Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 21

 

Kapitola 21 - Vánoce plné překvapení

 

Nastal prosinec, a to se pro Harryho stalo signálem udělat konečně něco i se svou transformací, které se prozatím s velkou pečlivostí vyhýbal. A kdy by mohla nastat lepší příležitost, než právě teď? První pokusy o přeměnu hrstky menších kamínků na několik dekorativních předmětů s vánočním motivem raději zničil sám, než je měl možnost Severus vůbec spatřit. Následná, o něco zdařilejší dílka ovšem nechal staršímu muži na obdiv.

Reakce, která nutně musela následovat, a kterou skrytě už od samotného začátku očekával, se dostavila. Severus bez jediného slova a zaváhání systematicky při průchodu srubem vše obratně likvidoval.

Harry se tím však nenechal nijak odradit. Následující den se do toho všeho pustil znovu od začátku a snad ještě s větším zanícením než předcházejícího dne. Pokud v něm však plál malý plamínek naděje, že z muže vymámí alespoň nějakou tu emoci, uhasl. Lektvarista s ledovou tváře stejně jako den předtím po cestě z laboratoře do kuchyně smazal veškeré stopy snažení mladého muže. Jen malá, nazdobená větévka, kterou Harry považoval za tu nejzdařilejší a vyzdobil si s ní svůj pokoj, jako jediná přežila.

Ani tentokrát se nenechal Harry odradit. Pojal to jako jejich novou, malou, soukromou válku. Každý den se lepšil. Jeho dílka byla postupně velkolepější a leckdy i větší, naneštěstí ovšem neměla dlouhého trvání. O to se Severus vždy velmi pečlivě postaral. Pokaždé našel vše, i na těch nejroztodivnějších místech, kam se je Harry snažil ukrýt, aby je lektvarista neměl hned tak rychle na očích, a to i do skříňky na nádobí v kuchyni.

Občas Harryho zaplavila vlna zklamání, když viděl, jak jeho malá vánoční dílka rychle mizí, ale odmítal se vzdát. Nechodil do Nebelvíru jen tak pro nic za nic. Byl rozhodnutý za každou cenu vyhrát, nicméně směr, který to vše o vánočním dnu nabralo, vůbec nepředjímal.

Moc dobře věděl, že Severus nemá Vánoce v lásce, a že dohadovat se s ním, aby se přidal k ostatním a oslavil s nimi společně Štědrý den je zcela zbytečné, ale i tak tiše do poslední chvíle doufal, že si to přece jen rozmyslí a alespoň na chvíli se ve společenském sále ukáže. To, že jsou jeho naděje opravdu plané, mu došlo v okamžiku, kdy se chystal odejít a přidat se k ostatním, kteří se ve společenském sále v průběhu celého dne začali postupně shromažďovat. Draconiusové veškeré významné události, a to včetně Vánoc, slavili hromadně v rámci celého klanu. Neuzamykali se do skupinek jednotlivých rodin, a tak celá atmosféra byla zcela jiná než u mudlů či kouzelníků, nezvyklá, ale přesto velmi podmanivá.

Harry měl už ruku na klice a pomalu otevíral dveře, když se ohlédl, aby se se Severusem rozloučil. Pohled, který se mu naskytl, mu však vzal veškerá slova z úst. V místnosti, nejevící žádné známky vánočních svátků, byl starší muž usazený s nečitelným výrazem ve svém oblíbeném křesle. V jedné ruce držel knihu a ve druhé sklenku napůl vypité whisky. Harry už stačil vypozorovat, že Severus jen málokdy pije, a když už, tak jen jednu sklenku v pokročilých hodinách, kterou si velmi pomalu vychutnává nad zajímavou knihou. Takže na tom pohledu, co se mu naskýtal, by sice nebylo nic tak zvláštního, kdyby nebylo teprve krátce po poledni, a sklenička, jíž měl, nebyla štědře nalitá ani ne před čtvrt hodinou v okamžiku, kdy se před odchodem odebral převléknout do něčeho slavnostnějšího.

Nemohl odejít. Ne takto, nemohl ho tu nechat samotného po zbytek dne. Sice se moc těšil, až uvidí Gabrielu a Firu a mnoho dalších, s nimiž se tu seznámil a v klidu si s nimi jen tak popovídá, ale mohl to snad udělat? Ne, ne za cenu, že ho tu nechá právě na Vánoce v takovémto stavu. Severus měl na tváři masku, kterou nasazoval jen ve chvílích, kdy chtěl před celým světem skrýt své pravé pocity. A Harry by nedal moc za to, že příjemné nebyly, a ani za směr, jímž se s největší pravděpodobností stáčí jeho myšlenky.

Zavřel lehce pootevřené dveře, pomalu nechal klesnout ruku z kliky a celým tělem se otočil do místnosti. Po krátkém zauvažování, co teď dál, si to rázným krokem zamířil přímo ke kuchyňskému koutu.

„Myslel jsem, že máte v plánu odejít za ostatními oslavovat,“ zkonstatoval Severus a dal si velmi pečlivě zaležet, aby v jeho hlase nezaznělo lehké překvapení a zájem, který pociťoval.

„Zůstávám tady s vámi,“ rázně oznámil Harry, aniž by se na něj byť jen letmo podíval, a ponořil se do hlubin jejich lednice.

„Jestli to má být váš způsob vydírání, abych tam šel s vámi, tak jste se šeredně přepočítal, pane Pottere. Zůstávám tady, na tom se nic měnit nebude,“ kousavým hlasem ho varoval.

„Já vím, a proto tu budu i já,“ oznámil mu, čímž si od staršího muže vysloužil překvapený výraz, který se u něj nevídal moc často.

„Tradiční vánoční menu mít sice nebudeme, ale pochybuji, že by to právě vám moc vadilo,“ zapřemýšlel Harry nahlas a dál si ho už nevšímal.

S postupem dne se mu ulevilo, a to překvapivě mnohem víc, než sám čekal, když postřehl, že druhá sklenka, co si Severus nalil, stále zůstává nedopitá. Ve chvíli, kdy jídlo na plotně právě nepotřebovalo jeho permanentní dohled, si odběhl rychle ven. Nastříhal několik větví ze smrku tyčícího se kousek od vstupu do jejich příbytku a ukořistil z něj několik dosud nespadaných šišek. Se svým úlovkem se pak hrdě vrátil dovnitř.

Větve jehličnanu pečlivě umístil do vázy a nazdobil je šiškami přeměněnými v decentní ozdoby tak, jako by to byl skutečný vánoční stromeček. Neodpustil si ani malou vánoční hvězdu, kterou umístil na vrchol větve usazené vzpřímeně uprostřed vázy. Trochu poodstoupil a se spokojeným výrazem si prohlédl své dílo. Žádná červená ani jinak výrazněji do očí bijící barva, to by se i Severusovi mohlo líbit, zauvažoval.

Vázu s podobou malého vánočního stromečku umístil na jeden z krajů jídelního stolu a vrátil se zpátky k plotně, přičemž stále po očku sledoval, co se bude dít. Nervozita v něm pomalu stoupala, jak minuty plynuly. Nic, Severus neutrousil jedinou poznámku a i váza zůstávala zcela nedotčená. Ze začátku tomu nechtěl Harry věřit a stále s napětím očekával, kdy to konečně přijde, ale nestalo se vůbec nic. Postupně se s ubíhajícím dnem uklidňoval a tělem se mu začalo rozlévat hřejivé teplo, jak domem začala nenápadně prosakovat klidná a uvolněná atmosféra.

Slavnostní Štědrovečerní večeře proběhla ve stínu jejich vánočního stromečku v tichosti. Zvláštním způsobem se napětí a neklid po zasednutí ke stolu vrátily, ale bylo to úplně jiné než předtím. Jako by předtím Severus nemohl stále uvěřit, že tu nebude sám a očekával, kdy konečně si to mladík rozmyslí a zmizí, a tak byl pro změnu nervózní, jak se v nastalé situaci při jídle zachovat. Alespoň takovýto pocit Harry z lektvaristy získal a sám si musel přiznat, že byl trochu bezradný. Když jedli, bylo to ještě dobré a snažil se tedy veškeré pocity neřešit, ale když bylo po všem, zoufale tápal, co dál. Hleděli na sebe jako oněmělí a čekali, co ten druhý udělá či alespoň řekne.

Odvahu posbíral první Harry, tichým pípnutím navrhl šachy, které se staly za poslední měsíce běžnou součástí jejich večerů. Pokus o nastolení běžné všednosti naneštěstí ovšem nevyšel úplně tak, jak bylo předem zamýšleno. Tento večer byl výjimečný a o tom svědčilo už minimálně to, že Severus sám od sebe nalil Harrymu trochu své oblíbené whisky a bez jediného slova ji k němu na kraj hracího stolku postavil.

Harry se překvapením zmohl jen na nesrozumitelné pípnutí: „Děkuji.“

Postupem času se napětí uvolnilo, ale ten nádech zvláštnosti nevyprchal. Vše se na první pohled tvářilo obvykle, ale pod povrchem to bylo jiné, a Harry rozhodně díky tomu nelitoval, že se nakonec na poslední chvíli rozhodl zůstat doma. Byl zvláštním, nezvyklým způsobem šťastný. Plný pocitů, které nedokázal identifikovat. Vůbec se mu nechtělo jít spát. Přemáhal únavu, co to jen šlo, ale nemohl vyhrát, neboť nakonec prostě musel jít spát. Snad jedinou útěchou mu bylo, že když se tak stalo, odebrali se do postele oba, což bylo výjimečné už samo o sobě. Nepamatoval si, kdy naposledy by Severus zmizel ve svém pokoji ve stejnou dobu jako on.

Ani ráno na Boží hod vánoční neztratilo mnoho ze své atmosféry předchozího dne. Snídali opět doma, sami, v tichosti, jen za doprovodu cinkání nádobí. Po jídle si Harry musel trochu odkašlat, aby dokázal vydat alespoň nějakou tu hlásku.

„Něco pro tebe mám, Severusi,“ nesměle začal a s obavou v hlase, jestli to muži nebude vadit, ho oslovil jménem. Přivolal dárek ze svého pokoje a nechal ho vzduchem pomalu doplout vedle ještě nedopitého Severusova ranního šálku kávy.

„Šťastné a veselé.“

„Děkuji... Harry,“ váhavě pronesl lektvarista, ale i tak tím dokázal vykouzlit na mladíkově tváři široký, zářivý úsměv.

Harryho vnitřně zahřálo, že ho Severus poprvé oslovil jménem. Měl z toho obrovskou, nepopsatelnou radost. Sám sebe nechápal, proč až tak moc. Mělo by mu tolik záležet na tom, jak ho Severus oslovuje? Asi ano, protože jinak by se takto necítil.

Severus při pohledu na svůj dárek sáhnul do kapsy a vyndal z ní malou lahvičku s hnědě zbarveným, nevalně vypadajícím obsahem, ovázanou malou červenou mašlí.

„Tady je něco pro tebe,“ pronesl a podal mu ji.

Harry ji s milým překvapení přijal. Nečekal nic na oplátku. Podíval se na ni a už se pomalu nadechoval, aby se zeptal, co je to za lektvar, protože mu to podle vzhledu ani zdánlivě nepřipomínalo nic, co by znal, když zahlédl růžek malé cedulky nalepený na druhé straně flakónku. Přetočil ho tedy v ruce a se zatajeným dechem si přečetl drobným, úhledným písmem napsaný popisek - Lektvar na léčení očních vad. Netušil, že takový lektvar vůbec existuje. Minimálně o něm nikdy neslyšel. A pokud by existoval už dávno, proč mu ho do teď tedy nikdo nedal? Ne, jediným logickým vysvětlením bylo, že ho pro něj musel Severus speciálně vytvořit. Takového poznání v něm vyvolala silnou, hřejivou vlnu, která rychle prolétla celým jeho tělem.

„Není stoprocentní. Léčba bude trvat minimálně deset dní, jeden lok vždy každý den před spaním. Zrak by se ti měl postupně zlepšovat. V okamžiku, kdy se proces zastaví, sice s největší pravděpodobností budeš stále potřebovat brýle, minimálně na čtení, ale už na nich nebudeš tak životně závislý jako doposud, a v případě potřeby se celkem snadno obejdeš i bez nich,“ upozornil ho pro jistotu Severus.

„Děkuji,“ dojatě vydechl Harry, stále pohledem zafixovaný na lahvičce. Měl pocit, jako by právě v ruce držel malý poklad nevyčíslitelné hodnoty. I kdyby si kromě Severuse tento rok na něj už nikdo další nevzpomněl a ani se mu neobtěžoval popřát, nevadilo by mu to. Tento jediný dárek by mu i tak ke štěstí a pocitu těch nejkrásnějších Vánoc v životě stačil.

„Já...“ Harrymu se zadrhl hlas. Chvíli sbíral odvahu, než dokázal pokračovat dál. „Je to můj deník. Ne úplně tak deník, začal jsem ho totiž psát teprve před dvěma měsíci, ale zaznamenal jsem do něj vše, na co jsem si dokázal vzpomenout, co se mi kdy stalo, a to i z dob mého nejranějšího dětství. Je v něm vše. Nic jsem nevynechal a to i věci, které jsem doposud zatím nikomu neřekl. Asi to plně nedokáže vyvážit to, že jsi mi dal přečíst ten svůj, ale...“ došla mu slova, chtěl ještě něco říct, ale nevěděl jak. Severusův deník mu pomohl v mnohém, a možná ještě víc. Dovolil mu poznat jeho skutečné já, které Severus před celým světem skrýval. Vůbec nebyl takový, jaký se mu zdál ještě před rokem, že je. Obdivoval ho, vážil si ho a moc si přál, aby byli přáteli. To pro něj teď znamenalo velmi mnoho.

Starší muž se na něj s nedůvěrou podíval. „Něco takového jsi nemusel. Nebylo to vůbec nutné. Nebylo to myšleno tak, že se mi nutně musíš svěřovat se svým osobním životem i ty,“ vážným hlasem podotkl a podával mu stále ještě nerozbalený dárek zpátky.

Harry natáhl ruce k němu, ale nedotkl se ho. Místo toho mužovy prsty pevně přimkl k dárku svými dlaněmi. „Je to tvůj dárek a já ho zpátky nechci, ani teď, ani nikdy potom. Napsal jsem ho pro tebe, abys mohl poznat i ty mě, jako já měl možnost nečekaně poznat tebe. A rozhodně jsem to neudělal proto, abych ti jen nebyl v něčem dlužný. Tak jsem to nikdy zamýšlel,“ zašeptal, pomalu ho pustil a stáhl své ruce zpátky ke svému dárku.

Severus na něj nevěřícně hleděl. „Dobře, ale až si to rozmyslíš, nechoď za mnou s prosíkem, abych to nečetl. Protože tou dobou bude už stejně pozdě,“ upozornil ho vážným hlasem. To, že to nebylo myšleno tak vážně, jak to zaznělo, říkal úsměv, který se mu objevil na tváři.

„O to se určitě bát nemusíš. Teď už necouvnu,“ zaculil se Harry a zmizel do svého pokoje, uložit na bezpečné místo svůj malý vánoční poklad.

„Vrátím se po poledni,“ oznámil Severusovi, když ho míjel. Tentokráte u dveří neváhal. Severus byl sice usazený jako předešlý den se sklenkou ve svém oblíbeném křesle a četl, ale výraz, co měl na tváři, byl nesrovnatelně jiný. Přímo zářil. Evidentně se už od prvních řádek velmi dobře bavil nad deníkem, který Harry okamžitě poznal podle desek. Určitě mu tady nijak chybět nebude, spíš za to bude rád, že na takovouto zajímanou četbu bude mít soukromí. A o to, že by měl v plánu se opít, jak se to jevilo včera, jistě Harry také starost mít nemusí. Dnes si otevřel jen láhev červeného, a toho nikdy moc nevypil.

Harry se zářivým úsměvem zmizel ven a zamířil si to přímo za Gabrielou a Firou, které už na něj určitě netrpělivě čekaly. Už dávno tam měl být. Moc se těšil. Před pár dny mu laškovně naznačily, že když bude hodný, najde pod stromečkem určitě i nějakou tu vánoční poštu. Nemohl se dočkat, už dlouho mu od Siriuse, Rona a Hermiony nic nepřišlo.

 

Vánoce utekly jako voda a přišel poslední den roku. Fira naznačila, že se večer bude něco dít, ale neprozradila nic konkrétního, a jako by se na něj všichni předem domluvili, zarytě mlčeli, a tak Harrymu nezbývalo nic jiného, než s napětím čekat, co přijde. Byl tak nedočkavý, že celý den nervózně pochodoval po srubu a nedokázal se delší dobu na nic soustředit. Neměl sebemenší tušení, jak tento den draconiusové tradičně tráví a díky tomu, co Fira naznačovala, tušil, že musely být oslavy konce roku velkolepé.

Půlnoc se pomalu blížila. Ještě hodina a půl a začne nový rok. Harry už nedokázal ani na malou chvíli posedět a opět se vrátil k štrádování tam a zpátky mezi chodbou a centrální místností domu. Nenápadně při tom pozoroval Severuse, ale ten ho už od odpoledne okázale ignoroval.

„Můžeš už toho konečně nechat?!“ vystartoval na něj z ničeho nic a razantně zabouchl rozečtenou knihu.

„Ale...“ pokusil se namítnout, nicméně to už to starší muž směřoval ke dveřím.

„Sice je ještě brzo, ale nemíním tady mít od tebe prošlapaný koberec,“ zabručel a otevřel vchodové dveře. „Tak jdeš?!“ kousavě dodal s pozvednutým obočím.

Severus dnes není v moc dobré náladě, pomyslel si. Důvod toho neznal, ale i tak jeho tvář šťastně zářila. Přidal do kroku. Teplý kabát na sebe navlékl za pochodu.

V tichosti došli až na velké prostranství, které se na rozdíl ode dne, kdy sem přicestovali, výrazně proměnilo. Z jedné poloviny bylo zastavěno provizorními tribunami, na nichž byly usazeny převážně děti, a také mladiství. Valná většina dospělých byla natěsnána na zbylém prostoru a ve větších kroužcích živě diskutovala, mnohdy i za doprovodu rozmáchlých gest.

Harryho to okamžitě zaujalo, s mírným zklamáním však zjistil, že Severus nezastavuje a pokračuje plynule dál. Zprvu netušil kam, ale posléze, když náměstí zůstalo daleko za nimi, mu svitlo - vyhlídková terasa. Ode dne, kdy na to místo zavítal poprvé a střetl se tak neplánovaně se Severusem, tam už nebyl.

Harry se v duchu vyplísnil. Severuse už znal natolik, aby mu mohlo hned dojít, že on se s ostatními rozhodně mačkat nehodlá.

Na obloze opět krásně zářily hvězdy. A zatímco tam tak na vyhlídce čekali, Harrymu konečně došlo, že se něco začne dít teprve až nastane půlnoc, takže nešlo o rozloučení se se starým rokem, jak si doposud myslel, ale o přivítání toho nového. Čtvrt hodiny před půlnocí se obloha začala pomalu zaplňovat. Draci postupně vzlétali a ve zdánlivém chaosu hledali své správné místo, po jehož nalezení se vznášeli na místě a vyčkávali na ostatní, až i ti zaujmou své pozice.

Přesně minutu před půlnocí začalo velkolepé ohnivé odpočítávání následované úchvatným vystoupením.

Harry to s úžasem sledoval a nezmohl se na nic jiného, než na velký obdiv. Bylo to úchvatné. Vypadalo to, jakoby na obloze tančili. Nepřeváděli jen pouhé nahodilé, efektní kousky, byl to příběh na motivy boje dobra proti zlu a každá ze stran měla jednoho hlavního představitele. Toho, co představoval vůdce zla, Harry neznal, ale jeho protějškem nebyl nikdo jiný než Fira.

Celé to trvalo hodinu, která utekla jak mávnutí proutkem, a i když pak bylo po všem, valná většina draků zůstala ve vzduchu. Dál křižovala oblohou a předváděla samostatně, či v menších skupinkách, působivé kousky, které se pravděpodobně do děje nevešly či je do něj nebylo možné zapracovat.

Harry na to hleděl s očima upřenýma k obloze, takže ani nepostřehl, že se vedle něj něco děje. Až když uslyšel kousek opodál hlasité zašumění křídel, podíval se vedle sebe, aby v ten moment viděl, jak se velký dravec odlepil od země a vzlétl.

Zprvu Harryho zaskočený mozek odmítal pracovat, takže mu chvíli trvalo, než mu došlo, že tam teď krom něj nikdo další není a co to tudíž znamená.

„Dokázal to,“ zašeptal dojatě k obloze a sledoval, jak se velký pták připojil k ostatním tam nahoře.

Překvapením však evidentně nebyl konec, jelikož se najednou ozvaly klapavé zvuky kroků někoho, kdo k němu na vrchol kopce stoupal po vytesaném kamenném schodišti. Ohlédl se a spatřil Gabrielu, kterou by tady právě teď rozhodně nečekal.

„Dokázal to,“ zopakoval šťastně, tentokráte k ní. „Vždycky si přál, aby sám mohl létat.“

„Už bylo na čase, aby i on poznal nějaké to štěstí,“ odpověděla mu, připojila se k němu na druhém konci terasy a ruce nechala jemně spočinout na vratkém dřevěném zábradlí.

„Trvalo mu jen pouhé dva měsíce, aby se z něj stal zvěromág,“ informoval ji hrdým hlasem.

„Už dávno věděl, jak na to, jen mu chyběla odvaha to zkusit, a ty jsi mu ji dodal,“ pronesla.

Kdyby Harry neměl nic do činění s Brumbálem či Firou, byl by asi právě zaskočen, ale vzhledem k okolnostem ho její informovanost nijak moc nepřekvapila.

Harry pozoroval Severuse poletujícího po obloze, když mu došlo něco neuvěřitelného. Dravec, ve kterého se proměnil, byl několikanásobně větší než jakýkoliv jeho běžný příbuzný. Takovýchto gigantických rozměrů dosahovali jen...

„On má podobu magického zvířete,“ vydechl šokovaně. Něco takového by přece nemělo být možné nebo snad ano? Přirozenou cestou to určitě nešlo. Právě díky tomu všemu se z touhy jednoho muže a lektvaru zrodili kdysi dávno draconiusové. Jak to Severus dokázal? Také stvořil nějaký mocný lektvar? To by snad neudělal. Sám moc dobře věděl, jak jsou takovéto věci nebezpečné.

„Draconiusové nejsou lidé. Zrodili se z nich, ale díky dračí krvi, jež jim koluje v žilách, jsou to magické bytosti. Patří do jiného světa, jehož součástí je mnoho národů, jako například třeba kentauři, ale lidé, a to včetně i kouzelníků, nikoliv. Řídíme se jinými zákony než vy,“ pronesla Gabriela, čímž na sebe znovu upoutala mladíkovu pozornost.

„Ale Severus je kouzelník,“ podotkl okamžitě Harry.

„Není, ač se to všem na první pohled může zdát,“ opravila ho.

Harry se na ni nechápavě podíval.

„Když máme potomky s kouzelníky, naše děti jsou napůl magické a napůl nemagické bytosti, a to ať se v nich jejich dračí stránky projeví nebo ne, stále jsou to kříženci dvou typů ras. Jsou to lidé jen zčásti , a to i v případě spících draků. To, že se jim říká kouzelníci, je jen proto, jakým způsobem kouzlí a jaké mají schopnosti, a ne proto, že by se narodili jako jedni z vás bez dračí krve jednoho z rodičů. Proto jsme je vždy považovali, považujeme a budeme považovat za jedny z nás, ač někteří z nich dělají, že tomu tak není.

Zvěromágství je důkazem toho, kým doopravdy jsou. Nemagické bytosti mohou nabýt podoby jen nemagických zvířat. Magické bytosti se ovšem nikdy nemohou stát zvěromágy, je to zcela nemožné. Proč? To je těžké vysvětlit, takové jsou jednoduše zákony přírody. Ale polokrevné napůl magické a napůl nemagické bytosti mohou a jejich podobou je vždy, pokud to tedy vůbec dokáží, jen a pouze magické zvíře. Neexistují výjimky, a pokud to chce někdo změnit, dopadne to vždy tak, jak se tomu stalo při stvoření upírů, vlkodlaků nebo nás, pokud to nedopadlo ještě hůř, a to jak se tomu stává téměř pokaždé - smrtí.

V historii spících draků se před Severusem objevili pouze tři magičtí zvěromágové, ač se z nich o to snažil téměř každý. A ti, co to dokázali, nikdy nedokázali se svou podobou vzlétnout.“

„Severus je teprve čtvrtý, který to zatím kdy dokázal, a první, který se vznesl k nebesům,“ dodal s nevírou Harry nevyslovené, ale naprosto zřejmé. Kdyby mu to celé řekl někdo jiný než Gabriela, nevěřil by.

Severus byl opravdu výjimečný. V Harrym se vzedmula ještě větší vlna obdivu k tomu muži. Teď už ho chápal, proč to s tím vším, co dokáže a jak je mocný, nechtěl doposud zkusit. Šance na úspěch byla opravdu mizivá. Harry cítil, jako by se právě poslední dílek puzzle, který tak dlouho postrádal a díky němuž tomu celému nedokázal porozumět, náhle objevil a zapadl díky Gabrieliným informacím na své místo. S tím, co teď věděl, nechápal, jak dokázal Severuse vůbec přesvědčit, aby to zkusil, když tomu celému nerozuměl a plácal tedy samé blbosti. Ale Severuse to překvapivě přece jen jakýmsi záhadným způsobem ovlivnilo a zasáhlo, protože jinak by teď na něj Harry nevzhlížel k obloze.

Létal nebem a občas až k Harrymu byl slyšet jeho dravčí, pronikavý křik. Kdyby Severuse neznal, přísahal by, že radostný. Takhle spíš předpokládal, že to byly nadávky na dovádějící mladé draky, kteří se rozhodli přidat ke zbývajícím dospělým na obloze a dováděli tak, že se to chvílemi zdálo až velmi nebezpečné.

„Myslím, že nadešel čas, abych už šla,“ oznámila po chvíli zamyšleného ticha Gabriela.

„Šťastný nový rok,“ rozloučil se s ní s neutuchajícím zářivým úsměvem Harry.

„I tobě,“ popřála mu a pevně ho přimkla k sobě.

Takovéto gesto Harry vůbec neočekával. S mírným zaváháním jí vřelé obětí opětoval.

Jak rychle tato chvíle nastala, tak i skončila, a Gabriela se vytratila ve tmě.

Netrvalo moc dlouho, než Severus k opět osamělému Harrymu slétl dolů a přeměnil se zpátky do své lidské podoby. Jen co tak učinil, Harry se ne něj zavěsil celou vahou. Jak to muž neočekával, lehce sebou zapotácel. Dříve nežli ze sebe stačil rozjančeného mladíka setřást a zeptat se, co to má znamenat, byl odzbrojen jeho slovy.

„Mám z tebe velkou radost, Severusi. Dokázal jsi to! Splnil sis svůj velký sen. Všechno nejlepší do nového roku,“ vychrlil ze sebe Harry. Jeho zelené oči se přitom samým štěstí jen leskly.

K Severusově velké úlevě se po těch slovech konečně stáhnul. Jako by si až zpětně uvědomil, co ve skutečnosti dělá. Celé to všechno staršího muže značně rozhodilo a on měl co dělat, aby to navenek nedal nijak znát. „Děkuji. I tobě šťastný nový rok.“

Následoval tichá, nervózní chvíle. Vypadalo to, jako by oba ještě chtěli něco říct, ale ani jeden z nich nevěděl co. První nalezl ztracenou řeč Severus.

„Nebýt tebe, nikdy v životě bych to nezkusil,“ přiznal mu a sám sobě se divil, proč mu něco takového vůbec říká, ale nějak vnitřně toužil, aby to věděl.

„Je to jen a pouze tvá zásluha,“ zaoponoval mu. „Pojďme zpátky. Myslím, že je čas slavit,“ navrhl a k jeho milému překvapení mu byl udělen souhlas.

Chvíli poté, co za nimi zaklaply vchodové dveře jejich domova, Severus oběma nalil sklenku whisky ze stejné láhve, z níž popíjeli i nad vánočními šachy. Ze začátku jejich rozhovor trochu vázl a byl kostrbatý, jak se Harry snažil opatrně pokládat nesmělé otázky na téma magického zvěromágství a všeho, co se točilo kolem dvojí Severusovy krve, ale postupně, jak se osměloval, atmosféra se uvolnila a oni se rozhovořili. Nakonec nebylo třeba ani Harryho otázek, aby Severus na dané téma začal mluvit sám od sebe. Jak čas plynul, řeč se zákonitě stočila jinam, ale ani jednomu to nijak nevadilo. Vše probíhalo až neskutečně příjemně přirozeně.

Když Harry k ránu konečně uléhal do postele, musel zkonstatovat, že to byl krásně strávený večer. Doposud se nestalo, že by spolu tak dlouho prostě jen hovořili, aniž by při tom nehráli nějakou tu společenskou hru či nečinili zároveň něco úplně jiného, čemu by věnovali hlavní část své pozornosti.

Cítil se šťastný. Jen vzácně se stávalo, že když spolu mluvili, hovor se netočil kolem kouzlení, války či jejich společných známých. Těch pár výjimek, co se staly, se ke všemu odehrály právě v průběhu posledního týdne. To, že spolu dnes mluvili jen tak, bez toho aniž by jeden od druhého něco potřeboval a po tak dlouhou dobu, se doposud nestalo. A k Harryho velkému překvapení to bylo velmi příjemné odreagování od všech povinností, co oba v této válce měli a byli nuceni nést. Na dnešním večeru bylo znát, že se mezi nimi něco s definitivní platností změnilo. Stali se z nich přátelé. Jak dobří a na jak dlouho ukáže jen čas. Harry však doufal, že už se to nikdy nevrátí zpátky, jak tomu bylo dřív. A pokud přece a bude s tím moci něco udělat, nebude váhat. Za to, co se mezi nimi za poslední dny nečekaně, ale přesto velmi překvapivě příjemně, zrodilo, byl připraven bojovat stůj co stůj a nemínil se toho vzdát - nikdy. Netušil, jak se to celé semlelo a co nakonec prolomilo s definitivní platností ty masivní zdi, které měly za ty roky mezi sebou vystavěné, ale nelitoval toho, že byly pryč.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 17:19
Harry přece nese na čele znamení Severusovi krve, když mu runami odpřisáhl věrnost a ochranu. :oops:
Citovat
+1 #2 cim 2014-03-18 22:32
:sigh: Jsem ve čtení téměř všech povídek ukrutně pozadu a teď nevím co číst dřív ;-)
Tahle kapitola je taková pohodovka :-) Harry se už s magií zžil velmi dobře, což je jistě Severusova zásluha, proto určitě tak důsledně ničil veškerou vánoční výzdobu :lol:
Citovat
0 #1 Agnes 2013-10-14 17:22
Úžasná kapitola. Vánoční kapitoly přímo vybízejí ke sbližování, ale tohle bylo mnohem víc, než jsem čekala. Doufám, že se Severus zase hned neuzavře za své hradby a Harry s ním nebude muset bojovat.
Moc se těším na pokračování.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla