Kapitola 27 - Zkáza

 

Kapitola 27 - Zkáza

 

„Držte se u mě,“ naposledy upozornila Aka ostatní a začlenila se do zástupu kouzelníků vstupujících do tunelu. Už od vstupu byl slyšet ryk boje z města.

S napětím a nervozitou kráčeli chodbou do té doby, než se dostali ke dvěma pobořeným domům, u nichž tunel končil. Všechny přiléhající ulice byly zaplněné a bojovalo se v nich. Kouzla létala vzduchem a nenašla-li si svůj zamýšlený cíl, končila na zdech trpasličích domů, které pod silným náporem postupně všechny padaly. Bojiště se tak nenávratně proměňovalo v pláň pokrytou sutí, mezi níž se museli všichni prodírat.

„Cítím ji, ale nemůžu ji nikde najít,“ přiznala obratem Aka při pohledu na postupnou zkázu Cenalisu. Cítila mocnou magii Emoi, ale byla tu všude tak všudypřítomné, že nebylo možné vůbec určit, odkud vychází.

„Klidně bych se vsadil, že na nás čeká v trůnním sále, až za ní přijdeme a do cesty nám postavila ty nejlepší kouzelníky, co sehnala,“ hádal Beros.

„Jak daleko od nás je ten sál?“ zajímal se Merik zadumaně.

Beros se pro jistotu ještě jednou řádně rozhlédl, aby se ujistil, že opravdu přesně ví, kde ve městě jsou. „Téměř přes celé město,“ zkonstatoval nespokojeně.

„Jestli chceme ušetřit síly, budeme se tedy muset za ní přenést,“ rozhodl tedy Merik, nevidíce jiné řešení.

Nezdálo se, že by někdo z nich byl proti tomuto návrhu a tak se Beros na všechny vážně podíval. „Připravte se, ukážu vám, jak ten sál přesně vypadá,“ varoval je, než se všem před očima zjevil rozlehlý prostor zaplněný po stranách pouze pár sochami a masivním a masivním vyvýšeným trůnem poblíž jedné ze stěn.

„Na tři se všichni přemístíme,“ instruovala Aka po té, co se obraz Berosovi vzpomínky vytratil. Na nic nečekaje, začal obratem odpočítávat. „Jedna… dvě… tři,“ s krátkými pomlkami pronesla a přemístila se do sálu, kde doufala, že Emoi nalezne.

Merik hustý oblak utvořený kolem nich přemístěním lehkým vánkem rozfoukal a při pohledu na Emoi pohodlně usazenou na trůně nechal všechny přístupové místa do místnosti jediným mrknutím oka zmizet. Na místo dveří se všude tak rozprostírali jen čisté zdi. Z okolních místností a chodem byl rázem cítit tlak, jak se trpaslíci snažili dostat za nimi dovnitř, ale Merik počítaje s tímto krokem držel, držel svá kouzla s neochvějnou pevností.

„Uriane, rád tě vidím. Jsem neskonale vděčný za to, že jsi měl tu neutuchající potřebu tu být také,“ pronesl nebezpečným hlasem při pohledu na jednookého trpaslíka. „S Cerem se o něj postaráme,“ rychle pronesl k Ace a už si ji i dalších nevšímal.

Aka pevně sevřela hůl mágů a naráz s ostatními zaútočila. Ač však na Emoi letěla v jediném okamžiku řada nejrůznějších kouzle všech čtyřech živlů a to včetně vody, kterou si přivolal Merik z hlubin podzemí v podobě úzkého pramenu tryskajícího ze země a kroutícího se jako had a šlehajícího jako bič, zůstala stoicky klidná a jen se pouze bránila. K jedinému, k čemu jí donutili, bylo pouze to, že se postavila a poodstoupila od svého trůnu.

„Hraje si s námi,“ neštvaně někdo zavolal a Aka s tím byla nucena jen souhlasit. Takovouto hru nehodlala s ní hrát dlouho. Znala už její slabiny a připravená to alespoň zkusit zastřela svou přítomnost před Emoi. Sice její sestra dobře ví, že je tady, ale díky tomu, že neovládala magii mysli, nemohla tak tušit, kde přesně na jakém místě je. Skryta před jejími zraky se Aka vydala za ní. Hůl mágů si proměnila na dva úzké dlouhé meče a potichu a opatrně se začala plížit k jejímu levému boku. Cestou zaznamenala, že někdo nechal zmizet trůn i se stupínkem pryč. Sice neměla sebemenší tušení, kdo to měl na svědomí, děkovala mu za jeho duchapřítomnost. Ten jediný kus nábytku by jim později mohl značně ztížit situaci, pokud ji nevyjde toto.

Čím byla Emoi blíž a blíž tím více začala doufat, že by ji to přeci jen mohlo vyjít. Napřáhla se pravou rukou připravená ji useknout hlavu, když ji v ten okamžik mohutná síla vyrazila z ruky meč, který chvíli letěl vzduchem, než konečně se zařinčením skončil na zemi.

„Myslíš si, že o tobě nevím? Nemusím tě vidět ani slyšet, abych věděla, kde přesně jsi,“ pronesla obratem Emoi temným hlasem.

To už však tou dobou se ji dávno Aka pokusila druhým mečem probodnout nenechajíc se zaskočit náhlou ztrátou jedné zbraně. Ostrá hrot zbraně byl už téměř u jejího břicha, když Emoi kolem sebe nechal vztyčit štít nicoty. V polovině kousek meče zmizel. Hrot s částí ostří zazvonil Emoi u špičky bot a Ace zůstal v ruce jílec čepele. Hůl mágů byla tímto nenávratně zničena. Zahodila tedy nepoužitelnou zbraň a v rychlosti se rozhlédla po druhém meči připravená si ho přivolat a ještě jednou to s ním zkusit, ale obratem si to při pohledu na okolní dění rozmyslela. Stačil jediný pohled na Berose, aby ji došlo, že on má s tím mečem sám nějaké úmysly. Uskočila tedy kousek od Emoi a vrátila se zpátky ke své magii.

Beros bojoval s Cerenem bok po boku a oba se snažili šetřit magií, co to šlo. Proto se Urianově zuřivě vrhajícím kouzlům pouze vyhýbali nebo bránili. Jen zřídka mu nějaké to kouzlo vrátili zpět. V okamžiku, kdy zahlédl vlčí bůh pád meče na zem, už předem věděl, co udělá. Musel však vyčkat na vhodnou chvíli a nechat Uriana trochu na tu zbraň zapomenout, chtěl-li uspět.

V okamžiku, kdy na ně Urian poslal ohnivou vlnu, Ceren uskočil napravo ke stěně a Beros našikmo doleva. S tušením, co Beros chystá, tentokráte kouzlo uchopil svou magií, nechal ohnivou vlnu přes sebe převalit a poslal ji na trpasličího velmistra magie zpět.

 Beros po jednom hbitém kroku se mohutně po té odrazil na noze, vyskočil a udělal parakotoul, díky kterému se dostal až k opuštěnému meči. Když se se zbraní v ruce vztyčil, sledoval jak Urian nechal ohnivé kouzlo roztříštit o menší zeď vystavěnou kousek před ním. Ceren mu však tentokráte nedopřál odpočinku. Nechal zeď roztříštit a malé úlomky kamene poslal na něj.

Beros udělal ještě jeden krok našikmo dopředu, aby si byl skutečně jist, že zmizel Urinovi skutečně ze zorného pole, zúženému díky ztrátě pravého oka, a pak se k němu z boku rozeběhl. Krátce meč přitáhl k pasu a pak po tomto malém nápřahu mečem švihl za běhu dopředu a zabodl ho tak nic netušícímu Urianovi hluboko do těla.

Trpaslík rázem ztuhnul, přestal kouzlit a s nesmírnou bolestí se po něm podíval.

„Nerad nechávám svou práci nedokončenou, obzvláště v takových případech, jako jsi ty,“ temným tichým hlasem k němu Beros pronesl a vytáhl meč. Urian se s němými pootevřenými ústy a pohledem na něj sesunul mrtvý k zemi.

Víc si ho už Beros nevšímal a podíval se po Ace s tím, jestli ještě o ten meč stojí. V okamžiku, když však zjistil, že se Aka v té chvíli nachází za Emoi, Merik se Sorou bok po bobu s ní bojují zepředu a on se právě nachází po její levé ruce, si to rozmyslel. Teď měli ideální příležitost zaujmout správné pozice. Hodil tedy meč Cerenovi a rozběhl se ke své ženě, čehož si sice všichni všimli, ale na rozdíl od Emoi ostatní věděli, že nastal ten správný okamžik pokusit se uskutečnit svůj plán.

Každý se rozeběhl také blíže k Emoi na svou pozici. Ta obratem zpozorněla, ale Alek, Lorik, Qil, Sirai a Ceren dělali, co mohli, aby ji zaměstnali a zároveň chránili i trojici Vznešených a Významnou.

V okamžiku, kdy se ruce Aky, Berose, Merika a Sory spojili, uvolnili svou magii a začali odříkávat kouzlo.

Emoi se jim to snažila obratem překazit a rozseknout spojení Merika a Sory kouzlem nicoty, ale Qil pohotově zareagoval a protože proti tomuto typu útoku neměl obrany, podklouzl pod spojenými rukama a postavil se bez zaváhání před ně. Vlastním tělem tak zastavil kouzlo, které mu obratem sebralo kus hrudníku.

Tento čin sebeobětování, nikdo nemohl přehlédnout. Od tohoto okamžiku se snad ještě rychleji snažil odříkat tu předlouho inkantaci. Moc urychlit to však nešlo. Museli být slazeni a recitovat zároveň všichni společně a tak jim tento nezbytný fakt velmi svazoval ruce.

Emoi se svým neúspěchem nechala odradit. S vědomím, že ji dochází čas, se zaměřila na nejslabší článek spojení a tou byla právě z jejího pohledu Sora. Vyslal na ni ohnivou střelu o takové síle, že ji Alek, Lorik, Siria a ani Cenery společnými silami nedokázali zastavit.

Ohnivá menší koule sice z jisté míry oslabená ale stále velmi mocná zasáhla Soru plnou silou do levého ramene. Tlak při svém úderu byl tak ohromný, že to Sora i přes veškerou snahu nedokázala ustát a odhodilo jí to několik metrů dozadu na zeď, o níž se svezla na zem.

Alek, který s Lorikem stál v tu chvíli těsně u Sory, zaváhal, co má dělat dřív. Bojoval s nutkáním přestat bojovat s Emoi a běžet za Sorou a to ho stálo jistý čas. Čas, který na rozdíl od něj Lorik neztrácel. V okamžiku, kdy Sořiny prsty opouštěli spojení, nezaváhal. Nejprve se chytil na jedné straně a po té, co Sora odlétla, se blezkurychle chytil na druhé. Svou magii měl tou dobou už dávno uvolněnou a odříkával kouzlo, které si též zapamatoval, i když to po něm nikdo nechtěl.

Ač bylo spojení přerušeno, bylo to tak na kratičký okamžik, že to kouzlu k úlevě všech nevadilo.

Aka na to celé s hrůzou hleděla. Chtěla na Lorika vykřiknout, co to dělá, ale neudělala to. S vědomím, co to pro jejího manžela bude znamenat, rychle dokončovala inkantaci. Nebylo cesty zpět. Druhou možnost už by nedostali a už byli tak daleko. Nezbývalo jí tedy nic jiného než to přijmout.

Vše se událo tak rychle. V okamžiku kdy Emoi pozorovala, že byl i tento její pokus marný, už dávno kouzlila dál, ale s hrůzou cítila, jak přes veškerou moc, co do kouzel dává, slábnou a je je tak snadnější zastavit. Něco ji odsávalo magii její i těch kouzel. Zoufale se snažila najít řešení, ale nedokázal to. Popět se pokusila přemístit, ale opět se ji to nepovedlo stejně jako na počátku, co ji uzamkli v prostřed sebe a začali odříkávat to zaklínadlo. Vzedmula se na další vlnu odporu, ale bylo už příliš pozdě.

Aka, Merik, Beros a Lorik už kouzlo úspěšně dokončili.

V samém středu čtverce, který utvořili a kde Emoi stála, se objevila malá černá kulička zhruba v místech Emoinina břichy. Na všechny strany z toho malého černého bodu vyšlehli šlahouny připomínající svou podobou blesky. Rychle se rozvětvovaly a přibývaly do té doby, dokud neobalily Emoi tak, že zmizela v černé kouli, jejíž povrch byl všelijaký, ale ne rovný a hladký. Vypadalo to jako by se vlnil, bublal a vřel. Vycházeli z něj široké ostny, které se krátce po té, co se objevili, zase vtáhli do sebe. Malé, rozvětvené šlahounky, které se rychle otáčeli zpět a zase splývali zpátky se zvětšující se hmotou.

Těsně před samotným dokončením té černé koule vlnící se tak, jako by byla sama živá, byl slyšet jeden silný, bolestný, vyděšený křik bohyně zkázy, který byl obratem náhle přeťat. Černá koule, která pohltila zcela Emoi se pak v tom nastalém, naprostém tichu začala opět zmenšovat a zmenšovat. Vypadalo to, jako byl její okraje náhle pohlcován jejím středem, kam se začal opět stáčet a posléze i mizet do té dobu, dokud nezbyl pouze jeden jediný malý bod jako na počátku, který se pak i on sám obratem ve stále přetrvávajícím tichu nenávratně vytratil.

Aka v ten okamžik nedokázala myslet na nic jiného než na Lorika. Nebyla v ní ani sebemenší špetka radosti nad právě těžce vydobytým vítězstvím. Jen co se ten i sebemenší ždibíček nicoty vytratil a ona cítila, že se může konečně pustit, se rozeběhla za Lorikem a stačila ho zachytit v tom posledním momentu, kdy se začal hroutit bezvládně k zemi. Byl jak hadrová panenka, s níž si každý může dělat cokoliv se mu zlíbí.

„Loriku, co jsi to udělal?“ lkála při pohledu do jeho tváře a klesla na kolena a jeho hlavu a ramena nechal poležené ve svém klíně. Pohladila ho po tváři a z jejích očí začali pomalu téct slzy.

„Jen to, co jsem musel,“ s klidným úsměvem pronesl Lorik zcela oproštěný o veškerou magii, co měl. To kouzlo z něj vysálo úplně vše. Nebylo to pro něj žádné překvapení. Už když zaujímal Sořinu pozici předem věděl, co tento čin pro něj bude znamenat. „Stejně se už pomalu blížil můj čas,“ snažil se tento okamžik trochu odlehčit.

„Nepovídej,“ odvětila přiškrceným hlasem Aka.

„Miluji tě, vždycky jsem tě miloval. Odpusť mi prosím všechno, co jsem ti provedl. Byl jsem mladý a nedokázal si bez tebe představit život,“ s posledních sil ji Lorik požádal.

„To je v pořádku, miluji tě, dávno jsem ti odpustila,“ pronesla, ač po pravdě vůbec netušila, jak to Lorik myslí.

Lorik se na ni zářivě usmál. Jho oči zazářili štěstím a pak pohasli. Jeho hlava se lehce zvrátila dozadu a Aka rázem věděla, že vydechl naposledy.

„Nééé!“ zakřičela s nekončící bolestí Aka. „Loriku, prosím, tohle ne. Ještě ne,“ vzlykala, ač sama dobře věděla, že je to marné. Podepřela jeho hlavu jednou rukou zezadu, druhou ovinula kolem jeho hrudníku, nadzvedla ho a nechala pak Lorikouvou nehybnou tvář spočinout na svém levém rameni. Z očí ji nepřestávali proudit slzy. Jemně se s mrtvým tělem svého muže pohupovala dopředu a dozadu a nezastavovala ani po té, co ji na rukou praskly manželské náramky, a se zacinkáním spadli na zem.

V tu chvíli Aka nevnímal nic. Všichni přítomní pro ni v ten okamžik neexistovali. Jestli na ni někdo mluvil, neměla o tom sebemenší tušení a ani ji na tom popravdě nezáleželo. Jen bolest byla tím jediným, co dokázal vnímat. Prožila s Lorikem celý život. Vnímání jeho magie, spojení, které manželství měli, se stalo její plnohodnotnou součástí. A teď bylo vše pryč. Tato ztráta byla něčím, s čím se nedokázala jakkoliv vypořádat.

A najednou z ničeho nic se Ace vrátili vzpomínky a pocity, které v sobě při svatbě s Lorikem uzamkla. Vzpomínala si zpátky na Vilae. Ani netušila do tohoto okamžiku kolik má ve své paměti prázdných míst ze svého dětství. A láska k tomuto elfovi, kterou si v té době ani ona sama nepřiznávala, bylo to jediné, co se vrátilo. Bylo toho mnohem víc. Daleko víc. V její hlavě náhle nastal zmatek. Zmatek, který když ustal, vše zpěnil.

Přestala se pohupovat a Lorikovo tělo nechal zpátky klesnout do svého klína. Proud slz sice tak úplně neustal, ale byl daleko menší, než před chvílí. I bolest byla menší a svým způsobem náhle trochu i jiná. Už věděla, proč ji Lorik s posledních sil žádal o odpuštění. Nelitovala, že mu ho dala už jen proto, že to bylo pro něj to nejdůležitější, na čem mu záleželo v okamžiku, kdy věděl, že umírá.

„Ako,“ pronesl měkce Merik, přiklekl k ní. Lehce ji prsty nadzvedl bradu a zahleděl se ji do očí. Stále v nich bylo možné spatřit bolest a žal, ale také i něco dalšího, jiného. Nebylo třeba slov, aby mu došlo, co se stalo. Už na počátku, krátce po svatbě Aky s Lorikem  ji podezříval z toho, co provedla. Nezeptal se ji na to. Nevyčítal jí to. Dobře tomu rozuměl. A právě v tento okamžik se mu to celé potvrdilo. Tichému povzdechnutí se však ubránit nedokázal. Emoi byla mrtvá a svým způsobem trochu i živá. Byla uvězněna na věky ve svém posledním okamžiku svého života. To byl její trest. Na druhou stranu byla Aka živá a přesto svým způsobem právě se svým manželem zemřela. Obě dosáhli svého osudu. Stejného a přesto tak jiného. Dvě sestry Akaela byli nenávratně pryč. Druhá část proroctví došla svého naplnění. A i mnohých dalších, ale ne všech.

„Nic neříkej,“ pořádala ho tiše Aka a Merik velmi dobře věděl, jak to myslí.

„Ještě není konec,“ upozornil ji vážně.

„Já vím,“ přitakala. „Nemohu se však vydat na Talnak za otcem hned. Ne dokud se nestřetnu s Meleny a dokud nepochovám Lorika v Talomy na místě, kde si vždycky přál spočinout,“ pronesla plná bolesti a obav.

„Neboj se. Talnier to ještě chvíli vydrží. Fumir ho nezabije do té doby, dokud před jeho očima nenechá zemřít i toho posledního elfa. Máme ještě čas. Ještě zdaleka s uskutečňováním svých plánů nezačal. Najít si pro něco takového spojence není pro něj právě zrovna jednoduché,“ uklidňoval ji Merik. Nebo měl spíše uvažovat jako o něm? Za tou vnější ženskou skořápkou byl ve skutečnosti teď už Akael, který se na něj právě díval. Aka, jak jí doposud všichni znali, byla pryč. Odešla spolu se svým mužem. Tu bolest z takové ztráty jen málokdo dokázal přežít. Kromě Sory, neznal právě nikoho jiného, kdo by něco takového dokázal překovat a žít rozumným způsobem dál. To byl důvod, proč se mágové nikdy nesvazovali s kouzelníky. Čím delší svazek, tím bolestnější to pak pro mága bylo, když jeho partner odešel. Vědomí ještě velmi dlouhého života bez něj bylo pak pro mágy zničující. Velmi obdobné to bylo svým způsobem pro všechny manželství uzavřená u lidí různých magických tříd, ale v případě mága a kouzelníka třetí třídy to bylo ze všeho nejhorší s těmi nejfatálnějšími důsledky. Svým způsobem to byla daň za magický dar prodlužující značně život. Daň, kterou jen málo který byl ochotný zaplatit či to risknout. Možná proto většina mágů žila osamělý život. Jen málokterý si našel za partnera jiného mága. A vzhledem k tomu, že něco takového patřilo spíše do kategorie nemožného, mágové se tak spíše povětšinou, toužili-li skutečně po někom, uchylovali do elfí říše, kde hledali své štěstí a i často ho pak i našli. Právě proto díky tomu všemu byl právě svazek Aky a Lorika o to větší netradičnější zvláštností.

Aka na Merikova slova tiše přikývla.

V ten okamžik se konečně podařilo Soře přesvědčit Aleka, aby ji pomohl se přesunout k nim. Přehodil si její pravou ruku přes ramena, aniž by ji pustil, druhou opatrně ovinul kolem jejího pasu, postavil ji a opatrně s ní k nim přešel.

„Mrzí mě to. Je to má chyba,“ pronesla sklíčeně Sora k Ace.

„Ty za to nemůžeš. A on se pro to ke všemu rozhodl sám. Věděl, co to pro něj bude znamenat. Ke všemu kdyby to neudělal, nevyhráli bychom. A touto dobou bychom pak byli mrtví pravděpodobně i my všichni,“ vážným hlasem ji upozornila a rázem zatoužila po malé útěše v podobě přívěšku, který jako dítě dostala od otce. Jednou za čas, když byla smutná, ho pevně stisknula v dlani a ono ji to svým způsobem pomohlo. Teď však kamennou dračí slzu její ruka nemohla nahmatat a to včetně řetízku, který si nikdy nesundávala.

Zoufale se rozhlédla kolem. Kousek od ní leželo mrtvé tělo Qila. Merik, Sora, Alek a Sirai stáli u ní. Ceren klečel poblíž těla Uriana, držel se rukama za levý pás, z něhož se mu řinula krev, a tiše si pro sebe něco pronášel. Léčil své zranění a nikterak si svého okolí nevšímal. Jen jedna osoba tu nebyla a tou byl Beros. Na místě, kde ho viděla naposledy, ležely jen jeho prasklé manželské náramky.

„Berosi!“ vztekle zakřičela, ač dobře věděla, že ji stejně nemůže slyšet.

„Neboj, on si jednou k tobě najde sám cestu zpět,“ uklidňovala ji Sora, která stejně i jako další ihned věděla, co Aka nečekaně postrádá a jehož zmizení včetně toho, co to provedl, si nikdo z přítomných vůbec nevšiml.

Aka neřekla nic, ale věřila ji. Sice ta starší žena měla dar vidění minulosti, ale to neznamenalo, že někdy nedokáže vycítit trochu budoucnost. Pokud věřila, že se k ní krystal jednou vrátí, rozhodla se ji věřit. S tejně už i tak měla v sobě bolesti více než to a další už rozhodně nepotřebovala.  Na místo toho se podíval na svého strýce. „Mohu tě poprosit? Je nejvyšší čas, abychom i mi odešli,“ požádala ho. Rituál i boj jim sice vzal velké množství jejich sil, ale cítila, že menšího kouzla je minimálně Merik ještě schopen aniž by jakkoliv riskoval.

Merik přikývl chápaje dobře, o co ho žádá a obratem změnil její barvu vlasů na uhlově černou a její šat na něco daleko prostšího s pláštěm. Pak si přebral Lorikovo tělo do náruče a postavil se následovaný obratem i Akou.

„Řekněte všem, že bohyně naděje spolu se svým mužem se obětovali, aby byla Emoi jednou provždy poražena. Ujistěte se, že všichni budou znát její skutečné jméno a to, že byla ve skutečnosti bohyní zkázy,“ požádala ještě Aleka se Sorou a Siraiem.

„Dávejte na sebe pozor Vznešená,“ smutným hlasem ji popřál Sirai.

„Děkuji ti za všechno, co si pro ne udělal,“ odvětila a neodolala při tom lehkému pousmátí. Netušila kdy a jak k tomu došlo, ale někdy během boje byli Siraiovi vlasy a vousy spáleny. Celkově vypadal trochu očouzeně a díky tomu, že byl jinak zcela v pořádku, připadal jí s tou holou hlavou a bez vousů až trochu nezvykle zvláštně až směšně.

„Šťastnou cestu, a kdybyste potřebovali pomoci s Talnierem, nebojte se na nás obrátit. Rádi vám s jeho záchranou pomůžeme,“ pronesla Sora za ní i Aleka.

„To je v pořádku, ale i tak děkuji. Sarmat vás dva teď bude potřebovat daleko víc než my,“ pronesla vážně.

„Někdy se zastavte, až bude po všem,“ s trochou naděje v hlase je požádal Alek.

„Pokusím se,“ odvětila, ač sama dobře věděla, že se teď vidí ve skutečnosti naposledy. Pravdu mu však říct v této chvíli nedokázala a tak raději zvolila milosrdnou lež.

„Sbohem a ještě jednou děkuji za vaši pomoc,“ pronesla a přetáhla si kápi přes hlavu.

Merik obnovil průchod do jedné z chodeb, která byla v této chvíli opuštěná, a ještě se naposledy ohlédl. „Chvíli to ještě vyčkejte. Nebude to dlouho trvat. Boje se dostali až téměř sem. Zatím by pro vás odchod nemusel být bezpečný,“ upozornil je ještě, vešel za Akou do tunelu a průchod za sebou nechal opět zmizet.

Komentáře   

0 #8 Snake 2017-10-14 16:03
Cituji Lady Corten:
Cituji Snake:
Na pravopis jsem levej. Jediné co bych mohl je opravit takové věci jako jsou rody, popřípadě chybějící slova (i ty přebívajicí) nebo špatný tvar slov. I případné chyby v příběhu bych zvládl (což není tvůj případ).

I když pokud vidím dobře tak pravopisne chyby tam nemáš (aspoň co mohu já soudit).
Takže předpokládám že ho zvládáš (aspoň líp než já).
Pokud to chceš rysknout


Děkuji. Přípravená jít i do rizika jsem ti právě posala sovu naa adresu, co tu máš.

Vau skoro 100 stran. Jsem nečekal, že je to tak dlouhé
Citovat
0 #7 Snake 2017-10-14 16:02
Cituji Hana:
Tak poslušně hlásím přečteno :D . Je pravda že jsem takový konec nečekala ale co nadělám :-) . Myslím si že tuto kapitolu jsi psala někde hned po prvním díle jde to poznat podle stylu psaní. Čekala jsem tam daleko větší problémy než se dostanou ke zkáze. Jdu si teď přečíst epilog ;-) . Jo a Snake moc nerejpej buď rád za to co je :D . Jsou to moc pěkné povídky a vůbec bych se nedivila kdyby vyšli i knižně nebo z toho udělali film. To by autorka byla pěkně v balíku :D snad by mi pak věnovala výtisk s autogram :-*

Zkusím to, ale znáš mě
Citovat
0 #6 Hana 2017-10-14 15:31
Tak poslušně hlásím přečteno :D . Je pravda že jsem takový konec nečekala ale co nadělám :-) . Myslím si že tuto kapitolu jsi psala někde hned po prvním díle jde to poznat podle stylu psaní. Čekala jsem tam daleko větší problémy než se dostanou ke zkáze. Jdu si teď přečíst epilog ;-) . Jo a Snake moc nerejpej buď rád za to co je :D . Jsou to moc pěkné povídky a vůbec bych se nedivila kdyby vyšli i knižně nebo z toho udělali film. To by autorka byla pěkně v balíku :D snad by mi pak věnovala výtisk s autogram :-*
Citovat
0 #5 Lady Corten 2017-10-13 18:47
Cituji Snake:
Na pravopis jsem levej. Jediné co bych mohl je opravit takové věci jako jsou rody, popřípadě chybějící slova (i ty přebívajicí) nebo špatný tvar slov. I případné chyby v příběhu bych zvládl (což není tvůj případ).

I když pokud vidím dobře tak pravopisne chyby tam nemáš (aspoň co mohu já soudit).
Takže předpokládám že ho zvládáš (aspoň líp než já).
Pokud to chceš rysknout


Děkuji. Přípravená jít i do rizika jsem ti právě posala sovu naa adresu, co tu máš.
Citovat
0 #4 Snake 2017-10-12 12:51
Na pravopis jsem levej. Jediné co bych mohl je opravit takové věci jako jsou rody, popřípadě chybějící slova (i ty přebívajicí) nebo špatný tvar slov. I případné chyby v příběhu bych zvládl (což není tvůj případ).

I když pokud vidím dobře tak pravopisne chyby tam nemáš (aspoň co mohu já soudit).
Takže předpokládám že ho zvládáš (aspoň líp než já).
Pokud to chceš rysknout
Citovat
0 #3 Lady Corten 2017-10-11 20:27
Cituji Snake:
Pěkná kapitolka.
Popis te smutné scény s lorikem mě nerozesmutnil, ani mi nenávidím lítost. Možná je to časem a únavou s kterou to čtu. Možná to bylo hůř napsané. Nevím. Svou část určitě na tom měly chyby a teď nemluvím o pravopisu. Tomu sám moc neholduji. Ale o špatně napsaných slovech hlavně jejich rodu a pár slov taky myslim chybělo. A pár zase přebívá. Pravděpodobně za to může automatická oprava slov.

Na druhou stranu se mi líbily popisy hlavně "zánik" Emoi.


A nebo to bylo tím, že u mnohých Lorik nebyl ve velké oblibě. Upřímně já tuto postavu také neměla moc ráda.
Povídka by od 15 kapitoly vzkutku potřebovala betu, ale nikdo se za celý půl rok nepřihlásil. Což mě moc mrzí.
Nezkusil bys to ty? Co myslíš?
Citovat
0 #2 Snake 2017-10-11 20:00
Pěkná kapitolka.
Popis te smutné scény s lorikem mě nerozesmutnil, ani mi nenávidím lítost. Možná je to časem a únavou s kterou to čtu. Možná to bylo hůř napsané. Nevím. Svou část určitě na tom měly chyby a teď nemluvím o pravopisu. Tomu sám moc neholduji. Ale o špatně napsaných slovech hlavně jejich rodu a pár slov taky myslim chybělo. A pár zase přebívá. Pravděpodobně za to může automatická oprava slov.

Na druhou stranu se mi líbily popisy hlavně "zánik" Emoi.
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-10-11 07:39
Tak a máme tu poslední kapitolu. Prosím moc mě nekamenujte. Konec každého dílu jsem měla vymyšlený dříve, než jsem před lety se vůbec do psaní této trilogie pustila.
Překvapilo vás jak to celé dopadlo?
V sobotu na vás bude čekat už jen krátký epilog.
No a jak to vypadá se třetím závěrečným dílem, mám už osnovu pro prolog a prvních deset kapitol a též pro poslední čtyři a epilog. Takže mi už chybí vymyslet zápletky pro prostředních dvanáct dílu a zhruba už vím co tam asi budu chtít. Takže už jen stvořit mapu a mohu se hned pustit do psaní. Moc se už na to těším.
Na závěr bych chtěla tento díl věnovat Snake a Hance. Díky jejich komentářům k posledním dílům jsem měla obrovskou chuť psát a nejenom vnitřní potřebu tento příběh dokončit.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla