Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 8 - Útok

 

Murun byl sice zvířetem, které bylo spojeno s magií ohně nikoliv vzduchu, takže se s ním Akael nemohl spojit, ale i tak přirozeně i bez magie cítil, že zvíře, na němž jel, začínalo být postupem dne čím dál tím víc nervózní. Otázkou však bylo proč? Tarvodské lesy, v nichž už druhý den cestovali, se zdály na první pohled klidné. Nic nenasvědčovalo tomu, proč by měl být murun neklidný. Nějaký důvod mít však musel, ale jaký?

„Akajo, vidíš z výšky něco?“ pokusil se spojit s dračicí, ale ta na jeho slova nikterak nereagovala.

„Vilaii, vidíš z výšky v dálce něco? Muruni jsou neklidní, ale tady dole pro to není zatím jediný důvod a Akaja mi neodpovídá,“ zkusil druhou možnost, jak se dobrat odpovědi. Kdyby necítil, že je to důležité, neudělal by to. Takto mu Akaja nedala jinou možnost než se neochotně spojit s elfem. Poslední dny se jejich vzájemné vztahy nikterak nezlepšili. Možná i dokonce zhoršili, jelikož se spolu bavili už jen tehdy, když to bylo opravdu nezbytné a nikdy při tom nešlo o nic osobního.

„Nic, všechno vypadá zdánlivě v pořádku, ale ani se mnou se Akaja od rána nebaví. Je celá napjatá a nervózní, vůbec se mi to nelíbí,“odpověděl mu obratem Vilai vážně.

„Mě také ne. Zůstaň ve střehu,“ odvětil mu Akael a přerušil spojení. Původně chtěl ještě dodat, aby se mu hned ozval, pokud něco zjistí a že ho zase pro změnu oni zavolají, aby přistál, pokud se něco bude dít dole, ale nakonec dospěl k rozhodnutí, že je to zbytečné říkat. Považoval to za samozřejmé a tak se mu protahovat tento rozhovor zbytečnostmi nechtělo.

„Meriku!“ zavolal Akael a přiměl svého muruna, aby trochu zrychlil a dohnal tak strýce, který jel kousek před ním.

„Děje se něco chlapče?“ zajímal se Merik s úsměvem, který zcela neúspěšně zakrýval vážnost v jeho tváři.

„Muruni jsou nervózní a Akaja se s nikým nebaví,“ informoval ho i přes to, že si byl naprosto jist, že to i on musí vědět a možná dokonce i déle než on.

„Vím, také se mi s ní, nepodařilo spojit,“ zadumaně zkonstatoval Merik.

„Tušíš, co se děje?“ vyzvídal Akael.

„To kdybych sám věděl,“ odvětil mu a svým nepřítomným pohledem do dáli odradil Akaela od dalších pokusů se s ním dál bavit.

 

Den se pomalu začal nachylovat a doba, kdy se budou muset konečně zastavit a dopřát tak sobě i zvířatům trochu odpočinku, se nenávratně blížila. Takže když se před nimi objevila dvoučlenná předsunutá hlídka, která vždy jela o něco napřed a mapovala terén před nimi, většině výpravy včetně Akaela se to v prvotní chvíli nezdálo nikterak zvláštní.

„Stát!“ zavelela velmi vážným hlasem Daira velitelka Tarkamských goatů, které Rada Tarkamu vyslala s nimi. Z vážnosti jejího hlasu bylo obratem všem jasné, že se hlídka nevrátila na její popud, nýbrž sama a to nebylo dobré znamení.

Všichni okamžitě zastavili na místech. Jen Merik pokračoval dál, než se dostal do čela, kde se zastavil až po boku Dairy.

Akael na chvíli zaváhal, ale nakonec Merika v těsném závěsu následoval, přičemž se krátce spojil s Vilaiem a řekl mu, aby okamžitě u nich přistáli.

„Proč jste se vrátili na místo toho, abyste se se mnou na dálku spojili?“ zajímala se Daira, ale dříve než jí stačila dvojice mužů odpovědět, začal k nim doléhat hluk, který si nešlo s ničím jiným splést. Šlo o muruny, kteří běželi ve velkém počtu před nimi a velmi rychle se k nim blížili.

Elfové se obratem připravili. Ti, kteří dávali přednost magii, byli okamžitě ve střehu připraveni na povel začít kouzlit. Ostatní sáhli do svých toulců pro šípy, které obratem skončily na jejich tětivách.

„To je v pořádku, oni nejsou pro nás hrozbou,“ vyhrkl kvapně jeden z hlídkující dvojice.

Atmosféra se trochu uvolnila, ale šípy namířené dopředu neskončily zpátky v toulcích, ale jen se pouze sklonily k zemi, stále připravené v pohotovosti, jestli jich bude třeba.

„Kdo je to?“ zajímala se velitelka goatů.

„Uprchlíci,“ dostalo se ji stručné odpovědi v okamžiku, kdy skupinka běžících murunů byla už malý kousek před nimi.

Akael odhadoval, že jich mohlo být něco kolem stovky, když před nimi prudce zastavovali.

Dříve než se Daira, Merik nebo kdokoliv jiný stačil na cokoliv zeptat, jako první na ně promluvil postarší elf jedoucí v čele této skupinky.

„Pokud jedete Aravu na pomoc, vězte, že je příliš pozdě a i kdyby nebylo, je vás příliš málo, abyste něco zmohli,“ vyhrkl na ně kvapně, aniž by se pořádně vůbec pozastavoval nad tím, proč se po území jeho země pohybují vojáci sousední elfí říše, jak by se dalo jinak běžně očekávat.

„Co se stalo?“ zajímal se rychle jako první Merik a předběhl tím tak Dairu, která se též chystala položit obdobou otázku.

„Vy nevíte? Tak proč jste tedy tady?“ udivil se evidentně zaskočený elf.

„Prastarý je vězněm boha války, který se rozhodl hledat útočiště a spojence mezi nočními elfy, jedeme mu na pomoc a doufali jsme, že nám Rada Tarvodu v tomto pomůže,“ popravdě jim Merik objasnil rozhodnutý před nimi nic neskrývat.

„V tom případě je už Prastarý ztracen a nám už není jak pomoci,“ zaúpěl zdrceným hlasem ten elf.

„Co se stalo?!“ zostra se zajímala Daira, která se rozhodla do rozhovoru konečně vložit a dobrat se tak odpovědi na prvotně poleženou otázku.

„Draci,“ vydechl elf v odpovědi. „Arav i celý sever Tarvodu napadli draci a pokračují dál na jih. Vše, co jim přijde do cesty, spálí a zničí. Nic je nezastaví. Je jich příliš mnoho.“

„A Rada Tarvodu?“ zajímala se Daira.

„Mrtvá. Zaskočili nás nepřipravené. Právě se sjeli do Aravu, aby na druhý den kvůli něčemu nepodstatnému zasedali, když přišel v noci ten útok. Nikdo nepřežil. Nikdo, kdo se tam tu noc nacházel v Aravu už nežije,“ odpověděl jim se slzami v očích.

„Jak o tom víš ty? A kdy k tomu došlo?“ zajímal se Merik.

„Před dvěma dny. Můj bratr žil v Aravu s celou svou rodinou. Jeho syn dělal strážce, když Rada zasedala. Když je draci napadli, vzal své dvě malé vnučky a přemístil se s nimi, co nejdál od města co dokázal, ale draci byli všude. Čekali na ty, co se takto pokusí z města uprchnout. Věděl, že nemají šanci a tak se se mnou spojil, aby mě varoval a zachránil tak alespoň mě a další, co žijí dále na jih a mají tak ještě naději.“

„Kam směřujete?“ zajímala se Daira.

„Má vesnice se rozhodla hledat pomoc a ukryt v Tarkamu, ale většina ostatních, které jsme dále varovali, zamířila do Odoragary,“ trochu s obavou jim ten elf sdělil. Jeho hlas zněl při tom tak utahaně a zničeně, jako by patřil ještě k výrazněji staršímu muži, než byl.

Daira přikývla. „Dobře pojedete s námi,“ pronesla k němu a pak se podívala vážně na Merika. „Je mi líto, ale tímto se vše mění. Pokud se draci spojili s nočními elfy, pomoci Prastarému není právě teď v našich silách. Pokud chcete pokračovat i tak nadále ve své výpravě, nikdo vám nebude bránit, ale pro Tarkam se právě stala priorita obrana vlastní země. Pokud byste se chtěli však nakonec přeci jen vrátit, budete tak muset učinit přes Groduskou bránu. Dnešní noc budou aktivovány tarkamské kameny a hranice s Tardovedem a Noční říší bude tak neprodyšně uzavřena,“ upozornila ho vážně.

Merik zachmuřeně přikývl. „Rozumím. Tímto se naše cesty tedy na tomto místě rozdělují. Musím vás však upozornit, že pokud se opravdu noční elfové spojili s draky z Černých hor, pouhá zeď vás samotné před nimi neochrání. Žádná z elfích říší sama nemá proti takové přesile naději uspět, jen spoluprací se lze dobrat úspěchu,“ podotkl.

„Takováto velká rozhodní však nepřísluší mě, nýbrž Radě. Jen ona má právo rozhodnout, co bude dál,“ odvětila mu Daira a otočila se za svými muži. „Vracíme se!“ rozkázala, otočila svého muruna a pobídla ho, aby se rozběhl.

Akael na to celé bezmocně hleděl. Chtěl je zkusit přesvědčit, aby si to celé rozmysleli, ale vzhledem k tomu, že Merik ani neučinil náznak pokusu zamezit jejich návratu, nepokoušel se ani o to on sám. Nelíbilo se mu, že je Merik nechal jen tak jít, ale co jiného mohl dělat? Od něj samotného by se přesvědčit jistě nedali a tak jen v sobě polkl nutkavý pocit vykřiknout, aby zastavili, a sledoval jak se Tarkamští goati vrací do své země těsně následovaní prchajícími obyvateli Tarvodu.

„Toho jsem se obával ze všeho nejvíc,“ hlesl tiše z ničeho nic Merik.

„Co máš teď přesně na mysli?“ zajímal se obratem sklíčeně Akael.

„Část území Noční říše patřilo kdysi horským a ohnivým drakům. Přišli o něj, když Monus nočním elfům pomohl a zatlačili je s nimi do Černých hor. Noční elfové dlouhé věky bojovali s elfy, ale když se pozornost bohů zaměřila spíše na jiné kontinenty, draci vycítili šanci a začali se pokoušet své ztracené území vydobýt zpět. Válčení nočních elfů s draky přineslo elfům klid. Už dávno nejsou zvyklí bojovat tak, jako kdysi, ne jako noční elfové. Elfů je sice na Talnaku v dnešní době zhruba tak třikrát až čtyřikrát víc než nočních elfů a společně by tak při spolupráci měli nad nimi přesilu, ale noční elfové mají výhodu zkušeností a spojenectvím s draky teď už i sílu, proti které ani početní přesila nic nezmůže,“ odpověděl za Merika Vilai, který k nim právě přešel.

Akoja stále zůstávala trochu bokem od cesty, ale i tak je na dálku teď už sama ostražitě pozorovala.

„Rovnováha přinášející Talnaku mír, byla tímto velmi vážně narušena a jen stěží ji bude možné získati zpět. A k tomu začíná období dešťů. Dny budou krátké a noci dlouhé. Noční elfové mají všechny výhody na své straně. Udělali jsme velkou chybu, že jsme ze Sarmatu nezamířili rovnou sem,“ dodal Merik ještě.

Akael nasucho polkl. To jen kvůli němu se nejprve vydali na Zansijal. Celé to byla jeho chyba, že nestihli zasáhnout včas. Do očí se mu začaly drát slzy. Odolal jim. Po tváři mu nestekla ani jedna jediná, ale na jeho hlase byl znát jeho bezbřehý žal. „Musí existovat něco, co můžeme udělat, jak pomoci,“ zadoufal.

„Teď se můžeme jedině tak ujistit, že zbývající elfí říše budou opravdu jednat společně a spolupracovat. Proto by naše cesta měla teď vést do Odoragary,“ rozhodl Merik.

„Myslíš, že skutečně nikdo z Aravy nepřežil?“ zajímal se starostlivě Vilai. Tarvodské hlavní město leželo jen pouhé dva dny jízdy na esvetxu od hranic s Noční říší. Na murunu šla tato vzdálenost urazit dokonce i o třetinu rychleji. Vypadalo to, že pro toto prastaré město se stala nakonec jeho poloha zkázou. Nepřítel se přímo k nim dokázal dostat tak rychle, že ho ani nestačili předem zaznamenat.

„Je to více než pravděpodobné a pokud přeci jen někdo dokázal uniknout drakům, je možné, že už touto dobou dávno padl do rukou nočních elfů. Pokud vyčkávali blízko hranic, dnes se museli dostat už do Aravy, aby dokonali zbytek. Jak znám Fumira, tak se tam jistě moc dlouho nezdrží a budou velmi brzy pokračovat dál. Žádné zajatce jistě nebudou brát, ti by je zpomalovali. Teď, když už nemají moment překvapení a tak nedopustí, aby se něčím zdržovali. Bude chtít nás dostat dřív, než se nám podaří seskupit síly,“ zauvažoval.

„Takže musíme skutečně spěchat,“ dodal Akael vážně a nasměroval svého muruna směrem na jih, aby urazili ještě nějakou vzdálenost, než padne skutečná tma. O tom, kam by bylo pro ně nejlepší za daných okolností jet, nepochyboval. V tom Merikovi stoprocentně důvěřoval, i když sám si směrem jejich cesty nebyl tak úplně jist.

„To vskutku musíme,“ přitakal Merik a pobídl své zvíře k běhu a Akael ho obratem následoval. Za nedlouho se přidal i Vilai, který na ně opět pohlížel z výšky z hřbetu Akoji.

 

Meleny čekala pohodlně usazená v křesle do doby, dokud se do komnat nevrátí po své večerní procházce její majitel. Pomalu už se začínala bát, že tu usne, když se konečně otevřely dveře a do místnosti vstoupil trpaslík, který se honosil titulem velvyslance krále Tantaialosu.

Když byly dveře bezpečně zavřené a Meleny si byla konečně zcela jistá, že se tu nachází jen oni dva, zrušila kouzlo, kterým se zastřela.

Trpaslík sebou zaskočeně trhl, když se mu znenadání kousek před ním zcela neočekávaně objevila.

„Mohu se zeptat, Významná, co tu děláte a proč jste tak neočekávaně narušila soukromí mých komnat, mohu-li být tak smělý?“ zajímal se trochu naštvaně, zatímco se pokoušel vzpamatovat ze svého zaskočení.

„Potřebuji s Vámi probrat jistou záležitost, která nesnese odkladu a kterou je nutné probrat mezi čtyřma očima bez přítomnosti nepatřičných svědků, Tery,“ klidným hlasem odvětila Meleny a rukou mu naznačila, aby se k ní posadil.

„A čeho se to přesně týká?“ zajímal se už trpaslík tentokráte s určitou dávkou zvědavosti.

„Pár rad do vašeho prvního jednání,“ nadnesla Meleny. Tery spolu s dalšími dvanácti trpaslíky dorazil do Bary už před čtyřmi dny, ale první oficiální jednání se mělo uskutečnit teprve až zítra. „Uvědomuji si, že Tantaialos nemá moc chuti uzavírat s Barkosem příměří a ani se tomu moc nedivím. V historii se mezi vámi odehrálo přespříliš hrůz a zanechalo to po sobě odůvodněně i velmi zlou krev, ale to už je dávná historie. Temnou minulost těchto dvou zemí už dávnou odvál čas. V posledních staletích nedošlo mezi vámi k žádným incidentům a stali se tak z vás v tichosti poměrně nekonfliktní sousedé. Proto si myslím a nejen já, ale i Vznešený Beros, že by bylo rozumné po této jisté době tyto vztahy posunout tak o něco dál a to tím lepším směrem. Nikdo od vás neočekává a ani nechce, abyste se stali přes noc s Barkosany přáteli, ale nastolit mezi vámi obchodní partnerství by nemuselo být od věci. Jako moudrý muž znalý obchodu jistě víte, že na uzavření obchodních smluv s Barkosem byste vydělali všichni.

Barkos už po staletí stejně kupuje vámi vyrobené zbraně, zbroje a nářadí. Jen tak činí za pomoci Enedu, který si k vaší ceně přidává dvojnásobek a vydělává tak značné sumy na vaší práci. Nikdo neříká a ani neočekává, že byste Barkosu prodávali za stejné částky jako Enedu, ale pokud to bude o něco nižší částky, vy na tom můžete vydělat a Barkosané ušetřit. Všichni by byli spokojení a vy dokonce i více, jelikož se vám teď otvírá nečekaná možnost jak se zbavit závislosti na Enedských kouzelnících a stát se plně samostatnými.

Barkosané mají totiž ve zvyku potvrzovat uzavřené dohody sňatkem. Pokud na to přistoupíte a vyžádáte si do svazků magicky nadané osoby, budete mít tak možnost získat magické potomky,“ vykládala a udělala ve své řeči malou pauzu, kterou Tery podle očekávání obratem hned využil.

„V žádném případě nehodláme mísit svou krev s lidmi,“ s odporem vyplivl.

„Náhlá rozhodnutí povětšinou nebývají vždy ta nejmoudřejší. Zvažte to, vím, o čem mluvím,“ radila mu s klidem. „Už dávno trpaslíci na Sarmatu přišli na výhody, které jim tyto smíšené svazky přinesou.“

„A přivedlo je to až k válce,“ poznamenal věcně trpaslík způsobem, aby bylo z toho dobře patrné to, že o dění na Sarmastkém kontinentu jsou si trpaslíci ze Zansijalu dobře vědomi.

„To sice ano,“ připustila Melany, ale obratem hned pokračovala, aniž by mu už dále dávala další možnost na reakci. „Ale pokud víte, tak ti, co zastávali naprostou čistotu trpasličí krve, byli nakonec poraženi. Nikdo neříká, že se musíte mísit s lidmi ve velkém. Plně postačí jistá vybrané skupina trpaslíků. Vše muže byt pod plnou kontrolou krále. Stačí jen malé množství magicky nadané lidské, které bude jednou za čas v některých generacích podpořeno. Aby byl trpaslík kouzelníkem, stačí mu povětšinou i méně než čtvrtina lidské kouzelnické krve, má-li vhodným způsobem vybrané ty správné předky,“ nastínila mu způsob, jakým by to šlo celé provést.

Tery zaváhal. „Stojí to za zvážení, ale učinit takovéto závažné rozhodnutí nepřísluší mě, nýbrž pouze králi,“ upozornil.

„Myslím, že se správným posouzením této záležitosti i těch dalších by mu mohlo pomoci toto,“ zkonstatovala Meleny a přivolala si do ruky zapečetěných svitek, který Beros pro ni tak příhodně sepsal a nestačil ho díky svému tak náhlému odchodu už odeslat. „Toto je dopis, který sepsal vlčí bůh osobně pro vašeho krále. Jen on sám ví, co je v něm psáno, ale věřím, že by mohl Tantaialosu pomoci se v celé této pro ně tak nečekané záležitosti správně rozhodnout. Vznešený Beros strávil poslední staletí na Sarmatu mezi trpaslíky, kde si nalezl mezi nimi zcela neočekávané přátele. Poznal vaší rasu způsobem, který se mu doposavad nenaskytl, proto ty i tvůj král můžete věřit, že jeho touha po usmíření jeho lidu s vámi je čistá bez žádných postranních úmyslů.“

„Ten dopis předám a děkuji za něj i za Vaše rady, ač většina z nich se týká záležitostí, o nichž už vím či bych na ně dříve či později sám přišel,“ upozornil ji vážně. „Ujišťuji Vás však, že si i přes to Vaší snahy vážím. Jsem však praktický muž a jsem si zcela jist, že jste za mnou nepřišla mi toto říct jen tak nezjištně, a proto bych rád slyšel, co byste pro změnu na oplátku chtěla vy ode mne,“ zajímal se.

Meleny se tiše zasmála. „Jste velmi chytrý a bystrý trpaslík. Máte pravdu, neudělala jsem to jen tak. Protislužbou bych ráda od vás získala toto,“ pronesla a přivolala si další pergamen. Tento byl však nezapečetěný.

Tery si ho se zájmem převzal a otevřel. „Kolik toho budete chtít?“ zeptal se zadumaně při pohledu na výrobní plány, které se mu dostali do ruky.

„Pět pytlů,“ pronesla jako by to nic nebylo.

Tery k ní se šokem vzhlédl. „Takovou ceny Vaše rady rozhodně nemají,“ kousavě poznamenal.

„S tím jsem počítala,“ přiznala mu Meleny. „Mou matkou byla Vznešená a jsem si zcela jistá, že i do vaší trpasličí říše se doneslo, kdo byl mým otcem. Královská krev Enedu mu kolovala v žilách. Sice se své koruny kvůli mé matce vzdal, ale rozhodně zcela bez prostředků nezůstal. Mám více, než si možná myslíte. Jsem schopná vás velmi štědře zaplatit a připlatit si i za náležitou diskrétnost, kterou od vás očekávám.“

„Vyrobit takové množství zabere velmi dlouhou dobu. Závěrečná fáze výroby je velmi magicky náročná. Z tohoto důvodu doufám, že dříve jak za rok, rok a půl nestihneme v tomto požadovaném množství vše vyrobit,“ upozornil ji.

„Nemám roky a ani měsíce. Mám jen dny maximálně týdny. Později mi to bude už zbytečné. Nezáleží mi na vzhledu. Použijte to, co máte a podle potřeby to upravte. O závěrečnou fázi výroby se postarám tady sama,“ pronesla a pak si neodpustila dodat: „A byla bych i velmi vděčná, kdyby se to později také promítlo do výsledné částky.“

„Zajisté,“ ubezpečil ji Tery. „V takovémto případě si myslím, že byste na to nemusela čekat až tak dlouho. Pokusíme se spěchat, co nejvíce to půjde. Již zítra po jednání pošlu posla s dopisem a tímto doplněným o náležité požadavky zpátky domů,“ oznámil ji a pak se na ni se zvědavostí podíval. „Možná Vám to přijde ode mne přespříliš smělé se ptát, ale vzhledem k povaze a množství, co si po mě žádáte, si myslím, že mám právo vědět, k čemu to celé potřebujete.“

„Nemusíte se obávat, trpaslíků se tato záležitost nikterak netýká a ani dokonce Zansijal sám o sobě žádným způsobem nezasáhne, pokud vše dopadne tedy dobře. Cíl toho všeho leží za Rutyriánským oceánem. Víc vědět už nepotřebujete,“ prozradila mu maximum, co mu byla ochotna sdělit.

„Máte pravdu. Záležitosti elfů nás vskutku vůbec nezajímají,“ připustil s mírným zklamáním Tery.

„Jsme tedy dohodnuti,“ pronesla Meleny a postavila se. „Už je velmi pozdě, přeji Vám tudíž dobrou noc. Uvidíme se zítra,“ přislíbila ještě.

„I já Vám,“ zabručel si pod vousy trpaslík už jen však sám pro sebe. Významná se totiž bez upozornění předem ztratila a přemístila se pryč dříve, než stačil náležitě zareagovat. Neměl magii rád, ale i přesto musel připustit, že takovéto věci na něj vždy dokázaly udělat dojem. Plný nejrůznějších rozporuplných pocitů se rozhodl to jít celé zaspat. Tato nezvaná večerní návštěva byla vskutku nečekaná a přinesla mu spoustu věcí k přemýšlení i k zařizování, ale dříve než začne jednat, musí se na to nejprve vyspat a vše rozmyslet a zhodnotit s odstupem s čistou hlavou. Teď byl na cokoliv přespříliš unavený.