Kapitola 5 - Turare

Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 5 - Turare

 

Akael stál osaměle na přídi lodi a hleděl do dálky, kde se na obzoru pomalu už začínalo rýsovat pobřeží. Po dlouhé plavbě přes Rutyriánský oceán se tato část jejich cesty blížila konečně ke svému konci. Ještě chvíli a dorazí do Turary. Hlavního města Tarkamské říše ležícího na pobřeží v nejvýchodnějším cípu jižní části Tarkamu.

Silueta Akoji se už změnila na malý černý bod v dálce. Jen, co zjistila, že jsou pomalu u cíle, letěla na před. Měla této lodi už plné zuby. A nebylo se jí čemu divit. Sice se mohla podle libosti proletět, ale to nebylo vše. Potřebovala se občas i proběhnout a to na lodi vůbec nešlo. Ke všemu nebyla mořský drak. Ryby na jejím jídelníčku tudíž nikdy nebyly, ale tady neměla na vybranou. Buď mohla jíst ryby, nebo by musela jinak hladovět. Zvolila si tedy rozumě tu první možnost, ale neobešlo se to bez opovržlivých poznámek a nechuti, kterou k rybám měla.

„Tady jsi, mohlo mě napadnout, že tě najdu právě tady,“ zaslechl z ničeho nic Akael za svými zády a otočil se.

„Děje se něco?“ obezřetně se zajímal při pohledu na Vilae. Celou cestu se s ním pokoušel promluvit, ale on mu nedal vůbec příležitost. Po většinou se mu buď vyhýbal, nebo ho vždy už na samém počátku zostra uťal. To, že na něj teď tedy promluvil, jako první bylo příjemnou nečekanou novinkou.

„Dalo by se říct, že i ano,“ potvrdil mu Vilai vážným hlasem. „Nemyslím, že bys měl na Talnakský kontinent vstoupit ve své pravé podobě a pod svým jménem.“

„Proč?“ zaskočeně se zajímal.

„Lidem není běžně povolován volný pohyb po elfím území. To mohou jen mágové. A v tomto případ by ke všemu po boku necestoval jeden nýbrž dva, což je značně neobvyklé a samo o sobě by to mohlo vzbudit nežádoucí velkou pozornost,“ vysvětlil mu.

„I kdybych se přeměnil na elfa, stejně bychom budili nežádoucí pozornost díky Akoje. Okřídlený drak štěstí je něco, čehož si lze jen stěží nevšimnout,“ věcně podotkl Akael, ale Vilai se nadále tvářil odhodlaně.

„Ano a proto si myslím, že by Merik kvůli ní i dalších důvodů si měl zachovat svou podobu, ale v tvém případě to není nutné. Příchod Merika s okřídleným drakem štěstí je věc, kterou jen stěží by šlo utajit. Velmi rychle se to jistě rozšíří zvěstí napříč všemi říšemi Talnaku a dostane se to tak neodvratně i k uším boha válek. Nedozví-li se však nic o tvé osobě, může se domnívat, že na něj něco chystáme a Merik má jen odvést pozornost od tebe. Bude tě tudíž hledat a snažit se zjistit, co chystáš. To by nám mohlo získat nějaký ten čas navíc,“ objasnil mu své úvahy Vilai.

Akael se zamyslel. „Máš pravdu,“ připustil nakonec. „Pokud by to vyšlo, bylo by to skvělé a pokud ne, není nic, co bychom tím mohli ztratit. Není tedy důvod proč to nezkusit.“

„Také si myslím. Teď se prosím moc nehýbej. Udělám jen pár změn. Oči, vlasy, uši, barva kůže a to nejnáročnější výšku. Nic víc, můžeme jít na to?“ zajímal se po té, co mu ve stručnosti vylíčil vše, co se chystá udělat.

„Tak do toho,“ vybídl ho klidně. Po těch kompletních transformacích, co už měl všechny za sebou, ho tato moc neděsila a zněla poměrně neškodně. Nebál se tedy ani toho, že by to krom té změny výšky postavy mělo moc bolet. Uvolněně tedy klidně čekal, až Vilai začne.

Vilai se chvíli se zavřenýma očima koncertoval. Když si byl zcela jistý podobou, jež chce dosáhnout, otevřel opět oči a uvolnil svou magii. Už zbývalo jen v duchu vyřknout dané kouzlo a bylo by to, ale k tomu nečekaně už nedostal žádnou příležitost. Mohutný proud vzduchu ho semkl a trhl s ním dozadu tak prudce, že letěl vzduchem téměř tři metry, než tvrdě přistál zpátky na palubě lodi.

„Meriku!“ vykřikl šokovaně Akael s nevírou a nepochopením. Ani v nejmenším nerozuměl tomu, proč něco takového jeho strýc právě udělal. „Můžeš mi proboha říct, proč jsi to udělal?!“ zajímal se naštvaně a až zpětně mu došlo, jak směšně tato otázka vzhledem k tomu, kým ve skutečnosti Merik byl, mohla vyznít směšně.

„Je mi to líto, ale jinak to opravdu nešlo,“ skleslým hlasem přiznal a přešel k Vilaiovi právě v okamžiku, kdy k němu právě doběhl také Akael.

Vilai mrkal očima a snažil se vzpamatovat z té silné rány, co utržil do hlavy. I zbytek těla měl trochu rozbolavělý, takže se mu moc do vstávání nechtělo.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se starostlivě Akael a opatrně mu nadzvedl hlavu, aby zkontroloval, jestli odněkud nekrvácí.

„Dejte mi chvilku. Jen co se trochu vzpamatuji, tak to bude dobré,“ zabručel Vilai podrážděně, nikterak se nebráníce Akaelovým rukám, které se ho právě snažily vytáhnout do sedu. Zcela zaskočený tím, co se právě stalo.

„Skutečně mě to mrzí Vilai, ale skutečně jsem nemohl dovolit, abys to kouzlo dokončil,“ snažil se ho Merik ubezpečit mezi tím, co si ho také pro jistotu prohlédl, že je v pořádku.

„Proč?“ zajímali se zároveň oba muži.

„Je to má chyba Akaeli, měl jsem ti o tom už dávno říct, ale nějak jsem nevěděl jak,“ začal zpytovat své svědomí Merik se zaměřenou pozorností už jen na svého synovce. „Když tě Meleny přeměňovala, neproběhlo to tak hladce, jak si možná sám myslíš. Tvá magie se začala po chvíli té přeměně bránit. Nechtěla jí připustit. Musel jsem zasáhnout a pomoct jí, jinak by to vůbec dobře nedopadlo. Není vůbec běžné, aby někdo prošel tolika kompletními transformacemi, jako jsi je prodělal ty. A daň za to, je vskutku vysoká. Jakákoliv přeměna tvého těla, jakkoliv zanedbatelná a nepodstatná, by pro tebe mohla mít fatální následky. Buď by v tom lepším případě už nikdy nešla vzít zpátky, nebo by tě mohla nenávratně zdeformovat.“

„Mohl si varovat alespoň mě, když ne jeho,“ pronesl kousavě Vilai, zatímco se rukou třel vzadu na hlavě, kde ho to nejvíce bolelo.

Akael na to nic neřekl. Nějak neměl co. Trochu se na strýce kvůli tomu zlobil, měl mu to říct a předejít tak celému tomuto incidentu, ale na druhou stranu i částečně chápal jeho obavy. I jeho ta informace jistým způsobem vyděsila. Na všem špatném však bylo i něco dobrého. Teď alespoň Vilai věděl, že svou mužskou podobu přijal teprve před nedávnem. S tím, co si už cestou od Merika nechal sdělit, toho, co by mu on sám chtěl objasnit, moc nezbývalo, i když to bylo z pohledu jejich vztahu právě to nejpodstatnější. „Můžeš stát?“ zajímal se a postavil elfa na nohy. „Myslím, že je nejvyšší čas, abychom si šli zabalit,“ nadnesl.

„Dobrý, můžeš toho nechat,“ pronesl Vilai a pohledem se do něho zabodl, zatímco setřepal ruce, které mu pomáhaly se postavit a posléze ho i jistily.

 

Loď začala pomalu kotvit u mola. Merik s Akaelem a Vilaiem už v té době dávno čekali zpátky připravení na horní palubě lodi a sledovali čilý ruch, který se začal při těch manévrech dít.

„Zvláštní město,“ zadumaně pronesl Akael při pohledu na město. Samotný přístav hodně připomínal ty lidské, ale zbytek Turary byl zcela unikátní. Domy, které odsud mohl vidět, měly vyvýšené kamenné základy a zbytek byl zcela dřevěný. Měly dvě podlaží a některé dokonce i jedno menší třetí. Svými tvary a podobou se nijak nepodobaly těm lidským. Byly nepravidelné a díky zdobení a použitým barvám bylo na první pohled znát, že mají svou podobou připomínat mohutné stromy. Byl si jist, že stejně jako on tak i Aka nikdy nic podobného neviděli.

„Vypadá to, že nám připravili uvítání,“ překvapeně zkonstatoval Vilai, který jako první postřehl skupinku elfů, která se u mola začínala seskupovat.

Merik si je bedlivě prohlédl. „Museli vidět Akoju, vzhledem k tomu, že je mezi nimi i hlavní mluvčí Tarkamské rady. Jeho přítomnost zde, nám mnohé usnadní a ušetří i čas,“ zkonstatoval spokojeně a jako první se po přistavené lávce vydal z lodě dolů na molo a rovnou přímo k mluvčímu Rady.

„Mistře Meriku,“ pronesl velmi starý, vrásčitý, šedivý elf oděný do zdobnější roby, než měla na sobě jeho zbylá společnost, a lehce se zdvořile uklonil hlavou. „Mohlo mě napadnout, že tak výjimečný drak nemůže patřit nikomu jinému než tak výjimečnému muži, jako jste vy.“

„Nepatří mi, je to jen můj doprovod Nuko,“ ohradil se s úsměvem Merik.

„To se nutně nevylučuje,“ odvětil klidně Nuka. „A ostatní?“ zajímal se při pohledu na člověka a elfa, kteří se mu postavili u boku.

„Je mi potěšením ti představit svého synovce Akaela a Ostorianského naslouchajícího Vilaie,“ představil je a vyčkal, než se i s nimi Nuko s úklonkou přivítá.

„Co tě po tak dlouhé době do Turary přivádí, Meriku?“ zajímal se starý elf vážně. „S těmi, co si sebou přivedl, mohu soudit, že je to opravdu naléhavé, vzhledem k tomu, že za běžných okolností Ostorianský naslouchající nikdy svou zem neopouští,“ zauvažoval nahlas.

„Vskutku odhaduješ správně,“ potvrdil mu obratem Merik. „Přivádí mě sem opravdu velmi vážná záležitost týkající se Prastarého. Potřebuji si, co možná nejdříve to půjde, promluvit s nejvyšší Radou Tarkamu.“

„Jeli tomu opravdu tak, udělám vše, co bude v mých silách, aby byla rada svolána, co možná nejrychleji to půjde,“ přislíbil jim. „A teď mě prosím následujte. Takováto vzácná návštěvě jako jste vy, si zaslouží i v našem městě náležité ubytování,“ vybídl je a vyrazil zpátky z přístavu směrem do města.

Kráčeli tiše městem a všichni jim se zájmem a zvědavostí uhýbali z cesty. Domy ve zbylé části města byly stejně zvláštní, jako ty u přístavu. Akael si vše se zájmem prohlížel a nemohl uvěřit tomu, že na tomto prapodivném místě žili skutečně elfové. Vše, co o nich věděl, mu k tomuto místu vůbec nepasovalo.

Po nějaké době minuli rozlehlé náměstí, na němž se nacházelo rušné tržiště. Ten výjev tak připomínal lecjaké lidská města, až to bylo zarážející.

„Netušil jsem, že elfové mohou být mezi sebou tak odlišní, jako je to možné spatřit u některých lidských království,“ přiznal zamyšleně Akael při tomto pohledu.

„A to jsi z Talnaku ještě pořádně nic neviděl,“ upozornil ho na to s úsměvem Merik a zatočil za Nukou do postraní menší uličky sousedící s náměstím.

„Jsme tady,“ zvolal nadšeně starý elf, který se zastavil už u prvního rohového domu. „Buďte tu jako doma,“ vybídl je a odemkl dveře dvoupodlažní budovy jen nepatrně menší než většina ostatních domů v okolí. Na rozdíl od ostatních však byla daleko více zdobená a jevila se honosněji. Vybavení vnitřku odpovídalo svému zevnějšku. Do skromného elfího stromového příbytku mělo toto místo značně daleko.

„Děkujeme za vaší pohostinnost,“ za všechny mu zdvořile odvětil Merik a vstoupil dovnitř jako první.

„Pokoje naleznete v horním patře. S jídlem si nemusíte dělat starosti, bude vám doneseno vše, oč bude požádáno,“ ubezpečil je, zatímco sledoval, jak dovnitř vcházejí ostatní. „Ubytujte se a odpočiňte si po tak dlouhé cestě, co máte jistě za sebou. Brzy za vámi dorazí služebná, nebojte se ji o cokoliv požádat. Po dobu, co budete zde v Turare, postará se o vás. Já vás teď opustím a půjdu zařídit svolání Rady. Zítra se za vámi zastavím a budu vás informovat o tom, kdy vás Rada bude očekávat,“ oznámil jim ještě a opustil je.

Akael neváhal a rovnou se vydal po schodišti nahoru jako první. S nemalým zklamáním zjistil, že se v prvním patře nachází pouze jen malá krátká chodba a dvoje dveře. Vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Pokoj byl obrovský, vybavený obdobně jako běžné ložnice v lidských královstvích. Celému prostoru dominovala uprostřed velká manželská dvojpostel.

Zabrat si ji pro sebe se mu zdálo jako velmi lákavé, ale nejprve se chtěl podívat i do druhé ložnice. Jak velká byla, zjistil hned posléze. Druhý pokoj byl obdobně veliký a i vybavený jen s jedním rozdílem a to tím, že v něm byly dvě oddělené jednolůžkové postele a jednu z nich si už Vilai zabíral pro sebe. Otočil se tedy a zamířil zpátky, ale narazil na zamčené dveře.

„Meriku!“ zavolal naštvaně, ale marně. Zespoda už zaslechl jen klapnutí vchodových dveří. Strýc byl bez jediného slova pryč. S pocitem marnosti se tedy vydal opět do druhé ložnice a na prázdnou postel shodil své věci.

„Tenhle pokoj je můj!“ zostra se na něj obořil Vilai jen co zaznamenal, co Akael dělá.

„Pozdě, teď je náš, ten druhý si totiž zabral Merik sám pro sebe. A jestli se ti to nelíbí, můžeš si jít stěžovat jemu, ale upozorňuji tě, že právě odešel a je těžké říct, kdy se vrátí,“ upozornil ho, zul se a s hranou spokojeností se natáhl na právě zabranou postel.

Zdálo se, že se Vilai nadechuje k tomu, aby něco řekl, ale nakonec si to na poslední chvíli rozmyslel a bez jediného slova rázně vypochodoval z místnosti nezapomínaje za sebou naštvaně silně prásknout dveřmi.

Akael se podrážděně zpátky posadil. Měl toho jeho chování akorát tak dost. Toto byla ta poslední kapka. Díky Merikovi už byl trochu naštvaný a teď se to jen dovršilo. Nerozuměl tomu, proč se jeho strýc tak obával mu oznámit, že na sebe nesmí nechat nikdy seslat jakékoliv přeměňovací kouzlo. Nebylo to sice nic příjemného, někdy v budoucnu mu ztráta této schopnosti může třeba chybět, ale jako nějakou velkou tragedii to neviděl. Řada kouzelníků nevládla magií v tomto směru natolik, aby sebe či někoho jiného alespoň pouhou změnou barvy vlasů dokázali přeměnit a také byli živí, tak co? Spousta lidí se dokáže bezvadně se zamaskovat či si trochu poupravit vzhled i bez použití magie. Nechápal tedy Merika, proč mu o tom už dávno neřekl nebo dokonce sama Meleny? Kdyby to jeden z nich udělal, mohlo by se předejít tak tomu jinak bezdůvodnému dnešnímu incidentu na lodi, co se odehrál. Jediné, čemu to mlčení pomohlo, bylo tomu, že na něj Vilai byl naštvaný snad ještě víc než předtím ač za toto on sám nikterak nemohl.

Rozhodnut tomuto všemu udělat konečně přítrž se to vydal rázným krokem z ložnice za Vilaiem. Nemusel ho hledat ani nikterak dlouho. Nacházel se v hlavní místnosti o patro níž u krbu a právě se v něm snažil rozdělat oheň. Takovouto příležitost byl připravený žádným způsobem nepromarnit. Bez jakéhokoliv upozornění či dlouhého úvodu na něj začal mluvit. Už se nemínil doprošovat šance, aby mu dovolil to všechno vysvětlit.

„Nemohl jsem přijít, protože jsem přes osm staletí spal,“ zvolal, zatímco přecházel místnost k němu.

Vilai se zaskočeně otočil a napřímil se. S nevírou na něj hleděl neschopen jediného slova.

Akael neváhal a pokračoval plynule dál. „Když si Aka brala Lorika, rozhodla se uzamknout některé ze vzpomínek, které se týkaly toho, že přirozenější a příjemnější pro ni bylo mužské tělo a pak ještě tebe. Lorik si totiž nepřál, abyste se kdy ještě viděli. S těmito vzpomínkami se k tomu neúmyslně musela vzdát i vzpomínek na Akoiho. Byl nečekaně s tím vším až přespříliš úzce spjat. Dokonce i zapomněla na svůj dar mluvení a ovládání ptáků a zvířat, která jsou spojena s magií vzduchu. Ač nechápu jak, nějak tu schopnost měla jednoduše spojenou s tebou. Chybějící místa pak nahradila falešnými poupravenými vzpomínkami. Ten zásah byl tak radikální a veliký, že díky tomu, že to ještě na vrch toho celé provedla v okamžiku svého svatebního obřadu, vyvolaná silná magie rozštěpila její osobnost ve dví. Ona i já už jsme od tohoto dne nebyli víckrát jedna a ta táž osoba. Hluboko uvnitř ní jsem tvrdě spal zcela odříznutý od světa. Procitl jsem až v okamžiku po Lorikově smrti, kdy tuto ztrátu Aka neunesla. Odemkla má pouta a odešla ve svém žalu za ním. Z celých těch staletí jejího života s Lorikem si pamatuji pořádně jen pouze poslední měsíce. Ze všeho ostatního mám jen kusé zamlžené, neosobní, útržkovité vzpomínky. Jen, co mi bylo přenecháno tělo, vydal jsem se bezprostředně za Meleny se nechat přeměnit a říct jí o tom, co se stalo, a pak rovnou do Ostorie pohřbít v Aksumu Lorikův prach. Ještě týž den jsem se vydal za tebou. Díky tomu snad chápeš, že opravdu dříve jsem za tebou přijít nemohl,“ dořekl s úlevou, že ho elf nechal domluvit. Chápajícího výrazu a porozumění se však ani v nejmenším nedočkal. Vlna zklamání ho tak velmi silně a hluboko zasáhla zcela nepřipraveného.

Vilai ho chvíli nenávistně mlčky propaloval pohledem, pak ho obešel a aniž by se otočil a cokoliv řekl, opustil dům.

Akael na to ztuhle hodnou chvíli hleděl a ještě i nějakou dobu po té, co se dveře na ulici dávno sami zaklaply, konsternovaně na tom samém místě stál. Nechápal to. Vše mu řekl, tak proč? Stále dokola se ptal sám sebe a v duchu si přemílal veškerá svá slova, co řekl, ve snaze se dopátrat odpovědi. A pak mu to konečně po nějaké chvíli i došlo.

Ano, řekl mu sice svým způsobem vše, ale zapomněl na jeden malý, drobný ale o to významnější detail a to ten, že se Aka Lorika nerozhodla vzít ani v nejmenším z lásky a čisté dobrovolnosti.

Nejraději by v ten moment prozření skryl svou tvář v dlaních, ale odolal tomuto nutkání. Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nemohl nic dělat. Na místo toho, aby se to mezi ním a Vilaiem napravilo, tak to svým způsobem ještě zhoršil. Takže si mohl jedině sám pogratulovat. Nemyslel si, že by to mezi nimi mohlo být ještě horší, ale mohlo, jak šeredně se mýlil. Tentokráte se však mohl zlobit jen sám na sebe. Kdyby se méně soustředil na to, co sám říká a na místo toho věnoval větší pozornost svému okolí, mohlo to být celé možná jiné, ale nebylo.

„Tohle bude ještě dlouhá cesta,“ zabručel poraženě sám na sebe a rozhodl se raději jít to celé zaspat. Druhou možností bylo, jít se ještě opít, ale protože se obával toho, na koho by při svém štěstí při té příležitosti k tomu narazil, raději zvolil tu první možnost, při níž též nehrozilo, že mu bude na druhý den špatně.

 

Akaela na druhý den zbudil nečekaně až Merik a podle množství světla brzké ráno už dávno pominulo. Rozhlédl se a ani ho moc nepřekvapilo zjištění, že pokud tuto noc tu Vilai vůbec spal, byl podle pečlivě ustlané postele opět dávno pryč.

„Za chvíli jsem dole,“ vyhnal strýce z místnosti ve snaze si dopřát chvíli na to, aby se rozkoukal a trochu vzpamatoval.

Když dorazil konečně po nějaké chvíli do spodní části domu, nalezl Merika jak na něj už netrpělivě čeká. Vilai tu byl také, ale ten jeho přítomnost okázale přehlížel a na pozdrav dobrého rána vůbec nereagoval.

„Rychle se najez,“ vybízel ho Merik. „Nuko pro nás má každou chvíli přijít. Rada se rozhodla narychlo sejít a přijmout nás,“ informoval ho ještě.

Akael při těch slovech na nic dvakrát nečekal. Jedl kvapně s napětím v obavě, že pokud to nestihne muže se lehce stát, že bude zbytek dne hladovět. Neměl sebemenší tušení, jak dlouho muže zasedání Rady trvat. Ulevilo se mu až v okamžiku, kdy pomalu dojídal. Ten moment se stal i chvílí, kdy pro ně Nuko přišel.

„Rada vás již netrpělivě očekává, následujte mě,“ oznámil jim po svém příchodu starý elf a vyvedl je ven. Přešel s nimi náměstí, po celkem široké, patrně po jedné z hlavních ulic města, je dovedl na nedaleké další náměstí, které bylo daleko menší než to předcházející. V čele tohoto prostranství stála doposud největší budova, kterou Akael v Turary viděl.

Bez zastavení prošli hlavními dveřmi do menší vstupní haly a pak následujícími dveřmi do zasedací místnosti. K Akaelově velkému překvapení byla poměrně skromně a jednoduše zařízená. Celému prostoru vévodil půlkruhový stůl, za nímž seděla patnáctka už od prvního letmého pohledu směsice velmi starých žen a mužů.

„Už je to nějaká doba, kdy ses tu ukázal naposledy Meriku. Povětšinou mezi tvými návštěvami uteče daleko více jar, než opět do Turary zavítáš. Na jednu stranu jsem vskutku rád, že si porušil svůj dlouholetý zvyk, a bylo mi tak ještě jednou dáno se dožít i tvé další návštěvy, ale na druhou stranu musím přiznat, že se mě zmocňují značné obavy. S každým tvým příchodem vždy sebou přinášíš ještě horší zprávy, než byly ty předcházející. Před staletími, jejichž přesný počet, musím-li se přiznat a omluvíš mě, mi už trochu unikl, si za námi přišel přímo jako doprovod Prastarého a pátrali jste velmi naléhavě po bohyni zkázy. Je toto i důvod, proč jsi za námi dorazil i dnes?“ zajímal se jeden z členů Rady usazený přímo uprostřed stolu.

Merik se na letitého elfa velmi nešťastně podíval. „Upřímně mě mrzí, že jsem viděn pouze jako posel špatných zpráv a upřímně bych si přál, aby alespoň pro tentokrát tomu bylo jinak, ale není. Bohyně zkázy není přímým důvodem, proč jsem se dnes sem před vás rozhodl předstoupit, ale její činy jsou to, co mě sem svým způsobem v jistém pohledu zavedlo.

Emoi, bohyni zkázy, jsme s Prastarým nakonec nalezli po neúspěšném pátrání zde na Talnaku na Sarmatu mezi trpaslíky pod jiným jménem, kde se stala jejich novou bohyní. Náš příchod však byl natolik na toto území neopatrný, že jsme se hned zpočátku dostali do pasti a byli jsme bohyní zkázy uvězněni. Byli jsme drženi po tři staletí odděleně bez sebemenší šance na útěk. Mě se nakonec za pomoci vlčího boha, jež se nakonec rozhodl podporovat naší stranu, podařilo osvobodit, ale tou dobou byl už Prastarý v držení Fumira a je někde zde na Talnakském kontinentě. Mé informace podporují i zvěsti, co jsem po svém příchodu do vašeho města, měl možnost zaslechnout. Prastarý byl krátce spatřen v zajetí boha válek v jednom z Plaeoranských přístavů.

Již dávno bych se po těchto stopách vydal, ale byl jsem vtažen do války, kterou bohyně zkázy na Sarmatu rozpoutala. Až po té, co byla jednou provždy definitivně poražena svou sestrou Akaou bohyní naděje, jsem se mohl vydat Prastarému na pomoc.

Boha války už několik měsíců nikdo nespatřil, což sice svádí mnohé k domněnkám o mylnosti informací jeho přítomnosti zde na Talnaku, ale opak je pravdou. Nasvědčuje to o skutečné nebezpečnosti jeho plánů. S Prastarým v jeho rukách má konečně moc a možnost nalézt spojence a splnit si tak své prastaré sny o vyhlazení elfů. Věřím, že touto dobou už dávno v Noční říši nalezl pro své plány potřebné spojence. A proto jsem zde, varovat vás a požádat vás o pomoc při záchraně Prastarého. Věřím, že ještě není pozdě zajistit pokračování příměří s nočními elfy. Jejich důvěra v něj nikdy nebyla velká. Vždy se obávali, že pokud by mu pomohli, obrátil by se nakonec proti nim. Což já osobně věřím, že by vskutku i udělal.

Věřím, že s vaší pomocí, se nám noční elfy podaří přesvědčit, že na tomto se stále nic nezměnilo a zabránit tak případné válce, po které tak Fumir už dlouho prahne,“ na závěr je Merik naléhavě žádal a netrpělivě začal vyčkávat na jejich reakci.

„A představíš nám ty, jenž jsi sebou provedl mágu Meriku?“ zajímal se po krátké odmlce týž elf.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost a zapomnětlivost,“ kajícně pronesl Merik. „Tento mladý muž po mém boku je můj synovec Akael,“ představil ho a ponechal radě prostor na reakci, která se podle očekávání též i dostavila.

„Neskrývá před námi svou moc. Moc, jenž se i tobě samému vyrovná. V jistém směru nečekané, ale při úkolu, jenž sis tak uzmul nikterak neočekávané. A ten druhý?“ pronesla jedna z trojice elfek, jež byli součástí Rady.

„Je mi ctí vám představit Vilaie Talomského, Ostoriánského naslouchajícího,“ představil elfa, který stál po jeho druhé straně.

Někteří z rady zlehka přikývli a nastalo po nějakou dobu opět zdánlivé ticho. Akael odtušil, že se s největší pravděpodobností mezi sebou telepaticky radí a rozhodují se. Tento odhad se mu potvrdil v okamžiku, kdy opět promluvil nahlas týž elf, co Merika uvítal a pronesl za všechny rozhodnutí Rady.

„Zvěstem, které se k nám donesly, bylo velmi obtížné uvěřit. Teď však litujeme, že jsme se nerozhodli jednat dříve. Tvé poslání je i naším posláním. Prastarý nám pomohl nesčetněkrát a tak je na čase, abychom i my mu to pro jednou oplatili. Uteklo nám mnoho drahocenného času a tak teď už musíme jednat rychle a dále neotálet. Z tohoto důvodu jsme ti schopni dát k dispozici pouze tři sta mužů, které máme zde v Turary okamžitě k dispozici. Není to mnoho, ale pokud bychom svolali další, nějakou dobu by to zabralo a otálet si už déle nemůžeme dovolit. Jedinou útěchou tak může být, že právě tito muži jsou ti nejlepší z nejlepších, co tato zem má. Věříme též, že při vaší cestě i Tarvod bude nápomocen a bude-li nám přáti trochu štěstí, nikdo z nich při tvém úspěchu nebude výrazněji třeba.“

„Kéž by to tak bylo. Děkuji za pomoc, kterou jste nám ochotni poskytnout,“ poděkoval Merik a chystal se odejít.

„Posečkej prosím okamžik,“ poprosil ho jeden ze členů Rady a dal tak na vědomí, že by si s ním ještě rádi promluvili bez Akaelovi a Vilaiovi přítomnosti.

Akael na nic nečekal a opustil společně s Vilaem zasedací místnost Rady. Ten den už Merika ani jeden z nich neviděl.

 

O dva dny později je krátce před polednem navštívil opět Nuka. Podle jeho zářivého úsměvu bylo už předem znát, že nese dobré zprávy.

„Přidáš se k nám?“ zajímal se obratem po slovech na uvítanou Merik.

„Rád,“ připustil starý elf po krátkém zaváhání. „Po jídle se totiž budete muset zabalit a já vás pak zavedu na místo kousek za městem, kde se rozloučíme. Goati už tam na vás čekají, aby vás doprovodili na vaší cestě,“ informoval je rozzářeně.

„Výborně. Rada si vskutku pospíšila,“ ocenil to Merik.

„Když je něco opravdu důležité dokážeme jednat stejně rychle jako jiní,“ vážným hlasem ho upozornil Nuka, kterého se ta poznámka trochu dotkla.

„Víš, že jsem to tak nemyslel,“ snažil se to trochu urovnat Merik, ale podle výrazu elfa se to moc nezdařilo a tak se raději rozhodl svou pozornost zaměřit jinam. „Zvolili jste esvetxe nebo muruny ?“ zajímal se.

„Muruny,“ odvětil Nuka klidně. „Jsou mnohem rychlejší a sám si před Radou zmiňoval, že nám možná dochází čas. Tato volba nebyla tudíž nikterak obtížná. Každý Turarský goat ovládá magii ohně. Je to podmínka toho, aby se jím vůbec mohl stát.“

Merik zadumaně přikývl.

„Neovládám magii ohně!“ naštvaně v ten samý okamžik vybouchl Vilai. „Kdyby se někdo zajímal, už dávno bych to řekl. Jak jste mohli zvolit muruny a na něco tak důležitého se nezeptat!“ obořil se ještě na ně a všechny přítomné počastoval naštvaným pohledem.

„Omlouvám se,“ zaskočeně ze sebe dostal starý elf. Podle toho jak se s Merikem před dvěma dny bavil, vůbec nevyznělo, že by měl být s muruny nějaký problém.

„To je pořádku,“ snažil se ho Merik uklidnit. „Už jsem nad tím předem přemýšlel a tak se mi podařilo po krátkém přesvědčování Akoju přemluvit, aby si letěl na ní.“

Vilai si ho změřil pohledem. Bylo na něm vidět, že se mu to vůbec nezamlouvá, ale neodvážil se to nahlas vyslovit. Jít do křížku s Merikem se mu evidentně nechtělo a tak danou situaci tedy přijal s neskrývanou osobní nespokojeností.

Akael to celé mlčky sledoval a raději se nikterak nezapojoval. Doposud ho jen mrzelo, jak se po jejich shledání Vilai k němu chová. Teď však nakrátko skutečně dokonce zalitoval, že ho přesvědčil, aby se přidal k jejich výpravě snažící se zachránit jeho otce. Na začátku něco takového ani v nejmenším nečekal, že bude cítit, ale stalo se. Zlobit se na Vilaie i přes to nedokázal, ale pocitu smutku se ubránit nedokázal. Zpočátku toužil po tom, aby se to mezi ním a Vilaiem napravilo. Přál si, aby byli opět přáteli jako kdysi. Teď si byl však jist dvěma věcmi a to, že to mezi nimi už nikdy nemůže být stejné, jako to kdysi bývalo a tím druhým bylo, že už možná ani po něčem takovém netoužil. Touha vše napravit se právě neadekvátní reakcí Ostoriánského naslouchajícího na informaci o murunech definitivně rozplynula. Teď už jen skrytě doufal, že ho Vilai bude i nadále okázale přehlížet stejně, jak to činil i poslední dny. Obával se totiž, že pokud by se Vilaiúv postoj nečekaně změnil, že by on i přes to všechno ho přehlížet jednoduše nedokázal, ač by i třeba sám chtěl.

Komentáře   

0 #3 Snake 2018-04-09 09:54
Ahoj
Tak tato kapitola se četla sama. Popravdě ji mám přečtenou čtyřikrát - pokaždé jsem se do ní začetl a pak zjistil, že jsem na jejím konci.

Snake
Citovat
0 #2 Hana 2017-12-29 09:12
Ahoj jaké milé překvapení :-) . Už čtvrtina? :o To to utíká. Jsem zvědavá jak to bude dál. Pěkný Nový rok vám přeji a hodně inspirace a chuti do psaní dalších kapitol
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-12-28 20:48
Děkuji Hance za její komentář k minulé kapitole a věnuji ji tímto i tuto.
touho kapitolou máme za sebou čtvrtinu příběhu. To to letí, co?
Příští můžete očekávet někdy ke konci ledna. Po té se to u mě snad s časem trochu zlepší a kapitoly se snad budou po té oběvovat opět o něco častěji.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla