Kapitola 9 – Strom

 

„Dokázala jsem to! Dokázala!“ Kara radostně zvolala, čímž zbudila podřimujícího Berose.

Vlčí bůh pomalu rozlepil oči a podíval se trochu nevraživě na ní. Tak dobře se mu právě spalo.

„Podívej, zvládla jsem to,“ šťastně pronesla a kousek k němu popostrčila kamennou mističku s trochou vody.

Ze svého místaBeros nic neviděl a tak se se zvědavostí nahnul blíž k ní, aby se pořádně podíval. Opravdu, v mističce se nacházely miniaturní dva lístečky ještě slepené k sobě menší, než byla výška hladiny. Díky šeru zacházejícího slunce nebyly pořádně pomalu ani vidět, ale byly tam. „Dokážeš je zvětšit?“ zamyšleně se zeptal a konečně odlepil zrak od té malé rostlinky a podíval se na ní.

„Myslím, že ano. Teď když vím jak skutečně na to, tak by to nemělo být už tak těžké,“ zadumaně mu odpověděla a v jejím hlase byla patná jistá nejistota, kterou se před ním pokusila neúspěšně skrýt.

„Tak do toho,“ vybídl ji.

„Hned?“ podivila se.

„Kdy jindy,“ kousavě ji Beros upozornil. Chtěl být si jistý, že to nebyla jen pouhopouhá náhoda, i když k ní se upřímně právě teď spíše přikláněl.

Karazavřela oči a začala se soustředit.Beros se nehýbal a jen na ni mlčky hleděl. Nechtěl jí dát sebemenší příležitost, aby ze svého případného neúspěchu mohla obvinit jeho.

Dlouho se nic nedělo a pak zcela nečekaně začala rostlinka růst a sílit. Listy se začaly zvětšovat, stonek se změnil na kmen, objevily se malé větvičky a další lístky. Mystička s vodou zmizela a Beros s překvapením zjišťoval, že rostlinu, kterou Kara vykouzlila, není žádná květina nýbrž stromek. Stromek, který se dál zvětšoval. Kořeny, které nemohly být malé, byly zarostlé pevně do podlahy jejich stromového vězení, což nebylo vůbec dobré znamení.

Berose plil děs. Už věděl na, co hledí.

„Stop!“ rázně na ni zakřičel.

Kara otevřela oči a ukončila své kouzlo. V té chvíli byl už stromek stejně tak vysoký jako ona, když klečela. Korunu měl už tak hustou, že jí znemožňoval přímí výhled na Berose a tak si trochu poposedla, aby na něj lépe viděla. Její tvář zářila štěstím, ale Beros její nadšení rozhodně nesdílel.

„Chceš nás zabít! Už takhle tady nemáme dvakrát dost místa a teď je ho tu ještě méně. Chvíli v tom ještě pokračuj a rozmačkáš nás tu. K čemuž asi stejně jednou s největší pravděpodobností dojde,“ zlobil se na ní.

„Nemusíš se hned tak durdit. Místa tu máme pořád více než dost a ke všemu železný strom roste velmi pomalu. Nejpomaleji ze všech, takže se není čeho se bát,“ uzemnila ho. „Víš, že jsem ale čekala od tebe jinou reakci?“ s lehkým zklamáním ještě dodala.

„A co si čekala? Proč právě zpropadeně jsi vybrala právě tohle? Máš rozum?!“ zajímal se, natáhl ruku a otevřenou dlaní nahoru ukázal v prudkém gestu na stromek. Nemohl tomu uvěřit. Dokázala nemožné. Neměla by něco takového vůbec zvládnout. Strom se silnou magií by měl být daleko za jejími schopnostmi obzvláště, když používala jako zdroj magie vody krystal. A to na vrch všeho to vše zvládla jen za pouhých pár dní! Ani nikdo jeho druhu se něco takového nedokázal naučit tak rychle a to už vůbec ne za situace, kdy nebylo použito žádné semeno, jako byl tento případ.

„Zdálo se mi to nejjednodušší možnost, když si chtěl tu rostlinu zvětšit. Ta miska byla skutečně hodně malá. Potřebovala jsem víc materiálu,“ klidně mu odvětila na svou obhajobu, nikterak netuše čeho právě ve skutečnosti dosáhla a tudíž ani tak úplně nerozuměla důvodu, proč se na ní vlčí bůh tolik tak právě zlobí. Vždyť dokázala jen to, co po ni chtěl, ne?

Beros se už nadechoval k tomu, aby ji řekl, že něco takového za daných podmínek by dokázala jen jediná osoba a tou byl jen a pouze sám Talnier, ale nestačil to.

„Víš co? Raději mi už nic neříkej, jsem unavená. Jdu spát,“ oznámila z ničeho nic Kara. Nazlobeně se k němu otočila zády, a lehla si na bok.

Beros sledoval její siluetu, jak ulehá. Víc už neviděl. Šero se mezi tím proměnilo na tmu. Rozhodl se jít také spát, ale spánek nějak nepřicházel. Hleděl do tmy a nemohl nějak usnout. Napadlo ho několik myšlenek, které mu nedávali klid.

Jediným vysvětlením Kařiných schopností bylo, že musela mít mezi svými předky někdo z jejich a to pravděpodobně dokonce samotného Talniera. Odpovídalo by tomu i jejímu nadání pro magii časů a schopnost se tak bravurně a rychle naučit rostlinou magii. Vše by tomu nasvědčovalo, ale byl v tom jeden malý háček. Talniertotiž patřil do skupiny těch, o nichž nikdy neslyšel, že by s někým z dolní říše na svět přivedl potomka. Mohl to sice nějakým způsobem utajit, ale to se mu nezdálo. Neměl takovou povahu, ale to se mohl také plést stejně, jako tak učinil v případě Emoi. Odpověď však na tuto otázku znal jedině Talnier. Doufal tedy, že až bude po všem, dostane se mu tak příležitosti, se ho na to zeptat. S tímto závěrem se Berosovo myšlení posunulo o trochu dál.

Co by Kara dokázala, kdyby měla více než kapku jejich krve? Tedy pokud ji vůbec měla. S tím málem, co měla k dispozici, dokázala zacházet způsobem jako nikdo jiný. Měla přímo unikátní cit pro magii. Nevídané a fascinující.

 

Beros si ani neuvědomil, že vprostřed svého zamyšlení usnul. Došlo mu to, až když byl opět náhle vytržen násilně ze svého spánku. Tentokrát to však nebyl hlas Kary, který by ho probral. I když za ten by byl možná v ten okamžik daleko raději.

Vše se chvělo. Zvenčí dovnitř doléhaly ohlušující tříštivé rány a jasné záblesky světla.

Rozhlédl se a spatřil Karu na místě, kde předtím spala, schoulenou do klubíčka.

„Draci?“ s nevírou pro sebe vydechl, ač pomalu nebylo pořádně slyšet vlastního slova, a pokusil se vstát. Díky otřesům se mu to však moc nedařilo. Posadit se nebylo sice lehké, ale ne až tak těžké jako si po sléze stoupnout na nohy. Po prvním pokusu byl po nadzvednutí jedním otřesem sražen zpátky. Musel se zapřít rukama, aby sebou o zem nepraštil a neuhodil se zezadu do hlavy. S druhým pokusem tedy raději chvíli vyčkal. Když na chvíli silné chvění ustalo, rychle se postavil. Následný, nečekaný otřes, ho málem srazil obratem zpátky dolů, ale díky odhození blíže ke stěně, o nichž se mu podařilo zapřít, to celé nakonec jak takž ustál.

Přidržující se stěny si trochu pomohl se přiblížit ke Kaře, ale zbývající úsek k ní už musel absolvovat volným prostorem. Moc se mu nechtělo, ale musel se k ní dostat. Odpoutal se tedy od stěny a vykročil. Vše se tak třáslo, že namísto kroků však spíše šlo o nahodilé skoky, které jen obtížně kontroloval. Kousek od Kary už ztratil kontrolu úplně a spadl. V kotrmelci se dostal až k ní a svůj pohyb zastavil tím, že do ní vrazil.

Karu ten náraz trochu rozhodil a donutil jí trochu se vzpamatovat. Upřeně ho pohledem sledovala, zatímco si těsně po jejím boku sedal.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se hned Beros. I když však téměř křičel, díky všudypřítomnému lomozu mu nebylo pomalu rozumět.

Elfka váhavě přikývla, pak však zcela ustrnula.

To, co se odehrálo potom, však vůbec nečekal. Z ničeho nic do něj neuvěřitelnou silou a prudkostí strčila a odhodila ho tím o kousek na stranu. Sama obratem skočila za ním. Těsně poté se ozvala ta nejsilnější rána ze všech. Doposud tyto zvuky slýchávali ze stran, ale tato vycházela ze shora koruny jejich stromového vězení.

Koruna stromu pod náporem dračího ohně začala hořet a štípat až se jeho horní polovina s rachotem odlomila a spadla. Stěny jejich vězení zůstali však překvapivě neporušeny. To však neplatilo už pro zbytek. Velké ohořelé kusy dřeva původně pocházejí ze strup jejich celyzačaly padat dolů a jeden z nich i přistál na místě, kde ještě před chvílí seděly.

„A teď se mě můžeš ještě jedno zeptat,“ pokusila trochu žertem pronést Kara.

Beros se však v tu chvíli na ní nedíval. Jeho oči byly upřeny nahoru směrem k odhalené noční obloze a siluetě draka, které právě nad nimi prolétala a měla s největší pravděpodobností na svědomí i zničení železného stromu. Jen co zmizela a mezi tmavými oblaky bylo možné spatřit i část měsíce, Beros se až poté podíval na Karu.

„Pojď, jdeme odsud. Přišla naše chvíle,“ s vážnou tváří ji vyzval a chytil ji za ruku, aby ji pomoh vstát.

Kara se mu však vzepjala a s napůl nepřítomnou tváří k němu varovným hlasem pronesla: „Vyjdeš-li ven, jen k zástupům se přidáš, co nespatří už den.“

„Tady nemůžeme zůstat,“ oponoval ji při pohledu na to, v co se za ten prchavý okamžik proměnila jejich cela, a v duchu zaúpěl. Nepřišla mu zrovna dvakrát moc dobrá chvíle, aby se Kara opět ztratila ve svých vyzích. Sice jim to pomohlo, ale i bez toho si byl jistý, že by dokázal pohotovou reakci i sám zajistit, aby se jim nic nestalo.

„Moc k ničemu ti není, když mocnější ve vzduchu letí,“ odpověděla mu a začala ho táhnout ke kusu dřeva v podobě desky opírající se našikmo o stěnu.

Berosovi se to ani v nejmenším nezamlouvalo a už vůbec mu to nepřišlo jako dvakrát bezpečné místo. Svůj názor se však rozhodl obratem přehodnotit. Nad hlavami jim prolétli minimálně tři draci a pak se ozvala další tentokráte dokonce dojitá rána.

Zbytek stromu byl opět zasažen dračím ohněm.

Dřevo železného stromu dobře nehořelo, ale velmi snadno se pod jeho náporem štípalo. Silné stěny cely štípaly na větší či menší kusy a hořící se rozlétaly všude kolem. Většinou však oheň uhasl na nich dříve, než stačily dopadnout. Jen vzácně po dopadu ještě chvíli hořely, ale nikdy od těchto kousků nevzplálo dál nic dalšího.

„Doufám, že toho nebudu litovat,“ zabručel vlčí bůh pro sebe a nechal se dotáhnout k místu, které pro ně elfka vybrala jako bezpečný úkryt. Nezdálo se mu to, tak mu minimálně velel jeho rozum, ale jeho vnitřní instinkt měl jako Kara opačný názor a tak e s ní tam rezignovaně nasoukal. Jeho šestý smysl mu už tolikrát za života nesčetněkrát pomohl, a když i on mu začal radit, že by bylo lepší se někde schovat, rozhodl se tedy důvěřovat Kaře s výběrem místa. Místa, do něhož se tedy nevešli jinak, než těsně vedle sebe na sebe nalepení a schouleni do klubíčka a i tak to bylo jen tak tak.

Další otřesy a rány s postupem noci pokračovaly a to i včetně jejich železného stromu. Ten byl postupně štípán na kousky, které je postupně začínaly zasypávat. Překvapivě však komůrka, ve které byli ukryti, stále držela. Jediný část stromu, která zůstala, jako jediná na svém místě byla totiž ta část, o nichž se právě opíral ten rozměrný kus dřeva pocházející původně ze stropu jejich cely.

Čas se neuvěřitelně vlekl. Berosovi to přišlo pomalu jako věčnost, když s přicházejícím novým dnem vše konečně utichlo a zavládlo hrobové ticho. Až teprve teď se opět odhodlal Beros konečně promluvit a prolomil tím tak jejich vzájemné dlouhé mlčení.

„Co myslíš? Teďuž by to šlo?“ zajímal se.

„Upřímně nemám tušení,“ přiznala mu tiše Kara a nechal to tím tak na něj.

„Dobře, jdeme odsud,“ zavelel Beros a rozhlédl se do té míry, co mu jeho pozice dovolovala. Všude kolem nich se nacházely rozličně na sebe nasypané kusy dřeva. Bylo jich tolik a už i na první pohled velmi těžkých, že hned bylo zřejmé, že se tím jednodušším způsobem odsud rozhodně nevyhrabou, ač z několika míst jim díky úzkým štěrbinám k nim doléhala denní světlo a lákalo je tak se pokosit jimi prosoukat ven. Stačilo by jen pár kusů dřeva trochu poodsunout, ale to nebylo ve skutečnosti s běžnou silou možné.

Beros sáhl po své magii. Vzedmul se vítr, který postupně zvedal a odhazoval trosky mimo zával.

Chvíli to trvalo, ale Beros byl trpělivý. Nespěchal. Nechtěl narušit křehkou konstrukci, která je držela při životě.

Když byl konečně hotový, s úmyslem se hned postavit se pokusil narovnat. Jeho tělo však bolestivě zaprotestovalo.

„Počkej chvíli, není kam spěchat,“ nabádala ho Kara a jen zlehka se pohnula ho pohodlnější pozice.

„To už vím taky,“ zabručel Beros, zatímco rozdýchával příval bolesti. Za chvíli však naštěstí bylo vše pryč. Napodruhé se zvládnul postavit úspěšně.

Slunce zakrývaly oblaka dýmu a všude kolem byl cítit štiplavý zásah.

Kam až oko dohlédlo, všude ležely na zemi hromady tvořené masivními kusy dřeva, větvemi a listím. Většina těch největších hromad ještě trochu hořela.

Krom nich se nezdálo, že by se v okolí pohyboval někdo živý.

„Nikdo nepřežil,“ pronesla Kara po jeho boku.

Beros se za ní ohlédl. Ani nepostřehl, že se také postavila. „Vrátí se,“ zkonstatoval jistě.

Kara přikývla. „Zajistí hranice, aby noční elfové mohli bezpečně a klidně přejít do této země a pak budou pokračovat dál v tom, co tu začali. Pokusila jsem se je před tím varovat, ale neposlouchali.“

„Myslíš Radu?“ ujišťoval se Beros, že jejím trochu zmateným slovům dobře rozumí.

Přikývla.

„Teď je Arava i s Radou pryč. Tarvod je zcela nechráněn a osud zbytku Talnaku je plně v rukách těch, které hledáš,“ nešťastně pronesla Kara.

„Zvládnou to. Už dvakrát se jim to povedlo, dokáží to i potřetí,“ pokusil se ji povzbudit, ale ani on neviděl jejich situaci dobře. Fumir to měl evidentně velmi dobře promyšlené. Spojeným sílám draků a nočních elfů by bylo už samo o sobě těžké čelit, ale takto, kdy úspěšně využili momentu překvapení a Tarvod tak uvedli do chaosu a bezvládí, měli celkové vítězství nadosah a to to vše ani zdaleka nezačalo.Tarvod byl srdcem Talnaku. Obsazení jeho území znamenalo odříznutí od sebe zbylých zemí tohoto kontinentu a k plné převzetí moci nad TarvodemFumirovi už moc nechybělo. Měl-li by přesněji definovat jejich situaci, byla více než zlá.

„Jdeme odsud?“ zajímala se nervózně Kara, čímž přiměla Berose se více věnovat současnému okamžiku.

„Počkej, rozhlédnu se,“ odvětil jí a zesílil svůj zrak. Po chvíli litoval, že tak udělal a to nejen proto, že zjistil, jak bylo naivní předpokládat, že by se mu třeba podařilo někde nalézt nějaké přeživší koně či esvetxe, na kterých by mohli jet. V troskách, kam až dohlédl, bylo možné nalézt zbytky ohořelých těl elfů a zvířat. Nebylo to sice nic, co by v životě ještě neviděl, zažil i horší věci, ale toto ho nějak zvláštním způsobem zasáhlo. Možná to bylo tím, že vyděl takovouto zkázu v lesní říši v takovémto velké rozsahu včetně stromů poprvé, ale také to tím být nemuselo. Po původu pátrat však nehodlal. Musí pryč, hlavně Kara. Ve svých vizích toho už tak vidí dost, nemusí to poznávat skutečně na vlastní oči.

„Přemístím nás, ale budu potřebovat poznat nějaké místo, kam nás přesunu. Podívám se tedy do tvé mysli. Nic odsud v dostupné vzdálenosti neznám. Nebojse, nijak to nebolí a asi to ani pravděpodobně neucítíš. Pomohlo by mi však, kdyby sis vybavila nějaké místo, které skutečně dobře znáš. Celé by si to tím urychlila a usnadnila,“ požádal jí.

„Pokusím se,“ přislíbila mu.

Beros přiložil ruce na její tváře a dlouze se ji zahleděl do očí. Nemusel to dělat. Zvládl by to hravě i bez tohoto gesta, ale nějak nechtěl, aby krom něj vnímala i něco dalšího.

Ponořil se do její mysli a naskytl se mu tak pohled na menší jezero, kde se v blízkosti jeho břehu nacházela zhruba patnáctka stromových domů. Většina z nich měla u sebe i menší ohrady, kde se páslo několik rozličných zvířat. Všude po okolí byly rozesety zeleninové záhony a vysázené, udržované keře nesoucí nejrůznější plody, které elfové s oblibou jedli.

Více méně se jedno o poměrně tuctovou elfí vesnici, ale celá ta vzpomínky byla až netypicky tak jasná a přesná, že to u Berose vyvolalo až jisté podezření. „Co je to za místo?“ zajímal se, když její mysl opustil.

„Vesnice, kde žil můj pradědeček s prababičkou a mou babičkou a po té i s matkou. Sama jsem tam i po jejich smrti žila, než mě z Tarvodu vyhnali,“ přiznala mu.

Což není až tak dávno, dodal si v duchu Beros. Celé to tak vysvětlovalo a potvrzovalo i tím jeho podezření. Neměl nad čím už dále váhat. Ta vesnice byla osud rozumně daleko. Společně s Karou se tam přesunout by neměl být problém. A díky tak jasné a zřetelné vzpomínce poznal to místo více než dostatečně.

„Připrav se, přemístím nás tam,“ upozornil ji těsně před tím, co ji chytil za ruce a přemístil se s ní.

Když se mlžný opar rozplynul, naskytl se jim pohled, který ani jeden z nich nečekal. Vesnice byla stejně zničena jako Arav. Jezero bylo zcela vysušené, zem popraskaná a rozvrácená horskými draky. Většina stromů se proměnila na hořící hromady a ty, které byly tomuto osudu ušetřeny, skončily vyvrácené na zemi či zcela rozlámané od těch, co spadly. Široko daleko bylo slyšet jen pouhé tiché praskání slabě hořícího dřeva. Kdyby nešlo o Odoragariamanské stromy, které díky své magii jen velmi špatně hořely, celé okolí by se teď jistě zmítalo v mohutných plamenech.

Široko daleko nebylo možné spatřit jedinou živou duši.

Kaře se do očí vehnaly slzy. V Aravu se dokázala ještě udržet a to především díky jisté dávce ukřivděnosti a nemalému vzteku na Radu, která nikterak nedbala jejích varování a připustila tak, aby je nepřítel zaskočil zcela nepřipravené, ale toto jí zlomilo. Ani v nejmenším neočekávala, že draci zničí les až v takto širokém pásmu kolem hlavního Tarvodského města.

Beros ji v uklidňujícím gestu chytil za ruku, ale to jí nikterak nepomohlo a obratem se mu tak vytrhla. Nemohla to takto nechat, ne s tím, co se naučila. Sáhla tedy po veškeré magii, co měla k dispozici, a moci přívěšku s naprostým odhodláním. Vyvolala rostlinou magii, z které plynule přecházela do čisté magie země a vody a zas zpět.

Okolní krajina pomalu začínala nabývat své staré podoby. Zem se narovnala a zacelila. Do jezera se navrátila voda. Vyvrácené stromy se opět postavily díky novým morným oživlým kořenům, které se dravě začali vracet zpátky na své původní místo. Stromy, které z části zůstaly ještě stát a jen přišly o své koruny, získaly nové větve a listy. A na místě těch, z nichž nezbylo víc jen pouhé hromady ohořelého dřeva, začali růst nové stromy a pojímaly do sebe vše, co zbylo z těch starých. Na závěr ze země začala rašit nová tráva a další rostliny včetně keřů, co tu ještě do včerejška elfové pěstovali.

Beros na to fascinovaně hleděl. Bylo neuvěřitelné, že něco takového v takovém rozsahu dokázala. Kde na to všechno brala tolik sil? Náhle mu došlo a pak si uvědomil, co sám dělá. Držel ji za pravé rameno a poskytoval jí vlastní magii. Ale i když mu to došlo, nedokázal s tím jednoduše přestat. Kara sice kouzlila beze slov, ale i tak si pomáhal gesty rukama. Vypadalo to skoro, jako by její ruce sami tančily.

Nejprve začala jejich nejbližším okolím a pak postupovala dál a dál.

Les sice nevypadla plně tak jak předtím, ale i tak bylo opět krásný. Mezi stromy, které šly zachránit, stály nové zhruba o třetinu až polovinu nižší. Už byly, ale i tak dost velké, aby elfy šly opět využít na vybudování nového, sice tedy výrazně skromnějšího, příbytku.

Najednou se začal Beros cítit neuvěřitelně slabí. „Zatav!“ zakřičel. „Stačí!“ zkusil to znovu a sundal ruku z jejího ramene.

Zdálo se však, že i tak na něj Kara nereaguje, a pak se ozvala silná praskavá rána a Kara se sesunula bezvládně k zemi.

„Karó!“ vykřikl tentokráte skutečně vystrašeně Beros a prudce klesl na kolena k ní. Vyděšení naštěstí však vystřídala obratem úleva. Kaře se zavlnila víčka a pak se otevřela.

„Přehnala si to,“ vyplísnil ji.

„Přívěšek,“ zachrčela Kara a sáhla si na hrudník.

Až teď vlčí bůh postřehl, že v těch místech slabě krvácí. Halena, kde měla pověšený přívěšek, se začala slabě zabarvovat do ruda.

„Hned ti to zahojím,“ oznámil jí a vyléčil ji drobnou ranku.

„Rozbil se,“ zkonstatovala vyděšeně a začal se škrábat do sedu.

„Pomalu pomůžu ti,“ brzdil jí Beros a poskytl ji rukou oporu, aby si mohla snadněji sednout.

Kara sundala z krku řetízek a zahleděla se na zbytek krystalu, který na něm zůstal. Většina ho byla pryč. „To jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho rozbít. Co budeme dělat?“ zajímala se a z jejího hlasu byl cítit nemalý strach.

„Opravíme ho a pak se uvidí,“ odvětil jí klidně vlčí bůh, i když už sám předem tušil, že moc přívěšku je tímto už nenávratně pryč. I tak začal hledat kolem nich. Krystal se naštěstí rozlomil na pouhé tři kusy a tak po té, co našel kolem nich dva, s úlevou zjistil, že má vše. Přiložil je k sobě na Kařině dlani a magií přeměny vrátil krystalu jeho původní podobu.

„Nic z něj necítím,“ hlesla odevzdaně Kara. „Je to má vinna,“ zpytovalo své svědomí.

„Podívej se kolem sebe, co si dokázala. Doposud jsem si myslel, že něco takového není jak v lidských tak i v elfích silách a ty si to zvládla. Dokázal jsi něco, co jsem doposavad neviděl dělat nikoho jiného než Talniera,“ snažil se jí uklidnit.

„Zachránila jsem jen malou část z toho, co zničili a možná dokonce v blízké době to tu opět spálí a zničí toho daleko, daleko víc,“ pronesla a smutek z ní jen čišel.

„To není jisté. Jim nejde o to, aby zničili celý les, ale aby do jednoho pozabíjeli elfy. Noční elfové mají jistě v plánu si toto území zabrat pro sebe. Jistě nestojí o mrtvou krajinu. Ta by jim byla k ničemu,“ snažil se ji uklidnit.

„Pokud jsi skutečně něco takového doposud viděl jen u Prastarého, znamená to, že jsem nás tímto prozradila. Až uvidí obnovenou tuto část lesa, budou nás hledat,“ zamyslela se Kara. Až teď opožděně ji v plné míře začalo docházet, co všechno svým spontánním bezmyšlenkovitým činem způsobila.

„Ne nutně. Naštěstí se nacházíme v blízkosti hranice. Les, kterému si vrátila život, se stačil spojit se zbytkem lesa, než ti došli síly. Nemusí jim tudíž vůbec dojít, co se tu odehrálo. Hranice zničené oblasti není jistě zcela pravidelná,“ mírnil trochu její obavy Beros. „Takže to vypadá, že štěstí zatím stojí na naší straně.“

„Záleží na jak dlouho. Musíme odsud rychle zmizet, ale je otázkou jak a také kam. Teď když je přívěšek zničený…,“ nedopověděla. Její hlas zněl bezradně.

„Nic se nezměnilo. Mám v plánu ho vrátit tak jako tak, takže náš cíl cesty je stále stejný. Možná je ještě naléhavější, protože nehodlám přihlížet tomu, jak Fumir ničí celý kontinent a zanechává za sebou pustou zem. Už jednou jsem to zažil a víckrát mu to nehodlám dovolit. Sám ho však nezastavím a Merik s Akaelem ho neznají zase tak dobře jako já. Společně budeme mít proti němu větší šanci,“ rázně se rozhodl. Doposavad chtěl stát, co nejvíce stranou to půjde, ale při pohledu na zkázu, kterou za sebou nechali draci a vědomím, že je to jen pouhý začátek… Vyvolávalo mu to vzpomínky a výčitky svědomí. Ke všemu, že se toto právě dělo elfům ho zasáhlo mnohem hlouběji a citlivěji, než by sám čekal. Snažil se na venek nedat nic znát, ale i tak tušil, že i přesto Kara tuší jak tuto situaci prožívá, stejně jak věděl on o té její bolesti. „A pokud jde o tu otázku jak, znal bych jeden způsob,“ přiznal jí zdráhavě. Opět bude muset porušit jedno z řady svých předsevzetí, ale už ho to ani nepřekvapovalo. Nebylo to poprvé. Kdy ho okolnosti donutili přehodnotit jeho stanoviska a sáhnout po jednom ze svých darů, které po jistých událostech nechtěl už víckrát využívat.

„A ta je jaké?“ vyzvídala Kara po chvíli ticha, když se stále nic nedělo. Lesu sice dokázala navrátit život, ale elfům a zvířatům ne. Široko daleko byly lesy prázdné a tak neměla ani zdání, co chce Beros dělat.

„Počkej ještě chvíli,“ odvětil ji Beros s tajuplným úsměvem.

Čekala tedy a pak, když se před ní z ničeho nic objevilo zvíře bez veškerého předchozího varování, zaskočením sebou trhla.

„To je vlkon,“ vydechla fascinovaně při pohledu na to zvíře jen o trochu menší než kůň. Mělo tmavě hnědou srst a jinak se krom své výšky už nikterak nelišilo od svých příbuzných vlků. Spatřit živého vlkona se jen tak někomu hned tak nepoštěstilo.

Beros přikývl. Vlkoni byly spojeni s magii mysli. Byly to lovci, kteří skryti svou magií před očima a ušima všech číhali s oblibou na svou kořist, která měla nejraději podobu esvetxe. Možná proto neměl sám esvetxe rád. Vlci a vlkoni byli tvorové, s nimiž se dokázal spojit, komunikovat s nimi a ovládat je. Naposledy tak učinil při první boží válce, kdy dovolil Fumirovi, aby ho využil. Fumira tato dravá a mocná zvířata fascinovala a díky němu je získal a při bojích tak Fumirští kouzelníci a mohli bojovat ze hřbetů těchto zvířat. Díky tomu byli málem vlkoni na Zansijalu vyhubeni. Fumirovy potřeby byli tehdy obrovské a tak on tehdy ovládl skoro každé zvíře na kontinentě, co mohl. Jen pár jich tehdy tu válku přežilo. Teď žili na Zansijaluvlkoni s lesích Ostorie, Temných lesích Darkoi a v lesích ležících na severu Enedského království. Celkově více méně všude tak, kde se nacházeli lesy spojené silněji s magií. Proto byla i silný populace zde na více méně na celém Talnaku a pro změnu na Sarmatu žádná. Na Sarmatu jednoduše nebyly žádné magické lesy a tudíž i vlkoni či řada dalších zvířat pevně spojná s magií.

„Mám ho pod svou kontrolou, takže si můžeš klidně pohladit,“ nabídl Kaře.

Elfka váhavě natáhla ruku a pohladila zvíře na krku. „Má úžasně měkkou srst,“ vydechla rozechvěle.

„Unese nás?“ zajímal se.

„Nějakou dobu ano, až to půjde a ty si trochu zvykneš na jízdu na něm, seženu dalšího. Je to jiné než na koni či esvetxovi. Ani když je v mé moci, nesnese sedlo a jízdy bez sedla je úplně jiná a daleko náročnější,“ upozornil ji a vyskočil na hřbet zvířete. Když se usadil, sehnul se a natáhl Kaře ruku, která se za její pomoci vyhoupla za ním nahoru.

„Připravená?“ zajímal se Beros, když byla nahoře. Odpovědí mu bylo pevné sevření jejich rukou kolem jeho pasu.

„Říkala jsem si, proč ti říkají vlčí bůh,“ přiznala mu s lehkým úsměvem Kara.

Beros se hlasitě rozesmál a dal pokyn zvířeti, aby zamířilo na jihozápad.

Za chvíli všichni tři zmizeli v hlubinách lesa.

 

Komentáře   
0 #2 Hana 2018-04-20 11:31
Ahoj děkuji za další kapitolu. Tak Vlkon jistě zajímavý druh zvířete. Jsem zvědavá co Akael řekne na rozbitou slzu. Příbuznost míšenky s prastarý bych řekla že je také zajímavá myšlenka snad se to bude nějak rozvíjet. Nechám se překvapit pokračováním a budu se těšit ;-)
Citovat
0 #1 Lady Corten 2018-04-19 13:49
Děkuji Hance a Snakemu za jejich komentáře a věnuji jim tímto tuto kapitolu.
Psaním této kapitoly mě vysloveně bavilo a po dlouhé době mi to tím šlo i daleko rychleji. Snad se vám tedy bude tento díl líbit a bavit vás tak, jak bavil mě.
Od příště se už na nějakou dobu budeme v následných kapitolách více věnovat dějové lince Akaela.
Citovat
Přidat komentář


Joomla templates by a4joomla