Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 7 – Naděje

 

„Bery, můžeš se prosím alespoň na malou chvíli posadit?“ trochu kousavým, podrážděným hlasem se Kara zeptala, narovnala o něco záda a vzhlédla. Více se však nepohnula.

Beros se zastavil a šlehl po ni pohledem. Od té doby, co se sem dostali, elfka působila značně zničeným dojmem. Byla dost tichá, uzavřená a nebyla s ní tak ani kloudná řeč. Teď však alespoň na malý okamžik měl možnost zahlédnout v jejích očích jiskru, kterou vidět v té největší síle právě první den, co ji poznal. Trochu ho to potěšilo. Nudil se. Šíleně se tu nudil. Sice si už jistou dobu přál mít klid, kterého se mu touto výpravou na Talnak nedostávalo, ale takto si ten klid rozhodně ani v nejmenším nepředstavoval.

„Je důležité se alespoň na chvíli trochu hýbat. Měla bys to také zkusit a ne tu sedět bez ustání jako pecka,“ vrátil jí to a opět se dal do pohybu a začal křižovat zpátky od stěny ke stěně jejich stromové cely.

„Za chvíli nám pošlou jídlo,“ upozornila Kara a ani v nejmenším se nezdálo, že by měla sebemenším chuť se postavit natož chodit.

„To není výmluva,“ upozornil jí Beros trochu naštvaně. Stále se na ni trochu zlobil. Obzvláště po té, co se částečně na jisté věci rozvzpomněl. Celou cestu sem v kuse neprospal, jak si zprvu mylně myslel. Částečně se vždy trochu po jisté době pravidelně probíral. V těch okamžicích mu vždy dali trochu najíst a napít a dříve, než přišel plně k vědomí, ho znovu opět uspali. Kary v těch chvílích byla vždy u něj. Magicky a ani fyzicky nespoutaná. Poslouchala je, nebránila se a právě proto se na ni tak zlobil. Měla tolik příležitostí je z toho dostat a ani jedinou nevyužila a o nic se nepokusila. Pro takovéto nepochopitelné jednání sice existovalo jednoduché vysvětlení, ale z jeho pozice bylo velmi těžké ho přijmout, když cítil, jak neskrývaně magicky nadaná ta žena byla.

„V jakých magických směrech přesně nadaná jsi?“ zcela otevřeně se rozhodl zajímat. O jejím velikém nadání na magii časů věděl od začátku a ani ona se s tím nijak netajila a to ani tím, že tento svůj dar nemá plně pod kontrolou. Dále však už věděl jen to, že neovládá magii ohně a ve vzdělání ohledně magie mysli má pravděpodobně značně velké mezery.

Kara od něj uhnula pohledem. Neodpověděla. Mlčky hleděla zpátky do země a neměla se k ničemu.

„Tak bude to!“ domáhal se své odpovědi. Chtěl to slyšet, chtěl zjistit to, co mu mělo dojít už dávno, ale on si to sám odmítal z nějakého nepochopitelného důvodu doposud připustit.

„Magie času a země,“ tiše hlesla Kary neochotně.

„Nic víc? Ani na té základní nejnižší úrovni?“ divil se zaskočeně. Sice jakousi takovouto odpověď čekal, ale ne až tolik. Sice se poměrně běžně stávalo, že když někdo v jednom či dvou magických směrech dominoval, ty ostatní měl jen v minimální nebo žádné míře, ale vždy to byla kombinace těchto dvou možností. To, že by někdo vynikal ve dvou darech a ty ostatní zcela neovládal a to včetně magie přeměny či přemístění, nebylo vůbec běžné a to především u elfů. U lidí by to až tolik nečekané a překvapující možná nebylo, ale Kara byla elfka. Elfové byli národem pevně spjatým s magií. Na rozdíl od lidí a trpaslíků, kteří se primárně vždy rodili bez magie, neměli-li smíšené předky, se elfové rodili pro změnu vždy s magickým nadáním a jejich spektrum bylo vždy širší na rozdíl od lidských či trpasličích míšenců.

Kara záporně zavrtila hlavou.

Beros se neubránil povzdechnutí. To vysvětlovalo mnohé. Karu nemuseli tehdy poutat, protože se neuměla pořádně bránit. Magii časů řádně nekontrolovala a něco mu napovídalo, že s magií země to nebude o moc jiné. Což i oni sami museli vědět. Otázkou už tedy jen zůstávalo proč. „Už ses zmiňovala, že jsi míšenka a že si tak přišla o možnost mít mistra, tomu plně rozumím, ale nejde mi tedy tak stále do hlavy, proč tě za daných okolností nenaučila přinejmenším základy magie alespoň tvá rodina?“ zajímal se, přešel k ní a ztěžka se po jejím pravém boku usadil.

„Protože ji nepoužívala,“ přiznala mu způsobem, jako by to samo o sobě vysvětlovalo vše.

Beros se chtěl už nadechnout k další otázce, ale zdálo se, že Kary je tentokráte připravená sama říct i víc a tak ji k tomu nechal náležitý prostor. Jeho odhad byl správný, jelikož po krátké tiché pauze Kary začala skutečně opět sama mluvit a rozvedla tím tak předchozí stručnou odpověď.

„Má babička z matčiny strany byla dcera jednoho ze strážců hranic a tarvodských kamenů. Žila s rodiči v jedné z malých osad v těsné blízkosti hranic s Noční říší, jak je u strážců odjakživa zvykem. Narodila se tam, necestovala a tak i nic jiného pořádně než tuto osamělou osadu neznala. Párkrát sice navštívila nejbližší dvě strážné osady, které se od nich nalézaly ve vzdálenosti tři dny svižné chůze, jak je u všech strážných osad zvykem, ale ty se svým vzhledem a velikostí nikterak řádně nelišili od místa jejího domova a tak to nebylo takové a tudíž to ani nepočítala. Byla však zvědavá, chtěla poznat i skutečně jiná místa a to se ji stalo nakonec osudným.

Jednou, když se už pomalu blížila věku dospělosti, její touhy ji přemohly. Chtěla něco vidět, třeba jak vypadají alespoň noční elfové, nepřátelé Tarvodu proti, kterým její otec celý svůj život svou zem chrání. Jedné noci se tedy nenápadně vyplížila z osady a překročila poprvé v životě hranici. Doufala, že noční elfové mají podél hranic osady a hlídky jako oni a tak bude mít příležitost někoho z nich z dálky zahlédnout. A skutečně se jí to nakonec povedlo, i když ne úplně tak, jak si představovala. Jeden noční elf ji totiž chytil. Úplně totiž opominula ve své zvědavosti fakt, že jsou to noční tvorové, kteří za noci na rozdíl od ní velmi dobře vidí a spí přes den.

Při mé babičce však stálo i přes její lehkovážnost veliké štěstí. Ten noční elf byl mladý, akorát dospělý, a má babička byla velice krásná žena. Líbila se mu a tak se mé babičce podařilo ho po chvíli přemluvit, aby ji pustil a nikomu o tom neříkal. Tím, že překročila hranici, porušila zákon a tak i neúmyslně ohrozila velmi křehké příměří, které v té době mezi Noční říší a Tarvodem panovalo. Pustil ji a slíbil jí, že o ní nikomu neřekne, ale pod podmínkou, že za ním opět někdy příjde. Slíbila mu to a dokonce to i splnila.

Pravidelně se potají začali scházet. Zamilovali se do sebe natolik, že opominuli veškeré nebezpečí, co jim tím vším hrozí. Uvědomili si to až v okamžiku, kdy má babička zjistila, že je těhotná. Už takto dál nemohli riskovat a žít, především kvůli dítěti. A tak se rozhodli jednoho dne utéct. Vyrazili na lehko, nic si sebou nevzali, aby nevzbudili přílišné podezření a dostali tak patřičný náskok, než se je rozhodne někdo hledat.

Měli namířeno do Plaeoranského království, kde se chtěli dostat na loď a odplout na Sarmat do Eltonského království, kde by mohli klidně spolu žít a nikomu by tam nevadil jejich původ a mohli se tam i vzít. Nikdy se však do svého vysněného nového domova nedostali. Už byli poblíž Plaeoranských hranic a velmi tak blízko splnění svých snů, když je strážci tarvodských kamenů chytili.

Dědeček se odmítl vzdát bez boje, tušil, co je jinak čeká, a tak bojoval a zemřel před očima své životní lásky. Babička vše sledovala, aniž by měla možnost jakkoliv do toho zasáhnout. Byla předvedena před Radu a souzena. Ze smutku ze své ztráty však nic z toho, co se dělo kolem ní nevnímala. Což ji však nečekaně i pomohlo. Rada, když viděla, jak hluboce toho nočního elfa milovala, a protože ještě stále neoslavila pěti sté narozeniny a nestala se tak oficiálně řádně dospělou, rozhodli se jí z tohoto titulu v plném rozsahu omilostnit. Jejímu otci se však trest nevyhnul. Byl mu doživotně odepřen přístup k jeho magii. Přišel tak i zároveň o práci strážce a musel tudíž i s rodinou osadu opustit a povinně se přestěhovat dále od hranic. Pro babiččina otce to byla veliká rána, kterou jí nikdy za života neodpustil.

Babička okolní svět nezačala úplně zpátky nikdy vnímat. Upnula se na svou dceru a po většinu doby žila ve svém malém vnitřním světě, kde její láska stále žila. Když má matka oslavila sté narozeniny, měl toho její dědeček akorát tak dost a rozhodl se, že svou dceru donutí za každou cenu se konečně vzpamatovat a probrat. Skončilo to však tak, že si nakonec má babička vzala sama život.

Matku tak vychovávali od té doby prarodiče, a aby pro jistotu předešli případným dalším neštěstím, po velkém úsilí jí našli muže, který si ji byl ochoten i přes její smíšený původ vzít. Byl to obchodník, který hodně cestoval. I přes jejich závratný věkový rozdíl si nečekaně velmi porozuměli, a ač to bylo domluvené manželství, matka v něm byla velmi šťastná. Krátce po té, co se po dovršení věku její dospělosti vzali, ho začala doprovázet při jeho obchodních cestách.

Když otěhotněla, na čas se usadila, ale po té co jsem trochu povyrostla, začala opět se mnou a otcem cestovat. Nic nám tehdy nescházelo a byli jsme šťastní. Když se blížila doba mé dospělosti, dohnal mého otce jeho věk a zdraví mu pomalu přestalo sloužit. Pradědeček to tehdy podle mě vycítil, a ač on byl zcela zdráv, nečekaně jednoho dne odešel. Myslím, že nechtěl přihlížet smrti své vnučky, když už znatelně přežil svou dceru. Prababička více méně odešla s ním. Necelá tři jara na to zemřel můj otec ve spánku. Maminka se skutečně snažila zůstat na tomto světě kvůli mně, ale svého muže velmi milovala a byla s ním velmi pevně spojena. Ještě několik jar tu se mnou dokázala setrvat, ale pak ji žal nakonec přeci jen přemohl a odešla za ním.

Dokud má rodina žila, neměla jsem stejně jako má matka potřebu zabývat se studiím magie. Nějak mi to nescházelo. Magie bylo totiž slovo, které se před mým pradědečkem nesmělo ani vyslovit. Tak těžce svůj trest nesl. Prababička se tak ani neodvážila v tomto směru mou matku a později i mě vzdělávat. Mé matce a tehdy i mě to však nevadilo. Otec sice trochu magii ovládal, ale nijak výrazně a tak ji ani aktivně nepraktikoval. Více méně ho zajímali pouze magické předměty, se kterými by mohl obchodovat než magie samotná.

Když jsem osaměla, nevěděla jsem najednou co dál se životem. Dokud jsem měla rodinu, ani mi moc nevadilo, že se nikdo jiný krom nich se mnou nechce bavit a nechce se mnou mít nic společného, ale po té… A tak se nějak stalo, že jsem se začala zajímat o své magické nadání a zjišťovat, jaké vůbec mám. Což byla věc, kterou se má matka dle mě v celém svém životě nikdy nepokusila udělat.

Zjistit, že mám pouze dar na magii země a magii času nebylo až tak těžké, ale rozvíjet své schopnosti se ukázalo jako velmi náročné. Nikdo mě nechtěl pro můj smíšený původ učit a ani povětšinou mi prodat nějaké kmihy, ze kterých bych mohla studovat sama. Něco se mi postupně podařilo sehnat, ale bylo to nic moc a zásadně mi to ani pořádně nepomohlo ve směru, co jsem potřebovala. Díky tomu mám v jistých směrech značné mezery anebo mi některé věci nedojdou, ač jsou pro ostatní naprostou samozřejmostí jako například to, že jsi nás mohl předevšemi schovat, aby na nás nepřišli, kdybych tě požádala.

Vše co umím, jsem se více méně naučila sama metodou pokus omyl,“ přiznala mu na závěr a utichla.

Beros ještě chvíli mlčky setrval a když už bylo zcela jasné, že se dál více nedoví, rozhodnul se jí učinit nabídku. „Pokud by jsi měla zájem, jsem ochoten některé z tvých mezer ve vzdělání zaplnit,“ nabídl ji. Představa učitele by se mu za jiných okolností sice nezdála moc lákavá, ale vzhledem k tomu, že tu stejně neměli možnost moc co dělat, tak to by se alespoň nemusel až tolik nudit.

„Opravdu?“ ujišťovala se ho Kara se značnou nevírou v očích.

Beros ji na to zlehka rychle přikývl dříve, než by si to případně ještě stihl sám rozmyslet.

„Ráda,“ hlesla Kara plná očekávání, načež v ten samý okamžik k nim bylo ze zhora na malé desce spouštěno po malém zarachtání jídlo. V její tváři se tak obratem ukázalo zklamání. Nic však neřekla. Mlčky podala Berosovi jeho misku s jídlem a džbánek s vodou a pak si vzala své.

Beros k jídlu opatrně přičichl. Z misky se sice nevábná vůně nelinula, ale do nějaké té příjemné také měla hodně daleko. Podle vzhledu se zdálo, že tentokráte jde o jakousi zeleninovou polévku zahuštěnou kousky starého pečiva, s nímž si moc velké starosti evidentně nedělali. Jeden ten kousek byl totiž vskutku značně veliký vhledem k tomu, že neměli k dispozici lžíci a tak byli nuceni polévku z misky upíjet. Sáhl tedy opatrně jednou rukou do misky a dotyčný kousek pečiva třemi prsty vytáhl. Jak si ho po té podržel krátce před obličejem chystaje se ho původně následně sníst, ho něco napadlo. Tento nápad sice znamenal jistou oběť, ale moc ho to překvapivě nemrzelo. Měl sice jistý hlad, ale nějak při pohledu na to, co opět dostali, ho tak trochu zároveň i částečně přešel.

Opatrně odložil ten kousek pečiva na zem vedle sebe a začal z polévky obratem lovit další.

Tato činnost upoutala Kařinu pozornost. „Co to děláš?“ překvapeně se zeptala a přestala na chvíli jíst.

„Uvidíš,“ odvětil jí Beros, aniž by si jí nějak významněji všímal. Když měl pocit, že už toho má dost, přeměnil tu malou hromádku pečiva na malý oblázek. Něco takového bylo pro něj s jeho značným nadáním na magii přeměňování velmi snadné. Při té ho i zároveň napadlo něco dalšího a to, že by si takto dokázal hravě vyrobit i křesací kameny. Jen bylo škoda, že by jim byly k ničemu. Ale i kdyby nebyly, stejně by se je asi nepokusil použít. Nepochyboval, že elfové s něčím takovým museli zákonitě počítat. O něco takového se už v historii musel nejeden vězeň pokusit. Zajisté měli pojistky, které by zajišťovali to, aby se vězeň po úspěšném útěku ze stromu, jim přemístil pryč. Ne, tato možnost ke svobodě nevedla, ale napadla ho jiná, v níž viděl větší potenciál.

Vzhled oblázku ještě trochu obratem poupravil a pak do stvořené malé kamenné mističky nalil ze džbánku trochu vody. On sice magii země neovládal, ale Kara ano, a pokud by měla k dispozici i magii vody, což mohl zařídit díky kamenné dračí slze, co se mu houpala stále na krku, mohl by ji naučit rostlinou magii. A vzhled k tomu, že byli uvězněni ve stromě, mohli by pak nalézt způsob, jak se odsud dostat tak, aby se sem obratem nemuseli vrátit ozdobeni ještě k tomu za odměnu vězeňskými kruhy, které by po takovémto pokusu zajisté bezpodmínečně následovali.

„Slyšela jsi někdy o kamenné dračí slze?“ zajímal se.

„Ano. Otec s nimi velmi rád obchodoval. Vždy mu napomohli k velkému výdělku. O kamenné dračí slzy je vždy velký zájem a to i včetně elfů. Stejně jako lidé jsou ochotni dát horentní sumy, aby se k nějaké mohli dostat,“ klidně mu odpověděla, zatímco se zvědavostí hleděla na to, co Beros vytvořil, a odhadnout tím tak to, co tím zamýšlí.

Beros sáhl po řetízku a vytáhl tak ven přívěšek, který pod oblečením skrýval. Přetáhl si přívěšek přes hlavu a podal ho Kaře. „Tato dračí slza patří Akaelovi. Musí ji získat zpět, proto ho potřebuji najít. Do té doby, než se tak však stane, byl bych rád, kdyby sis ji vzala.“

Kara zaraženě hleděla na kamennou dračí slzu, která tak z nenadání ležela v její dlani. „Je ohromná,“ hlesla. „Tak velikou slzu jsem doposavad neviděla a ani o ní neslyšela,“ s neskrývaným údivem pronesla. „To nemohu přijmout. Není má stejně jako tvá. Nemám právo něco takového mít u sebe, natož to používat,“ namítla, pustila přívěšek z dlaně, jak by jí z nenadání začal pálit a podávala mu ji za řetízek zpět.

„Ponech si ho u sebe, vše ti za chvíli vysvětlím. Teď však musíme rychle dojíst nebo příště nic nedostaneme,“ upozornil ji rázně Beros.

Kara souhlasně přikývla. Už od prvního dne zcela jasně přišli na to, jak to tu chodí. Třikrát denně jim spustili dolu jídlo. Vždy měli krátkou chvíli na to, aby vše snědli a vypili. Pokud si nějakou misku nebo džbánek s vodou ponechali a nevrátili ho zpátky včas na malou desku, když se začala opět zvedat, příště o to dostali méně.

Tentokráte to stihli jen tak tak. Jídlo dojedli a vodu dopili ve velikém spěchu a pomalu ani nestihli použité nádobí vrátit.

„Co tím vším zamýšlíš?“ se zájmem a jistou dávkou netrpělivosti se ho zeptala Kara a zkoumavě si ho prohlížela a to nebyla ani malá plošina ještě ani nad jejich hlavami.

„Díky tvému velkému nadání na magii země a tomuto přívěšku, který ti dá k dispozici magii vody, bych tě mohl naučit rostlinou magii. Já sám ji sice neovládám vzhledem k tomu, že nevládnu magií země, ale znám vše, co je třeba, abych byl schopen tě toto velmi náročné umění z odvětví kombinované magie naučit.“

„Pochybuji, že bych byla něčeho takového náročného schopna i přes tvojí pomoc. Ke všemu stále nejsem přesvědčena, že je správné, abych tu dračí slzu používala?“ váhala.

„Pokud to zvládneš, věřím, že se odsud společně dostaneme. Mám plán, ale aby se zdařil je nezbytné, aby jsi ovládala rostlinou magii. Věřím, že když to dokážeš, stále mě můžeš na ostrov dovést v čas,“ pokusil se ji přesvědčit za použití menší lži. Ten plán zatím totiž neměl promyšlený ani trochu.

Na Kaře bylo obratem vidět, jak vnitřně bojuje sama se sebou. Přeci jen rostlinná magie bylo umění, o jehož ovládání povětšinou elfové velmi stáli vzhledem k tomu, že jejich bůh byl v tomto směru mistrem i mezi bohy, z nichž nikdo se mu ani zdaleka nemohl rovnat.

„Dobře tedy, co mám dělat,“ rezignovaně nakonec přijala a zahleděla se na tu malou kamennou misku s vodou.

„Na začátek se musíš naučit smíchat magii vody a země dohromady. Musíš se plně koncertovat, vytvořit si v hlavě zcela jasnou představu čeho chceš dosáhnout a pokus se ji zrealizovat. Snaž se vytvořit malou rostlinu,“ naváděl ji.

Kara přikývla, usadila se před miskou a soustředěně se na ni zahleděla, po chvíli ale se zcela vážným výrazem vepsaným ve tváři k němu opět vzhlédla. „Není k této magii potřeba nějakých speciálních semen rostlin?“ váhavě se zeptala. Měla pocit, že něco takového u otce v dobách svého dětství u otce viděla, jak prodává.

„Speciálních semen není třeba. Standardně stačí jakákoliv semínka, ale vzhledem k tomu, že žádná nemáme, musíme se obejít bez nich. Proto musíme tento základní stupeň a i několik navazujících dalších přeskočit a začít vyšší pokročilou úrovní,“ odpověděl jí téměř po pravdě. Pravdou bylo, že kouzlit touto magií bez semen bylo ve skutečnosti až na tom nejvyšším stupínku ze všech a něco takového ovládali ve skutečnosti pouze skuteční mistři tohoto umění. Což jí za žádných okolností nehodlal sdělit. Její značné mezery v magickém vzdělání totiž hráli v jejich prospěch. Kdyby znala pravdu, možnost úspěchu by byla v takové situaci takřka mizivá. Díky tomu, že však neznala jisté zákonitosti týkající se nejen tohoto umění smíšené magii ale celkově magie vůbec, neleželi před ní tak překážky, které by jinak se znalostmi byla nucena postupně překonávat. Neměla zábrany a s jistou dávkou chuti po úspěchu měla tak šanci uspět tam, kde by jiní nikdy neměli sebemenší šanci.

„To myslíš vážně? Ty chceš dům budovat od střechy, použiji-li přirovnání oblíbené u lidí,“ zajímala se trochu nevěřícně i trochu nazlobeně Kara.

„Budeš-li mi věřit a dělat přesně to, co ti řeknu, dokážeš to. Musíš si ale však i ty sama věřit, jinak se nikdy nepohneme z místa,“ upozornil ji sebejistým hlasem Beros.

Kara na něj ještě chvíli nasupeně hleděla, ale nakonec se zdálo, že to přijala a začala se snažit dle jeho rad stvořit malý klíček rostlinky v misce za použití trochy z jejího materiálu.

Beros na to s jistou dávkou uspokojení hleděl. Bude muset být trpělivý a doufat. Něco mu říkalo, že to může zvládnout, ale nebyl si zcela jistý. Jistá dávka neklidu a nervozity v něm poslední dny stoupala a přibývala na síle. Něco se blížilo, sice přesně nevěděl co, ale byl si jist, že to nemělo být nic dobrého. Sice by se mu společně s Karou mohlo podařit to odhalit, ale to by odvedlo její pozornost od rostlinné magie a to nechtěl. Něco mu totiž říkalo, že nemají ani zdaleka tolik času, co by potřebovali. Musí spěchat a to si vyžaduje svou daň.

Chmury, které se na chvíli objevily v jeho tváři, rychle zahnal dřív, než si jich mohla Kara všimnout a nahradil je jistým malým povzbuzujícím úsměvem.

 

Meleny se snažila, opravdu se velmi snažila, zachovat si klid, ale nějak se jí to ani v nejmenším nedařilo. Napětí ji nedovolovalo si ani na malou chvíli sednout a tak povětšinou postávala u okna a hleděla do dáli nebo bezcílně přecházela po místnosti.

Ozvalo se tiché zaklepání.

Meleny se prudce odvrátila od okna, u kterého právě stála. „Dále,“ vybídla dotyčného.

Do pokoje vstoupila služebná. Už podle jejího nervózního postoje se dalo předem odhadnout, co se jí právě chystá s největší pravděpodobností sdělit.

„Významná, přála jste si, abych za vámi přišla, když…,“ pomalu k ní při hluboké úklonce začala mluvit.

„Garely se ještě nezačal připravovat na svůj významný okamžik,“ dořekla za ní s povzdechem Meleny.

Žena záporně zavrtěla hlavou, aniž by k ní vzhlédla.

„Postarám se o to, můžeš jít,“ propustila ji a sama se vydala rázným krokem ke Garelyho komnatám. Nebylo času nazbyt. Obřad měl každou chvílí začít a on se ještě stále evidentně nesmířil s nastalou situací.

Když byla malý kousek před jeho dveřmi, zamyslela se. Má zaklepat? Nakonec se však rozhodla jinak a bez jakéhokoliv upozornění či malého zastavení si otevřela a vstoupila bez pozvání dovnitř. Rychlým švihem ruky je s náležitou razancí nechala za sebou s bouchnutím zavřít.

„Říkal jsem si, kdy za mnou přiajdeš,“ zkonstatoval na to suše Garely s ledovým výrazem ve tváři. Zahleděl se vážně na ni a už se nadechoval, aby ji od plic řekl, co si o tom celém myslí. Nelíbilo se mu, že tento sňatek byl domluven za jeho zády bez jeho vědomí. A i to, že doposavad ženu, kterou po něm chtějí, aby si vzal, ani zdálky kouskem oka nezahlédl. Věrnost vlčímu bohu a jeho přáním, která na jeho ramena svěřil, byla jedna věc a toto druhá. Nevěřil, že by to celé nebylo možné zařídit jinak tak, aby se z toho vynechalo jeho ženění.

„Ať se mi chystáš říct cokoliv, zadrž. Je tu jistá věc, kterou bych ti ráda řekla,“ promluvila rychle jako první Meleny. „Vím, že se na mě zlobíš a máš na to i právo, ale věz, že jsem to neudělala jen tak. Na této svatbě závisí mnohem víc, než si můžeš sám myslet a to nejen ve směru vylepšení vztahů Barkosu se svými sousedy.“

„A to přesně jak?“ zajímal se příkrým hlasem.

„Vezmeš-li si ji dnes a v následujících dnech tak díky tomu začne jednání o příměří, otevře se nám tím tak možná budoucnost, jak vzdáleně Berosovi s Merikem a Akaelem odsud i přes tu nesmírnou dálku pomoci v jejich poslání. Zdaří-li se vše, budeme mít tak příležitost ve správnou chvíli obrátit štěstí na jejich stranu a zvrátit tak misky vah v naše vítězství, které se nám poslední dny spíše vzdaluje, nežli přibližuje,“ prozradila mu. Původně neměla v plánu mu o svých plánech cokoliv říkat, ale on ji nedal moc na vybranou a tak se mu rozhodla alespoň naznačit, co vše je ve skutečnosti právě v sázce.

„Hrozí Vznešenému něco?“ polekal se Garely.

„Právě v tuto chvíli bezprostředně ne, ale velmi brzo bude,“ odpověděla mu a Garely při pohledu do její tváře se zklamáním zjistil, že víc mu v žádném případě neprozradí.

„Jaký máš plán? Jak jim chceš pomoci?“ zajímal se tedy namísto toho starostlivým hlasem.

„To si zatím nechám pro sebe. Zatím je spousta věcí nejistých, ale věz, že se je dovíš, až nadejde ten správný čas. Bez tvé pomoci a pomoci tvé ženy sama nemohu nikdy uspět a všem na Talnaku pomoci.“

Garely se trochu naštvaně na ní zašklebil. Vůbec se mu nelíbilo, že mu nic konkrétního neřekla. Poznal ale na ní, že mu nelhala. S jistou mírou neochoty jí tak i přes to věřil. „Dobře tedy, ožením se. Ale upozorňuji tě předem, že pokud se něco Vznešenému stane, nebo zjistím, že jsi mi přeci jen právě lhala, tvrdě mi za to zaplatíš,“ temným hlasem jí varoval.

Meleny toto prohlášení nikterak nepolekalo a na místo toho se na něj zářivě usmála. Byla ráda, že konečně přišel k rozumu. „Pospěš si, už dávno jsme měli být touto dobou na cestě do chrámu,“ upozornila ho, začala se na to rozhlížet po místnosti po věcech, co si měl správně obléci na sebe. Vše bylo úhledně vyskládáno na posteli. Kalhoty se suknicí dokonale zhotovené ze stříbrné vlčí kožešiny, sněhově bílá halena s tříčtvrtečními rukávy a z hrubé opracované kůže vesta ozdobená typickými trpasličími motivy. Kalhoty s halenou byly provedeny v tradičním stylu, který se podle zvyku nosil na svatbách v Barkosu. Vesta zas byla pro změnu pro trpasličí svatby na Sarmatu.

Garely se do všeho urychleně za Meleniny pomoci nasoukal. Nechal si se ještě rychle učesat a upravit si své dlouhé vousy do podoby tradičního kratšího trpasličího copánku a pak v mírném poklusu vyrazili směrem k Berosově chrámu. Když k němu konečně dorazili a otevřeli masivní dvoukřídlé dveře vedoucí do prostor jediné dlouhé obrovské lodi chrámu ozdobené po stranách sochami a malbami s výjevy vlčího boha a dějin Barkosu z dob jeho zrodu, zjistili, že už na ně uvnitř všichni velmi netrpělivě s nervozitou čekají.

Jak se důstojným krokem přesouvali na protilehlou stranu, kde se nacházel masivní oltář, u něhož už jistou dobu postávala nevěsta, Meleny postřehla, jak se Garelyho zamračená tvář mění na údiv a posléze na lehký úsměv.

„Kdyby si mi už na začátku ukázala, jak vypadá, mohli jsme si mnohé odpustit,“ zkonstatoval tichým hlasem Galery tak, aby to mohla slyšet pouze ona.

„Také by to bylo řešení,“ suše pronesla. To, že tuto možnost si skovávala úplně až na konec pro případ té největší nouze, mu však sdělovat už nehodlala.

Niami měla na sobě tradiční Barkoské svatební šaty vyrobené ze stříbrné vlčí kožešiny. Šaty měly podobu korzetu pevně staženého na zádech a až u země končící úzké sukně, která by značně omezovala pohyb, kdyby po stranách neměla rozparky táhnoucí se až k pasu. Díky těmto rozparkům bylo možné zahlédnout hnědé kožené kalhoty, které pod šata měla. Dále byla Niamy ozdobena kovovým zdobeným opaskem a na rukou zkrácené nátepníky, které ponechávaly trochu odhalené kůže před zápěstími, kde měli za nedlouho spočinout manželské náramky. Tyto netradiční zdobené nátepníky vyrobené ze stejné hrubé kůže jako Garelyho vesta, byly tradičními ženskými doplňky na tradičních svatbách na Sarmatu. Dále však na sobě měla Niami ještě stříbrný medailon se znakem vlčího boha. Přívěšek se znakem vyznávaného boha byl zas ve stylu, který podle zvyklostí měli na svatbách pro změnu lidé v královstvích ležících na Sarmatském kontinentu.

Niami měla své dlouhé vlasy spletené do trochu povoleného copu, do něhož měla vpletené úzké kožené pásky. I tento účes nebyl nikterak náhodný. Byl to jeden z nejoblíbenějších účesů trpasličích žen, který spolu i s tím vším předchozím měl sdělovat svému nadcházejícímu manželi to, že krom tradic své rodné země má v úctě i původ a zvyklosti krve, jenž byl její nastávající nositelem.

Toto vše v Garelym ponechávalo nemalou míru uznání k této ženě, ale nebylo primárně tím, proč byl jí tak uchvácen. Tím byla totiž její postava a barva vlasů. Vlasy měla zrzavé a jemně vlnité, což byla jedna z nejběžnějších podob vlasů trpaslic. Její výška byla stejná jako Garelyho. Byla hubená, ale rozhodně ne drobná. Měla širší ramena a na jejích pažích se rýsovaly svaly. Kdokoliv kdo by nebyl obeznámen s jejím původem, by tak mohl dojít k milnému závěru, že to není čistokrevný člověk, ale má v sobě i jistou míru trpasličí krve. A právě díky tomu byla pro míšence, jakým byl Garely, tak krásná. Měla vše, co by podle Garelyho vkusu měla právě jeho žena mít.

„Jdete pozdě,“ zabručel na ně tiše Kasim, který po celou dobu netrpělivě postával po boku své dcery.

„Špatně jsme odbočili a trochu tak cestou zabloudili,“ zalhala Meleny na omluvu A Garely se na to souhlasně zatvářil.

Kasim jim to nikterak sice nevěřil, ale nehodlal se k tomu už dále vyjadřovat. Meleny si ho už stejně nevšímala. Po té, co se mile usmála na jednu z mladších Niaminých sester, která postávala bokem a měla na menším polštářku už dávno nachystané manželské náramky, zaujala své místo jako oddávající. Díky svému původu byla považována všemi za tu nejpovolanější osobu, která by tuto významnou svatbu hlavního představeného Berosova chrámu a nejstarší dcery nejmocnějšího Barkoského klanu měla vést.

Meleny vedla svatbu podle Barkoských tradic, její řeč však Garely vůbec nevnímal. Měl oči jen pro svou ženu a byl neskonale rád, že se k tomuto kroku nakonec nechal přesvědčit. Pouze v okamžiku, kdy měl pronést svou část přísahy, se dokázal dostatečné vzpamatovat a vnímat řádně své okolí natolik, aby vše učinil správně.

Meleny to pozorovala s vnitřní spokojeností. Vše pokračovalo zatím tak, jak mělo tím správným směrem. Naděje elfů přežít válku s Fumirem tak doposud nebyli zcela ztraceny. Jejich plamínek naděje tak díky Garelyho a Niamině svazku stále slabě hořel dál a odolával tak siným větrům, které se ho snažily nějakou tu už dobu uhasnout.