Kapitola 10 – Déšť

 

„Déšť je moc silný, musím přistát. Za takovéhoto počasí pokračovat dál nemohu, a dokud se to nezlepší, nikam neletím,“ upozornila Akoja Vilae, pro nějž tato zpráva nebyla nikterak překvapující. Počasí bylo každým dnem horší a horší. Nástup zimního období dešťů, byl tentokráte skutečně rychlý. I pro něj bylo za takových podmínek cestovat na dračím hřbetu velmi náročné. Sám se tak velmi těšil, až bude zpátky na zemi.

Bylo krátce po poledni, ale díky těžkým šedivým prakům bylo šero, jako kdyby už teď zapadalo slunce. I když dlouho to trvat nebude a začne opravdu zapadat. Den se skutečně od doby, kdy se dostali na Talnak znatelně zkrátil. Nebylo tak vůbec překvapující, že se právě toto období vybrali noční elfové na své tažení. Dlouhé noci hrály znatelně v jejich prospěch.

Akoja zahledla v dálce větší paseku, změnila tedy dráhu letu a zamířila k ní.

„Přistáváme Meriku. Při takhle hustém dešti nemůžeme dál letět. Jsme od vás směrem na jihozápad na větší pasece,“ informoval naslouchající mága.

„Dobře, počkejte tam na nás, najdeme si vás,“ dostalo se mu odpovědi a spojení bylo přerušeno.

Po přistání sundal Vilai z dračího hrbenu sedlo a vaky. Dračice částečně po té roztáhla křídla a zavrtěla se ve snaze se protáhnout.

„Měla jsem jinou představu o této výpravě. Kdybych tušila, že vám budu dobrá jen proto, bych vám dělal koně, nepřemluvili byste mě,“ zabručela podrážděně Akoja. „Čekej si tu sám, já mizím,“ oznámila mu ještě a rozeběhla se k lesu.

Dračice se ztratila v lese a Vilai se opuštěně a bezradně rozhlédl kolem sebe ve snaze nalézt před deštěm alespoň nějaký úkryt. S překvapením zjistil, že jeden za stromů na kraji paseky, je obydlený. Podle světel v okně, byla i osoba, žijící zde na samotě, kde široko daleko nebylo nic jiného, doma. Zaváhal, zdali má jít zaklapat anebo ne. Nakonec se rozhodl, že počká na ostatní a společně se rozhodnou, zdali využijí té náhody, která se jim naskytla.

Překvapilo ho, jak dlouho na ostatní musel na ostatní čekat, než dorazili. Zcela promočený za tu dobu měl už několikrát velmi blízko k tomu, že na dveře stromového domu zaklepe sám, ale ovládl se a vyčkal.

„Trvalo vám to,“ neodpustil si poznamenat, když Merik s Akaelem sesedali. „Někdo tu žije, zkusíme to?“ 

„Rozhodně. Nevím jak vy, ale já jsem promáčený a promrzlí na kost,“ odvětil Akael a bez ostychu přišel ke dveřím a bez sebemenšího zaváhání zaklepal.

Netrvalo dlouho a mezi dveřmi se objevila elfka. Byla velmi krásná. Vlasy měla typicky světle blonďaté a oči studánkově modré. Její o něco výška a jen lehce zašpičatělé uši však naznačovaly, že rozhodně není čistokrevnou elfkou. „Přejete si?“ přátelským hlasem se zajímala.

„Jsme na cestách a špatné počasí nás nemile zaskočilo. Chtělibychom Vás tímto požádat, jestli byste nebyla ochotna nám na noc poskytnout přístřeší a možnost se tak osušit a trochu ohřát,“ zdvořile ji Akael požádal.

„Ale jistě, pojte dál. To počasí je dneska opravdu strašné,“ pronesla a vybídla je rukou, aby vstoupili.

Merik zajistil muruny a jako poslední vstoupil dovnitř.

„Vítám vás u sebe doma. Jmenuji se Jiral,“ představila, když za nimi zavřela. „Omlouvám se, na hosty nejsem moc zvyklá a tak vám nemám pořádně moc co nabídnout, ale pokud chvíli vydržíte, mohla bych vám uvařit zeleninovou polévku, ta by vás mohla trochu zahřát,“ nabídla jim.

„Děkujeme, ale není…,“ začal Vilai, ale nestihl to doříct. Akael mu skočil do řeči.

„Rádi vaší pohostinnost přijmeme,“ nadšeně vyhrkl Akael.

Vilai ho zpražil pohledem, ale na jeho adresu nakonec nic neřekl. Přeci jen i on měl hlad. Naposledy trochu jedl brzy ráno a od té doby už nějaká ta doby přeci jen utekla.

 

Jiral se ukázala jako znamenitá kuchařka. Za krátkou chvíli dokázala připravit skutečně výtečné jídlo, ale i přes to si na něm Vilai nějak nedokázal řádně pochutnat. Cítil se zvláštním způsobem napjatý. Ta žena se mu nějak nezdála. Sice nevěděl proč, ale s postupující dobou a večerem se to nikterak nelepšilo.

Merik celou dobu seděl bokem a byl většinu doby duchem zcela nepřítomný. Vilai se mu ani moc nedivil. Starostí měl tento muž více než dost. I on je měltaké, ale to nebyl ten hlavní důvod, proč se nikterak nezapojil do debaty, která tu probíhala. Akael se s tou ženou zcela nepokrytě s nadšením bavil a hovořil s ní stručně řečeno o hloupostech a toho se rozhodně on nehodlal účastnit. Do úsměvů a smíchu měl hodně daleko a tak to celé s odstupem podrážděně sledoval.

„A jak to, že sis rozhodla žít tady tak na samotě?“ zajímal se po čase Akael, když se konečně trochu osmělil a odvážil se jí položit trochu osobnější otázku.

„Víš, ono mi nic totiž jiného moc nezbylo,“ trochu skleslým hlasem mu Jiral odvětila. „Tady v Odoragary a i Tarvodu nemají moc rádi míšence, nebo vlastně přesněji všechny ty, kdo nejsou čistý elfové jako oni.“

„Mě se nezdáli doposud nikterak nepřátelští,“ zamyšleně v duchu pronesl Akael mezi tím, co v duchu v rychlosti zhodnotil všechny jejich setkání s elfy v posledních týdnech.

„To proto, že k poutníkům a obchodníkům, kteří nemají v plánu se v jejich zemi dlouhodoběji zůstat, se chovají jinak. Poznal bys, jací skutečně jsou, kdyby ses tu chtěl opravdu usadit a žít,“ poprvé od okamžiku jejich setkání bylo v jejím hlase možné zaznamenat nějakou negativní emoci.

„Tak proč tu zůstáváš a nejdeš jinam?“ s údivem se zajímal. Nechápal, co jí tu drží, když jí tu vlastně ani nechtějí.

„Protože můj otec odsud pocházel a než zemřel, žila jsem tu s ním. A upřímně ani nevím, kam jinam, bych měla jít,“ přiznala mu a její oči se lehce zalily.

„To mě mrzí. A tvá matka? Odkud byla?“ zajímal se.

„Ani nevím, neměla jsemmožnost ji skutečně pořádně poznat. Jednou, když jsem byla ještě hodně malá, tak odešla a už se nevrátila. Ani nevím proč, ale kvůli otci to nebylo, protože ho měla velice ráda a nám oběma tehdy slíbila, že se velmi brzy vrátí, ale už jí nikdo nikdy nespatřil. Otec jí tehdy hledal, ale neúspěšně. Nikdo o ní nic nevěděl. Zlomilo ho to a s pocitem selhání se se mnou uchýlil sem. Nikdy o ní už do své smrti nemluvil, a tak jediné co o ní tak blíže vím jen pouze to, že byla mág a člověk,“ vyprávěla mu zarmouceně.

„Víc nic?“ ujišťoval se Akael.

Jiral zavrtěla záporně hlavou.

„To je mi opravdu líto,“ snažil se jí utěšit. „Víš, já svou matku také nikdy pořádně nepoznal. Jen jednou jsem s ní krátce mluvil, když jsem byl mladý a to bylo všechno,“ na oplátku ji přiznal on.

„Koukám, že máme podobné osudy,“ zkonstatovala a její tvář nabyla zpátky trochu toho ztraceného úsměvu.

„Vypadá to tak,“ přitakal.

„Jsem už unavená, nepůjdeme si lehnout?“ pronesla z ničeho nic Jirala uťala tím tak náhle jejich předešlý hovor. „Mám tu jen jednu ložnici a u mě je místo tak akorát pro dva, takže pokud chceš, můžeš lehnout se mnou a tví přátele se mohou uložit tady,“ navrhla.

Toho si nešlo nevšimnout, kousavě si v duchu pomyslel Vilai na adresu jejího prohlášení o počtu pokojů v tomto stromovém domě, ale nahlas nic neřekl. S napětím sledoval, jak se Akael zachová.

„Rád, a pokud i tobě to nebude vadit,“ přijal obratem její nabídku Akael bez zdráhání.

To nemyslí vážně! Křičelo to ve Vilaiovi, když ho sledoval, jak skutečně následně mizí tak bezostyšně s tou ženou v druhé místnosti, zatímco k nim v rychlosti pronesl krátké popřání dobré noci.

 

„Kam vůbec směřujete?“ zajímala se Jiral, když právě následující ráno dojídali snídani. „Včera jsem se úplně zapomněla zeptat,“ přiznala a mile se na Akaela usmála.

„Do Ragachu,“ odpověděl ji Akael pohotově jako první.

„Tak to jste poněkud sešli z cesty,“ podotkla.

„Původně jsme cestovali po hlavní cestě, ale ta se velmi klikatila a zacházeli jsme si, a protože poměrně pospícháme, rozhodli jsme se to vzít jinudy, ale v tom špatném počasí se špatně orientuje, takže se ani nedivím, jestli jsme si tím moc nepomohly,“ přiznal ji.

„Znám jednu cestu, kterou se do Ragachu rychle dostanete a není odsud ani moc daleko. Jediná její nevýhoda je, že v její blízkosti moc elfů nežije, takže není moc možností jak cestou doplňovat zásoby,“ navrhla jim.

„Nevadí, dokážeme se uskromnit. Dovedeš nás k ní?“ zajímal se Akael.

„Klidně vás doprovodním až do Ragachu, jestli chcete? Mám i vlastního muruna, takže bych vás ani nezpomalovala,“ s úsměvem jim nabídla.

„To by bylo výborné,“ rozzářil se Akael.

„Nevím, jestli je to moudré jí brát sebou,“ podotkl Merik telepaticky. „Mám pocit, že mi někoho připomíná, ale pořád si nějak nedokážu vzpomenout koho,“ dodatkem ho ještě upozornil, ale to už Akael neslyšel, jelikož se v jeho hlavě ozval Vilaiův vše ohlušující hlas.

„To nemyslíš vážně! Ty jí chceš tahat s námi?! Pořádně jí neznáme, nemůžeme jí věřit!“ zakřičel rozlícené Vilai.

Akaela z té intenzity na chvíli intenzivně rozbolela hlava.

„Omluvíš nás na chvíli Jiral? Potřeboval bych si tady s Vilaiem venku v soukromí trochu promluvit,“ požádal Akael a postavil se, přičemž pevně chytil Vilaie za paži a vytáhl ho nahoru sebou.

„V pořádku,“ ujistila ho s hřejivým úsměvem Jiral, které díky Akaelově bolestné grimase nikterak neunikal krátký telepatiky rozhovor, který se mezi nimi musel odehrát.

Vilaise Akaeli prudce vytrhl, pražil tu míšenku pohledem a sám rázným krokem opustil stromový dům.

„Přišel si o rozum? Vůbec ji neznáme a ty ji klidně nabídneš, aby šla s námi a ani se k tomu neobtěžuješ o něčem tak důležitém se mnou a Merikem předem promluvit! Nejsi tu sám, jestli sis nevšiml!“ rozkřičel se Vilai na Akaela, jen co trochu podešli dál od stromu.

„Věřím ji, a kdybyste se vy dva včera trochu snažili, také byste ji mohli poznat tak jako já. Věřím ji a k tomu nám chce pomoc. Nemusela by a stejně je to pro nás připravená udělat aniž by tušila, proč do Ragachu vůbec jedem. A nic za to ke všemu ani nechce. Nevím, co se ti na tom nelíbí a čeho se bojíš?“ dožadoval se Akael vysvětlení.

„Čeho se bojím?! Spíše by bylo vhodnější položit otázku, co od toho očekáváš ty?! V noci si ji jistě poznat skutečně důvěrně. Elán a nadšení, ti rozhodně nechybělo, když si s ní odcházel. A ukazuje se, že ti to patrně jednou nestačilo a máš tu potřebu si to ještě několikrát zopakovat. Měl by si v její přítomnosti začít používat hlavu a ne jiné části těla,“ kousavým hlasem poznamenal naštvaně naslouchající.

„Tak to je ten tvůj problém!“ zvolal vítězoslavně Akael. „Ty si myslíš, že jsem s ní spal.“

„A ne snad?“

„Ne, noc jsme strávili zcela počestně a i kdyby ne, tak tobě do toho rozhodně nic není,“ uzemnil ho Akael, naštvaný tím, jak si něco takového o něm může vůbec myslet.

„Právě, že je a hodně. Nejsme tu jen tak, protože jsme se jednoho rána začali nudit a rozhodli jsme se tedy začít trochu cestovat. Jsme ve válce, jestli jsi nezapomněl, takže by bylo už konečně na čase, aby ses podle vážnosti této situace začal i chovat,“ supěl dál vytočeně Vilai.

„Zapomněl?! Jak se můžeš opovažit mě z něčeho takového vůbec obviňovat! Moc dobře vím, že je v sázce nejen existence samotných elfů, ale i život mého otce!“ zakřičel na něj zátky.

„A co si pro jeho záchranu tedy doposavad udělal?“ bez předešlého rozmyšlení se ho Vilai zeptal. Jen co z něj ta otázka vypuštěná ve vzteku vyšla, věděl, že to byla chyba. Veliká chyba, kterou už nedokázal vzít zpět, ač by si to sám právě teď moc přál. Vztek se v něm začal rázem rozplývat a jeho zatemnělá mysl vztekem projasňovat a střízlivět. To, že se tak stalo přespříliš pozdě, mu došlo hned obratem z Akaelově reakce a vztekem zarudlé tváře.

„Udělal jsem tolik, kolik jsem pro záchranu svého otce a tvého boha doposavad udělat mohl. Přijde ti to málo? Myslíš, že tomu nedávám dost? Tak ti tedy shrnu, co jsem kvůli tomu prokletému proroctví, díky němuž se tohle všechno děje, přišel. Nikdy jsem nepoznal svou rodnou zem. Už jako čerstvě narozené miminko mě můj vlastní dědeček chtěl ze strachu zabít! Vyrůstal jsem v rodině, které na mě moc nesešlo. A když jsem si našel konečně trochu toho štěstí, musel jsem se ho kvůli své sestře vzdát a stát se zpátky ženou, ač jsem sám nechtěl a jinak bych to za jiných okolností nikdy neudělal. Svou matku jsem se v životě viděl jen jeden jediný prchavý okamžik a další možnost už ani nikdy nedostanu, jelikož jsem musel volit mezi svým zájmem a zájmem jiných. Právě na můj popud byla zničena brána světů. Já sám sebe jsem musel připravit o to, že svou matku a svou zem nikdy nepoznám. Přijde ti to doposavad málo? Tak věz, že to není všechno. Protože když pominu to, že jako Aka jsem musel zabít svou vlastní sestru, tak jsi tu ještě ty! To právě kvůli tobě a nikomu jinému byla rozštěpena moje mysl na dvě a jedna část jen a kvůli tobě s Lorikem zemřela a stalo se to jen proto, že jsem musel Lorikovi přísahat, že si ho jako Aka vezmu, když mi tě pomůže zachránit. A protože jsem něčí pomoc potřeboval a nikdo jiný k dispozici nebyl, musel jsem přísahat. Už tomu konečně rozumíš?! To jen kvůli tobě je můj život ještě daleko horší, než by jinak byl. Bez tebe by můj uděl, který mi předurčilo proroctví, možná byl i snesitelnější a lehčí, ale není tomu tak. Takže věz, že právě ty mi tu teď právě nemáš vůbec žádné právo kázat! Obzvláště po té, jak ses ke mně doposavad choval,“ ruplyAkaelovi nervy a všechno na něj v jednom velkém přívalu slov vychrlil. Ještě před nedávnem by byl dal cokoliv, aby mu mohl objasnit svatbu Akys Lorikem, ale teď mu už na tom nějak nesešlo. Nezáleželo mu už na to, že už to konečně ví. Už nestál o jeho pochopení. Nečekaje na jeho reakci se otočil a odkráčel zpátky do stromového domu. Ale i kdyby setrval, výraznější reakce by se asi od Vilae nedočkal.

Elf při tom všem, co bylo řečeno, zkoprněl a nebyl schopen jakéhokoliv pohybu či slova. Musel Lorikovi přísahat, že si ho jako Aka vezmu, když mi tě pomůže zachránit! Stále dokola se mu opakovala v hlavě právě tato Akaelova slova.

Nejprve hleděl na Akaelo mizející záda a pak i na následně zavřené dveře. Z tohoto stavu ho vytrhl až Merik, který k němu po čase přišel. Až s jeho příchodem mu teprve došlo, že mezi tím někdy začalo opět pršet a on je už zcela promáčený.

„Zvoral jsem to,“ zdrceně Merikovi přiznal.

„Kolosálně,“ odvětil mu po pravdě bůh moudrosti.

„Proč jsi mi o tom neřekl? Musel si to vědět. Proč jsi mi alespoň nic nenaznačil?“ zajímal se.

„Toto je jen mezi vámi dvěma. Neměl jsem právo do toho zasahovat a ani teď nemám. Tohle si musíte vyříkat jen vy dva mezi sebou,“ upozornil ho Merik. 

A Vilai díky tomu hned věděl, že ani do budoucna se v tomto směru od něj žádné pomoci nedočká. „Co budeme dělat? Skutečně ho necháme, aby to ženu vzal klidně s námi?“ zajímal se raději místo toho.

„Nemáme na vybranou. Kdyby ses alespoň na chvíli trochu ovládl, byla by tu jistá šance, ho nakonec přimět k rozumu. Ale po té co jsi předvedl, pochybuji, že by to teď bylo možné,“ zamyslel se.

„Ale…,“ pokusil se namítnout.

„Zapomínáš na jednu důležitou věc. Vy dva tu nejste kvůli mně, ale ve skutečnosti my dva kvůli němu. To on nese na svých ramenou hlavní břemeno proroctví, to on tak vede tuto skupinu a má tak právo rozhodovat, kdo s námi půjde a kdo ne,“ upozornil ho věcně Merik.

„Výborně, s Jiral v zádech a tím, jak se Akael kolem ní točí, nebudu mít možnost se mu ani pořádně omluvit,“ lítostivě poznamenal.

„Nebudeš to mít o moc lehčí, než to měl on, když tak chtěl říct svou omluvu tobě,“ připomněl mu Merik poslední týdny. 

Vilai lehce přikývl. Vztek, který pociťoval od okamžiku, kdy Akaela uviděl opět stát mezi svými dveřmi, byl rázem pryč. Ani sám teď nevěděl, proč se na něj tolik zlobil. Myslel si, že má na to právo, ale mýlil se a teď to možná všechno zničil a mohl si za to jen on sám, vyčítal si. „Jdu najít Akoju a zjistit, jestli je připravená letět dál,“ špitl a ztratil se v lese ve snaze nalézt dračici. Nemusel však hledat dlouho. Akoja byla nedaleko.

„Zábavné představení. Myslím, že ta cesta není možná až tak marná,“ pronesla pobaveně Akoja.

„Ještě ty začínej. Tohle je to poslední, co jsem právě teď skutečně potřeboval,“ kousavě ji odvětil Vilai.

„Víš, že si toto děláš sám?“ se zájmem ho upozornila.

„To už mi taky došlo,“ připustil po té, co v sobě dokázal na poslední chvíli spolknout jinou kousavou odpověď týkající se toho, že to právě ona je přivedla sem na toto prokleté místo. „Zvládneš letět?“ zajímal se obratem raději o to, proč ji vůbec vyhledal. Předešlé téma už rozhodně znova rozebírat nehodlal.

„Moc ráda bych řekla, že ne a že poletím až zítra, ale s obavy o váš život, raději poletím už dnes,“ zasmála se dračice.

„Jak velkorysé,“ poznamenal Vilai. „Jdu pro věci. Zůstaň prosímtě tady,“ požádal ji ještě a vydal se zpátky ke stromovému domu, rozhodnutý raději to absolvovat dříve a mít to tak rychleji za sebou, nežli to dále oddalovat.

Když přišel ke stromovému domu, nelez sedlo a své vaky na hromadě venku. Při pohledu na to, se s lehkým povzdychem spojil telepaticky s Merikem, dovnitř se raději chodit neodvažoval. „Myslím, že bude nejlepší, když poletím do Ragachupřímo a střetneme se až tam. Zůstaneme ve spojení, zatím se mějte,“ rozloučil se a posbíral si všechny své věci.

„Dávej na sebe pozor,“ odpověď mu starostlivě Merik.

„I ty na sebe a hlavně na Akaela,“ ustaraně ho požádal.

„Neboj se, dám,“ přislíbil mu Merik a pak ho něco napadlo. „Myslím, že by bylo dobré využít náskoku, který takto nad námi získáš a požádat tak o svolání Rady dříve, než přijedeme my. Mohli bychom tak ušetřit nějaký čas,“ navrhl ještě.

„Dobrý nápad,“ nadšeně odvětil Vilai. Díky tomuto se necítil už tak nežádoucí, jak pro Akaela právě teď asi s největší pravděpodobností byl. „Zatím, tak já letím,“ dodal ještě a přerušil jejich spojení.

Za nedlouho se i skutečně na hřbetu Akoji vznesl do vzduchu a zamířil s ní na jih.

„Nebylo by lepší se už skutečně začít držet oběma rukama a ne jednou toho přívěšku?“ zajímal se Akoja po té, co nabrali výšku. „Kdyby se něco stalo, tak ti on od pádu na zem asi moc nepomůže,“ upozornila ho ještě.

Vilai se lehce pro sebe zašklebil a pak se tiše rozesmál. Nebylo to poprvé, co mu toto řekla. Více méně se to dělo už pravidelně od začátku. Poprvé, když na jejím hřbetě seděl, sáhl povědomě do výstřihu a chytil přívěšek do dlaně, který tam skovaný nosil. Byl to právě ten, který mu Akael dal těsně před tím, než na Akoi tehdy před staletími odletěl. Od té doby tak činil pravidelně při vzletu, když se ujistil, že toto gesto nikdo nevidí. Nebo přesněji hlavně Akael, na Merika si už tak pozor nedával.

S pocitem, že alespoň něco se po dnešním ránu nezměnilo, spustil svou ruku s přívěšku a chytil se pevně uzdy oběma rukama, kterou měla Akoja připevněnou ke krku.