Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 17

 

 Kapitola 17 – Nezvratné rozhodnutí

 

Harry seděl namáčknutý do rohu jedné z opuštěných učeben s černě vázanou knížkou, jež mu dřímala v klíně.

Byly to teprve tři týdny, co ji dostal, a už ji měl celou pečlivě přečtenou. Některé pasáže četl dokonce i opakovaně.

Díky deníku už věděl, co ho přesně bude čekat, až se se Snapem vydá do Norska. Ano, rozhodl se, udělá to. Nebude to lehké. Chápal, že ho nečeká žádná procházka růžovou zahradou, ale namísto toho velmi tvrdý trénink. Ale i přes tuto vidinu se na to těšil. S takovouto mocí by se zničení Voldemorta nezdálo už jako nemožný nadlidský výkon z říše snů. Byl však dostatečně střízlivý na to, aby se zároveň toho všeho bál. Strach z neúspěchu ve všech ohledech byl stejně tak silný, jako jeho nadšení do toho jít. Některé pasáže v deníku byly až přespříliš podrobné. Třeba, jak bylo pro Snapea těžké naučit se tímto způsobem kouzlit a zároveň se nijak neprozradit svému okolí ve škole, které mu rozhodně jeho situaci nevědomky nijak neusnadňovalo.

Tento typ bezhůlkové magie se v žádném případě nedal srovnat s ničím, s čím už se Harry setkal. Ani s nitrobranou, která se mu zdála z počátku nemožná se naučit. Ani vidění aury, které se také nenaučil přes noc. Či její vyšší stupeň - vycítění magie v předmětech. Nebo dokonce kombinace těchto dvou oborů, které, ač pro ostatní se to zdálo nemyslitelné, zvládl čistou náhodou o vánočních prázdninách. Ne, toto bylo daleko těžší. Sice už měl výhodu, že určitým způsobem dokázal pracovat přímo s magií bez pomoci hůlky. Cítil jí a dokázal po ní sáhnout, ale v jistém smyslu byly ty dva magické obory jen pouhými dvěma kouzly, na nichž musel pracovat celé měsíce, aby je zvládl. Teď se jich musel naučit stovky. Což se v tuto chvíli zdálo trochu děsivé. Spoléhal se však na Snapea, že mu pomůže a společnými silami to dotáhnou do úspěšného konce.

Musel uspět. Jiná možnost neexistovala. Váhání a strachu nemohl dát průchod. Voldemorta zničí stůj co stůj. Jestli chtěl ostatním pomoci, jestli chtěl být někdy volný, nic jiného mu stejně nezbývalo.

Byl rád, že mu Snape svůj deník zapůjčil, že mu dal přes veškerý nátlak okolí možnost se rozhodnout sám, na rozdíl od Brumbála a Firy, jež se moc nepřetrhli, aby mu dali možnost volby, zatlačili ho do kouta a tvářili se při tom, že se nic nestalo. Jednou si to s nimi vyřídí. A nejenom za sebe, ale i za Snapea. Ten se sice přese všechno snažil dělat věci po svém, ale i tak měl Harry podezření, že s ním Brumbál manipuloval také od mlada, stejně tak jako to udělal jemu. Teď však má důležitější věci na práci, než se zabývat těmi dvěma. Nejdřív se musí vypořádat s proroctvím, pak teprve může přemýšlet o zbytku. Bude-li tedy ještě chtít. Pohled do Snapeovy minulosti skrz deník mu totiž ukázal, jaký svět doopravdy je, a nic krásného a milého to nebylo. Ač už sám zažil hodně a myslel si, že se na svět dívá střízlivýma očima, nebylo tomu tak. Viděl ho přese všechno stále černobílý, ač si to sám do nedávna nemyslel. Deník ho přiměl pochopit, co doopravdy znamená rčení, že je svět plný barev. Skutečné hranice mezi dobrem a zlem, špatným a dobrým, neexistovaly. Vše bylo totiž jen na úhlu pohledu. A toto pochopení dávalo Harrymu nový rozměr všeho. Pomohlo mu to se vypořádat i se zbytkem, co se v deníku dozvěděl. Některé věci se mu líbily, jiné ho zaujaly a některé z nich šokovaly, a rozhodně ne v dobrém. Chvíli dokonce váhal, zdali to, co se tam píše, je pravda a Snape to celé na něj jen nenastražil, ale poté, co si v knihovně našel kouzlo na ověření přesné datace textu, se smutkem musel přijmout, že vše, co čte, je autentické a z doby vzniku. Z období, kdy on ještě nebyl na světě a nikdo ani nepředvídal, že by se narodil.

Fira s Brumbálem ho možná štvali. Chovali se, jako by jim patřil celý svět. Manipulovali s lidmi a moc se nestarali, jak to dotyční berou, ale oni k tomu měli dobrý důvod. Možná by se některým nelíbil, ale měli ho. Oni chtěli zachránit svá velká stáda, dostat je do bezpečí. Měli za ně odpovědnost a tu brali vážně. A tak, když to bylo nutné, obětovali jednotlivce ve prospěch celku. Taková ale byla válka. Při ní to bylo běžné. Jejich jednání se Harrymu nelíbilo, nedokázal jim odpustit to, co učinili právě jemu osobně, ale rozuměl, proč to celé dělali - také svým způsobem neměli moc na výběr. Nikdy nelze bezezbytku zachránit všechny, vždy jsou oběti, jen záleží na tom, jaké přesně a někdo to prostě za všechny musí rozhodnout. V tomto ohledu jim Harry nezáviděl. Nevěděl, zdali on by měl na něco takového sílu. Rozhodně by s nimi neměnil. Když se na to koukal z tohoto úhlu pohledu, tušil, že časem, nezáleželo už, jestli to bude trvat kolik měsíců či let, ale někdy v budoucnu, ho ten vztek přejde, vyšumí a on jim odpustí. Tím si byl jistý. Ale to, co do konce života nedokázal jistě odpustit, ztotožnit se s tím a přijmout to, bylo chování jeho otce a přátel v době studia. To, že byly děti, nebyla omluva. Neměli důvod se chovat tak, jak se chovali. Nešlo to ničím ospravedlnit, žádným vyšším dobrem. Oni bezdůvodně šikanovali slabší a bavili se na jejich účet s jistotou, že jim to nemohlo být nijak vážně a znatelně vráceno. Poznání toho, co se v dobách mládí jeho rodičů dělo, ho velmi bolelo a vzalo mu veškeré iluze, které doposud o otci měl. Nebyl to žádný hrdina, rytíř v bílé zbroji, ale tyran. Možná v boji proti Voldemortovi hrdinou díky svým činům byl, ale v osobním životě rozhodně ne. Byl přesně takový, za jakého ho Snape považoval. Už se ani moc nedivil tomu, že si Snape myslel, že i jeho syn bude stejný. O to víc si teď vážil toho, že ač o něm smýšlel jakkoliv, i přesto mu byl ochoten pomáhat, chránit ho a riskovat tím pro něj život. Až jednou bude mít příležitost, bude si muset se Siriusem vážně promluvit.

Poznání pravdy o otci a kmotrovi alespoň zmírňoval fakt o jeho matce. Měla opravdu zlaté srdce. V tomto mu jediném nelhali. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že právě ona byla jeden čas jediným skutečným přítelem, kterého Snape kdy měl. Pasáže s ní si v deníku užíval. Obdivoval ji, jak se mu neochvějně, neznajíc skutečnou pravdu o problému zapříčiňujícím Snapeovy potíže s kouzlením, snažila pomoci a nevzdávala to, ač to jejímu kamarádovi stále nešlo.

Další věc, kterou při čtení velmi prožíval, bylo to, když se Snape zmiňoval, jak se na prázdniny netěší domů. Kdo by kdy řekl, že Snapeova matka byla kouzelnice a otec draconius, ke všemu horší než celá rodinka Dursleyova, a to bylo co říct. Moc už ho ani nepřekvapilo, kam to na Vánoce sedmého ročníku vyústilo. Nyní chápal, jak se mohlo stát, aby se někdo dobrovolně stal smrtijedem. Voldemort byl skvělý manipulátor stejně jako Brumbál a Fira. Využil tehdy zoufalství mladých lidí, vyvolané nejrůznějšími osobními a společenskými problémy, aby je nahnal do pasti, ze které nebylo návratu. Říkal vše, co tehdy mladí zmijozelové toužili slyšet, nabídl jim pomoc a podporu, o níž snili. Sliboval jim pravý domov, který hledali. Zlákal je, nechal je chytnout se na lep. A Snape nebyl výjimkou. On byl ke všemu tehdy mnohem zoufalejší než ostatní ti nešťastníci, co šli s ním. Měl pocit, že nikam nepatří, kouzelník s dračí krví, nehodící se ani do jednoho světa. Na jeho místě by se asi tehdy každý rozhodl stejně špatně jako on.

Po ukončení školy nebyl deník už tak podrobný a záznamů nebylo tolik, za což byl Harry jedině rád. Už jen zmínky, co Snape musel vytrpět a podstoupit, aby vůbec přežil, byly sami o sobě děsivé. Dříve by možná došel k názoru, že se měl raději nechat zabít, než se podřídit a plnit rozkazy, co dostával. Ke všemu byl tak mocný. Ale kdyby té moci využil, sice by se osvobodil, ale byl by opět sám a tentokráte už navždy. Ne, nějak za poslední rok už porozuměl lidské touze žít. Toto poznání však nezabránilo tomu, aby ho na chvíli nerozlítilo, co Snape udělal v touze vylepšit své postavení natolik, aby se nemusel účastnit smrtijedských nájezdů s ostatními a držel se namísto toho pěkně bokem jako Lucius Malfoy. V ten moment, co se Harry dozvěděl tu děsivou pravdu, jakým způsobem se Voldemort dostal k části proroctví a kdo potažmo tak byl jedním z těch, kteří zapříčinili matčinu smrt, si to chtěl jít hned osobně celé vyřídit. Zničit deník, říct, že do ničeho nejde, a vlastnoručně Snapea zabít, ale ovládl se. Dalo to práci, nicméně s vypětím všech sil dokázal svůj vztek zkrotit a přinutil se číst dál. Čemuž byl zpětně i rád. Čtení o tom, jak Snape prozřel, pochopil, co jeho čin způsobil, a jak se vše zoufale snažil napravit, nehledě na riziko, do něhož se špehováním pro Brumbála dostal, Harryho dostatečně zklidnilo. Bylo těžké nevnímat bolest, strach a osamění, jež z deníku následně začalo přímo čpít. Tekly mu slzy, když četl, jak se Snape snažil vypořádat se smrtí Lilly tím, že všechny své pocity bolesti a sebeobvinění nad tím, co se stalo, vypsal do deníku. Po tomto ho Harry nedokázal už nadále nenávidět. Zasáhlo ho to. Snape udělal chybu a tvrdě za ní zaplatil. Plný žalu a přesto nezlomen tím, co mu celý život přinesl, umíněně jako beran se rozhodl riskovat dál. Obětovat vše, i svůj život, aby Harry dokázal jednou v budoucnu Voldemorta zničit. Dobrovolně se zavázal chránit malé dítě a nic za to neočekával zpátky. Udělal to i přes to, že ho považoval za malou kopii muže, který mu v dětství tak dlouho ubližoval.

Mohl ho po tomto poznání ještě nenávidět? Nešlo to, obzvláště když mu Snape dal veškeré tyto informace zcela dobrovolně. Přiznal všechno a Harry pochyboval, že mu vůbec něco zatajil, a pokud přece jen ano, tak pouze z posledního období, protože za poslední čtyři roky se v deníku vyskytovalo jen málo záznamů s dlouhými odstupy od sebe a pouze ve zmínkách, co musel všechno absolvovat a jak ho zaměstnává snaha udržet jednoho chlapce naživu.

Ach Merline, vždyť on mu tím deníkem dal možnost se podívat i daleko hlouběji do jeho osobního života, než si v první chvíli při půjčení možná sám uvědomil. Bože, kdo by si kdy pomyslel, že Harry Potter bude přesně vědět kdy, kde a s kým se Severus Snape políbil nebo dokonce vyspal. Rudnul až za ušima, když se pročetl až do této pasáže. Sice byl neskutečně zvědavý, jaké to je se s někým pomilovat a rád by si o tom přečetl, ale neudělal to. Tuto pasáž s velkým zapřením sebe sama přeskočil. Byl to až přespříliš velký zásah do soukromí. Číst o jeho životě a skutcích byla jedna věc, ale něco úplně jiného bylo probírat se intimními zážitky. U Merlina, kdo by kdy tušil, že Snape má stejnou orientaci jako on? Ani ve snu ho nenapadlo, že jsou stejní. Bylo zvláštní se něco takového dozvědět. Trochu uklidňující, vzhledem k tomu, že se alespoň teď už necítil v Bradavicích v tomto směru osamělý. Byli tedy minimálně dva. Svým způsobem bylo požehnání, že Snape byl také na muže. Díky tomu se totiž dozvěděl minimálně to, jak kouzelnická společnost přijímá lidi, jako byli oni. Bylo to tu trochu lepší než v mudlovském světě, ale ne o tolik. Většina k tomu byla zcela lhostejná -v kouzelnické společnosti se vyskytovali daleko paradoxnější páry než dva muži - ale ti zbývající byli daleko horší, než někteří nesnášenliví mudlové. Na síle tomu totiž přidával fakt, že díky své magii mohli být daleko nebezpečnější a podle zmínek v deníku se evidentně neštítili uchýlit jen k pouhým opovržlivým slovním výlevům.

Sečteno a podrženo, nadešel nejvyšší čas deník Snapeovi vrátit. Věděl, co potřeboval, rozhodl se a navrch k tomu zjistil mnoho dalších věcí. V jednom ohledu mu bude tento deník strašně chybět. Už si nebude moci nadále číst o své matce. Pomalu a nenápadně se pro něj stával tento deník závislostí. Musí ho odevzdat dřív, než se na něj moc upne, protože si byl naprosto jistý, že Snape, který měl ze všech lidí na světě nejvíce zážitků s Lilly, mu o ní nikdy nebude dobrovolně vyprávět, ač o to třeba bude Harry žádat sebevíc.

„Harry!“ ozvalo se náhle hlasité zvolání vycházející ode dveří, které ho přimělo sebou náhlým šokem mírně trhnout a pohotově schovat deník za záda.

„Co tu děláš, Hermiono?“ zeptal se trochu ostřeji dívky, která ho tak nečekaně přepadla.

„Hledala jsem tě,“ upřímně mu přiznala. „Poslední dobou se neustále někam ztrácíš, a to i Fiře. Měla jsem o tebe strach.“

„Jak jsi mě našla?“ zeptal se jí vážným hlasem se snahou nenechat se ovlivnit jejími obavami a s neblahým tušením, co se mu dostane za odpověď.

„Vypůjčila jsem si bez dovolení plánek,“ zastyděla se. „Omlouvám se. Opravdu jsem měla strach. Obzvláště, když se poslední dobou chvílemi chováš k některým tak chladně, a Fira mnohdy netuší, kde jsi, což se dříve nikdy nestávalo.“

„Není mojí povinností jí hlásit každý můj krok,“ pobouřeně pronesl.

„Já vím a také nic takového netvrdím,“ kvapně se mu omlouvala. „Stalo se mezi vámi něco?“ obratem se začala zajímat.

Harry uhnul pohledem. Neměl moc náladu se o tom právě teď bavit. „Proč si mi neřekla, že je dračí královna, a tím je mi její lid svým způsobem zavázaný nesplaceným dluhem za její záchranu?“

„Prosila mě o to. Cítila, že na takovouto pravdu nejsi zatím připravený. Ke všemu ti to chtěla říct sama, až nadejde ta správná chvíle,“ přiznala mu s lehkou lítostí v hlase. Bylo jí opravdu líto, že mu to musela tajit, ale Fiřiny důvody byly logické a oprávněné. Ke všemu toto byla záležitost jich dvou a ona se do toho nechtěla moc míchat. „Co si to vlastně přede mnou schoval?“ zvědavě se zajímala. Byla si jistá, že tímto Harry pro dnešek asi otázku Firy ukončil.

„Nic,“ kvapně popřel, čímž však svojí unáhleností docílil jen toho, aby v ní vzbudil ještě větší zvědavost.

„Byla to nějaká kniha,“ podotkla Hermiona. Toho si stihla všimnout, ale otázkou bylo jaká. Kdyby to byla učebnice, o čemž značně pochybovala, či něco o famfrpálu, jistě by jí to klidně řekl a neschovával by to před ní.

„Nemůžu ti to říct. Nejde to,“ omluvným hlasem si trval na svém. Ve skutečnosti by jí o deníku velmi rád řekl, svěřil se jí se vším, co se v něm dozvěděl a co ho trápilo, Snape však chtěl, aby mlčel, a on hodlal ctít jeho nárok na soukromí.

Hermionu to zamrzelo.

„Jen já mohu zabít Voldemorta. Jen jeden z nás může přežít tuto válku. Existuje proroctví, co o tom mluví. Právě kvůli němu mám na čele tu jizvu,“ svěřil se jí alespoň s tímto. Brumbálovi neslíbil, že o něm nikomu neřekne a Hermioně mohl věřit, že si tuto choulostivou informaci nechá pro sebe.

Dívka se na něj vylekaně podívala, pak se trochu přemohla a uklidnila. „O tom jste se bavili tu noc, co jsi šel s Firou v noci do ředitelny?“ ujišťovala se, že je její domněnka správná. Díky této zprávě začala mít o Harryho ještě větší starost. Nějak tušila, že toto není přes svou závažnost jediná věc, co ho trápí.

Harry přikývl. „Kvůli němu je tento rok pro mě v Bradavicích ten poslední. Brumbál s Firou mají vymyšlený plán, jak ho porazit, ale budu muset odtud odejít. Nevím, na jak dlouho, ale chvíle to určitě nebude, co budu nucen žít mimo Anglii, abych se připravil na svůj úkol ho zabít,“ řekl jí tolik, co považoval za možné. Ač mu Snape neřekl nic o tom, že ani o tomto nemá moc mluvit, došlo mu to samotnému. Náznaků k tomu dostal více než dost. Ke všemu neměl ani tušení, jak by Hermiona a Ron reagovali na zprávu, že se na rozdíl od nich neplánuje nechat spoutat hůlkou, jak praví jeden z nejvyšších nepsaných zákonů kouzelnické společnosti.

Hermiona zvážněla. „Chápu. Je logické, že chtějí, abys byl v bezpečí a dost daleko, dokud nezesílíš,“ odvodila si.

Harry souhlasně zamručel.

„Harry, to že tam s tebou nebudeme a pravděpodobně nám ani nedovolí si psát, ještě neznamená, že tím končí naše přátelství,“ snažila se ho uklidnit. Už takhle toho na něj bylo až moc, nechtěla, aby si dělal zbytečnou starost. Takováto věc byla pro každého samozřejmostí, ale Harry měl v sobě ukryto mnoho obav, způsobených svým dětstvím. Některé věci mu člověk musel říct, aby ho ubezpečil o tom, jak to má správně mezi lidmi chodit.

„Budu se učit, co bych neměl. Co ani Voldemort nezná. Jen takhle podle proroctví prý můžu zvítězit. Bojím se…“ hlas mu selhal. Nedokázal myšlenku dokončit. Zpětně byl za to i rád, protože možná by tím přece jen řekl mnohem víc, než by měl.

„Nikdo tě za to neodsoudí, neboj se. A pokud přece, my – já, Ron, Sirius, Remus a určitě i další, tu stále pro tebe budeme. Pokud je podle profesora Brumbála nezbytné, aby ses naučil něco, co patří do temné magie k čemu se ani ty-víš-kdo nedostal, měl bys to udělat. Určitě by to po tobě nechtěl, kdyby existovala jiná možnost. Stále budeme stát při tobě, za jakýchkoliv okolností. Neopustíme tě jen proto, že jsi byl nucen spoutat síly, které jsou zakázané, abys ho jednou provždy sprovodil ze světa,“ ubezpečovala ho i přes to, že se jí osobně moc nezamlouvala myšlenka, že Harry bude studovat černou magii, ale jak řekla, věřila tomu staříkovi a pokud je to opravdu jejich jediná šance, nebude to Harrymu ztěžovat, obzvláště teď, když tak zoufale potřebuje pomoc. A pokud mu může jeho úkol usnadnit jedině tím, že ho bude za jakýchkoliv okolností podporovat a stát při něm, bez váhání to udělá.

Harrymu trochu odlehlo, když slyšel, jaký si Hermiona udělala názor na to, čemu se po odjezdu bude věnovat. Rozhodl se jí při tom z bezpečnostních důvodů nechat a nevyvracet jí to. „Neříkej to nikomu, prosím. Jen mě mrzí, že až zmizím, všichni si budou myslet, že jsem zbaběle utekl,“ trápilo ho.

„Tak ať si to myslí. Nebudou se tě alespoň pokoušet najít a ty tak budeš ve větším bezpečí,“ s úsměvem odvětila.

„Asi máš pravdu,“ připustil, a pak dodal, aniž by byl přesně konkrétní. „Myslím, že už budu muset jít a vrátit mu tu knížku. Nikdo jí u mě neměl vidět. Stačí už, že jsi ji zahlédla, což je mnohem víc, než se mělo stát.“

„Počkám na tebe ve společence,“ nabídla mu.

„Netuším, jak se dlouho zdržím,“ popravdě jí přiznal.

„Nevadí, počkám,“ přislíbila.

Harry se vyškrábal do dřepu a natočil se tak, aby Hermiona deník nemohla zahlédnout a nacpal ho do tašky.

„Zatím,“ rozloučil se. A odebral se ke dveřím, u nichž si na něco vzpomněl. „Ještě něco,“ pronesl a natáhl ruku, „Plánek.“

Hermiona mu ho s omluvným výrazem v obličeji vrátila. Chtěla se mu za to ještě jednou omluvit, ale dřív než stačila cokoliv říct, byl Harry pryč.

 

„Draco, posaď se. Musíme si vážně promluvit,“ zachmuřeně zkonstatoval Severus, jen co kmotřenec přišel na jeho vyžádání.

„Děje se něco, Severusi?“ se zájmem se dotázal zmijozelský mladík poté, co se pohodlně usadil.

„Naneštěstí ano. Doufal jsem a celé tři týdny čekal, že za mnou s tím přijdeš sám. Zklamalo mě, že jsi tak neučinil,“ vážným hlasem mu vyčetl.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsou to pouhé čtyři dny od chvíle, co jsem za tebou tady byl naposledy na čaj a partii šachů,“ podotkl Draco.

Severus po něm šlehl pohledem. „Víš, o čem mluvím.“

Mladý aristokrat pobledl a přejel mu mráz po zádech. Jen párkrát v životě se na něj takto jeho kmotr podíval a vždy, když se tak stalo, to nevěstilo nic dobrého. Vzedmula se v něm hrůza a ty nejčernější obavy. Nemůže to vědět! Neřekl to živé duši. Dával si moc dobrý pozor, aby se neprozradil. S prvním lektvaristovým slovem se však vše naplnilo.

„Jsi tady kvůli tvému sňatku s Firou Stoneovou,“ rozhodl se jít rovnou k věci.

Draco ještě více pobledl. „Jak…“ nebyl schopen dokončit ani krátkou větu.

„Tvá drahá choť mi o tom sama řekla,“ prozradil mu to s úšklebkem a sledoval jeho reakce.

Draco se zatvářil zmateně, následně ho však osvítilo poznání. „Ty jsi doopravdy na Brumbálově straně?“ vydedukoval si s chvěním v hlase.

„Přesněji na Potterově,“ měl Severus potřebu to upřesnit.

„Jak dlouho?“ mladík neovládl svou zvědavost a zeptal se, za což si pak následně v duchu vyčinil.

„Ještě jsi nebyl ani na světě, když se tak stalo,“ popravdě mu prozradil jeho kmotr, čímž ho i zaskočil. Evidentně nepředpokládal, že je tomu už tak dlouho.

„Zdá se, že teď už jsme na stejné lodi,“ zabručel Draco neochotně. Uvnitř ho však znenadání zaplavila vlna klidu a ze srdce mu spadl těžký kámen. Bylo to pár dní zpátky, co si ze zoufalství, jak z toho ven, hrál s myšlenkou, že půjde za Temným pánem, řekne mu o tom svazku a přislíbí, že mu co nejdříve Firu přivede. I kdyby mu něco takového prošlo, o čemž silně pochyboval, protože minimálně tvrdý trest by ho zajisté neminul, byla tu ta věc s přivedením. Ať by se snažil sebevíc, ji by jistě neoklamal a násilím by také neuspěl. Dostat ji k Temnému pánovi, pokud by sama nechtěla, bylo zhola nemožné. Jestli by ho nezabila ona, udělal by to on, protože i kdyby se stal zázrak a stáli u něj všichni svatí, stejně by se k němu Fiřin klan nikdy nepřipojil, i kdyby to znamenalo obětovat královnu. A byl si jist, že tohoto jsou určitě schopní.

Ne, tento nápad nebyl jistě tím správným řešením, stejně jako se tvářit, že mezi ním a Firou žádný svazek není. Možná, že ho teď nechává v klidu, ale později… Neučinila z něj druha pouze kvůli vidině silných dětí někdy v budoucnu. Musela mít k tomu své důvody, a teď jen záleželo jaké. A měl neblahé tušení, že o tom Severus něco ví. Pochyboval, že by si ho sem zavolal jen proto, aby mu dával kázání o předčasném svazku, ukvapenosti a vůbec celkové nezodpovědnosti, kterou v jeho věku nečekal.

„Už ti bylo řečeno, co se tímto svazkem od tebe očekává?“ zajímal se Severus, v jakém stavu se právě věci mají.

„Zasvěť mě. Doufal jsem, že mi to povíš ty,“ využil Draco pohotově nabízené příležitost, jež k němu přišla přímo na zlatém podnose.

„Netuším sice, kolik ti toho Lucius prozradil, ale odhaduji, že už se k tobě doneslo, že existuje jisté proroctví týkající se Pottera a Voldemorta.“

Draco sebou při tom posledním slově trhl. Nečekal, že ho někdy uslyší z úst svého kmotra nahlas. „Zmínil se,“ připustil.

„Z bezpečnostních důvodů ti jeho znění bude utajeno, ale v závislosti na něm je nezbytné Pottera dobře vycvičit, aby mohl dosáhnout svého předurčení. Proto na konci tohoto roku já a on odcestujeme do Norska. Doufám, že rozumíš, co to pro tebe celé znamená?“

A Dracovi to s hrůzou opravdu docházelo. Jen to nedokázal říct nahlas.

„Tvá drahá žena očekává, že poté nahradíš mnou uvolněné místo ty. Je nezbytné, aby měl Albus někoho uvnitř. Do doby, než odejdeme, se tě pokusím naučit a zvládnout vše, co budeš potřebovat. Tvůj úkol započne však už teď. Je potřeba přesvědčit Luciuse, abys byl předveden a označen co možná nejdříve,“ dokončil lektvarista myšlenku, kterou by mladík raději neslyšel.

„Bude si mě chtít Brumbál nějak prověřit?“ věcně se zajímal Draco. Z tohoto měl možná větší hrůzu, než ze samotného Temného pána.

„Získat si jeho důvěru stojí trochu námahy, ale já věřím, že se s tím hravě vypořádáš,“ ubezpečil ho.

„Kdy mě za ním vezmeš?“ zajímal se obratem o druhou věc, která ho právě nejvíce pálila.

„Vaše první setkání naneštěstí proběhne beze mne, až s Potterem odcestuji,“ utrousil trochu nespokojeně Severus. Nejradši by byl u toho, ale za daných okolností to nebylo možné.

Draca tato informace trochu zarazila, ale rozhodl se ji pro dnešek nechat být. Když už si pomalu promyslel, na co se ho namísto toho zeptá, ozvalo se znenadání váhavé zaklepání na dveře.

„Počkej chvíli,“ zabručel nespokojeně Severus a přesunul se ke vchodovým dveřím, které s trhnutím otevřel. „Co chcete?“ štěkl na Pottera, kterého za nimi našel.

„Mohu dál?“ opatrně špitl mladík.

Severus se krátce zamyslel, a pak mu podrážděně uhnul z cesty, aby mohl vstoupit dovnitř.

Jen co se dveře zaklaply, Harry už, už chtěl sáhnout do tašky pro deník, když si znenadání všimnul, že tu nejsou sami.

„Klidně můžete mluvit. Předpokládám, že vám vaše dračí kamarádka neřekla, že se před necelým měsícem potají provdala za mého kmotřence,“ kousavě zkonstatoval Severus.

Harry samým překvapením zamrkal a nevěřícně pohlédl na nervózně posedávajícího Draca, který byl pro změnu zaskočen nenadálou kmotrovou otevřeností právě před Potterem.

„Přišel jsem vám vrátit toto,“ pronesl poté, co nasbíral veškerou svou odvahu, co našel, a vytáhl z tašky inkriminovanou knihu. „A také jsem vám chtěl říct, že do toho jdu,“ dodal rozhodně.

„Viděl vás sem někdo jít?“ zajímal se obratem Severus a přebral si zpět svůj deník.

Harry záporně zavrtil hlavou.

„Dobře. Myslím, že nebude od věci, když si o některých věcech promluvíme společně a já se tak nebudu muset opakovat,“ odevzdaně zkonstatoval lektvarista a objednal z kuchyně svůj oblíbený čaj a tři šálky. To, že by si ho dnes vychutnal v klidu a soukromí nad knihou, už dávno vzdal.

 

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 13:44
COŽE?? Draco bude učit obranu a dělat spojku v kruhu smrtijedstva? COŽE? Pote a Malfoy na jedné lodi? COŽE??
Honem na další kapitolu!!!
Citovat
0 #2 Lady Corten 2013-06-01 15:29
Cituji cim:
Senzační :-D už se těším na rozhovor. To musel být pro Draca i Harryho šok, takhle nečekaně zjistit, že jsou teď vlastně na stejné straně :-)


No, pro ně to jistý šok je, ale následující části hovoru se věnavat už nebudeme. Ten je na tvé fantaziji. Zítra nebo pozítří bude další kapitolka a v ní už skočíme o něco dál, abychom se už trochu hnuli z místa. :-)
Děkuji za komentík.
Citovat
0 #1 cim 2013-05-24 22:32
Senzační :-D už se těším na rozhovor. To musel být pro Draca i Harryho šok, takhle nečekaně zjistit, že jsou teď vlastně na stejné straně :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla