Tajemství časů - Epilog

Díl zatím bez bety!

 

Epilog

 

O devatenáct let později

 

Salazara vyrušilo od psaní vrznutí dveří. Vzhlédl a spatřil jak si to do ředitelny nakráčel s podrážděným výrazem Severus. Rychlé vykouzlení tempus mu prozradilo, že je nejvyšší čas na oběd.

„Zase se jdeš najíst sem?“ zajímal se s trochou podivem a pobavením. Překvapilo ho, jak dlouho toho muže může rozčilovat jeden obraz. Když před rokem se Minerva rozhodla vydat se na zasloužený odpočinek, snažila se společně s ním přesvědčit Severuse, aby to po ní zpátky převzal, ale on zarputile odmítl a nechtěl povolit. S ředitelováním odmítl mít do konce života cokoliv společného a tak to nakonec to vzal on a stal se prvním bývalým ministrem, který se stal ředitelem této školy. A tak k výjimečným věcem týkající se jeho osoby přibyl další zářez.

Severus to vnímal jako takovou malou pomstu, když jako první věc ve své funkci uděl to, že nechal předělat svůj obraz ve Velké síni a nechal k němu přimalovat i jeho. Zprvu si hrál s myšlenkou, že by mu tam nechal zhotovit vlastní obraz, ale s obavou, že by ho jeho manžel nechal zničit, od toho raději ustoupil a přiklonil se k druhé variantě s vědomím, že na historický obraz zakladatele si nedovolí šáhnout. Oficiálně tak udělal proto, že bez Severuse by se nikdy nezrodil on a tudíž i tato škola a poroto si zaslouží být součástí této nejvýznamnější skupiny osob Bradavic. Neoficiální jakou soukromý důvod byl ten, aby byli i poté spolu. Sice bude mít pravděpodobně Severus svůj obraz v ředitelně, ale to není do poslední chvíle tak úplně jistě a on nechtěl riskovat. Ke všemu v ředitelně jsou na obrazech jen osoby nanejvýš od pasu nahoru, a protože s poloviční osobou si moc srandy neužijete a on se obrazů ne jisté věci nemínil ptát, rozhodl se, tak jak se rozhodl. Široká veřejnost tento jeho krok vcelku mile, i když s jistou dávkou překvapení bez problémů přijala. Ovšem samotný Severus byla věc jiná, od té doby se mu jíst v jídelně moc zatím nechtělo a tak raději chodil na jídlo do jejich soukromých komnat propojených úzce s ředitelnou.

„Vzhledem k tomu, že se nechci koukat při jídle sám na sebe, tak nemám moc na vybranou,“ zabručel Severus podrážděně a plynule pokračoval dál. Na prahu dalších dveří se zastavil. „Půjdeš se mnou nebo budeš dál sepisovat tu svou autobiografii?“ zajímal se.

„Je to opravená verze Historie Bradavic,“ nazlobeně ho upozornil. „Kdyby to byla má vlastní autobiografie, tak bych tam musel napsat o sobě toho daleko víc a představa, jak se lidé baví nad mým osobním životem a soukromím, není věc, co bych dvakrát moc preferoval,“ upozornil ho. „S celým tím vším se dřu jen proto, abych zajistil, že se v budoucnu o mně nebudou vyprávět dál ty nesmysly o temném čaroději nenávidícího vše, co se byť i jen vzdáleně týká mudlů,“ dodal na vysvětlenou, ač to jeho manžel sám moc dobře věděl a vydal se za ním. Dosud mu ani pořádně nedošlo, jak velký hlad už má.  Občas nad tou zpropadenou knihou ztrácel pojem o čase. O to víc ho Severuosovi občasné poznámky k této činnosti dráždili, moc dobře si byl totiž vědom toho, že by svůj drahocenný čas trávil nejraději daleko jinak než takto. Kvůli té knize se pomalu ani nedostal do laboratoře. Naštěstí ji bude mít už brzy konečně hotovou.

Společný oběd probíhal v tichosti, dokud se ho Severus nerozhodl proříznout.

„Psal mi Seamus, jestli by nebylo možné, zdali by jeho syn nemohl nastoupit do školy příští rok sem,“ oznámil mu a dál se vrátil ke svému talíři.

„Proč rovnou nenapsal mě a neposlal mi tím osobní žádost,“ zabrblal si spíše pro sebe Salaraz, i když mu bylo jasné, proč nebyl přímo kontaktován on. Severus měl se Seamusem prapodivný blízký přátelský vztah, které se dle něj vyvinul z toho, co si oba za svoji životní dráhu špeha museli zažít. Seamus byl Severusovi velmi vděčný za zkušenosti, o něž se s ním jeho manžel podělil. Hodně mu v jistých chvílích pomohli.

Událostmi u vřídla to pro Seamuse teprve vskutku začalo. Následující pět let si prošel přímo peklem. Část krvezrádců svou prohru přijala s pokorou a stáhla se, ale ti zbylí se nedokázali s porážkou smířit a prahli po pomstě. A tak se jejich řád rozštěpil vedví - na umírněné a na ty radikální, kteří byli s klidným svědomím všemi označeny za teroristy.  Nijak se neostýchali šáhnout klidně i k sebevražedným útokům ve snaze vzít sebou co nejvíce lidí z kouzelnického světa.

A mezi tuto skupinku šílenců se byl Seamus nucen dostat a přidat se k nim. Bez něj by je asi nikdy nebyli schopni tak rychle všechny do jednoho porazit a bylo by jistě i daleko víc nevinných obětí.

Seamus dokázal zachránit život mnoha lidem díky svému včasnému varování, ale i tak to však nebylo pro něj o moc lehčí a ač předem sám měl veškerá ujištění, že za vše, co v rámci své práce bude nucen provést, stále měl na rukou nesmazatelnou lidskou krev. Bez ní by mu však nikdy nevěřili a on by se nedostal k tolika nutným informacem, co oni potřebovali.

 Když byl v samotném závěru války s krvezrádci odhalen, byl donucen zmizet, chtěl-li přežít. Ze začátku se v Británii pokusil zůstat, ale po dvou neúspěšných útocích na svou osobu se nakonec raději rozhodl zmizet a cestovat po světě. Navštívil nejrůznější místa při své cestě, ale když zavítal po čase do Japonska, dál už nepokračoval. Potkal tam lásku svého života a založil si rodinu.

I když Japonská komunita kouzelníků byla stejně jako mudlovský Japonci k turistům velmi vstřícný, na cizince, co se však u nich rozhodli zůstat žít, už milí ani zdaleka nebyli. Japonci měli vesměs v povaze odsuzovat ty, co vybočují z řady a cizinci to vždy splňovali na výbornou a o to se sžít s nimi bylo pro takové lidi velmi těžké až nemožné. Seamus měl však štěstí. Poté, co se rozkřiklo, co má za sebou, v něm s jejich japonskou povahou viděli velkého hrdinného válečníka, které měli vždy ve velké posvátné úctě, a ne zrádce a vraha jako nemálo lidí tady. Seamusova syna a jeho dvě dcery tak nakonec díky němu přijali také mezi sebe, ač to byli míšenci a z řady tím vybočovali v jejich uzavřené komunitě také. O to větším překvapením pro Salazara tedy bylo, že Seamus chce, aby jeho syn studoval zde v Bradavicích po tom všem, čím si musel projít, aby byl s rodinou ostatními ve své asijské domovině respektován. Jeho pouto ze svým rodištěm muselo být evidentně po tom všem, co zažil, nečekaně velmi pevné. Což jeho osobně velmi mile potěšilo a bez váhání se mu rozhodl tak pomoci ve všem, s čím bude moci. Přeci jen po tom všem spíše on dlužil jemu, nežli tomu bylo naopak.

„Dám mu sám vědět a vyřídím to,“ informoval ještě pro jistotu Severuse Salazar a zamyslel se. „Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Úplně mi uniklo, že je jeho syn už tak starý,“ přiznal mu.

„Co si čekal? Vždyť my sami budeme za pár týdnů už dědečci,“ podotkl věcně Severus.

„Necítím se ještě tak starý,“ oponoval mu Salazar, ještě stále nesmířený s tímto blížícím se velkým okamžikem v jejich rodině. Přišlo mu to jako by to bylo teprve včera, co adoptovali jejich první dceru. Její biologický otec byl kouzelník a její matka mudla a tak spolu se svými dvěma staršími sourozenci se stala terčem Voldemortova řádění. Na útoku na vesnici, v níž její rodina žila, byl donucen se účastnit i Severus. Sice všem pomoci nedokázal, ale jí ano. V tom zmatku si krom něj nikdo nevšiml čtyřleté dívčiny ukryté v malé skříňce. Jednoduché silencio stačilo, aby se nechtěně neprozradila a tak vše jako jediná zázrakem přežila. Skončila po té bez jediného přeživšího příbuzného v dětském domově, který následně o dva roky později si on se Severusem náhodně vybrali a navštívili ho. Jen co jeho manžela spatřila, poznala ho a překvapivě se ho ani nebála. A dokonce nejenom to, po té co je tak zaujala, velmi ochotně sama souhlasila s krevní adopcí jich obou. A překvapení nebylo v jejím případě tím konec, dokonce sama za nimi přišla s tím, že adopcí nechce vyměnit nejen své příjmení, ale i jméno jako ho dostal on a že chce vybrat takové, které by se líbilo i jejímu dědečkovi Latharnovi, kdyby ještě žil a tak se z ní stala Sidheag.

O necelý rok později adoptovali osmiletého chlapce, kterého Sidheaga považovala za svého kamaráda. Jeho rodiče byli smrtijedi, kteří oba padli v závěrečné bitvě a i přes jeho čistý kouzelnický původ se ho nikdo jiné nechtěl ujmout. Doposud se nedověděli, jestli to byla iniciativa jeho samotného nebo s tím měla co dočinění Sidheag, ale i on chtěl, aby mu dali nové jméno a tak se stal Sionnem.

A protože i jejich dvě děti toužily nečekaně po dalších sourozencích a Salazar se této myšlence nijak nebránil o další rok a půl později adoptovali devítiletého chlapce, jehož mudlovští rodiče zemřeli při autonehodě. Dostal jméno Finlay.

O půl roku později ještě adoptovali sedmiletou Oighrig, jejichž rodiče byli sice kouzelníci, ale s mudlovským původem. Oba byli pašeráci zakázaných přísad do lektvarů a chráněných ohrožených zvířat. Když si na ně bystrozoři došlápli a pokusili se je zatknout, rozhodli se raději bojovat a zemřít než jít do Azkamabu.

To, že každé jejich dítě bude mít rozličný původ, zpočátku byla pouze náhoda, ale ke konci to byl už jasný záměr říkající všem, že jim na původu jejich dětí nijak nesejde a všechny je berou stejně a jsou si rovni. Kouzelnická společnost tento vzkaz sice se rozhodla zpočátku přehlížet, ale po čase už to nebylo moc možné. Zařazení Sidheag do Nebelvíru nebylo pro nikoho žádným překvapením a u Sionna do Zmijozelu jakbysmet, ale u Finlay vyvstávali s Havraspárem jisté pochybnosti. Hodil se do něj, ale takový Nebelvír by se k němu pasoval pravděpodobně daleko víc. Nejvíce zarážející však pro všechny bylo zařazení Oighrig do Mrzimoru. Sice Salazar sám si nebyl jist, která kolej by pro ni byla nejlepší, ale na druhou stranu nepochyboval, že jediný Mrzimor to není, neseděl k ní, a přesto v něm skončila. Po té mu došlo, že to byl čitý záměr jejich dětí a že si koleje mezi sebou nějak rozdělili a přesvědčili Moudrý klobouk, aby jim vyhověl. Ale ať to bylo tak či tak, vzkaz, který tím všem dali, nemohl být opominut. A možná i on trochu pomohl ke změnám, které se v kouzelnické společnosti začaly dít.

Změny byly pomalé, ale byly. Celé to odstartoval sám, když tři roky po svém návratu do této doby vyhrál volby a stal se ministrem kouzel. Jako první vyzval některé mudly z oboru lékařství, jestli by nebyli ochotni se vzdát mudlovského světa a žít k nim. Poté, co v jejich očích viděli katastrofální stav u Svatého munga, nikdo z nich neváhal a přijal. Díky jejich znalostem a muslovské technice pomohli řadě kouzelníků, jejichž stav lékouzelnici považovali za nevyléčitelný a nedokázali jim pomoci, uzdravit nebo jim třeba pomoci na tolik, aby zbytek života alespoň nestrávili v léčebném zařízení a částečně se zpátky zapojili do života. Ne se vším si dokázalo lékařské umění mudlů poradit, ale bylo toho dost, aby to podnítilo kouzelnickou společnost tyto osoby přijmout mezi sebe, ač však nikdo z nich nedokázal čarovat. Jako další, kteří se do jejich světa vydali a vzdali se minulosti, byli některé mudlé rodiny v jejich řadách byl jeden nebo více kouzelníků. Salazar děla všechno proto, aby je ostatní považovali jako ve starých dobách za motáky. A postupem času se to i začalo dařit díky tomu, že se pomalu ale jistě obnovoval zvyk Merlinova znamení.

S rozšiřujícím počtem obyvatel kouzelnického světa se i začal rozpínat jejich svět zpátky do starých hranic, co míval. I když některé staré rody byli zásadně proti žití mudlů v kouzelnickém světě, ač tyto osoby s tím mudlovským už nebyli dle stanovených zákonů a pravidel v žádném kontaktu, zvětšení prostoru, kde se mohli pohybovat bez obavy s odhalení jejich nadání mudlům, přijali s velkým povděkem.

S narůstajícím počtem motáků se i v světě vytvořil nečekaný tlak, v který Salazar tiše doufal, a to na vývoj. Ti, co neovládali magii, postrádali znatelně nepřítomnost elektřiny a moderní techniky a tak se konečně začala tato problematika neslučitelnosti funkčnosti moderních mudlovských zařízeních s magií konečně řešit. Vývoj byl pomalý, ale nic uspěchat v takovémto případě ani nešlo. Malé změny však začali být za krátko viditelné pro všechny. Kouzelnické fotoaparáty, které zachycovaly děj jen pár vteřin, se postupně dokázaly zaznamenat už i pár minut a pokud měl Salazar dobré informace tak i možná v blízké době dokáže pokročit natolik, aby zachytil i zvuk. S touto novou technikou se i měnili samotné noviny. Množství pohyblivých obrázků jen se stručným popisem zachyceného dění v nich exponenciálně postupně rostl.

Salazar byl rád, že pokrok v kouzelnické společnosti žil svým vlastním životem i dál po té, co skončilo jeho druhé funkční období jako ministra. Věděl, že bude trvat ještě desítky let, než kouzelnický svět dožene ten mudlovský, ale až se tak stane, už nepochyboval, že se kouzelnický svět a ten mudlovský jednou zpátky spojí. Už teď se mu začalo zdát, že mudlovská společnost je pomalu připravená na odhalení světa kouzel skrytého kolem nich. Dost o tom napovídalo právě to, jak motáci ač bez své vlastní magie se bez obav pohybovali mezi nimi a ovládali beze strachu magické předměty, které už dále pro svou funkčnost nějakého kouzelníka nepotřebovaly.

„Budu už muset jít, za chvíli mi začíná opět hodiny,“ vytrhl Severus svého manžele ze zamyšlení a zvedl se.

„Jistě, já už budu muset asi taky jít,“ přitakal, ale nakonec si to rozmyslel a natáhl se pro ranní noviny, které si u snídaně nestihl prohlédnout. Jak se ihned zaměřil už na první stránku, ani nepostřehl, jak se u něj Severus zastavil a sklonil se k němu.

Severus mu do ucha tiše zašeptal a Salazara tím donutil k naprostému strnutí šokem a nečekaným přívalem štěstí. Existovaly tři věci, které si Salazar od svého manžela přál už roky slyšet. Tou první a nejméně podstatnou bylo to, aby ho jednou nazval Salazararem a ne Harrym, jak to doposud činil. Další, kterou si skutečně z hloubi duše přál, bylo, že mi odpouští, jak ho k jejich svazku donutil. A tou třetí věcí bylo prohlášení, že ho miluje. Věděl, že tomu tak je, ale nahlas to nikdy neřekl, ač si to on sám moc přál slyšet. A právě teď v tento naprosto neočekávaný moment slyšel jednu z nich.

Severus si chvíli vychutnával pohled na svého zaskočeného manžela a pak s úsměvem na tváři se vydal pryč. Ano, vskutku ten pohled stál za to mu to říct. Asi bude muset vážně popřemýšlet nad tím, že mu někdy časem řekne i ty další věci, co si Salazar tak moc přál slyšet, ač v tom on nespatřoval takový velký význam. On spíše upřednostňoval činy než slova pronášející už zjevné, ale co už každý jsme nějaký. A vzhledem k tomu, že tu krom nich dvou už nikdo další nebyl a neměl ho tím pádem šanci slyšet, jeho dlouhá léta budovaná pověst obávaného učitele lektvarů nebude nijak pošramocena a tento okamžik se tak stane jen pouhým tajemstvím časů.

 

Konec

Komentáře   

0 #11 Clowers 2017-02-15 19:40
Tahle povídka byla úplně něco jiného než jsem doposud četla, tohle téma je úplně něco pro mě nového a to je co říci po takové době co ff čtu. Děkuji moc
Citovat
0 #10 Mononoke 2017-01-26 01:08
Pekne strhujúci dej som nemohla opustiť, ale koniec dobrý - všetko dobré.
Všetko dobré v Novom roku. :-)
Citovat
0 #9 kar 2017-01-13 14:19
Před časem jsem tuto povídku rozečetla, ale nejsem moc trpělivý čtenář a nerada čekám na další kapitoly, tak jsem na ni zase zapomněla. Teď jsem se do ní pustila znovu a musím říct, že se mi líbila. Bylo to něco trochu jiného, než čeho jsou na webu hromady.
Děkuji.
Citovat
0 #8 Nyssa 2017-01-06 19:16
Teraz som si všimla, že som tu z nejakého dôvodu zabudla zanechať komentár. Takže teraz by som rada napravila svoju chybu a poďakovala za super príbeh! Pri konci každej poviedky ma vždy prepadnú zmiešané pocity. Za jedno smútok, že je už koniec no na druhej strane radosť z toho, že som mohla sledovať príbeh postáv až do konca (našťastie väčšinou šťastného). Rovnako to bolo aj po prečítaní tejto kapitoly. Keďže som konečne na vlastnej koži pocítila, aké náročné môže byť písanie... o to viac si ťa vážim.
Prajem veľa úspechov pri ďalšej tvorbe, nech sú tvoje diela aj naďalej také parádne ako bolo toto :)
Citovat
+1 #7 Abequa 2017-01-05 12:38
Konec dobrý, všechno dobré... Jsem ráda, že to dopadlo jak dopadlo, mají děti, mají krásný život a jsou stále spolu co víc si přát? Bylo to zajímavé čtení a doufám, že zase někdy brzy se potkáme u tvé další povídky, mám e všechny moc ráda. Díky Lady drž se!
Citovat
+1 #6 lia 2017-01-02 16:58
absolutně nádherná povídka :lol:
bude mi moc chybět :cry:
Citovat
0 #5 Vai 2017-01-01 22:33
A samozřejmě krásný nový rok.... PF 2017 B-)
Citovat
+1 #4 Vai 2017-01-01 22:32
nadherná povídka..... vše skončilo dobře,což je skvělé. Severus neztratí tvář a Harry si vše přizpůsobil a ještě má 4 dětičky :D ... děkuji za dokončení, povídku jsem si moc užila
Citovat
0 #3 sisi 2017-01-01 16:52
Lady, jsi ohromně zodpovědná, za což Ti patří dík. Děkuji, že jsi neuprchla od své povídky a dokončila ji dokonce s dobrým koncem.
Tak získal Salazar i Severus velkou rodinu, panečku čtvero naděleného požehnání. No sice je neměli od narození, ale přece jen jim dali to nejlepší, co mohli. Nápad spojit postavu Harryho a Salazara byl vynikající, dotáhla jsi jej k dokonalosti a úplnosti. Obdivuji takovou vůli. Ani si se nenechala chytit do časové smyčky před vchodem do Tajemné komnaty a spojení mudlovského a kouzelnického světa tak nějak plynule a nenápadně stojí za úvahu budoucím generacím. :P Také v tom cítím kus bádání o tradičním pohanství a mezi přírodními národy. Někdy mám chuť vidět kouzelníka ve tváři skalního trampíka, ale když pak z osady odjíždí v novým bouráku, tak to není zrovna příkladné. Je to pro mě trochu smutné, když na počátku nového roku se mám loučit s krásnou povídkou, co nadělám, třeba bude konec roku naopak plný naděje a krásného čtení. PF 2017
Citovat
+3 #2 kiliaice 2017-01-01 09:37
Nádherná poviedka. Veľká škoda, že je koniec. Veľmi ma bavila. Snáď bude čoskoro opäť nejaká takáto poviedka :D všetko dobré v Novom roku :lol: :D
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla