Můj kocourek - Kapitola 10

 

 

Kapitola 10 – Životní rozhodnutí

 

Harryho vzbudilo tiché zaskřípání dveří. Celý rozmrzelý, že si ho někdo dovolil vytrhnout z jeho sladkého snu o tom, jak se mu podařilo vylepšit tvář Draca Malfoy o několik škrábanců svými drápky, rozlepil ospalé oči. Místo vzteklého zaprskání z něj však vyšlo jedno krátké nešťastné mňouknutí.

Vypadá hůř než já po setkání s Voldym na hřbitově, zhodnotil stav Severuse Snapea, který se právě vpotácel do místnosti.

Nevěřícně pozoroval, jak Draco pohotově vyskočil a po několika rychlých krocích podepřel svého kmotra.

„Severusi…“ dříve než však mladý aristokrat stačil doříct, co chtěl, byl přerušen chrčivým zvukem, který měl být původně vzteklým odseknutím.

„Zvládnu to sám.“

Nedbaje jeho slov ho Malfoy nepřestal přidržovat po cestě ke gauči.

Tady sedím já, rozčíleně zamňoukal Harry a na poslední chvíli uskočil před tím, než se na něj zhroutila lektvaristova postava.

Ta spodní byla moje, ublíženě zaprskal ještě na Severuse a symbolicky si jazýčkem upravil chloupky na svém ocásku.

„Na,“ podal Draco svému kmotrovi první z lektvarů, které si k sedačce tak duchapřítomně předem připravil.

Severus nabízený lektvar váhavě přijal.

„Je tvůj,“ ujistil ho Draco, i když to nevypadalo, že by měl starší muž sílu kontrolovat obsah lahvičky.

Až na poslední lektvar Snape všechny okamžitě vypil.

„Má ho?“ vyzvídal mladý zmijozel, když už to vypadalo, že jeho vedoucí koleje je na tom o poznání lépe.

„Ne,“ odbyl ho Snape tónem, který ukazoval, že nemíní o čemkoliv diskutovat, a postavil se.

„Počkej,“ kvapně ho zastavil Draco a jediným mávnutím hůlky mu rozepnul nespočet knoflíků na hábitu. Severus děkovně přikývl a zmizel ve své ložnici.

Harry na okamžik zaváhal, ale pak se rychle rozhodl. Pokud má na vybranou mezi tím, aby spal v posteli se Severusem Snapem a nebo na gauči s Dracem Malfoyem, rozhodně volil tu první možnost.

Severus u postele skopl boty, odhodil hábit a skácel se do podušek. Z posledních sil vypil Bezesný spánek a prázdnou lahvičku odložil na noční stolek.

Harry se vedle něj stočil do klubíčka a drsným jazýčkem mu olízl dlaň.

Měl jsi jít na ošetřovnu. Pomfreyová se sice chová jako velká kvočna, ale pomohla by ti, zamňoukal na něj a zarazil se. U Merlinových gatí, od kdy mi leží na srdci zdravotní stav Severuse Snapea? zauvažoval nad svou nečekanou starostlivostí. Dříve, než však stačil tuto myšlenku více rozvinout, uvědomil si, že se mu chce opět spát.

Není špatné být kočka, spokojeně si zavrněl. Za normálních okolností by poté, co se v průběhu noci po několikáté vzbudil, znovu už určitě neusnul. Teď se však zdálo, že s tím nebude mít žádný problém. Což byla velmi příjemná změna.

 

Ráno se vzbudil v prázdné posteli. Po příjemném spánku se spokojeně protáhnul.

„Přestaň trhat ty cejchy,“ zavrčel na něj Severus, který byl už kompletně oblečený.

Promiň, mňoukl a zatáhl své drápky. Následně elegantně seskočil s postele a následoval ho ven z ložnice.

„Nasnídáme se tady,“ informoval ho lektvarista. Nasypal mu do misky granule a usedl ke stolu, kde již na něj čekala připravená, lahodně vonící, snídaně.

To myslíš vážně? odfrknul si Harry, když opatrně očichal, co dostal. To tvoje voní lépe, s úšklebkem na něj mňoukl, vyskočil mu na klín a následně pak na stůl.

Nebudeš? zeptal se ho, když zkontroloval, že si Severus své snídaně vůbec nevšímá a jen pevně svírá hrnek silné kávy. Nedostalo se mu žádné odezvy, a tak se pustil do jeho krásně propečených plátků slaniny.

 

S plným bříškem se pak v lektvaristově náruči vydal na první hodinu. K jejich velké smůle měl první hodinu s profesorem Snapem třetí ročník Nebelvíru spolu se Zmijozelem. Uvelebil se na katedře, odkud měl nejlepší výhled na celou třídu.

Je to marné, dnes má velmi špatnou náladu, poznamenal si pro sebe, když sledoval, jak se jeden malý Nebelvír snaží bránit poté, co mu Snape neprávem odebral celkem značné množství bodů.

Jak hodina postupovala, Harry pomalu zjišťoval, že tato situace ho postupně začíná čím dál tím více bavit. Obzvláště, když si mohl říkat, co chtěl.

Při poslední hodině, před pauzou na oběd, se osmělil natolik, aby Severuse následoval při jeho obchůzce třídou.

To je teda hnus, zafrkal poté, co vyskočil na lavici jednoho ze studentů a opatrně nahlédl do jeho kotlíku obdobně jako Snape.

Zmizet, vynesl svůj verdikt.

„Tomu vy říkáte lektvar proti vředům, slečno Bonesová? Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdyby tu břečku, co nazýváte svým lektvarem, někdo vypil,“ posměšně pronesl Snape. „Odebírám Mrzimoru pět bodů za vaší neschopnost,“ dodal a se škodolibým úsměvem nechal lektvar zmizet.

Obdobné se odehrálo i u několika dalších studentů.

Už se ani nedivím, proč máš věčně tak špatnou náladu. Já čuchat celé dny tyhle smrady, co stvoří, tak je mi z toho pořád šoufl, zauvažoval na konci hodiny Harry. Musím jít nebo mě za chvíli přejde chuť k jídlu, oznámil a se vztyčeným ocáskem hrdě vypochodoval ze třídy. Ani si nevšiml, že se Severus zdržel a jde sám.

 

Dostal se až téměř k Velké síni, když zaslechl známé hlasy. Opatrně nakoukl za roh a zarazil se. Nedaleko od něj stál Ron s Dracem a vedli spolu celkem hlasitou konverzaci o výsledku včerejšího utkání.

„Kdybyste nepodváděli, nikdy by se vám nepodařilo vyhrát!“ vztekle zrovna křičel Ron na Malfoye, který mu s ledovým klidem odpovídal.

„Měl by sis zajít k madam Pomfreyové. Myslím, že máš něco se sluchem, vzhledem k tomu, že jsi neslyšel profesorku Hoochovou. Vše bylo v souladu s pravidly.“

„Chytila jí kočka!“ štěkl Ron a jeho obličej ještě více zbrunátněl.

„Všiml sis toho? Aspoň oči máš v pořádku,“ vysmíval se mu Draco.

To nedopadne dobře, zamňoukal si pro sebe Harry zrovna ve chvíli, kdy Ronovi nervy definitivně povolily a on vytáhl hůlku.

„Být tebou, tak ji raději schovám. Nebo už jsi zapomněl, jaké to je zvracet slimáky?“ dráždil ho dál zmijozelský princ.

To už nejmladší z bratří Weasleyových nevydržel a vyslal na Malfoye kletbu. Ten jí obratně zneškodnil a poslal mu na oplátku svoji.

Harrymu zvědavost, jako vždy, nedala a aniž by si pořádně uvědomil, co dělá, opatrně se připlížil blíže ke svému příteli.

Proč se Malfoy jen brání? zeptal se sám sebe po chvíli, když si uvědomil, že se Draco po většinu doby pouze kryje. S Malfoyem se už v souboji střetl nesčetněkrát, věděl, jak zmijozelský princ bojuje. A to, co dnes předváděl, se mu vůbec nepodobalo. Něco bylo jinak, ale co? Celý zamyšlený se usadil a začal pohazovat svým ocáskem tak, až se zvedl malý obláček prachu. Okamžitě se zakuckal.

To tady Filch neumí pro jednou pořádně zamést? Nejsem nějaký smeták, abych to dělal za něj. To si spolu ještě vyřídíme, postěžoval si a následně bolestně mňoukl.

Au, dávej pozor! První řada je už obsazená, zaprskal na studenta, které mu nechtěně zlehka přišlápl ocásek, a obrátil se k němu. S překvapením zjistil, že už je za jeho zády pěkná řádky přihlížejících zvědavců.

Ani jsem si nevšiml…, zarazil se.

Ale Draco si mě všiml! Od začátku musel vědět, že tu jsem, a proto se jen převážně brání, aby mě omylem netrefil, s překvapením vydechl. Za normálních okolností by nikdy neváhal a pomohl Ronovi, ale po událostech několika posledních dnů se věci značně změnily.

Co mám dělat? Severus! zeptal se a vzápětí si hned odpověděl, když mu došlo, že z nějakého neznámého důvodu věděl, kde se jeho učitel právě nachází. Rychle se postavil na tlapky a tryskem vyrazil. Hbitě se propletl pod nohama studentů a zamířil do postraní chodby, kudy přišel. Tedy spíše se pokusil zatočit. Vůbec se mu nepodařilo odhadnout svou rychlost, a tak mu, namísto elegantního zatočení, ujely spodní tlapky. Rozplácl se jak široký tak dlouhý a svým bříškem tak vytřel metr podlahy, jak díky zákonu setrvačnosti pokračoval dál.

Vidím hvězdičky, poznamenal a vytasil své malé ostré drápky. Několikrát zabral a opět vyběhl kupředu.

Severuse po chvíli našel zhruba v půli cesty mezi učebnou lektvarů a Velkou síní. Zastavil a svým malým tělíčkem mu zatarasil cestu.

„Mňoukáš, jako by tě někdo tahal za ocas, Atere,“ zkonstatoval Snape a s překvapením pozoroval svou kočku, která vzápětí uskočila kousek dozadu, znovu si sedla a mňoukla na něj.

„Děje se něco?“ pohotově mu došlo.

Další zamňoukání.

„Veď mě,“ pobídl ho a přidal do kroku.

 

„Co se to tu děje?“ zeptal se svého kmotřence, když ho Ater dovedl na místo. Obě hůlky mladíků okamžitě zmizely v jejich kapsách.

„Weasley mě bezdůvodně napadl,“ oznámil mu klidně Draco.

„On si začal,“ bránil se rusovlasý mladík.

První jsi ale na něj zaútočil ty, suše zkonstatoval Harry v Severusově náruči.

„Nevšiml jsem si, že bych se vás na něco zeptal, pane Weasley. Máte další týden trestu navíc,“ vyštěkl na něj lektvarista. Obešel ho a klidným hlasem poznamenal, „A abych nezapomněl, pane Weasley, padesát bodů z Nebelvíru,“ než odplachtil spokojeně na oběd.

 

Můj kocourek - Kapitola 11

Joomla templates by a4joomla