Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 18

 

 Kapitola 18 – Norské uvítání

 

Harry toho měl akorát tak dost. Právě se šinul z poslední zkoušky a byl rád, že někde cestou vytrousil Hermionu s Ronem. Potřeboval od nich mít chvíli klid. Hermiona kvůli zkouškám úplně šílela. Doufal, že teď, když to mají za sebou, to bude o něco lepší, že by se to spravilo úplně, s tím ani napočítal. Sice byla ten den, co ho načapala s deníkem, mírná, nenaléhala a moc se toho vyzvědět nesnažila, což bylo pravděpodobně způsobeno tím, že se trochu styděla ohledně toho, jak mu tajila jisté skutečnosti týkající se Firy, ale pak jí otrnulo. Evidentně si v hlavě přerovnala veškeré informace, co jí řekl, a pak to začalo. Neustálé bombardování otázkami – kam přesně půjde, s kým bude, co se přesně bude učit a tak dále. Nit nezůstala suchá ani ohledně proroctví. To jí dělalo velkou starost. Nejhorší bylo, že když se sama nehnula z místa, zapojila do toho i Rona. Naštěstí však pomalu končil rok, takže chvílemi mu bylo dopřáno oddechu, ale jen v tom směru, že na něj Hermiona naléhala s něčím jiným – aby se více učil a pořádně se věnoval škole, jako kdyby na tom v jeho případě nějak záleželo.

Nebelvírská věž začínala být na dohled a v Harrym tak svítalo nadšení, že si za chvíli konečně bude moci lehnout, když zezadu uslyšel moc dobře známý hlas, který ho volal.

„Harry, konečně jsi hotový, už jsem pomalu ani nedoufala. Mé komnaty, hned!“

Harry na chvíli zauvažoval nad tím, že by Firu odignoroval. Jí i Brumbálovi se vyhýbal, jak to jen šlo. I když s dračí ženou to bylo daleko horší než se starcem. Fira ho bez ustání někde doprovázela, ale tentokráte už jen jako jeho tichý stín, bylo to jiné než na začátku roku. Naštěstí u zkoušek nebyla. Měla nějaké své vlastní, kvůli kterým speciálně přišla delegace z ministerstva. Na celý dnešek se s nimi zavřela do jedné z učeben, a když vyšla ven, prohlásila, že má vše úspěšně za sebou a s přehledem všechny zkoušené obory zvládla. To bylo před šesti dny. Od té doby neustále něco řešila s Brumbálem či se vrtala v papírech ve svých komnatách. Vypadala u toho neklidně a na jejím dnešním hlase bylo znát, že se nic nezměnilo. Spíše to bylo ještě horší.

Něco se dělo, to bylo jisté, takže se Harry rozhodl nic nenamítat a rychle jí následoval. Neznamenalo to však, že by byl z tohoto vývoje událostí nějak moc nadšený.

„Děje se něco?“ zeptal se jí mírně otráveně a lehce lhostejně, když se k ní dostali.

„Voldemort před hodinou zaútočil na ministerstvo. Musíme zmizet dřív, než se mu podaří dostat k věštbě. Ke všemu Severus neodpověděl na jeho volání a byl nucen si odstranit znamení,“ vychrlila na něj.

Harry se zarazil. „Já myslel, že znamení zla se nejde zbavit,“ podotkl.

„Normální kouzelník toho nikdy nebude schopen, ale Severus…“ nebylo třeba dopovídat. Harrymu ihned došlo, na co Fira naráží.

„Musíme zmizet dřív, než na to přijde a celé mu to dojde,“ dodal na závěr Harry. Fiřina nervozita s poznáním nynější situace přešla i na něj.

Fira přikývla. „Dobby ti už sbalil veškeré věci a Hedviku poslal za Siriusem. Severus na nás už netrpělivě čeká u sebe. Jdi za ním. Já se k vám vzápětí přidám. Jen se tu musím rychle dobalit a převléct.“

Harry se vydal obratem ke dveřím.

„Není čas na loučení. Použij krb,“ zvolala za ním dračí královna, která se mezi tím ztratila ve své ložnici.

Harry zaváhal. Nechtěl odejít bez kousku slova na rozloučenou. Záleželo mu na jeho přátelích, ale pokud je opravdu tlačil čas… Minimálně s Hermionou by to nebylo jistě na chvíli. Ke všemu on nebyl moc na nějaké to srdceryvné dávání sbohem.

Změnil směr a vzal si letaxový prášek s krbové římsy. Napíšu jim, až se dostaneme na místo. Snad se mi s nimi přes Firu a Brumbálala podaří spojit, rozhodl se. S tím, že by si mohl s kýmkoliv dopisovat, jak chce a honit Hedviku sem a tam, nepočítal už předem, ale doufal, že se mu občas nějaké to předání dopisů zadaří. Nepochyboval o tom, že Fira a Brumbál zůstanou ve spojení. Četnost jejich večerních seancí se v průběhu jara nijak nezmenšila.

Letax zahučel a Harry vzápětí vypadl z krbu v soukromých komnatách mistra lektvarů. Jen co nabral konečně stabilitu a jistotu do svých nohou, rozhlédl se kolem. Ten obraz byl neskutečný. Snape pochodoval po místnosti s nervózním výrazem v obličeji a vypadal při tom jako lev v kleci. Draco byl sice usazený v jednom z křesílek, ale nevypadal o moc lépe a nezdálo se, že by si jeho příchodu vůbec všiml. Jeho pohled byl upřený kamsi na zeď a nevypadalo to, že by byl nějak moc duševně přítomný.

„Konečně jste tady,“ kousavě ho přivítal Snape. „Kde je dračí královna?“

„Přijde za chvíli,“ oznámil mu, načež tím přišel o lektvaristovu pozornost, protože muž si pro sebe jen něco nesrozumitelně zabručel.

V místnosti vládla zvláštní atmosféra. Harry zaváhal, co by měl teď dělat. Moc se mu sedět nechtělo, na to byl příliš nervózní, ale pochodovat obdobně jako teď už bývalý smrtijed také nechtěl. Zoufale se rozhlédl kolem a postřehl svůj kufr odložený v rohu. Přešel k němu a ve snaze zaměstnat mysl a ruce ho otevřel a jal se kontrolovat, zdali je v něm opravdu všechno. Věřil Dobbymu, ale jistota byla jistota. Ke všemu už si delší dobu pohrával s jistou myšlenkou. Stále si nebyl tak úplně jistý, zdali jí má doopravdy zrealizovat, ale nyní mu téměř vypršel čas, takže urychleně musel dospět ke konečnému rozhodnutí.

Prsty něžně přejel přes látku svého neviditelného pláště. Společně s plánkem Bradavic to bylo to jediné, co po svém otci měl. Záleželo mu na těch věcech. S poznáním pravdy o otcově minulosti sice přišly o určitý lesk, ale stále pro něj byly důležité. Ať byl jeho otec jakýkoliv, toto bylo jeho dědictví. Lpět ale na věcech také nemělo svůj význam. Mít je jen proto, že byly kdysi otce, bylo krásné, ale nechat ladem jejich moc bylo zároveň jistým plýtváním jejich potenciálem. Zpočátku uvažoval o tom, že by je tu ponechal Ronovi a Hermioně, ale pak když jaro postupovalo a on měl za sebou čím dál tím víc sezení se Snapem, u nichž byl přítomen i Draco, měnil svůj názor.

Draco nebyl jeho přítel. Mimo lektvaristovy komnaty se k sobě sice chovali tak jako dřív, ale oba si byli vědomi toho, že to není stejné. Dávno ne. Draco byl do všeho zatažen stejně špinavou hrou jako on sám. V jistých směrech na tom byli oba stejně. Možná, že zmijozel i hůř, protože on vyrůstal v prostředí, kde loajalita Voldemortovi byla samozřejmostí a on názory svých rodičů přirozeně přebral. Teď však byl nucen z ničeho nic hrát za druhý tým nehledě na své přesvědčení. Připravený špehovat své vlastní rodiče a muže, kterého dřív vzýval. Riskovat život každý den pro trochu informací a neustále si dávat pozor, aby se někde neprozradil, jakkoliv a kdekoliv. Vždyť on bude žít po dlouhou dobu mezi nepřáteli, které ještě před nedávnem považoval za své spojence. Sám, bez přátel a podpory, snad jen s výjimkou Brumbála, ale to pro něj nebude mít moc velký význam vzhledem k jeho názoru na něj, který se od toho Harryho v posledních týdnech příliš nelišil, se s tím vším bude muset vypořádat jen sám. A kmotr, který mu jako jediný zůstal, tu nebude, protože odejde, aby se věnoval někomu jinému, a ponechá mu tu úkol, jenž by s ním nikdo dobrovolně neměnil.

Harry Dracovi nezáviděl. Poslední týdny poté, co byl přítomen všem hovorům na téma Voldemort, špehování a tak dále, došel k názoru, že zmijozelského prince čeká ještě těžší zkouška životem než jeho. On si bude sice trčet někde v Norsku, ale v naprostém bezpečí, minimálně dle Snapeova názoru, a bude se jen učit kouzlit akorát trochu jinak než teď, sice to mělo svá rizika a mohly přijít neúspěchy, ale ne taková, jakým měl být vystaven Draco…

Byli na stejné lodi. Jejich vzájemná náklonnost nehrála v tomto ohledu žádný význam. I kdyby se nesnesli v jedné místnosti, jak tomu dřív bylo, teď to museli skousnout a spolupracovat. Vždyť jim šlo oběma o jediné – vyhrát za každou cenu.

Neměl Draca rád, ale tady, v Snapeově přítomnosti byl mladý aristokrat jiný. Daleko snesitelnější než dřív. Bylo překvapivé, že spolu dokázali i normálně komunikovat a plánovat a nezabít se u toho.

Harry se rozhodl. Jedna jeho část s tím nápadem stále nesouhlasila, ale druhá byla pevně rozhodnutá, že takto je to správné. Draco se velmi brzy stane Brumbálovým špehem a nejenom to. Bude mít za úkol pátrat po viteálech. Buď na tomto úkolu bude s Brumbálem spolupracovat nebo se toho zhostí každý sám, přičemž první možnost by byla lepší a rozumnější, ale výsledek by měl být stejný – nalezení a zničení každého z nich. Snape i Harry se rozhodli nespoléhat pouze na staříka, který by si tento důležitý fakt ohledně nesmrtelnosti Voldemorta nechal jistě pouze pro sebe, a proto do všeho zasvětili i Draca. Kdyby se jednomu z nich něco stalo, bude tu alespoň ten druhý, který tento nezbytný krok dokončí. Z těchto důvodů bylo nutné se to pokusit alespoň zmijozelskému princi a dračímu králi v jednom usnadnit, jak jen to půjde. A plášť s plánkem by pro něj velkou pomocí zajisté byly, to měl Harry vyzkoušené na vlastní kůži.

Harry chvějící se rukou ty dva předměty vzal, zavřel své zavazadlo a přešel k pobledlému mladíkovi, který ho začal vnímat až v okamžiku, kdy stál až těsně před ním.

„Malfoyi,“ vážně ho oslovil „tohle ti půjčuji. Až bude po všem, chci to vrátit ve stejném stavu, v jakém se to k tobě dostalo,“ pronesl a podal mu své dvě největší cennosti, které vlastnil. Ruce se mu přitom chvěly ve strachu, zdali se plášť a plánek k němu jednou opravdu vrátí.

Zmijozelský princ se na něj nedůvěřivě podíval. „Co je to? Já… jestli má cenu si to vůbec půjčovat.“ Zeptal se lhostejným hlasem, ze kterého sice nevyzařovalo, že by to chtěl, ale i přesto si ty dva předměty přebral.

Harry jeho lehký nezájem nijak nepřekvapil. Upřímně, sešlý plášť a čistý kus pergamenu na první pohled doopravdy vypadaly nic moc. „Můj neviditelný plášť po otci. V jeho rodině se dědil už po generace. Neviditelné pláště jsou samy o sobě vzácné, ale tento předčí svou mocí naprosto všechny,“ zdůraznil, aby mu dal jasně najevo, jak unikátní plášť se mu vůbec právě rozhodl zapůjčit. „To druhé je plánek Bradavic se všemi jeho tajnými chodbami, tedy spíše většinou tajných chodeb. Když ho aktivuješ, uvidíš na něm všechny, co tu jsou. Mnoholičný lektvar ani zvěromágská podoba ho neošálí. Abys ho spustil, stačí na něj poklepat hůlkou a říct – Jsem připraven ke každé špatnosti. Ukončí se slovy – Neplecha ukončena,“ instruoval ho. Tak a je to. Teď už bych to jen těžko vzal celé zpátky, pomyslel si.

Draco se na něj šokovaně podíval. Oči se mu rozšířily, a pak shlédly na to, co mu právě leželo v klíně. Nedokázal uvěřit tomu, co mu právě za opravdové vzácnosti zapůjčil. Potter byl sice nebelvír, to mnohé vysvětlovalo, ale i přes to… Něco takého mu opravdu usnadní v následujícím čase život. Strach, který ho poslední měsíce nepřestával svírat, o něco povolil. Malá plamínek naděje, že by tuto válku mohl přežít, se rozhořel.

„Děkuji,“ vysoukal ze sebe se skutečnou, nehranou vděčností. „Postarám se o ně,“ přislíbil tiše.

Jejich hovor upoutal Severusovu pozornost. Zastavil se a mlčky sledoval nečekané dění v místnosti. Potter u něj svým činem získal velké uznání. Docházelo mu, jak pro něj ty věci musely být cenné a přesto se jich dokázal na čas vzdát pro někoho, koho nepovažoval ani za svého přítele. Obzvláště proto si Potterova činu tak vážil. Zároveň se mu i lehce ulevilo. Ne, že by se teď přestal o svého kmotřence strachovat, ale vědomí, že alespoň ve škole k řediteli bude moci chodit nepozorován, bylo jistou úlevou. Nebezpečí, že ostatní přijdou na to, že není po večerce ve svém lůžku, stále existovalo, ale on pevně věřil v Dracovu inteligenci se s tím vypořádat. Otázka toho, co se bude dít mimo školu, byla věc jiná. Tam mu plánek s pláštěm tolik nepomůže, ale stále je lepší něco nežli nic.

„Draco, je čas, abys šel. Vyčkej pár dní, a pak teprve jdi za ředitelem. Tady máš pro něj ode mě dopis. Věřím, že ti v mnohém usnadní. Zbytek už je na tobě. Víš, co máš dělat,“ dával poslední instrukce Dracovi společně se zapečetěným dopisem.

„Koukej sebou hodit, Pottere. Ať tu na tebe nemusíme čekat dlouho,“ škádlivě utrousil mladý aristokrat směrem k nebelvírovi, zatímco si schovával plášť s plánkem na dno své tašky. Pak se s rychlým rozloučením vytratil ze Severusových komnat.

Po jeho odchodu neuběhly více jak tři minuty a zahučel letax. Fira elegantně vykráčela z krbu oděná do svého tradičního oděvu černé barvy. Tentokráte však měla dva nové doplňky. Pláš upnutý k ramenům a stejně tak temnou korunou ve tvaru různě velkých výčnělků, které jí zdánlivě vykukovaly z vlasů.

„Připraveni?“ zeptala se a z kapsy vytáhl kus bílé látky.

Harry se rozhlédl po svém zavazadlu, ale roh místnosti, kde předtím kufr stál, byl prázdný. Mladíkův nechápavý výraz se ztratil v okamžiku, kdy jeho profesor beze slov poklepal prsty na jednu ze svých kapes. Po rychlém porozumění se Harry chopil jednoho cípu připraveného přenášedla.

„Cesta za draky,“ pronesla Fira aktivační heslo.

Harrym to cuklo. Křečovitě zavřel oči a připravil se na nepříjemnou cestu. Tyhle urychlené způsoby přepravování neměl vůbec v lásce. Až když měl pocit, že cesta trvá nějak moc dlouho, oči otevřel. To, že tak učinil příliš pozdě, zjistil až vzápětí. Země se velmi rychle blížila a on neměl tak moc času, aby se připravil na přistání. S veškerým úsilím se mu podařilo přistát na nohy. Neobešlo se to však bez značného zakymácení. A kdyby nebylo Snapeovy pohotové ruky jistě by i spadl.

Po získání nutné stability měl Harry konečně možnost se pořádně rozhlédnout, kde se objevil. Všichni tři stáli uprostřed velkého kruhu utvořeného z těl, dle vzhledu svého oblečení, vojáků. Za nimi byl zbytek velkého prostranství zaplněného lidmi, za nimiž vykukovaly střechy srubů a špičky stromů. Dál už se tyčily jen hory.

U Merlina, jak věděli, že přijdeme právě teď? zauvažoval Harry. Dál se se svými úvahami nedostal. Vojáci se před nimi trochu rozestoupili a nechali k nim vstoupit dva lidi. Ženu, v níž Harry okamžitě rozpoznal Gabrielu, Fiřinu matku, a postaršího muže, jehož hlavu zdobila stejně prapodivně vyhlížející koruna, jakou měla Fira.

„Vítám vás v Norské dračí rezervaci. Už jsme na váš příchod netrpělivě čekali, dračí královno,“ pronesl honosně ten muž, a pak Fiře letmo políbil hřbet ruky.

„Také vás ráda vidím, Royi,“ oplatila mu s úsměvem. „Je mi ctí, že vám mohu představit Harryho Pottera a Severuse Snapea,“ představila zbývající členy své skupiny.

„Jsem moc rád, že vás mnoho konečně osobně poznat, pane Pottere. Hodně jsem o vás slyšel,“ zaměřil se Roy na nervózně postávajícího mladíka těsně za Firou.

„Já vás také,“ špitl Harry a podal mu svou chvějící se ruku. Vůbec netušil, jak by se za takovýchto okolností měl správně chovat. Trochu ho uklidnilo, když Norský dračí král nabídnutou ruku přijal a přátelsky si s ním potřásl.

„Vítám vás u nás, pane Snape. Snad i vám se tu bude líbit,“ letmo uvítal i posledního příchozího. Zářivý úsměv, který doposavad měl, se vytratil.

„Mrzí mě to, Firo, ale jsou tu záležitosti, které nesnesou odkladu. Jak už jsem tě zpravil dřív. Z důvodu bezpečnosti jsme před vaším příchodem prověřili všechny lidi v rezervaci a našli zrádce. Patří do tvého klanu, takže jsem jeho potrestání nechal na tobě,“ informoval ji ledovým hlasem.

„Kde je?“ zeptala se Fira stejně chladně.

Roy kývl na jednoho z vojáků. Ten bleskově zareagoval a nechal utvořit davem uličku, po níž byl vzápětí čtyřmi strážci přivlečen vyhublý mužík spoutaný těžkými řetězy.

Dříve než k nim přišli, Fira se jim samotná vydala naproti. Zastavila se těsně před zajatcem, který byl vojáky ihned sražen na kolena. Fira se k němu lehce sehnula, dvěma prsty ho štítivě chytla za bradu a zahleděla se mu do očí, které na ni upřeně hleděly s nevýslovným děsem.

„Proč?“

„Byl jsem neopatrný, chytil mě a mučil. Bál jsem se, nechtěl jsem zemřít, a tak jsem mu nabídl, že mu budu sloužit. Přijal, a poté, co si mě označil, mě poslal sem. Měl jsem mu hlásit vše, co se tu bude dít,“ vysoukal se strachem ze sebe.

„Co všechno jsi mu řekl?“

„Nic důležitého. Přísahám. O panu Potterovi a panu Snapeovi nemá ani tušení, přísahám,“ vychrlil ze sebe ve snaze se zachránit.

„Je mi líto, ale naše zákony znáš. Ani já tě před nimi nemohu zachránit,“ pronesla k němu trochu měkčím, tiším hlasem Fira a pustila jeho tvář. „Za svou hloupost a opovážlivost draze zaplatíš, zrádče. Takoví, jako ty, nemají v mých řadách místo. Budeš výstrahou všem, kteří by snad zapomněli na jedny z našich nejstarších zákonů. Zemřeš a s tvým tělem bude naloženo stejně, jako se všemi zrádci klanu před tebou,“ zvolala tak, aby ji řádně slyšeli všichni přítomní. Pak se její pozornost stočila ke strážcům.

„Pusťte ho, udělám to sama. Chci, aby byl při tom volný,“ oznámila jim pevným hlasem.

„Neměla byste si s takovým, jako je on, špinit ruce,“ namítl jeden z mužů.

Fira mu neopověděla. Jen se na něj přísně podívala. Další protesty se nekonaly. Vyplnili to, co jim přikázala. Řetězy zařinčely a zajatec byl volný. Ulička, kterou byl přiveden, byla stále prázdná. Mužík se jí bez váhání dal na útěk. Nikdo se mu nepostavil do cesty. Všichni čekali, co se bude dít dál. I Harry nervózně pozoroval dění před sebou, netuše, co má celé to představení znamenat.

Fira mu nechala několik metrů náskok, a pak se to stalo. Magie jako by zdivočela a ona byla v jejím centru. Země jako by se třásla, ač se ve skutečnosti ani nepohnula, vzduch se bouřil, ač v realitě plynul stále stejně klidně jako před chvílí. Mužík se zapotácel a přeměnil se do své dračí podoby. Udělal ještě dva rychlé kroky a nemotorně vzlétl.

Harrymu z toho bylo hned jasné, že se nepřeměnil z vlastní, ale z Fiřiny vůle.

Dračí královna déle nečekala, sama se proměnila a elegantně vzlétla. Třikrát máchla křidly a byla za ním. Nijak nezastavoval. Využila toho, že je daleko rychlejší. Vrazila do něj. Zaťala drápy do jeho hřbetu a stáhla křídla. Drak pod ní nedokázal udržet váhu obou, a ač sebevíc zběsile mával křídly, pádu nedokázal zabránit. Se zaduněním oba dopadli na zem do míst, která byla přihlížejícími na poslední chvíli vyklizena. Spodního draka náraz na okamžik omráčil, na dračí královně však nebyly znát žádné následky tohoto uši-rvoucího pádu z nebes. Nečekala, až se zrádce vzpamatuje. Něco ve dračí řeči zahřměla a následně se zakousla své oběti těsně za hlavou a prudce škubla. V krku to zakřupalo a dračí tělo po posledním zachvění bezvládně ochablo. Pak se Fira trochu vznesla, přistála vedle mrtvého dračího těla a proměnila se zpět do lidské podoby.

„Rozporcujte to do lektvarů. Pošleme ho Voldemortovi po kouscích,“ temným hlasem pronesla.

V Harrym zatrnulo, ale nikdo další se nad tím dle rychlého rozhlédnutí nepozastavoval. Zdálo se, jako by na to celou dobu čekali. Neváhali a všichni, co byli mrtvému nejblíže, obklopili tělo a začali ho s naprostou precizností a systematičností zpracovávat.

Bylo to děsivé a dle Harryho názoru i nechutné. Nemohl tomu všemu uvěřit. Jak mohli takovýmto způsobem zacházet s mrtvým? Přejel mu mráz po zádech. Snapeovo vyhrožování při vyučování, že je nakrájí do lektvarů, nabralo ve světle těchto událostí nový, mnohem děsivější, skutečnější rozměr. Raději ani nechtěl zjistit, zdali jeho profesor lektvarů tuto výhružku bral někdy doopravdy vážně nebo to jen říkal, aby jim nahnal strach. Aniž by si to uvědomil, vyhledal při toku těchto myšlenek Snapeovu tvář.

Na jeho nevěřící a vyděšený výraz muž okamžitě zareagoval.

„Pro dračí lid je velmi důležitá čest a o tu zrádci svými činy přicházejí. Když příslušník jejich klanu zemře v dračí podobě, nepromění se na rozdíl od zvěromágů zpátky do lidské podoby. Zůstanou tak, jak byli. S jejich těly je pak nakládáno s velikou úctou a to obzvlášť, když dotyčný zemřel v boji vyvolaném z nejrůznějších důvodů. U těch, co však spáchali ty nejtěžší zločiny, a zrada klanu mezi ně také patří, přicházejí o všechna svá práva a je s nimi nakládáno dle tradic stejně už po několik staletí.

Kouzelnický svět nad těmito praktikami rád přivírá oči a spíše je tiše podporuje. Lektvarové přísady pocházející z draků jsou pro mnoho lektvarů velmi důležitou a nezbytnou složkou. Přísady pocházející z dračích těl draconiusů jsou sice v jistých směrech slabší, ale mají velmi unikátní vlastnosti, které se nevyrovnají žádným jiným. Přísady pocházející z těl odsouzených se staly pro kouzelnický svět zdrojem přísad do jedněch z nejmocnějších lektvarů, co existují, a většina z nich patří k těm léčivým. Proto takovéto lektvary nebyly nikdy považovány za temné, na rozdíl od těch, do nichž se dávala lidská krev, a nezáleželo už na tom, k jakému účelu sloužily. Namítat tedy proti tomuto něco by bylo pro kouzelníky riskantní. Už takto jsou draconiuské přísady jedním z nejdražších artiklů lektvarologie na světě. Takže mlčí a snaží se, aby obyčejní lidé nic netušili. Tudíž jsou obě zúčastněné strany spokojené. Kouzelníci mají přísady a draconiusové pocit, že ti, co jejich klanu nějak uškodili, alespoň posmrtně jim a mnohým dalším na oplátku pomohli,“ vysvětlil Severus mladíkovi ve snaze mu celou záležitost osvětlit, ale nezdálo se, že by mladý nebelvír byl ochoten něco z toho přijmout. Po pravdě ani nepočítal s tím, že by se tak stalo. Něco takového prostě nebylo v nebelvírské povaze chápání. „Myslím, že společenské nutnosti jsme už učinili za dost, takže můžeme jít,“ rozhodl.

„Zavedu vás do vašeho srubu,“ nabídla se Gabriela, která od tichého přivítání vůbec nepromluvila.

„Byli bychom vám vděčni,“ lhostejným hlasem odvětil Snape.

Fiřina matka přikývla a něco si tiše, krátce špitla s Royem. „Můžeme jít,“ vyzvala je a vydala se úplně opačným směrem, než byla právě upoutána pozornost všech přítomných.

Harry byl za to vděčný. Neotáčel se. Nechtěl vidět Firu, ani toho draka a raději ani to, co se bude dít dál, vzhledem k tomu, že se nikdo neměl nějak moc k odchodu. Pochyboval, že všichni do jednoho byli tak krvežízniví, aby se na to museli dívat. Vždyť tu na jednom místě nežil jen draconiuský Norský a Anglický klan, ale i pár kouzelníků, kteří se rozhodli zasvětit svůj život drakům.

Lidé jim bez řečí uhýbali z cesty, takže se dostat odtud nebylo tak těžké, ale zbývající část byla snad nekonečná. Rezervace byla daleko větší, než si Harry myslel. Ke všemu všechny sruby, v nichž se tu žilo, byly od sebe většinou k nerozeznání podobné. Harry tak začínal pomalu nabývat neblahého dojmu, že tu bude zpočátku bloudit. Nebyly tu žádné ulice, jen pěšinky vedoucí odněkud někam, proplétající se okolo obydlích postavených náhodně všude kolem.

„Tak jsme tady. Tento je váš,“ slavnostně pronesla Gabriela, když se konečně zastavili před srubem, který patřil těm menším.

„Náš?“ udivil se Harry, kterému to došlo až se zpožděním. „My budeme bydlet společně?“ vyděšeným hlasem se zeptal. Místo odpovědi se mu však dostalo nebezpečného pohledu od muže stojícího po jeho boku.

„Z bezpečnostních důvodů tě nemůžeme nechat samotného, Harry. Ač by to tady teď pro tebe mělo být zcela bezpečné, nechceme riskovat. A pro tebe bude jistě pohodlnější sdílet srub s někým, koho znáš, než s někým naprosto neznámým,“ trpělivě mu vysvětlila Fiřina matka.

Harrymu odevzdaně poklesla ramena. Proti takovémuto argumentu se nedalo nic říct. Měla pravdu. Jedinou útěchou mu snad mohlo být, že z toho, dle výrazu jeho tváře, Snape také neměl moc radost. Alespoň, že ten pocit získaný ze společného života na jednom místě sdíleli.

 

Komentáře   

0 #2 sisi 2016-12-22 14:09
No jo, ale co když to byla od Voldemorta zase nějaká finta,jak se něco dozvědět i něco získat, co jestli zná dračí zvyky natolik, aby z nich těžil. A kdo mu připraví lektvary ze zrádce,když je Snape v Norsku a už nemá znamení?
Citovat
0 #1 cim 2013-06-22 13:39
Fira se nám pěkně vybarvuje! Neřekla bych, že z ní bude taková krvežíznivá potvora :-| Zrádce mi je upřímně líto, kdo by už nezradil pokud by byl mučený? Vlastně jsem čekala, že se ho Harry pokusí zastat :-) A nakonec z představy lektvaru z drakoniuse… :-x není to pěkná představa, i když na druhou stranu Voldemorta ty přísady jistě potěší. Pochybuju, že mu bude dělat těžkou hlavu z koho to vlastně je :sigh:
Díky za kapitolu :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla