Kapitola 13 - Draci

Kapitola 13 – Draci

 

Merik již z dálky viděl osamělého Vilaie postávat v dálce poblíž cesty. Pomalu začal svého muruna zpomalovat až nakonec zastavil kousek u něj. Akoja nebyla nikde v dohledu.

„Děje se něco? Proč zastavujeme už teď?“ udiveně se zajímal Akael, který u nich obratem také zastavil.

„Akoja byla od dopoledne značně nervózní. Moc se se mnou nebavila. Z ničeho nic se mě tu rozhodla vysadit a sama neznámo kam odletěla,“ ustaraným hlasem je informoval elf.

„Vrátí se,“ pokusil se ho uklidnit Merik, ale moc se mu to nepovedlo vzhledem k tomu, že sám byl částečně duchem nepřítomný. Což byla věc, která Vilaiovi přidělávala další starosti. Od doby, co opustili území Odoragarských draků štěstí, byl Merik každým dnem čím dál tím více duchem nepřítomný. A ač o tom moc nemluvil, tak jak jemu tak i Akaelovi bylo jasné, že si dělá čím dál tím větší starosti o Talniera, ač to nahlas ani jednou nepřiznal.

Merik však nebyl jediný kterému se myšlenky zatoulali nejednou o něco více na sever. Hlavní cesta vedoucí poblíž severních hranic Odoragary přímo sváděla k tomu, aby byla nejednou položená otázka sobě samému, co se asi touto dobou děje v Tarvodu. A vzhledem k tomu, že i Akoja i dnes začala být značně podrážděná, rozhodně to nemohlo být nic pěkného. Zatím se však od nich noční elfové s draky nacházeli ještě nějaký ten kus daleko. Ještě měli čas, nebo to alespoň Odoragarští goati stahující se k hranicím, jež čím dál tím více začali potkávat, tvrdili.

„Dnes je řada s vodou a dřevem na vás,“ pronesl Merik směrem na Akaela a Jiral, která právě jako poslední právě začala sesedat.

Akaelova tvář se v tu ránu rozzářila, jako by starosti, jež ho ještě před chvíli tížili, vůbec neexistovali. Jeho oči se rázem stočili směrem k ženě.

Vilaiovy pěnila krev, když to viděl.

„S Jiral půjdu dnes já,“ oznámil striktně. „Nehodlám opět tak dlouho čekat jako předevčírem,“ na vysvětlenou ještě naštvaným hlasem dodal.

„Jiral se ztratila a já jí hledal,“ připomněl mu Akaela.

„Zaprvé mě nezajímá, co jste tam v tom lese tak dlouho dělali, ale ať to bylo jak chce. Měli jste nám dát vědět. Báli jsme se o vás, ale to je asi pro vás tak trochu nepodstatná drobnost. A za druhé - ona má také vlastní pusu. Nechápu, proč ji pořád omlouváš ty! To ona se ztratila, máme-li vám to skutečně věřit, jelikož minimálně mě to přijde tak trochu divné už jen proto, vzhledem k tomu, že má v sobě elfí krev a Odoragaru nikdy v životě neopustila, jeli vůbec toto její tvrzení pravdivé,“ důrazným hlasem oznámil.

„Jsem elf jen z půlky. Nejsem tak dokonalá jako ty čistokrevný. Občas se mi něco takového jednoduše stane, jako každému. Tedy mimo tebe. Ale jestli to opravdu potřebuješ slyšet i ode mě, tak teď dobře poslouchej, jelikož to znova opakovat nebudu. Omlouvám se, že jsem se ztratila a vy jste tak museli takovou dobu čekat. Spokojený?!“ vyštěkla na něj Jiral.

„Drž se blízko mě, ať se zas neztratíš,“ kousavým hlasem ji upozornil aniž by se už na ni díval, ze zemně zvedl svůj prázdný vak na vodu a vyrazil směrem ke stromům dál od cesty.

Akael k tomu i on sám chtěl něco dodat, ale Merikova ruka na rameni a záporné potřesení hlavou jeho slova zadržela dříve, nežli stačila být vyslovena.

Jiral se zatvářila kysel posbírala jejich tři vaky a pomalým krokem se vydala ze elfem. Nepospíchala a tak ho dohnala až po chvíli, když na ní Vilai naštvaně čekal.

„Kde se couráš?!“ utrhl se na ní jedovatým hlasem.

„A kam ty pospícháš?“ zajímal se ona na oplatku kousavým hlasem.

„Nikde tu v okolí není žádná voda a ani v rozumné vzdálenosti podzemí. Budeme muset zajít o něco dál a jestli se pak nechceme vracet za tmy, měli bychom sebou pohnout,“ upozornil jí a vytrhl jí při tom z ruky její prázdné vaky.

Jiral po něm při tom hodila nebezpečný pohled. Už se nadechovala k tomu, aby mu řekla něco kousavého, ale Vilai jí nedal na to dostatečný prostor.

„Jen pro jistotu, aby ses pak nevymlouvala, že jsou i v prázdném stavu těžké a zpomalují tě,“ objasnil jí a opět se dal do pohybu.

„Projevením trochu slušnějšího chování by tě neubylo,“ upozornila ho a vydal se za ním, načež málem do něj obratem nabourala, jelikož elf zcela nečekaně prudce zastavil a obrátil se za ní.

„Akael ti možná díky té tvé nevinné tvářičce věří, ale já ne, Jiral, a Merik by ti také nevěřil, kdyby neměl tolik starostí kolik má. Zneužíváš situace a o něco ti jde. Mě neoklameš jako je. Věř jednou, že na to přijdu a já budu tak ten, kdo se tu bude smát naposledy,“ zasyčel na ní.

„To se ještě uvidí elfe. Ten, kdo si tu jako jediný bude muset připustit, že prohrál jsi tu jedině ty. O Akaela si se připravil jen ty sám a já jsem ti za to neskonale vděčná, jelikož jsi mi tak cestu k němu neskonale ulehčil,“ triumfálním hlasem ho upozornila, obešla ho a jako první se tentokráte vpřed vydala ona.

Vilai po ní hodil vražedným pohledem a srovnal s ní krok. V žádném případě ji nechtěl dovolit, aby kráčela před ním. Nejraději by v té jejich výměně názoru pokračoval i dál, krev v žilách mu vztekem přímo pěnila, ale to by tu pak asi opravdu zůstali do tmy a on rozhodně nechtěl nechat Merika s Akaelem tak dlouho čekat. Ale nakonec se ukázalo, že to jinak nakonec nedopadne. Čas utíkal a oni tak v tichosti kráčeli už hodnou chvíli, ale na vodu stále nenarazili. Jedinou vodu, kterou bylo možné cítit za pomoci magie vězela velmi hluboko v podzemí.

„Mám toho tak akorát dost. Ustup ode mě a připrav si vaky,“ oznámil rozhodným hlasem Vilai Jiral a hodil po ní čtveřici kožených vaků.

„Počkej s tím ještě chvíli, třeba na něco nakonec narazíme. Nevíš, co by se v okolí všechno mohlo nacházet. Magie na nás muže upozornit,“ snažila se ho milým hlasem půlelfka přesvědčit.

„Courat se tu sami po nocích by bylo možná ještě nebezpečnější,“ připomněl jí. „Chceš to pro klid své duše udělat sama?“ nabídl ji ač netušil jestli magii vody vůbec ovládá. Krom magie ohně si Jiral své schopnosti velmi tajila. Což byla jedna z mnoha věcí, které se mu na ní vůbec nelíbili.

Jiral záporně zavrtěla hlavou. Vilai si jí tak dál přestal všímat a pustil se do toho sám. Voda se nacházela velmi hluboko. Opatrně ji uchopil svou magií a začal jí vytahovat z hlubin na povrch. Po chvíli urputné práce vytryskl ze země malý pramínek vody. Jiral k němu vlažným krokem přikročila a postupně naplnila vaky. Jen co byl i ten poslední plný až po okraj, Vilai přerušil kouzlo. Drobný výtrysk vody se vytratil a stáhnul. Jediným důkazem tak o jeho nedávné přítomnosti zbyla jen vlhká půda v těsné blízkosti, kde se nacházel.

„Vezmi si to, já posbírám dřevo po cestě zpátky,“ rozhodla se Jiral a jen co k elfovi přistoupila, vrazila mu do ruky naplněné měchy.

Vilai se tomu nebránil. Chtěl mít od ní konečně pokoj a tak si je beze slova vzal k sobě a vydal se na zpáteční cestu zpátky.

 

Merik s Akaelem pomalu začali připravovat ležení, jen co Vilai s Jiral odešli. Po chvíli měli hotovo a nezbývalo jim už tak nic jiného než čekat.

„Kde tak dlouho jsou?“ zamyslel se nakonec Akael nahlas. „Jen ať mi příště zkusí ještě něco říct,“ podrážděně k tomu poznamenal.

„Měl by sis s ním konečně jednou v klidu a o samotě promluvit,“ nabádal ho Merik. Sice se od počátku mezi ně nechtěl vůbec míchat, ale postupně se už na to nemohl dívat.

„My už spolu nemáme o čem mluvit,“ rozhodným hlasem ho upozornil Akael.

„Nepovídej,“ odvětil Merik a vážně na něj pohlédl. „Nenapadlo tě alespoň na chvíli, proč se celou dobu chová tak, jak se chová?“ zajímal se.

„Co se mi tím snažíš naznačit?“ zajímal se Akael lehce bez zájmu.

„Jako například to, že …,“ začal mluvit, ale svou myšlenku nedokončil, jelikož v ten okamžik spatřil v dáli na obloze něco, co se k nim velkou rychlostí přibližovalo. Vyskočil na nohy a ukázal tím směrem. „Podívej,“ vybídl ho.

Akael se tím směrem zaměřil a zostřil si zrak. „Ohnivá draci,“ vydechl překvapeně na pětici draků, kteří letěli jejich směrem. „Musíme se skovat. Třeba si nás nevšimnou,“ zadoufal.

„Pozdě, vědí o nás,“ zkonstatoval jeho strýc a jako by je celou dobu draci poslouchali a chtěli tak Merikovu domněnku potvrdit, v tu chvíli na ně už z dálky poslali mohutný oheň. Velkou vzdáleností hodně zeslábl a tak Merikovi stačilo vztyčit jen jednoduchou zeď, která ho zastavila. To však bylo natolik dostatečné, aby se muruni vyděsili a v panice se jim podařilo utrhnout. Dřív než na to Akael se strýcem stačili zareagovat, byli pryč.

„Co budeme dělat?“ zajímal se Akael mezi tím, co zhodnotil v duchu situaci. Magie přeměny jim sama o sobě proti nim byla k ničemu. Magií přemístění by jim sice utekli, ale tím by se jejich problém možná nevyřešil. Vzhledem k tomu, že po nich šli, pravděpodobně by je i pak hledali a časem i našli. Pešky by jim stěží mohli utéci. A i kdyby se jim pak podařilo se po přemístění nějak skrýt, měl tento plát velký háček. Jiral neměla dar přemísťování, jak se mu předevčírem v soukromí svěřila. Proto se nemohla přemístit zpátky do tábora, když se ztratila. Prosila ho, aby to ostatním neříkal a on tak i učinil. Za takovýchto okolností, by jí pryč musel dostat Vilai, díky čemuž by se vzdálenost možného přemístění výrazně zmenšila a oni by se tak asi nedostali dostatečně daleko. Ne, magie přemístění nebyla tudíž tou správnou cestou z jejich problému.

Magie času i kdyby ji ovládal, by mu taky nepomohla. Magie mysli by byla účinnou zbraní, ale to by nesměli čelit pětici silným ohnivým drakům, kteří byli více méně proti této magii imunní a díky jejich schopnostem je jen stěží šlo oklamat. Tudíž už zbývala jen magie živlů. Magie vody by byla dobrým pomocníkem proti jejich ohni, ale to by musel mít dračí slzu, ale tu díky Berosovi neměl. Magie země je sice mohla dobře chránit, ale k zneškodnění jim moc pomoci nemohla, nebo ho minimálně teď nic nenapadalo. Oheň proti ohni byl na nic a tak zbývala už jen magie vzduchu, která se mu jevila jako ta jediná možná schůdná cesta.

A pak na závěr, když už si pomalu myslel, že má strategii boje jak takž rozmyšlenou, ho něco napadlo. Vždyť zapomněl na magii nicoty! On jí sice neovládal, ale Merik ano.

„Pro začátek je srazíme z nebes,“ odvětil mu na jeho otázku Merik a vyvolal mocný vichr proti drakům, který do nich vrazil nejen čelně, ale také i zezhora se opřel do jejich křídel. Při něčem takovém rázem nedokázali draci letět a jen částečně kontrolovaným pádem za mohutného zadunění skončili na zemi.

„Můžeš jim magií nicoty useknout hlavu?“ zajímal se Akael mezi tím, co bylo slyšet jak draci k nim lesem velkou rychlostí běží.

„Jejich kůže ohnivých draků je nejmocnější ze všech, je v nemalé míře odolná proti veškerým tipům magie a tudíž i tomuto. Magií nicoty je nedokáži zabít o nic rychleji než za pomoci jiných kouzel. Utoč na jejich křídla a oči, to jsou jejich nejslabší místa,“ na závěr mu poradil těsně před tím, než je k nim pětice draků dostala na dohled.

Akael vyčkával do poslední chvíle a pak těsně před prvním drakem nechal rozestoupit do široka zem. Drak v čele těsně následován svými druhy se pokusil zastavit, ale prudké postrčení zezadu ho srazilo do hluboké pukliny před ním. Že se povede něco takového Akael nečekal. Původně je chtěl jen donutit skočit a pak na ně zaútočit magií vzduchu, když budou v ten okamžik zranitelnější, ale rychle přehodnotil tak plány. Srazil zem zpátky k sobě. Cítil jak drak mocně bojuje. Jak se snaží probít zpátky na povrch, ale Akael mu v tom bránil. Pevně držel zem u sebe. Nesnažil se ho rozdrtit, to by byl jen marný pokus. Jen ho tam držel. Ohnivý drak stejně jako většina tvorů na souši, potřeboval dýchat a tak bylo jen otázkou času, komu dojdou dřív síly. Jestli drakovi nebo jemu.

V okamžiku, kdy první drak byl sražen do vyčarované propasti, ostatní čtveřice draků pohotově skočila. Tři se dostali hravě na druhý kraj jež se uzavírající propasti. Čtvrtý při zjištění, že mu nic nebrání letět, mohutně mávl křídly a vznesl se do vzduchu. Zaútočit na ně z hora však nestačil. V ten moment se jak zelená šmouha přihnala vzduchem Akoja a využívaje momentu překvapení přistála drakovy na hřbetu mezi křídly. Svými ostrými drápy se zaryla do jeho kůže tvořené masivními šupinami a zuby se zakousla do jeho krku. Ohnivý drak se ji snažila setřást, zmítal se ve vzduchu tak dlouho, až spadl z nebes. Ale ani to mu od Akoji nepomohlo. Stále se ho pevně držela a postupně vynakládajícím se úsilím pronikala jeho kůží tak dlouho, dokud se nedostala pod ní. Ohnivý drak bolestně řval, jak zuby okřídleného draka štěstí mu postupně pronikali hlouběji a hlouběji ho krku. Zmítal sebou ze strany na stranu tak dlouho, dokud si nepolámal křídla, ale i přes to se útočníka nezbavil. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec mu došli síly se bránit a Akaja tak mohla v klidu končit své dílo zkázy. I když už byl ohnivý drak evidentně mrtví, ještě chvíli vyčkala, než povolila své sevření zubů a drápů.

Díky Akaelovi a nečekanému příchodu Akoji zbyli na Merika tři draci. Sice to bylo méně než pět, ale i tak tři draky, které musel zaměstnat na tolik, aby se nemíchali do synovcova souboje a urputného boje draka štěstí, bylo více než dost. Vyslal na ně celou řadu rozličných kouzel ve snaze je spíše zaměstnat nežli poranit, ale i tak nezabránil zcela tomu, aby jeden z draků nevychrlil oheň směrem na Akeala. Ten však naštěstí dával pozor částečně i na své okolí a tak se ubránil. Kamenná kopule, kterou kolem sebe vyčaroval, ho sice uchránila, nicméně to bylo na hraně. Kámen byl ke konci viditelně rozžhavený a začal masivně pukat, ale Akaelovi nikterak neublížil. A ani teplo, který tak muselo v tom uzavřeném prostoru vzniknout. Merik odhadoval, že kolem sebe musel vyčarovati nějaký vzdušný štít. V duchu ho pochválil a dál si o Akaela takovou starost už nedělal. Sám měl vlastních starostí více než dost.

Trojice draků se dostala až k němu a tak se přemístil o kousek vedle. Draci se hned vrhli na něj. Jejich útok však zpomalil, jelikož na ně začalo létat metrové temné pruhy magie nicoty. Kouzlo bylo dost podobné tomu, jako by po nich někdo házel desítky mečů, jenže tyto byly ještě několika násobně ostřejší, nežli by byly reálné chladné zbraně.

Zuřivý řev draků dokazoval, že je to muselo minimálně bolet. Na jejich šupinách se začaly objevovat šrámy. Merik se přemisťoval se sem a tam a snažil se je mezi tím oklamat že jeho útok je chaotický, ale opak byl pravdou. Mezi rozličnými kouzli pocházejícími z magií živlů vždy vpašovával přesně mířené kouzlo nicoty postupně se prohlubující předtím vytvořené šrámy.

Utočil i na jejich oči, ale ty si draci dobře chránily. Štěstí se však přeci jen otočilo na jeho stranu a to v okamžiku, kdy se u jednoho draků objevil Vilai s Jiral, který se do víru boje přímo přemístil. Při tomto riskantním kroku, štěstí stálo trochu na jeho straně. Neobjevil se nikde ve víru kouzla ani v drakovi, ale jen pouze u jedné zadní nohy jednoho z nich. Drak se po nich ohnal prudce ocasem. Vilai se pohotově skrčil a rukou srazil k zemi i Jiral. Ocas jejich hlavy těsně minul. Drak se k nim začal otáčet, pravděpodobně v úmyslu je osobně zakousnout, ale díky tomu jeho pozornost na Merika byla přerušena on toho hned využil. Kouzlem nicoty se mu podařilo zasáhnout oči tohoto jedince.

Za mohutného bolestného kvílení drakovi vytryskla krev z očí. Vilai k němu vzhlédl a začal kouzlit. O jaké kouzlo přesně šlo, zjistil Merik hned vzápětí, když ze ozvalo mohutné zapraskání kostí. Vilaiovi se podařilo aplikovat magii země na drakovi obratle a jediným smrtícím kouzlem draka zabil zevnitř dříve, nežli si on uvědomil, co se děje. Bezvládně padajícímu tělu pak s Jiral o vlásek uskočili.

Zbylí dva ohniví draci se na elfa a Merike vrhli se zuřivostí v očích. Merik dál pokračoval ve své taktice, kterou se naslouchajícímu podařilo rychle odhalit. Začal draky zaměstnávat  to přineslo konečně své ovoce. Po jednom boku z draků začal téci krev. Krátce před tím konečně Akael vyhrál svůj boj, kdy drakovi v podzemí konečně došel vzduch i síly a zemřel. Zranění si jako první všiml on, díky ideálnímu úhlu, v kterém se právě nacházel. Stejně tak bleskurychle i zareagoval a vykouzlil vzdušný oštěp, který se hluboko zanořil pod uhlem směrem k srdci do drakova těla. Srdce však přímo zasaženo nebylo a tak se ještě chvíli snažil bojovat, ale i tak si ho smrt našla. Vnitřní zranění bylo příliš rozsáhle, aby s ním mohl delší dobu žít nebo dokonce bojovat.

Zatímco Vilai s Merikem bojovali s posledním drakem, elf vnitřně zuřil Jiral byla naprosto neschopná a vůbec jim pořádně nepomáhala. Její nesmyslně posílaná ohnivá kouzla se míjela účinkem a kamenné zdi, kterými se je snažila chránit před přívaly ohně, byly velmi slabé a tak za nimi stejně musela být vždy vztyčené nová zeď, vyčarovaná od někoho jiného tentokráte s dostačující magickou sílou, jež bylo proti dračímu ohni třeba.

Při tomto boji, kdy se Vilai snažil utočit a zároveň musel chránit sebe a k tomu i Jiral, zaznamenal Akoju, jak v dálce číhá na vhodnou příležitost. Pohlédl na Merika, který si jejího příchodu před chvíli též všimnul. Jedním morným kouzlem magie země, kdy pod drakem vyčaroval nespočet mohutných ostnů ho donutil uskočit. Další přidanou sadou od Vilaie ho nakonec i přiměli vzlétnout. Byl však jen malý kousek nad zemi, když mu mezi křídly skočila Akoja, která se do něj i při tom mocně zakousla.

Nečekaná zátěž srazila ohnivého draka zpátky k zemi a to přímo na ostny, které Merik s Vilaiem stále udržovali. Většina těchto ostnů byla rozdrcena a to včetně pár těch, jejichž formu Merik proměnil z kamene do kovu, ale ne všechny. Třem z nich se podařilo proniknout poškozenými šupinami do drakova těla. Vilai pohotově změnil tvar těchto ostnů spíše z širokých kuželů na protáhlé dlouhé úzké trny, které draka proklály skrz na skrz. Mrtví byl takřka okamžitě.

Konec boje vyvolal u všech prudký příval únavy, která je více méně srazila k zemi. Zhrouceni na zemi, se každý ponořený do svých vlastních myšlenek snažil rozdýchat před chvíli prožité vypětí a s tím úzce spjatou únavou vyvolanou velkým magickým vydáním, jež měli za sebou. I Akoja odpočívala, ale na rozdíl od ostatních měla alespoň dost sil, aby se skryla před tím do stínu nejliššího přeživšího stromu.

Jako první se ze všech za krátko vzpamatovala a zpátky postavila na nohy Jiral.

„Viděli jste muruny? Víte, co se s nimi stalo?“ zajímala se udýchaně, zatímco pohledem hodnotila zkázu okolí, co draci způsobili. Několik nebližších stromu bylo vyvráceno nebo sežehnuto či popřípadě rozštípáno na kusy. Zem byla místy spálené do černa. Jinde zas zvlněná k nepoznání. Část cesty zcela zmizela a jejich věci také nebylo nikde vidět.

„Už na začátku se utrhli. Teď budou už hodně daleko,“ zkroušeným hlasem jí odvětil Akael, zatímco seděl zhrouceně na zemi a snažil se alespoň trochu vzpamatovat.

Zůstaňte tady, stejně byste se pěšky moc daleko nedostali. Najdu je a neženu je k vám zpátky,“ nabídla jim Akoja.

To by si byla hodná,“ poděloval jí Merik, zatímco se snažil zjistit, co se stalo s jeho věcmi.

Zítra se tu snad znovu potkáme,“ rozloučila se tedy Akoja a odletěla.

„Vše je zničeno,“ zklamaně zkonstatoval Vilai, když se mu jako prvnímu podařilo najít zbytky, které původně byli jeho věcmi a sedlem.

„Ne zcela, něco se zachovalo. Něco půjde po trochu snahy obnovit,“ snažil se ho Merik utěšit.

„O část věcí jsme však nezvratně přišli a to především o potraviny a kožešiny na spaní,“ upozornila je vážně Jiral.

„Kožešiny si můžeme obstarat zítra nové. Jen nám dnes bude v noc trochu chladněji. A o hladu také nebudeme,“ pronesl povzbudivě Merik a ukázal směrem k tělům mrtvých draků. „Dračí maso sice není žádná lahůdka, ale jíst se dá,“ zavzpomínal krátce na dávné časy, kdy se jednou dostal do obdobné situace a nic jiného než dračí maso mu nezbylo. Tehdy to však bylo mnohem vážnější. Tady si po troše úsilí mohli něco po čase ulovit či nějaké bobule a jedlé kořínky nasbírat, takovou možnost předtím neměl. okolní krajina na rozdíl od tamté ještě žila.

Akael s Vilaiem na něj s šokem a hrůzou pohlédli.

„Já dračí maso jíst nebudu,“ zostra je upozornila Jiral zhnuseně.

„Tak to budeš o hladu. Teď v noci ti nikdo nic z nás shánět nebude,“ upozornil ji Vilai vážně a vydal demonstrativně hned za jedním z draků s nožem v ruce. Sice se mu představa pojídaní dračího masa ani v nejmenším nelíbila, ale před tou půlelfkou nechtěl nechat na sobě nic znát. Ke všemu měl skutečně už hlad. V jedno místě, kde našel dračí kůži poškozenou, se prořezal o něco hlouběji a vyřízl pak po sléze velký kus masa, který by měl pro ně všechny pro teď stačit.

Merik mezi tím připravil ohniště, na kterém maso posléze opekli.

Ukázalo se, že Merik dračí maso vystihl skutečně přesně. Nic příšerného to opravdu nebylo, ale od toho, že by si na něm někdo pochutnal to mělo skutečně hodně daleko. Vilai sice neměl maso rád a jedl ho zcela výjimečně a to především jen tehdy, když to od něj okolí očekávalo, takže dračí maso jedl se skutečně s vnitřním odporem, ale díky tomu, že Jiral jako jedná jídla nedotkla, dodávalo mu to sílu a odhodlání, jí v něčem překonat a tak to zvládl. Zpočátku se mu polykalo těžce, ale ke konci už nějak otrnul a s pocitem, že na rozdíl od Jiral nebude hlady, dokázal sníst i víc, než porci, která mu byla zpočátku přidělena. Sice tento přídavek učinil spíše z jiného důvodu, nežli by měl skutečně ještě hlad, ale na druhou stranu nebylo jisté kdy a čím se příště bude moci najíst a když se Jiral toho svého nedotkal… Proč plýtvat, když jim to dalo takovou práci udělat?

Po té, co se Vilai ujistil, že Jiral skutečně jíst nebude, odebral si trochu z její opuštěné porce. Akael se ji ještě naposledy pokusil přimět k rozumu, ale neuspěl a tak si zbylé jídlo rozdělil s Merikem napůl.

Za nedlouho po té se Jiral odebrala spát a Akael přidal k ní. Sholeni k sobě poblíž ohniště ve snaze zůstat při spánku, co nejvíce v teple, usnuli. Akaelovo tiché pochrupování a Jiralino občasné zaskřípání zuby ze spánku, Vilaiovi konečně přimělo se osmělit a promluvit si s Merikem, který už delší dobu tušil, že si s ním chce naslouchající v soukromí promluvit.

„Ti draci na nás nezaútočili náhodou. Za tím byla Jiral. Jen netuším, jak to udělal,“ svěřil se Merikovi tiše.

„Máš pravdu. Kdyby byli jen pouhým předvojem, chovali by se jinak. Prozkoumávali by okolí, neútočili by. Pokud by to byla jen skupinka, která se oddělila od ostatních, pálili by cestou vše, na co by přišli. Pokud by za nimi jen těsně šel zbytek fronty, věděli bychom už o tom. Ne, oni šli přímou po nás a po ničem jiném. Letěli na jisto, nebloudili. Naší přesnou pozici jsme znali jen mi sami. Musela být za tím Jiral, to je jisté. A jak to udělal? Na to je jednoduchá odpověď. Musí mít stejně výjimečný dar jako Akael. Stejně jako on musí být schopná komunikovat a ovládat tvory spjaté s magii v jejím případě ohně na rozdíl od Akaelova vzduchu,“ nastínil Merik.

„To by sedělo,“ po chvíli zamyšlení přitakal Vilai. „Při boji se držela zpátky. Její kouzla, na to kým je, byla značně podprůměrná a jednoduchá. Nebyla pro nás tak žádnou pomocí. Ke všemu mi přišlo, jako bych minimálně u jednoho z těch draků spatřil neutuchající šílenství.“

„Měl jsi od počátku pravdu, Vilai. Omlouvám se, že jsem tak váhal,“ zpytoval své svědomí Merik.

„Nic se nestalo. Oklamala tě a to i díky troše štěstí v Ragachu,“ klidnil ho Vilai.

„Ne, to také nebyla náhoda. Musela je tam na nás připravit. Stačilo znát trochu mé zvyky a před se na to připravit,“ upozornil ho.

„Ale jak by je znala a od koho?“ udivil se elf.

„Pomatuješ na to ráno, krátce před tím, než jsi se s Akaelem pohádal?“ zajímal se bůh moudrosti.

Viali přikývl.

„Říkal jsem, že mi někoho připomíná, jen jsem si nemohl pořádně vzpomenout koho. Už jsem si ale vzpomněl, ač to nějakou dobu trvalo. Je trochu podobná Resu,“ prozradil mu.

„Myslíš, že je to dcera bohyně jezer a řek?“ zalknul se Vilai vyděšeně.

„Ne, to určitě ne. Spíš bych to typoval na její dceru. V hodně věcech s matkou nesouhlasila a elfy měla nečekaně od ní v lásce. Nebylo by tedy divu, že jsi nakonec s jedním z nich pořídila dítě,“ poučil ho.

„To od ní zná tebe tak dobře?“ zajímal se.

Merik záporně zavrtěl hlavou. „Eris jsme se neznali. Od ní ne. Jiral musí být ve spojení s Fumirem. Ten jediný je tu a zná mě natolik dobře, aby to celé zvládli na nás připravit natolik dobře, abychom do toho spadli.“

„Musíme se jí okamžitě zbavit. Musíme Akaelovi otevřít oči,“ naléhal na něj Vilai.

„Ještě ne,“ striktně to zamítl Merik.

„Řekni mi proč? Pokusila se nás všechny zabít,“ nechápal ho.

„To sice ano, ale musí existovat důvod, proč se nás Fumir rozhodl vyřídit za pomoci ní a ne osobně, jak by bylo na něj spíše typické. A odpovědí se můžeme dopátrat jen za pomoci ní až přijde ten správný čas. Ke všemu, pokud je s námi a Akael jí stále věří, máme ji po větší kontrolou. Pokud bychom ji konfrontovali s pravdou, jistě by utekli a my bychom pak nevěděli, co proti nám chystá,“ upozornil ho Merik.

„Přátelé si drž blízko, nepřátelé ještě blíž. Jedno z oblíbeních rčení lidí. Na tuto situaci sedí dokonale,“ odvětil elf tak, aby bylo patrné, že bohu moudrosti plně porozuměl. „I tak se však bojím, že tvůj plán je dost riskantní,“ dodal ještě starostlivě.

„Občas se riskovat musí a k tomu, ne nic lepšího jsem i bez tak nepřišel,“ přiznal mu.

„A svým způsobem je to spojka k Fumirovi a tím i k Talnierovi,“ došlo nakonec i naslouchajícímu. Teď už věděl, proč byl Merik poslední dny tak zamyšlený a co se mu muselo celou tu dobu honit hlavou.

Na to už Merik nic neřekl a jen se na něj smutně podíval. „Myslím, že bychom měli jít také konečně spát. Zítra nás čeká náročný den.“

„Dobrou noc tedy,“ popřál mu tedy trochu neochotně Vilai.

„Dobrou,“ dostalo se mu zpět.

Schoulený do klubíčka v blízkosti Merika se mu po nějaké době podařilo konečně usnut. Díky tomu, že bylo tolik věci, nad kterými mu to nedalo nepřemýšlet a zimě dlouho nemohl zabrat. Měl pocit, jako by spal kratičkou chvíli, když byl ze spánku násilně vytržen silným přibližujícím se dusotem a Merikovou rukou, která s ním cloumala.

„Co se děje?“ zajímal se rozespale. Bylo teprve krátce před východem slunce.

„Akoje se podařilo sehnat muruny a nahnat je k nám. Každou chvílí tu budou. Je čas si je zpátky pochytat,“ vysvětlil mu.

„To bylo rychlé. Alespoň jedna dobrá zpráva po včerejšku,“ zabručel a rozlámaně se postavil a rozešel se k Akaelovi pomoci mu chytit první blížící se splašené zvíře.

Komentáře   

0 #2 Hana 2018-08-03 21:58
Ahoj děkuji za kapitolu pěkný souboj jsem zvědavá na konfrontaci. ;-)
Citovat
0 #1 Lady Corten 2018-07-31 13:19
Tak přeci jen jsem to s odřenýma ušima stihla ještě v červenci. Konečně po čase přišel na řadu i nějaký ten boj, tak si ho užijte. Příště se ve 14 kapitole můžete těšit po dlouhé době na Berose a podíváme si i na chvíli za Darou.
Díl věnuji Hance a Snakemu za jejich komentáře k předchozím dílům.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla