomnost nakonec velkého hada vzbudila sama. Jeho rozměry byly už úctyhodné a bránily mu v cestování po malých chodbách starého sklepení, ale i tak ještě nebyl ani zdaleka tak velký, jak si ho z mládí pamatoval.

„Rád tě vidím, už jsssem se pomalu sssačínal bát. Dlouho sssi tu nebyl a já mám uššš velký hlad,“ zasyčel na něj.

„Je mi to líto, ale nešššlo to dříve. Jídlo všššak bude muset ješšště počkat. Musssím na časss pryč. Ale neboj, uspím tě. Nevsssbudím tě všššak já, nýbrššš tvůj nový pán,“ oznámil mu.

„Nechci nikoho jiného neššš tebe,“ protestoval Bazi.

„Jinak to opravdu nejde, věř mi,“ snažil se mu vysvětlit. „Bude to hadí jasssyk jako já a ty ho ve všššem poslechneššš. A to, i kdyby ti přikásssal bojovat ssse mnou a sssabít mě.“

„Nebudu sss vámi bojovat, nikdy…,“ začal protestovat bazilišek, ale svou námitku už nestihl dokončit. Salazar ho nepozorovaně uspal. Zatím obyčejně, slabě, ale to jen proto, aby mu nebránil v budoucích náročnějších kouzlech.

„Ale budeššš, přijde časss a budeme spolu zápasssit na život a na sssmrt,“ zašeptal ke spícímu hadovi, a pak už sesílal jedno kouzlo za druhým, dokud se Bazi nenalézal v hluboké hibernaci. Na závěr ho očaroval imperiem, které pomůže Voldemortovi s jeho ovládnutím. Ale i tak ho nebude mít Tom v plné moci. Jako dítě si to neuvědomil, ale teď, když Baziho znal celé roky a sám ho svým způsobem vychoval, věděl, že i s ním tehdy nebojoval had naplno. Částečně dokázal vzdorovat imperiu, protože ho poznal. Kdyby se tomu však nebránil, vyhrál by zajisté boj o život on.

Salazara vskutku mrzelo, jaký osud jemu, vlastně jim oběma, musel přichystat, ale zahrávat si s časem nehodlal. Ve snaze setřást bolestné myšlenky rázným krokem opustil tajemnou komnatu. Jen co se za ním hadí dveře zavřely, zastavil se při pohledu na průchod do sklepení staré Bradavické tvrze.

Ten vchod musel pryč. Tentokráte se však nepokoušel o žádné velmi složité kouzlo. Jen ho jednoduše nechal zarůst zpátky kamenem, který byl všude kolem.

Když chodby zmizela, v duchu si zanadával, správně to měl udělat z druhé strany. Teď bude mít daleko delší cestu do svých komnat.

S roztrpčeným výrazem se tedy vydal do svých pokojů přes druhé patro. Už to chtěl mít celé za sebou. Celá tato situace mu nebyla dvakrát příjemná, a to ještě nebyl ani zdaleka hotový. Ještě musel zabezpečit své komnaty a zařídit to se skřítky, a pak teprve a jen po tom mohl jít konečně ke vřídlu. Ne, že by tak pospíchal z nedočkavosti do své doby, opak byl totiž pravdou, a právě proto mu tyto záležitosti spjaté s rozloučením byly tak nepříjemné. A čím déle tu ke všemu byl, bylo větší riziko, že někoho potká a k tomu za žádných okolností nesmělo dojít.

Když se tedy dostal konečně do svých pokojů, odstranil dveře a vzniklou díru zazdil, trochu se mu ulevilo.

Zapečetil svou laboratoř a doufal, že časový zámek, který na ni použil, bude po celou dobu fungovat a také, že nenaruší účinek přísad do lektvarů, které tam měl. No, brzy se to dozví.

„Onchu,“ zavolal vrchního skřítka, kterého považoval za toho nejvíce spolehlivého, a to nejen proto, že byl ze všech, co tu pracovali ten nejstarší a nejzkušenější.

Též byl opravdu rád, že tu skřítci vůbec pracovali. Kdyby tomu bylo jinak, vše by se mu tím o dost zkomplikovalo. Rowena je totiž ve škole nechtěla. Chtěla dát možnost pracovat zde lidem, ale při počtech lidí, které by tu tak museli mít, zjistili, že by pak na provoz školy ani z poloviny neměli. A tak z finančních důvodů nespokojenou Rowenu přehlasovali a sehnali sem na práci skřítky.

„Přejete si?“ zajímal se ihned skřítek, jen co se k němu přenesl a nijak na sobě nedal znát překvapení a zmatení z toho, proč jsou pokoje bez dveří a zazděné.

„Rozhodl jsem se svěřit ti velmi vážný úkol Onchu a nejenom tobě. Aby si mě však dobře chápal, jsem nucen ti prozradit své velké tajemství a tudíž od tebe očekávám, že krom dalších zasvěcených skřítků se k daným informacím nikdo další nedostane,“ apeloval na něj Salazar.

„Jak si přejete, můj Pane,“ ubezpečil ho Onchu.

S vědomím toho, že skřítci jsou věrní služebníci, se mu rozvázal jazyk. „Možná tě to nemálo překvapí, ale věz, že já jsem se nenarodil v této době, ale až ve věku vzdáleném od tohoto zhruba necelých tisíc let. Díky nehodě jsem se dostal do minulosti a ztratil paměť, a tak se ze mě stal Salazar Zmijozel, jeden ze zakladatelů školy, v níž jsem sám studoval. A právě proto jsem ti nucen zadat tento úkol.

Až jako malý chlapec přijdu do Bradavic, bude hrozit, že mě nějaký z duchů nebo obrazů pozná. Teď tu sice žádné nejsou, ale časem ano, a to i lidí, kteří žijí právě teď a já jsem se s nimi třeba i párkrát potkal nebo se s nimi dokonce už nějakou dobu znám. Krevní adopcí se sice trochu změnil můj vzhled a magický podpis, ale ne zcela, takže pokud někdo prohlédne a rázem pozná, s kým má doopravdy tu čest, bude si to muset nechat pro sebe. Nikdo z lidí to nesmí vědět a to ani ředitel, nebo možná především on ne.

Hrad by na můj příchod neměl nijak reagovat, ale pokud by mě i on přeci jen poznal, budete muset zajistit, aby se to přes něj nedozvěděl ředitel školy, který bude na magii hradu napojen, možná aniž by sám tušil jak moc. Jak to uděláte, nechám na vás.

A pak tu mám následující úkol. Na jeho plnění vy ani další skřítci po vás nebudete muset čekat. Můžete začít hned. Chci, abyste mapovali pohyb a aktivity krvezrádců. Mám pocit, že jejich řád se do budoucích časů zachová a ve válce, po níž jsem se sem dostal, má prsty. Hrad po ní zůstal oslaben a tak jsem nucen se do té doby vrátit a budu tudíž chtít vědět jména těch, co nosí jejich znamení a za poslední století Bradavicemi prošli. Nechci být nepřáteli kouzelnického světa nikterak zaskočen.

Vím, že vaše moc je větší než lidem přiznáváte, a že vám vaše schopnosti dovolují vnímat magická znamení, která mají ve zvyku lidé nosit. V těchto časech to lidé tuší a dávají si před vámi pozor, ale v průběhu věků na to zapomenou, a to se stane naší výhodou, rozumíte?“ ujišťoval se Salazar.

„Ano, můj Pane,“ neochvějným hlasem mu odvětil skřítek.

„Dobře, spoléhám na vás. A poslední maličkost. Svou laboratoř jsem zamknul časovým zámkem, kontrolujte prosím, zdali je kouzlo v pořádku a v plné síle, a obdobně též zajistěte mé pokoje. Dbejte na to, aby nebyly nikdy odhaleny lidmi a nebyl tak nalezen vchod do podzemí, patřící k dřívější Bradavické tvrzi,“ dodal na závěr.

„Postaráme se o to, můj Pane,“ přislíbil mu Onchu.

„Zajistěte, aby informace a úkoly, které jsem vám právě zadal, nebyly v průběhu let změněny, zkráceny nebo předělány, a též aby o nich věděl více jak jeden skřítek, aby v případě nečekaného úmrtí nebyly ztraceny, rozumíte mi?“ kladl mu na srdce Salazar.

„Nemusíte mít strach, můj Pane,“ ubezpečil ho skřítek.

„Dobře tedy, můžete jít,“ propustil ho Salazar, načež se skřítek po hluboké úkloně přemístil pryč.

Salazar se naposledy rozhlédl po své komnatě a po té, co zasyčel hadím jazykem heslo se tajným tunelem vydal do sklepení.

Plný napjatého očekávání dorazil až k samotnému vřídlu. Zhluboka se nadechnul a obezřetně položil svou dlaň na hladký obelisk. Na prstech jedné ruky mohl spočítat, kolikrát se skutečně svou kůží toho kamene dotkl, a proto se přívalu nervozity nedokázal ubránit.

Věřil, že existuje jediný způsob, jak se dostat zpět, a to otevřít se vřídlu a vyslovit své přání. Neměl jistotu, že to bude fungovat, ale za dané situace mu stejně nezbývalo nic jiného než věřit.

Otevřel svou magii a na místo toho, aby si od vřídla jako obvykle magii bral, dal mu tentokráte k dispozici tu svou, a pak v mysli zformoval jedinou myšlenku - hluboké přání dostat se zpět do budoucna, a to přesněji do dne těsně před závěrečnou bitvou s Voldemortem. Později se neodvážil, kvůli prasklině, která se na obelisku vřídla po ní vyskytla.

V první chvíli se nic nedělo a Salazara se pomalu začala zmocňovat panika, co bude dělat a jak se jinak má dostat zpět. Když tu náhle měl pocit, jako by ho snad celého vřídlo přímo vcuclo do sebe. Magie vybuchla kolem něj, nebo alespoň to tak vnímal. Zmocnila se ho obrovská bolest. Chvíli s ní bojoval, ale posléze ten souboj prohrál a podlehl jí. Obraz mu zčernal a on ztratil vědomí.

Komentáře   

0 #7 Eihvaz 2016-08-28 18:48
Už se nemůžu dočkat další kapitoly, pomalu škrtám dny v kalendáři ;-)
Citovat
0 #6 Achája 2016-08-13 11:54
Velmi zajímavé, je dobré že se snaží myslet na všechno. Hlavně aby zase neztratil paměť. Těším se na další vývoj:-)
Citovat
0 #5 Vai 2016-08-06 06:32
paráda, tak to mě zajímá co bude teď, ale doufám, že povídka ještě nekončí vždy se totiž těším na pokračování.... dík moc za tu kapitolu
Citovat
0 #4 lia 2016-08-02 17:26
děkuji za nádhernou kapitolu. velmi se těším až se bude přispůsobovat budouvćnosti :-) namůžu se dočkat další části
Citovat
0 #3 chocholanka 2016-08-01 23:19
Hmm je to veľmi zaujímavé, poviedku som síce objavila už dávnejšie, ale nezačala so ju čítať pretože bolo vydaných len málo kapitol a to, že vychádzajú len raz do mesiaca sa mi zdalo (aj zdá) veľmi málo...avšak nemala som čo čítať tak som začala aj s týmto dielom a prečítala som ho na jeden záber...Musím povedať, že ten príbeh je skutočne úžasný skvele prepracovaný dej s pekne zapracovanými info z kníh... žiaľ teraz budem musieť mesiac čakať aby som sa dočkala novej kapitoly čo bude veľmi náročnéTakže ešte raz ďakujem za kapitolu a dúfam, že v zdravý vydržím až ku ďalšej časti
Citovat
0 #2 Makkina 2016-08-01 21:42
Jsem moc ráda, že jsem se trefila do toho, kdy sem přidáváš další kapitolu. Je to vážně nádhera a moc se těším na pokračování
Citovat
0 #1 83s4 2016-08-01 18:36
Skvela dalsia cast. Tesim sa, az zo Salazara bude opat Harry
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla