Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 16

 

 Kapitola 16 – Krutá pravda

 

Harry, trochu zaskočen, kráčel po Fiřině boku a směřoval si to s ní do ředitelny. Informace, že dnes půjde s ním, ho překvapila zcela nepřipraveného na něco takového.

„Dobrý večer, řediteli,“ pozdravil Harry starého muže, jen co vstoupili do pracovny, a se značnou nervozitou k němu přistoupil. Měl divný pocit. Cítil, že mu čaroděj chce něco říct a jemu se to určitě nebude líbit.

„Rád tě vidím, chlapče, Mohu ti nabídnout?“ pronesl s úsměvem Brumbál a přistrčil k usedajícímu mladíkovi misku s citronovými cukrátky.

Mladík s vděčností přijal a jeden si okamžitě nacpal do pusy. Napětí v něm trochu povolilo a děs z toho, co se asi bude dít dál, mírně ochabl.

„Harry, mrzí mě, že jsem už od začátku k tobě nebyl zcela upřímný. Prosím, odpusť starci, který si jen přál, abys prožil šťastné dětství, na které máš, stejně jako všichni, ostatní právo. Udělal jsem chybu. Měl jsem ti o viteálech říct už dávno a i mou domněnku, že jedním jsi i ty sám. Samotného mě to děsilo. Nedokázal jsem si představit, co by to pak udělalo s tebou, kdybys to věděl. I tak jsem se ti s tím měl svěřit. Teď už to vím, ale nemohu to vrátit zpátky. Už dávno jsi byl na krutou pravdu připraven, ale mé staré oči to nechtěly vidět. Prosím tě o jediné, abys mi dal šanci získat si tvou důvěru zpět,“ pronesl Albus zarmouceně a své pomněnkově modré oči skrz brýle upřel na Harryho.

Ten jen na malý okamžik zaváhal. „Rád, řediteli Brumbále,“ řekl klidným hlasem. Přese všechno měl toho prošedivělého muže s dlouhým vousem rád.

„Děkuji. Chci, abys věděl, že si toho nesmírně vážím. Dnes večer jsem však nechtěl s tebou mluvit jen o tomto. Chtěl bych ti říct, že díky značnému přispění Firy se nám podařilo zjistit, že Voldemort má ještě čtyři viteály. U jednoho se domnívám, že je to sám Nagini, ale je to prozatím jen pouhá domněnka. O těch zbývajících třech zatím nic nevíme.“

Na Harryho tato informace zapůsobila. Byl rád, že tomu muži odpustil. Evidentně se opravdu snažil, a to nejen ohledně viteálů, ale také ve směru upřímnosti k němu. To, že má Voldemort ještě tolik viteálů nebyla moc dobrá zpráva, nicméně alespoň už přesně věděli, na čem jsou a kolik jich mají hledat, což nebyl zas tak špatný odrazový můstek.

„A nakonec bych ti chtěl říct ještě něco, přesněji ukázat. Už jsem to měl udělat dávno, stejně tak jako s těmi viteály,“ vážným hlasem dodal ředitel a rukou mu naznačil, aby se zvedl.

Harrymu se rozšířily oči. U Merlina, co mi ještě neřekl? vnitřně se vyděsil. Nechal se jím odvést k přistavené myslánce a opatrně se do ní ponořil. Na malý okamžik zaváhal, zdali vůbec chce vidět vzpomínku, jež tam na něj čekala.

Fira, která od příchodu do ředitelny postávala ve stínu v rohu, přistoupila k oknu a pohlédla ven do tmy. Nechtěla, aby muž postřehl nervozitu skrývající se v její tváři.

„Nemusíš mu říkat všechno,“ podotkl Albus, který moc dobře odhadl, nad čím přemýšlí.

„Já vím, ale takto to bude lepší. Musí vědět nejen, jaké nese břímě, ale i plnou váhu zodpovědnosti, jíž jsme na jeho ramena vložili. Musí pochopit, že nejen kouzelnický svět a mudlové jsou na něj odkázání,“ zkonstatovala rázně dračí královna a pohlédla do starcovy tváře. Nadechovala se, aby ještě něco řekla, ale v ten moment se Harry vynořil z myslánky s tváří plnou rozporuplných pocitů.

Albus na ni pohlédl s výrazem: Teď je to na tobě, usadil se za svým stolem a nalil si šálek stále teplého čaje.

Harrymu se chtělo začít křičet, ale jedna jeho část mu v tom bránila. Brumbál se opravdu snažil a on mu slíbil dát šanci. On nemohl za to, že jen on má moc zabít Voldemorta a ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává na živu. Pokud jeho vztek chtěl někam směřovat, tak jedině na toho hadího zmetka. To on ho do všeho zatáhl a postavil do této situace. Děsila ho ta tíha zodpovědnosti, kterou nesl. Měl strach, jestli vůbec někdy bude mít dost síly Voldemorta porazit. Ale musí to zkusit. Musí udělat vše, co je v jeho silách, aby před ním všechny ochránil.

Brumbál Harrymu nabídl čaj. Ten ho s vděkem přijal a s výdechem se usadil. Celý zamyšlený se zahleděl na zvlněnou hladinu, z níž vycházely tenké provázky páry.

„Harry,“ špitla Fira ve snaze upoutat jeho pozornost.

Mladík se po ní ohlédl a doprovázel ji svým pohledem, dokud se neusadila kousek od něj.

„I já bych k tobě měla být upřímnější,“ váhavě začala. „Když jsem ti v létě vyprávěla o dračím lidu, vynechala jsem jednu část týkající se naší hierarchie a všeho, co s tím souvisí.“

Nebelvírovy oči se do ní zabodly. „Ano, vynechala,“ úsečně zkonstatoval. „Ale mě se to už před pár dny podařilo zjistit. Netušila bys, co se člověk všechno v knihovně dozví, dračí královno. Nerozumím jen jediné věci, proč jsi mi to už dávno neřekla?“

„Měla jsem k tomu vážný důvod,“ vyhýbavě mu odpověděla.

„A to jaký?“ odhodlaně se Harry dožadoval své odpovědi.

„Když mi povíš, jak jsi na to nakonec přišel, odpovím ti,“ zkoušela to dál Fira. Věděla, že je to jen pouhé oddalování nevyhnutelného, ale potřebovala ještě chvíli, aby se dopředu připravila na jeho reakce, až mu to celé dojde.

Harry se na ni zlostně podíval, vědom si toho, že pokud jí o tom celém neřekne, sám se nic nedozví. S tichým povzdechnutím začal vyprávět. „První nápovědou mi bylo to, jak ti chtěl Charlie políbit hřbet ruky, než jsi ho zastavila. Také mi přišlo zvláštní, že jsi k sobě následně do pokoje pustila jen jeho, a to jsi ho ani pořádně neznala. Pak tu byla Hermiona, něco na tebe zjistila při tom svém pátrání, které tak náhle uťala, a nic o tom neřekla. Chtěl jsem vědět, co se děje, ale v Siriusově knihovně nic kloudného o dračím lidu nebylo, tak jsem začal pátrat v bradavické knihovně a nejjednodušší způsob, jak začít, bylo, požádat paní Pinceovou, jestli by mi nepůjčila stejné výtisky, co poskytla Hermioně v září.

Jeden by neřekl, co se doví z takové knihy, jakou je Historie tradičních krojů kouzelnického světa. Celou tu dobu jsem to měl přímo na očích. Černý, dlouhý, propínací hábit bez rukávů, černé kalhoty a haleny s nabíranými dlouhými rukávy, tradiční společenský oděv příslušníků královského rodu dračího lidu.

To, že jsi na samém vrcholu, mi došlo až následně, když jsem si to dal do spojitostí s událostmi odehrávajícími na mé narozeniny, když si mě tak kouzelně na pár dní uspala s myšlenkou, že to celé byla jen pouhá nehoda.

Zprvu jsem si myslel, že to byl jen pouhý sen, co jsem měl, o drsném souboji dvou draků, vše vyvolané tím, že jsem žil už měsíc v přítomnosti dvou příslušníků dračích lidí, ale pak, na konci prázdnin, jsem měl možnost spatřit tvou dračí podobu. Neměl jsem moc příležitostí nad tím přemýšlet, takže mi uniklo, že už jsem tvou dračí podobu viděl, ale když jsem před pár dny meditoval, došlo mi to. To chrlení ohně na konci, pokorná poklona toho poraženého draka, i to, že tvůj oheň vyšlehl nejvýše ze všech ostatních.

Šla ses utkat o královskou korunu a mě jsi uspala,“ trpkým hlasem na konci dodal.

„Promiň,“ hlesla sklíčeně Fira. Byla mírně zaskočená tím, že ten souboj Harry viděl. Nechápala, jak se to mohlo stát a překvapilo ji, že Harry o tom jí ani nikomu jinému neřekl, ale měla, co chtěla. Harry jí jen po pravdě odpověděl na její otázku.

„Za co se omlouváš? Za to, že jsi mi nic neřekla? Za to, jak si mě uspala na tři dny? Nebo že jsi riskovala bezdůvodně svůj život kvůli nějaké koruně?“ štěkl.

„Za to druhé. Je mi to opravdu líto, ale nechtěla jsem, aby ses o mě strachoval. Byl to boj na život a na smrt. Nechtěla jsem, abys viděl, v jakém stavu se vrátím, pokud vůbec. Můj strýc Michael je opravdu silný a zkušený drak. K moci se dostal po otcově a bratrově smrti. Byla jsem příliš malá, takže koruna připadla po právu jemu. Chtěla jsem ji zpátky a rozhodla jsem se o ni bojovat, ale byl jsi tu ty. Ten souboj se měl odehrát v norské dračí kolonii, odkud Michael z exilu vládnul. Nemohla jsem tě tu nechat, ale také jsem tě nemohla jen tak vzít sebou. Bylo by příliš nebezpečné, kdyby se o tobě dozvěděli,“ stručně shrnula, jak to celé tehdy doopravdy bylo.

„Tak jsi mě uspala a do Norska za matčiny pomoci, předpokládám-li správně, propašovala a ukryla tak, aby mě neviděli a ani já nic neviděl,“ bystře si vynechaný zbytek sám odvodil.

Fira neochotně přitakala.

Nastalo dlouhé ticho. Harry čekal na odpověď na svou prvotní otázku. Nezapomněl na ni a nehodlal ustupovat. Albus se do toho z bezpečnostních důvodů raději nepletl.

Po chvíli dračí královna konečně našla svůj ztracený klid a promluvila. „Ten důvod, proč jsem ti o svém postavení neřekla, byl ten, že tím, jak jsem se stala dračí královnou, se můj závazek přenesl i můj lid. Samotná magická podstata slibu se nepřenesla, ale je otázkou cti mého lidu dostát slibu, jímž je jejich královna svázaná. A oni udělají vše, aby byl zdárně naplněn.“

Harrymu se šokem rozšířily oči. „Proto jsi nechtěla, aby o mně věděli, když jsi šla bojovat o trůn. Nechtěla jsi, aby o tom slibu věděli, dokud pro ně nebude pozdě. Nechtěla jsi, aby ti přišli na to, co na ně chystáš,“ vztekle ji obvinil, když si dal tuto informaci briskně do souvislostí s tou předchozí. Rázem mu vše začalo dávat větší, děsivější smysl.

Fira mlčela a tak Harry pokračoval dál ve svém uvažování nahlas. „Všechno jsi to měla předem naplánované. To, co se stalo s Dennisem, byla nehoda. To jsi předvídat nemohla, ale to, co následovalo už ano. Přiměla jsi mě, abych tvůj životní dluh přijal, abys ho mohla zneužít proti vlastnímu lidu,“ teď už nebelvír opravdu křičel.

„Ne všechno. Ta nehoda, s ní nic společného nemám, a to, že jsem ti ten dluh chtěla splatit, s mými plány neměl také nic společného. Hodilo se mi to, to nepopírám, ale vrátit ti to bych chtěla i bez dračí koruny. Dračí korunu jsem chtěla už dávno předtím, než se to stalo. Jen jsem si ji chtěla vybojovat, až budu starší. Také jsem chtěla svůj lid přimět, aby se Voldemortovi konečně postavil, přestal se schovávat v zahraničí a vrátil se do vlasti, což by rozhodně nebylo jednoduché. Tím, co se o prázdninách stalo, se vše urychlilo. Rozhodla jsem se nabízených šancí využít a nestydím se za to. Udělala jsem jen to, co bylo nezbytné,“ odvětila s ledově chladným hlasem. Teď promluvila pravá dračí královna.

Harryho pohled se krátce stočil na Brumbála, který stále klidně popíjel svůj večerní šálek čaje. Pak zase pohlédl na mladou dívku před sebou. „Jak dlouho o proroctví víš?“ tvrdě se jí zeptal se snahou potlačit v sobě také veškeré emoce.

„Od včerejší noci, ale tušení jsem měla už delší dobu,“ přiznala popravdě.

Harryho zamrazilo. Tušila to a nic neřekla, stejně jako i to všechno ostatní. Proč by také měl vědět, že celý dračí lid ostrovů je připraven pro něj zemřít, pokud to bude nutné? Pro ty dva jako by to byla jen pouhá maličkost, z níž si není třeba dělat žádné obavy.

Z Firy, co dříve znal, toho moc nezbylo. S bolavým srdcem tušil, kdy se tak stalo. Byla to ta osudná chvíle s Remusem, kdy se na chvíli neovládla, která jí definitivně proměnila v něco takového. Remus mu ten den říkal, jak je schopnost se ovládat pro dračí lid důležitá a že to je otázkou celé jejich cti, na níž si staví. Myslel, že tomu rozumí, ale až teď mu začal docházet plný význam toho všeho. Pokud do té doby ve Fiře vládl boj mezi ní a dračí královnou, tak po tom dni bylo rozhodnuto. Fira se vzdala, zmizela a zrodila se čistokrevná dračí královna, pro niž už nebyl přítelem tak, jak tomu bylo doposud. Byl už v jejích očích jen někým, koho potřebovala, aby vyhrála tuto válku. A s Brumbálem to bylo stejné.

Jednali tu celé dny bez něj, jako by vůbec nebyl, a pak mu řeknou toto, s naprostým klidem, bez emocí. Zajisté k tomu museli mít důvod, proč to udělali, jinak by se mu určitě neobtěžovali svěřit, ale ten mu jistě opětně jen tak neřeknou, ani kdyby se je snažil přinutit mluvit sebevíc. Hráli si s ním. Pro ně byl jen obyčejnou figurkou na šachovnici, nic víc, ať říkali cokoliv.

To poznání velmi bolelo. Zaplavoval ho pocit bolesti, beznaděje, bezmoci a nevýslovného vzteku. Cítil se zrazený. Chtělo se mu začít křičet, ale raději svá ústa držel zavřená. Divadlo jim tu dělat nebude. Odvrátil tedy raději od těch dvou tváří. Nemohl se na ně ani podívat. A pak to spatřil. Vše v místnosti létalo, třískalo se a praskalo. Vládl tu takový lomoz, že by jistě nebylo slyšet kloudného slova. Jeho magie divočela a dělala tady z toho kůlničku na dříví. A Fira a Brumbál? Ti se ani nepohnuli. Klidně seděli a čekali, až se uklidní.

Harry se nasupeně zvedl. Už tu nechtěl zůstat ani o minutu déle. Omluvně se podíval na Fawkese. Mrzelo ho, že to muselo to nebohé zvíře celé sledovat a snášet, a vypochodoval z místnosti. Sjel po točitém schodišti dolů, proklouzl otvorem, jenž mu udělal chrlič a udělal dva kroky. Víc nemohl. Cestu mu zastoupila černě oděná postava, jež byla právě tou poslední, s níž chtěl nyní ze všech lidi mluvit nejméně.

Pokusil se ho obejít, ale Snape mu v tom pohotově zabránil svým tělem. „Následujte mě, prosím, pane Pottere,“ přikázal mu, a aniž by se ohlížel, vydal se na cestu do sklepení.

Harry vzpurně zůstal na svém místě. Nechtěl s ním kamkoliv jít. Dnes toho měl akorát tak dost.

Lektvarista však po pár metrech zaznamenal, že jde sám a otočil se. „Nemám náladu se opakovat, pane Pottere. To poslední, co bych chtěl, je ztrácet s vámi svůj drahocenný čas, takže hněte konečně tím svým líným zadkem. Čím dříve to vyřídíme, tím dříve budeme mít oba konečně klid,“ kousavě pronesl a nebezpečně se na něj podíval.

„Co po mně chcete?“ neústupně se otázal mladík, stále neochoten s mužem kamkoliv jít.

„Já po vás nic nechci, ale vás by jistě zajímalo, proč se vám ti dva rozhodli znenadání říct pravdu,“ s úšklebkem poznamenal a opět se rozešel ke schodům vedoucím do spodních pater.

Harry na něj vytřeštil oči. Jak o tom ví? Co se tu, u Merlinových fousů, zatraceně děje? Zanaříkal v duchu a pln zvědavosti rychle muže u schodiště dohnal.

Zprvu si myslel, že jdou do Snapeova kabinetu, ale když ho zdárně minuli, Harry opět znejistěl. Dříve, nežli si však stačil rozmyslet, zdali byl opravdu dobrý nápad jít s ním, stáli u dveří, které po otevření odhalily obytnou místnost. Profesorovyi komnaty, došlo Harrymu s velkou dávkou překvapení hned vzápětí. Kdyby mu ještě ráno někdo řekl, že se dostane do osobních prostor mistra lektvarů, myslel by si o něm, že se zbláznil, ale toto bylo až přespříliš reálné, aby to nebyla pravda. Nemohl tomu ani uvěřit.

„Pane Pottere, máte nějakou představu o tom, jakou byste měl vládnout mocí, jíž Voldemort nezná, díky níž byste ho mohl porazit?“ zeptal se Snape, rozhodnutý jít rovnou k věci.

Harry netušil, že může být ještě více šokovaný, ale stalo se. Netušil však, jestli to více způsobil fakt, na to se ho ptal, anebo zda proto, že vyslovil jméno toho hadího zmetka.

Snape se usadil do křesla postávajícího poblíž krbu a zkoumavě si nervózně postávajícího mladíka prohlédl. „Dobře, tak jinak,“ zaskřípal zuby rozladěně. „Říkají vám něco pojmy volná a vázaná magie?“ zkusil to odjinud.

„Něco málo už jsem o tom slyšel,“ odpověděl po pravdě Harry a rozhodl se posadit do zbývajícího křesla, když se jeho hostitel sám k ničemu neměl. Vypadalo to, že to tu bude s největší pravděpodobností na dlouho, a stát se mu u toho rozhodně nechtělo.

„To jsem si mohl myslet,“ zabručel si pro sebe Severus a přednáškovým hlasem vzápětí spustil. „Vezmu to raději od začátku, pane Pottere. Nehodlám se opakovat, tak laskavě dávejte dobrý pozor.

Každá bytost má určitý magický potenciál. Velikost tohoto daru určuje, v jaké míře ho lze použít. Má-li někdo malé magické nadání pod pomyslnou hranicí použitelnosti, je mu k ničemu. Těmto lidem pak říkáme mudlové. Ty, co se pohybují někde okolo hranice použitelnosti, nazýváme motáci. A ti, co mají magie dostatek, jsou čarodějové či nejrůznější magické bytosti. To už zaleží na původu každého jedince.

Dříve, v dobách kdy kouzelníci ještě neznaly hůlky, kouzlili pomocí runové magie či třeba rituálů, ale byli tací, co měli talent na použití magie napřímo, ti kouzlili pomocí své vůle a svými představami využívali magii ke svému prospěchu. Byli opravdu mocní a porazit je mohli jen ti, co kouzlili stejným způsobem. Naneštěstí takových nebylo mnoho. Především proto, že naučit se takto používat magii bylo neskutečně náročné, chtělo to dostatek času a trpělivosti, což většina lidí bolestně postrádá. Tudíž ti, co neměli potřebný talent, to vzdávali už předem, ač by to při větší dřině také v jisté míře dokázali.

Místo toho, aby byli trpěliví, chtěli si zjednodušit život a zkrátit své kouzelnické vzdělávání na co možná nejkratší čas. A tak začali hledat nové podpůrné prostředky, které by jim zjednodušily přístup k jejich magii a usnadnily její využití. A tak se zrodily první kouzelnické hůlky.

Zprvu se zdály jako ideální řešení, a tudíž jejich oblíbenost velmi rychle rostla. Ale protože všechno má své protiklady, i tady byl jeden, na to se však přišlo až časem. Hůlka pro sebe zablokovává určitou část magie, která pak slouží striktně jen pro kouzlení hůlkou, ničím jiným.

Ať je hůlka sebevíc mocná, vždy se magie, jíž si uzme pro sebe, pohybuje v jistých mantinelech, které žádná, ani ta nejslabší na světě či nejmocnější, nepřekročí či nepřesáhne.

V dnešní době se tak význam nutné hranice použitelnosti magie sloučil s nutný minimem magie pro možnost kouzlení za pomoci hůlky, takže dnes máme daleko více motáků, než tomu bylo v dávné minulosti. Kouzelnická společnost nezeslábla, ale pohled na věc se výrazně pozměnil.

Veškerá magie, kterou kouzelníci mají a kterou si hůlka nezabere pro sebe, neboli se nestane vázanou magií, nazýváme volnou magií. Dá se tedy říct, že díky zavedení hůlek jsme si dobrovolně rozštěpili svou magii a tím jsme se dobrovolně de facto oslabili.

Volnou magii můžeme využívat ke kouzlení jinými prostředky, zde však také záleží, kolik té volné magie máme, aby nám na to stačila. Pokud jí není dost, je zase ve hře hranice nutného minima, odvíjejícího se od toho, jak jí chceme využít. Na vaření lektvarů jí rozhodně nepotřebujeme tolik, jako když třeba chceme udělat určitý rituál či kouzlit bez hůlky.

Hůlka zpřístupnila magii všem a daní za to bylo to, že jsme se jí dobrovolně nechali oslabit. Takže těm, co toto došlo a byli dostatečně schopní kouzlit i bez hůlky, se rozhodně nechtěli nechat jen tak svázat. Tím se stali svým způsobem ještě mocnější, než do té doby byli, a měli daleko větší výhodu nad ostatními už jen třeba proto, že si nemuseli hlídat hůlku v ruce, aby o ni nepřišli, protože pak by byli bezbranní. Proto se kouzelnická společnost uchýlila k tomu, že vytvořila zákon, že je každý kouzelník povinen se svázat se svou hůlkou. Občas se vyskytli tací, kteří tento zákon porušili. Někteří z nich byli nemilosrdně pronásledování a uhnáni k smrti. Jiní zas vstoupili do dějin stejně tak jako poslední kouzelník, jež nebyl spoután hůlkou – Merlin. Ovlivnil všechny tak, že od jeho dob po zemi nekráčel žádný čaroděj, jehož magie by nebyla usměrňována hůlkou.

Tím však bezhůlková magie úplně nezanikla. Ti nejnadanější z nejnadanějších se stále učili bezhůlkové magii, ale ta byla jiná než dřív. Vše je vším ovlivňováno. Nejenom, že volné magie takovíto jedinci neměli více než na středně silná kouzla, ale také samotná technika bezhůlkové magie u kouzelníků spoutaných hůlkou je úplně jiná a v jistém směru i značně omezená, protože ač k takovémuto typu kouzlení je využívána volná magie, kouzelník naučený kouzlit pomocí hůlky a formulí, které jsou s tím napevno svázané, je schopen kouzlit bezhůlkově jen za pomoci daných formulí. Někteří je musí vyslovit nahlas, jiným stačí na ně pouze myslet, ale stále je to úplně jiná metoda, ač se navenek může zdát stejná jako stará bezhůlková metoda kouzlení pomocí vůle, představ a obrazů. Ač je tedy tato technika kouzelníkům zapovězená, stále žijí tací, co takto dokážou kouzlit – draconiusové,“ Severus v tomto bodě udělal kratší, významnou pauzu, při níž si spokojeně prohlédnul Pottera, zatajujícího dech. Možná nakonec ten mladík nebyl tak hloupý, jak se obvykle tvářil. „To vám jistě ta vaše dračí kamarádka neřekla, že? Sice dračí podstata draconiusům zabírá daleko více magie, než kouzelníkům hůlka, a znepřístupňuje ji pro využití jiných, než jejich vrozených vlastností, ale stále i tak jim zbývá jistá dávka volné magie. A ti, co jsou velmi nadaní, dokážou velmi snadno ovládnout svou magii, díky svému vrozenému citu pro magii, a bezhůlkově kouzlit, dá-li se to tak v jejich případě vůbec nazvat, jelikož oni nikdy nejsou spoutáni hůlkou, to je u nich zcela nemožné.

Takto mocných příslušníků dračího lidu je jen pár, ale dají se velmi snadno najít. Čím je totiž draconius magicky nadanější, tím je i mocnější, po všech stránkách – i ve své dračí podobě, a tudíž je schopen se v jejich hierarchii probojovat na vyšší společenské příčky. Je to jako u zvířat - čím je zvíře silnější, tím je ve smečce výš postavené. Takže ti draconiusové, co ovládají starou bezhůlkovou magii či jinak řečeno dokážou použít magii napřímo a donutit ji, aby se podrobila jejich vůli, jsou většinou přímo dračími králi svých říší či minimálně členy královského rodu.“

Harrymu vzápětí projelo myslí děsivé poznání. Tak takhle Fira udělala to s tou kluzkou baňkou. Jednoduše jí pouhou myšlenkou začarovala.

„A teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu, pane Pottere. Tušíte, jak na tom vaše dračí královská kamarádka je?“ spokojeným hlasem se Severus dotázal.

„Netuším,“ přiznal mladík potichu.

„Draconiusové ovládající přímou magii dokážou obvykle jen slabá kouzla, ale v průběhu historie se vyskytlo několik těch, kteří dokázali i o něco víc – středně silná kouzla. Na ty by vám však stačily prsty jedné ruky, doposud. Dnes budete potřebovat zapojit i tu druhou,“ s úšklebkem zkonstatoval.

„Fira,“ s výdechem poznání hlesl Harry. Byl šokovaný a vyděšený tím vším zároveň. O něčem takovém neměl ani to sebemenší ponětí.

„Ano, Fira Stoneová. Kdyby byla čarodějka a ne draconiuska, byla by jistě stejně mocná jako sám Brumbál. Dračí koruny se v pouhých patnácti letech nezmocnila jen tak, pro nic za nic. Něco takového by nedospělý drak nikdy nedokázal. Neměl by sebemenší šanci, ani kdyby byl lehce nadprůměrný. K tomu, aby to dokázal, by bylo nutné mít v sobě daleko víc, stejně jak nynější dračí královna.“

Proto si Fira s Brumbálem tak dobře rozumí, v duchu si pro sebe zabručel Harry. „Jste si tím vším jistý?“ raději se rozhodl ujistit.

„Zcela. Včerejší noc mi vaše dračí kamarádka velmi názorně předvedla malou, nečekanou ukázku,“ popuzeně si připomněl Snape.

„Stále upřímně nechápu, kam tím vším směřujete. Volná magie, bezhůlková magie, historie kouzelnické hůlky, draconiusové…“ Harryho hlas se vytratil. Vše náhle zapadlo na své místo, jak si připomínal, co mu postupně lektvarista všechno řekl. „Ovládnutí staré bezhůlkové magie, to je cesta, jak porazit Voldemorta. Ale říkal jste, že to dokážou jen tací, kteří nejsou spoutáni hůlkou, a já už hůlku mám, takže…“

„Je hezké vědět, že jste pro jednou dával opravdu pozor, pane Pottere. Ano, starý způsob bezhůlkové magie je tou cestou, jíž se musíte vydat, pokud chcete Voldemorta opravdu porazit. Ale není pravda, že byste byl svou hůlkou spoután. To je pomalý, dlouholetý proces. Děti vyrůstající v kouzelnické společnosti se nevratně spoutají s hůlkou do patnáctého roku života, ale ti, co dříve žili mezi mudly nebo jsou opravdu velmi mocní, těm to trvá až o dva roky déle. Takže u vás to bude minimálně ještě rok trvat, než bude ten proces nevratný.“

„Ale pokud se s ní nespoutám, je to proti zákonu, říkal jste…“ nedopověděl svou námitku pod tíhou Snapeova pohledu.

„Vám vždy všechno prošlo, pochybuji, že u tohoto by to bylo jiné,“ vyštěkl. „Jestli chcete doopravdy Voldemorta zabít, je vaší jedinou šancí zbavit se své hůlky a naučit se starým kouzelnickým způsobům kouzlení. Není jiné cesty. Nejste tak mocný, ani zkušený, abyste ho předčil jinak.“

„Tak proto mi Brumbál s Firou řekli o proroctví a o tom, jak je mi dračí lid zavázán. Chtějí po mně, abych překročil veškeré hranice a nespoutal se s hůlkou. Spoléhají se na to, že bych nedovolil, aby někdo bezdůvodně zemřel, když to mohu zastavit, ať to pro mne bude znamenat cokoliv,“ vztekle vyplivl Harry.

„Minimálně to od vás očekává dračí královna, ale nedivil bych se, že to celé Brumbál předtím tiše posvětil,“ potvrdil mu jeho domněnku Snape.

Harrymu se to celé nelíbilo. Nechtělo se mu do toho. Obzvláště když věděl, že to po něm chtějí a vyžadují ti dva manipulanti. Ale na druhou stranu i on doopravdy chtěl Voldemorta porazit a rozhodně netoužil po tom, aby kdokoliv další umřel, když tomu může zabránit. Oba ho znali moc dobře, a tak ho s naprostým klidem zahnali do slepé uličky. Věděli, že nemůže couvnout. To by mu jeho svědomí nikdy nedovolilo. Zatraceně.

„Pane Pottere, pokud se nakonec k něčemu takovému odhodláte a půjdete do toho, musí to být jen a pouze vaše svobodné rozhodnutí, nezávislé na všech ostatních okolnostech. Nikdo jiný nemá právo v tomto směru za vás rozhodnout. Toto musí být jen vaše svobodná dobrovolná volba. A abyste mohl takovýto krok učinit, musíte též zvážit i to, co to bude obnášet, a být si vědom všech rizik.

Pokud se rozhodnete takovéto studium podstoupit, bude to obnášet následující – budete plně odkázán na ostatní, neschopen se jakkoliv bránit, kdyby se něco stalo, dokud svou magii nezvládnete, a to se rozhodně nestane ze dne na den, za týden, či měsíc. Vaše studium by neprobíhalo nikde v Anglii, jelikož nikde na ostrově by pro vás za takovýchto okolností nebylo bezpečno. Z bezpečnostních důvodů byste nebyl ani ve spojení s vašimi přáteli, bylo by to příliš riskantní a ohrožovalo by to život nejen váš, ale i jejich. Také by o tom vědělo minimum lidí, takže byste jim za žádných okolností předem neřekl, do čeho se chystáte. A ani po porážce Voldemorta byste nikomu nesměl říct, co dokážete a jak kouzlíte. V neposlední řadě byste se musel smířit s tím, že nebudete mít nikdy příležitost dosáhnout OVCÍ, jelikož vaše nové studium by začalo už po dokončení tohoto ročníku, do jehož konce by bylo dobré, abyste omezil používání hůlky na naprosté minimum. Čím méně kouzel s hůlkou, tím pomalejší definitivní propojení s ní.“

Harryho tvář zvážněla. „Předpokládám správně, že vzhledem k tomu, že mi o tom říkáte právě vy, znamená to, že to budete právě vy, kdo by mě takto učil kouzlit?“

„Ano, naneštěstí není nikdo příhodnější, kdo by vás něco takového dokázal naučit,“ nespokojeně přiznal Severus.

„Proč jenom vy?“ zoufale zaúpěl Harry. Tohle nebyla jen pouhá slepá ulička, do níž ho Brumbál s Firou zahnali, to byla přímo noční můra, z níž se nebylo možné vzbudit. Odkázaný jenom na Snapea. Brumbál tomu smrtijedskému bastardovi plně důvěřoval, ale on ne. Nedokázal si představit, že právě s ním by byl kdesi v Trámtárii odkázaný jen na něj a jen on by ho učil něco, co mělo Voldemorta zničit. Mohl mu i on důvěřovat? Svěřit mu celý svůj život a potažmo i životy všech ostatních?

„Protože má magie nebyla nikdy spoutána hůlkou,“ pronesl tiše Severus. Nemohl uvěřit tomu, že to poprvé někomu řekl, a tím dotyčným nebyl žádný z jeho jediných dvou přátel, co kdy měl – Albus ani Lilly, ale Potter, zatracený Potter, rozmazlená, namyšlená celebrita, která si myslí, že jí vše patří a neplatí pro ni žádná pravidla.

„Ale vy máte hůlku a používáte ji. Sám jsem vás nejednou viděl,“ namítl zcela konsternovaný Harry.

„Ta hůlka nebyla ve skutečnosti nikdy funkční. Její jádro je bezpečně oddělené od zbytku. Mám ji jen jako maskování. I vy, pokud do toho půjdete, se budete muset naučit kouzlit tak, aby nikdo nepojal podezření, stejně jako je tomu u mě,“ vysvětlil mu pro sebe překvapivě klidným hlasem.

„Ví to někdo? To o té hůlce?“ vyzvídal Harry, jenž neodolal se na to nezeptat.

„Ano, vaše dračí kamarádka. Právě to ji asi přivedlo na ten šílený nápad, abych vás učil, a vy jste se mnou sdílel stejný osud. Život ve strachu, kdy vám na to přijdou, kdy z vás udělají psance, který nebude mít nikdy klid a místo, kde klidně spočinout,“ odvětil Snape hlasem, u něhož měl Harry pocit, jako by tomu černovlasému muži ze sklepení nikdy nepatřil. Byl plný bolesti, smutku a samoty.

Pod tíhou všech emocí, zodpovědnosti a všeho ostatní, byl Harry rozhodnut přes veškerý strach a nedůvěru vůči Snapeovi, přijmout jeho návrh a jít do toho. Už se nadechoval, aby to i řekl nahlas, když ho Snape zastavil.

„Nic neříkejte. Dokud si nebude opravdu jistý. Dokud si to řádně nepromyslíte a nebudete připraven mi plně důvěřovat, nic nechci slyšet. Až se k tomu jednou uvolíte, už to nebude možné vzít zpět,“ varoval ho vážným hlasem Severus, a pak do své ruky, aniž by použil hůlku, přivolal knihu vázanou v černé kůži. „Důvěru nezískáte jen tak, a proto jsem se rozhodl vám svěřit toto. Náš vztah doposud nebyl dvakrát moc dobrý a to je nutné změnit, pokud se do toho máme pustit. V této knize najdete nejen některé z věcí, jejichž pochopení by se vám pro případné studium velmi hodilo, ale i mnoho další užitečných postřehů a informací. A také i něco o vaší matce. Ta kniha je totiž můj osobní deník, pane Pottere. Jste první a poslední, kdo ho vidí a bude mu dovoleno do něj nahlédnout. Byl bych vám velice vděčný, kdybyste si vše, co se v něm dozvíte, nechal jen a pouze pro sebe. Důvěru je totiž nutné utvořit na obou stranách, pane Pottere, máme-li jeden druhému svěřit do rukou svůj život,“ pronesl nebezpečným, varovným hlasem Snape a podal mladíkovi svůj deník. Ruka se mu při tom zachvěla a tak byl rád, že se mu to alespoň před nebelvírem podařilo skrýt, ač on sám o tom moc dobře věděl.

Harry předmět šokovaně přijal. Nemohl tomu uvěřit. Snape, ten umaštěný bastard, mu zapůjčil svůj deník. Měl pocit jako by snil. Chtěl mu poděkovat, ale nezmohl se na jediné slovo.

„Heslo je Princ dvojí krve. A teď jděte,“ vyhodil ho znenadání lektvarista ze svých pokojů.

„Dobrou noc,“ dokázal Harry špitnout omámeně mezi dveřmi těsně před tím, než se za ním zabouchly. Ještě hodnou chvíli stál v temné, opuštěné chodbě a hleděl s údivem na tu knihu ve svých dlaních, než se dokázal přinutit vyrazit zpátky na kolej.

Do postele ulehl naprosto zničený, ale i tak nedokázal své znavené tělo přinutit ke spánku. Jeho mozek byl zcela zahlcen vším, co se dnes dozvěděl. Bylo toho tolik, že to takto najednou nedokázal pomalu ani pojmout. A to si ještě krátce po večeři myslel, že dnešek byl jen obyčejným, běžným, nudným školním dnem.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 13:14
Tak dlouhou přednášku od Snapea by si člověk nechal mnohdy líbit. Poslouchat ten znělý baryton, přesně vyslovované souhlásky a intonaci, ne, na jeho přednášce neusne ani ten nejposlednější mrzimor. Díky. :zzz :P
Citovat
0 #2 Lady Corten 2013-06-01 15:27
Cituji cim:
To koukám :roll: karty se odkrývají, ale asi moc nerozumím Harrymu vzteku nad vidinou tak mocných spojenců, jakými dračí lidé dozajista jsou. Taky mě velmi překvapilo, že Snape svůj deník Harrymu svěřil, aniž by se nějak pojistil.
Pěkně jsi vysvětlila tu část s magií a svázání se s hůlkou :-)


Severus se rozhodl Harrymu zkusit věřit a spolehl se na jistou jeho dávku inteligence, u níž doufá, že ji přezevšecno přeci jen v jisté formě má. Nšjak se pojistit za jeho okolností by bylo velmi těžké.
Děkuji za komentík.
Citovat
+1 #1 cim 2013-04-22 23:46
To koukám :roll: karty se odkrývají, ale asi moc nerozumím Harrymu vzteku nad vidinou tak mocných spojenců, jakými dračí lidé dozajista jsou. Taky mě velmi překvapilo, že Snape svůj deník Harrymu svěřil, aniž by se nějak pojistil.
Pěkně jsi vysvětlila tu část s magií a svázání se s hůlkou :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla