Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 1 – Přeměna

 

Meleny jako i každá předcházející rána v posledních týdnech vyšla ještě před snídaní z domu a rozhlédla se po okolí. Někdy tu stávala jen kratičkou chvíli, než zpátky zašla dovnitř. Jindy zas hodnou chvíli prohledávala obzor, jestli něco přeci jen nezahlédne. Viděla nejednou v dálce poletovat draky, ale ani v jediném případě to nebyli ti, na které čekala.

Dnes neměla moc náladu tu dlouho postávat. Měla hlad a toužila se už jít najíst. Večer neměla moc chuť k jídlu a teď si to tudíž vybíralo svou daň. Stoupající nervozita a napětí jí začínali čím dál tím více znepříjemňovat život. Daň za svůj dar. Tak to brala, obzvláště když ve svém případě porušovala základní pravidlo věštců a proroků říkající, že nikdy by se nemělo pátrat ve své budoucnosti, jinak se to neobejde bez následků a nejenom proto, že by se pak dotyčný mohl dovědět něco, co by nejraději sám nikdy nevěděl. Ona sice ve své budoucnosti nikdy nepátrala úmyslně, ale to jí i přes to neomlouvalo a nezbavovalo jí to tak tíhy tohoto vědění.

Letmo se rozhlédla a už se otáčela zpátky dovnitř, když tu jí s mírným opožděním došlo, že přeci jen něco možná zahlédla. Zastavila se tedy a obrátila se tím směrem. Trochu si zostřila zrak v maximální možné míře, co jí její téměř mizivé nadání v magii mysli dovolovalo a lépe si ten malý tmavý bod na obzoru lépe prohlédla. Z úst jí uniklo tiché posmutnělé povzdechnutí.

Přilétali. Sice na takovouto dálku nedokázala vidět kohokoliv, že by seděl na hřbetě draků, ale vzhledem k tomu, že šlo o mořské draky, nebylo pochyb. Byli dva a přilétali ze severovýchodu, jehož směrem neleželo nic jiného než pevnina Zansijalu, což rozhodně nebyl směr, odkud by se jinak mořští draci do Darkoi dostávali. Spatřit tyto draky tak daleko nad pevninou nebylo rozhodně za jakýchkoliv jiných okolností možné. Nebylo tudíž pochyb, dnešek byl tím osudným dnem. Byla na to připravená? Neměla tušení, ale něco uvnitř ní říkalo, že na něco takového by se stejně asi stěží kdy připravit šlo.

Nevěděla, jestli má na ně čekat venku anebo vevnitř. Ale po té, co zjistila, že nedokáže své tělo přimět k jedinému pohybu, přestala to řešit a mlčky jen tedy hleděla, jak se draci postupně blíží k ní.

Těsně u domu zastavili na místě ve vzduchu a s dostatečnou obezřetností přistáli kolmo dolů na malém prostranství kousek od ní.

První, jehož tvář Meleny spatřila, patřila Merikovi. Zlehka se na ní usmál, ale i přesto jeho tvář nepozbyla jinak na své vážnosti. Ladným pohybem sesedl a sklouzl se po bledě modrém těle draka dolů na zem. Jeho chůze po dlouhé cestě sice nebyla už tak elegantní, ale i přesto byla dost jistá natolik, aby si to bez sebemenšího zaváhání zamířil přímo k ní.

„Ráda tě vidím Meriku,“ pronesla k němu s neskrývaným štěstím a objala ho. Už tomu bylo dávno od doby, kdy ho viděla naposledy. Sice i přes veškerý svůj velký dar neměla tušení, co se s ním přesně v posledních staletích dělo. Jen věděla, že to nebylo nic dobrého vhledem k tomu, že její vidění byla k jeho osobě delší dobu úplně slepá. O to víc se o svého prastrýce tedy bála.

„I já tebe Meleny,“ odvětil jí mezi tím, co jí její objetí na chvíli opětoval, než se od ní posléze odtáhl. „V pořádku?“ starostlivým hlasem se zajímal.

 „V rámci možností,“ odvětila mu, načež si tím vysloužila od něj zkoumavý pohled, kterým jí celou počastoval. Ale ať došel k jakémukoliv závěru, nechal si to pro sebe.

Až teprve teď se Meleny podívala na ženu s nepřirozeně černými vlasy stojící k ní zády. Mluvila evidentně s drakem, na kterém přilétla, a něco s ním domlouvala. Když skončila. Oba mořští draci se vznesli a ponechávající si nadále své sedla po krátkém zavětření  si to neomylně zamířili nejkratší cestou k oceánu.

„Zítra se pro nás vrátí,“ pronesla k Merikovi po té, co se otočila.

Až teprve teď jí mohla poprvé Meleny pohlédnout do tváře a nalézt tak pro ni tak známou tvář své matky. Až na tu barvu vlasů vypadal úplně stejně, jak si ji pamatovala. Bylo to však jen klamné zdání. Ty šedivé oči, ač patřily sice jí, na ní se koukaly jinak. Takto na ní matka nikdy nehleděla.

Jen na krátko se jejich pohledy střetly, ale i tak to stačilo natolik, aby si byla Meleny zcela jistá, že veškerá její tušení a vidiny byly zcela naplněny. Obratem jí zavládl smutek, kterému se nedokázala nikterak ubránit. Počítala s tím, snažila se s tím předem smířit, ale i tak nedokázala po tom všem v tomto okamžiku zabránit pár slzám, aby jí nestekly bez jakékoliv kontroly po tváři.

Ani jeden z nich se neměl k tomu, aby promluvil první.

„Nepůjdeme dovnitř? Cesta byla dlouhá a náročná a upřímně nejsem zrovna už nejmladší a tak, pokud by to nevadilo, rád bych se posadil,“ pronesl Merik ač zrovna tak nutně si sednout právě nepotřeboval. Po pravdě by si raději trochu postál nebo se dokonce i prošel, ale za daných okolností to bylo to poslední, co by si právě mohl dovolit.

Meleny se tou nadnesenou otázkou konečně trochu vzpamatovala. „Omlouvám se. Pojďte dál,“ vybídla je a zamířila dovnitř ke kotlíku visícího nad ohništěm. „Máte hlad? Nedali byste si trochu polévky?“ zajímala se, aniž by se za nimi otočila a vůbec nečekajíc na odpověď jim začala do misek nalévat vařící se polévku. Dělala ji už včera, ale když ji měla konečně hotovou, neměla už vůbec hlad a ani se ji nedotkla. Než vyšla dnes ráno ven, zapálila pod ní oheň, aby ji trochu přihřála. Nakonec to dopadlo tak, že jí málem připálila.

„Rádi,“ vděčně přijal za oba Merik a jako první se natáhl po nabízené vrchovaté misce postavené před něj na stůl.

Na krátký okamžik se zdálo, že si i žena polévku umístěnou před sebou vezme a už se i pro ní začala natahovat, ale v půli pohybu se zarazila a s lehkým zavrtěním hlavy nakonec odmítla a stáhla se. Zpátky se postavila, nehledě na to, že teprve sotva dosedla, obešla stůl a přešla k nejbližšímu oknu a zahleděla se z něho ven. „Mrzí mě to Meleny,“ krátce pronesla. Chtěla toho říct daleko víc, ale nalézt ta správná slova, nebylo vůbec snadné.

„Já vím Akaeli,“ pronesla pro sebe až překvapivě klidným hlasem Meleny.

Černovlasá žena se při vyslovení toho jména zaskočeně s trhnutím otočila za ní. „Jak?“ s údivem ze sebe dokázala pouze dostat.

„Ten, jenž v okovech uvězněn tak dlouho spal, zbuzen bude jest, až dva draci přes oceán přenesou je v dlouhý let. Smrt čeká tam mnohých jest, aby se pouze jeden vrátil zpět,“ odcitovala slova své první věštby, kterou kdy v životě vyřkla.

„Jak dlouho?“ na žádnou delší otázku se stále Akael nezmohl.

 „Krátce po té, co jsem jako dítě z toho okna tehdy viděla přilétat ty dva draky, co tam ve skutečnosti tehdy ještě nebyli,“ zavzpomínala Meleny a pak se zarazila. „Tedy jestli si na to vzpomínáš?“ s dodatkem se ujišťovala.

„Překvapivě na toto si vzpomínám. Od svatby tvých rodičů až do okamžiku příletu těch dvou mořských draků do Amatasu mi po tvé matce moc vzpomínek nezůstalo a to málo povětšinou, co mi zbylo, mám ke všemu jako by zahalené v lehké mlze a oproštěné o veškeré emoce. Dalo by se tedy zjednodušeně i říct, že mi z tohoto období byly ponechány více méně pouze získané vědomosti a informace. Krom pár světlých okamžiků nemám ani tušení, co tvá matka dělala a zažila. Překvapivě si však na první moment projevení tvého daru magie času jako jednu z mála věcí vzpomínám. Možná je to v tomto případě právě proto, že si ho tvá matka vybavila v okamžiku, když z toho okna viděla ty dva draky přilétat k nim a od jejího následného odletu na Sarmat si už vzpomínám na vše. S největší pravděpobností to má asi celé spojitost s proroctvím tvého pradědečka. Takže už od raného dětství jsi věděla, že až přiletí ti draci, tví rodiče zemřou?“ trochu vyděšeně se jí po svém přizvání ještě obratem zeptal.

„Ne tak docela. Uběhla ještě velká řádka let, než mi to celé došlo,“ ujišťovala ho.

„Proto si jednou tak náhle odešla sem a zůstala tu?“ zajímal se.

„Ano, ale nebyl to jediný důvod,“ trochu neochotně připustila Meleny. Váhala jestli mu má říct skutečně všechno, nechtělo se jí, ale Akael rozhodl překvapivě její dilema za ní.

„Lorik to věděl, že? Když odlétal na Sarmat, mluvil o posledním velkém dobrodružství. Věděl, že se odtamtud on a ani Aka s největší pravděpodobností živí už nevrátí.“

Meleny zlehka přikývla. „Ti draci mi tehdy nedávali klid. Často jsem u toho okna v té době sedávala a bez ustání přemýšlela, jaký význam ti draci mohou mít. Až nakonec jednou to nečekaně přišlo a já vyřkla tu věštbu právě v okamžiku, kdy stál shodou okolností otec u mě. Vzpomínám si, že se tehdy tvářil hodně vyděšeně a žádal mě, abych si to nechala pro sebe a nikdy o tom s nikým nemluvila. Naléhal na mě tak dlouho, dokud jsem mu to opravdu neslíbila, i když jsem tehdy nerozuměla vůbec tomu, proč to po mě chce. Odpovědi se mi dostalo až o dlouhou řadu let později jako dospělé. Jednou po velmi dlouhé době za námi přicestoval dědeček s Merikem a nějak u jedné z večerních debat přišla nečekaně řeč na válku s Achanmory. Ten hovor byl velmi zvláštní. Zdálo se mi, jako by si to matka pamatovala celé úplně jinak, než se to ve skutečnosti stalo. Jasně do očí bijící nesrovnalosti se však překvapivě nesnažil nikdo opravit. Váhala jsem, s kým si mám o tom promluvit, ale nakonec jsem na druhý den zvolila Merika. Díky tomu, že mi prozradil, jak se to za války celé ve skutečnosti odehrálo a proč si vlastně máma otce vůbec vzala, došlo mi toho daleko víc a to i včetně významu té věštby. Neřekla jsem mu o ní a do dnešního dne ani nikomu jinému, jak jsem otci tehdy slíbila, a to včetně Dachose. U jeho osoby jsem však vždy měla zvláštní pocit, že i přesto to to sám ví.“

„Je to možné. Když jsem neměl na vybranou a musel jsem se jím nechat přeměnit zpátky na ženu, abych získal pomoc větrných draků, donutil jsem ho slíbit, že až bude po všem, přemění mě zpět. Slíbil mi to neochotně s tím, že pokud tu nebude on, zajistí, abych tu naleznul někoho, kdo to bude moci udělat za něj,“ zavzpomínal Akael. „Proto jsi tu zůstala i po jeho smrti?“

Meleny krátce přikývla. „Nejenom proto, ale toto byl ten hlavní důvod.“

„Tvá matka to nikdy nedokázala pochopit. Nemohla. Ve snaze vyhnout se dlouhému bolestnému smutku, nenávisti a vnitřnímu nepohodlí, když si tvého otce brala zamknula v sobě veškeré své city a vzpomínky vztahující se k Vilaiovi a svou touhu být raději mužem než ženou. Nevědomky to však sebou vzalo i mnohem víc. Včetně i samotné existence Akoiho. Tím defacto rozdělila svou osobnost ve dví. Kdyby to však neudělala, s největší pravděpodobností bych tu ale teď zas nebyl já,“ celé jí to Akael objasnil. Ona se před ním rozhodla nic netajit a tak on před ní nic nezatajoval, ač možná jí tou pravdou i trochu zraňoval.

„Chybějící místa ve vzpomínkách si pak Aka podvědomě doplnila sama falešnými vzpomínkami,“ doplnil Merik spíše pro Akaela než pro Meleny. Ta už to díky němu dávno věděla. I když doposud šlo spíše jen o domněnky, jejichž správnost Akael obratem potvrdil souhlasným přikývnutím.

„Už jsem se pomalu začínal bát Meriku, že jsi přišel o řeč,“ rýpl si do něj žertovně Akael na jehož tváři se poprvé od okamžiku svého osvobození objevil skutečně od srdce upřímný úsměv.

„Toto je příliš vážný rozhovor mezi vámi dvěma, než abych se do něj jen tak pletl,“ upozornil ho a vyměnil svou prázdnou misku za tu Akaelovu a pustil se opět s klidem do jídla.

Akael znovu zvážněl. Mohl sice o to požádat už dávno cestou Merika, ale právě díky té zmiňované přísaze, tak neučinil. „Přeměníš mě Meleny, prosím? Byl bych rád, kdyby jsi to udělala ty. Pokud ti to však přijde nepříjemné, nebo by si to dělala pouze z důvodu přísahy Dachosovi, nechci to po tobě žádat,“ dal jí možnost z celého toho vycouvat.

„Stejně jako ty jsi nepřiletěl jenom sem, abych tě přeměnila, tak ani já tak nechci učinit jen z jediného důvodu. Ano, sice zatím takto mohu hledět do tváře své matky, ale ona tam uvnitř už dávno není. Obelhávala bych jen sama sebe, pokud bych si to myslela. Odešla s otcem a nelze to vrátit zpět. Nutit tě tak si toto její tělo ponechat, by bylo ode mne ke všemu kruté. A nepomohla bych tím nikomu, ani sobě ne. Ke všemu tady nejsem ani jediná, v jehož silách je toto učinit. Díky tomu svým odmítnutím bych ani o moc více času strávit s tváří své matky nedostala. Je mi tedy ctí, že jsi z nás dvou zvolil k tomuto významnému činu právě mě,“ ujistila ho Meleny. „Až budeš připraven, stačí říct.“

„Můžeš začít,“ vybídl ji sebejistě Akael.

„Jsi si jistý? Nechceš se alespoň na to posadit?“ udivovala se.

Akael záporně zavrtěl hlavou. V sedě projít tímto procesem by bylo vskutku lepší, ale chtěl takto ve stoje dopřát Ace důstojný odchod nebo se o to alespoň co možná nejvíce pokusit. Toto bylo minimem, co jí dlužil.

„Tvé rozhodnutí, já jsem tě upozorňovala,“  zkonstatovala suše Meleny a pak se zahleděla na ty černé vlasy. „Chceš si nechat tuto barvu?“

„Ne, raději bych upřednostnil bílé. Nechtěl jsem jenom, aby mě někdo na Sarmatu poznal, když jsem odtamtud odcházel,“ vysvětlil jí a rázem mu při tom došlo, že ač už pěknou dobu spolu mluvili, tak jí doposavad ve skutečnosti neřekl, co se v říši trpaslíků přesně odehrálo. Zaváhal, jestli by jí to neměl raději spíše říci teď, protože potom šlo jen stěží říct, jak na tom po zbytek dne bude. A sdělovat jí to až zítra nebo přes Merika mu přišlo trochu nevhodné, ač sice Merik byl stále rodina jich obou.

Rozhodnout však své dilema Akael nestačil. Plně ponořený do svých myšlenek vůbec nezaznamenal, že Meleny začala kouzlit. Mohutný příval bolesti rozpínající se do každého kousíčku jeho těla byl tak zcela  neočekávaný. Nebylo to však tak strašné a nesnesitelné, jak si to z dětství pamatoval. Pokusil se zcela uvolnit a hlídat se, aby se intuitivně této mocné magii nezačal bránit. A měl pocit, že se mu to celkem i daří, i když ho trochu na druhou stranu znervózňoval fakt, že to dle něj celé trvá nějak moc dlouho. Pořádně soudit však nemohl. Sice už to prodělal dvakrát, ale doposud ani jednou celý proces při vědomí nevydržel. A ani teď se mu přeci jen nakonec začínalo zdát, že to možná i přes veškeré vynaložené úsilí  neustojí. Přes veškerý jeho odpor se mu vědomí nakonec rozestřelo. Překvapivě to však bylo na tak krátkou dobu, že když získal zpátky vládu nad svým tělem, stačil na poslední chvíli zamezit pádu, k němuž se právě schylovalo.

Stejně jak vše neočekávaně začalo, tak i skončilo. Veškerá bolest byla pryč a on se zas mohl opět bez jakýchkoliv obtíží konečně pořádně nadechnout.

Zaplavil ho pocit úlevy. Byl zpátky takový, jaký měl být. Nemusel se dívat do zrcadla, prozkoumávat své tělo rukama, aby věděl, že je vše přesně tak jak má být. Bylo to už tak dávno, kdy se cítil naposledy tak kompletní jako právě teď. A přesto to na druhou stranu pro něj bylo téměř jakoby včera, kdy se musel nechat Dachosem přeměnit na ženu.

„Potřebuješ pomoc?“ zajímala se starostlivě Meleny, jen co dokončila svá kouzla a nadále sledovala Akaelův vrávoravý postoj.

„To je v pořádku,“ ubezpečil jí a velmi pomalým krokem přešel k židli, kterou mu Merik přistrčil zatímco se zvedl, aby si šel sám přidat.

„Ráda tě konečně poznávám strýčku Akaeli,“ pronesla hřejivým hlasem Meleny, jen co se usadil a ona ho mohla přestat zezadu nenápadně jistit.

„I já tebe Meleny,“ pronesl a roztáhl ruce v nabídce na objetí, které bylo posléze i ženou přijato. Byl skutečně šťastný, že to Meleny vzala takto a nekoukala na něj s výčitkami ani s nenávistí.

„To už je třetí Meriku. Nemysli si, že tě celou dobu nevnímáme. Doufám, že si nechal i něco pro nás,“ podotkl Akael s hraným káravým tónem.

„Neměl jsi odmítat, když se ti nabízelo,“ upozornil vážně Merik, ale na jeho tváři se objevil široký úsměv.

„Je tam toho dost,“ uklidňovala ho Meleny a nalila jak pro sebe tak i pro něj. Úplně díky tomu všemu zapomněla jaký měla už od počátku ve skutečnosti hlad. Začala jíst a po chvíli se i po troše váhaní s opatrností přidal i Akael.

Na krátkou chvíli zavládlo ticho, které jako první přerušil Akael. Ač měl skutečný hlad, nějak po té prodělané přeměně nebyl schopen moc jíst. S obavou, že kdyby snědl byť jen o lžící navíc, neudržel by to v sobě, musel si nechat více jak polovinu misky polévky na později.

„Tvůj otec zemřel jako hrdina Meleny. Nebýt jeho objeti, nevyhráli bychom,“ pronesl po troše váhání Akael. Nějak si nebyl pořádně jist, jak by s tím vším co měla Meleny plné právo vědět, má začít.

„Vždy jsem na něj byla hrdá, ale i zároveň jsem mu nedokázala odpustit to, co tobě a matce udělal,“ přiznala mu Meleny trochu zdráhavě.

„Když umíral na magické vyčerpání Ace v náručí, žádal jí o odpuštění. Dala mu ho i já jsem mu vnitřně už odpustil a ty by si měla také. Kdyby tehdy na tvé matce nevymohl tu svatbu, nebyl bych tu. Svým způsobem vlastně asi ano, protože já i Aka bychom byly stále jednou osobou, ale bylo by to jiné. Hodně jiné. A přede vším by si k tomu tu nebyla ani ty a vše by se odehrávalo tak úplně jinak, že by Emoi klidně mohla být i tou, kdo zvítězil. Vše se stalo tak jak mělo a já věřím, že ani Aka s Lorikem, kdyby měli tu možnost vrátit vše zpět a udělat jisté věci jinak, tak by i přesto neměnili,“ ubezpečil jí Akael.

„Jsi si jistý?“

„Naprosto,“ pronesl pevným hlasem.

„Pokusím se také, ale moc by mi k tomu možná pomohlo, kdybych věděla, co se všechno na Sarmatu přesně stalo. Vize mi prozrazují mnohé, ale nikdy pořádně nic konkrétního a k to mi ani neřeknou jestli to, co mi naznačili, se ve skutečnosti i opravdu odehrálo,“ podotkla po pravdě Meleny.

„Kdyby Akael nezačal od konce, už dávno by jsi možná věděla víc,“ vložil se do toho Merik a trochu káravě se na Akaela podíval. A raději se do vyprávění pustil sám. Začal s tím jak se s Talnierem vydali při svém pátráni po Emoi na Sarmat. Jak padli v Tryhonu do pasti a co se s nimi dělo dál. Akael se po takto už započatém vyprávění ujal dál slova, aby Meleny pověděl, co se dělo na Sarmatu dál po Merikově zajetí. Postupně se ve svém vyprávění střídali a vzájemně doplňovali až do samotného konce.

Meleny po většinu doby tiše seděla a poslouchala je. Jen vzácně se na něco zeptala, aby to lépe pochopila či se jen ujistila, porozuměla-li tomu dobře.

Čas jim tak rychle utíkal a když skončili konečně s vyprávěním, byl Akael tak unavený, že se omluvil a odebral se do hostinského pokoje vyspat nestaraje se o to, že je odpoledne teprve stěží ve své půli.

 

Když následující ráno sešel Akael dolů, nalezl Meleny usazenou u snídaně s velkým cestovním vakem položeným u jejích nohou.

„Dobré ráno,“ pozdravil jí a posadil se naproti ní. „Poletíš s námi?“ zajímal se. Na toto téma, než šel spát, se včera nedostalo.

„Teď už mě tu nic nedrží. Nadešel čas, jít dál,“ zkonstatovala zamyšleně a upila bylinného odvaru na posilněnou, který jí příjemně zchladl během doby, kdy si balila. „Kam poletíme?“ zajímala se.

„Do Talomy, ale stavíme se cestou nejprve předtím v Aksumu,“ informoval jí stručně. Toto téma rozebírat ještě před jídlem se mu moc nechtělo.

Meleny však tato informace stačila. Věděla, jak důležitý Aksum pro otce byl. Lehce si tudíž dokázala odvodit účel této cesty. „Merik ještě spí a já než poletíme, potřebuji se však stavit ještě u Varkora a rozloučit se. Nechceš jít se mnou?“

„Varkor?“ zarazil se Akael.

„Překvapivá shoda jmen. Současný vládce větrných draků zde v Darkoi se jmenuje stejně jako ten, se kterým jsi se tu střetl. Varkor Veliký, jak mu teď říkají, je od války s achanmory držen až pomalu v posvátné úctě. Je natolik stále obdivován, že nejednou proto někteří draci dali jeho jméno svému potomkovi v naději, že dosáhne stejné velikosti,“ vysvětlila mu s úsměvem.

„Pokud je tomu tak, rád se tam s tebou podívám,“ přislíbil jí Akael a pustil se do připraveného jídla. Když dojedl, Meleny se na něj netrpělivě podívala.

„Půjdeme? Bude lepší, když nás oba přemístím. Od doby, kdy jsi tam byl ty, se hnízdiště po jednom sesuvu hodně změnilo.“

„Tak do toho,“ vybídl jí s úsměvem a natáhl k ní ruku. Meleny se ho chytila a obratem je přemístila před ústí tunelu.

V naprosté tmě nešli jeskyní nikterak dlouho, než narazili na podřimujícího, velmi starého, stříbrného draka.

„Zdravím tě Varkore. Nadešel čas, abych odsud odešla a tak jsem se s tebou přišla rozloučit,“ pronesla k němu telepaticky Meleny.

Varkor otevřel oči a zvedl hlavu ze země. „Rád tě vidím Meleny,“ pozdravil jí na oplátku a zahleděl se dlouze na osobu, která přišla s ní. „Je mi velkou ctí a nesmírným potěšením, že mi bylo umožněno dožít se dne, kdy mám tu čest se s tebou potkat, Vznešený,“ pronesl a v očích, v nichž doposud bylo možné spatřit pouze hlubokou únavu, se rázem odrážela síla a nadšení.

Akael na něj s překvapením hleděl. Nečekal, že by ho mohl drak poznat. „Vznešenou byla má sestra Aka, já se považuji pouze za mága,“ pokusil se ho zdvořile opravit.

Varkor si ho dál zkoumavě prohlížel. Nějakou dobu trvalo, než opět promluvil. „Svou krev nemůžeš popřít. Jsi tím, kým jsi a není v tvé moci na tom cokoliv změnit, Vznešený. Vzdáti se však svého titulu je tvým právem.

Pomoci od Varkora Velikého jsi se kdysi dočkal, jen když jsi svůj původ přijal. Je zvláštní tudíž se s tebou střetnou teď a zjistiti, že tvé popření sebe sama je zpět. Neočekávané, ale na druhou stranu není  nemožné se tomu divit. Nosíš v sobě hodně bolesti mladý muži. Je mi líto tvých ztrát a všeho co se ti stalo a čím sis musel projít. Zrodil ses a přišel na svět jako jedním a dvěma si se pak magií časem stal. Velmi výjimečné a nevídané. Ale taková tvá osoba vždy byla a asi i bude.

Musím tě však ještě na závěr upozornit, že se mýlíš. Smrtí tvých sester, ještě proroctví tvého děda ani zdaleka neskončilo a  to pro nikoho z nás. Věk bohů ještě úplně tak neskončil a z popela může opět v plné síle povstat, nedáš-li si v pravou chvíli pozor,“ na závěr ho varoval.

„Vynasnažím se dát na tvé rady a varování,“ zdvořile mu s příslibem Akael odpověděl s jistou dávkou nervozity. Ten drak v něm četl, jak v otevřené knize, což nebylo překvapivě dvakrát moc příjemné. Nejraději by odsud okamžitě zmizel a zbavil se tak svého neklidu, který v něm Varkor právě vyvolal, ale vůči Meleny by to nebylo správné. Měla právo na víc, než jen jedinou větu. I tak se však po ní mlčky zoufale podíval, neschopen se ovládnout.

„Pomůžeš nám Varkore?“ zajímala se Meleny.

„Záleží na tom s čím byste pomoci chtěli. Větrní draci už totiž svou krev proroctví přinesli a svůj díl tak osudu splnili,“ upozornil jí stříbrný drak.

„Nechci po tobě, aby ty či někdo další z tvých draků opět bojoval,“ ubezpečila ho a uvedla vše obratem na pravou míru. „Máme před sebou dlouhou cestu do Ostorie a jen dva mořské draky ochotní nás svést ač teď my jsme tři.“

„V tom případě bude mému vnukovi Varorovy velkou ctí pomoci. Je silný a mlád, čest Vznešeného mága Akaela pro něj jistě bude tak.“

„Děkujeme a sbohem,“ popřála za oba Meleny.

„I já vám,“ pronesl.

„Teď můj čas přijít může, už nemá důvod setrvávat dál,“ zaslechli s překvapením ještě při svém odchodu. Podle vyznění bylo zcela jasné, že ta slova už nepatřila jim, nýbrž jemu samotnému. Akael se však neubránil tomu, aby se ještě neohlédl. Starý drak měl už zpátky odloženou hlavu na zemi, zavřené oči a opět spal.

„Zvláštní rozhovor. Chvíli jsem měl pocit, jako by měl dar vidění a pak obratem mluvil tak, jako by tomu tak vůbec nebylo,“ zamyslel se, když svůj zrak opět nasměroval kupředu.

„Nevidí do budoucnosti, ale jen do nás skrz všechny zdi, které si kolem sebe snažíme postavit. Neví nic, co už bychom sami nevěděli,“ opravila ho.

„Nemam dar magie časů, nemohu tak …,“ začal.

„Nebyl jsi tam jediný,“ upozornila ho na sebe.

„Neřekla jsi, že by si měla ještě nějaké další vidění týkajících se nás,“ zavyčítal ji.

„Ne vše by mělo být vysloveno nahlas a ne vše, co mi můj dar ukázal, si i sama uvědomuji,“ odvětila a přemístila se obratem k domu nečekaje na jeho jakoukoliv reakci.

Akael si zlehka povzdechl a sám se také za ní přemístil. Jen, co se kolem rozvlál vzniklý, lehký mlžný opar, spatřil Merika, jak už na něj čeká připravený i s dvojicí mořských draků.

„Mohli jste na mě počkat,“ podotkl na jejich adresu Merik, ale jeho hlas nezněl nikterak vyčítavě.

„Spal jsi,“ odvětila klidně Meleny a zmizela v domě. Když opět vyšla ven, nesla sebou dvě vlněné deky a několik provazů a rozhlédla se. Na obloze se už k nim začala z dálky pomalu přibližovat silueta větrného draka. Předala tedy věci Akaelovi a sama si šla upravit jeho původní sedlo na mořském drakovi.

„Proč výroba sedel skončí vždycky na mě?“ zabručel si pro sebe Akael, ale nikterak se kvůli tomu ve skutečnosti nezlobil. Díky svým zkušenostem, měl už za chvíli hotovo a v sedle Varora větrného draka se zakrátko vznášel na obloze připojující se k už k čekající dvojici.

„V pořádku?“ zajímal se při pohledu na Meleny, která se mu i přes tu nemalou vzdálenost mezi nimi jevila jako velmi smutná.

„Myslím, že se mi bude trochu po tom domě stýskat,“ připustila Meleny a naposledy se za sebe ohlédla dolů na kamenný domek od něhož se už začali nenávratně vzdalovat.

„Nemusí to být nutně naposledy,“ zavolal na ní, aby ho slyšela, ve snaze jí alespoň trochu povzbudit. Sám, jak on, tak i Aka už takovýmito obdobnými loučeními několikrát prošli. Věděl, že to pro ní není právě asi jednoduché. Přeci jen tu prožila větší část svého života a po dlouho dobu to tu nazývala svým domovem.

„Ale je, všechno jednou musí nějak skončit,“ zkonstatovala a dál si Akaela už nevšímala. Mlčky hleděla kupředu na sever, kam právě směřovali, a snažila se nemyslet na to, co je tam asi všechny čeká.

 

Kapitola 2 >