Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 22

 

Kapitola 22 - Lednová výročí

 

Harry se se zalapáním po dechu a křečovitém, mírném nadzvednutí těla vzbudil. S povzdechem znovu zavřel do široka otevřené oči a s narudlými tvářemi nechal hlavu poklesnout zpátky na polštář. Doufal, že už má tuto životní etapu dávno za sebou, ale evidentně ne. Už uběhlo hodně času, co se mu naposledy zdál mokrý sen.

Nejradši by se zastřelil. Něco takové se mohlo stát jen jemu, a to právě v den, kdy měl Severus narozeniny. Doposud se mu nikdy nestalo, aby měl muž v jeho barevných snech nějakou reálnou tvář, až do dneška. A k tomu významnému posunu v reálnosti jeho snů nemohlo dojít nikdy jindy, než právě dnes. On si opravdu uměl vybrat. Měl pocit jako by byl snad opravdu prokletý. Právě dneska a něco takového! Ten zatracený sen mu stále dokolečka tančil před očima a tělo ho zrazovalo. S vypětím všech sil zahnal veškeré znovu počínající vzrušení a vzpomínku na sen zazdil do nejhlubšího nitra své mysli. Severus se nesmí nikdy dozvědět, co se mu dnes k ránu stalo! Pro jistotu ještě třikrát překontroloval svou nitrobranu, zdali bezpečně a neporušeně stojí na svém místě. Nic mu nesmí proklouznout!

Teprve po takovémto důkladném ujištění se odhodlal vstát a v duchu si peprně zanadával. Tentokrát z jiného důvodu. Doposud ho vůbec nenapadlo naučit se čistící kouzlo nebo si pro všechny případy pod postel schovat ručník. Sice by si ho mohl přivolat, ale za žádných okolností nechtěl riskovat, že by něco takového starší muž postřehl.

S nepříjemným rozlévajícím se pocitem na svém břiše, bocích a nohách se připlížil ke dveřím svého pokoje a se silným pocitem studu je pootevřel. Získanou škvírkou nenápadně zkontroloval, zdali je chodba opravdu prázdná, jak se zdála, a lektvarista není nikde na dohled. Alespoň malé štěstí se na něj dnes pousmálo. Nikde nikdo. Tryskem vyrazil do koupelny. Už neřešil, že se za ním dveře jeho ložnice s třísknutím zavřely. Tou dobou byl už stejně bezpečně zavřený v koupelně a s úlevou si dopřával dlouhou koupel.

Když se konečně dostal do kuchyně, zjistil, že na něj na jídelním stole pod zahřívacím kouzlem čeká čaj a míchaná vajíčka s opečenou slaninou. Zaplavila ho vlna protichůdných pocitů. Bylo evidentní, že Severus už dávno jedl. Svým způsobem mu to bylo líto a svým způsobem se mu ulevilo. Nevěděl, jestli by se mu samým studem dokázal podívat do očí. Zatím to celé bylo příliš čerstvé. Sám totiž doposud netušil, jak se se vším vypořádat. Nečekal, že na něj takhle z ničeho nic Severus takovýmto způsobem zapůsobí. Doposud ho ani na okamžik nenapadlo dívat se na staršího muže jako na objekt své sexuální touhy. Jeho tělo však zřejmě bylo jiného názoru a dalo mu to patřičně znát.

Harry byl rád, že bylo nevyhnutelné střetnutí se Severusem odloženo do oběda. Do té doby se mu snad podaří s tím vším vypořádat. Během jídla to však nevypadalo, že by se mu to mohlo povést. Nedokázal udržet své rozkutálené myšlenky všemi možnými směry, a tak se rozhodl urychleně zaměstnat prací, přesněji tedy studiem. Musel dohnat zjištěný ranní nedostatek. Umět čistící kouzlo se ukázalo jako opravdu nezbytné. Ponořil se do celé této problematiky natolik, že se dané kouzlo dokázal naučit až nečekaně rychle, čímž znatelně překvapil sám sebe. Donutit svou neposednou mysl soustředit se pouze na jedinou věc mu nikdy moc nešlo, ale dnes se mu to povedlo. Byl na sebe hrdý a vše, co se odehrálo před snídaní, považoval za dávno pasé a překonané.

Zopakoval si stará naučená kouzla. Uklidil po sobě veškerý nepořádek, co natropil, a překontroloval hodiny. Už chvíli měl podezření, že hodina odchodu do jídelny už dávno nastala.

Ano, bylo tomu tak. Tři čtvrtě na dvanáct, kdy pravidelně, s naprostou přesností na minutu vyráželi, když si tedy sami nevařili, byla dávno pryč. Znervózněl. Doposud se nestalo, že se muž neukázal, nic mu neřekl či ani neponechal vzkaz, že s ním nebude obědvat.

Harry měl podezření, že se musel zapomenout v laboratoři, ale jít ho vyzvednout a právě dnes se mu moc nezamlouvalo. Nechtěl, aby se k tomu všemu na něj ještě zlobil, pokud se tam dole schovával čistě účelově. Své narozeniny měl snad ještě méně rád než Vánoce.

Počkal tedy ještě pár minut do půl jedné, jestli se Severus přece jen neukáže, než vyrazil na jídlo sám. Samotného ho překvapilo zjištění, že ho to mrzí. Očekával by od sebe, že za to bude spíše vděčný, ale nebylo tomu tak.

Když dorazil do jídelny, většina lidí, tedy přesněji draconiusů, s nimiž pravidelně jedl, už byla včetně Firy a Gabriely pryč, nebo právě dojídali a chystali se odejít. Usadil se tedy osamoceně na konec jednoho ze stolů. Jídlo mu ani moc nechutnalo, a to měl opravdu velký hlad. S náladou nejblíže popsatelnou jako zarmoucení se vydal šouravým krokem zpátky.

Srub se po jeho příchodu tvářil stále stejně opuštěně, jako když odcházel. Chvíli nevěděl, co by měl dělat, ale nakonec se rozhoupal vypracovat už dlouho odkládaný úkol z lektvarů.

Po dlouhé době, která se mu zdála takřka věčností, odložil brk a zkontroloval hodiny. Bylo pár minut před třetí. Tou dobou spolu už dávno běžně trénovali, ale starší muž nikde nebyl, jako by se právě dnes po něm zem slehla.

Pokračoval tedy ve svém malém lektvarovém díle. Nestačil ale ještě napsat ani tři věty, když se ozval zvuk rázných kroků blížících se k němu. S nadějí vzhlédl.

„Dolů a hned!“ příkrým, nesmlouvaným hlasem zaburácel Severus a dříve, nežli se stačil Harry vzpamatovat, zmizel zpátky do sklepení domu.

Tolik k tomu, kde doposud byl - v laboratoři, v duchu si pro sebe zabrblal Harry, který už hodnou chvíli přemýšlel o tom, že se něco stalo a Severus je bůh ví kde, a měl o něj opravdový strach. Rychle pobalil své věci a kvapně se vydal za ním.

Ani se za ním pořádně nestačily zavřít dveře jejich tréninkové místnosti a na Harryho už letělo první kouzlo. Jen taktak se mu stačil na poslední chvíli ubránit, a aniž by se stihl vzpamatovat, hned na něj letělo další.

Bombardování kouzly neustávalo a Harry měl co dělat, aby vše ustál a vyvázl z toho se zdravou kůží. Na to, aby Severusovi nějaké to kouzlo vrátil, neměl ani pomyšlení, a to už býval poslední týdny jejich trénink takovým lehkým duelem. Severus měl stále navrch, ale i tak ho Harry párkrát stačil prohnat nějakým tím útočným kouzlem, které se od staršího muže naučil.

Dnes Severus opravdu není v dobré náladě. Zajímalo by mě, jestli je to těmi narozeninami, nebo neúspěchem v nějakém lektvarovém pokusu, zauvažoval Harry během kratičké pauzy, kterou se mu muž mezi kouzly rozhodl dopřát. To, že není moc dobrý nápad nad něčím takovým přemýšlet, poznal hned vzápětí. S myšlenkou na Severuse se mu okamžitě vybavila vzpomínka na dnešní sen. Opět ho viděl před očima a v neskutečně živých barvách. Tvář se mu okamžitě zbarvila lehkou červení.

Harry sen znovu zapudil do hlubin své mysli, ale nebyl moc rychlý, jelikož nežli to stačil udělat úplně, prolétla mu hlavou myšlenka: Má Severus ve skutečnosti tak krásné tělo, jak se mi zdálo?

Naneštěstí ve stejném okamžiku, s čerstvě zrozenou otázkou točící se kolem Severusovy postavy, učinil něco, co ani nechtěl. Ubránil se právě přilétajícímu kouzlu a máchl rukou, aby tu nemístnou myšlenku, která ho tak vyrušovala od soustředění, zahnal. Ve skutečnosti mu to nemohlo pomoci, celé to bylo zcela intuitivní, jenže naneštěstí zároveň i zcela intuitivně udělal neúmyslně i něco dalšího. Vložil do celého toho pohybu svou magii. Došlo mu to, ale až příliš pozdě, takže jediné, co mu zbývalo, bylo bezmocně sledovat, co se stane.

Kouzlo, které se tak nechtěně zrodilo, zcela hladce prolétlo veškerými mužovými štíty a plnou silou ho zasáhlo. Severus připravený snad na cokoliv, co by mohlo přijít jako trest za to, že se tomu silnému kouzlu nezvládl ubránit, byl šokem zcela odzbrojen tím, co se odehrálo. Žádné prudké odhození ke zdi či bolestivé zranění na některé z částí jeho těla - nic takového se nestalo, namísto toho se kouzlo zastavilo už u jeho oděvu a kůže se ani nedotklo. V jediném prchavém momentu bylo veškeré jeho ošacení, a to včetně bot, roztrháno na tisíce malých kousků, které se rozlétly všude kolem.

Harrymu se tak naskytl opravdu nečekaný pohled a odpověď na jeho otázku. Severus byl ve skutečnosti ještě krásnější, než se mu zdálo.

Harryho tváře při tom pohledu nabyly ještě rudějších odstínů než doposud. Jemné lechtání v podbřišku vystřídal hrůzný pocit, že ho Severus za něco takové určitě zabije. Polil ho stud ze sebe sama. V ten moment si nepřál nic jiného, než být sám ve svém pokoji. To přání bylo tak intenzivní a doprovázené zcela konkrétním obrazem, že magie zcela přirozeně toto jeho přání ihned vyplnila.

S hlasitým lupnutím se přemístil. Nestaral se o to, co se mu tentokráte povedlo, a po tvářích mu ihned začaly kanout velké slzy. Ten pohled byl opravdu nádherný a celé to skutečně byla nehoda, takže by si to v jistém ohledu i díky tomu náležitě vychutnal, ale to by nesměli být se Severusem přátelé. Tak dlouho se mezi nimi rodilo po tom všem, co se tolik let na škole mezi nimi dělo. A jen pouhý týden od doby, co s definitivní platností zakopali válečné sekery, hodili za hlavu minulost a opravdu se spřátelili, on udělal něco takového a ke všemu na jeho narozeniny. Toto mu nikdy nemůže odpustit.

Harry v duchu nešťastně zaúpěl a zabarikádoval dveře tím nejsilnějším kouzlem, jaké dokázal vytvořit. Zcela vyčerpaný a zlomený sebou praštil na postel a svou tvář zabořil hluboko do polštáře, nepřestávaje plakat.

Plakal tak dlouho nad tím, co sám vlastním zaviněním zničil, že samou únavou usnul. Když se ráno probudil, necítil se o moc lépe než předešlý den. Srdce ho při vzpomínce na to, co provedl, stále nepřestávalo silně bolet. Všechno zničil a jen Merlin ví, jestli je vůbec možné něco takového napravit.

Celý rozlámaný se posadil a bezradně se chvíli rozhlížel po pokoji. Mysl měl naprosto otupělou žalem. Nakonec se alespoň po vynaložení značného úsilí donutil vykouzlit hodiny a podívat se, kolik doopravdy je. Bylo půl sedmé ráno. Nechtěl se zvedat, nechtěl opouštět bezpečí pokoje a čelit realitě tam venku, ale kručení v žaludku mu připomínalo, že včera jaksi po tom všem přeskočil večeři. Chvíli se hladu snažil účinně bránit. Když byl malý, byl nucený hladovět i několik dní, ale za poslední roky, kdy nedostatkem jídla už rozhodně netrpěl a zvykl si na pravidelný přísun potravy, věděl, že tak dlouho o hladu jako dřív nevydrží. Stejně by si tím ani moc nepomohl.

Zburcoval veškerou svou nebelvírskou odvahu, osvěžil se čistícím kouzlem, vyměnil zmačkané oblečení za nové a zrušil kouzla stále nedotčeně visící na dveřích. Roztřeseně vyšel ven a zamířil rovnou do hlavní místnosti srubu, připravený čelit trestu za svůj tak neuvážený čin. Na konci chodby se zastavil a opatrně do ní nahlédl. Jak očekával, Severus si už dávno vychutnával svůj ranní šálek kávy nad místním novinovým plátkem.

„Dobré ráno,“ zahuhňal a se zaskřípáním židle se posadil proti němu. Tiše shlédl na čaj a talíř, který mu muž pravidelně připravoval, když vstával první. Nějak ho přešel veškerý hlad a chuť k jídlu. Celým tělem mu lomcovala nervozita.

„Dobré,“ odpověděl mu Severus, jako by se nic nedělo a dál plynule pokračoval ve svém čtení a usrkávání pomalu vychládající kávy.

Harry nechápal, co se děje. Čekal bouřlivý přísun nevybíravých slov na jeho adresu a kousavý tón. Byl plně připravený se tomu nebránit a nevzdorovat. Zasloužil si to. Ale nic takového se nedělo. Severus se choval naprosto přirozeně a normálně jako každé ráno, co spolu snídali. V takovouto ranní hodinu toho nikdy moc nenamluvil, ani když byl v dobré náladě. Pokud ne, bylo to na něm vždy hned poznat už jen z nevraživých pohledů, které vždy kolem sebe vrhal.

Harry donutil svou pravou ruku pohnout se a vidličkou donést první sousto k ústům. Polkl a opatrně vzhlédl. Černé oči tiše a klidně klouzaly po jednotlivých řádcích na stránce.

Neodvážil se promluvit sám od sebe. Chtěl, opravdu chtěl. Evidentně dostal možnost sám přijít s omluvou a vysvětlením, ale dříve nežli se dokázal donutit promluvit a využít nabízené příležitosti, Severus složil plátek novin a postavil se.

„Jdu do laboratoře, Harry,“ klidným hlasem oznámil. „Mám tam od včerejška rozdělaný lektvar, na kterém nutně potřebuji pracovat. Vyžaduje mou neustálou pozornost, takže opět nemohu jít na oběd. Naše hodina začne se zpožděním, stejně jako včera, ve tři hodiny. Čekej na mě už dole. Budu mít tak dvě hodiny, pak se k němu budu muset vrátit. Jestli se to povede, na večeři už můžeme jít spolu a večer si opět zahrát šachy,“ oznámil mu a s úsměvem navrhl.

Harry na něj oněměle hleděl. Vůbec nedokázal pobrat, co se děje. Žádná zmínka o včerejším tréninku. Žádná zloba, nepřátelství, nic takového. Severus se choval, jako by se předešlý den nic nestalo a jejich přátelství tím vším nijak neutrpělo. Nedokázal tomu uvěřit. Tolik štěstí přece nemohl mít, nebo snad ano?

Celý den napjatě čekal, kdy to konečně přijde, ale nic. Večer nad partií šachu a po několikátém odkašlání za sebou, se konečně odhodlal.

„Omlouvám se, za... včerejšek. Opravdu jsem nechtěl... Vážně to byla nehoda. Prosím, věř mi... Je mi to skutečně moc líto... Nechtěl jsem... aby se něco takového stalo. Přísahám, že už se to nebude opakovat... a při tréninku se budu skutečně pořádně soustředit, slibuji,“ vysoukal pracně ze sebe. Jeho oči byly prosebně upřené na staršího muže. Ten teprve až když konečně umlkl, k němu vzhlédl a zahleděl se na oplátku do těch jeho zelených očí.

„Byla má chyba, že jsem se neubránil. A nebylo to poprvé, co se ti nějaké kouzlo nepovedlo tak, jak jsi chtěl. Stále se učíš. Lepší soustředěnost by byla opravdu mnohdy žádoucí, ale znám tě, jinak bys to zase nebyl ty. Prostě se k tomu už nevracejme,“ s lehkým úsměvem to celé zahrál do autu Severus.

Harrymu rázem odlehlo úlevou. Odpustil mu. To, že za tím vším bylo úplně něco jiného, než si myslel, mu rozhodně nehodlal vykládat. Děkuji pěkně, opravdový sebevrah zase nebyl. Byl šťastný za takový neočekávaný zvrat událostí.

Radost ho však obratem opustila při pohledu na Severusovu tvář. Muži se zablýskalo v očích, a to nevěstilo nic dobrého.

„Co však nelze pominout je fakt, že se ti podařilo úspěšné přemístění. A vzhledem k tvé nebelvírské zbrklosti a pocitu rychlého vítězství tě musím vyvést z omylu. Jedno přemístění ještě nic neznamená, ale naznačuje, že jsi už připraven se mu naučit. Takže od tohoto dne se přemístění začneme věnovat pravidelně hodinu po ránu po snídani,“ se spokojeným úšklebkem mu oznámil.

To jsem to teda dopracoval. Toť vše k tomu, že za to žádný trest nebude, a že je to skutečně zapomenuto, v duchu zaúpěl. Jinak se to ani nedalo nazvat, když mu teď k tomu všemu, co každý den musel stihnout zvládnout, přibyly ještě hodiny přemísťování.

O pár dní později těch hodin přestal Harry nakonec litovat a dokonce ho i bavily, ale události ze dne Severusových narozenin pro něj zapomenuty nebyly a nezdálo se, že by se tomu jen tak někdy v blízké budoucnosti mělo stát. Hlavou se mu totiž začaly honit určité představy, jejichž existenci si sám sobě snažil vysvětlit mladickými nevybouřenými hormony, a kterých se nedokázal jen tak zbavit. Začal mít o Severuse zájem, a to v romantickém slova smyslu. Bylo to nečekané a sám nevěděl, jak se s tím vším uvnitř sebe vypořádat, takže jediné, o co se snažil, bylo, aby Severus nepojal sebemenší podezření o tom, co se uvnitř něj děje.

Kdyby se to celé dozvěděl Ron s Hermionou, asi by si mysleli, že už doopravdy zešílel. Což se asi pravděpodobně i stalo. Ale bylo to vážně tak špatné, jak se na první pohled mohlo zdát? Měl právo jako každý jiný někoho milovat a srdce si jednoduše nevybírá, takže na tomto nemohlo být nic špatného. Druhá věc byla, zdali má u Severuse vůbec nějakou šanci, a zjišťovat odpověď na tuto otázku prozatím neměl kuráž a jistě ji jen asi tak mít nebude. Byl rád, že se tím, co provedl, jejich přátelství nijak nenarušilo, a to pro něj teď bylo prvořadou prioritou.

 

Fira se znaveně zavrtala pod přikrývku. Dnes toho měla opravdu dost. Tentokráte s usínáním nebude mít žádný problém.

Už byla pomalu v říši snů, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. V tu ránu byla plně vzhůru a bylo jí hned jasné, že po tomhle dneska jen tak neusne, pokud si opět nevezme lektvar. Rozlíceně chtěla dotyčného, který ji ani v tak pokročilou hodinu nechtěl dát pokoj, rozcupovat na tisíce malých kousků.

Posadila se, spustila nohy z postele a pomalu se chystala vstát, když se dveře bez jejího svolení samy otevřely. Jak si tohle někdo mohl dovolit?! Vztek s ní okamžitě začal silně cloumat. Měla toho akorát tak dost. Ono to nestačilo přes den, že jí nedali ani na okamžik chvíli klidu, teď už tak troufale vtrhávali do jejího soukromí i v noci?

Osoba, která se však objevila ve dveřích, připravila Firu o veškerý vztek, který tak silně pociťovala, a vystřídal ho šok spojený se strachem.

„Draco! Stalo se něco?“ vyplašeně vypískla a vymrštila se do stoje.

Draco se však místo odpovědi na ni jen zářivě usmál, tiše za sebou zavřel a vykročil jí naproti.

„Jen to, že máme dnes naše první výročí, a to bych si jen velmi nerad nechal ujít,“ zašeptal jí opožděně na vysvětlenou do rtů a lehce ji políbil. S mírným pobavením sledoval hru jejích očí, které ho nepřestávaly konsternovaně pozorovat. Úspěšně ji vyvedl z rovnováhy, přesně jak tiše doufal, a hodlal v tom pokračovat. Trochu se odtáhl a rukou, kterou do té doby schovával za zády, jí podal rudou růži. „Všechno nejlepší,“ špitl.

Fira se cítila naprosto odzbrojená. Něco takového nečekala ani ve snu. Opatrně si nádherný květ převzala a dovolila si lehounce přičichnout. Krásně voněl. „Děkuji,“ hlesla a po mírném zaváhání se přesunula nejprve k váze, která jí s menší kyticí pravidelně zdobila pokoj, a růži do ní přidala. Když se ohlédla zpátky k Dracovi, měla na tváři zpátky vážný výraz.

„Uvědomuješ si, jak je riskantní tu být? Co když tě v Bradavicích bude někdo hledat? A nedej Merlin, kdyby si tě on rozhodl předvolat?“ plísnila ho. Vnitřně byla sice moc ráda, že ho po tak dlouhé době zase vidí, ale za takové riziko, co to obnášelo, to rozhodně nestálo. Existovaly důležitější věci, měli odpovědnost, své úkoly a role, jichž se museli držet, to bylo na prvním místě a mělo to vždy přednost před vším ostatním, ať by si oba přáli sebevíc cokoliv jiného, a oba si toho moc dobře byli vědomi.

„Neboj. Nikdo mě hledat nebude. O to jsem se postaral,“ se spokojeným úšklebkem ji hrdým hlasem informoval.

Fira se na něj tázavě podívala. Nemusela se na nic ptát, Dracovi bylo hned jasné, co chce vědět.

„Přesvědčil jsem Brumbála, že si zasloužím krátké volno a krátký výlet za svou ženou. Bylo ho nakonec poměrně snadné přemluvit, obzvláště když jsem se jen tak mimochodem zmínil o našem prvním výročí. Stejně tak snadné bylo vyprovokovat Weasleyho, aby byla nutná má návštěva u madam Pomfreyové a s ní spojená jedna noc strávená na ošetřovně v izolaci, tedy až po malé intervenci ředitele školy, rozhodnutého mi s tím vším trochu pomoci.“

Fira se na něj spokojeně usmála. Měl to dobře promyšlené. Pokud si ho on nezavolá, mělo by vše proběhnout naprosto v pořádku a nikdo si až na vyvolené osoby nevšimne, že není tam, kde má být. „Kolik máme času?“ s potutelným úsměvem se zajímala.

„Do šesti do rána musím být zpátky na ošetřovně v posteli, takže prozatím máme času více než dost,“ zavrněl, přitáhl si ji těsně k sobě a zmocnil se jejích úst. Po chvíli se od ní neochotně odtáhl rozhodnutý zaujmout pohodlnější polohu. Zvedl ji do náruče a přenesl ji k posteli, na níž ji se vší opatrností položil, než se k ní sám přidal.

Byl šťastný. Toužila po tom samém, co on. Až do této chvíle si nebyl úplně jist, co vše si může dovolit a kam až může zajít, ale z reakce Fiřina těla a jejích úsměvů a blýskajících se očí vypozoroval, že dnes dostal svolení k čemukoliv. A pravý Malfoy si rozhodně nikdy nenechá takovou příležitost proklouznout mezi prsty.

 

Draco nespokojeně zamručel a převalil se na bok. Hlava, která mu donedávna spočívala na rameni, zmizela spolu s tíhou těla, které se k němu doposavad tak příjemně tisklo. Po paměti nahmatal pod polštářem schovanou hůlku a vykouzlil nespokojeně Tempus. Bylo teprve půl páté ráno! Nespali ani čtyři hodiny.

„Kam jdeš?“ zajímal se při pohledu na Firu, která právě skryla své nahé tělo pod župan a pevně utáhla pásek.

„Rychle něco zařídím. Za chvíli jsem zpátky,“ oznámila mu a při cestě z místností mávla na druhé a poslední dveře, které do pokoje vedly. „Tam je koupelna,“ upozornila ho a byla pryč.

Draco se tedy rozespale přesunul pod sprchu v naději, že ho teplá voda probere, ale moc neuspěl. Když se vrátil do ložnice, Fira už byla zpátky a právě dopínala jedny z posledních knoflíků na svém královském dračím hábitu.

„Do půl hodiny budeme mít připravenou snídani a na tebe u ní bude čekat malé překvapení,“ spokojeně mu oznámila.

„Severus s Potterem?“ tipoval. Odpovědí mu byl dostačující široký úsměv. Draco se pro sebe v duchu škodolibě pousmál. Alespoň v tom s tím velmi brzkým stáváním nebyl sám. S největší pravděpodobností právě teď někdo ty dva tahal z postele. Jak znal Severuse, tomu se to jistě moc nelíbilo, ale ne ve smyslu vstávání. S tím neměl jeho kmotr nikdy problém. Ale to, že mu někdo nezvaný uprostřed noci leze do ložnice… Svým způsobem toho chudáka, který dostal tak nevděčný úkol, litoval. Potter, to byla jiná písnička. U něj by se vsadil, že dostat ho z postele, aby se vůbec vyhrabal zpod peřin, bude vyžadovat malou koupel.

„Něco jsem ti přinesl,“ informoval Firu ve chvíli, kdy sbíral ze země poslední kousek svého v noci pohozeného oblečení, a z jedné kapsy hábitu vytáhl stoh obálek.

„Strýček bude mít radost, až se doví, že jsi mu ušetřil jednu cestu letadlem. Poslední dobou se mi začíná vzpírat a tvrdí, že už do něj víckrát nevleze,“ pobaveně pronesla Fira, když si poštu přebírala.

„Letadlo je ten mudlovský létající stroj?“ ujišťoval se Draco, že ví, o čem jeho družka přesně mluví. Po souhlasném odkývnutí utrousil: „Ani se mu nedivím. Já bych do toho monstra sám určitě ani jednou nevlezl. Obzvlášť kdybych dokázal sám létat.“

„Nemohu ho nechat poletovat v dračí podobě sem a tam. Nebylo by to bezpečné stejně jako sovy, krb či mudlovská pošta. Přeprava po mudlovsku je nejbezpečnější možnou alternativou,“ připomněla mu.

„Já vím. Ale i tak,“ odvětil a dopnul poslední knoflík hábitu. Nadešel čas na to nejdůležitější. Sice jí to mohl říct až u snídaně, kde bude i Severus s Harrym, ale chtěl jí to říci sám v soukromí, ač to znamenalo, že se s největší pravděpodobností bude zanedlouho opakovat.

Draco se na Firu vážně podíval. Její tvář okamžitě zaznamenala změnu jeho rozpoložení a i její uvolněný výraz se ihned vytratil.

„Máme tušení, čím by mohly vyjma Nagini být poslední dva viteály.“

„A háček je v čem?“ pohotově odtušila Fira.

„Pokud se to potvrdí, tak je jedním diadém Roweny z Havraspáru, a ten už je staletí ztracený, tedy přesněji byl, dokud ho s největší pravděpodobností Temný pán nenašel. A pokud se nemýlíme, tak druhým viteálem je v tom případě kalich Helgy z Mrzimoru, a ten by pak byl schovaný v trezoru mé drahé tety v Gringottově bance.“

Fiřina tvář se zamračila. „Teď nevím, jestli jsou to dobré nebo špatné zprávy,“ zhodnotila jejich současnou situaci.

„Naneštěstí to není všechno,“ podotkl nemile Draco. „Temnému pánovi došla s mým otcem trpělivost. Vylučovací metodou se sice nakonec dopátral k tomu, že je Potter se Severusem tady, ale neměl žádný důkaz, kterým by své tvrzení u Temného pána podložil. Což se mu logicky moc nelíbilo, obzvlášť když věděl, že pokud jsou opravdu zde, nemá šanci se k nim jakkoliv dostat. A aby to nebylo všechno, když můj drahý otec vedl útok na jednu smíšenou vesnici, padl do pasti připravené Řádem a bystrozory. Sečteno a podtrženo, právě teď trčí v Azkabanu a Temný pán ho nemá v úmyslu jen tak brzy osvobodit. Bohužel pro nás mu takovýto trest nestačil a rozhodl se to celé vylepšit úkolem, který mi osobně zadal. Dostal jsem čas do konce roku, abych zabil Brumbála.“

„Takže nám zbývá už jen jedenáct měsíců, abychom našli všechny zbývající viteály a Harry dokončil svůj výcvik,“ shrnula to stručně dračí královna. Jedenáct měsíců nebylo zas tak mnoho, ale málo to také nebylo, mohlo to být i horší. S tímto snad půjde pracovat a vše urychlit, a na druhou stranu zas až tolik zbytečně přehnaně nekvaltovat.

„O to první tak velké obavy nemám. Už jsme na dobré cestě, ale to druhé…“ zapochyboval Draco.

„Budeš sám překvapený, jak daleko už se dokázal dostat,“ uklidňovala ho a následně ho i vyzvala, aby ji následoval. Dovedla ho ke dveřím salónku a prstem mu naznačila, aby byl potichu, a pak dveře velmi lehounce pootevřela.

Draco opatrně nakoukl dovnitř. Severus  s Harrym tam už byli a vypadalo to, jako by tam na ně čekali už poměrně dlouho, což bylo nemožné, a chovali se, jako by vstávali před velmi dlouhou dobou. Živě spolu debatovali, a co bylo pro Draca zarážející, v jak přátelském duchu ten hovor vedli.

„Severusi, podle mě by ten štít měl zářit víc do modra. Dokud jsem kouzlil hůlkou, byl jistě výrazně tyrkysový,“ právě Harry vysvětloval staršímu muži, který společně s ním seděl na menší pohovce, nechávaje zbývající dvě křesílka nečekaně volná.

„Čím víc je ten štít modrý, tím je silnější. Zároveň však současně nepříteli prozrazuje tvou skutečnou sílu. Když ho budeš kouzlit, snaž se, aby byl co možná nejbělejší, ale zároveň i nejsilnější. S hůlkou by to nebylo možné, ale my si to můžeme dovolit. Čím více svého nepřítele oklameš, a on tě tím začne podceňovat, tím větší výhodu proti němu budeš mít,“ s nečekanou trpělivostí mu Severus vysvětloval.

„Dobře, vyhrál jsi,“ rezignoval Harry. „Máš pravdu,“ přiznal a dlouze se mu zahleděl do očí.

To už Draco nevydržel, odtáhl se ode dveří a opatrně je s tichostí zpátky zavřel. To, co viděl, ho šokovalo – jak se ti dva k sobě měli a jak se po sobě dívali, možná aniž by si to sami uvědomili. Měl pocit, jako by tam za těmi dveřmi byli úplně jiní dva lidé, než ti, co tak dobře znal.

„Jiskří to mezi nimi, a to už poměrně dlouho,“ špitla mu do ucha Fira, dobře si vědomá toho, na co její druh právě myslí. „Je jen otázkou času, kdy do toho ti dva skočí po hlavě. Já tipuji červenec.“

„Ty se vsázíš, kdy se spolu vyspí?“ dotázal se jí šokovaně Draco.

„Nejenom já, víc jak polovina rezervace,“ s úsměvem mu oznámila. „Kdyby nebyli v tomto směru oba tak paličatí, už dávno by byli spolu. Všichni to vidí a nejenom to – dokonce to i cítí.“

„Cítí?“ ujišťoval se, že dobře slyšel.

„Máme mnohem citlivější smysly než lidé. Ke všemu lidé už zapomněli, že svět je mnohem pestřejší, než jak ho vnímají. Už si ani neuvědomují, kolik pachů vydávají a kolik jich dokáží vnímat,“ s úsměvem ho upozornila.

„Severus vás zabije, až vám na to přijde,“ varoval ji a představil si, jak bude jeho kmotr zuřit, až se toho domákne.

„Všichni máme svůj život přespříliš rádi, aby nám něco takového v jejich blízkosti uteklo,“ uklidnila ho Fira.

„Galeon na srpen. Severus do ničeho nepůjde, dokud Harrymu nebude alespoň sedmnáct a bude tak plnoletý,“ vsadil se, a pak se zamyslel. „Raději se ani neptám, jak přijdete na to, že Potter konečně přišel o svůj věneček. Pochybuji, že by to ti dva hlásali všude, kudy projdou.“

„Nemusí. Jejich těla to prozradí za ně,“ zaculila se dračí královna a zablýskalo se jí při tom v očích.

Když o tom tak mluvili, Dracovi došlo, jak byl před Firou odhalen jeho zájem o ní. Mohl být sebenenápadnější, ale přesto existovaly věci, se kterými ani kouzla nic nezmohla. Jeho tělo ho zradilo a prozradilo ho samo. Neměl sebemenší šanci. Už od začátku věděl, že zahrávat si s dračím lidem je nebezpečné, ale tehdy si nedokázal poručit, touha byla příliš silná. Litoval toho všeho a mnohokrát, ale poslední dobou už ne. Byl rád za to, co se stalo a jakým směrem ho to poslalo dál.

Další Dracovou následnou myšlenkou byla úleva nad tím, že Severus ani Harry nebyli draconiusové. Nevěděl, jak by se zachoval, kdyby se samotným příchodem do místnosti prozradilo, co téměř polovinu noci se svou ženou prováděl.

„Jdeme dovnitř?“ zeptala se Fira, čímž přerušila veškerý tok Dracových myšlenek.

Odpovědí jí bylo jeho řádné napřímení, rychlé poupravení šatů a rázný krok, jímž posléze vstoupil dovnitř.

Živý hovor v místnosti utichl.

Už jen ten překvapený pohled těch dvou Dracovi stačil ke spokojenosti. I kdyby se večerní návštěva jeho ženy nevydařila, což se naštěstí díky Merlinovi nestalo, tohle by mu za veškeré peripetie s cestou sem stálo.

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 18:31
ts ts, nic proti snarry slashy, prostě ten vztah musí nějak uzrát, ti dva zatím vůbec neví,co bude. Třeba stihnou sundat Voldyho a pak bude nějaká oslava v období Beltane a už to bude. :roll: :lol:
Citovat
0 #2 cim 2014-03-19 23:44
Ha ha :lol: no to je něco takhle se sázet! Jsem zvědavá kdo vyhraje.
Citovat
0 #1 Agnes 2013-10-30 23:23
To se Harrymu vážně povedlo. Taky jsem nemohla uvěřit, že byl Severus plný pochopení, ale přeci jen sám ví, jak je těžké zvládnout magii bez hůlky a pravé důvody tohoto selhání mu v souvislosti s Harrym nejspíš ani nepřišly na mysl.
Osobně si myslím, že Draco o svůj galeon přijde. Třicátý první červenec je přeci jen o něco dřív, tak proč čekat :lol:
Moc se těším na další kapitolu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla