Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 26

 

Kapitola 26 – Krvavé Vánoce

 

Svítalo. Severus vykoukl ven z jednoho z hradních oken. „Dorazil vánoční dárek,“ pronesl sarkasticky při pohledu na armádu smrtijedů, šikující se těsně za bradavickými štíty.

„Je čas jít,“ pronesl Harry. Bál se, ale zároveň byl šťastný, že už to bude mít konečně za sebou.

Vyrazili směrem k hradní bráně. Cestou míjeli draconiuse, směřující k hradbám a do věží, připravené okamžitě, až dostanou signál, vzlétnout. Řád, bystrozoři a mnoho dalších včetně Harryho vrstevníků, využívajících své plnoletosti a práva rozhodnout se, zdali chtějí bojovat, hledalo nejvýhodnější pozice s co možná s nejlepším výhledem na školní pozemek.

Oni dva už věděli, kam směřují – na hradby tyčící se kousek nad hradní bránou a u hlavního vchodu do školy. Průchod ven už byl kousek před nimi, když se Severus zastavil. Harry se na něj tázavě podíval. Odpovědí mu byl něžný polibek na jeho rty.

„Pro štěstí,“ zašeptal muž.

Harry se na něj zářivě usmál a ukradl si ještě jeden rychlý polibek, než se opět připojili k Brumbálovi a ostatním, čekajícím venku.

Harry krátce zamžoural, nežli si jeho oči zvykly na tak náhlou změnu - z temnoty chodby na zář vycházejícího slunce, odrážejícího se od tenké sněhové pokrývky rozprostřené všude kolem. Oproti Norsku to byla dobrá změna. Toto dobou tam už bývalo obvykle sněhu minimálně dvakrát tolik.

„Harry Potter,“ ozval se z dálky známý, syčivý hlas Voldemorta. „Jaké nečekané shledání.“

Harry magicky zesílil svůj hlas, aby byl i on dobře slyšet na druhé straně. „Jestli jsi přišel na vánoční večírek, tak mám pro tebe smutnou zprávu, ten už dávno skončil,“ dobíral si ho, čímž obratem překvapil i sám sebe. Kde se v něm něco takového bere? Severus měl na něj větší vliv, nežli si sám myslel.

„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Harry Pottere,“ dostalo se mu odpovědi hlasem nasáklým veškerou nenávistí, jíž k němu choval. „A pro tebe, Severusi, mám připraveno něco speciálního. Rychlá smrt by byla pro zrádce přespříliš milosrdná,“ dodal výhružně.

Severus se mu užuž chystal něco kousavého odpovědět, když se z útrob hradu vynořila Fira, oděná ve svém černém královském hábitu bez rukávů.

„Ani se jednoho z nich dvou nedotkneš!“ zaburácela. Nepotřebovala magii, aby ji bylo dobře slyšet na druhé straně školních pozemků. Její hlas jako by se odrážel od stěn hradu a sám sebe zesiloval.

„Naše malá dračí královna, jaké čest. Vítám tě tu,“ posměšně pronesl na její adresu. „Už nám tu chybí jen jeden. Kde máme toho druhého zrádce? Krčí se snad někde v koutě a bojí se ukázat po tom všem, co udělal?“

„Tady!“ upozornil na sebe okamžitě Draco, který právě v ten moment dorazil.

Harry po něm krátce šlehl okem, ale pak se donutil podívat se ještě jednou a pořádně. Draco byl oblečený naprosto stejně jako jeho dračí družka, a podle toho, jak hrdě se nesl, bylo patrné, že je na to i náležitě pyšný.

V ten moment Draco i mnoho dalších velmi litovalo toho, že nemají možnost si prohlédnout Voldemortovu překvapenou a zároveň na maximum rozzuřenou tvář. Určitě by to stálo za to, vzhledem k tomu, že byl obratem vydán nemilosrdný povel k útoku.

Štíty, chránící samotný hrad a jeho nejbližší okolí, se pod sílou náporu zatřásly a na obzoru se objevily stovky draků.

„Sakra,“ zaklela při tom pohledu Fira. Mezi severofrancouzskými draconiusy na Voldemortově straně se nacházeli i obyčejní draci spoutaní černými obojky moci, o kterých doufala, že jsou již dávnou minulostí.

„Jak?“ překvapeně se zarazil Harry, který pomocí rozdílu aur také postřehl přítomnost těch, které tu zcela jistě neočekával. Nechápal, jak se Voldemortovi podařilo zkrotit a rozšířit své řady o tak obrovský počet draků.

„Obojky moci dokážou spoutat draka tak, jako by byl pod velmi silným imperiem nezávislým na tom, kdo ho seslal,“ odpověděla mu stručně dračí královna, na víc nebyl čas. Její hlas byl prosycený zlostí a vztekem. Použití těchto dračích obojků bylo neodpustitelné, stejně jako Avada kedavra, Imperius a Crucio. Byla to ta nejčernější magie, jaká existovala, stejně jako tomu bylo u těchto tří neodpustitelných kleteb.

Za tohle mi zaplatí, slíbila si pro sebe v duchu Fira. „Mou starostí je obloha, tou tvou je země, Harry,“ pronesla a její pozornost se stočila k choti. „Draco, dej mi, prosím, na něj pozor,“ požádala ho a vzápětí se s impozantní vlnou magie, ve výskoku, přeměnila do své dračí podoby, prudce mávala křídly a rychle vzlétla vzhůru. Nestihla ani vystoupat nad nejvyšší špičky hradních věží a už byla následována svým lidem.

Štíty chránící Bradavice se opět zachvěly a popraskaly. Místy, která se zanedlouho rozpadla docela, se začali dovnitř valit smrtijedi, vlkodlaci a k Harryho velké hrůze i mozkomoři. Jen několik obrů, doplňujících Voldemortovu armádu, muselo ještě čekat venku, až se praskliny ve štítu ještě více rozšíří.

Voldemort měl svých stoupenců daleko víc, než počítali. Měl značnou převahu jak na zemi, tak i ve vzduchu. Nápor, který na ně vyvíjeli, byl neskutečný. Harry nakrátko zapochyboval, jestli vůbec udělali dobře, že ho takovýmto způsobem vyprovokovali. Nikoho nenapadlo, že dokáže ve stavu nepříčetnosti takhle narychlo svolat tak neskutečně velký počet svých stoupenců.

Kouzla létala sem a tam v takovém množství a o takové síle, že je chvílemi nestíhal ani pořádně odrážet. Na techniku svého kouzlení se nestíhal vůbec soustředit. Chvílemi jen tak mával hůlkou, aby to tak nějak vypadalo. Naštěstí i ostatní měli tolik práce, že neměli čas si něčeho všímat.

Z naprostého soustředění vytrhl Harryho Severusův výkřik.

„Pozor!“ ozvalo se a rázem byl mladík stržen na stranu. Překvapeně se rozhlédl kolem, nikde se však nic výjimečného nedělo. Něco mu tiše napovědělo, ať vzhlédne.

Drak s masivním černým obojkem kolem krku a se šíleným výrazem v očích se řítil dolů přímo na ně. Z tlamy mu nepřestával vycházet proud ohně. Kouzel, která na něj vysílali, si nevšímal. Po celém těle měl nesčetně ran a mnohé z nich byly i smrtelné, ale žádná z nich nedokázala odvrátit směr jeho letu. Prudce narazil do míst, kde ještě před chvílí stál Harry se Severusem, Dracem, Brumbálem a několika dalšími, ale ti už byli od centra dopadu o něco dále.

Masivní kameny hradeb pod náporem popraskaly a byly tlakovou silou vymrštěny všude do okolí s takovou lehkostí, jako by nic nevážily, ač by je člověk sám bez použití kouzla nikdy nedokázal zvednout.

Ač se zprvu zdálo, že se Severusovi s Harrym podařilo uniknout dostatečně daleko, nebylo tomu tak. Když drak dopadl, jako by uvnitř něj vybuchla magická nálož. Silná magická vlna je nepřirozeně vymrštila do vzduchu, pryč směrem od hradu.

Harry se Severusem se rázem ocitli ve vzduchu neschopni to jakkoliv zvrátit. Jediné, čím si mohli pomoci, bylo kouzlo umožňující jim bezpečně a bez zranění přistát na nohy přímo do bojové pozice. Ihned po přistání se postavili k sobě zády a začali se vzájemně krýt, ale s veškerou mocí, co společně měli, věděli, že pokud jim brzy nepřijde někdo na pomoc, nemají proti takové přesile šanci. Smrtijedi byli všude, kam jen oko dohlédlo.

Harryho napadlo, že by odtud mohli za pomoci jeho zvěromágské podobě odletět, ale poté co blesku-rychle vzhlédl, zjistil, že tudy rozhodně cesta nevede. Voldemortovi draconiusové kroužili nad nimi a celkem hravě odráželi Fiřiny snahy o to se k nim přiblížit. Byli v pasti. K jejich smůle byla totiž protipřemisťovací kouzla stále bezpečně na místě.

Těžko říct, jestli bylo jejich jediným štěstím za nastalé situace to, že se Voldemort prozatím držel v uctivé vzdálenosti od hradu a osobně se do ničeho sám nezapojil.

Harry měl co dělat, aby stíhal vykrývat svou polovinu a občas zasadit nepřátelům i nějakou tu ránu. Plně se spoléhal na Severuse, že i on zvládne svou část. Bylo toho tolik, na co musel dávat pozor, že ani nestihl postřehnout, jak Severuse ze strany zasáhlo jedno z kouzel, smýklo s ním a odhodilo ho kousek bokem. Severus se snažil urychleně vrátit zpátky na své místo, ale smrtijedi pohotově využili krátké nabízené příležitosti.

Harry ucítil, jak se místo za jeho zády odkrylo a vyděšeně se rychle rozhlédl po svém partnerovi, zdali je v pořádku. Zesílený univerzální štít, který kolem sebe ihned vystavěl, však neměl šanci okamžitému náporu ze všech stran odolat a slábl. Při takovémto masivním útoku bylo zhola nemožné stíhat obměňovat typ štítu podle povahy jednotlivých kouzel, které na něj letěly ze všech stran. Musel se spolehnout jen na jediný a bez ustání ho posilovat stejnou rychlostí, jak slábl po střetech s útočnými kouzly. Bralo mu to však hodně sil a rychle ho to vysilovalo. Krom obrany se už nezmohl na nic jiného.

Nevěděl kam dřív, byl zoufalý. Měl se dál jen bránit? Pokusit se pomoci Severusovi? Či jít do rizika a snažit se zvládnout oboje najednou? Jeho pozornost tak byla najednou roztříštěna na několik věcí naráz. V momentu, kdy jeho ochrana náhle selhala, ucítil, jak se mu něco mihlo za zády. Prudce se otočil. Dříve, nežli však stihl vykouzlit nový štít, sledoval, jak Fira padá k zemi s hlubokou sečnou ránou táhnoucí se od pravého ramene až k levé holeni.

Z dálky byl slyšen šílený smích Bellatrix.

„Kryj se!“ zaburácel mohutný hlas Severuse, kterému se konečně podařilo dostat ke svému manželovi. Ihned se postavil tak, aby jejich záda opět směřovala k sobě. Ač na Harryho tvář neviděl, vycítil jeho zoufalý pohled směřující k zemi.

„Nemůžeš jí pomoci!“ vyštěkl na něj o poznání hruběji, než zamýšlel. Nebylo nic, co by pro ni mohli udělat. Vyměnila dobrovolně svůj život za ten Harryho. Postřehl, jak se k nim vzduchem, nedbajíc na nic probíjela i poté, co ti, co ji doprovázeli, padli. Viděl, jak ani na okamžik nezaváhala a kryla Harryho vlastním tělem ve chvíli, kdy to nejvíce potřeboval. Byl jí za to vděčný a právě proto rozhodně nehodlal její oběť jen tak promarnit.

Harrymu po tváři steklo několik slz. Zahleděl se na prvního vlkodlaka, kterému se díky jeho nepozorností podařilo už pomalu dostat takřka k němu na dosah ruky. Do kouzla, které na něj vyslal, vložil veškerý svůj vztek a frustraci, které ho zaplavovaly.

Vlkodlak, zohavený k nepoznání, padl mrtvý k zemi. Za ním se vzápětí vynořila další černě oděná osoba. Užuž se chystal s ní udělat stejně krátký proces, když mu došlo, že to není žádný nepřítel nýbrž Draco.

Draco se už k nim snažil dostat už delší dobu, ale postupoval velmi pomalu. Smrtijedi dělali, co mohli, aby se k Harrymu a Severusovi na pomoc nikdo nedostal. Měl sice špatný výhled, ale i tak zaznamenal Severusovy potíže a následně Firu, jak se k nim konečně probojovala ze vzduchu. Na zemi ji však po Harryho boku neviděl.

Na okamžik jakoby se pro něj zastavil čas, když ji spatřil v blátě a pošlapaném sněhu zkrvavenou ležet na zemi. Vyřítil se k ní. V běhu plynule sklouznul na kolena, na nichž se poslední centimetry k ní svezl.

„Bojuj, nevzdávej to!“ zoufale při pohledu na ni zakřičel, rychle se zaštítil a z kapsy vytáhl jeden z nouzových lektvarů.

„Draco!“ zvolal Severus ve snaze odradit svého kmotřence od toho, co se chystal udělat. Ten však nedbal na nic, obzvláště na své bezpečí. S rozdvojenou pozorností mezi útočící smrtijedy a Firou se dál ledabyle bránil, zatímco se pokoušel zastavit unikající krev, s níž rychle odcházel i Fiřin život. Už dávno se dle Severuse dostala za hranici možné záchrany, ale i tak to Draco nevzdával. On vnímal, že jeho družku dračí půlka bytí stále drží při životě, na velmi slabém tenkém vlásku, ale přece. Kdyby byla člověk, už by tu dávno nebyla, takto však existovala ještě jistá naděje a té se rozhodně nehodlal vzdát.

Situace Harryho a Severuse začala být ještě zoufalejší. Teď museli dávat pozor částečně i na Draca, aby se mu nic nestalo. Podle okolností ho střídavě kontrolovali. Kdyby chvílemi mladý zmijozel nezapomněl používat svou hůlku, asi by to neustáli vůbec. A to měli ke všemu štěstí, že krom toho jediného kouzla, co zasáhlo Firu, se smrtijedi vyvarovali těch nejtemnějších kouzel. Evidentně je Voldemort chtěl dostat v co možná nejméně poškozeném stavu. To jeho stoupencům situaci dost stěžovalo a jim naopak značně pomáhalo.

Zrnko naděje v obrat k lepšímu se objevil o chvíli později, když Harry postřehl blížícího se Remuse se Siriusem. Ještě byli kus od nich, když jeho naděje však opět začala pohasínat. Siriuse zasáhlo jedno z kouzel, bezvládně se sesunul k zemi a Harry to mohl jen bezmocně sledovat. Bodlo ho u srdce. Na takovou dálku netušil, zdali je mrtvý nebo ještě žije, ale tiše doufal v to druhé. Avada ho rozhodně nezasáhla, žádný zelený paprsek nepostřehl, šance tu ještě byla.

Remus zaváhal, podíval se směrem k Siriusovi, a pak zpátky k Harrymu. Tu chvíli nevyužil nikdo jiný než opět Bellatrix, neminula a tentokráte zasáhla toho, koho chtěla. Sectumsempra, jež před chvílí skolila dračí královnu, v ženině brutálním pojetí nemilosrdně zasáhla vlkodlaka do nehlídaných zad takovou silou, že ho to odhodilo kupředu, až Remus skončil celý zkrvavený u Harryho nohou.

Harrymu opět začaly téct slzy. Tohle bylo příliš. Nejdřív Fira, pak Sirius, a teď i Remus.

„Postarej se, prosím, se Severusem o Teddyho, Harry,“ z posledních sil zachrčel Remus.

„Slibuji, vychováme ho jako vlastního,“ vyhrkl bezmyšlenkovitě oslovený mladík, zoufalý, že se nemůže pohnout, sehnout se a chytit ho do náruče, udělat něco, cokoliv, ačkoliv nebyla sebemenší šance, že by tím starému příteli jeho otce zachránil život. Nemohl ohrozit Severuse, mohl se jen dívat, a to ho ničilo.

Remus se na něj s nevyřčeným poděkováním s posledním vydechnutím zářivě podíval.

„Remusi!“ zakřičel Harry, neschopen svůj hlas ovládat. „Remusi,“ zasípal sklíčeně o dost tišeji. Muž ležící poblíž u jeho nohou ho však už neslyšel. Odešel na druhý břeh, stejně jako jeho rodiče, tam, kam možná odešel i Sirius a asi zanedlouho i Fira. Má to ještě cenu? zapochyboval. Poprvé ve svém životě se začal opravdu vzdávat. Tentokrát neviděl žádné světlo na konci tunelu. Doposud tam vždy nějaké bylo, byť jen velmi malé, ale s Remusem náhle pohaslo, a tím se ztratil i směr, kudy by se měl v té pomyslné naprosté tmě všude kolem vydat.

 

S Luciusem cloumal vztek. To, co Draco provedl na setkání, ho naprosto šokovalo. Do té doby ho ani na okamžik nenapadlo, že by jeho syn mohl být zrádce. Chtěl, aby za něco takového zaplatil. Za to ponížení, co mu přinesl, mučení, jímž si za trest namísto něj musel projít, ale na druhou stranu si přál, aby se mu nic nestalo, nechtěl, aby zemřel. Přesto všechno to byl stále jeho jediný syn a dědic. Protichůdné pocity v něm sváděly nelítostný boj, ale ani jedna ze stran nezískávala převahu.

Draco byl dračím králem, toto zjištění bylo stejně tak neuvěřitelné jako jeho postoj k Temnému pánovi. Nesl se s jistotou a hrdostí Malfoyům vlastní. Nebylo znát žádné váhání a stíny pochybností nad jeho činy, což Luciuse znatelně vyvádělo z rovnováhy. Nerozuměl tomu, proč to všechno udělal, a nevěděl, jak přijmout a smířit se s tím, že se jeho jediný potomek stal nedílnou součástí dračího lidu, těch temných, nebezpečný bytostí, stojících na okraji společnosti a dokonce ještě níž než vlkodlaci. Jako Malfoy, potomek dlouhého čistokrevného rodu, měl přece všechno - moc, postavení, peníze.

Sledoval Pottera a Severuse, svého dávného přítele a teď zrádce, kterého právě ze všech nejvíc obviňoval z toho, jak Draco skončil. Věřil, že on nese ten největší podíl viny. Naneštěstí sled událostí zpochybňoval veškeré jeho teorie.

Fira Stoneová, mladá dračí královna s tak velkým potenciálem, že se donesl k uším Temného pána a vynesl ji na třetí příčku těch, jež je nutné zlikvidovat hned za Potterem a Brumbálem, vlastním tělem zachránila Potterovi život. Nechápal ji, plýtvat vlastním životem kvůli Potterovi? Kdyby se přidala na jejich stranu, dosáhla by velikosti a slávy. Co by si víc mohla přát? Temný pán by jí dal všechno, po čem jistě musela toužit. Namísto toho umírala a jeho syn se zachoval jako bláznivý nebelvír. Riskoval vlastní živost ve snaze ji zachránit. Byl to Malfoy a zmijozel, ti takto nejednají! Jediným vysvětlením bylo, že ji musel skutečně milovat, ale to jen stěží mohl přijmout jako důvod.

Ke všemu se Bellatrix nedržela plánu. Měli je jen zcela vyčerpat. Jejich Pán měl v plánu si s nimi velmi dlouze pohrát a zabít je sám vlastní rukou, až ho to přestane bavit, o čemž bylo předem jisté, že se jen tak rychle nestane. Veškerá kouzla, která by ty dva mohla zabít, byla v jejich blízkosti zakázaná sesílat, a Bellatrix to v klidu porušila, a nejenom dvakrát, ale teď i po třetí. Dívala se na jeho syna, zoufale klečícího u těla dračí královny, s naprostou nenávistí, opovržením a šílenou touhou zabíjet. Napřáhla se s hůlkou jednoznačně namířenou na něj a začala pronášet: „Avada...“ Nedořekla, kouzlo nikdy neopustilo její hůlku.

Lucius měl jen zlomek vteřiny, aby se konečně rozhodl, a ač to bylo proti jeho hlubokému přesvědčení, nelitoval toho. Pokud měl na vybranou, jeho rodina měla vždycky přednost. Před vším!

„Avada kedavra,“ pronesl mnohem rychleji než sestra jeho ženy a pak ji zelený paprsek zasáhl do zad. Dříve, nežli se stačil kdokoliv z jejich okolí vzpamatovat, strhl si masku a několika rychlými kroky přiskočil k Dracovi a otočil se k němu zády.

„Vyleč ji, kryju tě!“ zavolal na něj, a využívaje toho, že tu byli stále někteří neschopní pobrat, co se děje, zaútočil. Nebral si servítky - s nikým, nešetřil je, zabíjel ty, na jejichž straně sám ještě před chvíli stál a některé dříve i nazýval svými přáteli.

Draco vzhlédl ke svému otci. V jeho srdci se zrodila malá úleva. Nepočítal s tím, že by byl jeho otec schopen zradit svého pána a přidat se na jejich stranu, ale byl šťastný, že se tak stalo.

Využil nabízené možnosti plně se věnovat Fiře. Dlouhá rána na její hrudi nebyla už tak hluboká, ale stále trochu krvácela a on už spotřeboval veškerý dokrvující lektvar, který měl, a i dva flakonky, co nesla u sebe Fira. Kdyby byla čarodějka, už dávno by se mu ji podařilo vyléčit, takto byly její dračí schopnosti dvousečné. Žádné léčivé kouzlo mu nemohlo pomoci. I tak se však nedokázal ubránit tomu, aby stále dokola neodříkával protikletbu.

 

Severus postřehl Bellatrix až přespříliš pozdě. Avadu už měla na jazyku, když náhle padla mrtvá k zemi, a ne jeho rukou, ale tou Luciusovou. Měl co dělat, aby na poslední chvíli zadržel kouzlo, které se tím směrem právě chystal vyslat. Svého dávného přítele obdařil lehkým pousmáním.

Jejich situace se s Luciusovým příchodem trochu zlepšila, ale stále neměli vyhráno. Ke všemu bylo znát, že nejenom zde, ale na celém bojišti má temná strana stále znatelnou převahu.

Jestli nám někdo nepřijde na pomoc, je to náš jistý konec, prolétlo mu zoufale hlavou. Jen, co se ta myšlenka v jeho mysli zrodila, objevila se před ním Merlinova hůl.

Zatraceně, co tu dělá?! zanadával si v duchu pro sebe. Řešit ještě ji bylo to poslední, co právě potřeboval. Vztekle ji chytil a zabodl ji vedle sebe hluboko do země, aby mu nepřekážela ve výhledu, rozhodnutý si jí dále nevšímat, ale to, co se vzápětí stalo, jeho rozhodnutí ji ignorovat obratem změnilo.

Zem se zachvěla a vytvořila se silná magická vlna a vylétla od ní pryč ve všech směrech. Procházela vším, co ji stálo v cestě, aniž by to jakkoliv ovlivnila. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit.

Neuběhla ani minuta od chvíle, kdy se tak stalo, a z lesa se ozvalo troubení lesních rohů a ze stínů stromů se vynořili kentauři, a nejenom ti. Ten pohled byl úchvatný a neuvěřitelný zároveň. Vedle napůl lidí napůl koňů se objevili na světle i akromantule, testrálové a další nebezpečně vyhlížející tvorové. Doposud snad ještě nikdy nestáli vedle sebe, aniž by spolu vzájemně nebojovali, ale teď tu byli, spolupracovali a využívali navzájem svých jednotlivých předností. Bez váhání vpadli Voldemortově armádě do zad. Ta nic takového nečekala a nastal zmatek. Náhle to byli oni, kdo začínal být v obklíčení.

Neuběhly ani tři minuty a Harry postřehl v dálce na obzoru rychle se přibližující skupinu draků. Když se dostali blíže k nim, povšimnul si, že je na hřbetě jednoho z nich usazený člověk.

„Charlie,“ s úžasem vydechl. Rumunští draconisuové jim přece jen přiletěli na pomoc.

Karta se s jejich příchodem definitivně otočila v jejich prospěch, ač už v něco takového málokdo doufal.

Skupině kouzelníků s Albusem v čele, v níž byl k Harryho velké úlevě i nezraněný Ron s Hermionou, se konečně podařilo probít až k nim. Všem se rázem ulevilo.

„Draco, jak je na tom?“ zajímal se okamžitě Brumbál.

„Právě se mi ji konečně podařilo stabilizovat,“ zkonstatoval s úlevou patrnou nejenom ve svém hlase, ale i v obličeji.

„Vezmi ji do hradu a zůstaň u ní,“ přikázal mu.

„Ale...“ chystal se Draco namítnout, avšak zarazil se dříve, nežli to dořekl. Pocítil silnou bolest na pravém rameni a pravém boku. Krev. Byl sice celý ušpiněný od Fiřiny krve, ale tato nebyla jen její. Netušil ani kdy a jak byl raněn. Náhle se cítil tak neskutečně vyčerpaný, jak v jeho těle adrenalin pohánějící ho dál polevil.

Nic dál nenamítal. Z posledních sil zvedl svou ženu do náruče a vytvořenou uličkou ji odnesl do hradu.

„Vyčistíme ti cestu až k Tomovi, Harry. Dál už to bude jen na tobě,“ oznámil ředitel školy vyčerpanému mladíkovi. Rád by si s ním vyměnil místo a jistě nebyl jediný, ale nemohl, nikdo nemohl, ten poslední krok musel zvládnout sám.

Nově utvořená skupinka se vydala kupředu. Harry a Severus se drželi společně v jejím středu a dopřávali si lehkého, krátkého odpočinku. Když se lidé, semknutí kolem nich, oddálili, spatřili několik metrů před sebou Voldemorta.

Všichni v jejich okolí se jim odklidili z cesty a udělali jim místo v napjatém očekávání, co se bude dít. Jediný, kdo setrval po Harryho boku, byl Severus připravený u něj zůstat, ať se bude dít cokoliv do samotného konce.

„Tady tvá cesta končí, Pottere!“ zaburácel Voldemort rozzuřeně a vyslal na něj silnou řezací kletbu. Harryho štít se lehce zachvěl, ale nepadl. Následně se mezi nimi rozpoutala bitva. Kouzla létala oběma směry, ale nezdálo se, že by měla některá ze zúčastněných stran navrch. Na Harrym bylo znát pokročilé stádium únavy, ale stále se držel a Voldemort postupně ztrácel trpělivost až do okamžiku, kdy ji ztratil docela. Význam čestného souboje pro něj neměl žádnou cenu. Zavolal svých deset nejlepších smrtijedů, kteří se doposud drželi v jeho blízkosti, aby Harryho napadli zezadu.

Severus s něčím takovým počítal předem, znal ho, ale proti takové přesile se obával, že se po tom všem nedokáže dlouho udržet. Pomalu se nadechoval, aby Albuse zavolal na pomoc, ale ten měl i s ostatními dost práce sám se sebou. Voldemort se dobře postaral o to, aby se jim nepletli do cesty. Musel to nějak zvládnout sám. A to nebylo dobré.

Mezitím Harry právě čelil mnohem silnějšímu útoku, než kdy předtím. Nezvládl to, ani netušil jak, a byl připraven o svou hůlku, která roztříštěná na několik kusů popadala všude kolem.

Létající úlomky postřehl i Severus a mírně se ohlédl, aby zkontroloval svého partnera, zdali je v pořádku. Ten kratičký moment nepozornosti využili jeho soupeři k tomu, aby i jeho připravili o hůlku.

S vítězoslavným pocitem na něj najednou, jako by byli předem domluveni, vyslali Cruciatus. Severus se nadechl a do jediného štítu vložil veškerý zbytek svých sil. Kletby do něj v plné síle vrazily a roztříštily se o něj, jako by se jednalo o nějaká obyčejná dětská kouzla. Na tvářích smrtijedů se objevil šok. Ten pohled jako by dodal Severusovi novou sílu do žil a jistou dávku sebejistoty. Předem nevěřil, že by něčemu takovému dokázal odolat, ale dokázal to, cena však byla vysoká. Už se nehodlal dále kontrolovat, prozradil se, už na ničem nezáleželo, nemusel se nijak držet zpátky. Dříve nežli se smrtijedi vzpamatovali, padli v silné záplavě bolesti na zem a odpluli do bezvědomí.

Tento souboj byl však zastíněn tím, co se dělo současně hned vedle něj, a tak Severusův výkon, krom Albuse, zůstal nikým nezaznamenán.

Proud magického ohně, vyslaný na Harryho, zůstal bezpečně vně štítu. Ač se ohnivé jazyky snažily sebevíc, skrz se jim nedařilo dostat.

„Bezhůlková magie ti nepomůže, Pottere,“ zasmál se Voldemort a s veškerou svou nenávistí vyřkl: „Avada kedavra.“ Sice jsem si s ním chtěl před smrtí trochu víc pohrát, ale budiž, obejdu se i bez toho, hlavně že ho budu mít konečně z cesty. Držel se mnohem déle a daleko lépe, nežli jsem si sám myslel, že bude vůbec kdy schopen, s mírnou lítostivostí si sám pro sebe pomyslel.

Zelený paprsek vytryskl z jeho hůlky a bezpečně si to namířil ke svému cíli.

Harry nemohl uhnout. Severus stál jen malý kousek za ním. Musí ho odrazit. Když se to povedlo jednou, musí to zvládnout i podruhé, tentokráte však úmyslně.

Do jediné své představy vložil veškerou svou moc.

Zelený parsek byl už takřka u něj, když narazil do neviditelné, neprostupné stěny a odrazil se zpět k tomu, kdo ho vyslal.

Dříve, nežli si Voldemort stačil pořádně uvědomit, co se stalo, byl zasažen vlastním kouzlem.

Tělo bez života se sesunulo k zemi a jako by v ten moment na kratičký okamžik všichni ze samého překvapení utichli a přestali bojovat, jako by se zastavil sám čas.

Mozkomoři poletující všude kolem se s pádem svého pána okamžitě rozprchli pryč. Většina smrtijedů ještě bojovala, ale postupně se jich čím dál tím víc začínalo vzdávat. Jen málokterý byl rozhodnut v touze po pomstě vzít ještě před svou smrtí co možná nejvíce lidí s sebou. Na nebi pokračovala bitva dál. Ta měla svá vlastní pravidla. Smrt Temného pána na ni neměla nijak významný vliv. Počty severofrancouzských draconiusů se však velmi rychle zmenšovaly a i jejich konec byl velmi blízko.

A vlkodlaci? Šedohřbet sice toužil po pomstě svého pána jako mnoho dalších, ale nehodlal zemřít teď a tady. Se skupinkou svých věrných se mu podařilo nenápadně v nastalém zmatku zmizet do lesa a přemístit se pryč dříve, nežli to stačil kdokoliv postřehnout.

 

„Harry, měl by sis jít konečně lehnout. Tady už nic nezmůžeš,“ pokoušel se Severus svého manžela marně přesvědčit. Ten však dál seděl u postele svého kmotra, který přes veškerou snahu zůstával stále z neznámého důvodu v bezvědomí. Nikdo netušil proč a ani jak dlouho může tento stav trvat. Otázkou bylo, jestli se vůbec někdy probere.

„To platí i pro tebe, Draco,“ otočil se přísně Severus na svého kmotřence, který pro změnu vysedával u postele své ženy a jemně svíral její ruku v těch svých. Draco se za ním ohlédl a na rozdíl od Harryho se chystal přitakat, když náhle ucítil mírný záchvěv. Prudce se otočil zpátky. Fiřina víčka se zachvěla a váhavě se otevřela.

„Dluh je splacen,“ tichým, ochraptělým hlasem hrdě pronesla. Její manžel se na ni zářivě usmál a Harry měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Ze všeho, co mohla jako první po probrání Fira pronést, to bylo něco takového. Královská krev se v ní rozhodně nezapřela.

Ti dva měli dál oči jen pro sebe a tiše si pro sebe něco špitali, a Harry se tedy podíval na Severuse. „A co ty?“ dotěrně se zajímal.

„Je tu příliš mnoho raněných. Potřebují mě. U svatého Munga už mají plno, a tak musí zůstat tady,“ klidným, ale nesmlouvavým, hlasem ho odbyl.

Harry byl připravený se s ním o tom začít dohadovat. Dobře viděl, že se stěží drží na nohou. K následné rozepři však nedošlo, do místnosti totiž v právě ten okamžik vstoupil Brumbál se spícím nemluvnětem v náruči, o které se do této chvíle starala Ginny, ale tu teď už plně potřebovala její rodina. Smrt Freda a těžká zranění Billa, který stále bojoval o život, je všechny silně zasáhla, a především Molly, která se stále doposud zcela nevzpamatovala ze smrti Artura.

Lehkým, tichým krokem, aby miminko náhodou nevzbudil, k nim Brumbál přešel.

„Chtěl bych vás, chlapci moji, požádat, zdali byste tady Teddyho nepřijali za vlastního a pokrevně ho neadoptovali? Válka mu vzala všechny, které měl,“ požádal je a své pomněnkové oči upřel na Harryho.

„Jistě, rádi,“ pronesl obratem za oba Harry a natáhl ruce, aby malého převzal a něžně ho přitiskl na svou hruď.

„V žádném případě,“ temným hlasem to striktně zamítl Severus téměř ve stejném okamžiku, jako to Harry přijal.

Harry se na něj s nemluvnětem v náručích překvapeně podíval. Takovouto negativní reakci vůbec nečekal. „Slíbil jsem Remusovi, když umíral, že se o něj postaráme jako o vlastního,“ upozornil ho.

„Uvědomuješ si vůbec, co by to znamenalo? Je to spící vlk a já jsem zase spící drak. Krevní adopcí by mu v žilách kolovala krev obou národů,“ neústupně zdůraznil Severus.

„Přísahal jsem umírajícímu! No a? Tak bude mít krev obou národů. Záleží na tom tolik, že jsi kvůli tomu ochoten postat toho malého do sirotčince?“ nakvašeně se ho Harry zeptal. Pod přísným pohledem svého muže však trochu zjihl. „Miluji tě, Severusi. Pokud ho opravdu nechceš přijmout, najdeme někoho jiného, kdo by se o něj chtěl postarat, ale já bych byl moc rád, kdybychom to byli právě my. Vždy jsem si přál velkou rodinu, ale... nepočítal jsem s tím, že bychom si přisvojili někoho tak rychle. Chtěl jsem původně počkat ještě pár let, než bychom to začali řešit, ale Teddy nemá pár let. Je tu, právě teď, sám a potřebuje někoho, kdo by ho měl rád i přesto, že byl jeho otec vlkodlak. Opravdu tolik záleží na tom, kdo byli jeho praví rodiče? Prosím,“ žadonil. Věděl, že nehraje úplně tak podle pravidel a zkouší to na jeho city, což nebylo vůbec fér, ale tohle bylo pro něj opravdu důležité.

Nakonec to k Harryho velké úlevě zabralo. Severusův výraz znatelně zjemnil. Napjatá ramena poklesla. „Dobře, oba ho pokrevně adoptujeme,“ rezignovaně pronesl směrem k Albusovi a rozhodl se malého také krátce pochovat. Nelíbilo se mu to a měl z toho špatný pocit. Doposud se nikdy nestalo, aby někomu v žilách proudila jak vlčí, tak i dračí krev. Ale záleželo na tom opravdu tolik?

Teddy bude jednoduše první, pomyslel si při pohledu na něj. Byl tak malý, křehký a nevinný. Nemohl za to, co se dříve v minulosti stalo. Tolik lidí dnes zemřelo a na každém, kdo tím dnes prošel, zůstane do konce života stopa. I na něm a na Harrym, který ke všemu skutečně přísahal umírajícímu, a nebylo dobré si jen tak zahrávat s magií, kterou takovýto slib obnášel.

Harry se šťastně rozzářil a postavil se. Něžně Severuse políbil a shlédl na Teddyho, který se někdy během jejich rozhovoru vzbudil a zkoumavě si je namísto pláče prohlížel. Snad jako by věděl, že se právě oni stali jeho novou rodinou.

Komentáře   

0 #1 sisi 2016-12-22 23:31
Hodné miminko, malý Teddy bude průkopníkem, bude vyrůstat mezi dračím lidem a nebude to mít vůbec lehké, i když Fira a Draco se mu postarají o malé kamarády, Teddy bude potřebovat Harryho velké srdce a dobrotu, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Dík
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla