Kapitola 22 - Osudy

 

Kapitola 22 - Osudy

 

Beros hleděl nepřítomně do plamenů a stále se marně snažil vyhnat alespoň na chvíli vzpomínky z dnešního dne. Osvobodili úspěšně už pátý důl v pořadí. V žádném dole krom Orodského nebyli vězni v dobrém stavu, ale v tom posledním to bylo nejhorší. Získali pro ně svobodu, ale otázkou bylo, jestli si ji vůbec budou moci užít. Jak dlouho tu budou muset zůstat, než budou moci pokračovat dál? Čas utíkal až přespříliš rychle. Stále směřovali k Cenalisu, ale kvůli posledním dvěma dolům si, museli udělat slušnou zacházku. I kdyby byli ti dnešní osvobozený při síle a byli schopni už zítra s nimi vyrazit dál, i tak by je stále čekal minimálně téměř čtyřtýdenní pochod od Cenalisu. Tolik času však neměli.

„Dokážeš zjistit jak daleko je Aka od Cenalisu?“ zajímal se Beros a upřel svůj zrak na Soru. Předchozí probíhající hovor, který vůbec nevnímal, ustal. Plná pozornost byla obratem věnovaná pouze jemu.

„Už párkrát jsem se o to pokusila, ale víc než to, že se postupně přibližují, jsem zjistit nedokázala,“ přiznala mu, ale i tak zavřela oči, uvolnila trochu své magie a plně se začala koncentrovat na vytyčený cíl.

Na nějakou dobu nastalo u ohniště naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit, aby Soru náhodou tím nevyrušil. Ovládnutí a používání magie časů bylo nejnáročnějším odvětvím magických darů.

Překvapivě to však nakonec netrvalo tak dlouho, co se Sořino vědomí zaměřilo zpátky na své okolí po té, co pátralo v blízké minulosti odehrané okolo Aky, která díky své moci byla jako jedním z majáků v temnotách, u nichž bylo daleko snazší nalézt a rozpoznat jejich vlákno života a zaměřit se na něj. „Pět dní. Za pět dní zaútočí na brány hlavního města,“ vážným hlasem pronesla trochu šťastná, že se ji to konečně po tolika marných pokusech zdařilo. Hledat konkrétní informaci určité osoby bylo to nejnáročnější z nejnáročnějších, co magie časů minulosti nabízela. Její úkol byl však ještě k tomu dále ztížen tím, že musela přesně vědět, jak daleko do minulosti šla a správně si vše přepočítala, aby se dopátrala skutečnému počtu dní vztahující se mu k současnosti.

„Musíme rozdělit své síly. S těmi, co toho budou schopni, se budeme muset přemístit. Jinak vyjde veškeré naše snažení naprázdno,“ razantně rozhodl za všechny Beros bez jakýchkoliv okolků a sebemenšího váhání.

„Tak jednoduché to však není. Většina přítomných v Cenalisu nikdy nebyla, což je jeden problém. Tím druhým je ten, že krom nás a pár dalších se tam zajisté nedokáže přemístit jediným skokem. Takováto vzdálenost je pro mnohé z nich nad jejich možnosti,“ mírnil ho obratem Merik s naprostou vážností.

„Cenalis o jeho nejbližší okolí znám velmi dobře. Ukázat všem místo, kam se mají přemístit na tolik podrobně, jak je pro to nutné, by takový problém pro nás nabyl. Neznám, ale žádný bod, kterým by šla cesta rozdělit ve dví a být tak pro všechny schůdná,“ přiznal Beros a snažil se i tak ve svých vzpomínkách vypátrat, jestli přeci jen nějaké to místo, kam by se mohli přesunout prvním skokem, nezná.

„Ale já znám místo, které by šlo pro náš účel využít,“ ozval se z ničeho nic Ceren, který do jejich takto vážných rozhovorů doposud nikdy nezasahoval. „Podívejte,“ vybídl je, rozevřel a nastavil mapu Temokského království tak, aby do ní mohli všichni sedící u tohoto osamělého ohniště umístěného trochu bokem od všech ostatních nahlédnout. Mihotavým plamínkem, jenž si obratem vykouzlil, a on mu pak následně poletoval kousek nad dlaní levé ruky, osvětlil lépe mapu, kterou se mu podařilo ukořistit v druhém dole, do něhož zavítali.

„My jsme tady,“ pronesl a zapíchl pravý ukazováček do mapy. „A tady je místo, které velmi dobře znám. Otec mě na něj brával, když jsem byl ještě mladý a učil jsem se přemisťovat.“

Beros si to zamyšleně prohlédl. Ta menší nížina, na niž Ceren ukázal, se nacházela téměř ve třech čtvrtinách jejich zbývající cesty do Cenalisu. „Je to příliš daleko,“ poznamenal nespokojeně.

„Není to zase až tak špatné. S tímto se dá pracovat. Kdyby ti, co tu necháme, posílili ty, co s námi půjdou, šlo by se na takovouto vzdálenost přesunout,“ zamyšleně pronesl pro změnu Merik.

„Ano, šlo by to tak udělat, ale důležitou otázkou pak je, kolik jich vezmeme sebou,“ posunula to celé dál Sora.

„Je nás něco přes šest set a přes devadesát procent z nás ovládá magii. Navrhuji tedy vybrat dvě stě padesát těch nejschopnějších,“ nadnesl Merik a v duchu trochu posmutněl. Tímto krokem se totiž bude muset rozloučit s Illaiem, který jako jeden z mála neměl dar magie. Mrzelo ho to, ale jinak to nešlo.

Beros přikývl. „Pokud nám ale Eltonský princ nepomůže a nepřesvědčí je, sami jen tak dobrovolně s námi nepůjdou,“ připomněl jim a v duchu zaúpěl, jakou mají smůlu, že právě tento pro ně tak důležitý člověk nemůže jít s nimi a ani nikdo z jeho nejbližších. Téměř naprostá většina z těch deseti procent byli právě ti, co byli zajati v královském pláci v Lesonu a které právě on odvedl do  Orodského dolu, který byl jedním z malé hrstky dolů z celé trpasličí říše spojených pěti království, kde byli drženi nejen ti nadaní ale též i ti bez daru, jenž až na pár výjimek byli na místo věznění jinak rovnou zabíjeni. Pro svou krátkověkost se totiž trpaslíkům moc nevyplatilo lidi bez magie věznit a dělat si z nich otroky v dolech. Což právě jim přes všechny ty hrůzy, kterým dala Emoi radostně své požehnání, pomohlo. Shromaždovat kouzelníky ve větších počtech na jednom místě bylo nebezpečné a on právě teď plně doufal, že se to Emoi a Urianovi plně vymstí.

„V tom bych problém neviděl. Illai nám jistě rád pomůže je přesvědčit a dle mě ho to ani nebude stát moc sil. Za tu dobu nám už věří daleko více, než na počátku,“ oponoval mu Merik klidně za souhlasného Cerenova pokyvování hlavou.

„Dobře, je tedy rozhodnuto,“ uzavřel tuto debatu Beros. „Zajdeš Meriku tedy za Illaiem a řekneš mu o našich plánech?“ zajímal se dál.

Bůh moudrosti se mu to obratem chtěl odsouhlasit, zvednout se a jít Iliho hlesat, ale byl nečekaně zadržen Sorou.

„Není třeba, právě za námi přichází,“ upozornila je starší žena a ukázala na prince, který právě přicházel k jejich ohništi.

„Vznešení, Významná, byl bych velice rád, kdybyste přijali mé pozvání a připojili se semnou k ostatním,“ velmi formálně jim Illai po svém příchodu navrhl se zářivým úsměvem.

„Rádi, ale máme dvě podmínky,“ odvětil zcela vážným, příkrým hlasem Merik.

„A jaké smím-li se ptát?“ zajímal se Ili, jehož doposud rozverná nálada obratem pohasla.

„Tím prvním je, že si od příště odpustíš ty tituly,“ upozornil ho bůh moudrosti a Eltonskému princi rázem trochu odlehlo. Prvotní nečekané zděšení a úlek byli pryč.

„Tím druhým je, že si nejprve k nám přisedneš a vyslechneš si to, co ti chceme říct,“ po krátké pauze pokračoval dál Merik.

Illai přikývl a posadil se k nim k ohništi. Měl mlhavou představu toho, co se mu asi chystají sdělit. S něčím takovým už nějakou tu dobu počítal, takže ho nikterak nepřekvapilo, když se mu vše postupně začalo potvrzovat.

„Zítra ráno, to všem společně řekneme,“ přislíbil jim nakonec Ili, když si vše podrobně vyslechl. „Tímto se naše cesty navždy rozdělí a už tě nikdy nevidím Meriku, co?“ zajímal se ještě trochu posmutněle zaměřený už jen na toho jediného muže, kterého znal osobně ze všech přítomných nejdéle a byl mu nejbližší. To on z části zaplnil to prázdné místo po otcově smrti a pomohl mu tak lépe překovat tu bolest ze ztráty obou rodičů.

„Ne nutně. Dojdu si tě zkontrolovat do Lesonu, jaký se z tebe stal král, až bude po všem,“ ujistil ho Merik i přes to, že si nebyl tak úplně jist, jestli bude skutečně v jeho silách tento slib dostatečně v čas z Illaiova pohledu splnit.

Mladíkovi však i tento nejistý příslib stačil, aby mu odlehlo. „Tak pojďte, než zítra odejdete, chci, abyste se semnou dnes v noci ještě naplili. Můžete to brát pro změnu zase jako mou podmínku za moji pomoc,“ pronesl už opět s úsměvem, který se mu vrátil nakonec zpátky do tváře, a postavil se.

„Když na tom trváš,“ zkonstatoval Merik a společně s Berosem, Sorou a Cerenem se vydal za Illaiem k ostatním.

 

Diami se znovu ohlédla se značnou nervozitou. Doposud se snažil Řád za každou cenu setřásat, aby mohla na setkání. Dnes to však bylo jiné. Potřebovala je tam pro změnu právě dovést. Vymysleli s Torixem plán, trochu riskantní, ale pořád alespoň něco nežli nemít vůbec žádný. Dlouho jim trvalo, nežli je vůbec něco napadlo a protože jim pomalu vypršel čas, neměli moc na vybranou a tak se ho rozhodli zrealizovat. V jejich neprospět totiž hrálo to, že neměli dost členů, aby si mohli dovolit přímí útok. Většina obyvatel Rubidie byla stále dost vystrašená. Čistky, které Řád ve městě provedl, byly tvrdé a přímo či nepřímo zasáhli téměř každou rodinu žijící zde. Vládli tu od té doby strachem. Strachem, který Pravověrný nedokázali využít a otočit proti nim.

Co dál? Diami zaváhala. Málem ty dva už setřásla a to se o to ani nesnažila. Dnes ji na potvoru museli dát zrovna takovéhle dva packaly. Sarmate, za co mě trestáš? v duchu nešťastně zaúpěla. Chtěla využít nějakou lest, kterou už zkusila několikrát a tak by byla díky své známosti neúčinná. Ale s těma dvěma neschopnými trouby v zádech se jim i tak dokázala nechtěně ztratit. Svému záměru, jak dostát těmto chvílím větší hodnověrnosti bez sebemenšího kousku pochybností, musela dát sbohem. Ti dva ani bez neúspěšně provedeného triku, jak se jich snaží zbavit, snad nedojde, že se je na setkání Pravověrných snaží úmyslně dovést.

S tichým povzdechem se tedy vydala už co možná nejpřímější cestou na místo. Už je v tunelech povodila více než dost, aby si mysleli, že to neměli tak jednoduché.

Když po chvíli zaťukala na známé dveře, jejich strážce po ní ani tentokráte nechtěl vidět medailon a ani slyšet heslo. Bez jakýchkoliv okolků ji zatáhl dovnitř, zabouchl za nimi a běžel s ní k odkrytému schodišti vedoucího do sálu.

„Povedlo se?“ zajímal se okamžitě nervózně Torix, jen co ji uviděl scházet dolů.

„Ano, ale musím říct, že dovést je sem se ukázalo nečekaně jako mnohem náročnější, než se je snažit setřást,“ zabručela na něj podrážděně Diami rozladěná tím vším.

Torix se na ni při těch slovech pobaveně usmál.

„Ono tě to za chvíli přejde,“ kousavým tónem ho upozornila a začala ho ignorovat.

Torix se tedy od ní odvrátil a zaměřil svou pozornost na ostatní. „Připravte se! Za chvíli se m dorazí Řád. Držte se plánu. Žádné improvizace, pokud to nebude skutečně nezbytně nutné,“ předal všem poslední instrukce. Teď už jim zbývalo jen čekat.

Čas všem však plynul velmi pomalu, neskutečně se vlekl, nervozita v sále prudce stoupala a Řád se pořád neukazoval. Kdyby to bylo možné, možná by to čekání tak i někteří vzdali. A právě v ten moment, kdy už si mnozí ani nemysleli, že se sem pro ně přijdou, se ozval z ničeho nic mohutná rána vyvolaná tím, jak byly o patro výš nad nimi kouzlem roztříštěny na malé kousíčky vstupní dveře.

„Trvalo jim to,“ zkonstatovala Diami nečekajíce na svá slova jakoukoliv odezvu.

„Důkladně se na nás asi připravovali. Určitě touží po rychlém a snadném vítězství, tak snad jim to zmaříme,“ zadoufal po jejím boku Torix.

„Rozhodně, nehodlám přidat další zářez do řady jejich vítězství,“ odhodlaným hlasem pronesla Diami. Prozatím, kde se doposud Pravověrní pokusili o vzporu a převzetí města, vyhráli v ubohém poměru jediného vítězství na dvě až tři porážky. Což nebyl výsledek, který by se jim dvakrát moc zamlouval.

Poučení však z předešlých nezdarů v jejich případě nebylo moc možné, jelikož většinou důvodem neúspěchu Pravověrných byl nízký počet těch, co měli odvahu proti Řádu skutečně otevřeně bojovat. Ukázalo se totiž, že strachem Tremoi přes své věrné čistokrevné nevládne překvapivě jen zde, ale i v řadě dalších měst.

Diami se rychle ohlédla. Všichni stáli na svých pozicích. Ti, co vládli magií, se nacházeli vepředu poblíž schodiště, ostatní se tísnili vzadu.

„Teď!“ dala všem povel a všichni natáhli ruce a chytili za rameno nejbližší osobu před sebou a uvolnili svou magii. Tímto postupem koncertovali tak svou veškerou svou magickou sílu do ní, Torixe a dvou dalších. Kdyby někteří z přítomných neměli možnost na vlastní oči vidět, jak to dělají lidé v boji s naprostou samozřejmostí, asi by na tento plán sami ani nepřistoupili a dokonce by to asi ani Torixe nenapadlo. Takto však byli všichni daleko přístupnější spolupráci s pocitem, že mají nějakou tu šanci vyhrát.

Čarodějové sloužící Řádu se spolu s vojáky řítili dolů schodištěm za nimi. V okamžiku, kdy už viděli první z nich Diami vztyčila na obou koncích schodiště stěnu a Torix v ten moment vyčaroval v tomto uzavřeném prostoru kamenné ostny, které vyrazily ze stěn proti sobě. Svým způsobem to nebyla nijak překvapující kouzla, která by mohla nepřítele zaskočit nepřipraveného, ale díky své rychlosti a síle je nestačil Řád včas prolomit. Když byla kouzla dalšími konečně zrušena, bylo už příliš pozdě. Ze schodů se dolů pomalu sesouvala už jen řada mrtvých těl, přes které se další příslušníci Řádu byli nuceni prodírat, zpomalovali se tak a stávali se tím i snadnějším terčem do té doby, dokud se někdo z nich pohotově nerozhodl své mrtvé bratry ve zbrani spálit na popel a uvolnit si tím cestu dolů ke svému skutečnému cíly.

Uvolněné cesty a lepšího výhledu Řád ihned využil a vyslal na ně několik kouzel, o které se postarali dva Pravověrní, kteří byli jako ona s Torixem posíleni ostatními. Jejich úkolem byla čistá obrana na rozdíl od nich dvou, kteří měli na starost útok.

Torix na nic nečekal a nechal schodištěm prohnat ohnivou vlnu. Pokusy o zneškodnění byly neúspěšné. Vlna prorazila svou silou vše, co ji vstoupilo do cesty, a zeslábla a vytratila se až téměř u roztříštěných dveří.

„Jde to dobře, mnohem lépe než jsem čekal, ale moc dalších takovýchto kouzel už nesvedeme,“ upozornil ji zadýchaně Torix.

Diami zlehka přikývla. „Teď zas já,“ odpověděla mu na místo toho a pokusila se udusit tolik útočníků, kolik jich jen v rozumné vzdálenosti od ní bylo. Magie vzduchu byla její silnou doménou, na níž byla náležitě hrdá.

„Kolik jich tam u Sarmata probůh je?!“zaúpěla po chvíli Diami. Členové Tremoinina řádu se stále snažili se stejnou zarputilostí dostat dolů za nimi a na počet ztrát při svém snažení nikterak nedbali.

„Budeme muset přejít na druhou fázi,“ rozhodl Torix trochu zklamaně. Počítal s tím, že když dají dohromady své magické síly, bude jim to stačit na mnohem víc, než ubohých necelých deset silných útočných kouzel a několik dalších obraných. Tak málo toho vyčarovali a už polovina jejich kapacity byla pryč. Jedinou útěchou jim tak mohlo být to, že každé z použitých kouzel se neminulo svým účinkem a mělo smrtelné následky pro nemalý počet Tremoininých posluhovačů.

„Druhá fáze zahájena teď!“ rozkázal všem Torix a propojení kouzelníků bylo rázem přerušeno. Tok magie do čelní čtveřice stojící nejblíže schodišti ustal.

Předem vybraná trojice kouzelníků, která se od počátku jako jediná držela v zadu, prorazila zbývající půlmetr skály a dokončila tak schodiště, které narychlo zbudovali předcházející den. Dokončit se ho kvůli prozrazení neodvážili. Už takto měli štěstí, že na jejich činnost hned nepřišli.

Pravověrní nuceni se spoléhat pouze na své zbraně začali obratem proudit dokončeným únikovým schodištěm do tunelu.

Netrvalo dlouho a už se celým okolím začalo ozývat řinčení zbraní.

Diami s Torixem a několika dalšími začali intenzivně tlačit a kousek po kousku si probojovávat cestu ven původně jediným přístupem do sálu. Šlo to sice pomalu, ale krůček po krůčku nakonec donutil Řád k ústupu do tunelů a posléze nakonec i do města. Dosáhli vítězství, ale prozatím značně bezvýznamného. Rozhodující bylo město.

Když se znovu seskupili v široké městské ulici, na níž se dostali z postraních tunelů, vše se otočilo. Jak se boj v tunelech pro ně jevil sebevíc příznivě, teď už na první pohled bylo jasné, že se karty otočily. Řád v Rubídii nevládl moc velkým počtem čarodějů a to málo, co měl, použil, aby je vyčerpali a vyhnali ven z úkrytů a to se jim víceméně i zdařilo. Byli tu v ulicích z větší části magicky téměř vyčerpaní a čelili několika násobné vojenské přesile.

„Tohle nemůžeme vyhrát, jestli něco neuděláme,“ zkonstatoval podrážděně Diami k Torixovi.

„Napadá tě něco?“ zajímal se. Velkou slabinou jejich plánu byla právě tato závěrečná část bitvy. Nepřišli na žádnou lest či taktiku, která by jim přinesla výhodu proti takovéto přesile, která byla k jejich neskonalé hrůze ve skutečnosti několikanásobně ještě větší, než předpokládali.

„Zoufalá situace si volá po zoufalých řešeních,“ oznámila mu a pro to jediné, co je snad ještě jako jediné mohlo zachránit. Zesílila si svůj hlas magií natolik, co mohla a promluvila. Její slova se díky ozvěně roznášela po celém městě. „Obyvatelé Rubídie, jmenuji se Diami a jsem Pravověrná a promlouvám k vám teď s žádostí o pomoc. Jen vy máte v rukách osud našeho města! Vzpomeňte si! Lidé nám už jednou sami vybojovali svobodu. My jsme však toho tehdy nevyužili a naším trestem za to je to, že další takovouto šanci už nikdy víckrát nedostaneme. Jen my sami to už můžeme udělat. Tehdy jsem se i já jako vy ostatní třásla doma strachy. Víckrát toto zahanbení padající na mé jméno a mou rodinu však nehodlám už dopustit. Bojuji, abych získala zpátky svou čest, svobodu a to v co věřím. Nebojím se odplaty, pokud prohraji. Raději totiž zemřu v boji než v mukách v cele Řádu. Pomožte, bojujte po mém boku! Jen tak můžeme zvítězit, jen tak donutíme Řád, aby si na nás nevybíjel svou vlastní neschopnost. Nedovolme jim, aby nám už víckrát vládli strachem. Poslali na smrt mnoho mužů, vašich manželů, bratrů, synů, otců, dědů a našich blízkých. Pomstěme je! Víckrát už tuto šanci nedostaneme!“ snažila se všechny vyburcovat a přimět je tak, aby se jim vydali na pomoc. Když domluvila, zaznamenala teprve, jak velké úsilí museli ostatní vynaložit, aby ji ochránili. Ponořená do své řeči, zapomněla úplně na své okolí.

„Doufám, že to bude stát za to,“ poznamenal Torix a Diami si všimla, že mu po levé ruce teče krev ze šrámu utřeným pod levým ramenem. Řád se chvíli choval jako šílený, když se Diami snažil všemožnými způsoby umlčet.

„Pevně věřím, že ano,“ neochvějně pronesla, ale její sebejistota se začala pomalu hroutit. Nic se nedělo. Nikdo jim na pomoc nepřicházel. Veškerou svou frustraci a zklamání vložila tak do boje. Jestli je jí souzeno tu dnes skutečně zemřít, vezme sebou těch Tremoininých poskoků s vymytým mozkem, co nejvíc to půjde.

„Uzamkli nás!“ po krátké chvíli zaznamenala, jak na ně někdo volá ze zadních pozic.

„To je konec,“ zaúpěl zoufale někdo pro změnu kousek za ní.

„Ještě ne!“ chystal se Diami s plna hrdla vykřiknout, ale byla předběhnuta.

„Přicházejí! Jdou nám na pomoc,“ zavolal jiný pro změnu zas nadšený hlas.

Ulevilo se jí, ale ne zcela do doby, dokud to po chvíli také i ona měla možnost vidět.

Obyvatelé města jim šli skutečně na pomoc. Z převážné většiny šlo o trpaslice, čemuž se ani nešlo divit. Boj proti lidem a i následné čistky Řádu stálo mnoho místních mužů život. A velký většina těch, kteří přežili, tu právě proti sobě bojovala.

Ač ty ženy neměli řádné zbroje a ani mnohdy pořádné zbraně, vypadali i tak velmi odhodlaně. Početní převaha se rázem tak otočila v jejich prospěch. I přesto však byl boj dlouhý a chvílemi i značně vyrovnaný.

Ke konci boje došli Diami i Torixovi jejich veškeré magické síly a tak byli nuceni šáhnout po dvoubřitých sekerách, které do té doby nosili sebou na svých zádech. Jejich dovednost s nimi nebyla sice tak dobrá, jako jejich ovládaní magie, jejímuž tajnému studiu se z převážné části v možných chvílích věnovali v druhé polovině setkáních. Do jisté doby se při setkáních věnovali převážně proslovům, ale to se v posledních týdnech změnilo. Studium magie tajeného daru před Řádem mělo rázem díky dění v trpasličích královstvích rázem přednost. Což se dnes ukázalo jako správný krok a to i povinné základy boje se zbraní, které se byl nucen každý pravověrný naučit od těch zkušenějších.

Možná díky tomu všemu to ona s Torixem celé nakonec přežili. Sice si odnesli řadu šrámů, ale žádný z nich nebyl díky Sarmatovi příliš vážný.

Vyhráli, ale toto vítězství Diami spíše připisovala ženám, které sebrali dost odvahy a přišli jim na pomoc. Bez nich by dnes jen stěží uspěli. To, že však tyto šťastné chvíle nejsou vhodné přílišným oslavám, jim však raději s Torixem ani neříkali. Pokud bohyně naděje provázená lidmi a Pravověrnými v Cenalisu nevyhrají, jejich svoboda tady v Rubídii nebude trvat příliš dlouho. Na to se však v tuto chvíli snažila příliš nemyslet už jen proto, že nebylo v ničí moci tady odsud něco udělat. Bylo to mimo jejich síly a možnosti a tak jim nezbývalo nic jiného, než se modlit. Do nedávna tak činila pouze k Sarmatovi, ale poslední dny k tomu přidala i bohyni Aku, která pro ně bylo skutečně jedinou ztělesněnou nadějí.

„Diami, je tu něco, co jsem ti doposud nestačil říct,“ s lehkými obtížemi k ní znenadání pronesl znavený Torix, který s ní právě po jejím boku seděl opřený o trochu pobořenou stěnu obydlí, které boj v ulicích Rubidie jako jedno z mála nepřežilo.

Musel jí to všechno říct teď, dokud to šlo. Netušil totiž, jak dlouho bude trvat Pravověrným, než je tu najdou. Pravděpodobně si možná prozatím mysleli, že padli a nesháněli je, jinak totiž nešlo vysvětlit to, že dostali tak z nenadání možnost být na tomto místě chvíli sami. Sice se po ulici pohybovali někteří, kteří hledali zraněné se snahou jim pomoci, ale ti byli prozatím od nich poměrně vzdálení a nikdo z nich si jich do této chvíle ještě nestačil všimnout.

„Co?“ zajímala se trochu netečně. Kdyby se necítila tak strašně, vyvolalo by to v ní větší nadšení a zvědavost, ale takto na to nic z toho neměla právě dost sil. Její pohled stále přecházel po ulici neschopen se odvrátit od množství mrtvých těl, co tu leželi. V dálce bylo ještě místy možné slyšet slabé řinčení zbraní, ale nic z toho už nemělo moc změnit stav výsledku.

„Čekal jsem s tím na nějakou vhodnou příležitost, ale nakonec bylo pozdě a já zjistil, že jsem všechen svůj čas promarnil. O to víc jsem právě teď šťastný, že jsem nakonec přeci jen dostal příležitost to celé napravit.

Z Jistoru přicházeli krom nejrůznějších pokynů a instrukcí s malým zpožděním i nějaké ty příběhy s odehrané bitvy. Jedna z nich vyprávěla o bohyni naděje, jak všechny své lidi a Pravověrné zachránila a nedovolila, aby na ně spadl strom tunelu, který Řád strhl, aniž by dbal na to, že tam má i své vlastní muže. Bohyně Aka neutekla, zůstala a dovedla všechny do města, kde se po tomto velkém činu obratem hned utkala se svou sestrou bohyní Tremoi, zranila ji a donutila ji utéci,“ vyprávěl jí Torix pohroužený na tolik, že svému okolí přestal věnovat pozornost a oči jako by mu hleděli kupředu do neznáma.

„To jsem všechno už slyšela,“ odvětila mu trochu podrážděně Diami.

„Ano, ale ne ten konec, který jsem z jistých důvodů přede všemi zatajil. Bohyně Aka si tím vším totiž sáhla až na samé dno svých sil a i ho trochu překročila. Když se Tremoi přemístila pryč, padla k zemi magickým vyčerpáním. A kdyby nebylo jedné pohotové reakce jednoho trpaslíka, který jí obratem nasadil magické posilovače, zajisté by jinak zemřela,“ celé jí to objasnil.

„Bohové zeslábli, už nejsou tak mocní, jak kdysi byli, nebo alespoň ne všichni. Něco takového by dříve bylo nemožné,“ s pochopení překvapivě pronesla spíše pro sebe.

„Ano, to je ten důvod, proč jsem se rozhodl o to celé nepodělit s ostatními. Sice nám to dává naděli, že je možné Tremoi porazit a zabít, ale také to ukazuje, že se tak může snadno stát i obráceně. Kdyby toho nebylo, byl bych nesmírně hrdý nejen tobě říct, že tím trpaslíkem, který bohyni Ace zachránil život a je jí i v naší říši průvodcem, není nikdo jiný než tvůj brat Sirai,“ konečně ji hrdým hlasem sdělil.

„Jsi si tím jistý?“zajímal se napjatě někdo další. Ani jeden z nich vůbec nepostřehl, že už nějakou chvíli nejsou sami.

„Mami,“ nevěřícně pronesla Diami, když svou matku konečně poznala. Byla oděná ve zboji, která už od prvního pohledu jasně hlásala, že byla původně určena pro člověka, než byla upravena na trpasličí postavu. Její meč byl svými rozměry a zpracováním také lidský. Pro člověka to byla asi pravděpodobně jednoruční zbraň, v rukách její matky se však spíše stala zbraní dvojruční. Diami do této chvíle ani netušila, že její rodina něco takového vůbec vlastní.

„Zajisté. Díky podrobnému popisu, jsem si tím jist. Vlasy, vousy i vším dalším je velmi podobný svému otci,“ potvrdil Torix neochvějně.

Starší žena i Diami se v ten moment nadmuli pýchou i štěstím.

Okamžik nastalého ticha přerušila jako první Diamina matka, která nečekaně změnila svůj zájem pozornosti úplně někam jinam. „Říkal jsem si, že asi ty budeš vědět, kam se ztratil,“ pronesla z ničeho nic vědoucně a ukázala na odkrytý medailon houpající se na krku její dcery. Vůbec se ani při tom netvářila rozzlobeně, čímž i Diami trochu nečekaně překvapila. Ta tak po krátké chvíli napětí úlevně vydechla.

„Vzhledem k tomu, že jsem se už poučil, že není dobré důležité věci odkládat a čekan na dokonalou chvíli, rád bych proto udělal to, co už v sobě velmi dlouho dobu nosím. Prosím, dáte mi své požehnání, abych se mohl ucházet o ruku Vaší dcery, kterou už nějakou dobu velmi hluboce miluji,“ zcela vážným hlasem pronesl Torix ke starší ženě.

Diami se celá zaskočená na něj podívala. Něco takové ani v nejmenším nečekala.

„Diami, máš ho ráda?“ zajímala se obratem její matka.

Diami se zamyslela. Doposud nad něčím takovým ani v nejmenším nepřemýšlela. Což bylo asi způsobeno tím vším, co se poslední týdne kolem ní odehrávalo a potažmo i trochu tím, že sama vůbec netušila, jestli má o ni v tomto směru skutečný zájem. Záleželo ji na něm a ne málo, to si sama musela na tomto místě přiznat. Milovala ho? Asi ano, protože představa toho, co by se dělala, kdyby tu dnes zemřel a ona přežila a nebylo už tak v její moci ho alespoň ještě jednou spatřit a mluvit s ním, byla přímo děsuplná. Odpovědět však nahlas na položenou otázku se však neodvážila a jen tedy na souhlas zlehka přikývla. Ne, ještě nebyla zcela připravená to takto celé otevřeně přiznat.

„Dobře děti, máte mé požehnání,“ popřála jim a Torix se rozzářil. Zvedl obratem ruku a přes všechnu tu bolest si přitáhl Diaminimu tvář o kousek blíž k sobě a bez sebemenšího zaváhání jí zlehka popíbil.

Diami se do tohoto křehkého spojení natolik ponořila, že ji ani samotné nedošlo, že je to právě ona, kdo celý tento polibek nakonec znatelně prohloubil a protáhl. Když si však celý svůj čin konečně s překvapením uvědomila, zprudka se s dostupnou možnou razancí, co ji její současná tělesný stav dovoloval, odtrhla a lehounce zrudla.

Trapný okamžik k Diaminině úlevě prořízla její matka, která díky své vnímavosti to dokázala vycítit, a tak obratem opět změnila celé téma tentokráte tím, že starostlivě pronesla: „Tak ukažte mi, co se vám všechno stalo. Veškerou krev máte už sice zaschlou, ale některým ránám by i tak bylo možná lepší trochu vypomoci s jejich hojením.“ Po těchto slovech na nic nečekaje začal i bez jejich souhlasu kontrolovat podrobně jejich zdravotní stav, který byl k její velké úlevě až nečekaně dobrý. Vše vypadalo daleko hůř, než ve skutečnosti bylo. Snad budou mít takovéto štěstí i ostatní, toužebně zadoufala a myslela při tom krom mnohých dalších především hlavně na svého muže a syna.

Komentáře   

0 #2 Hana 2017-09-13 01:02
Ahoj děkuji za věnování. Je to pěkná kapitola. Jsem zvědavá co bude dál. Mám trochu skluz ve čtení díky dovolené. Je zvláštní že při dovolené není čas číst? No co se da delat je to tak :D . Tak jen piš dál ja si to určitě dřív nebo později přečtu :-)
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-09-04 14:01
Tak a s týdenním zpožděním je tu další kapitola. A tímto dílem jsme se rozloučili s Illaiem a nejen s nim, ale i s Rubídii a Diami. S její rodinou však tak úplně ne. Příště nás čeká její otec.
Tuto kapitolu věnují opět Hance. Snad se díl bude líbit.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla