Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 25

 

 

Kapitola 25 – Návrat do vlasti

 

Harry se nešťastně koukal do otevřené skříně a do balení se mu vůbec nechtělo.

„Vrátíme se,“ zašeptal mu uklidňujícím hlasem do ucha Severus a zezadu ho objal kolem pasu.

Harry se za ním šťastně ohlédl. Měl pravdu, vrátí se. Přece jen tento srub dostali svatebním darem a teď byl oficiálně jen jejich. Teď to byl jejich skutečný, právoplatný domov. Místo, kam se oba kdykoliv mohou vrátit, budou-li chtít. Měl Anglii rád, narodil se tam přece, ale domov našel tady - se Severusem. Nebylo to jenom jeho přání, chtěli to oba, už o tom mluvili. Jestli Merlin dá a oni to přežijí, budou žít zde. Jediná změna, kterou provedou, bude napojení krbu na letax. Koneckonců ze všech možností to byl nejlepší a nejpohodlnější způsob cestování. A nesměl zapomenout na Hedviku. Stýskalo se mu po ní, a pokud mu odpustí, že ji tak znenadání nechal ve školním sovinci, vezme ji sem. Tady se jí jistě bude líbit. Klidně ji bude i rozmazlovat jako Hagrid, za což by dal ruku klidně do ohně, že se poslední rok a půl dělo.

Harry se neochotně vymanil z hřejivé náruče svého manžela, vzal prázdný batoh a rychle do něj naházel pár kousků svého oblečení. Bylo příjemné vědět, že když někam odjíždí, nemusí už balit veškerý svůj skromný majetek a tahat ho sebou.

„Můžeme,“ oznámil hrdě a s malým zavazadlem přehozeným přes rameno vypochodoval z ložnice.

Fira se při pohledu na ty dva netrpělivě zvedla z křesla a z kapsy vyjmula malou zelenou stužku.

„Můžeme?“ ujišťovala se a po bezeslovném odsouhlasení k nim natáhla ruku. „Vyrážíme,“ zkonstatovala, a poté, co se i oni pevně chytli přenášedla, ho aktivovala.

„Anglie.“

Potom, co je přenášedlo konečně vyplivlo, se Harry zmateně rozhlédl kolem. Očekával, že se objeví v Londýně na Grimmauldově náměstí před domem číslo dvanáct, ale nebylo tomu tak. Všude vládla naprostá tma, čemuž se však na druhou stranu nedalo divit, když byly tři hodiny ráno.

„Kde to jsme?“ zvědavě se zajímal. Na to, proč museli cestovat v tak nekřesťanskou hodinu, se ani nepokoušel opětně vyptávat. Netušil to ani on, ani Severus.

„Brzo uvidíš,“ špitla k němu a klidně se otočila za mužem, kráčejícím ve tmě k nim.

V Harrym samým leknutím cuklo. Do poslední chvíle neměl tušení, že se k nim někdo blíží. Instinktivně se připravil k boji. Jeho napětí však obratem polevilo, když muž vzápětí promluvil.

„Má paní, vše připraveno. Žádný mudla v dohledu, nikdo vás nebude rušit.“

„Děkuji, můžeš jít,“ propustila muže královna a ani se neohlédla, když je obratem obešel a odešel si po svém. Pak vykročila kupředu.

Co se tu děje? podivil se Harry. Jen co procitl ze svého krátkého zamyšlení, zjistil, že se mu pomalu vzdalují. Kvapně přidal do kroku, aby je dohnal. Ušli jen pár metrů, když ucítil čistý, syrový proud přírodní magie, prýštící ze země jen nedaleko od nich. Byl to zvláštní, úchvatný, příjemný pocit. Jeho zvědavost, co je to za tak mocné místo, byla ukojena dříve, nežli se stačil zeptat.

Ze tmy noci se vynořily masivní kameny, částečně pobořené za ta staletí, za která se na nich podepsal zub času.

„Stonehenge,“ překvapeně pronesl a s obdivem sledoval, jak se v ten moment známý obraz rozplynul a před očima se mu objevily kameny rozestavěné přesně tak, jako by je jich stavitelé opustily teprve včera. Kolem Stonehenge vzplanul prstenec pochodní zabodnutých do země.

Harry se fascinovaně díval, jak pod Fiřiným vedením vstupují do středu této starobylé stavby.

„Přes den je tu přespříliš zvědavých lidí, už snad chápete, proč jsme sem byli nuceni zavítat takto v noci,“ vysvětlila jim a obešla dlouhý nízký kámen, ležící na zemi, a otočila se k nim čelem. Prostřední z pěti větších bran vnitřního kruhu měla přesně za zády.

„Proč jsme tu?“ dožadoval se odpovědi Severus. Stejně jako Harry i on netušil, proč je sem Fira přivedla.

„Znáte pověsti o Merlinovi? Jak ty kouzelnické, tak i ty mudlovské?“ zajímala se Fira.

„Ano, ale co to má teď s námi společného?!“ kousavým tónem se do ní pustil Severus.

„Všechno,“ klidně, nevzrušeně zkonstatovala. Nazlobené pohledy, jež na ni byly vrhány, zcela ignorovala. „Merlin, jak oba dobře víte, byl posledním oficiálně známým kouzelníkem nespoutaným hůlkou,“ sama začala a očima rychle zkontroloval Harryho tvář, že je mu tato informace už také dávno známá, stejně tak jako Severusovi. „Spolu s jeho ženou Nimue, o níž se pověsti raději moc nezmiňují, a pokud ano, tak ne zcela pravdivě, jelikož byla draconiuska, měl dceru Vivien. I o ní se též pověsti zmiňují jen velmi pokrouceným způsobem.“

„Jezerní paní. To ona půjčila Excalibur Merlinovi, a ten pak samotnému Artušovi,“ pohotově si Harry některé věci spojil z toho, co kdy zaslechl.

„Ano, naneštěstí je však Excalibur pouhou mytickou legendou, která nikdy ve skutečnosti neexistovala. Za vším je však zrnko pravdy. Když byl Merlin starý a pomalu se blížil jeho čas, požádal svou dceru o pomoc.

Hůl, kterou po celý svůj život nosil u sebe, se stala pro ostatní symbolem toho, kým a čím byl. Ač byla vyrobená z magického dřeva, neměla žádné jádro, tudíž žádnou moc, její síla však dřímala někde jinde, a Merlin si to uvědomoval. Bál se, že ten, jenž se jí po jeho smrti zmocní, prohlásí se za jeho nástupce a zneužije tak postavení, jehož se mu dostane. Proto Merlin pořádal Vivien o pomoc a svou hůl uschoval zde do kamene. Opředl ji kouzly, aby ji z něj nemohl vyjmout nikdo, kdo by měl v úmyslu její moc zneužít. Vivien, přezdívaná jako Jezerní paní, se stala její strážkyní.

Mnoho kouzelníků se po Merinově smrti pokusilo hůl z kamene vytáhnout, ale neuspěli. Když byla Vivien stará, rozhodla se k ochranným kouzlům přidat pár dalších. Hůl nechala plně zanořit do kamene a jen její strážce mohl vynořit její část zpátky na světlo. A jelikož byla po matce draconiuska a provdala se za tehdejšího krále Ostrovní říše, strážci se tak stali její královští potomci. Když její rod v průběhu staletí vymřel, tato povinnost sama automaticky přešla na nový, který zde usedl na dračí trůn.

A nakonec Merlinova dcera přidala jednu podmínku. Hůl mohl požádat o pomoc jen ten kouzelník, který měl v sobě alespoň špetku dračí krve, nikdo jiný,“ domluvila, poklekla a malým nožíkem se řízla do levé dlaně, kterou následně přiložila na kamennou desku.

Harryho oči v ten moment krátce vzhlédly k Severusovi. Na jeho zděšené tváři bylo patrné, že i jemu už došlo, proč je sem dračí královna přivedla. Harryho pohled se vrátil zpátky dolů před sebe v pravý čas.

Fira pronesla jakousi inkantaci v dračím jazyce a kamenná deska rázem ve středu popraskala. Trhlina se chvíli rozšiřovala, a pak z hloubi kamene vystoupala hůl nahoru. Nestála, jak si Harry zprvu myslel, byla položená. Půlka, která následně stále zůstala zanořená v kameni, vypadala jako by byla do něj vrostlá a byla odjakživa jeho součástí. Druhá část, vyčnívající z kamenné desky, byla obrostlá kamenem tak, jako by ji obepínala nějaká pnoucí rostlina vystupující ze země a na druhé straně smyčky do ní zas vstupovala. Smyčky byly tak těsně u sebe, že bylo možné kousky dřeva zahlédnout jen tenkými průzory. Pouze v samém středu byly mezera široká natolik, aby se dřeva hole mohla dotknout lidská ruka.

„Severusi,“ vyzval Fira staršího muže, aby předstoupil.

„Děkuji za tuto nabídku, ale odmítám,“ striktně muž však odmítl a nepohnul se ani o píď kupředu.

„Je velmi pravděpodobné, že se během bitvy prozradí pravá podstata vaší moci. I když vyhrajeme, je více než pravděpodobné, že lidé nepřijmou vaší magickou svobodu. U Harryho je šance, jako u jejich zachránce, který je jednou provždy zbavil Voldemorta, že přivřou oči, ale u tebe, ač jsi jeho manžel, s minulostí, kterou máš za sebou… toto je tvá jediná naděje,“ domlouvala mu, ale se spícím drakem to ani nehnulo.

„Severusi, prosím, má pravdu. Nechci už utíkat, nechci se skrývat. Chci být s tebou, v klidu a šťastný, beze strachu,“ zaúpěl zoufale Harry. Nerozuměl tomu, proč to jeho partner nehodlá zkusit.

Severus se na něj podíval a k Harryho velké úlevě bylo z jeho tváře patrné, že o tom alespoň začal přemýšlet.

„Pokud to nechceš udělat kvůli sobě, udělej to alespoň kvůli mně,“ požádal ho Harry sklíčeně.

Severus na něj ještě chvíli mlčky hleděl, ale nakonec přistoupil ke kamenné desce blíž a také poklekl. „Co mám udělat?“ ledově chladným hlasem se zeptal.

„Pokud se Merlinova hůl rozhodne pomoci, sama se z kamene uvolní. Stačí ji jen uchopit a být vůči ní plně otevřený,“ instruovala ho.

Severus tedy natáhl pravou ruku, spustil svou nitrobranu a na jediném možném dostupném místě se jí dotkl otevřenou dlaní. Nesnažil se ji zvednout, jen ji držel. Tohle nebylo správné. Nebyl hoden takové cti, aby se stal držitelem Merlinovy hole. Byl špinavý tím vším, co ve své mladické nerozvážnosti provedl. Neexistovala pro to omluva. Měl na rukou krev, a ta nešla jen tak smýt. Některé věci jednoduše nešly jen tak odpustit, prominout je a jít dál. Ať udělá cokoliv, nikdy to nedokáže odčinit. Stačilo, že získal Harryho srdce. To bylo mnohem víc, než si kdy zasloužil, než v co kdy doufal a mohl si přát. Ke všemu pochyboval, že by mu nějaká hůl, ať kdysi patřila komukoliv, dokázala pomoci před osudem psance. Byl to jen jeho problém a jen on se s ním musí vypořádat, už kvůli Harrymu. Nezasloužil si, na rozdíl od něj, takový osud. Už si ve svém krátkém životě vytrpěl dost. Možná proto ve své mladické naivitě věřil, že jim něco takového může pomoci. Proklínal Firu, že mu dala takovouto planou naději doufat. Neměl to srdce ho o něco takového připravit, zkusil to jen kvůli němu.

Nic se nestalo. Severusovi se rázem ulevilo. Těch pár vteřin, co tak nehnutě setrval, mu přišlo až nečekaně nekonečných. Najde mnohem lepší, vhodnější způsob, jak z jejich situace ven, pokud vůbec závěrečnou bitvu přežijí, v což nijak moc nevěřil. Harry si žít zasloužil, ale on...

Severusovy prsty povolily a dlaň se začala oddalovat. V okamžiku, kdy už byla zhruba deset čísel nad holí, stalo se něco, s čímž zmijozel vůbec nepočítal. Magie jako by všude kolem vybuchla a hůl zůstala v jejím středu. Magické proudy jako by je s láskyplnou něžností obtočily těsně předtím, než se rozplynuly.

Hůl a kamen kolem ní se rozzářily bílým, oslnivě jasným světlem. Když o vteřinu později uhaslo, hůl sama skočila Severusovi do ruky, kterou se mu instinktivně nepodařilo stáhnout, ač opravdu chtěl. Magie ji držela na místě, dokud to neskončilo.

Fira si úlevně vydechla. Moc nevěřila, že by to vyšlo, Merlinova hůl přece jen doposud nikomu nebyla ochotna se svěřit do rukou, ale chtěla to zkusit, doufala. Pokud by to vyšlo, bylo by to pro ně nejlepší řešení. Lidé dali hodně na symboly. Vždy v nich viděli to, co chtěli vidět. Dlužila jim oběma mnohé, hlavně Harrymu. A pokud bylo v jejích silách jim pomoci, neváhala. Teď byli volní. Znala Harryho příliš dobře na to, aby jí bylo jasné, že moc nepřemýšlel nad tím, co bude potom, a Severus v tomto případě nebyl jiný. On pro změnu vůbec nepočítal s tím, že by tuto válku přežil. Její postavení ji naučilo myslet dopředu, hodně dopředu. Jít sem až po bitvě by pro ně dva mohlo být až přespříliš pozdě. Pokud by zůstali nějaký čas upoutaní na lůžku... Ne, teď byla ta správná chvíle, ač se to těm dvěma mohlo zdát zvláštní a předčasné.

Harry zářil. Měl pocit, jako by mu ze srdce spadl velký, těžký kámen, o jehož přítomnosti neměl doposud ani tušení, a cítil se teď tak nečekaně lehký, že by se mohl vznášet.

Fira stáhla zkrvavenou dlaň z kamene, který se zcela nedotčený její krví vrátil do své původní podoby. Vstala a vzhlédla k Severusovi. Bylo třeba dokončit všechny náležitosti, které k této chvíli náležely. „Až přijde tvůj čas, Severusi, bude třeba se sem vrátit a Merlinovu hůl vrátit zpět na své místo, aby čekala na dalšího, kdo bude její pomoc potřebovat.”

Severus si odfrkl. O jejích slovech si myslel svoje, byla směšná a nepodstatná. On určitě nebude mít možnost se sem vrátit. Otočil se k odchodu, musel pryč. Bylo toho tolik a on nevěděl, jak se s tím vypořádat. Nevěřícně se podíval na hůl, kterou držel v ruce. Nechápal, proč to udělala. Pokud by měla duši, řekl by, že je šílená.

Opustili starobylé místo Stonehenge, jehož podoba se za jejich zády opět změnila do iluze, kterou znali už po velmi dlouhou dobu mudlové, a všechny louče uhasly.

Fira opět vytáhla zelenou stužku a nastavila ji tak, aby se i Severus s Harrym k ní pohodlně dostali.

„Londýn,” zvolala, když se jí pevně drželi všichni tři.

Objevili se na Grimmauldově náměstí, těsně před domem číslo dvanáct. Tiše vstoupili dovnitř a Severus se postaral o to, aby byl tím posledním. Jen co se dveře za ním zavřely, odložil Merlinovu hůl do kouta. Neměl chuť ostatním tady v domě vysvětlovat, co to má a jak k tomu přišel. Jak znal toho zablešence, určitě by ho odmítal řádně vyslechnout a obvinil by ho, že ji někde jen zbaběle ukradl, a to v tom lepším případě. Spíš bylo pravděpodobné, že by mu ani nevěřil, čemuž by se nemohl divit, mozek u něj byl značně nedostatkové zboží, a vysmál by se mu do obličeje. A tomu byl rozhodnutý se vyhnout. Takové potěšení mu za žádných okolností nehodlal dopřát. Merlinova hůl mu bude spíše život ztěžovat, než aby ho usnadňovala. Tohle byl jen danajský dar.

„Čekají nás,” nadšeně a značně překvapeně zvolal Harry při pohledu na světlo linoucí se zpode dveří, vedoucích do kuchyně. Nečekal, že bude v době jejich příchodu někdo vzhůru v tak pokročilou noční hodinu. Nedočkavě přidal do kroku. V okamžiku, kdy už pomalu sahal po klice, se dveře rozlétly a mezi nimi stál Sirius.

„Harry,” nadšeně, rozjařeně zvolal a sevřel ho ve své náruči.

Mladík se nestačil ani pořádně vzpamatovat a byl předán dál. Byli tu všichni. Měl co dělat, aby se samým štěstím nerozplakal. Tak dlouho už je neviděl, stýskalo se mu.

Když uvítací nadšení trochu polevilo, Harry postřehl Remusův zvláštní pohled. Vlkodlak se držel dál a jako jediný si s ním na přivítanou alespoň nepotřásl rukou. Harry znejistěl a ohlédl se na Firu, která se společně se Severusem držela opodál v uctivé vzdálenosti od ostatních a přijímala s ním jen zdvořilostní pozdravy na dálku. Netvářila se nijak napjatě. Ne, nezdálo se, že by tentokráte měl nastat nějaký problém, tak jak se tomu stalo před dvěma lety. Tak co se zatraceně dělo?

Odpověď na svou otázku se Harry dozvěděl hned vzápětí. Remus se konečně odpoutal od rohu, kde po celou dobu postával a přešel k němu s podivně vážným výrazem vepsaným ve tváři, postrádajícím pro něj tak typickou jiskru v očích.

„Přeji ti hodně štěstí, zdraví a lásky ve tvém svazku, Harry,“ pronesl a krátce mu potřásl rukou. Na Remusově tváři se pak konečně objevil lehký usměv, na rozdíl od ostatních, kteří v ten moment utichli a znatelně pobledli, či se na ně dva nechápavě koukali, protože netušili, co se děje.

Harry gratulaci s hrůzou přijal a pracně ze sebe vysoukal poděkování.

Remus se choval, jako by se nic nedělo. S naprostou samozřejmostí přistoupil k lektvaristovi, který se už pohotově přesunul k Harrymu, a se slovy: „I tobě přeji vše nejlepší, Severusi. Buďte spolu šťastní,“ i jemu potřásl rukou.

Oba manželé s hrůzou čekali, co se bude dít. Nepočítali s tím, že bude tato novinka prozrazena s takovou rychlostí a daleko dříve, nežli je na ní postupně a opatrně připraví.

Po pár vteřinách, během nichž všichni postupně zpracovávali veškeré informace, jež se jim dostaly, nastal rachot a začali se k nim hrnout, dožadujíce se řádného vysvětlení, ale neměli šanci. Sirius si prorazil cestu a s hůlkou v ruce se vztekle řítil na Severuse.

„Za tohle tě zabiju, Srabusi,“ křičel jak smyslů zbavený.

Harry nezaváhal a okamžitě skočil před svého manžela a vlastním tělem se kmotrovi postavil do cesty. Neobtěžoval se ani vytáhnout hůlku. V té rychlosti, jak se vše událo, ho to ani ve skutečnosti nenapadlo. Sáhl po své magii a nechal s její pomocí odmrštit Siriuse dozadu s takovou razancí, až sebou praštil o stěnu a s bolestným zaúpěním se po ní svezl dolů.

„Mého manžela se ani nedotkneš, Siriusi. Mám tě rád, ale pokud budu muset mezi vámi dvěma volit, vybírám si jeho. Nenuť mě tedy něco takového udělat,“ temným hlasem varovně pronesl ke svému kmotrovi, který na něj s vytřeštěnýma očima hleděl a nechápal, co se vůbec stalo. Harryho reakce byla něco, s čím vůbec nepočítal. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by jeho kmotřenec vstoupil do svazku dobrovolně. Nechápal, jak se Harry do takového slizkého muže mohl zamilovat, ale evidentně se tak dle jeho postoje stalo. Kdyby nevěděl, že je Harry imunní vůči Imperiu, přísahal by, že ho na něj ten zmetek seslal. Ještě ho mohl omámit lektvarem, to by mu bylo akorát tak podobné, ale tak hluboko by snad neklesl ani on, nebo snad ano? Ne, za tohle může určitě Brumbál. Nikdy neměl dovolit, aby ti dva odešli spolu. Byli až přespříliš dlouho spolu sami a to bylo příčinou, díky níž se Harryho dětská mysl pobláznila do Srabuse.

Dříve, nežli se stačili ostatní po té nečekané události vzpamatovat a vrátit se ke svým původním záměrům a otázkám, co měli, vstoupila do všeho Fira.

„Brumbál přijde každou chvíli,“ mohutným hlasem upoutala pozornost všech na sebe. „A bude ho doprovázet můj manžel. Varuji vás předem, jestli se o něco vůči jeho osobě pokusíte, nebudu tak shovívavá jako Harry ohledně Siriuse,“ nebezpečně na všechny zasyčela. S posledním jejím slovem zahučelo v krbu, z něhož vzápětí vystoupil bradavický ředitel.

V místnosti nastalo napjaté ticho. Nikdo, krom Harryho se Severusem, netušil, kdo bude tím dalším příchozím.

Letax podruhé zahučel.

„Draco Malfoy,“ hlesl Ron hlasem prosyceným všemožnými emocemi, stojící vedle Harryho, když k němu jeho dlouholetý nejlepší přítel přistoupil.

„Ty´s to věděl?“ obvinil ho zrzek poté, co se bedlivě podíval do jeho klidné tváře.

Odpovědí mu byl zářivý úsměv. Harry byl skrytě za Dracův příchod šťastný. Pro Rona byla jeho orientace a svazek určitě takovým šokem, že svou pozornost raději obratem upnul jiným směrem, protože to celé v tak krátké době jistě nedokázal vstřebat.

„Jak dlouho?“ dožadoval se odpovědi Ron.

„No...“ zamyslel se nahlas Harry. „Dozvěděl jsem se to pár týdnů po jejich svázání, a jelikož v lednu měli první výročí, tak z toho vychází, že už to vím zhruba rok a tři čtvrtě.“

Ron na něj vytřeštil oči. „Takže...“ zadrhl se, neschopen dokončit nakousnutou větu.

„Je na naší straně déle, než je smrtijedem. Stal se jím jen proto, aby nahradil Severusem uvolněné místo špeha po našem odchodu,“ dokončil za něj Harry, zdůrazňuje některá fakta, o nichž chtěl, aby si je jeho přítel co nejrychleji uvědomil a vyvaroval se tak některých nepatřičných závěrů. Stačilo, že už tady před chvílí vyváděl Sirius.

„To si spolu vyřídíme. I to se Snapem,“ upozornil ho nazlobeným hlasem Ron, dávaje na vědomí, že na to, co se dozvěděl předtím, rozhodně nezapomněl, a ukázal mu svá záda.

Harrymu bylo opravdu líto, že se na něj zlobí, a sledoval, jak jeho přítel mizí v davu na druhé straně místnosti, co nejdále od něj. Už předem tušil, že to tak skončí, ale i přesto ho to hodně mrzelo. Doufal, že ho to co možná nejrychleji přejde a slíbil si, že si s ním zítra, dá-li Merlin a dostane příležitost, v soukromí promluví a celé mu to vysvětlí, bude-li ho Ron vůbec ochotný vyslechnout.

„Neboj, brzy ho to přejde,“ konejšila ho Hermiona, které se podařilo vyslechnout krátký rozhovor, který se mezi nimi odehrál.

„Děkuji,“ špitl Harry, vděčný za podporu, které se mu od kamarádky dostalo.

Hermiona se rychle rozhlédla kolem. Nikdo jim právě nevěnoval moc pozornosti, a to bylo dobře. Všichni se právě teď motali kolem Brumbála s Malfoyem. Rozruch, který rozvířil Sirius se svými výčitkami na adresu starého muže, poutal pozornost všech. Dost tomu pomáhali i pohledy Severuse, odrazující všechny přítomné od nápadu se k nim byť i jen přiblížit.

„Vím, že ses neučil černou magii,“ velmi potichu špitla Hermiona Harymu. „Chvíli mi trvalo, než mi to celé došlo. Musela jsem propátrat celou knihovnu, a zpočátku jsem ani netušila, co hledám, a tak mi to zabralo hodně času. Kdybych nebyla mudlorozená, možná by mi to došlo mnohem dřív, a ne až tak dlouho po tvém odjezdu. To, jak jsme se tehdy bavili a jak jsi byl neurčitý, bylo to zvláštní. Když jsem se nad tím zpětně zamyslela, něco mi na tom celém nesedělo. Obzvláště, když jsi od jisté doby, krom hodin, zcela přestal používat hůlku. Nikdy si k ní v běžných chvílích netíhl, ale byly drobnosti, které ses naučil dělat pomocí ní, a najednou jsi přestal a začal ses velmi hlídat. Nešlo si toho nevšimnout,“ pronesla a s úsměvem dodala: „S výjimkou Rona, znáš ho.“

Harry se na ni vyděšeně podíval. Přišla na to! Mohlo ho napadnout, že pokud někomu dojde, proč tak znenadání zmizel z povrchu zemského, bude to právě Hermiona. Všímala si drobností, které jiným lidem mnohdy unikaly.

„Neboj, u mě je tvé tajemství v bezpečí. Pochybuji, že někomu tady došla pravá podstata toho, jak se ti podařilo odhodit Siriuse na druhý konec místnosti. A stále platí, co jsem ti řekla tehdy, ač jsem se původně mýlila. Nevadí mi to, nezáleží mi na tom. Stále jsi můj přítel, ať se děje cokoliv,“ obratem ho ujišťovala.

Severus se na ni přísně podíval. Té malé vševědce to opravdu pálilo, ale toto nebylo vhodné místo, kde něco takového řešit.

„Pokud si o tom chcete promluvit, doporučil bych vám to provést, až budeme sami, a ne tady před ostatními, kde nás může kdokoliv slyšet,“ tichým, kousavým hlasem k ní pronesl.

Hermiona kajícně přikývla. „Jistě, omlouvám se, já jen...“

Pro Severuse bylo potěšením, že se jednou dočkal toho, že jí přece jen došla slova.

„Tak už dost,“ zaburácel z ničeho nic Albus podrážděným hlasem. „Co kdybychom si sedli a probrali to celé v klidu. Je tu několik důležitých věcí, které musíme urychleně probrat. Proto tu všichni hlavně jsme,“ utnul veškerý chaos, v němž se místnost poslední okamžiky zmítala.

Po těchto slovech následovala velmi dlouhá porada, jež trvala až do ranního rozbřesku. Nejdříve přišel na přetřes Draco Malfoy a jak to s ním celé doopravdy je. Ač to jmenovanému nebylo dvakrát příjemné, byly věci, jež se musely říct, obzvláště s ohledem na to, co mělo následně přijít.

Svazek mezi Severusem a Harrym naštěstí rozebírán nebyl, ale zapomenutý nebyl také. Vše bylo jen oddáleno díky tomu, co Brumbál všem sdělil. Závěrečná bitva byla za dveřmi a všichni se na ni museli urychleně připravit. Zbývaly jim jen pouhé dny, a možná i jen hodiny, než se vše spustí.

Když byla porada rozpuštěna, všichni se starali o jediné, a to co nejrychleji se dostat do postele. Únava už byla patrná na tvářích všech. Po malé reorganizaci a Harryho a Severusově neústupnosti si vymohli společný pokoj jen pro sebe.

„Můžu s vámi mluvit?“ požádala Hermiona ty dva v momentě, kdy se chystali zmizet za dveřmi svého pokoje.

„Jistě,“ zabručel rozmrzele Severus, nechal ji vstoupit dovnitř a zabezpečil za nimi dveře proti odposlechu.

„Ještě jednou bych se chtěla omluvit za Rona. Až se trochu vyspí, dojde mu, jak nevhodně se choval. Také bych se chtěla omluvit za sebe...“

„Příště si lépe rozmyslete, kde co říkáte,“ skočil jí ihned do řeči Severus a zastavil tím její monolog už na počátku. Evidentně se za dobu jejich nepřítomnosti moc věcí nezměnilo. „Ocenil bych, aby informace o našem nespoutání hůlkou zůstala tajemstvím, co možná nejdéle to bude možné,“ pronesl a kochal se pohledem na ni, jak se mu ji podařilo zaskočit. Přece jen něco někdy nevěděla. Evidentně jí vůbec nedošlo, proč právě on byl ve skutečnosti vybrán jako Harryho soukromý učitel pro tento speciální případ.

Potěšení z toho, co se mu podařilo vykouzlit na dívčině tváři, ho ale přešlo už o chvíli později, kdy se Harry s Hermionou následující hodinu nadšeně zapovídal. Zdálo se, jako by ty dva únava rázem přešla. Harry v kostce povyprávěl o všem, co se jim v Norsku událo a jaké to tam bylo.

Ač neměl z tohoto sezení Severus radost, byl vděčný za to, že má jeho manžel alespoň jednoho takového úžasného a chápajícího přítelem, jakým Hermiona byla. Bez okolků přijala vše, bez váhání, bez podmínek, bez opovržení a odporu, jak ve směru k jejich vztahu, tak i k jejich porušení prvního nepsaného kouzelnického zákona. Hermiona byla něčím, s čím Severus nepočítal, že se kdy u nějakého kouzelníka setká. A ač by to nahlas nikdy nepřiznal, byl rád, že se i přes jeho veškerou nedůvěru někdo takový našel. Harry jí plně důvěřoval a on cítil, že může také. Vnitřní alarm, který uvnitř sebe po celý život nosil, se poprvé ani na okamžik neozval, což bylo zvláštním způsobem uklidňující a příjemné.

Merlinova hůl, po níž Severu ani nevzdechl, a i Harry ji po tom všem vypustil z paměti, se sama nepozorovaně přemístila do rohu jejich pokoje dříve, nežli ji odloženou v chodbě stačil kdokoliv zaznamenat.

 

Následující dva dna proběhly ve velmi napjaté atmosféře. Povětšinou, když někdo mluvil, činil tak nezvykle tichým hlasem. To, co bylo na spadnutí, ovlivňovalo náladu všech, a blízkost Vánoc na tom nedokázala nic změnit. Zvýšený hlas se vyskytoval jen zřídka a převážně těch stejných osob, u nichž by to jinak nikdo nečekal.

Molly se opakovaně hádala s Ginny. Její nejmladší dcera se za každou cenu chtěla bitvy zúčastnit a její matka to logicky svému jedinému nezletilému dítěti za žádných okolností nechtěla dovolit. Obě byly vytrvalé a neústupné, každá si trvala na svém a nezdálo se, že by jedna ze zúčastněných stran hodlala ustoupit.

Celý ten spor nakonec nečekaně rozsekla Tonksová, teď už Lupinová. Přesvědčila Ginny, aby hlídala jejího čtyřměsíčního syna, až přijde čas, díky čemuž ona bude moci jít a bojovat za ně za obě. Překvapivě s tímto návrhem nakonec Mollyina jediná dcera po chvíli váhání souhlasila a ani nikdo další nic nenamítal.

Harrymu se to sice moc nelíbilo, ale rozhodl se do této záležitosti neplést. Chápal Nymf, že se touží pomstít. Před necelými třemi měsíci byla její matka ve špatnou chvíli na špatném místě a stala se tak další obětí na dlouhém seznamu nevybíravého, brutálního řádění smrtijedů. Harry jí opravdu rozuměl, jenže každá mince měla vždy dvě strany. Remus neměl krom své nynější rodiny nikoho a vzhledem k tomu, že otec Tonksové už zemřel před lety, jejich syn Teddy by zůstal sám, pokud by se těm dvěma něco stalo. Neměl by nikoho, kdo by se o něj postaral, kdyby došlo k nejhoršímu, dokonce ani kmotra, na jehož výběr i hledání právě teď nebyla dvakrát moc vhodná doba.

Dalším, kdo občas způsobil nějaký ten rozruch, byl Sirius se svými kousavými hláškami, které k Harryho velké úlevě už nebyly tak jedovaté, jak tomu bývávalo dřív. Sirius se pomalu a pozvolna začal smiřovat s Harryho svazkem, ale chtělo to svůj čas. Harry ani nepočítal, že by se něco takového stalo přes noc, a ti dva z minuty na minutu zapomněli na vzájemný odpor a nenávist, kterou k sobě po léta chovali, ale to, že se oba viditelně snažili kvůli němu, pro něj znamenalo mnohé.

A na závěr Ron, který si však po jedné uraženecké scéně v kuchyni, i za velkého přispění Hermiony a Firy, která se tam v tu chvíli také nachomýtla, nechal domluvit a dal Harrymu šanci si v soukromí o všem popovídat, no, přesněji dal Harrymu prostor vyprávět a on nabízené šance ihned využil. Řekl mu o všem, nic nezatajil, plně mu důvěřoval, že si některé věci nechá pro sebe a vyplatilo se. Stejně tak jako Hermiona i on mlčel o všem, co se dozvěděl, jako hrob.

Ron byl zprvu sice šokovaný tím vším, ale poté, co se mu podařilo vše vstřebat a pochopit, proč před ním byly některé věci tak dlouho pečlivě tajeny, podpořil ho a ujistil, že ani on ho nezavrhne pro to, co se kvůli válce rozhodl udělat a čím se musel stát. Harryho obavy, že zrzek pro svou čistou krev nedokáže přijmout jeho nespoutání s hůlkou, se rázem rozplynuly. Dokonce s podobnou lehkostí přijal i Severuse. Po manželově svolení, kdy Ronovi Harry řekl i vše o jeho minulosti, bylo muži ze zrzkovy strany odpuštěno. Ne sice zcela, ale pořád to bylo mnohem víc, než v co Harry tiše doufal. Zmínka o Merlinově holi, jež byla Severusovi zapůjčena, dělala opravdové zázraky. S tím, že z toho byla unešená a nadšená Hermiona, se dalo počítat už předem, ale to, že to podobným způsobem zasáhne i Rona, nepřekvapilo jen Harryho, ale i samotného Severuse.

„Ta hůl za nic nemůže,“ pobaveně pronesl Harry směrem k Severusovi, který už po několikáté sváděl oční souboj s Merlinovým majetkem. Neměl šanci vyhrát. Tím, že na ni bude hledět, ji nepřiměje, aby zmizela zpátky na místo, odkud vzešla, jak si sám moc přál, ale i tak ho to vůbec neodrazovalo od toho, to dokolečka nezkoušet.

Harrymu ten pohled už po několikáté vykouzlil malý úsměv na tváři. Vypadal roztomile, jak s tím kusem magického dřeva zápolil kdo z koho, ale zároveň měl o něj jistou starost. Bylo mu jasné, co se právě teď jeho manželovi honí hlavou. Severus se o Draca velmi bál, ač se to navenek snažil před okolím skrýt. Stále to byl jeho kmotřenec. Bylo logické něco takového cítit, ale nebyl by to Severus, kdyby se nesnažil veškeré své pocity uvnitř sebe dusit, místo toho, aby jim dal volný průchod. Ulevilo by se mu, už přece na všechno nebyl sám, byli na to teď dva. Pořád zapomínal, že teď tu jsou i další, kteří jsou ochotni mu s čímkoliv pomoci, a že už se nemusí se vším vypořádávat sám. Harry mu byl připravený některé věci opakovat stále dokola, bude-li to třeba.

Sklonil se k němu a něžně, láskyplně ho políbil na ústa, čímž si konečně dokázal vydobýt mužovu pozornost. Severus k němu vzhlédl ze svého místa na posteli, kde byl usazen. Oči se jim do sebe zaklesly v němém rozhovoru, který mezi nimi proběhl. Na Severusově tváři se objevil malý, šťastný usměv, jejž Harry mohl k jeho velké radosti vídat za poslední týdny čím dál tím častěji.

„Za chvíli začne Štědrovečerní večeře, měli bychom už jít dolů,“ připomněl mu. Ani jednomu se tam moc nechtělo. Vánoční náladu neměl nikdo tady, což se i odrazilo na celém domě. Krom malého ozdobeného stromku, který byl Mollyiným dílem, nebylo v sídle řádu znát, jaký právě nastal den.

Slavnostní večeře probíhala v nezvyklém tichu. Povětšinou si každý hleděl svého talíře a mlčel. Pár rozhovorů sice chvílemi proběhlo, ale napjatý nervózní hlas byl patrný u každého, kdo promluvil. Jediné dobré se tak zdálo, že se Fira s Remusem tentokráte plně akceptovali. Na vlkodlakovi bylo chvílemi dokonce i znát, že by rád změnil vztahy mezi draconiusy a vhlkodlaky k lepšímu, ale žádný významný krok v tomto směru neučinil, a na dračí královně bylo patrné, že i ona v tomto směru právě nehodlá moc měnit. Stále to však bylo dobrým znamením do budoucna.

Když dojedli, tentokráte nikdo neodešel do svého pokoje či do jiné části místnosti. Čekali. Všichni si byli vědomi Voldemortovy záliby -  s kolektivem svých věrných právě tuto noc mučil k smrti všechny chudáky, kteří měli tu smůlu a dostali se mu do spárů a přežili poslední dny či týdny v jeho kobkách.

V krbu těsně před půlnocí zahučelo a ze zelených plamenů vykoukla Albusova posmutnělá tvář.

„Draco byl předvolán,“ pronesl krátce a okamžitě se stáhl.

Severus s Harrym, připraveni kdykoliv odejít, se okamžitě přesunuli k prázdnému krbu, a po krátkém ohlédnutí a prozatímním sbohem se přemístili do bradavické ředitelny. Sirius, Ron, Hermiona a Fira je hned vzápětí následovali. Ostatní zůstali v Blackově sídle, jak bylo domluveno. Třebaže si mohli dovolit jít na chvíli zdřímnout, setrvali na svých místech, nikomu se nechtělo opouštět blízkost krbu, ačkoliv si byli vědomi toho, že odpočinek by jim určitě přišel velmi vhod.

 

Draco udýchaně přeběhl školní pozemek až na jeho samotný okraj. Zkontroloval, že pod neviditelným pláštěm není žádná jeho část vidět, a přemístil se. Udělal ještě jednu rychlou kontrolu, zdali přesunem nedošlo k jeho odhalení, a vykročil. Dveře vedoucí do sálu byly ještě otevřené. Velká místnost byla pomalu už celá zaplněná. Nezbývalo moc těch, co by měli ještě dorazit.

Draco pohledem pečlivě zhodnotil situaci. Smrtijedi utvořili kolem svého pána půlkruh a čekali, co se bude dít. Nagini byla tradičně stočená u nohou svého pána. Směrem, kterým její syčící hlava mířila, postávalo v uctivé vzdálenosti nejméně přívrženců Temného pána. V těch místech se zdál dav nejřidší.

Draco podél stěny obešel místnost k tomuto místu a po kontrole, že si ho stále doposud nikdo nevšiml, vyrazil nejsnazší cestou ke svému cíli. Uši měl stále bedlivě nastražené a poslouchal, zdali neuslyší, že by si někdo všiml, že doposud není přítomen, a postrádal ho.

Musí si pospíšit. Dokud se tak nestane, dříve nebo později jeho otec a teta zaznamenají, že ho někde v řadách zakuklených smrtijedů nevidí. Jeho menší výška na něj i přes nasazené masky vždy upozornila. Nebylo tu moc těch, kteří by byli jeho věku. Těch pár spolužáků z jeho koleje se vždy zdržovalo z bezpečnostních důvodů vzadu. Což si on nemohl dovolit. Jestli chtěl být úspěšným špionem, musel vědět, co možná nejvíce šlo, být všemu co možná nejblíže. Jedině, pokud byl Temnému pánovi na očích, měl šanci být zvaný na setkání, jež se netýkala všech. Tento přístup byl pro něj doposud nezbytný, ovšem teď se proměnil v dvousečnou zbraň a ubíral mu čas, který tak nutně potřeboval. Nemohl čekat na ten nejvhodnější okamžik. Musel se posmýknout davem co možná nejméně postřehnutelně, a co nejrychleji to šlo splnit úkol, kvůli kterému sem přišel.

Okolo těch, co postávali vzadu, se potáhl celkem bez problémů, nebyli na sebe tak natěsnáni, jak tomu bylo dál. Čím blíže byl však Temnému pánovi, tím dav více houstl. Už se nešlo prosmýknout tak, aby se jich vůbec nedotkl. Naštěstí byli všichni tady na nějaké ty šťouchance zvyklí, takže nikoho ani nenapadlo, že to co cítili, nebyl strkanec loktem od souseda, ale úplně od někoho jiného.

Postupně se blížil. Už zbývalo překonat jen poslední překážku a měl volnou cestu. První řadu smrtijedů, těch co patřili do užšího kruhu. Měli čest stát svému pánovi nejblíže a na rozdíl od ostatních měli volný výhled. Jediná obtíž byla, že stáli vzhledem k svému počtu a vzdálenosti od trůnu tak blízko, že se těly navzájem těsně dotýkali.

Co dál? Musel se dostat před ně, nějak, jakkoliv. Už nemohl couvnout, i kdyby chtěl, cesta kudy se sem dostal, byla již uzavřena.

Voldemort pronášel svou uvítací řeč, ale Draco ho vůbec neposlouchal. Potlačil veškerý svůj strach, který pociťoval, a donutil se alespoň trochu uklidnit. Zbývala jediná možnost. Teď anebo nikdy, pronesl si pro sebe v duchu, a co největší silou dokázal, se odpíchl z místa a nasměroval si to mezi dvě těla smrtijedů stojících před ním. V jedné ruce měl připravenou hůlku, v druhé křečovitě svíral přenášedlo ve formě knoflíku. Plnou svou silou do nich narazil a využil své energie, aby přepadl dopředu před ně.

Jeho hůlka měla nyní volnou cestu. Padal na kolena. Nesnažil se tomu nijak zabránit, neřešil to, stejně jako plášť, který z něj kvůli tomu náhlému činu sklouznul. Jeho mysl už byla zaplavena jediným - nenávistí, nezbytnou k seslání kouzla, které se právě hodlal použít.

„Avada kedavra,“ zakřičel bez zaváhání hlasem prosáklým veškerou svou zlobou, co v sobě našel - k Temnému pánovi, bez nějž by se nikdy nedostal do této situace a mohl si v klidu žít, ke skřetům, před nimiž se nakonec v bance cítil jak hlupák, po veškeré snaze, co zbytečně vyvinul, aby se tam dostal, a také k Nagini, jíž toužil nadevše právě teď zabít.

„Bradavice!“ zvolal obratem, co možná nejhlasitěji dokázal, a aktivoval tím přenášedlo.

Ještě než se přemístil, stihl zaznamenat několik věcí. Zelený paprsek zasáhl bezchybně svůj cíl a Naginina hlava klesla mrtvá k zemi. To její věčné výhružné syčení konečně přestalo. Dále Draco zahlédl, jak se mu několik těch nejpohotovějších pokusilo zabránit zmizet. Naštěstí ale byl díky svému momentu překvapení rychlejší než oni. A na závěr nešel přeslechnout bolestný řev Voldemorta držícího se za hlavu a snažícího se před svými podřízenými přívalem bolesti nesesunout k zemi.

Draco se objevil na zemi přímo uprostřed Brumbálovy ředitelny.

„Je mrtvá,“ hlesl bez jakékoliv snahy se ze země posbírat.

Severus k němu pohotově přiskočil jako první a pomohl mu vstát a usadit se do nejbližšího křesla.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se, a aniž by čekal na odpověď, ihned ho pár diagnostickými kouzly začal kontrolovat.

„Jo, dobrý,“ odbyl ho Draco, který se právě teď cítil nadevše vyčerpaný a unavený.

„Plášť?“ zajímal se Harry s obavou v hlase. Věděl, že dle plánu s ním měl Draco odejít, ale teď ho tu nikde neviděl.

„Plášť bylo to poslední, co mě tam zajímalo, Pottere,“ kousavě mu Draco odpověděl. Do tohoto okamžiku si ani neuvědomil, že ho tam nechal.

Harry na něj nešťastně pohlédl, ale neřekl nic. Chápal to. Svým způsobem očekával, že to tak skončí, když slyšel plán, který měli. Bez něj by se k Nagini s největší pravděpodobností tak nenápadně nedostal, pod ním však nemohl kouzlit, ne tak jak potřeboval, a pak se vše muselo odehrát příliš rychle, chtěl-li přežít a dostat se odtamtud.

Ron pohládl na svého skleslého kamaráda a už se za něj chystal do Malfoye pustit, když ho nečekaně zdržela Harryho slova. Stejným způsobem polkl své protesty i Sirius, zaskočený krátkým, následným hovorem, jenž mezi chlapci proběhl.

„To je dobrý, najdeme ho, až to skončí,“ pronesl Harry k Dracovi a spíše se tím snažil utěšit sebe, nežli jeho. Nevyčítal mu to, hlavní bylo, že přežil, to bylo mnohem důležitější, než památka po jeho otci. Žádná věc nemá větší cenu než lidský život.

„Pomůžu ti ho pak najít,“ přislíbil Draco, čímž zelenookému mladíkovi vykouzlil na tváři malý, šťastný usměv prosáklý vděčností.

„Harry, je čas,“ oznámil Albus, čímž na sebe strhl pozornost všech přítomných. Truhla, která byla ještě před chvílí schovaná ve svém úkrytu, ležela teď otevřená na ředitelově stole hned vedle připraveného meče Godrika Nebelvíra.

„To je dobrý, já už jeden zničil... vlastně dva,“ opravil se, „ a to mi bohatě stačí,“ rázně tuto nabídku Harry zamítl.

„Na mě nekoukejte,“ kvapně staříka odbyl Draco, dřív nežli k němu stihl něco pronést. Ještě teď se snažil vzpamatovat ze zničení toho jednoho. To poslední, co právě potřeboval, bylo likvidovat ještě nějaký další, a obzvláště Nebelvírovým mečem. S viteály už nechtěl mít nikdy v životě nic společného, on udělal svoje, teď byla řada na dalších, ať si to i oni užijí.

Albus pohledem brousil po místnosti a zastavil se očima na svém dlouholetém příteli. Stejně jako tomu bylo u Harryho, i on byl pro něj něco jako syn, kterého nikdy neměl. Ti dva mu byli dražší, nežli by sám kdy přiznal. Ať v životě udělal cokoliv, nikdy mu na nich ve skutečnosti nepřestalo záležet.

„Severusi?“ s nadějí v hlase ho požádal a podal mu meč.

„Diadém, můžu-li prosit,“ navrhl svému kmotrovi Draco ten viteál, který mu stále překvapivě ležel v žaludku mnohem víc, než pohár, a to přes všechno, co se kolem něj odehrálo.

Severus na okamžik zaváhal, ale nakonec s pocitem jistého zadostiučinění přijal. Brumbál přenesl diadém na volné prostranství doprostřed místnosti, kde vykouzlil špalek, na nějž předmět umístil, a všichni ostatní pro jistotu z bezpečnostních důvodů couvli ke stěnám ředitelny. Severus udělal dva kroky, při nichž se plynule napřáhl, a bez jakéhokoliv váhání a otálení rozsekl viteál vedví.

„Minervo,“ předal lektvarista štafetu dál a podával jí meč.

„Ne děkuji, mně stačí to jen vidět,“ odmítla zdvořile postarší žena.

„Rone?“ zeptal se obratem Harry, vybíraje dál za svého manžela.

Zrzek se nadmul pýchou při pocitu důležitosti, který mu byl tímto svěřen. A vzhledem k tomu, že nikdo ze zúčastněných nic nenamítal, Severus svěřil meč jemu.

Na špalku byl zničený diadém vystřídán prstenem.

Ron nebyl tak rychlý a jeho úder též nebyl tak plynulý, jak tomu bylo u jeho dřívějšího profesora, ale účinek byl stejný. Než prsten sešel ze světa, bylo tentokráte slyšet bolestné kvílení v okamžiku, kdy černý kámen zasazený do prstenu popraskal a zlatá obroučka, do níž byl zasazen, se proměnila na prach.

Když bylo hotovo, Ron se podíval po zbývajících kandidátech. Jediní, co doposud ještě nedostali příležitost, byla Fira, na jejíž tváři byl obdobný výraz jako u ředitelky jeho koleje, i jí stačilo se těchto okamžiků pouze účastnit jako svědek, dál tu už byl jen Sirius a Hermiona. Jeho volba byla jasná. Zářivě se usmál na svou dívku a vydal se k ní. Stihl však udělat jediný krok, když ho znenadání zastavila Snapeova ruka.

„Siriusi, myslím, že čest poslední rány by měla naležet tobě,“ pronesl Severus a na jeho hlase bylo znát, že co řekl, myslel smrtelně vážně, čímž se mu povedlo zaskočit některé přítomné včetně jmenovaného.

Harry se na svého partnera láskyplně podíval, bylo mu jasné, že to učinil kvůli němu, ale to nebyl ten důvod, proč byl na něj zároveň i hrdý. Mohl ho oslovit jakkoliv, a pokud se chtěl vyhnout čemukoliv urážlivému, mohl ho oslovit příjmením, ale to neučinil. Poprvé v životě mu řekl jménem, a to bez jakéhokoliv skrytého podtextu či sarkasmu, k němuž se tak rád uchyloval.

Sirius se na Severuse šokovaně podíval. I jemu, stejně jako jeho kmotřenci a převážné většině přítomných došlo, proč to udělal. Nabídl mu smír. Ne proto, že by se s ním chtěl po tolika letech spřátelit, ale proto, že tak moc miloval svého manžela a byl ochoten se kvůli němu uchýlit k čemukoliv, klidně i zapomenout na minulost a na vše, co si navzájem kdy řekli a udělali. Nemohl odmítnout. Severus udělal dobrovolně první krok, a pokud by on couvnul, Harry by mu to asi nikdy neodpustil.

V následující minutě byl sprovozen ze světa i Voldemortův poslední viteál, a to Siriusovou rukou.

Teď už zbývalo jen čekat a věřit ve Voldemortovu víru v sama v sebe. Nebyl hloupý, až se trochu vzpamatuje, jistě mu dojde, co na něj tady nachystali. Museli doufat v jeho nebetyčnou touhu po pomstě a namyšlenost, která mu i přesto nedá, aby je nenapadl.

„Minervo, prosím, postarej se o to, aby se zbývající studenti na hradě přemístili do bezpečí,“ požádal Albus svou zástupkyni, aby přesunula děti, co neodjely na prázdniny, odtud do připraveného úkrytu, dostatečně bezpečně vzdáleného od školy a jejího okolí.

„Svolám své lidi,“ informativně pronesla Fira po Minervině odchodu. „Za chvíli jsem zpátky,“ pronesla těsně předtím, než se přenášedlem přemístila pryč.

Členové Řádu, a nejen oni, ale i bystrozoři a další, co měli odvahu bojovat za stranu světla, se začali na Albusovu výzvu přesouvat krbem do ředitelny. Poté, co bylo jasné, že tudy už nikdo další na pomoc nepřijde, byl zablokován i ten poslední krb ve škole a na jejím pozemku, který byl ještě napojen na letaxovou síť. Teď už se do hradu mohli dostat jen draconiusové svými jednosměrnými přenášedly, ale ti tu už z převážné většiny též byli připraveni. Jediným, koho postrádali, byl jejich společný nepřítel.

Komentáře   

0 #2 sisi 2016-12-22 22:59
děkuji za krásnou kapitolu. Lady Corten, máš velké nadání a dokážeš čtenáře strhnout příběhem, asi jako Šeherezáda a její příběhy tisíce nocí. Samozřejmě doufám, že nemáš podobný motiv pro vyprávění jako ona, jen Tě to prostě baví a chceš se podělit. Velice děkuji, že to vypadá, že povídka dopadne nakonec dobře. Patřím k těm, kdo nečtou příběhy se špatným koncem, takže fakt velký dík.
Citovat
0 #1 Agnes 2013-12-12 12:44
Člověk by nečekal, jak málo času zabere zničit viteály :D
Moc se mi líbí, že Merlinovu hůl získal Severus. Pokud se ve FF objevují takové artefakty, obvykle je získá Harry jako Merlinův nástupce. Myslím, že jsem o Severusovi v takovém postavení ještě nečetla, ale rozhodně mě to pobavilo. Hlavně to, jak se k tomu sám staví :lol:
Harry má skvělé přátele a Severus se kvůli němu tak snaží. Byla to celkově velmi pozitivní kapitola a já doufám, že zakončení celé povídky se ponese v podobném duchu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla