Kapitola 7 – Zrzci

 

Když spí, člověk by ani neřekl, že je to zmijozelský bastard, pomyslel si Harry, když brzo z rána seděl vedle polštáře a civěl na Draca Malfoye, který zatím nevěděl o světě a s uvolněnou tváří odpočíval.

Včera večer se k Harrymu zachoval skutečně moc hezky, to se muselo nechat. Nakrmil jej, vyměnil obvaz a utěšoval. Jako kdyby ani nebyl tím, za koho jej posledních pár let měl.

Nejdříve Harryho napadlo, že se jedná o nějakou levárnu a Malfoy se snaží něčeho dosáhnout. Ale přiznejme si to. V komnatách nikdo nebyl a aristokrat mohl horko těžko vědět, že černý kocour není kocour, ale ve skutečnosti zvěromág a Harry Potter k tomu.

„Už je ti lépe?“ ozval se tichý hlas a stříbrné oči zamžouraly přes blonďatý pramen vlasů na černé klubko.

Harry mňoukl. Co jiného taky mohl udělat.

„Jen se neboj, Weasley za to ještě zaplatí,“ pronesl mladík a překulil se na druhý bok, než konečně vstal a se znechuceným výrazem civěl na své pomačkané oblečení.

„Vypadáš, jako kdyby tě přežvýkal drak,“ pronesl Snape, když vzhlédl od esejí, které právě opravoval a sjel pohledem svého studenta.

„Taky se tak cítím,“ zašklebil se Draco a mávnutím hůlky si umravnil pomačkaný oděv.

„Kolik je hodin?“ zazíval ještě mladík, než si na klín položil kocoura a začal jej drbat na hlavičce.

„Půl sedmé, pane Malfoyi. Ještě máte čas navštívit sprchu a jít si pro věci na hodinu, než zamíříte do Velké síně na snídani. Jsem si jistý, že už vás vaši společníci hledají,“ pronesl s křivým úsměvem lektvarista a poctil jeden pergamen výrazným T.

„Dnes je famfrpálový zápas. Co bude Nebelvír dělat bez Pottera?“ zajímal se Draco, když si to mířil ke dveřím.

„To co vždycky, pane Malfoy. To co vždycky,“ pousmál se chápavě Snape, ale dál víc neřekl a nerozebíral.

Blonďatý Zmijozel tedy pokrčil rameny a zmizel v chodbě vedoucí do společenské místnosti.

„A my jdeme na snídani,“ pronesl profesor, jakmile doopravil i poslední práci a vzápětí si oblékal černý hábit na tmavé oblečení.

Harry jen nechápavě zvedl hlavu.

„Ty jdeš se mnou,“ vysvětlil kotěti a počkal, až mu zvíře vyskočí na napřaženou ruku.

Velká síň se pomalu plnila hladovými studenty a Harry si posledních deset minut hověl na rameni svého profesora.

Bylo zajímavé dívat se na celý sál od profesorského stolu. Vskutku. Ani se nedivil, že má Snape o všem přehled. Ze svého místa viděl nejen perfektně na ten zmijozelský, ale také na nebelvírský a zbylé dva kolejní.

„Hmm, slečna Grangerová v závěsu se svými zrzavými přátelíčky,“ poznamenal lektvarista, když do síně vklouzla hnědovláska a hned za ní čtyři střapaté zrzavé hlavy.

Co ti na nich tak vadí? zapředl Harry znuděně a dál žvýkal plátek slaniny, který mu Snape milostivě věnoval.

Druhý si už musel ukrást z talíře sám, ale nevypadalo to, že by to profesorovi vadilo.

„Nebelvírská armáda přátel pana Pottera. Nechutné,“ zavrčel Snape tiše, ale s jakýmsi lehkým úsměvem.

Jdu k Ronovi, informoval kocour svého páníčka a ladně seskočil na zem.

Snape jej vyprovázel pohledem až k nebelvírskému stolu, ale nenamáhal se jej jakkoliv zastavit.

Po nehodě v učebně si Atera pojistil ještě několika příhodnými kouzly, které by měly každému zabránit, aby mu zkřivil byť jen jediný chloupek z kožichu.

Pokud se mladý Weasley nebo kdokoliv jiný ještě někdy pokusí jeho kocoura nějak zranit, zaplatí za to.

 

„Ale já za to vážně nemohl, Hermionko,“ slyšel Harry říkat Rona zrovna ve chvíli, kdy se pod stolem a mezi neskutečným množstvím nohou a bot, prodral k jejich místu.

Vypadá to, že mu Hermiona dává kapky.

„Mě to nezajímá, Rone. Ty jsi napadl Snapeovu kočku. Co myslíš, že teď udělá?“ odsekl dívčí hlas, ke kterému se po chvíli přidal i Fredův a Georgeův.

„Blahopřejeme, Ronánku, za celé roky našeho studia jsme ještě nikdy nezapálili nic, co patřilo Snapeovi a nikdy jsme neměli trest tak dlouhý jako ty. Vypadá to, že jsi nás překonal.“

„Mlčte!“ zasyčel Ron a Harry konečně vyskočil na stůl.

„Ale neee,“ zasténal pihovatý zrzek v hnědém tričku, když viděl černou kočku s obvazem kolem těla, jak je nenápadně sleduje.

„To je on?“ zajímal se Fred.

„Vypadá dobře. Prostě jako Snapeova kočka,“ doplnil George.

„Vy byste taky měli být potichu. To kotě nikomu nic neudělalo. Za všechno může Snape. A Ron, samozřejmě!“ ozvala se Ginny a upila dýňové šťávy.

Harry zamňoukal. No ano, zlatá Ginny. Samozřejmě, že má pravdu a Ron by si to měl uvědomit.

„Kvůli té pitomé kočce mi strhl padesát bodů!“ ozval se Ron, ale omluvně se díval na černé klubko sedící nedaleko.

Sem tam pohledem zabloudil i k profesorskému stolu, kde je jako ostříž sledoval i lektvarista.

„Ano a po tom tvém zkratovém jednání máš nejen podmínku a byl jsi téměř vyloučený, ale připravil jsi Nebelvír o většinu bodů! Ta kočka není zákeřná, houby věděla, co dělá!“ vynadala mu Hermiona a práskla knížkou.

„Ale!“

„Žádné ale, Ronánku! Teď když tu není Harry, těžko získáme ty body zpět ve famfrpálu. Moc dobře víš, jak se Zmijozel zlepšil!“

„Bože, famfrpál,“ zaskuhral Ron, když mu došlo, že se dnes hraje zápas.

„Ano, famfrpál, pane Weasley. Ale nemusíte se strachovat. Profesor Snape se postaral, abyste letos nehrál,“ ozval se pichlavý hlas profesorky McGonagallová.

„Prosím?“ vypískl zrzek.

„Přesně tak. Můžete být ještě rád, že jste vyvázl tak lacino. Profesor Snape není typ člověka, který by nechal studenta bez potrestání, když se dopustí něčeho tak hanebného jako vy,“ pověděla ještě učitelka Přeměňování a zmizela.

„Zatraceně,“ zavrčel Ron a práskl hlavou o jídelní stůl.

„Zmijozel vyhraje,“ zabručela Ginny, která na dobu neurčitou přebírala post chytače.

„Nemáme brankáře,“ ozvala se dvojčata a zlostně se podívala na mladšího bratra.

„Za to může Snape!“ bránil se Ronald a zadíval se nenávistně k místu, kde seděl ten umaštěný netopýr.

Samozřejmě. Byla chyba sahat mu na kocoura, ale když on měl takový vztek! Přece byl už dostatečně potrestaný. Stačily ty dva Huláky, co dostal od matky. Nemusel přece ještě přestat hrát famfrpál.

 

Můj kocourek - Kapitola 8

Joomla templates by a4joomla