Kapitola 26 - Setkání

 

Kapitola 26 - Setkání

 

Aka s povzdálí sledovala, jak se Alek se Siraiem, Qilem a Lorikem, který měl nezbytnou potřebu se také toho účastnit, sklání nad masivním balvanem, který si upravili magií tak, aby měl podobu stolu. Hleděli do Siraiovi mapy, náčrtků, které jim zhotovili průzkumné jednotky a dalších papírů a rozhodují, jaké místo bude pro realizaci jejího plánu nejlepší.

Po zkušenostech z Rubídie a posléze i z Jistoru už více nehodlala riskovat. Emoi měla dostatek času se na ně připravit a díky pravděpodobné přesile, které zanedlouho budou muset čelit, už více nehodlala riskovat. Už takto byli v nevýhodě a ještě jí zvětšovat ji rozhodně nepřišlo dvakrát moc moudré. Cestou sem nad tím dlouho přemýšlela, až nakonec došla k rozhodnutí, že pro ně nejbezpečnější a nejschůdnější cestou, jak se dostat do Cenalisu bude to, že si cestu do města vytvoří sami. Ne, jedinou existující přístupovou cestu z povrchu do hlubin hory nehodlala v žádném případě využít. Už z dálky bylo totiž neskrývaně cítit, jak je masivní kovová brána opředena magií. To nebyla ta správná cesta pro ně a ani možnost probourat se do stávajících tunelů vedoucí horami do města. A jelikož některé vedli tak blízko povrchu až si o něco takového říkaly, muselo být každému už předem jasné, že musí být na tento jejich tah též velmi dobře připraveni. Svým způsobem jim vlastně po vyloučení těchto dvou možností ani nic jiného ve skutečnosti nezbylo. Musí si pro sebe cestu vedoucí přímo do města vytvořit sami.

„Výborně, jsme tedy rozhodnuti. Tunel vybudujeme tady,“ pronesl po čase nakonec Alek, zapíchl prst do mapy a vzhlédl. „Půjdeš se také podívat?“ se zájmem se ji na dálku zeptal.

Aka zlehka přikývla a přešla k nim. Lorik ji uhnul a udělal jí tak obratem místo, aby dobře viděla na bod, jenž ji prst ukazoval Minoltský princ. Zvolené místo nebylo nakonec k jejímu milému překvapení až tak daleko od pozice, kterou zde u hory zaujali. A ani délka tunelu, který si museli zbudovat, nebyla až tak závratně vysoká. V jejich velký prospěch hrál totiž fakt, že Cenalis byl díky tomu, že se stal hlavním městem Emoininy trpasličí říše natolik postupně rozšiřován, až se do samotné hory a dalších těsně sousedících dvou hor málem nevešel. V některých místech se pro trpaslíky až nezvykle nacházel tak těsně povrchu.

„Skvělé místo,“ uznale pronesla. „Zahajte přípravy k ražbě. Už není na co dál čekat,“ zavelela a ohlédla se za mužem, jehož příchod koutkem oka zaznamenala.

„Vznešená, Výsosti,“ pronesl k nim voják po té co poklek. „Má hlídka před chvílí zaznamenala hromadné přemístění do sousedního údolí. Je jich něco přes dvě stovky a jsou rozličně oděni. Netváří se tak jako vojenská jednotka. V jejich řadách jsou jak lidé, tak i nečistokrevní trpaslíci a dokonce i pár půl elfů,“ nahlásil jim. „Jaké jsou vaše rozkazy? Jak s nimi máme naložit?“ zajímal se dál.

„Je jich rovných dvě stě padesát,“ pronesl konsternovaným hlasem Alek, čímž na sebe upoutal rázem veškerou pozornost všech přítomných. „Plus je s nimi Maelorik, Beros a Sora. Přišli nám na pomoci,“ oznámil jim ještě.

„Sora žije?“ s neskrývaným údivem a zaskočením se ho Aka zeptala, jestli skutečně slyšela dobře.

Alek zlehka přikývl. „Právě se semnou krátce telepaticky spojila. Určitě to byla ona. Poznám ji. Takto věrohodně by ji nikdo nedokázal napodobit,“ rozhodným hlasem ji ujistil zcela jinak vyvedený z míry tím náhlým zjištěním, že pro něj tato tak velmi blízký stará žena ve skutečnosti stále žije.

Aka ani netušila, jak se s touto novinkou má popasovat. Mile ji zaskočilo, že je Sora stále naživu. Neměla sebemenší tušení jak, ale byla tomu ráda. Berosova přítomnost v její blízkosti nasvědčovala tomu, že má v tom celém možná prsty on, ale proč to všechno? Byl Emoininým manželem. Měl stát logicky na její straně. Co se stalo? Ještě v Rubídii proti ní bojoval, dáli se tak vůbec nazvat to, jak se po jediném kouzle tehdy až překvapivě rychle ztratil. A ještě k tomu tu byl také Merik. Byla neskonale ráda, že je na živu a volný. Jak ale získal svobodu? Sora se jí kdysi svěřila s domněnkou, že jeho i otce Emoi s Berosovou a Fumirovou pomocí zajala. To, že je Merik a Beros pospolu, co to znamená? Pomohl mu nakonec? Mohli Berosovi vůbec věřit? Tolik otázek a všechny končili u Berose. Byla opravdu velmi zvědavá, jak jí to celé vlčí bůh vysvětlí. Možná byl pro ně velký risk ho sem přivést, možná proto má proto sebou Soru a Merika, aby je oklamal a dostal se k nim blíž, ale možná třeba i ne. Musela to však za všechny ale risknout. Stále nepřišla na to, jak má Emoi účinně porazit a jestli existoval někdo, kdo by ji s tím mohl skutečně pomoci, tak to byl právě její strýc.

„Přiveďte je v pořádku všechny sem k nám,“ přikázala nakonec a pohledem se ujistila, jestli s tím souhlasí i Alek. A podle jejích předpokladů nebyl proti. Dalo se jen stěží říct, jestli mu skutečnost, že je Sora stále naživu zastíralo řádný úsudek, anebo si riziko Berose též uvědomoval a i jako ona to chtěl i přesto risknout.

 

Celou dobu, co čekala, až je přivedou, nervózně přecházela sem a tam. Na jednom místě nedokázala i přes veškerou Lorikovu snahu setrvat dlouho a Alek na tom byl obdobně. Zastavit se se přinutila až ve chvíli, kdy je viděla přicházet.

Merik, Sora a Beros kráčeli včele a klidným krokem si to mířili k ní. Jejich bezstarostnost však nesdíleli Pravověrní a někteří z Alekových lidí. Připraveni k případnému boji se od nich drželi v uctivé vzdálenosti a nespouštěli je s očí.

„Ako, jsem rád, že tě po tak dlouhé době konečně vidím, i když bych si přál, aby to bylo za úplně jiných okolností,“ pronesl trochu radostně Merik, když se k ní dostal blíž a po překonání zbývající vzdálenosti ji s posledními slovy objal.

Aka nakrátko zaváhala a pak si ho k sobě přeci jen pevně přitiskla. „Měla jsem o tebe strach,“ přiznala mu tiše. „Co se ti stalo?“ zajímala poté, co se od něj opět oddálila. Koutkem oka zaznamenala Aleka, jak se nadšeně téměř se slzami v očích vítá se Sorou a Berose, který s lehkou nervozitou postává kousek za ní. Jak ale začal Merik mluvit, její soustředění se obrátilo zpátky plně na něj.

„Padli jsme s Talnierem před více jak třemi sty lety do pasti a Emoi nás zajala. Zavřela nás v Orodských dolech, které leží odsud na jih zhruba na hranicích mezi Termokem se Šerodským královstvím. Drželi nás odděleně a já díky tomu zajetí ještě přišel k tomu na většinu té doby o paměť. Neznal jsem ani své jméno, což mě pravděpodobně asi zachránilo. Emoi mě chtěla ihned popravit, ale díky té ztrátě paměti se Berosovi povedlo ji přesvědčit, aby mě nechala naživu. Po té, co si Fumir tvého otce odvezl, se mi paměť začala postupně vracet. No a po té, co tam Emoi uvěznila i Berose se Sorou, podařilo se Beros mě osvobodit díky nefunkčnímu vězeňskému kruhu, co tvé sestře podstrčil. Paměť se mi pak úplně vrátila, osvobodili jsme ostatní vězně a pod vedením Eltonského prince, který tam byl s námi též držen, jsme se vydali na sever a cestou sem jsme osvobozovali i další z jiných dolů. Po čase se Soře povedlo, že zjistit, že to k vám na pomoc nestíháme včas a tak jsme se rozdělili a s těmi zdatnějšími, a díky pomoci zbylých, se sem nadvakrát přemístili,“ ve stručnosti ji to celé vysvětlil.

„A Sora? Jak to, že žije? Mysleli jsme, že ji Beros zabil,“ přiznala mu zdráhavě.

„Sice mi o tom celém řekli, ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ti nato odpověděli přímo oni dva.“

Aka to s lehkou neochotou přijala. „Proč nám nakonec pomáhá? Můžeme mu věřit?“ zajímal se tedy místo toho a sledovala Soru, jak zatáhla vlčího boha do rozhovoru s Alekem.

„Na to neexistuje jednoduchá a snadná odpověď, ale dle mě a hlavně Sory mu můžeš plně důvěřovat,“ ubezpečil jí. „Svým způsobem mě i dalším pomáhal potají už dlouhou dobu. To, že nakonec přešel k nám, bylo právě díky Soře. Emoi po něm chtěla, aby ji zabil. Odmítl prolévat krev našeho národa a to ho nakonec přimělo udělat i ten poslední krok ke změně stran.“

„Nahrál Sořinu smrt a začal nám pomáhat zevnitř,“ dodala Aka. Nakonec ji přeci jen neúmyslně Merik odpověděl i na tu její předcházející otázku, na niž ji zdráhavě odmítl odpovědět.

Merik přikývl. „Dříve než mu na to celé Emoi přišla, stačil ještě zařídit, aby lidé dostali varování o tom, co na ně trpaslíci chystají a měli tak větší šanci je v blížící se bitvě porazit. Jak to však nakonec celé dopadlo, nemáme nicméně tušení.“

„My také ne. Krátce po té, co jsme vstoupili do hor, ztratili jsme s Minoltem spojení. Od té doby nemá ani tušení o všem, co se v okolním světě mimo nás děje,“ přiznala mu.

„Nevadí. Tento výsledek stejně není tak důležitý na rozdíl od toho, co leží právě před námi. Osud všech spočívá hlavně na tom, zdali budeš poražena ty a nebo Emoi,“ popravdě ji upozornil.

„Děkuji za podporu. Věř mi, že mi takováto slova neskonale pomáhají,“ sarkasticky na něj podrážděně zabručela.

„Pomůžu ti, s čímkoliv budeš chtít. To snad už dávno víš?“ ujišťoval ji Merik.

„To je dobře, protože už jednou jsem s ní zkoušela bojovat a zjistila tak, že pokud nevymyslím nějaký plán, tak proti její značné magické přesile, co nade mnou má, nemám sebemenší šanci,“ osvětlila mu blížeji současný stav věcí tichým hlasem, hlídaje, že to skutečně nikdo krom uší strýce, jímž to jako jediným bylo určeno, neslyšel.

„V tom případě, bychom si všichni na to měli hned sednout a co nejrychleji to někde v soukromí probrat,“ navrhl ji.

„Máš pravdu,“ přitakala a rozhlédla se kolem. „Qile, my musíme probrat něco velmi důležitého. Můžeš se prosím tě o ně postarat. Zkus zjistit, jestli něco nepotřebují a pak je dle jejich nadání rozřaď do našich jednotek,“ požádala vůdce Pravověrných.

„Jak si přejete Vznešená,“ přislíbil ji. Přítomnost více bohů na jednom místě, ho značně znervózňovala a tak byl sám rád, že se má konečně důvod se vzdálit.

„Aleku, myslím, že bychom zbytek měli probrat v soukromí,“ přerušila tiše debatující trojici obratem Aka. „Loriku, Sirai, půjdete s námi?“ zajímala se ještě. Kdyby ji Sirai v Jistoru nezachránil život, možná by ho z toho teď vynechala, ale díky tomu cítila, že má tento poloviční trpaslík právo u něčeho tak důležitého také být.

Lorik nadšeně souhlasil na tuto výzvu jako první. Byl na všechno nesmírně zvědaví, ale protože chtěl dopřát své ženě s Merikem trochu soukromí a Alekovi se Sorou také, držel se do posavad trochu bokem, i když ho to svým způsobem samotného štvalo.

„Cerene, bylo by dobré, kdybys mu šel pomoci,“ navrhl mezi tím Beros a sledoval, jak se obratem kvapně po té vydal Toanův syn za Qilem.

Pak se shromáždili u provizorně vytvořeného stolu, okolo nějž Merik nechal vztyčit kamenné stěny a Aka k tomu přidala i menší židličky. Sice nebyly díky chladivému tvrdému kameni nikterak pohodlné, ale alespoň si měli na něco sednout a nemuseli po celou dobu stát.

Alek přidal ještě několik zabezpečení proti odposlouchávání a pak vybídl Aku, aby začala mluvit. Neučinila však tak hned. Nejprve její oči přelétli po všech přítomných - Alekovi, Soře, Berosovi, Merokovi, Siraovi a nakonec i Lorikovi, který se usadil těsně vedle ní.

„Berosi,“ zaměřila se nejprve na vlčího boha. „Merik ti důvěřuje a Sora evidentně také. A jistě k tomu mají i nějaký skutečný důvod. Kdybychom měli více času i já bych chtěla, abys mi nějaký ten důvod dal, abych ti i já mohla opravdu věřit. Čas je však věc, které se nám nedostává, a proto jsme ti ochotna jen pouze kvůli nim věřit. Proto tu jsi a sedíš tu s námi. Nezapomínej na to,“ varovala ho a pak se teprve pustila do toho, co bylo skutečně důležité.

„Chceme-li v Cenalisu vyhrát, musí být má sestra poražena. Když jsem se s ní v Jistoru utkala, zjistila jsem, jak obrovskou mocí teď vládne. A troufám si tvrdit, že i kdybychom my všichni, co tu právě teď sedíme, se proti ní postavili společně, stále bychom pro ni byli jen pouhým rovnocenným soupeřem. Jistoru se mi ji podařilo zaskočit a zranit ji chladnou zbraní. Podruhé už nic takového nedopustí. Proto, aby byla tedy poražena magií, je však potřeba plán a ten já nemám. Už dlouho nad tím přemýšlím, ale na něco, co by mělo alespoň nějakou šanci vedoucí k úspěchu, jsem nepřišla. A právě proto tu teď všichni sedíme. Jestli máte jakákoliv nápad, velmi ráda si ho vyslechnu,“ přiznala jim s mírnou neochotou Aka.

Na chvíli nastalo ticho. Nikdo s ničím nepřicházel a Aku to začalo čím dál tím víc znervózňovat.

„Znáš legendu o Cheonovi?“ z ničeho nic se začal zajímat Merik.

„Jako dítě jsem ji párkrát slyšela. Pokud si to pamatuji správně, je to ve skutečnosti legenda o Cheonovi a Zansialovi. Na počátku věků, když došlo ke zrození brány světů a propojení tak horní a dolní říše, nikdo neměl zprvu odvahu bránu využít a projít ji. Všichni se báli, že na druhém konci na ně čeká jen smrt. Cheon se však jako jediný smrti nebál a bránou prošel. Dlouhý čas utekl a on se nevracel. Všechny ovládl strach. Jen Zansial se nebál, nedalo mu to a po té co se mu podařilo ujistit, že projití bránou není jen pouhou cestou k smrti vstříc, se poprvé dostal do dolní říše. To, co našel, ho zaskočilo. Nalezl svět v choasu. Smrt, hlad a bída všude vládly a Cheon na trůnu si seděl a se spokojeností na vše hleděl. Zansial se nelekl ničeho už však, světu pomoci se rozhodl a na život a na smrt s ním začal bojovat. On pak světu nový řád a osud dal a mír pak smrtí Cheona nastal,“ převyprávěla mu raději rovnou celou legendu o zrození boha života a smrti tak jak si ji pamatovala. Znala ho. Kdyby to neudělala rovnou, stejně by ji pak vybídl, aby mu to převyprávěla na místo toho, aby rovnou řekl, o co mu jde. Dlouho se sice neviděli, ale pochybovala, že by se právě v tomto změnil.

„Začátek jsi sice řekla tak, jak jsem ti tuto legendu vyprávěl asi já, ale konec si pamatuješ takový, jaký ho znají lidé. A právě o ten, mi teď ve skutečnosti jde. Zansialovo zabití Cheona nebylo totiž tak rychlé a snadné, jak se v dolní říši traduje. Lidé, trpaslíci i elfové se Cheona báli a proto ho ze strachu uctívali. Jeho moc byla tak ohromující. Nikdo do té doby předtím a ani už nikdo ani po tom nevládl takovou mocí. Aby ho Zansial mohl porazit, musel nejprve získat velký počet těch, co ho vzývali. A ani po té, co se mu to povedlo, se ukázalo, že to nestačí. Každé zranění, které Cheon v bitvě utržil, aˇbylo sebevětší, si dokázal sám hravě zahojit. Pokud chtěl Zansiel vyhrát uvědomil si, že na to musí jít jinak. I když ho nemohl zabít, stále ho mohl zajmout. A to se mu časem nakonec přeci jen povedlo. Jako svého zajatce si pak Cheona odvedl sebou do horní říše, kde doufal, že s pomocí další přijde na to, jak s ním naloží. Rozhřešení však nepřišlo hned. I jiní tápali. Ale časem, po té co našemu lidu zvědavost nedala a začal se pokoušet zbudovat nové mosty světů, se ukázala cesta. Naučili jsme se sice most světů zbudovat, ale ne tak, jak jsme si představovali. Na jedné straně byl vždy pevně spojen s naším světem, ale na té druhé končil vždy v prázdnotě, v místě, jež neplatí žádné zákony a to včetně času, v místě, s kterého není úniku. Ke všemu ani tato námi vytvořená cesta neměla dlouhého času trvání. Nikdo nepovažoval tedy toto za jakkoliv použitelné, ale Zancial v tom spatřil cestu a řešení. Sice jsme se nemohli propojit i s dalšími světy, protože jsme netušili, kde přesně leží, ale propojení na chvíli s bodem, jenž leží mimo vše a všechno, mohlo mít svůj veliký účel a užitek. A tím bylo tehdy rozhodnuto o osudu Cheona. Byl odsouzen a poslán na místo, kde jediný prchavý okamžik před smrtí je celou věčností, kde nezáleží na tom, jakou kdo velkou mocí vládne. Z toho místa není možné cesty zpět, není záchrany,“ dovyprávěl jí Merik zbytek té dávné historie sám.

„A byl ještě takto popraven Někdo další mimo Cheona?“ zajímala se zadumaně Aka.

„Ze Vznešených nikoliv, ale v řadách Významných v průběhu času slyšeli tento rozsudek ještě další tři. Ač by je bylo sice možné zabít i řadou jiných způsobů, tento trest byl od dob Cheona považován za trest za ty největší zločiny. A tak bylo i dle toho s nimi naloženo,“ zavzpomínal Merik.

„I já jsem měla být tak zabita, že? I když jsem se ničím neprovinila, vynesl nade mnou Zansial tento trest,“ hádala správně a Merik jí to byl nucen tak jen němně odsouhlasit.

„Mysleli, že jsem bohyní zkázy a nebýt tebe, už dávno bych tu tak nebyla. Sice nade mnou tento trest vynesli neprávem, ale za činy, jenž se Emoi dopustila, je tak už nad bohyní zkázy platný. Dokončíme tedy to, co nad ní mělo být po našem narození provedeno a před čím jsme ji uchránili, když jsme zničili bránu světů. Sama o svém osudu rozhodla a druhé nabízené šance nevyužila,“ trochu s nelehkým srdcem Aka rozhodla. Tímto způsobem někoho odsoudit nebylo pro ni snadné, obzvláště když šlo o její sestru. Sice se neměli možnost nikdy pořádně poznat, ale o to lehčí to nikterak nebylo.

„Co všechno je potřeba, aby bylo možné ji poslat mimo tento svět?“ zajímal se obratem dál Aka.

„Minimálně čtyř opravdu velmi mocné, kteří dohromady vládnou všemi devíti magickými dary. To je nezbytný základ,“ nastínil ji Merik.

„S tím druhým díky tobě není žádný problém, ale…,“ zaváhala.

Merik správně odhadl směr její nejistoty. „Kdyby nebylo jedné drobnosti, Sořin veliký dar by ji předurčil patřit mezi Vznešené,“ ubezpečil ji.

„Něco takového je nemožné,“ zaoponoval jim z nenadání Beros. „Abychom to mohli provést, museli bychom ji nejprve zajmout a to se nám nikdy nemůže provést,“ upozornil je vážně.

„A proto tak musíme učinit už v boji,“ klidným hlasem mu odvětil Merik.

„Ví, na co si má dávat pozor, a to nemluvím o tom, že po zničení brány jsme zeslábli. Pochybuji, že bychom na něco takového měli dost magie,“ dál si trval na svém Beros s tím, že tento plán povařoval za zcela nerealizovatelný.

„Naše síla daru se zničením mostu světů nesnížila. Jen množství magie, kterým disponujeme je menší a to je velký rozdíl. Z naší strany je to tak proveditelné, a abychom mohli uspět v boji, stačí, když nebudeme sami, ale pomůžou nám další, jejichž úkolem bude ji rozptýlit,“ snažil se mu vyvrátit veškeré obavy Merik. „Kdybych nepovažoval tuto možnost za proveditelnou, nenavrhl bych ji,“ upozornil ho ještě.

„Věřím Merikovi. Jdeš do toho tedy s námi Berosi?“ zajímal se Aka.

„Mám snad na vybranou? Emoi musí být zastavena, chceme-li udržet dolní říši ve stavu umožňující vůbec život. Nemáme čas a jiný plán také nemáme, takže mi tak i moc dalších možností stejně nezbývá,“ zabručel Beros podrážděně.

„Dobře,“ přikývla a zahleděla se pak na starší ženu. „Pomůžeš nám, Soro?“

„Beros má dle mě se vším pravdu. Jeho námitky jsou věcné, ale stejně jako on i já si uvědomuji, jak málo jiných možností nám zbylo. Pomohu. Jestli tu existuje alespoň malá šance na úspěch, má cenu to zkusit,“ rozvážným hlasem pronesla.

„Vezmu na sebe úkol Emoi rozptýlit,“ přidal se obratem Alek. „Loriku, Sirai, jdete do toho semnou?“

„Kam jde má žena, tam jdu i já,“ upozornil Lorik a řekl tím defakto vše.

„Přísahal jsem Vám Vznešená, že Vás budu po sarmatu doprovázet bez jakékoliv výjimky a to tudíž platí i pro Cenalis a vše další, co je s tím spojeno,“ připomněl Sirai Ace, na níž jako jedinou se v ten okamžik právě soustředil.

„Děkuji Sirai,“ s úlevou pronesla Aka k blonďatému trpaslíkovi a podívala se na Aleka. „Požádej i Qila, věřím, že vám bude ochotný také pomoci,“ navrhla mu.

„Požádám Cerena. Je to velmi nadaný kouzelník a můžeme mu zcela důvěřovat,“ informoval pro změnu všechny Beros.

„Výborně, každá pomoc zdatného kouzelníka bude v našem plánu velkou pomocí,“ odsouhlasila to Aka a pak se konečně odhodlala svého strýce zeptat, na to ze všeho nejdůležitější. „Co máme udělat, abychom vytvořili dočasný most, Meriku.

„Musíme se okolo Emoi postavit do čtverce, chytit se nataženýma rukama a poté, co uvolníme magii a zpřístupníme ji všem ostatním v kruhu, musíme odříkat společně nahlas inknataci. Teď mě velmi dobře poslouchejte, je ve starém už dlouho nepoužívaném našem jazyce a je nezbytné, aby ji každý z nás odříkal zcela správně,“ oznámil Maelorik a pak začal předříkávat. Ace to přišlo jako změť písmen poskládaných do zcela nesrozumitelných, neznějících slov, ale dlouho nad tím nebádala a snažila se to co nejlépe zapamatovat, i když ji skutečně zaskočilo, že i oni budou muset nějaké kouzlo vyslovit nahlas. Až teprve s tím jí s plnými důsledky skutečně došlo, o co velkého se ve skutečnosti pokusí.

Když si byl Merik skutečně jist, že Aka, Beros i Sora si kouzlo pamatují správně a několikrát ho za sebou odříkali konečně bez chyby, jejich sezení mohlo být ukončeno.

„Nezapomeňte všichni, že je nezbytné šetřit magií. Do té doby, dokud než se střetneme s Emoi nekouzlete, pokud to nebude nezbytně nutné,“ upozornil ještě všechny a sejmul veškerá kouzla, která měli kolem sebe vztyčená. S pádem zdi pak mohli spatřit Qila a Cerena, kteří na ně už netrpělivě čekali.

„Vznešená, jsme připraveni,“ informoval ji Qil, jen co konečně dostal možnost.

„Zahajte tedy ražbu,“ přikázala obratem rozhodně.

„Nenechají vás to dokončit,“ poznamenal obratem Beros, který až teprve právě teď zjistil, jak se do trpasličího města plánují dostat.

„Už jsem kontaktoval své lidi ve městě. Až bude ražba zahájena, zaútočí. Řád bude mít tak na chvíli úplně jiné, daleko větší, starosti nežli nás,“ informoval ho Qil bez špetky úcty. Nevěřil mu ani trochu, ale pokud mu Vznešená bohyně naděla byla ochotna věřit, byl připraven bez odporu poslouchat.

Beros si též dobře uvědomoval daný stav věcí a tak Qilův přístup k němu zcela přešel. Zabralo mu hodně času, než mu ti kouzelníky, které pomohl osvobodit z dolů, natolik věřili, aby byli ochotni s ním jít sem i bez Eltonského prince. A i tak, i když ho na slovo poslouchali, nepochyboval, že kdyby se něco stalo, nikdo z nich by neskočil před ránu určenou jemu ve snaze mu zachránit život. Snad jen jediný Ceren by byl možná pro něj ochotný se obětovat, zamyslel se a připomněl si tím, co musí ještě udělat, než se navrátí do hlavního města trpasličí říše, které tak dlouho mohl považovat i za svůj domov.

„Emoi má ve městě velký počet svých lidí. Netuším sice, kolik tam máš ty svých Pravověrných, ale rozhodně ne dost, aby se proti nim udrželi dlouho,“ upozornil vážným hlasem Aku.

„všichni jsou si vědomi toho, že musíme spěchat,“ ubezpečila ho na to bohyně naděje.

To Berosovi stačilo a obrátil se na Cerena s tím, aby mu řekl o zvláštním a velmi nebezpečném úkolu, co pro něj měl. Nepřikazoval mu, ale na druhou stranu ho ani nežádal. Dal mu nepřímou možnost volby a s úlevou pak sledoval, že Ceren bez zaváhání volil jim pomoci. V té chvíli mu na hodně způsobů velmi připomínal Toana.

Když domluvili, Beros zaznamenal, že už i Qil je též informovaný, a ražba tunelu už dávno začala. S lehkou nervozitou, která nesužovala jen jej, se odebral spolu s ostatními k místu, kudy se chystali do Cenalisu proniknout.

 

Komentáře   

0 #3 Hana 2017-10-14 14:28
Ahoj konečně jsem se dostala ke čtení. Je to krásně klidná kapitola :lol: . Myslím si že jim plán nevyjde teda ne celý však co by to bylo za povídku kdyby nenastal nějaký problém ;-) a navíc ó čem by byl 3 díl . Tak jdu číst dál 8)
Citovat
0 #2 Snake 2017-10-04 23:14
Tak pěkná kapitola i když asi trochu krátká oproti těm předešlým.

Tak jsem zvědav jak moc jim jejich plán vyjde nebo naprosto selže.

Taky jsem zvědav jak dopadne zoran - žádný trpaslík.
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-10-04 07:15
Takto poklidný děj předposlední kapitoly jste nečekali že? A příští týden náš čeká velké finále. Ta co myslíte, klapne jim to?
Kapitolu věnují Hance a Snake za jejich komentáře.
A pokud chcete vědět, jak to vypadá se závěrečným dílem, jukněte na můj druhý komentář k minulému dílu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla