Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 13

 

 

Kapitola 13 - Temné Vánoce

 

Harry vstal se zářivým úsměvem na tváři. Za pár dní měly začít vánoční prázdniny a on se nemohl dočkat. Jeho první Vánoce se Siriusem. Byl nadšený a nejen z toho. Měl je strávit i s celou Weasleyovic rodinou, tedy krom Percyho, a dokonce i s Hermionou a Firou. Ta ovšem, ač to ani na okamžik nepřiznala, byla smutná. Měly to být první Vánoce, které nebude slavit se svou mamkou. Snažil se ji přesvědčit, že to určitě půjde nějak zařídit, aby se za ní do Norska dostala, ale ona to striktně odmítla s tím, že by to bylo až příliš zbytečné, riziko. Trochu ji nechápal, nicméně to nechal být. Tvrdila, že chce být s nimi a on proti tomu osobně nic neměl, ve skutečnosti ho spíš její volba mile potěšila.

Když se tak nad Firou zamýšlel, poslední týdny se mu zdála napjatá a postupně čím dál tím více odtažitá. Ze začátku si to pořádně neuvědomil a po té události na konci října s nitrobranou už vůbec ne, ale poté, co definitivně vychladl, mu to došlo. Ze začátku se bál, že se to stalo kvůli tomu, že ví o jeho orientaci, ale s blížícími se Vánocemi zjistil, že je to úplně kvůli něčemu jinému. Jen nevěděl, co to přesně bylo.

Měla tajemství. Tím si byl jistý. Trochu ho štvalo, že mu o něm neřekla, ale musel si přiznat, že se bál i důvodu, který jí k takovému to skrývání pravdy vedl.

Podezření, že se občas po nocích schází tajně s Brumbálem se mu před pár dny potvrdilo, když se jí rozhodl sledovat pomocí Pobertova plánku. Setkávali se. Ale proč?

Další záhadou mu byl Snape. Na začátku byly Snapeovy a Fiřiny oční souboje takřka šokující. Po pár dnech začal Snape Firu ignorovat. A skončilo to tím, že ho bez jediného slova začal nitrobranu učit společně s ní. Chovali se k sobě uctivě, dá-li se to tak říct, a moc spolu nekomunikovali, spíš vůbec - krom těch pár vět, co šly spočítat. Přesto však mezi nimi probíhalo něco zvláštního. Snape si Firu vždy bedlivě hlídal a nikdy se k ní neotočil zády. Bál se jí? Ne, spíš jí značně nevěřil. Ale proč? Co se tu dělo?

A pak tu byla Hermiona. Její zářijové rabování knihovny za účelem dozvědět se o dračím lidu skončilo tak nečekaně náhle, že to vzbuzovalo několik otazníků. Zprvu si pomyslel, že se konečně nasytila dostatečným počtem informací, ale dnes si byl jistý, že za tím bylo něco jiného. Na něco přišla, ale mlčela o tom jako hrob. Měla s tím Fira něco společného?

A jako velká tečka na závěr tu byl Malfoy. S postupem školního roku ta úlisná zmije pokukovala po Fiře čím dál tím častěji a myslela si, že si toho nikdo nevšiml. Proč to dělá? Neúmyslně Harrymu napověděl sám tím, jak se choval, když se oni dva s minimem svědků potkali, aniž by u toho byla Fira, což se sice moc často nestáhlo, ale pár případů tu bylo. Vždy se do něj navážel, ale mluvil jen o tom, kde má svou přítelkyni a jestli ho, takového ubožáka, konečně nechala plavat. Pokaždé mluvil tak neskonale naštvaně a urážlivě, ale kdo pořádně poslouchal, mohl si všimnout, že jen na Harryho adresu. Bavil se tím. Ta fretka se snad doopravdy do Firy zamilovala. Protože jinak si to jeho chování vysvětlit nedokázal.

Takže si to shrňme. Byl tu Brumbál, Snape a Hermiona a ti všichni na Firu něco věděli a mlčeli o tom. Co to má sakra znamenat? Bylo to snad něco, co i Fiře dělalo starosti?

„Už jdeš?“ houkl na Harryho Ron, čímž ho vytrhl ze zamyšlení a vrátil jeho zbloudilé myšlenky zpátky do reality.

„Jo,“ přislíbil černovlásek. Dobalil si rychle poslední věci, které dnes na vyučování potřeboval, a kvapně se připojil k zrzkovi už netrpělivě čekajícímu u dveří.

Zářivý usměv Harrymu však nečekaně vyprchal v půli schodů do společenské místnosti, kde blízko krbu čekal hlouček lidí tvořený z jejich vedoucí koleje, dvojčat, Ginny a Hermiony.

„Stalo se něco?“ zeptal se Ron starostlivě při pohledu na ně. Měl z toho špatný pocit.

„Pane Weasley, pane Pottere, následujte mě, prosím,“ vyzvala je profesorka a vydala se směrem k průchodu.

„Provedli jste něco?“ šeptem se zeptal zrzek svých starších sourozenců s předpokladem, že je ti dva dostali do nějakého hromadného maléru. Odpovědí mu však bylo dvojité rozhodné popření čehokoliv.

Harry se po průchodu obrazem rozhlédl. Fira tu však na ně jako obvykle nečekala, což mu na klidu v tu chvíli moc nepřidalo a začínal mít strach, vzhledem k vybraným osobám, jež McGonagallová kolem sebe shromáždila, že se dračí dívce něco ošklivého stalo.

Profesorka přeměňování postrádala jakýkoliv úsměv a tak cestou, kterou je evidentně vedla do ředitelny, stoupala nervozita a napětí u všech. Zastavila se až u dveří Brumbálovy kanceláře a nechala je vstoupit. Sama zůstala venku. V té době na ni však už byla upřena minimální pozornost.

V kanceláři se jim naskytl nečekaný pohled. Brumbál tam totiž na ně nečekal sám. Po boku mu stála Molly s uplakanýma očima, Charliem a Billem, kteří na tom nebyli o moc lépe než jejich matka.

„Děti,“ vypískla Molly a oči se jí zalily novými slzami. Rozběhla se k nim a objala první nejbližší osobu, kterou byla právě Ginny. Silně si jí přivinula na svou hruď. Nezmohla se, aby něco řekla, a tak se rozplakala ještě víc.

„Pojďte… ke mně… všichni,“ dokázala ze sebe mezi vzlyky dostat.

Její děti ji hromadně objaly.

„Vy také,“ pronesla s menšími obtížemi a pohlédla na Harryho s Hermionou, postávající nervózně kousek od nich.

K okamžiku, kdy se k rodině Weasleyových také přidali, Molly konečně sebrala dost sil říci to, co už chtěla na samém počátku.

„Tatínek zemřel.“

Jako by v místnosti rázem zavládlo hrobové ticho, a pak se do té doby zbývající suché páry očí také rozplakaly.

„Jak?“ nějak se nečekaně někomu podařilo ze sebe dostat.

„Zemřel na hadí kousnutí, když včera zůstal do noci v práci. Našli ho až ráno, ale to už bylo dávno pozdě,“ odpověděl Bill za svoji matku, která přes svůj neutuchající smutek a nezabírající lektvar na uklidnění nebyla schopná odpovědět.

„Nagini,“ hlesla Hermiona, které to okamžitě došlo.

Naprosté ticho jí bylo souhlasem.

Následující minuty v místnosti panovaly tiché vzlyky a smutné Fawkesovy truchlivé trylky.

Když se atmosféra trochu uklidnila, Brumbál si odkašlal a upoutal tak na sebe pozornost všech přítomných.“ Omlouvám se, ale nadešel čas se přesunout.“

Harry při té zprávě trochu nechápavě zamrkal. Obratem mu došlo, co tím starý muž asi myslí, když mluvil ke všem a ne jen k části, jíž se týkalo vyučování. Za jiných okolností by Harry byl nadšen, že uvidí svého kmotra nečekaně o pár dní dřív, ale za daných okolností byl na rozpacích, co si myslet a cítit.

„Harry, mohl by ses na toto, prosím, podívat?“ požádal ho ředitel a podal mladíkovi přeložený kousek papírku, na němž stálo – Grimmauldovo náměstí 12.

„Sirius ti to vysvětli,“ odvětil vědoucně stařec k zaskočenému mladíkovy, který nechápal, co to má znamenat.

„Naše věci…?“ chtěla zaprotestovat Hermiona, ale ředitel ji rukou zastavil.

„Už jsem požádal skřítky, aby vám zabalili. Pošlu je za vámi,“ ubezpečil ji.

Náhle Harrymu něco problesklo hlavou. „A Fira?“ obratem se zajímal.

„Už jsem jí informoval. Každou chvíli by se k nám měla připojit.“

„Tak, děti, jdeme,“ chopila se iniciativy Molly. „Adresu znáte, jen na začátku nezapomeňte říci kuchyně,“ dirigovala je a postupně všechny začala postrkovat směrem ke krbu.

V okamžiku, kdy už se část z nich stihla odletaxovat, se ozvalo zaklepání, a pak do místnosti po tichém vrznutí dveří vklouzla Fira.

„Právě včas,“ uvítal ji Brumbál a podal jí tentýž papírek, který před chvíli ukázal Harrymu.

Dívky si ho s lehkým kývnutím přečetla a postavila se jako poslední do řady.

Harry jí chtěl přivítat, ale to už na něj přišla řada a byl Molly strčen do krbu. S lehkou nervozitou, aby danou adresu nijak nezkomolil, se přesunul. Vypotácel se na druhém místě z krbu a dříve, než se stačil pořádně vzpamatovat a prohlédnout si, kde je, byl uvězněn v kmotrově objetí.

„Harry, tak rád tě vidím,“ nadšeně ho vítal.

„Já tebe taky,“ hlesl ve spleti emocí černovlásek a podvolil se na chvíli objetí. Zakrátko se však osvobodil a rozhlédl se po kuchyni. Krom nich dvou a Weasleyovic rodiny tu k jeho překvapení byli další, ale kromě svého profesora obrany ze třetího ročníku, postávajícího v rohu místnosti, nikoho dalšího neznal. Pln nadšení se vydal za ním, aby se s ním přivítal.

„Rád vás zase vidím, profesore Lupina,“ zdvořile pronesl a podal si s ním ruku, která byla vzápětí s úsměvem přijata.

V tu chvíli zahučel letax naposledy.

Remus se nadechl, aby něco řekl, ale nedostal k tomu už příležitost. Harry byl v ten moment odhozen stranou, zapotácel se a málem upadl, jak něco takového vůbec nečekal.

„Prašivý vlku, to bylo naposledy, co ses ho dotkl,“ zaburácela Fira a Harrymu okamžitě došlo, že ona byla tím důvodem, proč právě málem spadl.

Následné události proběhly stejně rychle jako Fiřino jednání hned po jejím příchodu.

Všichni přítomní ihned tasili své hůlky a kuchyní se začal ozývat křik.

Harrymu zprvu nedocházelo, co se děje, a jen oněměle sledoval rychle se měnící Fiřinu tvář i celé její tělo. Její hlava rychle nabyla dračích rysů, kůže zezelenala a pokryla se šupinami, vlasy se jí stáhly k páteři a srostly s ní a s nozder jí unikal dým, když na Remuse křičela svou zlověstnou výhružku.

Dříve, nežli se však stačilo stát něco dalšího, Charlie pohotově zareagoval. „Remusi, vypadni odtud,“ zavolal na ježícího se muže a zezadu se přitiskl na Firu a vší silou se jí pokoušel udržet na místě, ač si byl vědom toho, že kdyby došlo na nejhorší, nebylo v lidských silách ji zvládnout. Její dračí sílu nemohli přemoci a udržet na jednom místě ani všichni v místnosti, kdyby se draconiuska rozhodla dát do pohybu.

„Uklidni se, jen klid. On je přítel. Nikdy by mu neublížil,“ stále dokola jí opakoval do ucha.

A konečně Harrymu svitlo. Draconiusové do krve nenáviděli vlkodlaky. Proč mu to nedošlo dřív? Nikdy se na Fiřin osobní názor nezeptal.

„Harry, musíš odtud rychle vypadnout,“volal na svého kmotřence Sirius a snažil se ho za ruku vyvléci z místnosti.

„Musím zůstat a pomoci jí,“ rozhodně oznámil mladík a vyškubl se mu. Zahleděl se do těch dračích očí a z ničeho nic věděl, co dělat. „Firo poslouchej mě. Vnímej jen můj hlas. Vyčisti si mysl. Jsme tu jen my dva. Pouze my. Zpomal svůj dech. Sáhni po své magii a zesil svou nitrobranu,“ mluvil k ní, jako to dělal ona při jejich prvních meditacích. K jeho velké spokojenosti se zdálo, že ho poslouchala a řídila se jeho pokyny.

Dané situace využil Charlie. Obezřetně jí jednou rukou pustil, zašátral v kapse a vytáhl lahvičku s uklidňujícím lektvarem. Přiložil ji dívce k ústům, a zatímco Harry Firu naváděl, aby pila, nalil jí pomalu do úst obsah.

„Pij, je to uklidňující lektvar, pomůže ti,“ dokola ji ubezpečoval Harry.

K velké úlevě všech přítomných lektvar rychle zabral a Fira se začala vracet do své lidské podoby.

„Ztratila jsem nad sebou kontrolu,“ hlesla šokovaně Fira.

„To je v pořádku,“ snažil se ji dále uklidňovat Harry.

„Není!“ zprudka vykřikla. „Je to neodpustitelné. Málem jsem napadla tvého přítele a vážně tím ohrozila všechny přítomné,“ trvala si na svém. „Jen díky tobě a jemu,“ ukázala na zrzka za zády, „se nic nestalo.“

„Zažil jsem i horší chvíle. Tohle bylo ještě v pohodě,“ pronesl druhý nejstarší syn Molly. „Charlie Weasley, pracuji jako krotitel v Rumunské dračí rezervaci.“

„Fira Stoneová, hodně jsem už o tobě slyšela,“ odvětila mu a nabídla mu ruku.

Charlie neváhal, vzal její ruku lehce zespoda a chystal se ji políbit na hřbet ruky, ale Fira pohotově zareagovala a pevně mu ruku stiskla, čímž zastavila jeho úmysl.

Vše se odehrálo tak rychle, že to nikdo nepostřehl, tedy krom Harryho, který k nim stál v tu chvíli nejblíže.

„Potřebuji se nějaký čas o samotě věnovat meditacím. Mohl bys mě, prosím, dovést do mého pokoje?“ požádala Fira ryšavce před sebou.

„Jistě, pojď za mnou,“ ochotně přitakal a po kontrole, že se nikde za dveřmi nezdržuje Remus, se vydal s Firou do horní části domu.

Fira ve svém pokoji zůstala schovaná několik dní. Nevycházela ven, s nikým se nebavila. Jediný, kdo k ní mohl vstoupit, byl Charlie, který jí nosil jídlo.

Harry byl jejím chováním značně vyveden z míry. K mnoha otázkám, co už měl, přibyla další ohledně Charlieho. Ten také něco věděl? A pokud ano, kolik dalších lidí to ví? Pokud na to Hermiona přišla v knihovně, možná by on mohl také. A vzhledem k tomu, že se tu nacházela knihovna nezanedbatelné velikosti, mohl by v ní třeba o dračím lidu něco najít.

Dny do Vánoc se v pochmurném domě vlekly a byly stejně tak temné jako sám dům. S blížícím se pohřbem Artura Weasleyho se to ještě zhoršovalo. Na vánoční výzdobu nebylo ani pomyšlení, ale i tak se Molly postarala, aby se nikdo nenudil, a zahájila velký úklid celého domu. K Harryho nelibosti se tak do knihovny moc nedostal. Do postele se vždy večer dovlekl tak zbitý, že byl rád, že konečně leží.

Na třetí den před Vánoci připadl pohřeb. Harry, ač bojoval, seč mu síly stačily, Brumbála neoblomil a stejně jako Sirius byl donucen se posledního rozloučení z bezpečnostních důvodů neúčastnit. Zklamalo ho to a cítil se trochu ukřivděný a zahanbený, že tam nebude. Mollyino uklidňování, že by tomu Artur rozuměl a určitě by nechtěl, aby zbytečně riskoval, mu také moc nepomáhalo.

Na nic neměl náladu a po dvou hodinách strávených v knihovně byl i rozladěný z dalšího neúspěchu. O dračím lidu se skoro nic nového nedověděl.

Netušil, co dál. Sirius byl zalezlý ve svém pokoji s láhví ohnivé whisky a Fira obdobně jako předchozí dny ze svého pokoje nevystrčila ani nos.

Potuloval se po domě, až ho z nudy napadlo, že by se mohl trochu procvičit. Podívat se na něčí auru mu už nedělalo sebemenší problém, a tak ho Fira pomalu začala učit vnímat magii předmětů kolem sebe. Prozatím se v tomto směru žádného výraznějšího úspěchu nedočkal, takže nějaké cvičení nebylo až tak úplně k zahození, obzvláště když se v tomto domě válelo tolik věcí obsahujících magii.

Harry se začal soustředit a bedlivě se rozhlížel kolem sebe. Zprvu nic necítil, což ho nijak moc nepřekvapovalo, ale po čase, když se malými krůčky do jeho mysli vplížil zvláštní pocit, se mu oči rozšířily překvapením. Vnímal to, tolik věcí, tolik magie kolem. Nedokázal odhadnout, zdali byla bílá či temná, ale na tomto faktu mu právě moc nesešlo.

Postupně pročesával místnost za místností a obezřetně zkoumal vše, co našel. A nebylo toho málo. Tato činnost ho tak unesla, že nevnímal čas. Když byl s prvním patrem hotový, vydal se do přízemí. Sešel po schodech a najednou se zarazil u dvířek přístěnku pod schody. Bylo tam toho za nimi tolik, což bylo zvláštní, protože si byl stoprocentně jistý, že právě na tomto místě spí Krátura. A tam by toho tolik snad být nemělo, ne?

Ovládla ho zvědavost. Nezdálo se mu, že by byl protivný skřítek u sebe, a tak pomalu sáhl po klice a otevřel. Zastyděl se nad svým chováním, ale když už se do toho pustil, chtěl to dotáhnout do konce.

Hromada krámů uvnitř ho moc nepřekvapila, očima přes ně přejel, vnímaje jejich magii, a ustrnul. Něco zahlédl. Dál už se nijak neostýchal, natáhl se a našel to, co ho tak překvapilo. Předmět strčil do kapsy, rychle za sebou malá dvířka zavřel a tryskem utekl do svého pokoje. Zprudka se posadil na postel a ukořistěnou věc položil před sebe.

Byla z ní cítit silná magie, ale to nebylo tak šokující. Měla kolem sebe rudočernou auru. Předměty by kolem sebe neměly mít auru! Neexistovaly výjimky. Jen živé bytosti měly auru. Až tedy na tento záhadný předmět. Jak to bylo možné? Nebyl živý, neměl duši… Počkat! zarazil se. Duši, to slovo mu opakovaně znělo v hlavě. Mohl někdo schovat svou duši do předmětu? Bylo to možné?

Asi ano, jinak by neviděl to, co viděl. Nemohl tomu uvěřit. Snažil se to všemožně pochopit, když mu hlavou probleskla další myšlenka. Byla i ve Voldemortově deníku uschovaná jeho duše? Proto tehdy na odraženou smrtící kletbu nezemřel? Bylo to něco jako ti černokněžníci v mudlovských pohádkách, kteří měli ukryté srdce v nějaké truhličce, a tak bylo jejich tělo nesmrtelné a mohli zemřít jen tak, že někdo našel a probodl to srdce? Bylo Voldemortovo tělo jen pouhou prázdnou schránkou a svou duši ukrýval někde jinde? Ale pokud by to tak bylo, měl zemřít i s tím zničeným deníkem, ne? Mohla být v tom deníku jen část jeho duše?

Musel znát odpověď. Pokud to tak opravdu bylo, musel to Brumbálovi říct. Avšak zatím to byly pouhé spekulace. Jak zjistit pravdu?

Fira mu jednou vyprávěla, jak lze skombinovat umění nitrobrany a vidění aury. Ona to uměla a podle ní by to i on možná za pár let zvládl. Ale on si nemohl dovolit čekat několik let. Muselo to jít nějak udělat. Brumbál by to jistě dokázal, ale on neviděl deník, dokud nebyl zničen a ani Fira ho neviděla. To jen on a Ginny, a ta neměla o nitrobraně ani tušení.

Musel to zkusit. Bylo to jen na něm. Ale jak na to?

Zaktivoval svoji nitrobranu. Stále ji nedokázal trvale udržet, aniž by se na ni přímo nesoustředil. Vybral si vzpomínku a tu vyvolal. Byla to ta, kdy se s baziliščím zubem skláněl nad deníkem, a pak ho s rozmachem probodl.

Ta událost mu proběhla přímo před očima, a aniž by chtěl, následovala jí další z bezprostředních událostí.

Takhle by to nešlo. Chvíli přemýšlel, a pak se rozhodl něco zkusit. Svou nitrobranu začal smršťovat, až obklopovala pouze tu jedinou vzpomínku. K jeho milému překvapení byla tak pevně uchycená, že po ponoření dovnitř dokázal vnímat jen ji. Tím však jeho problém nekončil. Sice se mu dokola stále odehrávala jen ona jediná vzpomínka, ale stále neviděl vůbec žádnou auru - ani deníku, ani Ginny ležící poblíž, což byl znak toho, že doposud neuspěl. Snažil se na ni dívat jako nezúčastněný pozorovatel a nutil svou magii, aby mu odhalila její auru, ale pořád nic. Zkoušel to stále dokola.

Ani netušil jak dlouho tak činí, ale pomalu začínal být zoufalý.

Z náhlého popudu emocí se na jednoho z nich snažil podívat ze všech sil, co měl, s čistou spontánností. A pak se to stalo. Na krátkou chvíli to spatřil. Okolo Ginny se objevila skomírající aura. Prudce otočil hlavu ke svému mladému já a deníku, ale nestihl to. Bylo to pryč a on si nebyl jist, jestli něco viděl nebo ne. Pokoušel se to celé zopakovat stále dokola, ale byl neúspěšný.

Zoufale zaúpěl. Kéž by to celé šlo zastavit, přetočit zpátky jako video a podívat se na to zpomaleně znovu.

Harrymu se rozzářily oči. Uvolnil dosavadní nitrobranu a uvěznil v ní namísto toho tu vzpomínku, ve které uspěl. Pevně jí uzamkl, a pak ji nitrobranou pomalými krůčky začal ořezávat, až mu zbyl jediný obraz. To rychle probliknutí, než se vše rozpadlo. Bylo to tak rychlé, že jeho mozek tu informaci v tak krátkém čase nebyl schopen zpracovat.

Ten jediný obrázek před rozplynutím mu ukázal to, co hledal. Deník měl kolem sebe doopravdy auru, ale nebyla ledajaká, byla úplně stejná jako ta, co právě viděl kolem přívěsku, který ležel před ním na posteli.

Zprudka se vrátil do reality. Oči měl rozšířené šokem. Popadl přívěsek a vyběhl z ložnice. Na okamžik zaváhal za kým jít, zdali za Firou či Siriusem, ale pak si jako první zvolil svou kamarádku. Nezatěžoval se klepáním, do jejího pokoje vtrhnul s prudkostí uragánu, ale místnost byla nečekaně prázdná. Zamířil tedy k Siriusovi, ale ani ten u sebe nebyl. Zoufale seběhl tedy do prvního patra, kde se zarazil. Kam dál?

K uším mu dolehl vzdálený smích. Běžel za ním. Vycházel z nedalekého salónku. Jen co se do něj dostal, naskytl se mu nečekaný pohled. Nad šálkem čaj seděla Fira s Ronem a Hermionou, ještě oblečených v tom, v čem byli na pohřbu, a zvesela s nimi o něčem hovořila.

„Harry, děje se něco?“ zeptal se starostlivě Hermiona, které neušel způsob jeho příchodu, jako jediné sedící ke dveřím čelem.

Harry se nezatěžoval odpovědí a Fiře strčil do ruky medailon. „Podívej se na něj.“

Dračí dívka se ho obratem pokusila otevřít, ale neuspěla. Pohlédla na hadí motiv, a pak, k Harrymu velkému zděšení zasyčela stejně, jako když se bavila se svým hadem. Překvapený Harry nestačil včas nijak zareagovat. Medailon se s lupnutím otevřel a mlhavý opar se z něj vyvalil ven a začal se formovat do tvaru tváře, kterou Harry dobře poznával. Vypadala trochu starší než v případě deníku, nicméně se nedala splést.

Hermiona následně zareagoval nejpohotověji. Přiskočila k Fiře a o pohotově přívěsek zavřela.

„Co to bylo?“ vysoukal nechápavě ze sebe Ron.

„Voldemort,“ hlesl Harry. Na nic delšího se nezmohl.

Hermiona lapala po dechu.

„Jak ses k tomu dostal?“ zeptala se věcně Fira.

„Našel jsem ho tady v Kráturově přístěnku pod schody. Cvičil jsem, a tak jsem kolem něj zahlédl auru. Zprvu mi to nedocházelo, ale pak… Existovalo jediné vysvětlení. Díky tomu mě napadlo, jestli ten deník Voldemorta neměl také kolem sebe auru. Meditoval jsem a pokoušel jsem se na ten deník ve vzpomínkách podívat. A dokázal jsem to. V tom deníku byla opravdu část jeho duše. A nejenom to, ta aura byla stejná jako v tom přívěsku. On uschoval části své duše do předmětů. Proto tehdy na tu odraženou avadu nezemřel,“ hrdě jim oznámil své zjištění.

Nastala minuta ticha, při níž se snažili všechny informace vstřebat.

Jako první prolomila ticho Hermiona. „Tebe nebolí jizva,“ vypískal překvapeně.

„Ne,“ připustil stejně překvapeně. Ani mu to samému nedošlo, kdyby na tuto skutečnost neupozornila. „Od té nehody s Dennisem mě nezabolela ani jednou. Ani se mi o Voldemortovi už nezdálo,“ zauvažoval nahlas.

Tentokráte zalapala po dechu Fira. „Tebe dřív blízko něj bolela jizva?“

„Jo, Brumbál mi říkal, že je to proto, že je mezi námi nějaké spojení,“ vysvětlil jí s lehkým překvapením. Řekl jí toho tolik, ale na tohle zapomněl.

„A od toho bodnutí nic,“ dodala za něj.

Harry přitakal.

„Ach můj bože, proč mi to nedošlo dřív,“ zaúpěla Fira. „Nemohl jsi ztratit něco, co jsi nikdy neměl,“ zoufala si a schovala svou tvář v dlaních.

Harry na ni zkoprněle hleděl.

Fira k němu vzápětí vzhlédla. „Hadí jazyk,“ pronesla na vysvětlenou.

Tou nápovědou Harrymu začalo také všechno docházet.

„Musel jsi mít v sobě část jeho duše. Určitě jí do tebe neschoval úmyslně. Kdo by to dělal? Byl jsi jeho nepřítel, chtěl tě zabít. Ale nějak se to stalo. Proto jsi dokázal mluvit hadím jazykem. Byl jsi žijící viteál. To je předmět, který v sobě má část něčí duše. Lze utvořit jen tou nejtemnější magií. Je nutné někoho zabít, abys ho vytvořil. Viteál slouží jako prostředek napomáhající nesmrtelnosti.

Když jsem hledala v rodinné knihovně, abych zjistila, jak jsi o hadí jazyk mohl tak náhle přijít, tak jsem i ze zoufalství zabrousila i do knih s temnou magií a našla o viteálech zmínku. Ani mě nenapadlo, že je to tvůj případ, jelikož živý viteál je černokněžníkovi na nic. Když dotyčný zemře, přejde s ním na druhý břeh i část jeho duše. Takže je to celé velmi nepraktické.

Jen opravdový blázen by se namáhal stvořit něco takového. Muselo se to stát omylem, ale stalo se.

Jeho přítomnost se v tobě projevovala jen málo, jelikož krevní ochrana matky tě před ním musela chránit zevnitř. Možná jen díky tomu tvou dětskou nedovyvinutou mysl nedokázal ovládnout. Asi i proto se zvenčí zdála tak slabá i před tím turnajem. Byla silná dost, jen to nebylo vidět. Tehdy jsi o ni nepřišel kvůli Dudleymu, jak jsem si myslela, ale proto, že byl důvod jejího setrvávání pryč.

Dvě duše v jednom těle není stabilní systém. Když jsi zemřel, obě duše tělo opustily. Když jsem tě oživila, vrátil se do těla jen ta tvá, protože na rozdíl od té Voldemortovy byla s tělem úzce spjatá, a tak tu krátkou smrt jeho část duše nedokázal překonat, neměl to silné pouto s tělem, které by ho k němu vázalo. Zastavením srdce pouto prasklo a viteál byl zničen,“ uvažovala nahlas.

„Brumbál to věděl. Musel vědět, že je ve mně,“ hlesl rozzuřeně Harry. Při Fiřiných slovech si byl najednou tímto nepodloženým faktem nějak jist.

„Netuším, jestli je to pravda, ale je to pravděpodobné,“ přitakala Fira.

Harry rozzlobeně shrábl medailon. „Jdu za ním,“ oznámil zlostně.

„Počkej, v kuchyni právě probíhá schůze Řádu,“ pokusila se ho Hermiona zadržet.

„Tím líp,“ temně odvětil a vyrazil dolů. Fira ho s Hermionou pohotově následovala. Ron trochu nestíhal jejich myšlenkové pochody, a tak tomu celému moc nerozuměl, ale kvapně je i tak následoval. Tohle si nemohl nechat ujít.

Harry s prásknutím dveří vtrhl do kuchyně. Dosavadní hovor utichl.

„Harry!“ vykřikl káravě Sirius. Jestli se ho pak chtěl zeptat, co to má znamenat, nedostal už příležitost.

„Jak dlouho jste to věděl?“ vzteklý Harry obvinil Brumbála a zabodl se do něj pohledem.

Stařík se nadechl, aby něco řekl, ale to už chlapec-který-přežil mluvil dál.

„Ať jste měl jakýkoliv plán, nevyšel vám. Už nejsem jedním z Voldemortových viteálů. A víte proč? Povím vám to. Stalo se to v ten den, co mě ten mudla bodnul. Neproběhlo to úplně tak, jak jsem vám tvrdil. Nezmínil jsem se o tom, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Technicky vzato jsem zemřel a Fira mě vrátila zpátky k životu, když mé srdce opět dokázala rozeběhnout. Má duše se do těla vrátila, na rozdíl od té jeho. Ten mudla mi svým činem prokázal větší laskavost, než by kdy kdo hádal. Zajímá vás, jak to všechno vím? Nepřišel jsem tehdy nejen o krevní ochranu ale i o hadí jazyk. Spojení zaniklo. Už mě kvůli Voldemortovi nebolí jizva. A teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu, jak jsem to všechno zjistil a dal si to dohromady?“ vykřikl a přívěsek, který do té doby pevně svíral v ruce, hodil prudce na stůl a rozbil jím Brumbálovu sklenici. Stařec se ani nepohnul. „Našel jsem dnes toto. A hádejte kde? Tady v přístěnku pod schody. Věděl jste, že jsem jeho viteál a nic jste neřekl. Nic jste neudělal. Co jste plánoval? Zabít mě, až se vám to bude hodit? Kolik viteálů Voldemort stvořil? Kolik jich musíme najít a zničit, abychom ho zabili jednou pro vždy?“ ochraptělým hlasem zakončil svůj monolog.

Pomněnkové oči posmutněly. „Nevím,“ přiznal pod tíhou chlapcova rozzuřeného pohledu.

„Koukejte to rychle zjistit!“ štěkl Harry. Prudce se otočil na patě a v doprovodu svých přátel, vypochodoval hrdě z místnosti.

Ani nebyl pořádně pryč a všichni přítomní členové řádu se vzpamatovali a se silnými emocemi se sesypali na Brumbále se svými otázkami.

Následující dny se Brumbál snažil si s Harrym o tom všem promluvit, ale mladík všechny jeho pokusy zdařile mařil.

A přišel Štědrý den. Ač Harry dostal přehršel krásných dárků, tím nejkrásnějším ze všech však byla štědrovečerní večeře. A to nejen proto, že při ní byl se Siriusem, s Ronem a celou jeho rodinou (tedy krom Percyho a Arthura, s jehož ztrátou se zatím nikdo z nich pořádně nevyrovnal), Hermionou, ale i s Firou, která za poslední tři dny vycházela čím dál tím častěji ze svého pokoje, a Remusem. Když ty dva viděl sedět u jednoho stolu, připomínalo mu to rozhovor, který se odehrál večer po příchodu do Siriusova domu a Remus se ho pokoušel uklidnit po té události s Firou.

 

„Harry nic si z toho nedělej. Není to tvoje vina,“ snažil se ho Remus uklidnit, jak nejlépe uměl.

„Netušil jsem, že tu budete. Mělo mě to napadnout. Měl jsem jí varovat. Říkala mi, jak draconiusové vlkodlaky nenávidí,“ nešťastně hlesl. Celé ho to mrzelo. To se nemělo stát. „Bál jsem se o vás,“ zarmouceně přiznal pod tíhou opožděně doléhajících emocí.

„Nikomu se nic nestalo, tak se tím netrap.“

„Ale mohlo,“ trval si na svém Harry.

„Harry, nenávist mezi dračím lidem a vlkodlaky je velká. A je tomu tak už od našich počátků. Není nic, co bys s tím mohl udělat,“ snažil se ho konejšit. Mladíkovy nešťastné zelené oči plné bezmoci ho přiměly přece jen pokračovat dál. „Ta nenávist není jednostranná. Stejně jako oni nenávidí nás a já musím objektivně přiznat, že na rozdíl od nás k tomu mají i ten oprávněný důvod, i my máme k nim stejný postoj. Nikdy se za celou naši společnou historii nestalo, aby vlkodlak a draconius byli společně v jednom domě a nešli si po krku, natož aby společně zasedli k jednomu stolu.“

Harry pod tíhou těchto slov trochu zjihnul. „Ale ty jsi nad sebou neztratil kontrolu,“ podotkl.

„Co ty víš,“ přiznal mu upřímně. „Kdyby nebylo Tonksové, nevím, co bych udělal.“

„Snažíš se. Jsi tu a mluvíš s námi. Ona se však zabarikádovala v pokoji,“ rozhořčeně upozornil.

„Pokouší se s tím vším vyrovnat. Stále tu je, stejně jako já. A to, že si nejdeme po krku, a že nás od sebe dělí jen pár zdí, takže jeden o druhém moc dobře víme, je sám o sobě velký úspěch,“ konejšivě mluvil.

Harry se na něj překvapeně podíval a Remus zvážněl. „Víš, draconiusové si ze všeho nejvíc na sobě cení své sebekontroly. To, co se Fiře stalo, by její lid, kdyby na to přišel, jen tak bez následků nepřešel, protože se to stalo v přítomnosti mnoha kouzelníků, a co je hlavní, i nevinných dětí. Pokud se o té události dračí lid dozví, ztratí před nimi Fira svou čest, a to je věc, bez které by jen tak nějaký draconius nedokázal žít. Fira právě bojuje sama se sebou, se svým svědomím, a snaží ses tím, co udělala, vyrovnat a naučit se s tím žít a jít dál. Dej jí čas. Až se z toho dostane, opustí ten pokoj a připojí se k nám.“

 

Měl pravdu. Fira se po pár dnech vzpamatovala a vyšla ven. A teď ti dva po pár dnech seděli u jednoho stolu a spořádaně jedli. Harry Remusovi plně důvěřoval v tom, co mu tehdy řekl, a tak tušil, že se před ním právě odehrává jeden malý zázrak. Sice každý z nich byl na jedné straně stolu tak, aby od sebe byli co nejdál a jedli jen z mís, kterých se ten druhý ani nedotkl, ale i tak to bylo více než dost.

Aby se neodehrála nějaká nečekaná událost, Tonksová neustále upoutávala Remusovu pozornost a on zase Fiřinu. Tento krok se ukázal jako velmi úspěšný, a tak večeře proběhla v nečekaně veselé a příjemné náladě bez jediné vrásky.

Dalším příjemným překvapením pro Harryho bylo to, že se ti dva setkávali náhodně u jídla i následující dny a nic se nestalo. Tedy krom občasných zabijáckých pohledů, co si vyměňovali.

Jediné, co se Harrymu trochu nelíbilo, byla pokračující soukromá setkání Firy a Charlieho v jejím pokoji. Nežárlil na ně, to ne. Byl si stoprocentně jistý, ač neměl žádný důkaz, že mezi nimi nic není. Bylo za tím něco jiného. Stále mu vrtalo v hlavě to, jak se Charlie po jejich vzájemném představení pokusil políbit její ruku, jako by byla nějaká šlechtična. Proč to chtěl udělat? Odpověď, jako obvykle neznal, a nevypadalo to, že by na to hned tak přišel.

Další věcí, co mu nedávala spát, byla ta, že od chvíle, co Fira opustila po své dobrovolné karanténě pokoj, byly její oči jiné, chladnější, odtažitější. Vypadalo to, jako by ten pokoj opustil úplně jiný člověk a nezdálo se, že by se to nějak mělo v blízké době změnit a vrátit do původního stavu.

Komentáře   

0 #5 sisi 2016-12-22 11:14
díky za další kapitolu, jsem zvědavá jak konipásek,jak se děj dále vyvine.
Citovat
0 #4 Lady Corten 2013-04-09 14:44
Cituji Patoložka:
Wau, smrt Arthura pro mě byla docela šok, ovšem, kdyby Harry neměl to vidění, tak by to asi v kánonu dopadlo stejně... Moc se mi líbilo, jak Harry hledal po domě a jak našel viterál a samozřejmě zlatý hřeb večera - když seřval Brumbála. To se často nestává:-) Trochu mě jen mrzí chování Firy, a přitom jí Harry nic neudělal, spíš naopak ona jemu, jenže ta holka má víc tajemství než hrad v Karpatech:-) Jsem zvědavá:-)
Díky za další kapitolu!


JJ, žádné vidění, žádná záchrana, tak to vidím já. Psaní seřvání Brumbála jsem si osobně velmi vychutnala.Fira je velmi tajemná, ale pomalu se blíží čas a bude něco prozrazeno.
Já zase děkuji za komentík. :-)
Citovat
0 #3 Lady Corten 2013-04-09 14:41
Cituji cim:
Smrt pana Weaseyho mě mrzí :sad: na druhou stranu Harrymu se podařilo najít viteál a to je dobře :-)
V kapitole se objevilo spoustu otázek, tak jsem moc zvědavá, až je budeš odhalovat :-)


Smrt Artura byla nevyhnutelná, ale nutná. Otázky budou zodpovězeny postupně a brzy. :-)
Děkuji za komentík.
Citovat
0 #2 Patoložka 2013-02-14 18:01
Wau, smrt Arthura pro mě byla docela šok, ovšem, kdyby Harry neměl to vidění, tak by to asi v kánonu dopadlo stejně... Moc se mi líbilo, jak Harry hledal po domě a jak našel viterál a samozřejmě zlatý hřeb večera - když seřval Brumbála. To se často nestává:-) Trochu mě jen mrzí chování Firy, a přitom jí Harry nic neudělal, spíš naopak ona jemu, jenže ta holka má víc tajemství než hrad v Karpatech:-) Jsem zvědavá:-)
Díky za další kapitolu!
Citovat
0 #1 cim 2013-02-12 00:20
Smrt pana Weaseyho mě mrzí :sad: na druhou stranu Harrymu se podařilo najít viteál a to je dobře :-)
V kapitole se objevilo spoustu otázek, tak jsem moc zvědavá, až je budeš odhalovat :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla