Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 19

 

Kapitola 19 – Lektvar věčného štítu

  

Harry se dlouze rozhlédl po místnosti, do níž se po vstupu do srubu dostal. Místnost zabírala celou polovinu srubu a dle vybavení měla sloužit jako obývací pokoj, ale i kuchyně a jídelna v jednom. Bylo tu vše, na co si vzpomněl, těsně namačkáno k sobě, a to dokonce i nemalá knihovna a šachový stolek, avšak převážně na úkor kuchyňského koutu, který byl miniaturní.

Z centrální místnosti srubu vedla jediná chodba, která se táhla po zbývající délce jedné ze stěn. Chodba byla prosvětlená jedním větším oknem. Harry zaznamenal, že do ní vedou pouhé troje dveře, v krátkém rozestupu za sebou. To ho však moc nepřekvapilo, na rozdíl od toho, že se na konci chodby nacházelo malé točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Už se na to pomalu chtěl zeptat, ale Snapeův hlas ho předběhl.

„Laboratoř?“ stručně se otázal Gabriely.

Žena přikývla. „Už jsem v ní začala pracovat na lektvaru. Teď je téměř před dokončením. Každou chvíli by se mělo přejít ke kroku devatenáct,“ informovala ho.

Harry se zmateně podíval na Fiřinu matku a pak na profesora, který po zabručení, že to jde hned dodělat, zmizel na schodišti. Nemusel se však ptát. Poznání k němu přišlo hned vzápětí – Lektvar věčného štítu. Evidentně oba nemarnili čas a chtěli hned po příchodu zničit jeho hůlku. S tímto upřímně nepočítal. Myslel si, že mu nechají ještě pár dní, aby se na to připravil, než se do toho pustí. Alespoň si před tím mohli vybalit! v duchu si pro sebe zoufale zaúpěl.

Jeho nervozita musela být velmi patrná, jelikož ji Gabriela okamžitě postřehla, a tak mu obratem nabídla, že pokud chce, tak tu s ním chvíli počká.

Harry její nabídku s vděčností přijal.

Posadili se do menších křesílek, postavených poblíž knihovny přeplněné bezpočtem nejrůznějších svazků.

Prostorem zavládlo naprosté ticho, v němž Gabriela dával mladíkovi prostor, aby promluvil, až bude připravený.

„Pořád nemohu uvěřit tomu, co Fira udělala,“ rozhodl se nakonec Harry promluvit. Slova z něj vycházela bez delšího přemýšlení a popisovala směr jeho dosavadních myšlenek. „Snape se mi to snažil vysvětlit, ale i tak…“ hlas mu definitivně selhal, neschopen pronést to, co se venku před pár minutami odehrálo.

„Tomu, že zrádce sama přede všemi zabila či jak nechala následně naložit s jeho tělem?“ zeptala se ho věcně, klidným hlasem.

„Myslím, že obojímu,“ přiznal jí tiše.

„To, jak bude se zrádcem naloženo, bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy byl odhalen. Máme zákony, kterými se musíme všichni řídit, a nezáleží na tom, jak vysoké je naše postavení. Fira udělala pouze to, co musela, a nezáleží už na tom, co si o tom myslí a co cítí. Neměla na vybranou, a kdyby zaváhala, ještě by si zhoršila situaci, do níž se sama dostala. To, že je královnou ostrovní říše, jí přináší jisté povinnosti k jejímu lidu. A ač se nacházela na území své říše, nebyla s lidem, který jí potřeboval zde. To jí hodně uškodilo. A to, že je zároveň i dost mladá, přináší do srdcí všech hodně nejistoty. Naneštěstí tomu moc nepřidal ani fakt, že se bez jakékoliv informace předem svázala s partnerem, který je kouzelník a ne někdo z nás. Měla k tomu všemu vážné důvody, ale nebyla tu, aby své kroky předem všem řádně vysvětlila, a my jsme je mohli vstřebat dřív, než k samotnému spojení dojde.“

„Může si za to sama. Zmanipulovala Draca a ani se nezajímala o to, co si o všem myslí on,“ vyhrkl Harry a vzápětí si uvědomil jednu šílenou věc. Ještě před půl rokem by si o někom myslel, že zešílel, kdyby mu řekl, že jednou bude on bránit před někým Draca Malfoye. Teď to však bylo realitou a překvapivě nelitoval ničeho, co právě řekl.

„Každý má vždy možnost volby. Kdyby hluboko uvnitř sebe nechtěl, nestalo by se tak.“

„Nedala mu na vybranou. Prostě to udělala, a ani se ho na nic neptala,“ oponoval jí odhodlaně dál.

„Vždy máme na vybranou z více možností. Jen někdy většinu z nich odmítáme z důvodů svého přesvědčení, ale to neznamená, že neexistují. To, že se pak cítíme podvedení, že jsme kráčeli po té jediné zbývající cestě, však neznamená, že jsme byli okradeni o možnost volby. To, že si svůj výběr neuvědomujeme či ostatní možnosti nepovažujeme za dostatečně přijatelné na to, abychom se nad nimi byť jen krátce zamysleli, ještě neznamená, že nejsou. Ve skutečnosti žádná slepá ulička neexistuje. Jen my sami si je vytváříme svým přesvědčením.“

Na něco takového neměl Harry co říct. O tomto si musí dlouze popřemýšlet někde v klidu a sám. A tak s vděčností přijal, že Gabiela se rozhodla vrátit k jejich původnímu tématu rozhovoru.

„Fira udělala sice to, co musela, ale po svém. Zmírnila osud toho muže, jak jen mohla. Dala mu možnost zemřít volný, bez okovů, a ke všemu její rukou. Čímž mu prokázala jistou čest a vrátila mu alespoň trochu důstojnosti. A zároveň ukázala ostatním, že i ona dokáže zabít. Takové tiché varování těm, kteří se jí rozhodli vyzvat na souboj o korunu po našem odchodu.

Je nutné, aby si své postavení upevnila. Nejsme jen lidé, Harry. Naše dračí polovina v nás je chvílemi hodně patrná a významně ovlivňuje naše chování a způsob našeho života. Dovolíme, aby byl naším vůdcem jen ten nejsilnější a nejschopnější, který nás svou pevnou rukou udrží pohromadě a v jistém slova smyslu i zkrotí našeho bouřlivého a bojovného ducha. Je to hodně podobné tomu, co se odehrává u mnoha zvířat žijících v přírodě pospolu ve větších počtech.

Ti, co se Fiře včas vzdají, budou žít. Ti, co rozhodnou bojovat do konce, zemřou. Upřímně doufám, že v zájmu všech nikdo nezvolil tu druhou možnost.“

„Stejně pořád nesouhlasím s tím, co jste udělali s tím tělem,“ trval si zarputile na svém.

„Nemusíš. Nejsi jedním z nás, a tak můžeš jen stěží něčemu takovému porozumět. Nezlobím se na tebe a chápu tě,“ uklidňovala ho pro jistotu předem. „Jen chci, aby ses i ty snažil pochopit nás,“ žádala ho Gabriela hlasem, ve kterém nebyl ani sebemenší náznak opovržení za jeho názory.

Její hřejivý úsměv Harryho trochu uklidnil a nečekaně ho přiměl, aby se s tím smířil a akceptoval to. Měla ve všem pravdu. Nebyli lidmi, měli jiné zvyky a tradice. A upřímně, někteří lidé se chovali mnohdy k mrtvým daleko hůř než oni k tělům zločincům. U nich ke všemu každý předem věděl, co mu provedou, když překročí zákon. Teď se mu jen nelíbilo to, že ho na něco takového nikdo předem nepřipravil.

„Nezahrajeme si šachy?“ navrhla Fiřina matka z ničeho nic a přesunula se k malému šachovému stoku schovanému v koutě.

„Moc to neumím,“ zaprotestoval Harry, ale i tak se za ní vydal a usadil se lhostejně, bez přemýšlení na straně černých figurek. Jeho prohra byla dána už předem, takže nezáleželo na tom, jakou barvu si zvolí.

Figurky naneštěstí nebyly ani očarované, takže ho následná partie nijak moc nenadchla a nevěnoval jí tak moc své pozornosti, ale rozhodně nelitoval toho, že se do hry pustil. Gabriela tu s ním byla, což bylo hlavní, a tak nemusel čekat sám na to, až Snape ze svého malého sklepení vyleze. Ke všemu si s ní v průběhu hry příjemně popovídal. Ona vyzvídala, co se v Bradavicích v průběhu roku dělo a on se na oplátku dozvěděl něco dalšího o zvycích dračího lidu a o tom, jak se zase ona měla ty měsíce tady.

V okamžiku, kdy byl osud Harryho černého krále definitivně zpečetěn, srubem se ozvaly blížící se kroky.

„Děkuji za hru, Harry. Myslím, že je nejvyšší čas, abych se připojila k ostatním,“ ukončila kvapně jejich nedohranou partii Gabriela. „Na večeři vás vyzvednu. Většina z nás jí společně v hlavním srubu. Ukážu vám, kde to je. Do té doby se mějte,“ pronesla na závěr a bez dalších okolků odešla.

Harry nasucho polkl. A podíval se na šedou misku, kterou si Snape s sebou přinesl a postavil na stůl stojící poblíž jejich malé kuchyňky.

„Hůlku, pane Pottere,“ úsečně ho vyzval.

„Udělám to sám,“ rázně se rozhodl Harry. Když už se to má stát, byl rozhodnutý tak učinit vlastní rukou.

„Jste si opravdu jistý?“ zeptal se ho pod přísným pohledem lektvarista.

„Naprosto. Co mám dělat?“

„Jádro své hůlky ponořte do lektvaru tak, aby nevyšplíchl a nedotkl se ničeho, čeho nemá,“ instruoval ho a zabodával se do mladíka pohledem. Bylo patrné, že to chtěl původně udělat on sám, ale k Harryho velkému překvapení se s ním o tom nepřel a podřídil se jeho rozhodnutí.

Harry opatrně pohlédl do mramorové misky, v níž se nacházela nevinně vypadající zlatavá tekutina. Lehce chvějící se rukou sáhl do kapsy pro hůlku. Rozšrouboval její držadlo a dvěma prsty z ní vytáhl fénixovo pírko. Podíval se na něj pomalu nábožně. Jeho oční víčka sebou vzápětí zacukala ve snaze se zavřít, rozhodnutá nedívat se na to, co se stane. Jen největší silou své vůle jim v tom zabránil s obavou, že kdyby to Snape postřehl, udělal by to sám a nedal mu už další příležitost udělat tento nevyhnutelný a bolavý krok osobně

Pomalu a opatrně, s naprostým soustředěním, ponořoval pírko do lektvaru. Držel ho do poslední možné chvíle, ale nakonec ho přece jen musel pustit. S tíhou na srdci sledoval, jak se hladina nad ním zavřela.

„Co dál?“ zajímal se tichým hlasem, aniž by odtrhl svůj zrak od misky.

„Počkáme,“ oznámil mu suše Snape.

Jen, co to dořekl, hladina lektvaru začala pomalu klesat dolů a fénixovo ohnivé pírko se opět začalo objevovat. Když už byla miska pomalu prázdná, bylo patrné, že se lektvar nikam neztrácí, nýbrž se do poslední kapky vsakuje do předmětu, jenž do něj byl ponořen. Když v misce zbylo jen samotné pírko, probleskla kolem něj slabá, zlatavá záře. Bylo po všem. Jádro hůlky se na první pohled tvářilo, že se s ním nic nestalo, ale opak byl pravdou. Stále z něj byla cítit magie, ale jiná. Tato pocházela ze štítu, ne z pírka. Nikdo, kdo přesně nevěděl, co hledat a na co se dívat, by si této lehké změny nikdy nemohl všimnout.

Harry se tázavě podíval na lektvaristu.

„Už si ho můžete vzít,“ zkonstatoval Snape a z kapsy následně vytáhl Harryho zmenšené zavazadlo, jež následně vrátil do jeho původní velikosti, a bez dalších řečí opět odkráčel. Tentokrát zmizel v prvních, nejbližších dveřích. Harry se díval na jeho mizející záda s rozporuplnými pocity. Když definitivně osaměl, nešťastně vrátil pírko zpátky do hůlky. Pocit, který vždy cítil, když hůlku uchopil, se po zašroubování držadla nedostavil. Věděl, že se tak stane, a i přesto se cítil jistým způsobem ošizen a oloupen. Přišlo mu, jako by ten kousek dřeva v jeho ruce byl rázem chladný, bez života.

Teď není cesty zpět, tak přestaň fňukat! Sám ses rozhodl, okřikl se v duchu, nacpal hůlku do kapsy, popadl kufr a přišoural se ke dveřím, které přímo sousedily se Snapeovým pokojem. Opatrně je otevřel a objevil za nimi malý, ale přesto útulný pokojíček.

Kufr odložil hned za dveřmi a zlehka se posadil na svou postel. Teprve poté si pečlivě prohlédl zbytek pokoje. Krom postele a nočního stolku s malou lampičkou tu byl ještě psací stůl s židlí, umístěný pod oknem, větší skříň, komoda, na níž stála dekorativně nazdobená váza a o trochu výš za ní obyčejný nepohyblivý obraz s přírodní krajinou. Dál už v pokoji byla jen delší polička visící nad celou délkou postele a na závěr, překvapivě, obyčejný mudlovský lustr vyrobený z jeleního paroží, který měl u dveří vypínač. Až teď Harrymu došlo, že je ve srubu zavedená elektřina. Trochu ho toto poznání potěšilo. Zkoumavě se natáhl po malém vypínači na lampičce a zkusmo jí rozsvítil pro kontrolu, že ho opravdu nešálí zrak.

V lampičce se rozsvítila žárovka. Nezdálo se mu to.

Jeho radost vzrostla tím více, když si uvědomil, že teď, když je vlastně bez hůlky, by si nedokázal ani rozsvítit.

Naneštěstí se dále nad elektřinou rozplývat nestačil, jelikož se přihlásil o pozornost jeho močový měchýř a nasměroval ho k posledním dveřím, za nimiž, jak doufal, nalezne koupelnu. Čemuž tak i bylo. Až po návratu do pokoje mu došlo, že je tu jen jedna, z čehož vyplývalo, že jí bude se Snapem sdílet. Z tohoto poznání mu tentokrát přejel mírný mráz po zádech. S lehkým odevzdáním si začal vybalovat ve svém teď už novém domově.

 

Druhý den ráno se Harry rozespale vypotácel ze svého pokoje. Poté, co se opláchl a převlékl, vyrazil ke vchodovým dveřím. Koutkem oka cestou zahlédl Snapea, jak sedí poblíž knihovny a něco si čte. Vůbec mu nevěnoval pozornost a plynule si to zamířil ven. Už pomalu sahal po klice, když se srubem rozezněl vzteklý hlas.

„Kam si myslíte, že jdete?“

„Na snídani,“ odsekl mu Harry automaticky, dřív, než se stačil dostatečně uklidnit natolik, aby mluvil klidným hlasem.

„Dokud se nenaučíte alespoň základům kouzlení bez hůlky, zapomeňte na to, že byste někam chodil sám,“ štěkl na něj a přísně, nesouhlasně se do něj zabodl pohledem.

Harry polkl. Bylo mu hned jasné, že tuto bitvu nemá sebemenší šanci vyhrát. Vnitřně rezignoval, ale vzdorovitým hlasem se otázal. „Jdeme tedy?“

Když Snape zkontroloval čas, usoudil, že by opravdu mohli vyrazit.

Harry, pobouřený vědomím, že mu bude Snape dělat delší dobu garde, dorazil v jeho doprovodu na snídani. Po včerejšku, kdy si jich během večeře nikdo nevšímal a veškerá pozornost přítomných se točila kolem jejich královny, bylo dnes vše jiné. Sesypali se na něj jak vosy na bonbón a kdyby nebylo profesora, nedokázal by se jich ani na minutu zbavit a nasnídat se. Harry pod tíhou těchto událostí rychle přehodnotil svůj názor, Snapeův doprovod není v určitých momentech tak špatný.

Po návratu zpátky do srubu přistálo před Harrym na stole pírko.

„Víte, co máte dělat,“ utrousil Snape a přestal mu dál věnovat pozornost.

Harry už málem vykřikl, že opravdu netuší, když tu náhle si vzpomněl na svou první hodinu formulí – Wingardium leviosa. S tichým povzdechnutím se začal pokoušet pírko zvednout do vzduchu. Nic se však nedělo. Ukázalo se totiž, že schopnost sáhnout po své magii mu není k ničemu, stejně jako znalosti nabyté ze Snapeova deníku. Myslel si, že to bude podobné nitrobraně či pozorování aury, ale nebylo tomu tak. Snažil se celý den, ale marně. Tady neměl žádnou Hermionu, která ho vševědoucně opravovala, když to říká špatně nebo nemává hůlkou tak, jak by měl. Tehdy mu ta její vlezlost vadila, teď by dal všechno za to, aby tu s ním byla a pomohla mu.

Naneštěstí, žádného pokroku nedosáhl ani po celý následující týden, a tak osmý den Snape usoudil, že na to půjdou jinak. Přiměl ho, aby ho následoval do sklepení v jejich srubu. V prvním momentu se Harry lekl, že ho lektvarista za trest nechá drhnout kotlíky, ale jaké bylo jeho překvapení, když dole nalezl krom laboratoře i vetší vypolstrovanou místnost. Po chvíli si Harry nešťastně pomyslel, že by klidně raději i drhnul kotlíky či krájel tlustočervy, než to, co přišlo. Snapeova představa o změně přístupu ke cvičení se totiž ukázala ve skutečnosti jako možnost, jak s ním beztrestně delší dobu házet o zeď.

Ani toto však nepřineslo žádný úspěch a Harry tak s postupujícími dny započal propadat zoufalství. Moc tomu nepomáhalo ani to, že se mu zde nedařilo najít si žádné nové přátele. Snapeova neustálá přítomnost po jeho boku byla po první euforii z jejich příjezdu dostatečně odrazující, aby se s někým seznámil. Ke všemu se po pár dnech Fiře všechno rozleželo v hlavě a začala ho nahánět ve snaze se s ním usmířit a dát jejich přátelství dohromady. Harry podezříval Gabrielu, že své dceři promluvila do duše, protože jinak si chování dračí královny nedokázal vysvětlit.

Byl začátek července, když toho Harry měl akorát tak dost. S tím, že stále nebyl bez své hůlky schopen kouzlit, nedokázal nic udělat, ale s tím, aby se alespoň jeden den vyhnul Fiřině pozornosti, něco udělat mohl. Snape byl celý den zalezlý ve své laboratoři a nechal ho samotného, na pospas jeho marným snahám. Harry už to prokleté pírko nemohl ani vidět, chvílemi si i přál, aby shořelo, ale ani to mu nebylo dopřáno. Zvedl se tedy a šel prozkoumat doposud velmi řídce využívaný kuchyňský kout. Prozkoumal malou ledničku s miniaturním mrazákem, co tu měli, skříň, co sloužila jako takzvaná spižírna, a po chvíli vítězoslavně vytáhl potraviny, které ukořistil, na linku a pustil se do vaření. Udělal jednoduchý zeleninový vývar. Těstoviny s bylinkami a kousky lososa, které v mrazáku našel, a na závěr desert, na nějž využil mraženou směs ovoce, co tu byla.

Vyhrál si s každou maličkostí. Dokonce připravil i stůl pro dva a čekal.

Když už měl strach, že bude vše studené a on bude muset jít pro Snapea dolů do laboratoře, muž se znenadání ukázal.

„Co to má znamenat?“ vyštěkl při pohledu na slavnostně vyzdobený stůl.

„Říkal jsem si, že bychom si jednou mohli uvařit sami a jíst v klidu, aniž by na nás koukali ostatní a obtěžovali nás,“ nevinně prohlásil Harry.

Snape se na něj nevěřícně, dlouze podíval, a pak svou pozornost stočil k hrncům na sporáku. „Předveďte se tedy. Jsem zvědavý, jestli jsou vaše schopnost v kuchyni alespoň o trochu lepší, než v lektvarové laboratoři,“ dobíral si ho.

Harryho to nechalo ledově klidným. Už si na ty jeho poznámky za tu dobu, co tu pospolu žili, nějak zvyknul a nedokázaly ho vytočit tak jako dřív. Občas je dokonce začal shledávat i poměrně zábavnými. „Jsem dobrý kuchař,“ prohlásil na svou obranu a naservíroval jim první chod.

Jedli v tichosti do doby, než se dostali k zákusku. Těsně poté, co se každý chopil své dezertové vidličky, lektvarista tiše sarkasticky utrousil. „Nespletl jste si to s romantickou večeří? Jinak by vám tady totiž už chyběly jen svíčky.“

Harry měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Jen, co se dokázal trochu zklidnit, zeptal se ho na oplátku se širokým úsměvem: „Jestli, Severusi, toužíš po svíčkách, jistě mi tu podaří najít alespoň jednu,“ pronesl, a pak se zarazil. Došlo mu totiž, že ho nevědomky oslovil jménem. Celý jak na trní čekal, co se stane, ale překvapivě se nestalo nic. Snape to celé přešel bez řečí, a poté, co dojedl, se vrátil zpátky ke svým pokusům do laboratoře.

Uplynulo několik dnů, než Harry dospěl k dalšímu rozhodnutí. Už ho nebavilo celé večery vysedávat nad knihou, uklízet nebo si sám vykládat pasiáns. Přes veškeré mudlovské vymoženosti, jež tu byly, ve srubu chyběla televize i počítač, takže moc možností jak strávit večer nebylo, pokud tedy nechtěl dál cvičit či vařit lektvary, k čemuž by se dobrovolně nikdy neuchýlil. A tak se z čirého zoufalství zrodil ten naprosto šílený nápad zahrát si se Snapem šachy.

Chyběla mu společnost a jít někam ven, třeba se byť jen krátce projít, nemohl, minimálně do té doby, dokud se nedokáže alespoň částečně sám bránit. Být zavřený každý večer ve svém pokoji ho už také nebavilo. Soukromí je krásná věc, když se vám ho delší dobu nedostává, ale vše má své meze. Cítil se osamělý, a tak začal trávit svůj volný čas v hlavní místnosti, kde Snape povětšinou vysedával nad knihou, jen aby se alespoň na chvíli necítil tak sám. Ze začátku to stačilo, ale teď už ne.

A tak dospěl až do tohoto bodu. Rozečtenou knihu odložil do klína, zahleděl se na muže a tiše se ho s lehkým chvěním v hlase zeptal: „Nezahrajeme si šachy?“ Jeho zoufalství dosáhlo takových výšin, že chtěl přistoupit na hraní této nenáviděné hry a ještě k tomu se Snapem. Jen, co svou myšlenku pronesl nahlas, toho všeho zalitoval. Zešílel si?! plísnil se v duchu.

Severus k němu s nevěřícím pohledem vzhlédl. „Myslíte to vážně, pane Pottere?“ zeptal se ho pochybovačně.

„Moc to neumím, ale ano, myslím to vážně,“ připustil rozhodně Harry. Když už to celé jednou vypustil z pusy, nehodlal to vzít zpátky.

Na to se lektvarista zvedl a přesunul se k hracímu stoku. „Tak jdete? Nebudu tu na vás čekat celý den. Byl to váš nápad,“ pronesl hned vzápětí s pozvednutým obočím.

Dříve by mu na to Harry něco odsekl. Snape tam nebyl usazený ani tři vteřiny a už ho zahrnoval výčitkami, jenže s Harrym teď už nedokázaly nic udělat. „Jen si založím knihu, kde jsem skončil,“ utrousil a poté, co s naprostým klidem udělal, co řekl, přešel k němu.

K Harryho překvapení hra nakonec nebyla tak špatná, jak se předem děsil. Nepočítal, že by měl nějakou šanci proti Snapeovi vyhrát, jen chtěl strávit večer jiným způsobem. Což bylo jediným účelem hraní této hry. Ale po chvíli, když lektvarista zjistil, jak na tom se svými hráčskými schopnosti je, nečekaně se rozhodl ho něčemu přiučit, čímž Harryho v mnoha směrech značně vyděsil, jelikož ani Ronovi se za celé roky nic takového nepovedlo, a Harry zároveň odjakživa pochyboval o Snapeových schopnostech někoho něco naučit. Toto bylo úplně jiné. Harry po čase s nevírou zjistil, že ho zajímá to, co mu říká, a snaží se zapamatovat si to. Nakonec svého nápadu vůbec nelitoval. Zvláštním způsobem byl celý ten večer velmi příjemný a půlnoc a tím i čas spát přišel rychleji, než by si myslel.

 

Poslední červencový den přišel rychleji, než Harry čekal. Doufal, že alespoň pro tentokrát udělá Snape výjimku a nechá ho na pokoji, ale to se hluboce mýlil. Jelikož se muž už dopoledne rozhodl s ním vymést každý kout vypolstrované cvičební místnosti, doufal, že mu dá alespoň odpoledne volno. Ale to se přepočítal. Po obědě, po krátké pauze na slehnutí, vše začalo nanovo. V Harrym začal exponenciálně narůstat jeho vztek. Nikdy nebyl tak naštvaný, jako právě teď. V jeden moment vše vyvrcholilo tím, že netoužil už po ničem jiném, než aby se kletba od něj odrazila, letěla zpátky a zasáhla Snapea do prsou tak, že by ho rozmázla o protější zeď. Jeho přání bylo tak přesné a procítěné, že si to celé podrobně, do nejmenších detailů představil v obrazech v hlavě. A aniž by si to uvědomil, sáhl intuitivně po své magii, a pak se to celé stalo. Vše, co si přál, se do posledního detailu splnilo.

Kletba, která právě k němu letěla, se odrazila zpátky k tomu, kdo jí vyslal a aniž by to dotyčný čekal, praštila s ním o zeď. V Harrym hrklo. Od začátku po něm chtěl, aby se bránil, a ne aby to odrážel. Čekal, že na něj Snape vlítne jak uragán, minimálně slovně, ale žádná z jeho obav se překvapivě nevyplnila. Překvapený a zaskočený výraz vystřídal spokojený úsměv. Opravdový usměv - a u Snapea!

„Konečně. Už jsem se začínal bát, že se vám to nikdy nepovede.“ To bylo jediné, co s úšklebkem řekl.

Harry nepřestal zaskočeně zírat. Celé mu to velmi pomalu docházelo. Do teď se snažil, aby jeho magie plnila jeho přání. Vkládal do toho své pocity a tak. Přesně tak jak to pochopil při čtení deníku, a jak to dělal i u nitrobrany. Stále však nechápal, proč to nefunguje. Šel na to celé špatně. Pouhé procítěné přání nestačilo. Ve skutečnosti to bylo jednoduší, než myslel. Stačilo, aby do svého přání vložil přesný obraz toho, co chtěl, aby se stalo, a pak sáhl po magii, nenutil ji, jak to doposavad bez úspěchu dělal, jen aktivoval a ona pak zbytek udělá sama. Byl šťastný, toto snad byl ten nejkrásnější dárek, co mohl dostat, a to ani netušil, co na něj ještě čeká.

Snape, poté co se oklepal, na něj znovu zaútočil. Harry to nečekal a opět byl rozplácnut o zeď, ale tentokrát mu to nijak nevadilo. Už věděl, co má dělat. K jeho zklamání se mu to už ten den nepodařilo zopakovat, ale rozhodl se být trpělivý. Teď už cítil, že to chce jen trochu čas a bude to dobré. Zvládne to. Sebedůvěra, která v posledních týdnech schytala tolik bolestivých ran, se začala pomalu hojit.

Když trénink skončil a Harry vylezl ze sprchy, kterou nutně potřeboval, Snape k němu bez varování přistoupil a k jeho nekonečnému překvapení nesl několik dopisů a tři menší balíčky.

„Tohle je naposled, co si ze mě s Firou děláte sovu, rozumíte? Až vám příště něco přijde, řekněte své dračí kamarádce, ať to dá rovnou vám, a nedělá ze mě prostředníka,“ štekl na něj a celé mu to předal.

Harrymu vyhrkly samým štěstím slzy. Dostal dopisy od všech jemu nejbližších lidí – Rona, Hermiony, Siriuse, Remuse, Hagrida a jeden dokonce i od Nevilla. Každý z nich mu ke všemu na konci dopisu posílal i pozdravy od dalších lidí, co na něj mysleli.

Drobné dárky, co dostal, byly podle cedulek vždy od několika lidí najednou, a jak později z dopisů zjistil, doma ho čekaly další, od každého jeden samostatný, ale ty dostane, až se vrátí. Kvůli vzdálenosti, bezpečnosti a typu spojení, co bradavický ředitel a dračí královna mezi sebou měli, Brumbál nepřipustil, aby mu byly zaslány (dá-li se to tak říct, jelikož si je stařík a Fira jakýmsi způsobem předali, aniž by je posílali mezi sebou po sově či se osobně střetli), takže po naléhání přistoupil na variantu těchto třech menších dárků a šesti dopisů.

Psali, že na něj tlačili tak dlouho, dokud nepodlehl. Ihned, co Harry zmizel se Snapem, se na Brumbála všichni vyděšeně sesypali, krom Hermiony, která jediná věděla, o co jde. Poté, co je uklidnil, že je v bezpečí mimo Anglii a připravuje se na svůj úkol čelit Voldemortovi v přímém souboji, naléhali na něj, aby jim dovolil se s ním spojit a prozradil jim přesné místo, kde se nachází, ale to striktně odmítl, takže to dál zkoušeli přes něj jako prostředníka, a nakonec se povedlo.

Z těch dlouhých dopisů se Harry dozvěděl mnohé, ale nic o tom, co se ve Velké Británii děje. To mu dělalo starosti. Nic totiž ani zmínkou nenaznačili. Evidentně ho toho chtěli ušetřit, ale tím mu namísto toho jen přidělali další starosti. Dále se Harry nedozvěděl, jak to tedy přesně mezi Firou a Brumbálem je. Do teď netušil, zdali stařík posvětil to, že se nesváže s hůlkou a bude se svému učení věnovat zde v norské dračí rezervaci, nebo jestli v tom celém měl hlouběji prsty. Ani netušil, zdali si byl vědom toho, že odejdou ten den, kdy se tak stalo, nebo to zjistil až zpětně, když už byli pryč. Jednou se těch dvou na to celé bude muset zeptat.

Na závěr z dopisů zjistil, že se Brumbál jednou za čas uvolil, že mu budou moci napsat. To Harryho též velmi potěšilo. Z čeho však neměl vůbec radost, byl fakt, že Brumbál k dopisům připojil i výsledky jeho zkoušek NKÚ. Známky byly nečekaně dobré. Nedosahoval sice kvalit Hermiony, ale tím, že Harrymu o nic nešlo, s předtuchou, že mu bude brzy toto umění kouzlení k ničemu, skládal vše v trochu uvolněnějším stavu, což se odrazilo ve výsledcích. Výborné se střídaly s nad očekáváním. Nikdy neviděl lepší známky než teď. A dokonce i lektvary patřili k těm předmětům, ze kterých měl výborné. Neuvěřitelné. Tohle ale nebyl důvod jeho nespokojenosti. To totiž zapříčinil fakt, že ve chvíli jeho nesoustředěnosti jeho hodnocení ukořistil Snape a zjistil, jak dopadl v jeho milovaném předmětu. Z toho pak usoudil, že by s takovýmto výsledkem nakonec přece jen byla škoda v lektvarech nepokračovat a udělal mu nový týdenní režim. Každé všední dopoledne měl samostatný trénink a odpoledne společný ve cvičebně, to se shodovalo, ale v sobotu nastala změna. Celý ten den bude muset trávit s tím mužem v laboratoři a vařit. K Harryho úlevě mu zůstala alespoň neděle volná.

Na závěr celého dne Harryho čekalo velké překvapení. Nezahrnovalo jen to, že mu Snape dal k narozeninám dárek, ač praktický. Byl to lektvar, po jehož několikatýdenním užívání by se mu měly spravit oči natolik, aby nepotřeboval brýle. Ale to nebylo to jediné, co Harryho tak šokovalo. Fira mu se všemi lidmi v rezervaci uspořádala velkolepý narozeninový večírek a rozhodně nebyl úžasný jen proto, že dostal obrovitánskou kupu dárků dokonce i od lidí, které z jídelny znal jen od vidění, ani proto, že se na závěr konalo velkolepé dračí letecké představení, doplněné ohnivými plameny pro efekt, ale proto, jak úžasně skvělá a uvolněná atmosféra tam panovala.

Harry se dokonce začal znovu bavit s Firou, přesněji dračí královnou. Rozhodl se jí dát šanci, ale ne proto, že byli dříve velmi dobrými přáteli, to už nikdy nepůjde vrátit zpátky, ale proto, že dračí královnu začal vidět jako novou, jemu neznámou osobu. Uvědomil si, že po tom všem, co se stalo, Fira nikdy nebude taková, jaká bývala. Dřívější Fira byla svým způsobem mrtvá, teď už to byl někdo jiný, a proto přistoupil k tomu s ní opět navázat kontakt. Ke všemu měl i k takovémuto rozhodnutí jeden svůj soukromý důvod. Když s ní bude zadobře, možná od svých přátel dostane dopisy častěji a také jim na ně bude případně moci odepsat. Uvědomoval si, že je to zmijozelský přístup k věci, ale nijak se tím netrápil. Být občas zmijozelem nebylo zase tak špatné.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 14:50
Nevidím nic špatného na tom, když je někdo zmijozel, je prostě urputně chytrý a nenechá se jen tak leckým nalanařit do nějaké šílené akce. Na druhou sranu si vymyslí klidně urputně šílené akce úplně sám. Díky za kapitolu z rezervace. :-)
Citovat
0 #2 Ari 2013-06-25 01:11
Takhle dva muži v jedné chatě.. to pěkně smrdí ^^. Zakončení kapitoly je mnohonásobně lepší než ukončení několika předchozích. Je pěkné vidět jak se v Harrym probudil kus Zmijozela.
Citovat
0 #1 cim 2013-06-23 23:38
To je pěkný takhle zavřít Harryho se Snapem do jedné chaty :lol: Vůbec se nedivím, že Harry byl ochotný si s ním i zahrát šachy :lol: Hezký, těším se na pokračování jak jim společně půjdou lektvary :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla