Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 14

 

 Kapitola 14 – Čas nadešel

 

Byla polovina ledna a Harry začal být čím dál tím víc nervózní. Fira byla už zcela odtažitá a hodně zamlklá. Když na to přišlo, tak se bavila spíše s Hermionou a Ronem, než s ním. Přišlo mu, jako by už byla jen jeho tichý stín, když ho během dne po škole následovala. A svá večerní setkání s Brumbálem, jejichž četnost se rapidně zintenzivněla, se už ani moc nesnažila skrývat.

„Musím jít,“ oznámila z ničeho nic Fira.

Harry vykouzlil tempus. Bylo teprve devět, o hodinu méně, než obvykle mizela. Dříve, než se jí však stačil na cokoliv zeptat, byla pryč. S jistou odevzdaností se vrátil zpátky ke svému úkolu z lektvarů, který nechal na poslední chvíli, takže mu dnes nezbývalo nic jiného, než ho co nejdříve urychleně dokončit, aby se na zítřek mohl alespoň trochu vyspat.

Fira rozvážně kráčela ztichlou školou. Většina studentů už byla touto dobou na své koleji. Nadešel ten správný čas a odkládáním by o moc víc nezískala.

Popustila uzdu své přirozenosti a její tvář nabyla lehce dračích rysů. Zavětřila. Jeho pach by poznala kdykoliv, klidně i na několikanásobně větší vzdálenost, než která je nyní dělila. On se před ní nemohl nikam schovat, ani kdyby sebevíc chtěl. Její kroky zamířily přímo k němu.

Blížila se, cítila to. Krom něj se žádný člověk široko daleko nenalézal. Ideální. Kráčel chodbou zády k ní, směřujíc zpátky do své koleje ve snaze vrátit se dostatečně včas před večerkou. Dnes se zdržel v knihovně déle, než u něj bylo obvyklé.

V této chodbě se nenalézaly obrazy a ani duchy nebylo v okolí vidět. Nic, co by ho mohlo varovat, že je mu v patách. Lepší příležitost už mít nemohla. Tiše se k němu připlížila, aniž by ji odhalil, a pak jím prudce smýkla a přirazila ho ke stěně, svým tělem se namáčkla na něj. Bylo to tak rychlé, že nestačil nijak zareagovat, natož aby zvládl tasit hůlku.

„Vím, že po mně toužíš. Já po tobě také, můj dráčku,“ smyslně mu zašeptala do ucha a jazykem přejela po boltci.

Draco tím vším zaskočený zalapal po dechu. Fiřiny motýlí polibky lemovaly jeho krk a on se tak nezmohl k žádné odpovědi. Její tělo příjemně hřálo a to, co dělala její ústa s krkem, ho dráždilo až k samotné hranici příčetnosti. Musel bojovat sám se sebou, aby se neotočil a nezmocnil se jejích úst, po nichž téměř šíleně prahnul. Bál se, že když to učiní, ten krásný sen se rozplyne a on zjistí, že tu stojí úplně sám.

Aniž by si to uvědomil, Fiřina ruka pomalu a nenápadně vnikla do jeho kalhot. Z Dracových úst uniklo zoufalé zasténání. Její polibky se rázem staly dravější a žádostivější a v kombinaci s tím, co mu dělala tam dole, myslel, že zešílí.

Ač se ta chvíle, kdy se dostane na ten pomyslný okraj a přeteče přes něj, nemilosrdně blížila, přál si, aby tento okamžik trval, co nejdéle to bylo možné.

Draco se už nedokázal ovládat. Nemilosrdně v nezadržitelném tempu přirážel proti její ruce. Nezáleželo mu na tom, co Firu k takovémuto činu vedlo, v jeho slastí omámené hlavě zbyla jediná utkvělá myšlenka, a to touha to dotáhnout až do samotného konce.

Hlasité sténal, aniž by si to pořádně uvědomoval. Plně se oddával těm úžasným pocitům, co právě zachvacovaly jeho tělo. Už chybělo jen tak málo, jen pár tahů, aby vyvrcholil, ale její ruka zničehonic ustala a trochu se stáhla. Zoufale zaskučel ve snaze přimět ji znovu k pohybu, ale ruka setrvávala dál odtažená.

„Chceš být můj? Chceš, abych to dotáhla až do úplného konce? Chceš mě se vším všudy, čím jsem?“ ptala se ho smyslně v těsné blízkosti ucha, až se ho její rty zlehounka dotýkaly.

„Ano,“ zaúpěl Draco neschopen stále souvisle myslet. Jediné, na čem mu záleželo, byla její ruka, která se vrátila ke své předchozí činnosti.

„Ano, i já tě chci se vším, čím jsi,“ pronesla šeptem. Druhou rukou mu jediným tahem uvolnila několik knoflíčků košile nahoře u krku, čímž takřka rozvázala jeho zelenou kravatu, a pak se svými rty přisála na odhalené místečko nad pravou lopatkou.

Dracem přejela vzrušující vlna magie plynule splývající se samotnou vlnou orgasmu, který zachvátil v ten samý okamžik jeho tělo. Fiřiny rty stále setrvávaly přisáté k jeho kůži a on se nemohl nabažit všech těch úžasných vjemů, které právě přicházely.

Fiřina ruka potřísněná jeho spermatem mezitím opatrně opustila jeho kalhoty a následně byla labužnicky, hbitě očištěna jejím jazykem.

„Dáš mi zdravá a silná mláďata. Teď jsi až na věky můj, můj druhu,“ zvonivým hlasem k němu pronesla a s tichým smíchem se od něho odpoutala a jako duch zmizela v útrobách hradu.

S pomalu odeznívajícím orgasmem a ubývající magií začala postupně Dracovi docházet její slova. Čím více si uvědomoval plný význam toho všeho, tím větší hrůzou se mu rozšiřovaly oči, až mu z nich vytryskly slzy.

Místo nad pravou lopatkou, kde se ho Fiřiny rty naposled dotýkaly, už ho příjemně nedráždilo, nýbrž pálilo. Nemohl uvěřit tomu, že dopustil, aby se něco takového stalo.

Toporné tělo jen stěží donutil k pohybu. Z pomalých váhavých kroků však nakonec dokázal přejít do běhu a zapadnout do nejbližší chlapecké umývárny.

Aby nespadl, zprudka se zapřel o první umyvadlo, k němuž se dostal, a zoufale se na sebe podíval do zrcadla. Byl mrtvolně bledý.

Váhavě se jednou rukou natáhl k límci a stáhl košili tak, aby odhalil své pravé rameno, jež natočil dopředu, aby na něj v zrcadle, co možná nejlépe viděl. Díky tomu mohl v odraze nad svou pravou lopatkou spatřit malý černý erb – vzepnutého draka, nad jehož hlavou se vznášela korunka ve stejné barvě.

Moc dobře věděl, co to všechno znamená.

Tradiční svazek dračího lidu nebyl stejný jako u kouzelníků. Byl to rituál propojený s magií. Prováděl se v soukromí a jen sama magie stvrzovala spojení oddávaných.

Stačilo k tomu tak málo. Jen nahlas pronesený souhlas obou partnerů a to, aby partner dosáhl vrcholu a partnerka sperma dobrovolně přijala. Magii až tolik nesešlo na tom, jak to bude přesně provedeno, a dávalo to tak partnerům volné pole působnosti. Nezáleželo na věku. Potvrzení magie bylo rozhodující. A tomu se i v jejich případě stalo.

Cítil to, jejich magie se na chvíli dotkla, a silným, neviditelným pramínkem mezi nimi utvořila nezlomitelné pouto. Do konce svých životů jím budou pevně spojeni. Ani ministerstvo kouzel s tím nemohlo nic udělat, i kdyby se mu to náhodou z důvodu nízkého věku obou partnerů třeba nelíbilo. Tento typ spojení uznávali bezmezně.

V očích kouzelnického světa byl od této chvíle ženatý a už nikdy nemohl pojmout za svou jinou manželku, než tu co právě měl.

A korunou na vrch toho všeho byl rodový erb Stoneů, který právě zdobil jeho rameno a dával na vědomí všem, že, ač je kouzelník, stal se Fiřiným životním partnerem.

Proud slz nezastavoval. Draco nevěděl, co má teď dělat. Už to nešlo vrátit zpátky. Zbylo mu jen jediné, smířit se s tím. Uvědomění jeho situace mu vehnalo další strach do tváře. Nikdo, a to opravdu nikdo, včetně rodičů nesměl spatřit ten erb znázorňující vše, čím teď byl. Vzhledem k tomu, že Fira byla Potterovi zavázána, byla by to jinak jeho smrt.

K Dracovu milému překvapení došlo nečekaně k tomu, že se znamení vpilo do jeho kůže a stalo se neviditelným. Bylo tam, cítil ho, ale najednou si byl jistý, že ho nikdo nedokáže ani nejsilnějším kouzlem odhalit, nebude-li si to přát.

Draco se s nově nabytou sebejistotou dokázal dostatečně vzpamatovat, aby se upravil a vydal se zpátky na svou kolej, kam se stačil vrátit ještě těsně před nezadržitelně se blížící večerkou.

Mezitím se Fira dávno dostala tam, kam po zanechání Draca jeho osudu směřovala.

Zašeptala heslo, chrlič se odklonil a ona se nechala po točitých schodech vyvézt k těžkým dveřím ředitelovy kanceláře. Zlehka zaklepala a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Jdeš dřív,“ s úsměvem zkonstatoval Albus.

„Taky tě ráda vidím,“ odvětila Fira s úšklebkem a usadila se naproti němu do křesílka.

„Čaj?“ nabídl jí.

„Děkuji,“ přitakala a přijala nabízený šálek, k němuž před napitím obezřetně přičichla a zkontrolovala, že do něj ředitel nic nepřimíchal, jak měl jinak ve zvyku. To poslední, co dnes potřebovala, byla dávka veritaséra.

Chvíli společně v tichosti popíjeli, dokud se Fira konečně nerozhodla promluvit.

„Mám tu vzpomínku. Kdybych netušila, co přesně hledat, tak bych se přes tu falešnou s největší pravděpodobností nedostala. Velmi pečlivě ji střežil,“ zasmušile pronesla a z kapsy vytáhla malou lahvičku se stříbřitou tekutinou. „Dala bych ti ji, ale to v dohodě nebylo. Měla jsem ji získat a ne ti ji předat. Jestli se na ni chceš podívat, navrhuji výměnu – vzpomínku za vzpomínku. Ty se tak dozvíš, kolik má Voldemort viteálů, a já na oplátku slova proroctví.“

Albus se na ni podíval trochu zaskočeně, ale nic neřekl, a tak se Fira chopila dalšího slova.

„Opravdu sis myslel, že na to nepřijdu? Chvíli mi sice trvalo, než jsem si dala všechno dohromady, ale nakonec se mi to přece jen podařilo. Při jednom cvičení Harryho nitrobrany jsem nečekaně dostala příležitost shlédnout okamžik, ve kterém se jeho matka obětovala, aby mu zachránila život. Zprvu se mi to zdálo divné, ale nevěděla jsem proč. Skutečnost však byla tak prostá.

Voldemort tehdy do toho domu nešel s cílem zabít manžele Potterovy ostatním pro výstrahu, kdyby mu někdo chtěl i nadále odporovat, jak se všeobecně tvrdí. Šel tam pro Harryho. Jak jinak vysvětlit to, že Lily nabídl život za to, když mu vydá svého jediného syna na smrt? Ženě, jejíž původ ztělesňuje vše, co nenávidí. Proč by se ale o to malé dítě tak zajímal, aby byl ochoten přistoupit na něco takového? A ke všemu tam šel sám, což u něj byl velmi neobvyklý krok. Musel k tomu mít setsakra dobrý důvod a jediným vysvětlením je věštba.

Musel tušit, že je pro něj to dítě hrozbou.

Proč by se ale tedy potom namáhal dostat se nepozorovaně na odbor záhad, kde jsou uschované, mimo jiné, především věštby, kdyby to proroctví znal? Artur Weasley nezemřel žádnou náhodou. Překvapil Voldemortova mazlíčka při akci a zaplatil za to životem. A my mu můžeme jen děkovat, že se nakonec k věštbě nedostal.

Ale proč by se Voldemort toužil dostat do sálu věšteb, kdyby už ji znal? Existují jen tři možnosti – buď je jich o něm a Harrym víc a on zná jen jednu z nich, nebo je jen jedna, on zná jen její část, či ji zná celou, ale není si jistý, zdali správně, a tak se chce ujistit.

Ať je správná možnost kterákoliv z nich, ty odpověď znáš. A já se chci dozvědět její znění či všech, pokud je jich víc. Kdyby žádná věštba neexistovala, nikdy by ses až tolik nestaral o Harryho přežití.

Udivuje mne, že na tohle všechno doposud nepřišel nikdo další.“

Albus se na ni vážně podíval. „Ostatní nemají takový talent vidění jako ty,“ podotkl.

„Nejsem jediná, kdo má nadání na jasnovidectví. A to, že jsem draconius s tím nesouvisí. Spousta čarodějů má obdobné nadání jako já. Nemohu už však za to, že tady na škole učí jasnovidectví člověk tak neschopný, že je nedokáže nic naučit a nevzbudí v nich pro tento obor sebemenší zájem.

Ke všemu nejsem tak nadaná, jak si možná myslíš. Žádná věštba ze mě určitě nevypadne,“ upřesnila.

„Osoba, kterou obviňuješ z neschopnosti, je tou samou osobou, která vyřkla tu osudnou věštbu, jejíž obsah chceš znát,“ s jiskrou v očích prohodil Albus, a pak jeho úsměv povadl. „Dobře tedy, vzpomínka za vzpomínku,“ trochu zdráhavě pod tíhou Fiřina rozhodného pohledu přijal ten návrh.

„Ty první,“ vyzvala ho.

„Budiž,“ souhlasil, nijak nezaskočen její žádostí. Poznal ji už natolik dobře, aby se plně seznámil s její nedůvěřivostí. Mávl hůlkou a odhalil tak svou pečlivě ukrytou myslánku. Pak do ní převedl jednu ze svých vzpomínek a gestem naznačil, že se může jít podívat.

Fira k ní přistoupila a ponořila svou tvář do stříbřité tekutiny. Ještě předtím ovšem Albusovi hodila lahvičku se vzpomínkou. Staré ruce, očekávaje něco takového, ji pohotově zachytily.

Fira se po chvíli vynořila ven. Její tvář byla vážná. Postrádala předchozí jiskry hravosti, které tam při bedlivém zkoumání bylo možné spatřit.

„Harry má právo něco takového vědět. Musíš mu to říct,“ naléhala na Albuse vážným hlasem.

„Není připravený,“ namítl.

„Nikdy nebude připravený na něco takového. Není dítě, unese pravdu.“

„Dobře, uděláme výměnu – tajemství za tajemství,“ navrhl jí s lehkým úsměvem a jiskřičkami v očích.

„Není třeba, aby to věděl,“ namítla dobře odhadujíc, na co naráží. „Ta informace pro něj není nijak důležitá.“

„Myslíš? Stejně se to dozví, pokud už dávno něco netuší. Je to jen otázka času. Jak jsi sama řekla – není už dítě a má právo znát pravdu,“ vrátil jí její vlastní slova.

„Jak chceš. Zítra tady, jako vždy. Vezmu ho s sebou,“ naštvaně odsekla. Už v sobě více nedokázala skrývat nahromaděný vztek, který v ní rostl od okamžiku, kdy opustila myslánku. Otočila se na podpatku a s třísknutím dveří, větším než sama zamýšlela, opustila ředitelnu a seběhla schody netušíc Albusův spokojený výraz na tváři, který se mu po jejím odchodu rozhostil na tváři.

Fiřiny kroky však poté, co se za ní chrlič se skřípotem zavřel, nezamířily do jejích pokojů, nýbrž do sklepení. Měla toho akorát tak dost. Když Trelawneyová vyřkla slova té věštby, někdo ji  a Albuse za dveřmi poslouchal, dokud dotyčného nevyrušil někdo další a nevyhodil ho pryč. Sice vzpomínka postrádala informaci, kdo tím špehem byl, ale znala jednoho velmi dobrého kandidáta na tuto pozici. S tím, co se až do teď dozvěděla, byly ty finálně získané informace v ředitelně ty poslední, aby se jí mlhavý obraz minulosti zase o něco výrazněji zaostřil. Už však nehodlala déle čekat, její trpělivost byla u konce. Chtěla znát pravdu, spekulacím byl konec, a byla toho ochotna dosáhnout za každou cenu.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 11:31
ono je asi úplně jedno, kdo je ze Zmijozelu a kdo ne, protože a tady se to plně potvrzuje, záleží hlavně na tom,kdo jak používá zdravý rozum a logiku,( a to jsem pochopila, Fira chce aby v Bradavicích učili místo hloupého věštění). Vždyť i ředitel Brumbál je prý z Nebelvíru, a jak umí manipulovat s každým!
Citovat
0 #2 Lady Corten 2013-04-09 14:51
Cituji cim:
Firu by dozajista Moudrý klobouk zařadil do Zmiozelu - takhle zmanipulovat a obalamutit Draca! Úplně mi ho bylo líto :-) Fakt jsem zvědavá, co tím vším Fira sleduje. A ten konec! Fira si myslí, že s Brumbálem pěkně vyběhla a zdá se, že to bude opačně :-D Děkuju za kapitolu, moc se ti povedla ;-) :-)


Já Draca také litovala. Fira je zmijozel jak poleno. Brumbál a Fira hrají hru kdo s koho a vítězem je ten o němž si druhý myslí, že je poražen.
Děkuji za komentík. :lol:
Citovat
0 #1 cim 2013-02-19 23:11
Firu by dozajista Moudrý klobouk zařadil do Zmiozelu - takhle zmanipulovat a obalamutit Draca! Úplně mi ho bylo líto :-) Fakt jsem zvědavá, co tím vším Fira sleduje. A ten konec! Fira si myslí, že s Brumbálem pěkně vyběhla a zdá se, že to bude opačně :-D Děkuju za kapitolu, moc se ti povedla ;-) :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla