Tajemství časů - Kapitola 1

Kapitola 1 - Zvědavost

 

„Harry, co říkáš na to, že bychom si šli po obědě zalétat? Je poměrně hezky,“ navrhl nadšeně Ron zničehonic.

Harry vzhlédl od svého napůl snědeného oběda a vážně se na něj podíval. „Někdy jindy,“ stručně ho odbyl a nabodl další kousek masa na vidličku.

„Har… ry,“ zakuckal se samým překvapením, jak ani ve snu nepočítal se zápornou odpovědí. „Neříkej mi, že jdeš opět vysedávat do knihovny. Začínáš být horší jak Hermiona,“ vytkl mu nespokojeně, přičemž slovo knihovna nezapomněl vyslovit s dostatečně opovržlivým tónem, který sám o sobě říkal vše, co si o tom myslí. Obratem, co však domluvil, bolestně vyjekl, jak ho jeho přítelkyně silně nakopla bez sebemenšího zaváhání pod stolem.

„Nepostřehl jsem, že by už hrad a jeho magie byla opravená a v pořádku,“ zkonstatoval nabroušeně zelenooký mladík.

„Vždyť už jste ji třikrát obrátil vzhůru nohama a nic jste ani jednou nenašli,“ zatvrzele to celé odmítal pochopit. „Ke všemu Hermiona říkala, že vám ředitelka udělila speciální povolení pátrat v ředitelské soukromé knihovně,“ zamyslel se nahlas, čímž si tentokráte udělal u Hermiony oko za to, že jí i jednou vnímá, i když na začátku věty použila slova kniha či nějakou z jeho odvozenin. Byla nadšením bez sebe, když jí ředitelka McGonagallová udělila povolení nahlédnout do sbírky, která se neuvěřitelně rozrostla poté, co do ní byly přičleněny soukromé sbírky předcházejících dvou bradavických ředitelů. Své veškeré naděje právě vkládala do knih, kteří ti dva výjimeční muži za svůj celý život nashromáždili. Nejeden ze svazků byl vzácný, unikátní a jako jediný dochovaný byť i jen třeba částečně. Pokud existovalo nějaké vysvětlení záhady, kterou se poslední týdny marně snažil vyřešit nejeden kouzelník, leželo právě teď tam v bradavické ředitelské knihovně.

„To sice ano,“ připustil Harry, ale obratem nezapomněl dodat: „Ale to platí až od příštího týdne.“

„Má pravdu, měl by sis alespoň na malou chvíli oddechnout a trochu se odreagovat,“ neochotně podotkla Hermiona. Dalo by se totiž s klidem říct, že Harry vystřídal jednu posedlost jinou.

„Chci se naposledy ujistit, že jsme nic nepřehlédli, než pátrání definitivně přesuneme jinam,“ pronesl k ní hlasem, který postrádal předchozí bojovnost a zněl spíše uklidňujícím způsobem, a pak se pohledem stočil zpátky k Ronovi. „Zítra si zalétáme,“ přislíbil mu a raději se dříve, nežli budou mít čas k tomu něco dodat či opět něco namítnout, zvedl od stolu a rychlým krokem opustil Velkou síň.

„Pochybuji,“ zklamaně pronesl zrzek při pohledu na mizící záda. „To se ti tentokráte opravdu povedlo,“ trpce pronesl na adresu své přítelkyně.

„Pořád lepší, než aby se toulal po nocích venku na okraji lesa,“ připomněla mu. „Teď se o něj alespoň nemusíme bát. V knihovně na něj při nejhorším může tak maximálně spadnout pár knih. Takže mu hrozí jedině tak bolest hlavy.“

Ron téměř nesrozumitelně přitakal s plnou pusou, čímž si od Hermiony vysloužil káravý pohled. Rozčilovalo ji, jak pořád mluví s plnou pusou, ale dnes se raději nahlas ke způsobu jeho stolování rozhodla nevyjadřovat. Neměla na to náladu a ke všemu by to stejně bylo opět jak házení hrachu na zeď.

 

Harry už raději ani nepočítal, pokolikáté prochází jednu knihu za druhou v sekci s omezeným přístupem. V normální části knihovny se už raději ani neobtěžoval hledat. Ale přes veškerou pečlivost byl výsledek stejně marný jako veškerá snaha předešlých dní.

Bradavické šíty i veškerá vnitřní magie hradu, a to včetně, k velké nelibosti naprosté většiny studentů, i pohyblivého schodiště, nebyly stále v naprostém pořádku a nepracovaly tak, jak měly, minimálně chvílemi ne, ač podle veškerých diagnostických kouzel bylo vše v pořádku. Dokonce došli tak daleko, že některá menší kouzla zcela sejmuli a vytvořili je zcela od začátku. Nicméně ač po těch starých, záplatovaných nezbylo ani památky, tak i ta nová z nevysvětlitelného důvodu zlobila úplně stejně jako ta předešlá. Alespoň díky tomu zjistili, že problém je daleko hlubší a komplikovanější, než se zprvu mohlo zdát, a nasměrovalo je to správným směrem - k primárním kouzlům, kterými byl sám hrad a pozemky opředeny. Naneštěstí se i ta tvářila, jako by byla v pořádku. Nedávalo to smysl, vše mělo fungovat a to nejen podle toho, co zjistili, a i samotné logiky věci, tak i podle všemožných textů z nejrůznějších období i koutů světa.

Cítil se frustrovaný. Pohlcoval ho vztek, který nebyl nasměrovaný na nic konkrétního. Spolu s tím ho zevnitř sžírala i bezmoc, neutuchající a nepřestávající. Měl pocit, jako by na něm vše leželo a bylo tak těžké, že se díky tomu nemohl ani nadechnout. Začínal v sobě pomalu vnímat potřebu to celé vyventilovat ven, nicméně to však nepovažoval za moc dobrý nápad a místo toho se to pokoušel v sobě dusit, ale i tak si část našla cestu ven.

Vší silou praštil hřbetem zaťaté ruky do zdi, ke které stál právě bokem, a tím jediným úderem vyventiloval své pocity ven. Ač měl svou magii v tu chvíli plně pod kontrolou, nebo si to alespoň myslel, část jeho magie doprovodila ty zoufalé pocity ven, vymkla se kontrole a zavlnila se kolem něj. Vyvolaná tlaková vlna ve směru rány se plně vpila do zdi.

Harryho samým překvapením zamrkal, nečekal, že by se mu potom všem, co má za sebou něco takového mohlo stát. Prudce otočil hlavou směrem do uličky, kterou měl po své druhé straně, aby zkontroloval, že žádnému z přítomných svazků v nejbližších policích omylem nic neudělal. S velkou úlevou se naštěstí nic na první pohled nestalo, ale to, co zaznamenal koutkem oka, ho donutilo vrátit pohled urychleně zpátky. Při pohledu na normálně vyhlížející stěnu zaváhal a zauvažoval nad tím, zdali není přeci jen trochu přepracovaný a celé se mu to jen vlivem únavy nezdálo, ale nakonec tuto myšlenku zavrhl. Necítil se unavený, ani v nejmenším. I když se to stalo velmi rychle a na prchavý okamžik, byl si na sto procent jistý tím, co viděl.

Stěna vedle něj skrývala malou tajnou knihovnu. Otázkou však bylo, jak se do ní dostat.

Nejprve se rozhodl zkontrolovat okolí a pátral po nějakém skrytém otevíracím mechanizmu, ale jak už s tím předem počítal, na nic nenarazil. Zavzpomínal tedy a postupně vyzkoušel veškerá kouzla, u nichž třeba byť i jen částečně předpokládat, že mohou uspět. Dokonce na závěr zakouzlil i Alohomora, nicméně výsledek byl stále stejný - absolutně nic. Stěna zůstávala nezměněná, a dokonce ani nekladla žádný odpor jeho kouzlům. Kdyby si nebyl tak jistý, přísahal by, že tam žádná tajná knihovnička není.

Při pohledu na hladkou stěnu mu došlo, že mu došly veškeré nápady. Ze všech sil se snažil ze své paměti vydolovat ještě něco, co by mu mohlo pomoci, když mu konečně svitlo, čímž sám sebe dohnal k tomu, aby si v duchu velmi peprně zanadával.

Chodit do běžně přístupné části knihovny považoval za ztrátu času obzvláště vzhledem k tomu, kde se tajný prostor nacházel, a též to nevypadalo, že by o něm věděla jediná živá duše.

Procházel jednu knihu za druhou a hledal cokoliv, co by mu mohlo pomoci. Postupně tak vyzkoušel i několik pro něj doposud neznámých odhalovacích kouzel, nicméně neúspěšně. Existovala tu však možnost, že některá z nich provedl špatně a tím dané kouzlo předčasně vyřadil, takže si pro jistotu začal dělat pečlivé poznámky. Ty se postupně rozrůstaly a venku už se šeřilo.

Nehodlal se jen tak vzdát a rozhodně neměl sebemenší chuť toho teď nechat, ač sem mimo původní plán zavítal rovnou od nedojedeného oběda. Ty svazky, ke kterým se pokoušel dostat, musely být něčím velmi významné, jinak by nebyly tak mocně chráněny. Svým způsobem poškození magie hradu právě hrálo v jeho prospěch, protože jinak si začínal být zatraceně jistý, že by se za jiných okolností rozhodně neměl šanci se svými znalostmi a zkušenostmi někdy k těm knihám dostat.

I přes svou umíněnost v něm však opět postupně začaly přebírat kontrolu pocity frustrace, a to tentokráte posíleny i další nový neúspěch, který si, jak se zdálo, velmi brzy bude muset připsat na svůj seznam nezdarů, jenž dle něj rozhodně nebyl krátký.

Tentokráte svým pocitům nijak nebránil a nechal je vyventilovat ven. Opět udeřil do stěny, do toho samého místa, které mu předtím dalo tak marné naděje něčeho dosáhnout. Do toho jediného úderu vložil veškeré své zoufalství a bezmoc, jež ho sužovaly, jelikož nedokázal udělat nic s tím, aby Bradavice opravil a navrátil jim jejich majestátní moc, kterou ještě před finální bitvou oplývaly, a také především, proč se do toho celého pustil a začal Hermioně pomáhat – toužil po tom, aby se v ředitelně objevil Snapeův obraz a on si s ním konečně mohl promluvit.

Ačkoliv však tentokráte jeho magie zůstala bezpečně ukryta hluboko uvnitř něj a nijak se svévolně na venek neprojevila, s rozšířenýma očima sledoval, jak stěna sama od sebe zmizela. Před očima se mu tak zjevily svazky natěsnané do tří krátkých, ani ne půl metrových polic. A přestože na ně nehnutě nějakou tu dobu hleděl, nemizely a stále byly zarputile přístupné a na dosah ruky.

V prvním momentu byl z toho všeho v šoku a hlavou se mu prohnalo, že si z něj hrad asi dělá dobrý den. Nerozuměl tomu, proč ochrany zabudované knihovničky do stěny zničehonic samy zmizely, ale rozhodl se to neřešit. Pravděpodobně jen nějaké z vyzkoušených kouzel mělo opožděný efekt. Mohlo být však za tím něco jiného a to mu bránilo odtud jen tak odejít a ukázat to někomu dalšímu, tedy přesněji hlavně Hermioně. Bál se však, že pokud se jen o kousek vzdálí, knihovna zmizí a on ji už nikdy nenajde a nedostane se dovnitř. Na tento problém existovalo sice řešení, a to vyslání patrona se zprávou, ale nemínil nikoho zbytečně vyplašit tím, jak znenadání utíká jeho dvanácterák po školních chodbách. Všichni si toho tady prožili více než dost a neexistoval snad nikdo, na kom by to nezanechalo nějaké následky. A nejednou na tom měli podíl mozkomorové.

Pohledem prozkoumával police a s neutuchajícím úžasem mu docházelo, jak nesmírně staré ty knihy musely být. Každá vypadala unikátně, její výška ani šířka nebyla ani jednou shodná s další, a přes to převážně všechny byly, jak se zdálo, vázány v hnědé, nahrubo opracované kůži. O tom, že každá byla jinak často využívaná, svědčilo různé opotřebení kůže, která byla místy vydřena do hladka.

Na hřebech knih bylo dále možno poznat, že technika jejich zhotovení byla velmi jednoduchá a na dnešní dobu velmi zastaralá. Ke všemu ani na jediném hřbetu nebyl ani náznak nápisu s tím, co svazek obsahoval.

Velmi opatrně vzal do ruky náhodně jednu z knih a pomalu ji otevřel. Papír byl hrubý a starý. Písmo bylo zdobené a ručně psané, on by ho klidně i označil za malované.

Pokusil se do texu začíst, ale moc mu to nešlo. Byla to sice angličtina, ale tak stará, že byla v dnešní době téměř nesrozumitelná. Ke všemu tu byla další věc, čím byla kniha nezvyklá. Po prolistování mu spíše připomínala spíše deník plný poznámek a nejrůznějších výpočtů.

Zklamaně vrátil svazek zpátky a vzal si další. Píchlo ho bolestivě u srdce, když zjistil, že i tento je plný jakéhosi účetnictví či co to vlastně bylo a nebylo mu to tudíž k ničemu. Postupně tady začal procházet jednu knihu za druhou a s trochu lepší náladou si dával na stranu pár těch, které se na první pohled tvářily jako texty, které se i třeba okrajově týkaly magie, a tudíž bylo třeba daleko více času na jejich podrobnější prozkoumání. Moc jich sice nebylo, ale pořád lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.

Měl už hotové dvě police a právě pracoval na té poslední, když narazil na něco zvláštního. Ač byl svazek tím největším, který se tu nalézal, obsahoval jen pár listů. Ty však svůj nízký počet nahrazovaly velikostí přesahující rozměr vnějšího obalu. S chvějící se rukou od strachu, aby jeden z listu omylem neroztrhl či ho nevytrhl z vazby, ho rozložil. Po veškerém tom vynaloženém úsilí ale trochu zklamaně zjistil, že se jedná o jakýsi technický plánek. Rozmrzele stránku složil zpátky, aniž by se snažil zjistit, čeho se týkala, a knihu, dal-li se soubor nákresů sešitých k sobě v kůži tak vůbec nazvat, vrátil zpátky do knihovničky.

Sáhl po dalším svazku a chtěl ho vytáhnout, když mu z ničeho nic něco došlo.

Ruku rychle přesunul k právě zavrhnutému svazku. Tentokráte si pečlivěji a pozorněji prohlédl jeden z nákresů.

Ano, bylo to neuvěřitelné, aby to byla pravda, ale bylo tomu skutečně tak. Právě v jeho rukách dřímala technická dokumentace, podle níž byly pravděpodobně kdysi v daleké minulosti Bradavice vystavěny.

Z tohoto nečekaného poznání mu došlo obratem i něco dalšího - pokud je toto technická dokumentace, tak se ty jakési deníky plné nejrůznějších výpočtů a poznámek týkají stavby školy také. Celý ten prapodivný nález konečně začal dávat nějaký smysl.

Rozzářil se radostí. Pokud v této knihovničce není něco, co by vedlo k vysvětlení důvodu jejich problému, tak už snad jinak Bradavicím není skutečně pomoci.

Ač technickým výrazům a významu některých z čar nerozuměl, se zájmem si prohléhl všechny nákresy nejrůznějších částí hradu. Nebylo tam však vše. Po rychlém průzkumu poslední police našel ještě další tři knihy obsahující zbývající nákresy. Ty původně plánoval projít pohledem už jen letmo, ale rozmyslel si to, když u dalšího svazku náhodou narazil na něco velmi zvláštního. Výkres, jenž upoutal jeho pozornost, se týkal samotných základů hradu. Jestli dobře chápal to, na co hleděl, vypadalo to, že Bradavice byly vystavěny na základech jiné stavby. Polovina jednoho z nejrozměrnějších listů byla věnována pouhému hrubému náčrtku zbytku starých základů, které dle druhé půlky listu s technickým výkresem byly bravurně propojeny celkovými základy hradu. A jak se ke všemu zdálo, z hrubého náčrtku vyplývalo, že tajemná komnata nebyla ve skutečnosti částí školy, ale jedním z pozůstatků té staré stavby.

Vydoloval z hlavy veškeré vzpomínky na místo, jež při své cestě za baziliškem navštívil, a porovnal to s tím, na co teď hleděl. Tam dole toho bylo daleko víc, mnohem víc, a to nejen pouhých chodeb, ale hlavně řada nejrůznějších malých místností a prostor.

Celé ho to zaujalo natolik, že zcela zapomněl, po čem se ve skutečnosti snažil pátrat.

Proč doposud nezaslechl a ani v jediném textu nenarazil na sebemenší zmínku toho, že na stejném místě, kde se majestátně tyčí Škola čar a kouzel kdysi v minulosti před tím už něco jiného stálo? Byla to jen náhoda a zapracoval na tom jen zub času, nebo si kdysi v minulosti někdo dal velkou práci s tím, aby tuto část historie vymazal? Pokud to bylo to druhé, proč to udělal? Jaký to mělo důvod? To se dalo těžko říct a s největší pravděpodobností to bylo nemožné zodpovědět, ale jedno bylo jisté, pokud to byla skutečně ta druhá možnost, dotyčný evidentně o této knihovničce neměl ani tušení. Takže pokud existovala ještě nějaká možnost, že se dochovala další zmínka o té tajuplné starší stavbě, musela být tady.

V rychlosti prošel a roztřídil zbývající knihy. Na hromádku odložených svazků k řádnému prostudování přibyly už jen dvě, takže finální počet možných užitečných knih skončil na devíti.

Kvůli rychle plynoucímu času se rozhodl svůj zbývající čas věnovat té knize, která se od těch ostatních svým vzhledem nejvíce lišila a přibyly jako předposlední.

Velmi opatrně ji otevřel, byla snad nejmenší ze všech, co tu byly, a podle vzhledu možná i jedna z nejstarších a nejchatrnějších. Dokonce byla dále atypická i tím, že měla název, sice jen na prvním listu místo na samotném přebalu, ale přeci. Jen mu nebylo rozumět. Tomu jedinému slovu, co název knihy tvořil, nerozuměl a doposud se s ním zajisté ani nesetkal.

Dosti nesrozumitelný naneštěstí byl i samotný text knihy, ale i přesto nakonec pochopil, že se zabývá runami a jejich mocí v kombinací s přírodním zdrojem magie, kterým též říkal vřídla. Kniha jich jmenovala několik v nejrůznějších částech světa a jedno udávala, že se nachází pod bradavickou tvrzí, z čehož si Harry vyvodil, že se tím musí myslet původní stavba stojící na místě dnešního hradu.

Nevzpomínal si, že by na nějaký přírodní zdroj magie při svém setkání s baziliškem narazil, takže pokud tam opravdu něco bylo, muselo to být v místech, kam nezavítal. Vrátil se tedy zpátky k náčrtku. Vchod to té části nalezl hned naproti vchodu do tajemné komnaty. Nepamatoval si, že by tam krom hrubě opravované stěny chodby vytesané do kamene něco bylo, ale po dnešku ho to už nějak moc nedokázalo překvapit.

Zkontroloval čas. Dávno už byla doba večeře. Podle všeho už měla spíše každou chvílí končit. Ron s Hermionou už byli pravděpodobně najedení a zajisté ho brzy vyrazí hledat, vzhledem k tomu, že se tam bez sebemenší omluvy neukázal. Bez pochyb se budou zlobit a Hermiona ho jistě bude chtít vyplísnit, ale po průběhu dnešního oběda neměl náladu něco takového absolvovat, jednou mu to stačilo. A navrch toho všeho ta část podzemí, kam se právě rozhodl vyrazit, nemusela být vůbec bezpečná a nikdy v životě si nebyl ničím jiným více jistý jako tím, že už své dva nejlepší přátele nechce čímkoliv ohrozit. Už kvůli němu riskovali své životy více než dost a hodně toho pro něj udělali. Ke všemu nebylo nijak moc jisté, že tam dole opravdu něco je v podobě vřídla či dokonce samotného zbytku té starší stavby. Stále tu existovala možnost, že to celé jen špatně pochopil.

Další otázkou bylo, zdali se to celé vůbec může nějak týkat poškozené magie hradu. Mohlo, ale též i vůbec nemuselo.

Neváhal, nejdříve to okoukne sám, a pak jim o tom celém řekne. Jistě se na něj budou zlobit a jeho důvody přijmou jen velmi neochotně, ale pokud to klapne a zjistí se, že na to přišel, je možné, že krom pár ostřejších slov na začátku na to včetně ředitelky zapomenou a přejdou to.

Po menším přeskládání polic vrátil vytříděných devět knih zpátky a uložil je k sobě v prostření polici. Zkontroloval, že nikde nic nezapomněl, a opustil knihovnu. Dál už se nijak nezdržoval a zamířil si to přímo k dívčí umývárně ve druhém patře. Nepostřehl, jak se za jeho zády knihovnička skryla a stěna nabyla zpátky svůj původní vzhled, jako by tam nikdy nic nebylo.

Cestou si Harryho nikdo nevšímal. Další úlevou bylo, když zjistil, že je koupelna prázdná a Ufňukaná Uršula Merlin ví kde.

Postavil se před kohoutek v podobě hada a už se pomalu nadechoval, když v něm zatrnulo. Hlavou mu proletělo několik nadávek na vlastní adresu. Hadí jazyk byl pryč stejně jako Voldemort a bez něj vchod do podzemí ke komnatě nešlo otevřít. Bezradně se podíval na kohoutek.

Lehký úsměv se mu však do tváře zakrátko vrátil. Ron se tam dolů dostal přece i bez jeho pomoci. Dobře si vzpomínal, jak mu o tom velmi barvitě vyprávěl. Dokonce mu předvedl, jak hadí jazyk napodobil a dostal se dovnitř. Když už tuto řeč Harry neovládal, pochopil, proč se lidé báli, když ho tak slyšeli takto mluvit. Znělo to děsivě a to on od Rona slyšel pouze napodobené jediné slovo, co odposlouchal.

Harry se snažil z paměti vydolovat danou vzpomínku, co možná nejpřesněji to šlo, a pokoušel se nahlas zopakovat to, co mu jeho kamarád tehdy předvedl. Nedařilo se však a vchod se stále nemínil otevřít, on to však nehodlal jen tak vzdát. Jít pro Rona znamenalo přijmout, že prohrál a vzdává se a k tomu byl připravený přistoupit jen v případě nejvyšší nouze. Už jednou se rozhodl, že ho zbytečně nenechá ničím ohrozit a od toho jen tak neustoupí. Pokud by pro něj šel, jistě by ho následoval i dolů a tam na ně mohlo čekat naprosto cokoliv. Merlin ví, jak ty staré tunely mohly být stabilní, a nikdo ke všemu nemohl zaručit, že tam dole už nic dalšího krom mrtvého baziliška není.

Když se spíše zaměřil na intonaci toho slova, než na jeho co nejpřesnější vyslovení, konečně se povedlo. Umyvadla se rozestoupila a odhalila tak černou díru vedoucí do hlubin hradu. Nezdržoval se, na rozdíl od druhého ročníku se nijak to té temnoty neostýchal skočit.

Ušel kousek a dorazil k závalu. Opatrně se protáhl skulinou, kterou při své cestě do Tajemné komnaty vytvořila Harmiona s Ronem, a za svitu své hůlky plynule pokračoval dál, dokud nedorazil ke dveřím, jež byly omotány hady zabezpečující vchod to komnaty. Otočil se k němu zády a zahleděl se do kamene tvořícího stěnu tunelu.

Kouzlem zajistil strop, aby se na něj nesesunul, až jako první pokus vyzkouší si cestu dál jednoduše prorazit.

Bombardo, zvolal.

Celé okolí se zatřáslo, když kouzlo prudce narazilo do kamene. I přes zajištěný strop se na Harryho snesl prach a popadaly drobné uvolněné kamínky, které mu naštěstí nemohly nijak ublížit.

Stěna se pod náporem kouzla roztrhala a dolů se sesunulo několik větších balvanů. Díra, která tak vznikla, umožňovala poměrně pohodlný průchod dál do právě odhalené temnoty skrytého tunelu.

Harry samou spokojeností takřka zářil.

Protáhl se a s napnutou rukou pevně svírající hůlku, kterou si svítil na cestu, obezřetně započal průzkum právě zpřístupněných prostor.

Vzduch byl zatuchlý a páchl. K Harryho velkému zklamání s tím nic neudělalo ani kouzlo na jeho osvěžení, takže v něm chvílemi stále přetrvávalo nutkání si zacpat nos.

Pomalu postupoval kupředu a bedlivě se rozhlížel kolem, kam až dosáhlo světlo jeho Lumos.

Chodba, ve které se ocitl, vypadala trochu jinak. Sice byla podobně jako cesta k Tajemné komnatě vyražena přímo do skály, ale zde byly stěny, strop i podlaha mnohem hladší a též i znatelně menší. Vyšší člověk by se tu pravděpodobně musel hrbit, kdyby tudy chtěl jít.

Po chvíli si všiml něčeho zvláštního. Vždy po dvou krocích byla v pravé nebo v levé stěně menší díra ve výši jeho ramen. Jejich pravidelnost nasvědčovala o tom, že tu nebyly náhodně, ale jaký byl jejich účel v dávné minulosti, neměl tušení.

Po určité vzdálenosti se začaly na obou stranách objevovat malá sklepení. Zvědavě do každého z nich nehlédl, ale každá místnůstka byla dokonale prázdná. Zaznamenal jen, že kdysi musely být uzavřeny dveřmi. V kamenných obloucích, jimiž bylo nutné se dovnitř protáhnout, měly na jedné straně díry, které svým množstvím a rozestavěním nasvědčovaly tomu, že v těchto místech byly kdysi masivní dveře.

Minuty plynuly a Harry začal pomalu pochybovat o moudrosti svého rozhodnutí sem nejprve vyrazit sám. Začínal mít pocit, jako by se dostal do takového malého bludiště. Chodby a sklepení byly od sebe k nerozeznání a on si už nebyl jistý, zdali doopravdy ještě ví, kudy šel, aby se byl schopen se bezpečně vrátit k Tajemné komnatě. Raději nepřemýšlel nad tím, že už tu možná ve skutečnosti bloudí a chodí v kruzích.

Vzhledem k jednotvárnosti a opuštěnosti toho místa začínal váhat, zdali tu dole vůbec něco je. A s tím i postupně dospíval k rozhodnutí, že nadešel čas vrátit se zpátky, dokud to jde a než se skutečně ztratí. A pak to zničehonic ucítil – magii. Měla podobu spíše takové malého, slabého, téměř neznatelného závanu větru, i když ten tu žádný ve skutečnosti nebyl, ale přece si byl zcela jistý, že se mu to nezdálo.

Popošel kousek dopředu a nahlédl do nejbližší místnosti, u níž předpokládal, že magii vnímá právě z ní.

Byla znatelně větší než všechny ostatní a na rozdíl od předchozích neměla tvar obdélníku nýbrž dokonalého čtverce. Další odlišností byla podlaha. Tato byla jako jediná vyskládaná z malých leštěných kamenů o trochu světlejší barvy než v okolí. Měly tvar kosodélníků směřujících svou užší částí v podobě paprsků ke středu místnosti, kde ze země vystupoval asi metr vysoký, zcela bílý kámen. Byl dokonale hladký a oblý a svým vzhledem vypadal, jako by sem vůbec nepatřil. O opaku svědčila jen řada run obrazců a čar, které byly vyryty nejen do podlahy, ale i kamene.

Celým prostorem byla cítit syrová, velmi mocná a intenzivní magie vycházející ze samotného kamene, která se s postupující vzdáleností vpíjela do kamene tak, že u průchodu už nebyla takřka znatelná.

Uchváceně na to hleděl. Teď už nebylo sebemenších pochyb. Toto bylo srdce Bradavic, zdroj jejich moci, přírodní zdroj magie – vřídlo, jak ho text v knihovně nazýval.

Tajemství, proč magie hradu byla stejně tak mocná jako na samotném počátku, bylo odhaleno.

Harryho zaplavila vlna zvláštních, ale příjemných, neopsatelných pocitů. Aniž by si to uvědomil, zcela uchvácen pohledem vyrazil kupředu. Čím byl blíže vřídlu, tím bylo všechno postupně intenzivnější. A čím byl tím vším nasycenější, tím si více začínal uvědomovat i další věci, a to především, že magie z kamene vychází v pravidelných, po sobě plynule navazujících vlnách, které však v jednom bodě měly vadu, která by se dala nazvat mezerou, v jejímž nejbližším okolí od místa, kde magie zcela chyběla, byla magie dále narušená. Harrymu to připadalo takové nepříjemné, nesprávné, nepatřičné. Jednoduše jako něco, co tu zcela jistě nemělo být.

Okamžitě začal hledat příčinu, ale zprvu se nezdálo, že by bylo někde něco špatně. Ale nakonec to našel – dlouhá tenká čára, která se táhla napříč horní částí vřídla. Kdyby se ta prasklina prohloubila, oddělila by tak zhruba třetinu vrchní plochy kamene a v podobě slzy dalších dvacet procent ze zbylé plochy horní poloviny.

Ta prasklina byla důvodem, proč byla magie hradu narušena a některá z kouzel a ochran nepracovaly tak, jak mají. Sice to byl jen jeho názor a neměl na to jediný důkaz, tedy krom samotné trhliny, ale i tak si byl při pohledu na porušené runy prasklinou jistý.

Musel o tom říct ředitelce – ihned, a také Ronovi a Hermioně. Tohle si zasloužili vidět.

Harry byl však rozpolcen, jedna část na něj přímo křičela, ať odtud uteče a doběhne pro ostatní, a ta druhá držela jeho nohy na místě s kamenem na dosah ruky.

Ve vnitřním zmatku, který se v něm rozpoutal zničehonic se silou hurikánu, si neuvědomil, že natáhl levou ruku, podlehl nutkání a prstem přejel po tenké prasklině. Kámen byl skutečně tak hladký, jak vypadal, nicméně to bylo jediné, co splňoval dle předpokladů. Nebyl studený ale ani teplý, byl tvrdý, a přesto se zdál i měkký, jako by se zároveň nedotýkal pouze kamene ale i samotné magie, která kolem něj nabývala přímo hmatatelných tvarů. Pokud jen pouhý vstup do této místnosti byl úžasný, tak toto bylo něco zcela nepopsatelného.

Všechny ty vjemy ho zahlcovaly natolik, že přímo zapomínal myslet. Když mu však konečně došlo, co dělá, bylo příliš pozdě.

Magie, kterou vnímal, že se jí přímo dotýká, se do něj rázem vpila.

Hůlka, kterou doposud Harry svíral v pravé ruce, mu vypadla a ač zcela jistě musela vydat nějaký zvuk při kontaktu se zemí, on ho neslyšel.

Z kamene okolo praskliny vyšlehla magie v podobě modrých paprsků připomínajících elektrické výboje, které ho zasáhly do nejrůznějších částí těla.

Mohutná síla magie s ním mrštila dozadu. Dříve, než však v tom krátkém zlomku vteřiny stihl dopadnout, ztratil pod tím mohutným náporem zdivočelé magie vědomí. Nevnímal, jak si tvrdým dopadem o téměř dva metry dál rozbil o kamennou podlahu hlavu, a netušil, že krev začala slepovat vlasy a rozlévat se všude kolem.

Komentáře   

0 #9 Makkina 2015-05-09 13:35
Krásná nová povídka. Moc se těším na pokračování :-)
Citovat
0 #8 gridi 2015-04-22 11:24
Kedy bude pokračovanie?Ne viem sa dočkať... :-)
Citovat
0 #7 Mononoke 2015-01-25 21:29
Skvelý adrenalínový začiatok, teším sa na pokračovanie.
Citovat
0 #6 Májina 2015-01-21 00:16
Tedy, Lady, ty nás tedy řádně šponuješ :D
Harrymu bych dala pár pohlavků. Je opravdu hrozně pitomý, když nikomu nic neřekl a vypravil se do neznámého podzemí úplně sám. Doufám, že za to dostane pořádně zavyučenou, zasloužil by si to :P
Na Severuse si hold budeme muset ještě chvíli počkat, co? :sigh:
Citovat
0 #5 weras 2015-01-20 21:30
Pořád jsem si říkala,že to Harrymu jde nějak dobře a bez větších problémů. A ejhle,problém už je tady. Musím napsat,že tato povídka je tak trochu jiná. Bezva nápad a hlavně si vůbec nedovedu představit,jak bude pokračovat. Takže velký dík za tuto kapitolu a moc se těším na další.
Citovat
0 #4 Abequa 2015-01-19 20:12
:-O no ty kokso to jako bylo co??? Jsem dost zvědavá jak se z tohoto Harry dokáže vylízat jelikož nemám nejmenší tušení jak to může pokračovat děkuju za tento díl a budu d´čekat na další kousek do skládačky... 8)
Citovat
0 #3 lia 2015-01-19 18:21
bezva povídka. Jen ho nesmíš nechat vykrvácet hned na začátku. Doufám že brzy najdeme pokračování a nenecháš nás si nervozitou okousat celé ruce
Citovat
+1 #2 Agnes 2015-01-19 13:43
Vypadá to, že rozjíždíš velmi zajímavou povídku. Harry je idiot - zase nikomu nic neřekl a vrhl se po hlavě do nebezpečného dobrodružství. Chudák Hermiona ani ty úžasné knihy neviděla, možná by z nich něco vyčetla, i když si nejsem jistá, jak je na tom s takhle starými texty. Mělo by to být snad ještě z anglosaského období, ne? Doufám, že se z toho Harry probere, protože tam, kde je, ho jen tak někdo nenajde. Nebo možná se mentálně přenese do období zakladatelů? Rozhodně se těším, co se pro něj připravíš a kdy se nám do toho zaplete Severus.
Citovat
0 #1 anizne 2015-01-19 09:45
Teda, nechat to takhle skončit, to se nedělá.. Jak se mám teď dočkat další kapitoly? :cry: Moc pěkné, děkuji. Budu netrpělivě vyhlížet další kapitolu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla