Kapitola 23 - Galek

 

Kapitola 23 - Galek

 

Galek se zahleděl kupředu. Už z dálky byl vidět kopec ve tvaru homole vyvyšující se výrazně nad jinak mírně zvlněnou krajinou. Na vršku kopce se tyčila pevnost a na jejím úpatí se nacházela malá vesnice obsypaná stovkami stanů vojenského ležení. Konečně dorazili ke svému cíli. Cesta sem proběhla až nečekaně klidně bez potíží. Díky tomu, že už na počátku skovali své pláště poukazující na jejich příslušnost a také díky tomu, že měli dost peněz, nikdo se jich na moc neptal. Koně si sehnali vcelku snadno a i zprávy, které měli poslat po přenašečích, odeslali bez větších obtíží. Kdyby jim cesta sem netrvala tak neskutečně dlouhou, dalo by se jejich poslání prozatím označit až na nečekaně velmi úspěšné. Vnitřní tušení mu však nepovídalo, že tomuto je právě konec a nikterak se ve svém předpokladu ani nemýlil. Díky plášťům zdobený  znakem Berose, na který změnili původně všitý Tremoinin symbol černé lilie, a též dopisu a tomu, že se označili za nejvyšší kněží vlčího boha, projeli ležením vcelku obstojně. Několikrát si to všechno sice vyžádalo zdlouhavé vysvětlování, ale nakonec i přes mírnou neochotu je pustili dál. Skutečný problém nastal až u bran pevnosti.

„Kdo jste a co tu chcete?“ zajímal se jeden ze strážných brány zostra mající stejně jako ostatní svou zbraň v pohotovosti.

„Jsme nejvyšší kněží boha Berose tady na Sarmatském kontinentě a přivezli jsme vaší královně Meare dopis od našeho boha. Zpráva, kterou ji neseme má nejvyšší prioritu. Je nutné, aby se do rukou Holtarské královny dostala, co možná nejdříve,“ pronesl za všechny tři Galek s nutnou naléhavostí více méně po pravdě.

„Něco takového by mohl říct každý. Ke všemu je dobře známo, že vlčí bůh pomáhá Tremoi. Nejsme tak naivní a hloupí, abychom někoho, jako jste vy, pustili dál. Vzdejte se a odevzdejte zbraně, jinak vás čeká na tomto místě smrt,“ nekompromisně jim oznámil strážný.

„Máme u sebe pouze nože,“ upozornil je Toan a jako první jim odevzdal bez váhání svou zbraň.

„Vaší největší zraní, je vaše magie,“ podotkl strážný, který jako jediný k nim za všechny promlouval.

„A když si ji necháme dobrovolně spoutat, dovolíte, abychom k ní pak mohli promluvit a předat jí dopis,“ zajímal se obratem Galek.

„Pokud tak učiníte vskutku dobrovolně, budete moci pak královnu Mearu spatřit, ale úplně jinak, než si sami myslíte. Ona pouze rozhodne, co s vámi uděláme,“ upozornil je posměšně strážný.

„Tohle chování si nehodlám nechat líbit. Nevím jak vy, ale já odcházím. Když si nehodlají nechat pomoc, je to jejich mínus, jejich chyba,“ vyzval Galeka s Toanem Urnur podrážděně. Představa, že by si měl nechat dobrovolně nasadit jen tak vězeňský kruh, se mu ani v nejmenším nezamlouvala.

„Ne, nedošli jsme tak daleko, abychom se tak jednoduše vzdali. A pokud máme jedinou možnost spatřit královnu pouze v poutech, uděláme to tak,“ obořil se na něj naštvaně Toan.

„Dobře, jak chcete, ale pamatujte, že jsem vás varoval. Nenechají nás s ní mluvit, jak se zatím vy dva naivně domníváte. Sám nás ten strážný na to upozorňoval,“ zabručel Urnur nespokojeně, ale nakonec se podvolil a stejně jako Toan a Galek si nechal bez boje nasadit vězeňský kruh a dovolil tak, aby ho tak připravili o možnost ovládat svou magii.

Koně, ze kterých sesedli už na kraji ležení, jim odvedli. Stejně tak vzali Galekovi dopis pro královnu, který doposud mu velmi důležitě dřímal v ruce. V naprosté tichosti je odvedli do menšího sálu, kde je na kolenou nechali dobu čekat, než přišla samotná královna Holtaru.

„Má paní,“ uctivě pozdravil v pokleku poloviční trpaslici strážný, který rozhodl právě o tom, že toto je jediný způsob, jak mohou Mearu vidět. „Zajali jsme tyto tři cizince, kteří ve jménu kněží boha Berose domáhali slyšení s Vámi. Měli sebou tento dopis,“ oznámil a srolovaný pergamen předal jednomu z mužů, kteří královnu doprovázeli.

„Nezajali jste nás, dobrovolně jak osli jsme se nechali spoutat. To jen tak pro upřesnění,“ zabručel podrážděně Urnur. I přes jeho tichý hlas mohli jeho poznámku díky dobré akustice místnosti zcela zřetelně možnost slyšet všichni.

Královna se při tom tázavě na strážného podívala, ale nic neřekla a jen pouze muži, co dokument převzal, naznačila, aby ho zkontroloval.

Ten v tichosti obratem pronesl pár kouzel, než opět na svou maní pohlédl. „Zdá se být v pořádku,“ oznámil, ale nezdál se být příliš jistý.

„Otevři ho,“ poručila mu Meara a když se po rozloupnutí pečeti a rozevření pergamenu nic nestalo, převzala si ho.

Chvíli se její oči projížděli jednotlivé řádky, zatímco v sále panovalo napjaté ticho.

„To je více méně ta samá zpráva, kterou jsem už před časem četla,“ pronesla trochu podrážděně Meara.

„Vznešená paní, královno Holtaru, dovolte mi, abych Vám to vysvětlil,“ vyhrkl kvapně Galek.

„Ticho, nikdo vám nedovolil mluvit!“ zakřičel na něj strážný a udeřil hod hřbetem ruky do tváře tak silně, že měl Galek, co dělat, aby neupadl.

„Nechte ho mluvit,“ vyžádala si nečekaně Meara k překvapení všech svých lidí.

„Vznešený bůh Beros předpokládal, že pouhému zaslanému dopisu nebudete důvěřovat vhledem k informacím, které máte zajisté k dispozici. A proto vyslal nás, abychom Vám jeho jménem o všem pověděli. Přišel by i osobně, ale neodkladné záležitosti ho přinutili vydat se jiným směrem. Vznešený je sice manželem bohyně Tremoi nové trpasličí bohyně, ale zároveň je i bohem lidského národa Barkosanu na Zansijkém kontinentě. Nějakou dobu se tyto věci významněji pro něj nevylučovali, ale časem se s názory své ženy začal rozcházet. Tím, co ho však přimělo zradit svou manželku a začít pomáhat vám, bylo to, když se bohyně Tremoi klidně a nepokrytě rozhodla sáhnout bez sebemenšího váhání i na svou krev. Uvěznila boha lesů Talniera a vydala ho jako dar bohu válek Fumirovi, který ji jistou dobu pomáhal. Uvěznila boha moudrosti Maelorika a nebylo by-li Vznešeného boha Berose, již dávno by ho nechala zabít. To vše přimělo Vznešeného vlčího bona přemýšlet nad tím, zdali je na té správné straně. Konečné rozhodnutí změnit strany však učinil po té, co se ho jeho žena pokusila přinutit, aby zabil Významnou Soru, kterou vy zajisté znáte jako velmistryni magie Minoltskoho království. Ukryl ji před zraky všech do bezpečí, ale právě obava z toho, že tento úkryt bohyně Tremoi odhalila, ho přiměl vydat se na místo sem za ní a za Vámi vyslat nás, jenž jako jediným ve svém okolí plně důvěřuje,“ pokusil se ji to vysvětlit Galek a nenápadně se při tom podíval na Toane. Některé informace, které právě ve své řeči použil, věděl právě díky němu a tak si nebyl lehce jist, zdali vše řekl správně a přesně. Toanovi se v pozitivní odpověď zvedli koutky úst trochu nahoru. Více si za dané okolnosti dovolit nemohl, nechtěl-li vyvolat nežádoucí pozornost jeho směrem. Ale i takto drobné téměř nepostřehnutelné gesto Galekovi stačilo, aby pochopil poslanou odpověď zpět a trochu mu tak odlehlo.

Mearu ty informace trochu zaskočili a ze všeho nejvíc Sořin původ. „Pokračuj,“ vybídla ho se skrývanou zvědavostí, co ji ten kněží boha Berose chce ještě sdělit.

„Královno Mearo, naléhavě Vás žádám, vyrazte na jih se svými jednotkami na pomoc. Situace je mnohem vážnější, než se Vám odtud může zdát. Tremoininy jednotky, které se pohybují na Minoltském území, je jen pouhá jedna třetina celého vojska, co v této oblasti má. Jejich úkolem je jen vás vylákat do vhodné pozice. V horách jí čeká dvakrát tolik mužů. A nejen to. Přesvědčila Jitakam, aby jim pomohli. Jejich jednotky se pohybují skrytě horami a mají v plánu napadnout vás na poslední chvíli z jihu. Pokud nezasáhnete, je velmi pravděpodobné, že se jižní vojska vašich spojenců dostanou do obklíčení a padnou pod náporem přesily, jež se na ně chystá,“ úpěnlivě ji prosil Galek.

„Pokud bych tak udělal, nechala bych sever nechránění a tak i volnou cestu do mé země. A ochrana mého království má nad všemi ostatními prioritu,“ striktně ho upozornila královna.

„Bohyně Tremoi má v plánu zaútočit na Holtarské království jako jedno z posledních. Zatím je vaše země v bezpečí. V horách není nikdo, kdo by přesunu vašich jednotek mohl využít,“ snažil se ji dál přesvědčit Galek.

„To jsou jen slova, kterým z mé pozice jen stěží mohu věřit,“ rozhodně mu oznámila.

„Prosím věřte mi. Můj syn Sirai doprovází už nějakou dobu bohyni naděje Aku. Měla-li jste tu čest se s ní spatřit, je možné, že jste zahlédla i mého syna. Jsme si prý velmi podobní. Bojuje za vás a tak i já. Má matka je Minolťanka a není jediná, kdo z mých předků je člověk. Její matka se narodila v Holtaru, takže i z vašeho národy, mi v těle koluje trochu vaší krve. Velmi mi záleží na osudu království ve velké Sarmatské nížině. Prosím věřte mi, nemám důvod vám klamat. Díky mapě, která se v mém rodě dědila po generace, a kterou jsem synovi dal, když s mou matkou prchal z hor do bezpečí, se vaši vojáci úspěšně probojovali do Rubídie díky tunelu, o jehož existenci ani místní neměli tušení. A i nadále se touto dobou i nadále díky Siraiovi pohybují úspěšně stezkami. Dobyli už i Jistor a dál se nezastavitelně pro trpaslíky dostávají hlouběji a hlouběji na jejich území,“ připomněl ji svého syna, jak mu Vznešený Beros sám doporučoval a doufal, že to konečně zabere.

„Ano, mělo jsem už od počátku pocit, že mi někoho připomínáte,“ trochu neochotně připustila. „Může to být však náhoda, které se snažíte využít. Anebo zas se snažíte díky svému synovi získat mou důvěru, abyste mě přiměl jednat tak, jak by se trpasličím královstvím hodilo,“ upozornila ho stále plně rozhodnutá se z tohoto místa se svými lidmi ani o kousíček nepohnout.

„Není za tím vším žádná lest. Sám osobně bych k tomu nikdy neměl důvod. Bohyně Tremoi podporuje čistokrevné. Každý, kdo má ve své rodině člověka, každý kdo ovládá magii, je nucen buď se přidat do jejího řádu, nebo je zabit či uvězněn v dolech, kde je jako otrok nucen pracovat do konce svých dní. Všechny lidské osady a vesni ve všech pěti trpasličích královstvích nechala vypálit. Nevěřím, že ani ty, co jsou smíšené krve a ovládají magii a slouží ji, časem nechá na pokoji. Nepříčí se ji zrada, to co chystá na Jitakanské království je toho zářným příkladem. Nikoho, kdo není čistokrevný trpaslík, nečeká zářná budoucnost v říši, kterou se bohyně Tremoi snaží na Sarmatském kontinentě vybudovat,“ celý už zoufalý k ní pronesl Galek. Sice neměl žádný důkaz pro své tvrzení, že své kněží Tremoi v případě svého vítězství plánuje zabít či minimálně zotročit v dolech, ale nebyl jediný, kdo něco takového předpokládal, že se v takovém případě konce války stane. I Toan mu v jednom rozhovoru, co spolu cestou sem vedli, nepřímo naznačil, že i on sám došel více méně k témuž názoru. A proto i jemu tolik záleželo na tom, aby na tomto poslání, co od Vznešeného dostali, upěli.

Královna se však ani po těchto slovech netvářila jakkoliv přesvědčeně a tak se Galek v poslední naději otočil ze Toanem s tichou prosbou, aby mu pomohl. Ten se už pomalu nadechoval ke slovu, když byl však předběhnut posledním členem jejich skupiny.

„Galeku vzdej to, s ní nehneš, je to marné. A i kdyby si ji přesvědčil, stejně je pozdě. Nikdy se nemůže dostat na jih včas. Jižní armáda je už touto dobou předem ztracená, a pokud se právě my teď nesebereme a nevypadneme odtud, dokud je ještě nějaká šance, že nás nechají jít, jsme jinak také v koncích jako oni,“ vyštěkl naštvaně Urnur, kterému už povolili nervy, a nesnesl to dál poslouchat.

„Nemohu to vzdát. Odmítám to vzdát!“ zakřičel na něj procítěně Galek. „Tvou matku Vznešený varoval a je tak v bezpečí. Toan svou rodinu už předem poslal pryč z Cenalisu, ale ta má je v Rubídii. Nebyl nikdo, kdo by ji varoval. Už předtím se Řád milně domníval, že jsem vůdce Pravověrných, i když já sám nechápu vůbec, jak k tomu přišli, ale je to tak. Už díky tomu byla má žena a dcera v nebezpečí a já je tam nechal samotné. A teď jsem jim po té, co byla pravděpodobně odhalena činnost našeho Vznešeného, jsem zmizel. Jak velká je asi šance, že je nechali žít?! Touto dobou jsou z největší pravděpodobností mrtví! A můj syn je součástí tažení na Cenalis. Jak on má velkou šanci přežít? I kdyby bohyně Aka zvítězila, neznamená to, že to i on přežije a já se s ním vůbec kdy ještě v životě spatřím! V Minoltu někde žije možná ještě má matka, a pokud je to skutečně tak, tak té jediné mohu ještě možná pomoci. Nic jiného mi totiž nezbylo. Díky mému rozhodnutí pomoci lidem jsem se na rozdíl od vás musel vzdát všeho a na konec i své svobody a přístupu k magii, abych měl vůbec možnost ke královně Holtaru promluvit. Nic jiného už nemám! Musím uspět, jiná možnost pro mě není,“ křičel na něj se slzami v očích Galek. Pevný hlas, který se mu podařilo udržet téměř po celou dobu, se mu při poslední větě zlomil a změnil se v tichý šepot.

Toan si na rozdíl od Galeka dokázal udržet překvapivě klidnou hlavu a jen co odmluvil, vložil se do toho on. „Možná je na pomoc jižní armádě skutečně pozdě, ale zavázali jsme se Vznešenému, že uděláme vše pro to, abychom královnu přesvědčili. A to právě teď děláme. A i kdybychom nakonec Vznešeného naším neúspěchem zklamali, stále ještě je tu velká šance splnit naše druhé poslání, které nám dal. Máme za úkol zajistit, aby se Jitakan vzdal pomoci trpasličím královstvím,“ připomněl Urnutovi.

„To jsem opravdu zvědavý, jak to chceš udělat? Ke všemu oni je potřebují k jedinému a to je k porážce jižní armády, což už pravděpodobně touto dobou udělali či ve velmi blízké době tak učiní,“ trval si dál na svém Urnur.

„I kdybychom se k nim nedostali včas a oni jim přeci jen mezi tím dopomohli k vítězství, stále není pozdě. Potřebují jejich pomoc na víc, než jednu velkou bitvu, které má sice veliký význam, ale není úplně vším,“ upozornil ho s lehkým pobouřením Toan. I jemu začali pomalu povolovat nervy a už tak nezvládal udržet klidný postoj jako ještě před malou chvílí.

„Nedokázali jsme přesvědčit královnu Mearu. Jak chceš po tomto fiasku přesvědčit je? Na což jsem se tě už před chvíli jen tak mimochodem jednou už neúspěšně ptal,“ upozornil ho Urnur snažíce se ho donutit k odpovědi.

„Díky tomu, že můj otec byl Jitakan.  To proto původně chtěl Vznešený, abych já s tebou se vydal na jih za nimi, než byl donucen změnit plány a my jsme se tak vydali s Galekum na sever mimo původní jeho plány,“ objasnil mu to celé Toan.

„Tak tvůj otec se narodil v Jitakanu, co z toho? Galekova matka se narodila v Minoltu a také nám to nijak moc nepomohlo,“ upozornil ho nevěřícně Urnur.

„Dost! Ticho tady bude!“ zaburácela rozlíceně Meara, která toho právě slyšela už dost. Poslouchat chvíli to jejich handrkování nebylo k zahození. Ukázalo jí to, že ji přeci jen nakonec nelžou. Galekovo zoufalství rozhodně nebylo hrané, bylo skutečné. A Urnurův vztek také. Jeho tvář byla možná díky jeho mládí jak otevřená kniha, v níž se dalo snadno číst. Nehrál to. Co ji však nakonec skutečně přesvědčilo, byl Toan, jenž byl už od prvního pohledu nejstarší z nich. Urnur a Galek to prohlášení o jeho otci vůbec nepochopili, ona však ano a právě Toanův původ ji přeci jen nakonec přiměl přehodnotit od základu celé své původní rozhodnutí se odsud ani na krok nepohnout.

Sálem se rozhostilo naprosté ticho. Pozornost všech se opět otočila zpátky na královnu, která byla na jistou dobu celým tím ruchem na chvíli jakoby opomenuta.

„Nechte připravit veškeré koně a kouzelníky. Ihned vyrážíme na jih na pomoc,“ rázným hlasem rozhodla.

Galek na ni s nevírou hleděl. Nemohl ani uvěřit, co právě slyšel. V něco takového i sám po té hádce ani už nedokázal nedoufat. A nebyl jediný, kdo byl tím vším tak šokovaný. Jako první se vzpamatoval z náhlého překvapení královnin rádce.

„Má paní, ten jeden trpaslík měl pravdu, nemůžeme to stihnout v čas,“ opatrně ji upozornil.

„Ale můžeme, když posílíme koně, aby běželi rychleji, a budeme spát v sedle, ještě to můžeme stihnout,“ nesmlouvaným hlasem mu odvětila Meara.

„To je zabije, a i kdyby ne, tak v boji nám budou k ničemu. Ke všemu k čemu nám budou pak jízdní oddíly tady, když nebudou mít koně,“ snažil se ji i přesto přemluvit ten muž.

„Koně nám budou k ničemu, když prohrajeme na jihu. Zemřeli by nakonec tak jako tak. Ber to jako nutnou oběť mé chyby. Kdybychom se už dali do pohybu tehdy, co dorazil ten dopis od Vznešeného Berose, nenalezli bychom se teď v této situaci,“ dokonce sama připustili. Nerada uznávala, že se mýlila a už nikdy tak nečinila nahlas, ale teď cítila, že to bylo jiné. K překvapení jí samotné, to jednoduše musela říct nahlas. Možná proto, aby sama sebe donutila konečně otevřít oči a připustit si, jak se věci skutečně mají a jak jsou velmi vážné.

„Nechte přivést písaře a odveďte ty tři někam, kde si mohou trochu zdřímnout, pojednou s námi,“ rozkázala dál a obratem ještě dodala: „A sundejte jim ta pouta, s nimi nám boudu k ničemu.“

Nikdo jí už ani kouskem slova se neodvážil neodporovat a všichni začali v rychlosti plnit to, co po nich chtěla.

Mezi dveřmi po krátké chvíli odváděný Galek s Toanem a Urnurem v zádech a osvobozený už od vězeňských kruhů potkal přivoleného písaře obtěžkaného řadou srolovaných čistých pergamenů, kalamářem a dvojicí brků.

Meara se na písaře otráveně podívala. Nejraději by ten dopis Matianovi IV, Minoltskému králi, napsala sama, ale trvalo by ji to o poznání déle a i ona se chtěla ještě na chvíli natáhnout a pořádně se najíst než bude muset jet. Bez dalšího otálení začala tedy písaři v rychlosti diktovat.

Komentáře   

0 #2 Hana 2017-09-22 05:38
Ahoj je to pěkná kapitola. No řekla bych že Tkan bude příbuzný s královskou rodinou ale uvidíme
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-09-11 13:11
Tak a po týdnu je tu další díl. Co myslíte, co královně ohledně Tkaná došlo a ostatním ne? A stihnou to na jih v čas? Uvidíme příště.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla