Kapitola 15 - Střetnutí

Pro tuto povídku se hledá nová Beta.

 

Kapitola 15 - Střetnutí

 

„Emoi,“ vydechla Aka při pohledu na svou sestru. Nepřekvapilo ji, že ji tu vidí., i když v koutku duše tajně doufala, že k jejich setkání dojde o něco později a ne právě teď, kdy na rozdíl od ní byla už předešlou bitvou značně oslabená.

„Jsem trochu ráda, že tě to nezavalilo a mohu si to s tebou tak vyřídit osobně,“ bez čehokoliv na uvítanou ji Emoi přiznala s lehkým uspokojením v hlase. „Ale trochu jsem doufala, že se odtamtud dostaneš sama. Nevadí. Oni přijdou na řadu hned po tobě,“ afektovaně dodala.

Ace při té poznámce stoupl tlak. Ona by nikdy neopustila své lidi obzvláště po té, co je do toho nebezpečí sama zavedla. Nezmizela by odtamtud jak pára nad hrncem jen proto, aby se sama dostala do bezpečí a ušetřila síly při snaze je zachránit před jinak jistou smrtí. Ač byly dvojčata, byly opravdu odlišné jak den a noc. Bylo těžké a nepochopitelné uvěřit tomu, jakým způsobem její sestra uvažuje. Ani po těch staletích pro ni životy, a dokonce i jejích vlastních stoupenců, neměly žádnou cenu.

„Opravdu je všechno toto nutné? Proč to necháváš opět zajít až tak daleko? To opravdu nemá pro tebe nic a nikdo žádnou cenu?“ pronesla, ač si předem byla téměř úplně jistá, že její slova nebudou mít žádný účinek a nic se jimi nezmění. Jednoduše si nemohla pomoci. Plně přijmout pravdu, že její sestra je zahleděná pouze do sebe a myslí čistě jen na svůj osobní prospěch, moc a slávu a na ničem jiném ji nezáleží, bylo pro ni velmi těžké.

„Nerozumíš tomu. Ke všemu nejsi ani v pozici, kdy by si byla vůbec hodna mi nějaké otázky pokládat. Nemáš sebemenší právo a já se ani nebudu tudíž namáhat, abych ti to celé vysvětlila. Nejsi a nikdy si nebyla jedna z nás. Vychovaná obyčejnými lidmi, kteří ke všemu byli dokonce bezvěrci bez sebemenší špetky magie! Jak se můžeš vůbec opovažovat považovat se za bohyni, když si ani nikdy nespatřila horní říši a nikdy už žádnou takovou příležitost nedostaneš?“pobouřeně na ní vyštěkla nová bohyně trpaslíků.

Emoi se podařilo zasáhnout do velmi citlivého místa. Neznali se, ale i tak dobře odhadla Aku a závěrem své řeči rozvířila tak něco, na co se její sestra dlouhá staletí snažila nemyslet. Ač Aka považoval dolní říši vždy za svůj domov, už velmi dlouho si tajně představovala, jak místo, kde přišla na svět, vypadá. Merik s Talnierem ji o něm hodně vyprávěli, ale to nebylo úplně ono. Naneštěstí možnost spatřit horní říši, své rodiště a místo, ze kterého její národ pochází, nikdy nedostane. Věděla to a možná proto tolik bolelo, že se tento sen nikdy nemůže naplnit.

„Máme stejnou krev a na tom nikdo nikdy nic nezmění. Stejně jako ty i já jsem se tam narodila a tak ho i spatřila, ač mi po těchto chvílích nezůstali žádné vzpomínky,“ připomněla ji na svou obranu.

„To nic neznamená. Ty jsi ta, která vše zničila. Ta, která dovedla lidi do míst, kde nemají co vůbec dělat! Nebýt tebe, vše by bylo úplně jiné!“ útočně ji odvětila Emoi.

„Potrefená husa se vždycky ozve,“ tiše si pro sebe zabručela Aka s lehkým zármutkem v hlase. S Emoi bylo opravdu marné se o čemkoliv vybavovat. Ať by řekla cokoliv, stejně by se to pokusila zohýbat tak, aby to vždy odpovídalo její pravdě a evidentně i nenávisti, kterou v sobě už asi dlouho živila. Vinu za vše hledala v ní a ne v sobě.

Ona sice horní říši nepoznala, což bolelo to, ale dokázala s tím v klidu žít, aniž by to jakkoliv zasahovalo do jejího života. Emoi však byla úplně jiný případ. I když toho právě nahlas moc řečeno nebylo, Aka z ní i tak dokázala vycítit, co v sobě tak neuměle skrývala. Z nenávisti, kterou by snad i mohla možná nazvat šílenstvím, čišícím jí z očí vyčetla, že se doposud nevyrovnala s tím, že už se do míst, která považoval za domov a byla jí tak drahá, nikdy nevrátí. Přála si, aby bylo v její moci jí nějak s tím pomoci, ale na takovouto ránu neznala lék, a i kdyby věděla, pochybovala, že by si Emoi vůbec chtěla nechat pomoci. Jí nešlo nic vymluvit. Veškerá slova s ní byla, jak házením hrachu na zeď. Stvořila si ve svých představách svět a ten skutečný se rozhodla změnit tak, aby odpovídal jejím ideálům. Pracovala na tom už dlouho a dostala se už tak daleko, že nebylo cesty zpět. Ze svých rozhodnutí nemínila jakkoliv ustupovat.

Aka už od začátku tušila, že jejich střetnutí nemůže skončit jinak než bojem, ač se naivně doposud snažila doufat, že se tak nakonec přeci jen nestane. Své iluze, které si už poslední týdny snažila spíše udržet násilím, se rázem nenávratně rozplynuly. Pokud bude chtít lidem skutečně pomoci, existoval jediný způsob, jak toho docílit a tím bylo Emoi jednou provždy porazit. Což se však lehčeji řeklo, než udělalo, jelikož s tím byl totiž jeden nemalý nezanedbatelný problém. I kdyby právě teď nebyla tak vyčerpaná, stále celkově i při plné síle disponovala menší magickou mocí než ona.

Ač jejich magické nadání byla s největší pravděpodobností na stejné úrovni, Emoi nemálo posilovalo to, že měla tolik svých stoupenců, co se jí zaslíbili. Každý, kdo měl v sobě alespoň trochu magie a složil přísahu věrnosti se s ní i nevědomky tím způsobem magicky svázal a dal ji k dispozici malý kousek své magie. I když šlo jednotlivě o malé téměř zanedbatelné, nepostřehnutelné množství, v konečném důsledku šlo o mnoho. V množství byla síla a ona za sebou měla celý trpasličí národ. Ač ne všichni ji byla v tomto směru k užitku, stále jich bylo několikanásobně více, než tomu bylo v jejím případě. Ke všemu ona byla už dávno rozhodnutá stejně jako její strýc tohoto unikátního daru využití cizí magie na dálku bez osobního kontaktu a potažmo i tím přímého svolení dotyčného, nikdy nevyužít. Považovala to za zneužití, ke kterému se nehodlala snížit. Nepochybovala však, že její sestra v tomto směru nebude mít nikterak zábrany.

Naprostá většina těch, co z jejího národa tento dar, o němž se nahlas nikdy nemluvilo, měli, ho skrytě zneužívali. O tom si žádné iluze nedělala. Přeci jen to byl jeden s klíčů, který je na samém počátku spolu se sílou magického nadání pasoval právě do první třídy. Každý, kdo v nejvyšší třídě byl a nedostal se do ní pouze výhodným sňatkem, tímto unikátním darem oplýval. A právě proto od pradávna díky existenci tohoto daru mezi nimi vládli takové velké boje o věřící, což bylo i časem jednou z prvotních příčit první boží války. Vždy šlo pouze o jediné - o moc. Možná, kdyby tento dar nikdy neexistoval nebo se vyskytl stejně jako u nich tak ojediněle i jiných národů, všechno by bylo možná jiné, ale právě teď na tyto spekulace nebyl ten správný čas a ani prostor.

Aka se v duchu připravila na nevyhnutelné a zvážila všechny své možnosti. Pokud chtěla vyhrát, musela svou sestru překvapit a aby k něčemu takovému vůbec měla příležitost, musela nejprve zjistit v jakých směrech přesně její sestra magickém nadáním krom magie nicoty, o níž jako jediné věděla, oplývá a o jaké síle.

Emoi vycítila, že její sestra dospěla k rozhodnutí se ji postavit a tak už dále nemínila neotálet a prodlužovat jí tak tím chvíli na možné malé zotavení a nabrání nových sil a zaútočila. Kolem nich se stále bojovalo jak meči a sekerami tak i kouzli a právě jedno z odkloněných kouzel lidského čaroděje podpálilo hromadu rozličných věcí složených u jednoho obydlí kus za zády její sestry. Bez sebemenšího váhání toho obratem využila.

Aka vycítila, že se něco děje. Sice díky velkému množství kouzel sesílaných kolem nich bylo obtížné si udržet přehled, ale na magii za svými zády si dávala velký pozor. Díky tomu ji vůbec neunikla ohnivá koule letící jejím směrem. Šlo sice o slabé obyčejné kouzlo, ale i tak si byla jistá, že to má na svědomí Emoi a ne žádný z jejích trpaslíků.

Pevněji semknula hůl mágů, která ji stále dřímala v pravé ruce, lehce se pootočila půl krokem dozadu a lehkým švihem hole ze zadu dopředu, zatímco za využití trochy její magie, převzala nad ní kontrolu a upravila lehce její směr. Ohnivá koule nad ní udělala elegantní oblouček a letěla dál směrem k Emoi.

„Konec hraní,“ upozornila Emoi zatímco švihla pravou rukou, čímž odhalila nátepník, k němuž měla přidělané na krátkém provázku dva malé téměř přehlédnutelné ohnivé kameny. Ohnivá koule se rozštěpila na několik menších, které bočním táhlejším obloukem se obrátily o třistašedesáté stupňů a zamířily zpátky na Akau. A nebyly jediné, bohyně zaznamenala bezpočet dalších, které k ní vyrazily ze zadu ze stále hořícího ohně.

Dobře, magii ohně Emoi zvládala skvěle, pomyslela si Aka a rozhodla se ji vyzkoušet jiné její schopnosti. Magií mysli vytvořila své tři věrné kopie a vyslala je do tří stran. Jedna utíkala k domu po Emoině levici, druhý iluze zamířila podobně akorát napravo a třetí běžela šikmo doprava dozadu, zatímco ona běžela k nejbližšímu domu sajícímu kousek za jejím levým bokem.

Ohnivé střeli se rázem přeskupily, rozdělily do čtyř skupin a zamířily na všechny čtyři nové cíle, které obratem začaly pronásledovat.

Iluze Aky nestačily daleko utéci a byly za krátkou ohnivými koulemi dohoněny a zničeny, čímž nedaly bohyni naděje dost času stihnout se někam skovat, ale to nebylo primárním jejím úkolem. Tím jejich nejdůležitějším přínosem byla Emoinina reakce. Každý, kdo ovládá zdatně magii mysli, by tyto pohyblivé iluze obratem zrušil, ač jejich zhotovení a tím i potažmo odstranění patřilo do té náročnější skupiny kouzel v tomto směru magie. Tento logický a běžný krok však její sestra neučinila, tudíž to znamenalo, že Emoi magii mysli vůbec nevládne anebo její schopnosti jsou jen na té nejzákladnější úrovni. Aka tím rázem znala první slabinu bohyně zkázy, kterou případně mohla využít ve svůj prospěch.

Díky získané odpovědi už bylo zbytečné se snažit před kouzlem ohnivých střel utéci. Aniž by se Aka zastavovala, vytvořila kousek před nimi kamennou zeď, která vyjela na poslední chvíli ze země. Ohnivé koule se o ní obratem roztříštily. Zeď, která ač už splnila svůj účel, zůstala dál stát. Aka jí zrušila až tehdy, když se jí podařilo oběhnout malé trpasličí obydlí a tím dostat mezi ní a její sestru překážku.

Tento kamenný dům však nezůstal stát dlouho. Jen co se Ace podařilo za ním schovat, Emoi ho obratem magií země zničila a za ohlušujícího výbuchu ho nechala přetvořit na hromadu sutě.

Aka si tiše povzdechla, nestačila si ani vydechnout a už byla nucena dál kouzlit. Oblak zvířeného prachu nechal zvětšit a zesílit, aby nebylo možné pořádně vidět, co se v něm děje. Za pomoci magie vzduchu a trochu i země nechala některé z balvanů, které ještě před chvílí tvořili pevné zdi, zvednout do vzduchu, rozštěpila je na stovky menších a rozpohybovala je. Rázem letěl roj stovek kamenů rozlišných velikostí prudce na Emoi. Díky šedivému prachovému oblaku bohyně zkázy viděla hrozící nebezpečí na poslední chvíli.

Aka neotálela a jen co kouzlo dokončila, rozběhla se dál k dalším nejbližším doposud ještě stojícím domkům, které díky tomu, že byly stavěny nahodile bez řádného systému, tvořili bludiště, ve kterém bylo pro Aku snadné se Emoi zakrátko ztratit.

Aka si uvědomovala, že takto nemůže své sestře utíkat dlouho. Tušila, že Emoi by kvůli ní klidně zničila celé město a nijak by se nad tím ani nepozastavila, ale potřebovala ji trochu utahat a také nalézt nějaký silnější zdroj vody. Díky tomu, že Emoi ten oblak prachu nezrušila, už tušila, že ani magie větru není Emoininou velkou předností a tak se rozhodla zaměřit na další živel.

Nezastavovala a spíše se snažila běžet ještě rychleji, co to šlo. Svou sestru se pokoušela iluzemi mást o tom, kam běží a zdálo se, že i poměrně úspěšně. Domy nejen za ní ale i kolem ní a trochu i dále postupně jeden po druhém padaly k zemi. Ace nezbývalo nic jiného než doufat, že všechna z těch obydlí jsou prázdná a neskrývá se v nich žádný z nevinných trpaslíků ukrývající se ve svém domově před bojem zuřícím v jeho rodném městě.

 

Prolomit ochrany západní brány a dostat se dovnitř nebylo složité. Ukázalo se to spíše jako až překvapivě snadné. Alek s toho neměl vůbec dobrý pocit. Prahl po pomstě, ale i přes to dokázal myslet na tolik střízlivě, aby mu došlo, že něco není vůbec v pořádku. Od vstupu do hory se tunel jevil prázdný a postrádal kam, až oko dohlédlo i veškeré postraní chodby, které byly u trpaslíků na takovýchto běžně využívaných místech typické.

„Připravte se!“ zvolal Alek na své muže. „Chtějí nás nalákat hlouběji. Něco na nás připravili. Buďte tedy pozorní a hlídejte si záda. Za žádných okolností nesmíme dopustit, aby nás odřízli od přístupu ven,“ udílel poslední rozkazy a v čele po boku s Lorikem se vydali do tunelu. Špatný pocit ho stále neopouštěl. Očekával, že na ně budou čekat za bránou a budou ji všemi silami bránit a snažit se jim znemožnit její překonání. Na místo toho ji ponechaly zcela nechráněnou a to pro ně nevěstilo nic dobrého.

Když se dostali hlouběji do hory, některé postraní tunely se začaly objevovat, ale jejich četnost byla až nezvykle nízká. Po jediném trpaslíkovi nebylo zdánlivě ani stopy a Alekovi pomalu začínalo konečně docházet, co na ně asi připravili. Cítil magii, byla zatím velmi vzdálená, ale i tak, byla tam a to znamenalo jediné - nebyli tu rozhodně sami. A pokud tu někde v dáli byli trpasličí čarodějové, museli tu být nutně i obyčejní vojáci. Pouhý čarodějové, ke kterým se pomalu přibližovali, by tu na ně sami číhali jen s malou pravděpodobností, a protože trpasličí vojáci postrádali zajisté veškerou magii, mohli být k nim daleko blíže, než se zprvu mohlo zdát a než si sami mohli myslet.

„Napadnou nás ze stran, začněte couvat!“ zvolal Minoltský princ zesíleným hlasem, aby ho nebylo možné nikterak přeslechnout. Došlo mu, že trpasličí čarodějové ze sebe udělali pouhou návnadu, aby je natáhli hlouběji do hory.

Stačili však udělat jen pár kroku vzad a bez sebemenší pomoci magie se odkryly doposud skryté postraní chodby, z nichž se na ně začali valit trpaslíci, kteří se rozhodli už dále na nic nečekat a i bez momentu překvapení se pokusit vytěžit ze své pozice co možná nejvíce. Vzhledem k tomu, že však se jednalo o pouhé vojáky a trochu už o očekávaný úder, nebylo je tak těžké na počátku odrazit. Obratem se však na ně hlavním tunelem začala řítit i lavina rozličných kouzel. Tento útok odrazit už bylo ovšem daleko náročnější. Svou silou poukazoval totiž na to, že trpaslici tu mají daleko více čarodějů, než by si doposud mohli myslet. Ke všemu někteří z nich nebyli jen tak slabý. Většina z nich byla nečekaně dokonce na třetím stupni, a tudíž je nebylo moudré nikterak podceňovat.

„Donutili nás držet pozice, jestli se nezačneme opět stahovat, hrozí, že nás tu odříznou a my budeme v pasti,“ zvolal po chvíli Lorik na Aleka varovně a odrazil další dvě ohnivé střely, které se letěli jeho směrem.

Alekovi toto riziko už také došlo, ale váhal. Množství magie, které vnímal, nasvědčovalo o jistém počtu čarodějů, kterým čelí, ale množství aktuálních kouzel, které je napadalo, tomu ani zdaleka neodpovídalo. Něco mu na tom nesedělo, stěžejní otázkou však bylo, co?

„Něco se tu ještě děje, zatím setrváme v pozicích,“ zvýšením hlasem mu odvětil Alek ve snaze překřičet ten veškerý ruch kolem nich. Po krátkém zmapování situace jejich blízkém v okolí, se rozhodl ještě prozatím chvíli setrvat na místě a ústup odložil. Obyčejní trpasličí vojáci je zatím nikterak vážněji neohrožovali. Boj byl v tomto směru prozatím vyrovnaný. Nezodpovězenou další otázkou však bylo, jak početné vojsko tu trpaslíci měli. Jestli si nedají pozor, mohli by je v tomto směru časem utahat. Prozatím však mají ještě nějaký ten čas k dobru.

Trpasličí čarodějové se k nim postupně blížili, ale postrádalo to však veškerý řád a jistou, kterou by za daných okolností kdokoliv čekal. Ani intenzita jejich útoku nezesilovala, natož aby proti nim se pokusili více synchronizovat svůj útok a tím přidat i na jeho nebezpečnosti.

„Přijde mi, jako by je někdo na nás tlačil,“ nadnesl Lorik po čase, který se celou dobu držel pro jistotu Alekovi na blízku, i když to chvílemi nebylo nikterak jednoduchá. Stejně jako princ se ve volnějších chvílích pozastavoval úplně nad tím samým. I on měl z toho všeho od počátku prapodivný pocit. Zkraje se díky němu chtěl raději stáhnout, ale nakonec byl rád, že Minolstský princ jeho myšlenku s ústupem zamítl.

Alek však Lorika v ten moment nikterak nevnímal. Zesíleným zrakem se snažil pátrat v řadách trpasličích čarodějů trochu dále od jejich čela ve snaze nalézt odpověď na příčinu zmatku, kterou z řad trpaslíku začal pociťovat. A po nemalém vynaloženém úsilí a jedné lehčí malé spálenině na jeho pravé noze a pohmožděnině na levém boku, jako odměnu za jeho rozdvojenou pozornost, se konečně po nějaké chvíli dopátral své odpovědi.

„Bojují mezi sebou! Někteří nesou znamení Sarmata. Výhoda je na naší straně, zatlačte víc na ně!“ zesíleným hlasem přikázal s uspokojením, že nalezl konečně odpověď na to chvílemi záhadné jednání trpaslíků a ne zcela využitých výhod, které v tomto boji nad nimi trpaslíci měli. Kdyby se víc snažili, už dávno by jim mohli odříznout cestu ven a napadnout je tak i tím zezadu, kde byli nejzranitelnější, ale doposud se tak však k jejich štěstí nestalo.

Bitva pokračovala dál, minuty plynuly a oni postupně vyhrávali. Trpaslíky bojující ve jménu Tremoi se jim usilovnou prací nakonec podařilo rozštěpit na několik menších skupin a zatlačit je zpátky do postraních tunelů, kde se s nimi vypořádat bylo na závěr poměrně snadné. Trpaslíci se znamením Sarmata na hrudi byli pro ně nemalou pomocí. I když s nimi nebyli nikterak domluvení, skvěle spolupracovali a znemožňovali svým protivníkům útěk či přeskupení do lepší pozice.

Boj v přístupovém tunelu do Jistoru ustal a Alek si konečně dovolil vydechnout a uvolnit se. Cítil se vyčerpaně a to se ještě ani nestihli dostat do města a jeho muži se ani zdaleka nevypořádali doposud se všemi v postraních chodbách.

Chvíle odpočinku však netrvala dlouho. Trpaslíci se znakem Sarmata na hrudi, kteří zůstali v tomto tunelu, se od nich sice drželi v uctivé vzdálenosti, ale jeden z nich se od nich nakonec oddělil a zamířil si to přímo k němu. S klidem překračoval těla mrtvých, zatímco jeho pohled byl po celou dobu upřený jeho směrem. Nezdálo se, že by měl v úmyslu bojovat, ale i tak se kolem Minolstkého prince utvořila skupinka vojáků a čarodějů v bojové pozici.

„To je v pořádku,“ uklidnil je Alek a prosmýkl se mezi nimi a vyrazil dotyčnému naproti. Na trpaslíka byla ta osoba poměrně veliká, takže kdyby se s ním střetl za jiných okolností, odhadoval by ho jinak tak čistého člověka, kterému byla dána do vínku jen o trochu menšího výška a mohutnější postava. Oděv, který měl ten muž na sobě, patřil trpasličím válečným čarodějům jen na místo Treominina symbolu černé lilie nesl znak Sarmata.

„Princi Aleku, je ni ctí Vás poznat,“ pronesl zdvořile dotyčný a lehce na krátko sklonil uctivě hlavu. „Jmenuji se Qilialminus, ale klidně mi říkejte krátce Qil jako všichni. Jsem vůdce Pravověrných tady v Jistoru.“

„Pravověrní?“ zajímal se Alek. Ten název právě slyšel zcela poprvé. Zajímalo ho více věcí, ale tato mu přišla jako ta nejstěžejnější.

„Ne všichni uctívají bohyni Tremoi dobrovolně. Velká řada z nás tak doposud činila jen s obavy o svůj život, ale v srdci růstala věrná Sarmatovi. Každý, kdo tak činí a neprahne po krvi lidí, mezi nimiž má řada z nás i své příbuzné, se seskupila a začala se nazývat Pravověrnými. Doposud jsme se drželi v ústraní, ale vaše vítězství v Rubídii nás přimělo začít konečně jednat. Je naši hanbou, že jsme tam nezasáhli a po vašem odchodu jsme dovolili, aby Tremoi pak převzala zpátky kontrolu nad městem,“ se zármutkem na konci pronesl Qil.

„Jste pro nás nečekanou ale velmi vítanou pomocí Qile,“ ubezpečil ho Alek. Z nalezení spojence v této válce měl nepopsatelnou radost, ale na venek si dával záležet, aby nebylo z jeho pocitů nic znát.

„Musím přiznat, že nebýt bohyně, který vás prý doprovází, řada z nás by asi dnes neměla odvahu se konečně vzepřít a postavit se Řádu v přímém boji,“ přiznal mu upřímně vůdce Pravověrných. „Uvědomuji si, že situace, za níž se poznáváme, není ideální a času na budování vzájemné důvěry se nám nedostává, ale i tak bych vám rád natrhl to, proč jsem právě za vámi přišel. Mám pro vás na počátku nabídku. Pokud vy nám pomůžete převzít město, my vám na oplátku zajistíme dostatečné zásoby jídla,“ navrhl mu.

Alek se vážně zamyslel. Ta nabídka zněla až tak zajímavě, že měl nutkání v ní hledat, kde je v tom celém skrytý háček. Naneštěstí však skutečně času neměli moc nazbyt a tak mu nezbývalo nic jiného než jim věřit a možnost spolupráce přijmout. „Ano, naše situace nám nedává skutečně moc možností. Jeden bez druhého nemáme totiž šanci a proto tedy vaši nabídku přijímám s nadějí, že se ve váz později nezklamu. Neodpustím si však jednu otázku za závěr,“ pronesl vážně Alek a zahleděl se do napjaté tváře vůdce Pravověrných. Vychutnal si tu kratičkou chvíli a pak se ho s pobaveným úsměvem teprve zeptal. „Máš v sobě vůbec nějakou trpasličí krev Qile?“

„Z jedné čtvrtiny,“ pronesl úlevně Qil. To princovo upozornění na otázku na závěr, ho v prvním momentu poměrně vyděsilo díky té velké vážností, již bylo předneseno. „Věřte, že kdybych neměl tak velké nadání na magii a tak horlivě se na počátku nehlásil, že se přidám k řádu, už dávno bych tu nebyl. V můj prospěch a štěstí i bylo, že je Tremoi nucená si vážit každého mocnějšího kouzelníka na třetím stupni,“ s úsměvem mu objasnil.

Alek mu úsměv opětoval a chtěl se ho dál na něco zeptat, ale nestačil ani začít mluvit, když se tu náhle z dálky ozvala velká dunivá rána a vše se otřáslo. Něco takového musela způsobit jen velká dávka magie, ale po ní nečekaně nebyl žádný náznak. Nic necítil, ani předtím ani teď! Nečekané zaskočení v sobě nedokázal nikterak skrýt, a co bylo ještě horší - Qila ta událost nikterak nevyvedla z míry, což se mu ani za mák nelíbilo.

„Výbušný prach, magií zcela nezjistitelný,“ informoval prince pochmurným hlasem. „Kdyby za jeho pomoci zničením toho tunelu nehrozilo poškození samotné kopule nad městem a průduchů, které přivádějí do města vzduch, neštítili by se nás tu všechny pohřbít za živa. Takto si to mohli dovolit jen u druhého hlavního tunelu. Pevně doufám, že mí muži dokázali ty vaše nakonec varovat včas a všichni unikli.“

„Bohyně Aka byla s nimi, tudíž nám nezbývá nic jiného než doufat v to lepší,“ s nadějí v hlase pronesl Alek paralizovaně. Na chvíli ho ovládl kompletně strach, že Aku právě potkal stejný osud jako Soru.

Lorik, který stál kousek od nich a vše dobře slyšel, byl bílý hrůzou. Znal dobře svou ženu a o to větší měl právě o ní strach.

„Tento tunel se rozhodli chránit sice silou a poslali sem nejlepší své muže, ale i tak jich stále ještě dost zůstalo pro jistotu čekat ve městě. Setrvávat tu dlouho není bezpečné,“ upozornil Aleka Qil vážně ve snaze odvést jeho pozornost plně zpátky k tomuto místu.

„Máš pravdu. Zajistěte své zraněné, za chvíli společně vyrážíme dál,“ informoval ho Minolstký princ, kterému se konečně podařilo vzpamatovat z prvního šoku. Odvrátil se od Qila, který se obratem vydal zpátky, a začal udílet svým lidem pokyny.

Po té co zraněni byli odneseni k ošetření ven z tunelů na světlo a to nakonec i včetně trpaslíků bojující na jejich straně, kteří značně postrádali ty, co by se mohli vyhojit jejich rány, se po novém seskupení vydali opět vpřed.

S Pravověrnými schopnými dalšího boje se opět střetli v okamžiku, kdy hlavní tunel západní přístupové cesty skončil a oni se dostali konečně do samotného města.

Už hodnou chvíli cítili z dálky mocnou magii, při níž se chvílemi město dokonce chvělo a bylo slyšet nezaměnitelné ohlušující rány způsobené řítícími se obydlími trpaslíků. Klid, který před tím, než se toto začalo dít, získal Alek s Lorikem, díky tomu, že se Aka s nimi krátce spojila a tudíž dala na vědomí to, že žije, byl rázem pryč. Báli se, co se dalšího stalo. Tušili, že výbušným prachem to nemuselo ani zdaleka skončit. Odpovědi a ujištěním jejich největších nejtemnějších obavy se jim však dostalo až po té, co se spatřili zpátky s Qilem.

„Doufám, že bohyně Aka, kterou nám musel seslat sám Sarmat, porazí Treomi dříve, než to tu celé zničí,“ posteskl si vůdce Pravověrných v okamžiku, kdy se jejich muži spojili a jako jeden se vydali městem.

„Jak dlouho je ve městě?“ zajímal se Lorik ve snaze odhadnout, jak hodně na ně sestra jeho manželky může být připravená.

„Do města se přemístila včera a dala o své osobní přítomnosti v Jistoru hned vědět. Její nenávistná řeč proti vám, kterou ke všem obratem pronesla, nám svým způsobem i nepřímo pomohla. Dost těch, kteří byli do poslední chvíle rozhodnuti se zdržet boje či si nebyli jisti, se nakonec rozhodli se ji ve jménu Sarmata vzepřít,“ zavzpomínal Qil.

„Ony mají svůj boj a my ten svůj,“ pronesl tentokráte Alek ve snaze jejich soustředění zaměřit tím správným směrem. Čekal je ještě nejeden boj. Přívrženci Tremoi se jen tak nevzdají a neodevzdají jím moc nad městem bez boje, obzvláště pokud mají svou Vznešenou skutečně tady osobně.

 

„Už toho mám tak akorát dost! Nemůžeš přede mnou utíkat věčně!“ zaburácela Emoi rozčíleně a Aka rázem ucítila, jak se zem kolem ní začíná silně chvět. Vše, co bylo kolem a ještě alespoň trochu stálo, bylo obratem zničeno s domy, které byly prozatím ušetřeny, se nacházeli z Akyna dosahu. Už více nemohla utíkat.

Aka přelétla pohledem po celém prostranství zaplněném sutí, kterou Emoi za tu chvíli stačila vytvořit. Už ani nedoufal, že nalezne, co hledá, když tu opodál ve směru kam se před okamžikem chystala běžet, spatřila koryto potoka. Dříve průzračná voda byla teď plná prachu a špíny, ale to vůbec nevadilo, spíše to bylo dokonce přínosem. Když bude moci zároveň použít i magii země, tolik to její přívěšek dračí slzy nevyčerpá.

Zatímco pouze čistě uhýbala v běhu několika ohnivým kouzlům, které na ni Emoi poslala, doběhla až k vodě. Jedním koncem hole švihla tak, aby se mírně ponořil do potoka a vyvolal kouzlo vln. Jak se hůl mágů začala zvedat, voda ji následovala a stoupala stále výš a výš, dokud nepřesahovala Akynu víšku. Po té ji teprve dala bohyně naděje do pohybu a sama se za tou valící se masou vody nabírající po cestě veškeré sutiny rozběhla. Už jí moc síly nezbývalo. Pokud chtěla svou sestru porazit, musela to udělat teď jediným úderem.

Emoi nechala s klidem tu vlnu dostat až skoro k sobě a pak ji nechala zamrznout na místě. Dlouho však mrazivá stěna nevydržela, jelikož byla obratem roztříštěna na miliony malinkých ledových a kamenných odštěpků, které se v demonstraci její síly daly do pohybu a rychle letěly směrem na Aku, která vzkaz, jenž jím tím byl dán, ihned pochopila. Její sestra nepotřebovala ovládat magii vzduchu, hravě si dokázala poradit i bez tohoto nadání.

Teď anebo nikdy, rozhodla se Aka a vzdušným řezacím kouzlem ten oblak masy rozřízla vedví. Štěpinky ledu a kamení jí míjely těsně z leva i zprava a pokračovaly dál ve svém pohybu i za ní. Aka ve své snaze přiblížit se těsně až k sestře neustávala. Běžela dál, zatímco si dál prořezával kouzlem cestu vpřed.

Když byla už téměř na konci, nechala za Emoi vyrůst ze země kamenné trny a své řezací kouzlo zesílila, takže poslední zbývající kousek oblaku rozťala daleko rychleji.

Emoi se však nenechala zaskočit. Těsně před sebou nechala vyrůst kamennou zeď, o níž se kouzlo roztříštilo. Ani se neobtěžovala zničit ty ostny za sebou, o nichž od počátku moc dobře věděla.

„Konec hraní,“ temným hlasem pronesla bohyně zkázy a Aka obratem ucítila, jak se svou magií snaží ovládnout její krev. Snažila se vzdorovat tomuto kouzlu, které ji mělo vařit zevnitř za živa, a sama se odhodlala také ke skutečně prvnímu nebezpečnému útoku. S vědomím toho, že se tomu její sestra nedokáže nikterak bránit, ji připravila o vzduch.

Vzájemně se těmito kouzly, dva pouhé kroky vzdáleny od sebe, držely a ani jedna nemínila ustoupit. Výhoda však byla na Emoině straně. Ace už se svou magií sahala už na své dno.

Přes lepší pozici nové bohyně trpaslíků to byla však překvapivě nakonec ona, kdo zrušil pat, do nějž se obě dostali. Mezi nimi nakratičko utvořila stěnu za pomoci magie nicoty. Ta utnula tok magie oběma směry.

Aka neváhala, rozhodnutá, co udělat, trpělivě vyčkala, až kouzlo bylo zrušeno a v ten moment zaútočila způsobem, o němž doufala, že její sestra nebude ani v nejmenším očekávat. Jeden konec hole mágů přeměnila za pomoci z jedné z posledních kapek své magie, co jí ještě zůstávalo, na dlouhé ostří a švihla.

Emoi zaskočeně s hrůzou v očích sledovala, jak se chladná ocel zařezává do jejího pravého boku. Tak primitivní fyzický útok na svou osobu od sestry skutečně neočekávala. Něco takového bylo až na tom posledním nejvzdálenějším konci toho, co si myslela, že na ní Aka může zkusit. Plná paniky a nečekané bolesti se přemístila pryč.

Aka zbytek pohybu dokončila naprázdno a tak jediným důkazem toho, že svou sestru skutečně zasáhla, bylo nemalé množství krve ulpěné na čepeli a na zemi, kde ještě před malým okamžikem stála.

Za doprovodu uvědomění, že tímto její boj prozatím skončil, a rázem tím i potažmo uvolněného veškerého napětí ztratila díky téměř kompletnímu magickému vyčerpáním obratem vědomí a sesunula se bezvládně k zemi.

 

Komentáře   

0 #3 Lady Corten 2017-04-21 22:27
Cituji Zuza:
Vůbec jsem si nevšimla, že pokračuješ. Krásná kapitola, skvěle popsaný boj. Těším se na další. :-)


Vůbec nevadí,moc děkuji za tvůj komentář.
Citovat
0 #2 Zuza 2017-04-15 10:48
Vůbec jsem si nevšimla, že pokračuješ. Krásná kapitola, skvěle popsaný boj. Těším se na další. :-)
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-03-27 23:50
Prosím smutně koukám, komentujte. Každý vzkaz mi pomáhá psát dál. Bez nich mi to jde velmi obtížně a pomalu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla