Můj kocourek - Kapitola 17

 

 

Kapitola 17 – Zapovězený les


Šestý den trestu. Ještě dnes a zítra a budu to mít za sebou, utěšoval se v duchu Harry, když si to šinul do vstupní haly s kýblem v jedné ruce a smetákem v druhé.

Právě se chystal začít vytírat, když se za ním ozval známý hlas poloobra.

„Arry, co to tu vyvádíš?“

„Mám test s Filchem,“ suše oznámil a překvapeně zamrkal, když spatřil, jak Hagrid svírá v náruči balík obvazů a několik lahviček lektvarů. „K čemu to máš?“ vyzvídal.

Hagrid se na chvíli zarazil. A pak se mu nezvykle zajiskřilo v očích. „Uvidíš,“ slíbil mu, otočil se, přičemž mu málem všechno popadalo, a odběhl.

Harry trochu překvapeně pozoroval poloobra řítícího se zpátky do útrob hradu, než se vrátil zpátky k práci. Vzhlédl, až když znovu uslyšel přibližující se dupání typické pro bradavického šafáře.

„Je to vošéfované, Arry. Můžeš toho nechat a jít se mnou.“

Harry šokovaně zamrkal. „Filch mi odpustil dnešní trest?“ nevěřícně se ho zeptal.

„No, to zase ne. Řekl jsem mu, že na Albusovo přání přebírám tvůj dnešní trest já,“ pochlubil se mu hrdým hlasem.

Harrymu se tomu ani zprvu nechtělo věřit, ale nehodlal propást tuto nečekanou příležitost. Jen v koutku jeho duše mu prolétla myšlenka, zdali z toho nebude mít Hagrid později problémy, ale posléze jí zahnal s tím, že poloobr musí přece vědět, co dělá.

Smeták i kýbl okamžitě odletěly na stranu. Přehodil přes sebe přivolaný teplý plášť a ihned následoval šafáře na školní pozemky.

„Kam jdeme?“ zeptal se po chvíli Harry, když začal mít podezření, že směřují k Zapovězenému lesu.

„Jeden testrál se chudinka zranil. Musíme ho ošetřit, než bude noc,“ starostlivým hlasem mu oznámil Hagrid.

Mladý nebelvír z toho neměl vůbec dobrý pocit, ale v obavě, aby nějak nezranil city tohoto citlivého muže, si své myšlenky nechal pro sebe.

Když dorazili na mýtinu, na níž už Harry jednou byl v rámci vyučovací hodiny, zastavili.

„Žádného zraněného testrála nevidím,“ zkonstatoval Harry zasmušile. Byla zima, a tak se už začalo šeřit. Nechtěl tu být, až nastane noc. Naneštěstí to však vypadalo, že se vše trochu komplikuje.

„Počkej tady, Arry. Von se jen chudinka určitě někde poblíž schoval,“ odvětil Hagrid a dřív, než stihl Harry cokoliv namítnout, byl pryč.

Harry chvíli nehnutě stál a bojoval sám se sebou. Nutkavý pocit vrátit se zpátky do školy a jít za Severusem, byl stále silnější. Bylo víc hodin, než si zprvu myslel, vůbec neodhadl čas, jak sem dlouho šli.

Vydrž, Hagrid se za chvíli vrátí a půjdeme zpátky, snažil se uklidnit, ale neúspěšně.

Ne, musím zpátky a hned, došel k okamžitému rozhodnutí a začal konat. Bez dalšího přemýšlení se přeměnil a rychle vyrazil směrem k okraji lesa.

Nebyl ještě ani v polovině cesty, když uslyšel v dálce mohutné zavytí. S obavami trochu neochotně vzhlédl k obloze.

Sakra a ještě jednou sakra, dnes je úplněk, zaúpěl, když spatřil mezi stromy na obloze vykukovat měsíc, který dnes ještě ke všemu vyšel nezvykle o něco dřív.

Ozvalo se další zavytí.

V ten okamžik díky svým zvířecím instinktům zcela zpanikařil a tryskem vyrazil pryč, aniž by pořádně zauvažoval nad směrem, kudy běží. Bez zastavení se proplétal mezi stromy, dokud se mu nepodařilo se trochu uklidnit.

Do háje, vyrazil jsem na druhou stranu, zanadával v duchu, když mu došlo, že se od okraje lesa a „svého“ lektvaristy ještě více vzdálil.

Při třetím zavytí se nekontrolovatelně roztřásl neschopen to zastavit a své malé kočičí tělíčko donutit k jakémukoliv pohybu. Ani rozhodnutí si myslet, že jde jen o vytí obyčejného vlka, mu moc nepomáhalo.

Z tlamičky mu uniklo tiché nešťastné zamňoukání.

 

Severus začínal být čím dál tím víc nervózní. Už dávno odbyla hodina, kdy Draco Harryho pravidelně přinášel a dnes zatím nic. Vůbec se mu to nelíbilo.

Někdo konečně zaklepal na dveře. Ač měl původně v úmyslu k nim důstojně dojít a pomalu je otevřít, neudělal to. Místo toho k nim doběhl a přímo je rozrazil. Ani slova, která chtěl na Dracovu adresu říct, že je to konečně dost, že se uráčil přijít, nevyslovil. Jeho kmotřenec stál totiž za dveřmi sám.

„Je Ater tady s tebou?“ zeptal se ho s neskrývaným starostlivým výrazem. „Myslel jsem, že šel po trestu rovnou k tobě,“ dodal, když se nezdálo, že by se kmotrův výraz v obličeji nějak zlepšil.

Lektvarista na víc nečekal. Teď už si byl stoprocentně jistý, že se něco muselo stát.

„Běž zpátky na svou kolej!“ přikázal mu a vyrazil ze sklepení nejrychlejší cestou k bytu školníka. Dveře do jeho pokojů se za ním s třísknutím zavřely.

„Kde je pan Potter!“ vyjel Snape na Filche jen, co se dveře otevřely.

„Na příkaz ředitele Brumbála si pana Pottera převzal Hagrid. Víc už to není moje starost. Přeji vám dobrou noc,“ oznámil jedovatě školník a zavřel mu dveře přímo před nosem.

„Přerostlý idiot,“ zaúpěl vztekle Severus. „Tohle mu tentokrát jen tak lehce neprojde,“ zasyčel a rozběhl se k Zapovězenému lesu. Něco hluboko uvnitř něj mu najednou začalo napovídat, že je Harry právě tam.

Vědomí toho, že tento večer je dnem úplňku, ho nutilo ještě k většímu spěchu. V okamžiku, kdy se mu konečně podařilo se dostat k prvním stromům, se bez váhání ihned přeměnil. Kromě Albuse nikdo netušil, že je také zvěromág a jeho podobou je ocelot.

Běžel tiše lesem, a čím byl k Harrymu blíž, tím lépe a přesněji dokázal určit, kde se jeho mladý nebelvír přesně nachází. Neztrácel víru, že se ke svému cíli dostane včas, ač čím dál tím častěji slyšel vytí mladého vlkodlaka.

Ještě kousek a jsem u něj, snažil se mezitím uklidnit své splašeně bijící srdce.

Harry! Jeho podvědomí se rozkřičelo, když spatřil malou černou kuličku chlupů roztřeseně se krčící v malé vyhloubenině kmene jednoho ze stromů.

Nezastavoval. Jejich oči se střetly. Zprvu bylo v zelených očkách vidět velké zděšení, které však bylo vystřídáno úlevou v momentu, když jeho kocourek konečně poznal, kdo se k němu opravdu blíží.

Už za běhu se mu podařilo jemně chytit kotě svými zuby za kůži za krkem. Jedinou reakcí na jeho jednání bylo jediné tiché mňouknutí kocourka.

Vymrštil se a svými drápy se pevně uchytil na kmeni stromu. Tentokráte trochu pomaleji, s ohledem na svůj náklad, vyšplhal do koruny stromu a usídlil se na jedné z největších větví.

Oba teď byli v bezpečí a to ho činilo nesmírně šťastným. Netušil, jak by se bez Harryho dokázal obejít.

Jsi můj a s nikým se o tebe nehodlám dělit, zamručel. Majetnicky si dal Harryho mezi své přední tlapy a začal ho svým drsným jazykem čistit a chlácholit, že teď už je vše v pořádku, že je s ním a nemusí se bát.

 

Harry byl k smrti vystrašený. Choulil se v malé skulině kmene stromu, která ho nijak nedokázala schovat či ochránit. Chtěl jít za Severusem, ale nemohl. Věděl, že by se měl přeměnit do své lidské podoby a utéct z lesa, ale nedokázal se k tomu donutit.

Severusi, prosím, pomoz mi, nešťastně mňoukal a vzápětí zaznamenal, že se k němu něco blíží a vyvolává to u něj zvyšující se pocit bezpečí.

I tak se však instinktivně přikrčil, když naproti němu se z temnoty lesa vynořila kočičí hlava.

Vyděsilo mě to, tak proč mám pocit, že je vše v pořádku?

Severus. To je Severus! vzápětí mu došlo, když pohlédl do těch černých očí. Uklidňovaly ho. Dříve, nežli si však stačil lektvaristovu zvířecí podobu lépe prohlédnout, byl chycen za kůži za krkem.

Co to děláš? bezbranně mňoukl a s překvapením, že ho to ani nebolí, byl větší kočkou vynesen do koruny stromu, kde sevření rázem povolilo.

Zvědavě shlédl z velké větve dolů. Jsem rád, že nemám závratě z výšek, zkonstatoval a zaměřil svou pozornost zpátky na svého zachránce. Severusova zvěromágská podoba byla jedním slovem nádherná. Měl černé oči s lehkým nádechem do tmavě hnědé. Hodně to připomínalo jeho skutečné oči. Jeho krátká srst měla žluto-hnědou barvu a byla posetá krátkými černými proužky a polokolečky. Ano, Severus byl opravdu i v této podobě nádherný a sexy. Odhadoval, že jako šelma byl asi metr dlouhý a k ramenům půl metru vysoký. Byl svalnatý, a podle toho, co před chvíli předvedl, i nesmírně mrštný.

Netušil, na jakou šelmu se to přesně dívá, ale byl odhodlaný to při nejbližší příležitosti zjistit. Sice by se ho na to, až se přemění, mohl zeptat, ale chtěl na to přijít sám a bradavická knihovna byla dost velká na to, aby se v ní ukrýval alespoň jeden atlas zvířat.

To lechtá, vypískl, když ho začal Severu svým jazykem opečovávat. Ale není to i přes to zas tak špatné, obratem přehodnotil situaci a nechal ho, ať se o něj stará dál. S příjemnými pocity zakrátko spokojeně usnul.

 

Ráno byl probuzen mírným šokem, když se nečekaně vznesl do vzduchu a následně byl snesen dolů na zem.

Severus ho něžně odložil do mechu a přeměnil se do své lidské podoby.

A jéje, došlo Harrymu okamžitě, co se po něm očekává. Trochu neochotně tak obratem učinil a se sklopenou hlavou čekal na příval nadávek na svou adresu. Nastalo však ticho, a tak vzhlédl. S nesmírným překvapením byl v ten moment přivinut na mužovu hruď.

„Slib mi, že už sem nikdy nepůjdeš, ať ti říká, kdo chce, co chce,“ zašeptal mu Severus tiše do vlasů tak, že mu nebylo pomalu rozumět.

„Slibuji,“ ujišťoval ho a užíval si mužovu blízkost. „Děkuji za všechno,“ dodal a postavil se na špičky ve snaze dosáhnout na lektvaristovi rty a políbit ho. Zklamáním mu však málem vyhrkly slzy, když byl ve svém pohybu zadržen.

„To nejde, Harry. Uvědom si, že jsem stále tvůj učitel. A ty nejsi ke všemu ani plnoletý,“ vysvětloval mu zmijozel a ač si to nerad připustil, jeho hlas prozrazoval, že i jeho samotného to mrzí.

Harryho neštěstí se ještě více prohloubilo, než mu konečně došlo, co mu přesně muž říká. Hluboko uvnitř něj vzplála malá jiskřička naděje.

„A do té doby?“ hlesl zdrceně. Vždyť sedmnáct mu mělo být až za rok a půl a školu měl ukončit až o další rok později.

„Myslím, že do té doby by jednomu určitému profesorovi ze sklepení scházela společnost jeho kočky,“ uklidňujícím hlasem mu oznámil a v očích se mu zalesklo.

Harry se rozzářil. Budeme spolu, neplánuje mě vyhodit! vnitřně se zaradoval a pozoroval, jak Severus něžně natočil jeho hlavu a letmo ho políbil na čelo.

V ústech mu okamžitě vyschlo. Mírný záchvěv vzrušení prolétl jeho tělem. Ach Merline, jak to do té doby vydržím? zaúpěl v duchu, když pozoroval, jak se Severus odtáhl a široce se pousmál.

On to udělal naschvál. Ví, co to se mnou udělalo! zakřičelo na něj jeho podvědomí. Tiše zaskřípal zuby. No počkej, já ti to vrátím! slíbil si a dřív, než stačil Severus cokoliv učinit, mladý nebelvír ho rychle políbil na tvář.

„Je čas se vrátit zpátky, pane Pottere,“ zabručel Snape, prudce se otočil a vyrazil k hradu.

Harrymu se škodolibě zablýskalo v očích. A to je teprve začátek, Severusi, spokojeně si pomyslel. Jeho čin měl ten správný účinek, ve který doufal.

 

Můj kocourek - Epilog

Můj kocourek - Epilog - Zkrácený

Joomla templates by a4joomla