Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 20

 

Kapitola 20 – Důsledky minulosti

 

Dny Harrymu utíkaly jako voda a každodenní rutinou se mu slévaly dohromady. Jeden týden střídal ten druhý tak rychle, že by ani neřekl, že už se tady nachází téměř pět měsíců, ale bylo tomu tak. Podle kalendáře se blížil konec října, a s ním bylo opravdu marné se dohadovat.

Cítil se sám sebou trochu zklamaný. Ač už takovou dobu věděl, co má dělat, s kouzlením moc nepokročil, minimálně v hodinách se Snapem. Sice teď už dokázal jeho kouzla poměrně slušně odrazit a odolat jejich neustávajícímu náporu tak, že po místnosti poplašeně nelétal ze strany na stranu ve snaze se jim vyhnout a nebýt při tom rozplácnut o stěnu, což byl mimochodem, jak rychle postřehl, Snapeův oblíbený koníček, ale jinak nic.

Jenže o tom, že by na muže poslal nějaké to vlastní kouzlo zpátky, nemohla být zatím řeč. Tak daleko se ještě nedostal a vzhledem k tomu, že lektvarista doposavad do svých kouzel nevkládal ani polovinu své síly, dělalo to Harrymu poměrně hluboké vrásky na čele. Už teď byl rád, že byl rád, a velmi brzy mělo být hůř. Snape začal před pár dny přitvrzovat a situace, kdy byl zase pohazován ze stěny na stěnu, se opět nenápadně stávala každodenní rutinou. To období, kdy se tak nedělo, bylo zpropadeně nějak moc krátké. Základní štíty zvládal už bravurně, ale to mu teď už nestačilo. Musel se naučit nové, silnější, a to chtělo trochu času a cviku. Než zvládl stvořit přesnou představu pevného, účinného štítu se vším, co k tomu patřilo, potřeboval mnoho pokusů. A to nemluvě o tom, že aby mu to bylo vůbec k něčemu, vše muselo být zautomatizované a podvědomé. Když měl člověk v ruce hůlku, byl celý ten proces nějak snazší, stačilo si vybavit formuli a zbytek přišel podvědomě a bez větší námahy sám, ale naučit se něco takového s představami bylo mnohem těžší. Nicméně když už to zvládl, rázem se mu kouzlilo mnohem rychleji a pohodlněji.

Kouzla, která se učil sám, byla kapitolou sama o sobě. Některá naprosto základní a běžná, která se rychle naučil každý, byla u tohoto způsobu bezhůlkového kouzlení až nečekaně těžká, převážně ve směru síly, kterou do něj vložil. Stačilo jen málo a z nevinného kozla se mohla stát i katastrofa. Ukázkovým příkladem bylo accio. Bylo hned druhé, které se po vingardium leviosa rozhodl naučit. Ještě teď si v duchu nadával za svou tehdejší lenost se zvednout a dojít si do knihovny pro knihu, co měl rozečtenou. Nadmutý pýchou, že už se mu konečně podařilo zvednout pírko do vzduchu, vždy když chtěl, se bezmyšlenkovitě rozhodl použít přivolávací kouzlo. To, co následovalo, byla jedna velká katastrofa. Sice, když se na to podíval z jiného úhlu pohledu, mohl být na sebe hrdý, protože to na první pokus nebylo vůbec špatné, ale jeho tělo mělo jiný názor. Všechny knihy, co se v místnosti nacházely, v jediném zlomku vteřiny letěly přímo k němu. Bylo to tak rychlé, že nestačil ani uhnout. Skončil zasypaný, potlučený a s lehkým otřesem mozku pod nimi. Do té doby by ani neřekl, že mohou být ve větším množství tak těžké a tvrdé. Nejhorší na tom bylo to, že to celé Snape viděl a v té chvíli si i něco četl. Hodil po něm takový pohled, když si svou knihu přivolával zpátky, že z toho měl Harry ještě týden husí kůži, jen na to pomyslel, a to nemluvě o studu, který ho velmi dlouho nehodlal opustit.

Od té doby si lektvar na pohmožděniny raději vařil sám, a stal se v tom po tak velké praxi, co měl, opravdovým mistrem. Škoda jen, že takto excelovat nedokázal ve všech lektvarech.

Od té zkušenosti s acciem si dával moc dobrý pozor na to kdy, jak a kde přesně zkouší nové kouzlo. Například, když přišlo na řadu lumos, pro jistotu se vybavil slunečními brýlemi, odvrátil hlavu a zavřel oči, než se na konečku jednoho prstu pokusil vytvořit malé světýlko. A rozhodně udělal dobře, protože jinak by bylo možné, že by to bylo to poslední, co kdy v životě viděl.

Když tak shrnul vše, co doposavad zvládl, byl někde v polovině prvního ročníku, pominul-li fakt, že transformaci zatím odsunul bokem a raději se do ní vůbec nepouštěl. Sečteno a podtrženo, zatím nic moc. Doufal jen, že to časem vše půjde daleko rychleji, protože jinak… Raději to nechtěl ani domýšlet.

„Zima se velmi rychle blíží, takže by bylo záhodno se teď přednostně věnovat některým velmi užitečným kouzlům, pane Pottere,“ zvýšeným hlasem pronesl Snape, čím vytrhl mladíka z jeho zamyšlení nad svými dosavadními úspěchy.

„Děkuji pěkně, ale zatím nemám v plánu se upéct zaživa,“ odvětil mu nevzrušeným hlasem Harry a pohlédl mu do obličeje. „Pokud máte chuť na něco pečeného, stačilo to říct rovnou, něco bych vám udělal,“ dodal s lehkým pousmáním.

„Můžete to zkusit, ale raději bych vám pro začátek doporučil toto,“ oznámil a přistrčil k němu blíž vychladlý, nedopitý hrníček s čajem od snídaně. „A když už jste se tak dobrovolně nabídl, kuchyně je od následujícího dne jenom vaše. Za naší dračí kamarádkou přijela ze zahraničí návštěva, takže dokud neodjede, jsme tu uvězněni,“ oznámil mu s úšklebkem a poté, co se pokochal mladíkovým zaskočeným výrazem, zmizel ve svém laboratorním království.

Harry se dokázal vzpamatovat až ve chvíli, když už byl sám. Hlasitě si povzdechl. Ke všem povinnostem, co už měl, mu přibylo i vaření. Nechtěl ani domýšlet, v kolik se teď bude dostávat do postele, pokud bude chtít stíhat vše jako doposud. Jedna nula pro Severuse, no počkej, večer ti to vrátím, budeš mít pečené kuře, slíbil mu v duchu. Věděl, že toto jídlo lektvarista moc nemusí a pokud to jde, tak se mu vyhne, ale vzhledem k tomu, že bude jinak o hladu, nebude mít moc na vybranou. Z časových důvodů polévka večer nebude.

Nad touto myšlenkou se spokojeně ušklíbl, a pak se začal soustředit na novou výzvu, před níž byl postaven. To, že se mu to však moc nepovedlo, se ukázalo hned vzápětí. Naštěstí byl alespoň tak duchaplný, že se před prvním pokusem raději zaštítil, protože jinak by skončil pěkně opařený. Vařící čaj se rozlil po stole a hrníček se proměnil v desítky menších rozpálených kousků, které se rozlétly všude kolem. Evidentně se bude muset naučit zároveň i několik dalších užitečných kouzel, jako například reparo, pokud tedy nechce zítra popíjet čaj z rendlíku.

 

Nakonec si Harry následující dny nějak moc nestěžoval. Severus dočasně zkrátil jejich hodiny, takže měl mladší muž dost času na vaření, což Harryho poměrně bavilo, a večer mu i zbyla nějaká ta chvíle pro sebe. Dny už se nezdály tak monotónní jako doposud a dávaly mu více možností, jak Severuse nějak zaskočit či doběhnout. Bavila ho ta jejich nová hra se slovy, kterou vedli, a ponechávala je ve střehu, protože každé slovo se velmi rychle mohlo proměnit ve zbraň použitou proti vám, a tak si pak každý velmi dobře rozmyslí vše před tím, než něco vypustí z pusy.

Pátý den jejich nedobrovolného domácího vězení přišla v podvečer Gabriela. Po krátkém zaklepaní si to nakráčela rovnou dovnitř, čímž zaskočila oba nepřipravené obyvatele srubu.

„Přeji pěkný večer,“ ihned spustila.

Harry měl z jejího tonu hlasu zvláštní špatný pocit.

„Doufám, že moc neruším, Harry. Ráda bych tě o něco požádala,“ plynule pokračoval dál.

A je to tady. S čím přijde? zaúpěl v duchu. „Ne, stalo se něco?“

„Nic vážného,“ obratem ho uklidňovala. „Jen bych tě ráda požádal, zdali bys nešel se mnou a nestavil se u Firy. Potřebuje si s někým popovídat, ač to sama nepřizná. Určitě by jí to pomohlo.“

„Dopadla ta návštěva dobře?“ zajímal se poté, co došel k závěru, že toto je s největší pravděpodobností příčina Fiřiny sklíčenosti, kterou její matka právě naznačila.

„Myslím, že ti to poví sama,“ vyhnula se raději odpovědi.

„Víš, kde budu,“ houkl Harry na Severuse, který se poté, co zjistil, že tu Gabriela není kvůli němu, vrátil zpátky ke své rozečtené knize. I tak však zároveň stačil dávat dobrý pozor na to, co se v místnosti dál děje. Odpovídat či dokonce vzhlédnout se neobtěžoval.

Harry na nic nečekal a nechal se Fiřinou matkou doprovodit k největší stavbě v rezervaci, do níž se doposud neměl příležitost podívat. Věděl však, že je to místo, kde je norská i anglická dračí královská rodina ubytovaná.

Byl značně nervózní. Od narozenin spolu mluvili jen párkrát, a to vždy při jídle v přítomnosti ostatních. Nikdy sami dva.

„Je u sebe v pracovně,“ informovala ho Gabriela a dovedla ho k jedněm z nesčetných dveří. „Zbytek je na tobě,“ oznámila mu, čímž Harryho značně zaskočila. Nepočítal s tím, že s ním ani na okamžik nepůjde dovnitř.

„Děkuji, máš to u mě,“ špitla ještě a byla ta tam.

Harry se rozhlédl po opuštěné chodbě a s pokrčením ramen zaklepal.

„Dále!“ ozval se zevnitř poměrně nepříjemný hlas, který Harryho rty, aniž by si to uvědomil, přiměl se zkroutit do úšklebku podobného Snapeovu, když se mu často něco nelíbilo.

Harry vstoupil rázným krokem dovnitř. Fira k němu vzhlédla od nějakých papírů. Tváří se jí prohnal příjemně překvapený výraz.

„Co tu děláš?“ vydechla.

„Nemůžu si jednou za čas přijít jen tak popovídat se svou kamarádkou?“ oplatil jí otázku otázkou.

„Ale jistě. Dáš si něco? Obávám se však, že tu krom vystydlého čaje nic jiného právě nemám. Nepočítala jsem s tím, že někdo přijde.“

„Žádný problém,“ uklidnil ji, přesunul se ke stolu a v okamžiku, kdy usedal naproti ní, připlul k němu prázdný šálek, který si přivolal. S úsměvem se jeho pohled stočil na konvici s vychladlým čajem a pak ho kouzlem zahřál na příjemně pitelnou teplotu. Beze slova oběma nalil.

Fira na něj významně pohlédla.

„Děláš velké pokroky. Mám z tebe velkou radost,“ uznale ho pochválila.

„Neřekl bych,“ zapochyboval. „Nejsem dál než na konci prvního ročníku, a to možná sotva. Což je za tu dobu, co tu jsme, žalostně málo.“

„Příliš na sebe tlačíš. Dostal ses už mnohem dál, než jsem doufala, že touto dobou budeš.“

„Není jisté, kolik máme času,“ podotkl Harry vážným hlasem.

„Zatím dost,“ snažila se ho uklidnit, ale vysloužila si tak jen dlouhý, tíživý pohled. Rozhodla se to tedy trochu rozvést. „Voldemort se sice na Ministerstvu k věštbě úspěšně probil, ale odhalil tím rovněž svoji nepopiratelnou existenci. Jeho touha tě zabít tím sice vzrostla, ale on prozatím ani netuší, kde ve skutečnosti jsi. Podařilo se nám ho úspěšně zmást, takže teď pročesává celou jižní Itálii a hledá, kde se tam se Severusem skrýváš. Tato činnost ho zaměstnává natolik, že se zatím krom pár menších útoků na smíšené vesnice do ničeho většího nepustil.“

Harrymu se částečně ulevilo a zároveň se i vnitřně zaradoval. Po dlouhé době to poprvé vypadalo, že má šanci se dozvědět něco o tom, co se v jeho rodné zemi právě děje. Takové příležitosti se nehodlal jen tak vzdát a opatrně se opět zeptal. „Víš něco o tom, jak se daří Dracovi?“

„Na konci srpna se z něj úspěšně stal Smrtijed. Jak jsme předpokládali, po Severusově zmizení a zjevné zradě, se ho Voldemort rozhodl využít jako své oči v Bradavicích. O jeho pravé věrnosti nemá ani ponětí a Draco se tak těší jeho velké oblibě obzvláště, když jako jediný dokázal zjistit, kde se má jeho nepřítel právě nacházet,“ hrdým hlasem referovala.

„Jak je na tom Brumbál s hledáním viteálů?“ odhodlal se zeptat na to, co ho právě zajímalo nejvíce.

„Podle posledních zpráv, co jsem obdržela, jeden našel, ale bližší podrobnosti nevím.“

Harry se na ni zkoumavě podíval. Měl z ní pocit, že ve skutečnosti ví daleko víc, než mu přiznala, ale rozhodl se, že se dál vyptávat nebude. Evidentně ho jeho štěstěna opustila a on by se stejně i přes veškeré vynaložené úsilí nic dalšího nedozvěděl. Změnil tedy raději téma hovoru. „Kvůli čemu sem za tebou vlastně přijela ta dračí delegace?“ zajímal se. Přišlo mu to trochu se všemi těmi bezpečnostními opatřeními kvůli jeho osobě zvláštní, že sem někoho vůbec pustili. Co mohli chtít tak důležitého?

„Z důvodu bezpečnosti jsem nemohla za nimi. Podařilo se nám je tedy přesvědčit, aby oni namísto toho přišli sem. Obnášelo to menší riziko,“ odpověděla mu a přesunula se k jedné ze skříní. Chvíli se v ní přehrabovala v papírech, a když se vrátila zpátky na své místo, držela v ruce jeden poměrně velký srolovaný pergamen. Udělala si na stole místo, a pak ho rozvinula. Byla na něm znázorněná mapa Evropy, to Harry poznal okamžitě, ale co přesně měla ukazovat, netušil. Byl zmatený. Krom čar, představujících hranice jednotlivých států, mapu protínalo mnoho dalších jiných čar a názvů, které mu byly neznámé.

„Plné čáry jsou hranice mudlovských zemí. Přerušované dračích říší,“ vysvětlila, jako by přesně věděla, na co právě myslí.

Harry si intuitivně zkontroloval svou nitrobranu, zdali je v pořádku a neporušená na svém místě.

„Naše území nekopírují vždy přesně jednotlivé země. V některých větších státech se nalézají i dvě naše království a obráceně, v případě těch menších platí, že se dračí říše rozprostírá klidně i na území dvou, třech či čtyřech mudlovských zemí.“

Harry si důkladně prohlédl mapu. S takovýmto vysvětlením jí už pomalu začínal rozumět.

„Poslala jsem do všech evropských dračích říší žádost o pomoc. Naprostá většina z nich se rozhodla pro neutralitu. Nepomůžou nám, ale Voldemortovi také ne. Jejich neúčast v této válce je ke všemu pro nás v jistém ohledu i výhodná, takže nemám v plánu na ně dále naléhat.“

Fiřin hlas se vytratil. Ve vzduchu bylo cítit, že to není vše, ale dračí královna se nějak neměla k tomu to dokončit. Harry jí dal chvíli, a pak se napětí visící všude kolem rozhodl rozseknout svou otázkou. „A ti zbylí?“

„Rumunská říše se prozatím rozhodla pro tichou podporu. V přímém boji nejsou ochotni pomáhat, ale jinak jsou ochotni přispět vším, čím bude v jejich silách možné. Stále to nevzdávám. Věřím, že se z nich časem stanou plnohodnotní spojenci. Charlie je velmi schopný.“

„To jste spolu řešili celé Vánoce? Chtěla jsi po něm, aby ti pomáhal získat spojence?“ pohotově se s údivem zeptal Harry.

Fira přikývla. „Uchází se o jednu vzdálenou příbuznou rumunského dračího krále. Jeho původ a rodinné finance pro něj byly velkou nevýhodou a neměl tak moc šancí na úspěch. Požádal mě o pomoc a já přijala. Udělali jsme dohodu. Přijala jsem ho za člena klanu Ostrovní říše. V očích draconiusů je tak jedním z nás, obdobně jako spící draci. To a mé požehnání Charliemu značně zvedlo šance, které mu dopomohly ke konečnému úspěchu. Podle posledních zpráv by se v blízké době měl odehrát rituál spojení. Na oplátku je jako člen mého klanu povinen se podřídit mé vůli a mým rozhodnutím, a tak jsem z něj udělala svého zástupce v rumunské dračí rezervaci. Ukázalo se to jako velmi dobrý tah. Ze začátku pro něj sice bylo obtížné získat si důvěru mého lidu žijícího tam, ale zvládl to. Jít proti němu by bylo jako postavit se napřímo proti mně, a tak daleko nebyl ochoten nikdo zajít.“

Harry na ni udiveně hleděl. Nečekal, že Charlie udělá něco takového, že zajde tak daleko, ale mohl to svým způsobem čekat. Charlie miloval draky. Nebylo tak překvapující, že se nakonec do jednoho i skutečně zamiloval a byl ochoten kvůli tomu udělat cokoliv. Stále to byl nebelvír ochotný pro někoho milého riskovat úplně všechno. Ale rozhodně nebyl čistokrevný, Harry v tom všem viděl i trochu té nepopiratelné zmijozelskosti, díky které dosáhl toho, co chtěl a nejenom to. „Vzájemně užitečná výpomoc a oba vás to ani moc nestálo,“ stručně to shrnul.

Fira se spokojeně usmála. „Chvílemi si říkám, jestli v krvi nemá mezi předky přece jen nějakého toho draka. Velmi rychle mezi nás zapadl a přizpůsobil se způsobu našeho života.“

„Rumunsko je tou dobrou zprávou a tou špatnou?“ odtušil Harry, vraceje se zpátky k původnímu tématu. Zatím neprobírali nic, co by mělo Fiře dělat tak velké starosti, jaké právě měla.

„Severofrancouzký klan se spojil s Voldemortem,“ řekla mu napřímo. „Dohání nás právě naše vlastní minulost a naše staré hříchy. Stejně dlouho, jako spolu válčili mudlové, tak spolu bojovaly i ostrovní a francouzská říše. Konec však byl, na rozdíl od toho mudlovského, trochu jiný. Podařilo se nám ve francouzském klanu najít zrádcovské rody žijící na jihu. Pomohli jsme jim a oni nám. Odtrhly se a získaly samostatnost. Tak vznikla jižní a severní francouzská říše. Severofrancouzská říše byla tak oslabená, že byla nucena kapitulovat. Slíbili nám pomstu. Čekali dlouho a trpělivě, a teď přišla jejich chvíle. To, že na obou stranách bojiště budou stát draconiusové, značně mění situaci a bere nám naši výhodu. Voldemort má za spojence mnoho temných stvoření, včetně vlkodlaků. Teď, když jsou v jeho řadách i draci, je jedinou naší šancí početní výhoda, a tu my zatím nemáme. Ostrovní říše je roztříštěná a norská není moc početná. Dohromady bojeschopných je nás dokonce o trochu méně, než má k dispozici severofrancouzský klan,“ tiše přiznala.

Harry polknul. To nevypadalo dobře. Začínal se pomalu bát, jestli kdy proti Voldemortovi měli vůbec nějakou šanci vyhrát. Ať udělají cokoliv, on je vždy krok před nimi. S nadějí se podíval na Firu. Doufal, že řekne ještě nějaké to ale a přihraje výhodu zpátky do jejich rukou, nicméně to tak nevypadalo. Fira se tvářila čím dál tím víc sklíčeně, jako by mělo po tomto přijít ještě něco horšího. „Tím to nekončí, hádám-li správně, že?“ s obavou v hlase a se zaváhání se jí dotázal.

Dračí královna zavrtěla záporně hlavou. „Jak dobře znáš mudlovskou historii z období světových válek?“

„Něco málo ano, ale moc toho není,“ přiznal popravdě s lehkou stydlivostí.

„Po první světové válce se mapa Evropy výrazně změnila. Některá království zanikla a zrodilo se několik menších republik. Některé hranice se posunuly v určitých případech dost výrazně. I hranice naší říše se změnily, a obzvláště v oblastech střední a východní Evropy. Tím, že v té době převážná část z nás žila mezi mudly a ne v dračích rezervacích, jak je tomu převážně dnes, dění mezi nimi nás silně ovlivňovalo v mnoha směrech. Jejich války byly většinou i našimi válkami, jejich nepřátele našimi nepřáteli a spojenci i našimi spojenci…“ Fiřin hlas na konci utichal, až umlkl úplně.

Harrymu se její výraz v obličeji vůbec nelíbil. Nasucho polkl. Měl špatný pocit a nějak si nebyl jistý, jestli chce vůbec vědět, co se tenkrát asi stalo, když z toho Fira byla tak rozhozená, a to se k jádru věci ani pořádně nedostala.

„Víš, čím přesně začala druhá světová válka?“ zeptala se nečekaně Fira Harryho, čímž ho zaskočila. Nepočítal s tím, že se tak skokově přesune o mnoho let dopředu.

„Německo napadlo Polsko?“ odpověděl jí tak, že to spíš vyznělo jako váhavá otázka

„Ano. A co tomu předcházelo?“

„Hitler se dostal k moci?“ odpověděl jí už zcela na rovinu nejistým hlasem. Hádal a vařil z vody s pocitem, jako by byl nečekaně vyvolán v hodině, na níž nebyl vůbec připravený.

„To sice ano, ale co se dělo v období mezi tím?“

„Vzdávám se. Nechávám se podat,“ rezignoval.

„Hitler vznesl nárok na část území jiného státu, ve kterém žilo mnoho obyvatel německé národnosti. V Evropě vládlo napětí a mnoho lidí tušilo, kam to celé směřuje, ale stále naivně doufali, že se tomu celému podaří zabránit, a tak zradili. Porušili veškeré smlouvy o válečné pomoci, co s tou zemí měli, a do této skupiny jsme patřili i my, a de facto ji Hitlerovi dali na zlatém podnose po jednání o nich bez nich,“ stručně shrnula Fira ve snaze nezabíhat zbytečně moc do podrobností, když Harry evidentně o této části historie nic nevěděl.

Harry pomalu začal tušit, kam tím vším jeho kamarádka míří, když se slovem zrada zabodla prst do mapy na území jedné mudlovské země sousedící s Německem, na níž se nacházela dračí říše táhnoucí se dál na východ, a pak na jih až do Maďarska. „Maďarští trnoocasí,“ hlesl vyděšeně.

Dračí královna smutně přikývla. „Uhročeská a východoněmecká dračí říše se nenávidí po staletí stejně tak silně jako my a severofrancouzská říše. Draconiusové nabývají různých dračích podob, ale z velké části je podoba ovlivněna národností a územím, na němž žijí. Draconiusů s podobou maďarských trnoocasých nikdy moc nebylo, a převážná většina z nich vždy žila jen v Uhročeské říši. To, co jsme udělali, uhročeský klan málem vyhubilo. Bez spojenců proti německé přesile neměli takřka žádnou šanci. A to, co nedokázali Němci, zvládli Rusové. Těch pár přeživších se stalo otroky ruských dračích klanů, ač oficiálně stále byli samostatní. Nakonec dokázali povstat svým způsobem z popela, ale… To, co se tehdy stalo mudlové přešli a dnes dělají jakoby nic. Vše je zapomenuto. Ale my nezapomínáme tak lehce jako oni. A na samém počátku toho všeho jsme byli i my. Neseme velkou část viny za jejich osud.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Představa, že na Voldemortově straně jsou maďarští trnoocasí ho děsila. „Přidali se k Voldemortovi,“ pronesl sklíčeným hlasem. Oni měli opravdu hodně důvodů si přát jejich zničení.

„Přes všechno, co se jim stalo, nejsou hloupí a zaslepení,“ vyvedla ho rychle z omylu Fira. „Ale jsou si vědomi své pozice a naší zoufalé potřeby, aby se k němu nepřidávali. Sami sebe jsme se svými starými hříchy zahnali do kouta a dali jim tak možnost diktovat si podmínky. Pokud jsem nechtěla, aby na Voldemortově straně byli v boji nejnebezpečnější draconiusové s podobou maďarských trnoocasých, neměla jsem moc možností k manévrování při vyjednávání.

„Na co jsi jim byla nucena přistoupit?“ zajímal se Harry vyděšeně.

„Krom magických smluv, jejichž porušení by těžce zasáhlo prohřešivší stranu, můj prvorozený potomek a následník koruny dračí říše či ten, který by zaujal mé místo v případě mé smrti v této válce, si zvolí za partnera osobu z jejich královského dračího rodu a společně budou vládnout oběma dračím říším.“

„U Merlina. Ty jsi prodala své vlastní dítě, které v budoucnu někdy teprve budeš mít!“ vyděsil se šokovaný a tím vším pobouřený Harry.

„Děti by neměly platit za chyby svých rodičů a předků, ale ne vždy je to možné. Byla to ta nejlepší možnost ze všech, co jsem měla,“ tiše oznámila.

Harry se zahleděl do jejích očí a něco se v něm zlomilo. Dosavadní pocity byly při tom pohledu rázem pryč a nahradily je zcela jiné. Měla v očích obrovskou neutuchající bolest, kterou, ač se opravdu velmi snažila, nedokázala skrýt. Samotné se jí to nelíbilo, ale stejně to udělala, uvědomil si. To poznání ho přivedlo k uvědomění dalších věcí, co doopravdy znamená být vůdcem. Ano, zodpovědnosti takovéhoto postavení si byl vědom už dávno, ale některých dalších věcí ne. Museli být připraveni obětovat vše, co jim bylo drahé, bez jediného mrknutí oka, a nikdo se nezajímal o to, co oni cítí. Každý viděl jen to, co chtěl, nezajímal se o to, co je k tomu vedlo, proč to byli nuceni udělat, odsoudili je, ač jim třeba tím krokem všem zachránili život. Věci, které jsou pro obyčejné lidi samozřejmostí, byly pro ně luxusem, který si nemohli dovolit.

Pod tou ledovou maskou dračí královny tam hluboko byla stále ta stará Fira, kterou Harry tak dobře znal. Nemohla ven, byla minulostí, slabostí dračí královny, kterou si v dnešní těžké době nemohla dovolit. Neměla na vybranou, svým způsobem jako on. Lidé se na ně dívali s nadějí, věřili v ně. To oni jim dodávali sílu a důvod dál bojovat a nevzdávat se. Nemohli si dovolit být v jejich očích slabí. Ale v soukromí, mimo zraky veřejnosti, mohli. Stále byli lidmi. Měli své potřeby. On to tak dělal, ale Fira ne. Snažila se držet každou minutu, bez chvilky oddechu. Harry už chápal, proč Gabriela chtěla, aby za ní přišel. Každý potřeboval občas slyšet, že při něm někdo stojí, že není na všechno sám, slovo podpory a útěchy.

Fira se snažila ze všech sil být výbornou dračí královnou. Nepožádala by o takovýto typ pomoci, ač to nutně potřebovala. Nebylo na tom nic špatného. Sám Harry něčím takovým kdysi prošel a Ron s Hermionou se mu tehdy stali tou největší psychickou podporou, co do té doby měl. Harry byl pevně rozhodnutý jí pomoci stejně, jak jeho přátelé kdysi pomohli jemu. Ukázat jí, že na tom není nic špatného. Každý se občas bojí, potřebuje se vyplakat či je vyděšený tím, co se děje kolem něj. Ona si myslela, že si tím vším musí jako správná královna procházet sama. Mýlila se, a to hodně. V soukromí ne. Domnívala se, že na té své cestě kráčí osamoceně. Ale nebyla to pravda a Harry se jí to rozhodl dokázat. Věděl však, že to bude dlouhá práce a on bude muset být trpělivý, pokud jí chce skutečně pomoct vyrovnat se s osudem.

„Dokázala jsi tomu dítěti uhájit alespoň malou volbu. To je svým způsobem vítězství. Osoba, kterou si bude muset vzít, není přesně určená, jen její původ. To je lepší než nic. Ke všemu nikdo neví, třeba se do někoho zamiluje na první pohled,“ snažil se jí s lehkým úsměvem utěšit.

Fira byla jeho změnou postoje zaskočená, což bylo na malou chvíli znát v jejím obličeji, pak se ale dokázala srovnat a do její tváře se vrátil výraz, který posledního třičtvrtě roku bez ustání nosila.

„Bude to dobré,“ uklidňujícím hlasem dodal a na jeden lok dopil zbytek čaje ve svém šálku. „Musím už jít, ale zítra večer si zase promluvíme a dáme si čaj třeba nad partií šachů. Co ty na to?“ opatrně navrhl.

„Ráda. Dobrou noc Harry,“ popřála mu s lehkým, váhavým úsměvem.

„Dobrou,“ rozloučil se a pomalým krokem opustil Fiřinu kancelář. Na chodbě trochu zaváhal nad správnou cestou ven, ale naštěstí se mu ji podařilo trefit napoprvé a bez bloudění. Jen co se dostal ven, vzhlédl k obloze. Bylo chladno a na nebi neplul jediný mráček. Na tváři se mu rozhostil spokojený úsměv. Poprvé se měl možnost po rezervaci projít sám bez dozoru. Věděl, že by neměl, ale nemohl takové nečekané příležitosti nevyužít. Merlin ví, kdy se mu něco takového zase naskytne.

Místo toho, aby tedy zamířil domů, vykročil si to k místu, které chtěl už delší dobu navštívit. Byla to menší skála, tyčící se kousek za jídelním srubem, na jejímž vrcholu se nalézala menší vyhlídková terasa, ze které musel být určitě krásný pohled na celé toto místo.

Nikým nezastavován dorazil až k úzkému kamennému schodišti, vedoucímu na vrchol. Vyšplhal nahoru a smutně ustrnul. Nebyl tu sám. Někdo tu už byl a předběhl ho. Zahleděl se na záda černě oděné postavy a v duchu si zanadával. Nepotřeboval vidět tvář, aby dotyčného okamžitě poznal.

„Pottere, co děláte sám venku!“ zaburácel Severus, který velmi rychle zaznamenal příchozí osobu a otočil se na ni.

„Nejsem tu sám. Jste tu i vy,“ odsekl mu a snažil se tvářit, jako by se nic nedělo. Zcela ignorující jeho rozzlobený pohled přešel k němu, postavil se po jeho boku a vzhlédl k obloze, kterou křižovali draci a občasně ji i protínaly řeky valícího se ohně jen tak nazdařbůh.

„Poznáte, jací z nich jsou obyčejní draci, a kteří draconiusové?“ rychle se optal Harry na to, co ho právě napadlo ve snaze nedat svému učiteli prostor k dalšímu nadávání na jeho adresu.

Severus se na něj dlouze zadíval, věděl, o co mu jde, ale po krátkém zaváhání se rozhodl, že se k Harryho svéhlavosti nebude teď vracet a nechal to na později. Nenechá ho z toho jen tak lehce vyváznout, ale tady se mu to nechtělo řešit. „Podle aury. Každý dračí druh má pro sebe typický její vzhled. Pokud v ní existují nějaké odchylky, pak to není drak, nýbrž draconius,“ odpověděl mu a přestal si ho dál všímat.

Následující minuty nepadlo jediné slovo. Byl to Harry, který prolomil tu zvláštní chvilku, jež nastala. Ze Severusova deníku si pamatoval, že jako malý si strašně přál létat a rozhodně tím nebylo myšleno na koštěti. A jak si dobře povšiml, bylo to přání, z něhož lektvarista nevyrostl.

„Stále si přejete mít alespoň jednou možnost tam být, třeba jen na malou chvíli, nahoře s nimi?“ zeptal se a hlavou kývl směrem k drakům poletujícím oblohou. Až když byla otázka řečena, došlo mu, že něco takového říkat neměl a zatajil dech v obavě, co se bude dít. O tom, co se dozvěděl z deníku, se nikdy nebavili. Bylo to takové tabu. A on ho právě celé porušil.

K Harryho velkému překvapení se Severus ani nepohnul a nepřišel ani příval bouřlivých, rozzuřených slov na jeho adresu, co si to dovoluje se mu hrabat v soukromí, a že mu do něčeho takového nic není. Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, co to tíživé ticho znamená. Severus si to stále přál a nic se na tom za ta léta nezměnilo.

Chvíli nevěděl, co má říct, jestli má vůbec něco říct. Díval se na něj mlčky, a pak své oči opět stočil vzhůru před sebe. „Proč tedy nezjistíte, jaká je vaše zvěromágská podoba? Může to být třeba nějaký pták. Nebylo by to sice stejné, ale i tak byste se vznesl k obloze a splnil si tím svůj dlouholetý sen,“ navrhl mu. Už tehdy při čtení deníku se divil, proč nad něčím takovým Severus ani na chvíli neuvažoval.

Nastalo opět ticho. Muž po Harryho boku znehybněl, což bylo značně znervózňující. Tentokráte to však Harryho nedokázalo na dlouho umlčet. Měl nutkavou potřebu pokračovat a nedokázal tomu odolat, ač i chtěl a tušil, že si tím možná koleduje o velký průšvih. Rozzuřit Severuse do nepříčetnosti se svým způsobem rovnalo rozsudku smrti.

„Pokud to nezkusíte, nikdy nezjistíte pravdu. Je pravda, že je tu velká pravděpodobnost, že to bude nějaký nelétavý tvor, čímž byste sice přišel o naději, ale na druhou stranu byste znal pravdu. Pořád je tu však šance, že vám to vyjde. Pokud nic neuděláte, nic nezískáte. Merlin ví, jak tu dlouho budeme a kolik nám zbývá času. Podle mě je lepší být zklamaný, než si vyčítat promarněnou šanci ve chvíli, kdy už nemůžeme nic změnit.“

„Jdeme zpátky. Je čas jít spát,“ pronesl nesmlouvavě Severus, zcela přecházející vše, co bylo proneseno, a otočil se směrem k odchodu.

Harry si jeho chování vyložil tak, že o tom, co řekl, uvažuje. Za tu dobu, co tu spolu žili, ho už stihl jistým způsobem poznat, aby mu některá nevyřčená slova z mužových úst došla. Toto uvědomění Harryho vnitřně zahřálo.

„Potřebujete to dostat písemně, abyste se konečně hnul z místa? Nemíním tu na vás čekat,“ obořil se na něj Severus od schodů a ohlédl se zpět.

Harrymu teprve teď došlo, že na něj poslední vteřiny hledí s přiblblým výrazem v obličeji a nehýbe se. Jeho tváře nabraly růžovější odstín. Připadal si, jako by byl nečekaně načapán při něčem zcela nevhodném. Děkoval všem svatým, že je noc a Severus mu pořádně nevidí do tváře. Rychle ho doběhl a srovnal s ním krok. Na jeho rychlé tempo chůze už byl zvyklý a nedělalo mu žádné potíže, jak tomu bylo kdysi ještě v Bradavicích.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 15:19
ha, konečně někdo zapojil mudlovské dějiny do dějin kouzelníků, potažmo dračího lidu. Uhročechové mě úplně odrovnali. Je to tak nějak šikmo přes hranice původní říše, ale pořád patří do kontextu. Mnichovská zrada by se mohla nějak řešit i v dnešní komplikované době, koneckonců , řešili se i Benešovi dekrety, proč ne toto?
Díky za kapitolu. :-| 8)
Citovat
0 #2 cim 2013-08-26 22:38
Fira to nemá jednoduchý :sad:
Doufám, že Severus se stane zvěromágem, strašně mě zajímá jeho podoba :-) a budu doufat, že z něj opravdu nebude něco nelétavého :-) Děkuju za kapitolu ;-)
Citovat
0 #1 cim 2013-08-25 22:40
Můžeš mi, prosím, poslat kapitolu na email?
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla