Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 24

 

 

Kapitola 24 - Gringottova banka

 

Draco si dovolil na okamžik se zastavit před masivními dveřmi a vzhlédnout k názvu tyčícímu se nad nimi. Gringottova banka, stálo tam. Nadechl se, aby si dodal odvahu, a vstoupil. Nikdo si ho nevšímal, a kdo by asi? Bylo pár dní před Vánoci a každý měl kupu jiných starostí, než aby si všímal někoho, kdo si jde jako oni vyzvednout nějaké ty úspory z trezoru.

S Brumbálem tento den pečlivě plánovali. Dlouze se radili, jaký den by byl na tuto akci ten nejideálnější. Nakonec zvolili moment, kdy budou studenti přijíždět na Vánoční svátky domů. Což se dělo právě teď. Vyjma jeho rodičů většina ostatních už netrpělivě očekávala návrat svých potomků. Draco už své rodiče dávno informoval o tom, že zůstává na prázdniny ve škole. Ani se jeho rozhodnutí moc nebránili. Přece jenom úkol, který od Temného pána dostal, ještě nebyl splněn. A díky několika incidentům, které byly otištěny i v denním tisku, a při nichž se někdo neznámý pokusil neúspěšně sáhnout na život ředitele školy, věřili, že plán, jenž si přichystal na závěr roku jako svou poslední šanci, vyjde.

Dalším důvodem, proč byl dnešek tou nejlepší chvílí, bylo snížení rizika prozrazení jejich plánů na minimum. Už jen pár dní a vše skončí. Jedno jediné poslední zavolání... Ale aby vše klaplo tak, jak mělo, musel zde uspět. Jiná možnost ani neexistovala. Na jediném pokusu záviselo vše, co naplánovali. Bylo to, jako by veškerou váhu všeho zavěsili na tenký vlásek, u nějž hrozí, že se při sebemenším zafoukání přetrhne a vše se rozsype jak domeček z karet. Byl to velký risk, ale neměli dvakrát moc na vybranou.

Draco si zvolil jednoho z právě uvolněných skřetů a zamířil k němu.

„Jdu si vybrat ze svého trezoru,“ arogantním hlasem mu oznámil bez jakéhokoliv uvítání a ukázal mu klíček od trezoru. „Dále si jdu vyzvednout předmět, jenž mi byl od tety a strýce k Vánocům věnován. Tady je od nich písemné povolení a plná moc ke vstupu do jejich trezoru a k osobnímu vyzvednutí daru. A tady je klíč,“ dodal stejným tónem a vše jmenované skřetovi podal ke kontrole. Zároveň se modlil ke všem svatým, aby to vyšlo. Celé měsíce čekal na vhodnou příležitost, aby je mohl získat.

Dostat se sem přes šílenou tetu Bellatrix zavrhl hned na začátku, takže jediný, kdo zbýval, byl její neschopný manžel. Přiblížit se k němu ve chvíli, kdy bude zcela sám, se však ukázalo pomalu jako nadlidský výkon. Byl tak neschopný a nekompetentní, že si ho téměř nikdo nedovolil ponechat chvíli o samotě. Vždy se kolem něj, k Dracově velké smůle, točil alespoň nějaký skřítek. Kdyby nebylo Harryho pláště, nikdy by se snad momentu, kdy by byl na chvíli konečně sám, nedočkal. Zbytek už nebyl překvapivě zas až tak těžký.

Takové tiše pronesené Imperio do zad a na závěr pečlivě provedené Obliviate zvládne mnohé. Bylo úsměvné, že s tím prvním kouzlem mu pomohla sama Bellatrix, a to dokonce velmi ochotně, když ji o letních prázdninách požádal, aby ho to naučila. Pro druhé kouzlo se stal jeho učitelem pro změnu sám Brumbál. Jeden by neřekl, co všechno se v tom staříkovi může skrývat. Překvapivě se mu nijak moc nepříčil jeho plán na získání přístupu do trezoru a s poměrnou ochotou ho naučil kouzlo zapomněnítak, aby po sobě nezanechal žádné stopy. Zarážející však bylo, jak neochotně připouštěl, aby do banky zamířil sám. Mít s sebou někoho však nebylo možné a stejně nereálné bylo, aby ho někdo zpovzdálí kryl, to věděli oba.

„Následujte mě, pane Malfoyi,“ vyzval ho skřet a Dracovi se rázem ulevilo.

Nejprve se dopravili k jeho soukromému trezoru. Draco si ve skutečnosti nepotřeboval vybírat peníze, takže jen velmi ledabyle naházel několik hrstí galeonů do svého váčku, aby to vypadalo reálně, aniž by přesně počítal, kolik si vůbec bere s sebou.

Když váček zmizel zpátky v jedné z kapes hábitu, stroze skřetovi oznámil, že je hotov.

„Můžeme pokračovat,“ pronesl, aniž by se na něj vůbec podíval, a zamířil zpátky k vozíku. Tentokráte jeli mnohem déle a daleko hlouběji, nežli u první zastávky. Draco po celou dobu ponechával navenek ledovou masku, ale někomu, kdo ho dobře znal, by jistě neunikl strach skrývající se pod ní. Nemohl se ubránit obavám, jestli se přece jen do Vánoc tento výlet k uším členů jeho rodiny nedonese. Neměl představu, jak by se z toho pak náležitě vymluvil, aby nikdo nepojal sebemenší podezření. Bellatrix byla velmi nedůvěřivá a kdyby se rozhodla svůj malý poklad v trezoru zkontrolovat...

Vozík konečně zastavil ve své cílové stanici. Draco domluvil svým roztřeseným nohám a vystoupil. Rázným krokem zamířil správnou chodbou přímo k trezoru. Nic nenechal náhodě. Neměl nečekaná překvapení rád. Informoval se o všem, tedy alespoň si to doposud myslel. Evidentně nebyl dostatečně důkladný. Byl tak blízko a přesto tak daleko.

Na dohled od trezoru, cíle veškerých svých snah posledních měsíců, ustrnul na místě a srdce mu samým šokem vynechalo jeden úder. Ten idiot mu zapomněl říct, že jeho rodinný trezor hlídá drak. Zajímalo by ho, jestli je doopravdy tak tupý a na něco takového opravdu dokázal zapomenout, nebo překvapivě tak silný, že skrytě dokázal Imperiu zčásti vzdorovat. Odpověď na tuto otázku se však s největší pravděpodobností nikdy nedoví a sám nevěděl, zdali doopravdy touží poznat pravdu. Občas bylo skutečně lepší nevědět.

Snažil se zachovat klid a čistou hlavu, ale to se snadněji řekne, než udělá. Draka spoutávaly řetězy tak pevně, že se mu až zařezávaly hluboko do masa. Musel tu být uvázaný už velmi dlouho, možná dokonce od dětství. Vypadal ve velmi špatném, zbědovaném stavu. Ke všemu to vypadalo, že je slepý. Ale ani tato informace Dracovi moc nepomohla s tím, co teď dál. S takovýmto způsobem komplikací nijak nepočítal. To, že by jako pojistka sloužil před trezorem už od prvního pohledu rozzuřený drak, ho nenapadla ani v těch nejčernějších snech.

Netušil, jestli má sáhnout po hůlce a pokusit se cestu si probojovat nebo zkoušet náhodně nějaká ta hesla a doufat, že mu to zvíře uhne z cesty. Ale ať zvolí jedno nebo druhé, bude prozrazen a dřív, než se dostane k tomu, pro co přišel a hodlal si odtud odnést, se to tu bude hemžit strážemi, bystrozory a Merlin ví kým ještě.

Byl v koncích. Co teď dál?

Zatoužil po tom, mít možnost se alespoň na kratičký okamžik poradit se svou ženou. Ta by jistě věděla, co v nastalé situaci dál.

Znenadání při tom přání začalo Draca pálit na lopatce. Rodový erb jeho životní družky, který se ode dne jejich svázání neozval a neobjevil, na sebe upozornil s nečekanou intenzitou. Draco byl rád, že si Fira zvolila pro umístění dostatečně vhodně skryté místo pod oděvem, v okamžiku aktivace spojení neviditelné všem v okolí.

Magie začala proudit skrz tenké vlákno, jež je k sobě svazovalo. Našeptávala mu slova, jimž nerozuměl, ale ihned s jistotou odhadl, o co je jedná. Tak jak k němu slova pronesená dračím jazykem přicházela, snažil se je s co možná největší přesností a pečlivostí vyslovovat nahlas. Netušil, co říká, ale nepřestával doufat, ať je to cokoliv, že to zabere.

Když domluvil, drak k němu k jeho velké hrůze přiskočil, co nejblíže mu řetězy dovolily, a něco zachrčel. Draca polil studený pot. Nezabralo to! zoufale v duchu zaúpěl. Jestli to bylo vůbec možné, byl ještě zoufalejší, než před chvílí.

Drak ovšem v následujících okamžicích udělal něco, v co mladý zmijozel už ani nedoufal - uhnul mu z cesty. Dříve, nežli tak však učinil, udělal ještě něco dalšího a stejně tak nepředpokládaného - uklonil se.

Draco na to naprosto konsternovaně hleděl. Máš to u mě Firo, rozjařeně v duchu pronesl, ač nepředpokládal, že by ho jeho žena mohla slyšet. O to překvapenější byl, když mu v hlavě zaznělo: „Později si to vyberu. Drž se.“ Pak se spojení přerušilo. Znamení přestalo být citlivé a magický proud proudící spojením ustal.

Draco vykročil kupředu. Když draka schouleného v rohu míjel, v myšlenkách k němu pronesl: „Až bude po všem, zařídím, aby tě osvobodili.“ S těmi nevyřčenými slovy v něm projelo tušení, že něco velmi podobného mu už Fira jeho prostřednictví sama slíbila.

Dál se drakem nezabýval a společně se skřetem otevřeli kýžený trezor. Po otevření masivních dveří skřet zůstal v povzdálí venku, zatímco Draco vstoupil dovnitř.

Ještě se podíval přes rameno, že se tomu tak doopravdy stalo, a pak se pečlivě rozhlédl kolem. Pozorně zkontroloval očima vše, co se tu nacházelo. Až na samém konci nalezl pohár Helgy z Mrzimoru.

Vytáhl hůlku a prozkoumal veškerá ochranná kouzla, která byla kolem něj opředena. Tentokráte už nehodlal být zaskočen, obzvláště v tak krátkém sledu za sebou. Pokud byl jeho drahý strýc schopen zapomenout na celého, velmi živého draka, bylo klidně možné, že mu ohledně kouzel střežících pohár také neřekl úplně všechno. Tentokráte ale naštěstí nenarazil na nic, o čem by předem nevěděl.

Stačilo několikrát mávnout hůlkou a pronést pár ne zas až tak moc těžkých protikouzel a veškeré ochrany umístěné kolem poháru byly pryč. Tato fáze byla rozhodně mnohem snazší, než si myslel. Jednou rukou z kapsy vytáhl kousek dračí kůže a s její pomocí viteál uchopil, aniž by se ho dotkl holou kůží. Nacvičeným pohybem ho zavinul do zbylé kůže těsně předtím, než ho uschoval v předem zabezpečené kapse pro nenadálé případy. Krom něj a Brumbála ho z ní od teď jen tak někdo lehce nemůže vyndat.

Pomalu se otočil a vydal se směrem ven, když znenadání uslyšel něco rachotivého za zády. Nedalo mu to, aby se rychle neohlédl. Trezor se za ním od místa, kde byl viteál umístěn, začal plnit stovkami falešných pohárů, k nerozeznání podobných tomu, který měl ve své kapse. Na nic nečekal a tryskem se rozeběhl ven, co nejrychleji dokázal.

Když byl na dosah východu, cítil poháry, jak se mu množí za patami a všude kolem něj. V poslední chvíli vyběhl ven, přihlížející by to mohli popsat spíše jako vypadnutí, a s prudkou ránou za sebou trezor pohotově zavřel. Bylo to skutečně v posledním momentu. Několik falešných pohárů se už stačilo vykutálet ven.

Celý udýchaný se otočil k trezoru zády a opřel se o něj. Až teprve poté si velmi opožděně uvědomil, že po celou dobu držel hůlku v ruce a vůbec ho nenapadlo ji použít. Bojoval sám se sebou, aby se hystericky nerozesmál.

Oči mu samovolně zapátraly kolem a zasekly se na doteď zapomenutém malém svědkovi toho všeho. Hůlku, kterou v té chvíli začal už ukrývat do rukávu do jejího pouzdra, měl zpátky instinktivně v plné pohotovosti. Jen taktak dokázal sám sebe zastavit, aby v panice kolem sebe nezačal metat jedno kouzlo za druhým. V duchu si vynadal a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a hůlku konečně schoval. Stál před ním přece skřet a skřetí slabostí bylo už od pradávna zlato a toho měl více než dost. Záleželo jen na tom, kolik jeho mlčenlivost bude stát a o kolik tak jeho peněženka zchudne.

Dříve, nežli však stačil cokoliv pronést, byl předběhnut skřetem, který nastalé ticho prolomil jako první.

„Vaše tajemství o tom, co se tu právě stalo a co jste udělal, pane Malfoyi-Stone, bude u nás v bezpečí, ale nebude to jen tak. Máte to u nás, a ten dluh si vybereme, až nastane ten správný čas,“ pronesl k němu vážně.

Draco na něj šokovaně vytřeštil oči. Byl tak překvapen, že to v sobě nedokázal zadržet a skrýt pod maskou, kterou ho od raného dětství otec učil. Chápal by, že se prozradil s tím drakem. Ten skřet jistě poznal dračí jazyk. Nebo tím, co se stalo v trezoru. Kdyby bylo vše tak, jak mělo, neprchal by z něj jak o život, hnán pojistkou, o jejíž přítomnosti neměl sebemenší tušení, dokud se nespustila. Ale nic z toho nemohlo přece prozradit, že právě Fira je jeho žena! To, že je na opačné straně války, než by si kdo mohl myslet, jistě. To, že má něco společného s dračím lidem také. Dračí jazyk jen tak nikdo bezdůvodně nezná, ale že je chotěm samotné dračí královny...

Tápání, které se v Dracově mysli odehrálo, muselo být skrz jeho oči prozrazeno navenek, jelikož skřet se rozhodl odpovědět na veškeré jeho nevyřčené otázky nahlas.

„O vašem svazku víme už dávno, pane Malfoyi-Stone. V den, kdy jste se svázal se svou družkou, došlo ke změně vašich osobních údajů na smlouvě k vašemu soukromému trezoru. Neprozrazujeme tajemství našich zákazníků, ale víme o nich. Čekali jsme jen na to, až se tu ukážete.

A i kdybychom se to nedozvěděli ze změny smlouvy,“ pokračoval dál samolibě skřet „prozradil by vás ten drak. S výcvikem, kterým si prošel, by nikdy dobrovolně neuhnul z cesty a už vůbec by se neuklonil. Jedině silné temné kouzlo ho dokáže dostatečně zaměstnat natolik, aby se někdo mohl přiblížit k trezoru. Jedině dračí vládce by ho mohl dokázat přimět se zachovat jinak.“

Výborně, byl jsem prozrazen ještě dřív, než jsem sem vkročil. To jsem si rovnou mohl na čelo nalepit nálepku - jdu vykrást Gringottovu banku. A ani jsem se nemusel tolik namáhat s tím, jak se sem dostat. Stačilo jen přijít a domluvit se, zanadával si v duchu Draco. Takovéto zjištění ho dokázalo opravdu pořádně dožrat. „Co přesně po mně budete chtít?“ zajímal se a měl co dělat, aby se na toho skřeta neutrhl. To by nebyl moc dobrý nápad v jeho nynější situaci. Nejradši by svůj vztek vyventiloval ven, ale právě teď na to nebyla dobrá chvíle, ani místo. Ano, ta správná chvíle přijde už brzy a on dobře věděl, jak s ní naloží.

„Draconiusové nejsou jediný národ toužící po zlepšení svého postavení ve společnosti,“ nepřímo mu odpověděl.

Toť vše k tomu, že skřety zajímá jen jediné - zlato, kousavě si pro sebe Draco poznamenal. „Dobře, až vše skončí, udělám, co bude v mých silách, abych vám pomohl, ale nic neslibuji. Některé věci chtějí svůj čas, aby byl vidět nějaký ten výsledek,“ upozornil ho.

„Toho jsme si vědomi, pane Malfoyi-Stone,“ přitakal skřet.

„Jdeme odtud,“ zavelel Draco. Na toto téma neměl náladu se teď dlouze vybavovat. Později bude času dost. Teď chtěl být odtud co nejdříve pryč.

Cesta na povrch se zdála snad ještě delší, než cesta dolů, alespoň Dracovi to tak přišlo. Jen co se konečně vozík zastavil, na nic nečekal a rázným krokem si to namířil tou nejkratší cestou k východu. Na ulici se bedlivě rozhlédl, zdali není někdo známy v dohledu a kvapně si to zamířil k nejbližší vedlejší uličce. V jejím temném, opuštěném přítmí se pak s tichým lupnutím přemístil k branám Bradavic.

Krok zpomalil, až když prošel hradní bránou a dostal se na školní pozemek, ale i tak nijak neotálel. Dostal se do školy a liduprázdnými chodbami si to jednou výjimečně v klidu bez pláště zamířil přímo do ředitelny. Brumbál si opravdu dal záležet na tom, aby tentokráte co možná nejvíce studentů odjelo domů na prázdniny. Vyjma jeho tu zbylo jen dalších pět duší. V historii Bradavic to byl za poslední desítky let nejmenší počet studentů zůstávajících ve škole přes Vánoční prázdniny.

„Čokoládové žabky,“ zabručel dnešní heslo a chrlič mu uhnul z cesty. Po točitých schodech se nechal vyvézt až ke dveřím ředitelny. Rychle zaklepal a, na nic nečekaje, vstoupil dovnitř. Brumbál už ho stejně netrpělivě očekával od okamžiku, kdy prošel školní branou.

„Už jsi zpátky, Draco,“ se zářivým úsměvem vstal Albus od svého stolu.

Zmijozel se ušklíbl. Jako by o mně nevěděl dávno, kousavě si pro sebe pronesl kvůli reakci, jíž byl s hranou překvapeností přivítán.

„Mám to,“ stručně oznámil a z kapsy vytáhl kalich zabalený do dračí kůže.

Albus spokojeně pokýval hlavou. „Jak to probíhalo?“ zajímal se a mezitím co si viteál opatrně převzal, přešel k jedné z knihoven, jež se po tichém zašeptání hesla odklonila a odhalila tak malý, tajný prostor ukrývající za ní.

Pak Brumbál odklopil víko truhlice, která se tam jako jediná nacházela.

„Až na to, že skřeti už dávno o mém svazku věděli, tak dobře,“ sarkasticky pronesl Draco a přešel k němu, pozoruje, jak ředitel školy uschovává předmět k deníku Toma Raddlea zničenému baziliščím zubem, medailonu rozpůleného ve dví vlastnoručně Brumbálem za pomoci meče Godrika Nebelvíra a zatím netknutému prstenu s diadémem, jehož získání bylo kapitolou samo o sobě. Další viteál, který měli přímo pod nosem. Nestačilo, že deník měl u sebe mnoho let jeho drahý otec, kalich byl v trezoru jeho milovaných příbuzných a medailon se povaloval jen tak mezi krámy v přístěnku pod schody v samotném sídle Řádu a domu Blackových, též opět příbuzenské rodině.

Diadém byl po celou tu dobu tady v Bradavicích. Kdyby jim nakonec nepomohl profesor Dějin Binns tak by z ducha Roweniny dcery asi nikdy nedostali pravdu. Alespoň jednou byl ten uspávač hadů k něčemu dobrý. Odmítala se s nimi bavit. To, že jemu, zmijozelovi, nic nechtěla říct, chápal, přece jen byl ze stejné koleje jako Tom, ale to, že nic nechtěla říct ani řediteli školy, bylo zarážející. Důležitý byl ale výsledek. Teď měli všechny viteály, vyjma Nagini, a ta přijde na řadu už velmi brzy.

Albus zaklapl truhlu a poodstoupil. Knihovna se vrátila sama zpátky na své místo.

„Ukážeš mi, prosím, ještě vzpomínku?“ pořádal Albus svého svěřence.

„Jak je libo,“ zkonstatoval lhostejně Draco. Už toho staříka poznal natolik, aby toto považoval za zcela automatické. Už mu to nebylo ani nepříjemné, tak jak se tomu dělo na začátku jeho špionské kariéry. Za pomoci hůlky vytáhl danou vzpomínku ve formě tenkého stříbrného vlákna ze své hlavy a poslal ho do již připravené myslánky.

„Půjdeš se mnou?“ zajímal se zvědavé ředitel, přičemž se mu zablýskalo v těch jeho studánkově modrých očích schovaných za půlobloučkovými brýlemi.

„Není třeba,“ rázně to odmítl.

„Nabídni si čaj. Citronové dropy jsou v misce na stole,“ oznámil mu a dříve nežli stačil Draco kousavě odmítnout, že rozhodně nemá zájem o ty jeho lektvary prosáklé bonbóny, ponořil se zvědavě do myslánky.

Draco se s povzdechem usadil do jednoho z křesel a zavolal si skřítku, která mu vzápětí přinesla šálek a konvičku s čajem. Nalil si a začal si v tichosti vychutnávat svůj uklidňující šálek silného černého čaje. Mezitím se ze všech sil snažil ignorovat pohledy starých ředitelů na obrazech visících všude kolem a myslících si, jak jsou nenápadní. Svým způsobem ho uklidnilo, když se Brumbál konečně vynořil ze vzpomínky zpátky do reality.

„Důležité je, že jsou naše tajemství u nich v bezpečí,“ zamyslel se Albus. „Budeš-li s nimi chtít v budoucnu jakkoliv pomoci, neváhej požádat. Rád ti budu nápomocen,“ nabídl mu, přešel zpátky ke stolu a usadil se. „Nemusíš to dělat,“ oznámil, čímž rapidně změnil téma. „Už jsi udělal dost. Vymyslíme jiný způsob, jak to udělat,“ přemlouval ho.

„A jaký?! Máte snad v jeho řadách někoho dalšího, kdo by se k němu dokázal dostat tak blízko jako já? Pokud vím, tak ne! Už se o tom nemíním dál bavit. Až mě zavolá, zabiju mu toho jeho milovaného hada přímo pod nosem,“ odsekl naštvaně Draco. Měli dopodrobna propracovaný plán a teď, když se měl každou chvílí realizovat, snaží se ho od něj odradit? Proč? Neměl stejně žádný záložní. Minimálně o žádném nevěděl. Nemohl couvnout, teď už ne, i kdyby chtěl, už nebylo cesty zpět. Snažil se jen těmi slovy ulevit svému svědomí? Nebo testoval jeho odhodlanost a hlídal ho, jestli na okamžik nezaváhá? Co kdyby ano, stejně by s tím už nic nesvedl. Na takové řeči neměl náladu, obzvláště dnes. Bylo to o ničem a ke všemu to už bylo po několikáté, co se na toto téma bavili. Na další kolo neměl chuť, sílu, ani energii. „Nadešel čas, abyste je zavolal zpátky,“ pronesl a vstal. „Přeji vám dobou noc, řediteli Brumbále,“ kousavým tónem se s ním rozloučil a rázným krokem vyrazil z místnosti.

„I já tobě, můj chlapče,“ zavolal Albus na jeho mizící záda a pohodlně se uvelebil v křesle. Jeho nešťastné oči hleděly na zavírající se dveře. Měl o něj strach. Udělal už tolik a stále to nestačilo. Bylo to úplně stejné, jako se Severusem. Vždy, když odcházel, bál se o něj. Nechtěl ho pustit, ale on stejně šel s tím svým zarputilým smyslem pro povinnost. Vždy existoval jiný způsob, stačilo by ho jen chtít najít. Pro co se už však rozhodl, jeden i druhý, neustoupil ani o centimetr, nezaváhal a šel si za svým. Svým způsobem oba obdivoval.

„Jsou si velmi podobní,“ pronesl Modrý klobouk po zaklapnutí dveří. „I jeho bych teď zařadil do jiné koleje než předtím. Oba za mnou přišli příliš brzy.“

Albus se na něj vědoucně podíval. „Chvílemi se mi zdá, že přede mnou nestojí Draco, ale mladý Severus. Ano, oba mají víc odvahy, než lecjaký nebelvír, ale ani jeden by to nepřipustil, ani kdyby je mučili... Nezařadil jsi je špatně, jen život je donutil se změnit. Kdyby nebylo Firy, Draco by v sobě s největší pravděpodobností nikdy nenašel tolik odvahy, jako má dnes a nevyšel by ze stínu svého otce. Nebýt jí, nikdy bychom nezjistili, kolik se toho v něm může skrývat. Její dračí intuice byla více než správná.“

Komentáře   

0 #1 sisi 2016-12-22 22:11
Draco se hodně snaží, Brumbál má jiskřičky v očích, tudíž to neznamená nic dobrého, už aby bylo dobojováno a naučili se všichni žít v míru.I tak bude potřeba spojit sílu s Hermionou a SPOŽúS, kvůli skřítkům, skřetům, drakům, vlkodlakům, upírům, dát jim větší práva, uzdravit komunitu. Dík za kapitolu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla