Harry Potter a Dračí lid - Kapitola 10

 

Kapitola 10 - Školní trest

 

Ráno bylo pro Harryho velmi těžké a Ron s Hermionou na tom nebyli o moc lépe. Na snídani se jim podařilo dorazit ve stavu polospánku a ani po jídle to nebylo o moc lepší. Z nastalé letargie je dokázal dostat až školní rozvrh.

„První hodina Lektvary. Co jsme komu udělali?“ nešťastně zaúpěl Ron.

„Já bych se být tebou spíše děsila té druhé,“ zkonstatovala z ničeho nic za jeho zády Fira.

Zrzek sebou zaskočením cuknul, vůbec nepostřehl, jak přišla.

Harry se nespokojeně zakřenil. Také měl takovýto pocit po tom včerejším projevu Umbridgeové. Štvalo ho, že bude jejich profesor obrany opět další rok nanic.

„To se ještě uvidí. Pojďme, ať nepřijdeme hned první den pozdě,“ ukončila tuto debatu Hermiona, která právě po Fiře vypadala z nich všech nejčileji.

Harry měl podezření, že jeho dračí kamarádka nehrála fér a ráno si vzala lektvar na povzbuzení. Ale raději se jí rozhodl neptat, stejně jako zamítl rychle myšlenku, že by jí o lektvar také nepožádal. Představa první hodiny se Snapem ho dokázala dostatečně vzpamatovat.

„Máme ještě čas,“ namítl Ron, nicméně se stejně s ostatními už dobrovolně zvedal.

Na hodinu dorazili nakonec tak akorát. Ron se po strategické krátké úvaze a omluvě svému příteli posadil do lavice s Hermionou. Harry tak zaujal místo v lavici, nacházející se hned za jeho dvěma přáteli, sám. Fira se opřela o zeď kousek ode dveří a s úsměvem čekala, co přijde.

Se zvoněním Snape vlétl do třídy, u katedry se zastavil a nebezpečným pohledem sjel všechny přítomné ve třídě.

„Tento rok vás čekají NKÚ. Je nejvyšší čas, abyste se sebou konečně začali něco dělat. Pochybuji, že někteří z vás mají vůbec nějakou šanci v tomto krásném a náročném oboru uspět. Pokusím se však, aby těchto zkrachovanců bylo co nejméně. Na oplátku od vás očekávám vzorné vypracovávaní úkolů dle mých pokynů a přípravu na každou hodinu. Vaše tupost a lenost nebude už letos více tolerována,“ pronesl výhružně, a pak se ušklíbl. Jeho temné oči se zasekly na jediné osobě.

Harry polkl. Tušil, co přijde a nemýlil se. Ten bastard si to namířil přímo k němu.

„A teď si některé z vás vyzkouším, jestli jste vůbec něco ve svých tupých hlavách přes prázdniny udrželi.“ Shlédl dolů. „Pane Pottere, řekněte mi, jaké přísady se užívají do Kostirostu?“

Harry se pro sebe vnitřně, spokojeně, ušklíbl. Toto byla vcelku lehké otázka. „Na přípravu Kostirostu je potřeba…“ nestačil doříct. Snape mu ihned skočil do řeči a nedal mu žádnou příležitost odpovědět.

„Nevíte? Tak jinak. Buďte tak hodný a prozraďte, prosím, třídě postup při přípravě Dokrvujícího lektvaru.“ Harry se stihl akorát tak nadechnou a Snape už opět mluvil. „Tady si někdo myslí, že je dostatečně slavný na to, aby se během prázdnit neobtěžoval učit,“ vysmíval se mu.

To už Harry nevydržel. V koutku své duše tušil, že to Snape všechno dělá kvůli tomu trestu, ale i tak mu nic v přívalu vzteku nedokázalo zabránit. Dříve, než si to uvědomil, pobouřeně na něj vykřikl. „Učil jsem se, ale to byste mi musel nechat možnost vám odpovědět!“

„Deset bodu z Nebelvíru, pane Pottere. Takto se ke mně chovat nebudete. Uděluji vám školní trest. Po hodině tu zůstaňte. Domluvíme se, kdy si ho odpykáte,“ pronesl triumfálně. V očích se mu škodolibě blýskalo.

V Harrym to jen bublalo. Pouze silou své vůle se mu podařilo se zadržet. Potřeboval, abych dostal trest, opakoval si v duchu a své rty držel křečovitě zavřené ve snaze na Snapea nevykřiknout, jaký je to bastard.

„Dnes mi každý z vás samostatně připraví lektvar na nevolnost. Jestli uslyším někoho mluvit, připojí se k panu Potterovi při školním trestu,“ oznámil lektvarista třídě a přemístil se ke katedře, kde se usadil a bedlivě sledoval splašené pobíhání studentů po třídě.

Harry si chvíli počkal, až se trochu u skříně s přísadami uvolnilo místo, než tam jako jeden z posledních také vyrazil. Když se vrátil, zavřel oči a několikrát se dlouze nadechl, jako při večerních meditacích s Firou. K jeho milému překvapení se mu podařilo uklidnit. S klidem a rozvahou začal vařit. Krom svého lektvaru nevnímal nic jiného. Nepospíchal a systematicky dělal vše, co se o prázdninách od Firy naučil. Ještě ti ukážu Snape, pomyslel si Harry s uspokojením.

Fira to vše ze svého místa s potěšením sledovala. Minuty plynuly a ve třídě stále panovalo hrobové ticho. Každý ze studentů byl zahleděný do svého kotlíku a jen málokdo z nich věnoval větší pozornost ostatním. Jeden z takovýchto studentů Firu upoutal. Byl to zmijozel a podle blonďaté hlavy a Harryho barvitého vyprávění odhadovala, že jde o Draca Malfoye. Podle informací, jež měla, věděla, že se rozhodně od ostatních nesnaží odkoukávat postup, na to byl až moc dobrý student, aby něco takového při první hodině svého oblíbeného předmětu riskoval.

Nemusela čekat dlouho. Zhruba o tři minuty později se odhodlal k akci zkazit dobrý výsledek lektvaru jednoho ze svých spolužáků, kterým nebyl nikdo jiný než Harry, jenž seděl přes uličku hned vedle něj. Možná, kdyby šlo o jakýkoliv jiný lektvar, tak by to nechala být, ale u tohoto měla velký osobní zájem na tom, by byl na konci hodiny odevzdán více než v uspokojivém stavu. Přece jen, v tomto případě šlo i o její čest.

Bez váhání se částečně přeměnila. Její oči se změnily na dračí, ústa se protáhla a zuby se jí změnily do podoby dravce. V okamžiku, kdy byla přísada v polovině svého letu, vyšlehla malý ohnivý plamen a na místě ji spálila. Kolmo k zemi se snesla malá hromádka popela.

Tato událost nezůstal nepovšimnuta. Všichni ve třídě, ať už v tu chvíli dělali cokoliv, se na jeden povel otočili tím směrem. Fiřiny změněné podoby si ihned povšimli. Třídou prolétlo hromadné, šokované zajíknutí.

„Pane Malfoyi, dávejte si, prosím, příště při krájení větší pozor na své přísady. Jedna vám odlétla a málem zničila lektvar vašeho spolužáka,“ pronesla Fira k mladému aristokratovi, který po ní házel naštvané pohledy, zatímco se její tvář vracela pomalu do své původní podoby.

Jen, co domluvila, ozvalo se vedle Malfoye přidušené, krátké zachichotání.

Fira se zaměřila směrem, odkud to vzešlo a náhodně vybrala jedno ze dvou jmen goril, co od Harryho znala a suše zkonstatovala. „Pane Goyle, já být vámi, tak se moc nesměju. Ty listy měli být na drobno nakrájeny a ne rozmašírovány. Jestli máte v plánu tu vaší kaši dát do kotlíku všechnu, co jste si tak hezky připravil, udělejte to, prosím, až po hodině, až tu v učebně nikdo nebude. Nikdo z nás tu není zvědavý na tu komplikovanou sebevraždu, co si chystáte.“

Třídou se ozval smích pocházející od všech nebelvírských.

Fiřina tvář zvážněla. „Pane Longbottome, je mi líto, ale musím vás upozornit na to samé,“ podotkla, ač se jí vnitřně moc nelíbilo, že něco takového musí říci na adresu z jednoho Harryho přátel, ale pokud nechtěla, aby se tu něco stalo a Snape nejevil zájem, že by se chystal zasáhnout, neměla na vybranou.

Neville nešťastně sklopil hlavu a jeho ruce se ještě více roztřásly, než tomu bylo doteď.

„Pane Logbottome deset bodů z Nebelvíru za vaši neschopnost a ohrožování vašich spolužáků,“ vložil se do toho Snape a nechal zmizet přísady i rozdělaný lektvar.

Jedna-jedna. Chceš válku? Máš ji mít, pomyslela si draconiuska a šlehla po profesorovi pohledem. Ten se na ni triumfálně ušklíbl, odvrátil se od ní a dál ji začal ignorovat.

Zbytek hodiny už proběhl v klidu bez dalších incidentů., nepočítalo-li se hromadné překvapení třídy, když Harry odnesl Snapeovi na oznámkování vynikající lektvar, kterému se nedalo nic sebemenšího vytknout, a tak nezbývala profesorovi jiná možnost, než mu neochotně dát vynikající známku.

Jako další z hodin byla na řadě Obrana. Přišla mnohem dřív, než by si kdejaký nebelvírský student přál, a jedinou útěchou snad bylo to, že nebyli spojeni se Zmijozelem.

Zvonění se blížilo, a tak se Fira jako minulou hodinu postavila poblíž dveří. Okamžitě poté, co tak učinila, přišla Umbidgeová do třídy s tím svým falešným, zářivým úsměvem.

„Co tu děláte! Okamžitě vypadněte z mé třídy!“ nevydržela to a zakřičela na ni tím svým pisklavým hlasem.

„Jsem tu, protože tu musím být, a rozhodně nemám v žádném úmyslu odtud odcházet,“ klidným hlasem odpověděla Fira, nechala své oči změnit na dračí a upřeně se na ni podívala.

Umbridgeová zbledla. Na její tváři bylo patrné, že vnitřně velmi zuří. Po pár vteřinách však nad sebou zvítězila a znovu se její rty roztáhly do širokého úsměvu. Oči sklonila více na studenty, ve snaze dělat, že tu krom ní a její třídy tu nikdo další není. Začala mluvit a na její řeči bylo patrné, že to má pečlivě nacvičené.

Třída bedlivě naslouchala každému jejímu slovu a čekala, co přijde. Fiřina špatná předtucha, že to tu spěje k velkému průšvihu, se začala naplňovat v okamžiku, kdy ta růžová ježibaba dala všem ministerstvem schválenou knihu obrany a Hermiona zvedla svou ruku s otázkou.

„A co používání obranných kouzel?“

„Používání kouzel? Při mých hodinách nepotřebujete používat kouzla,“ odpověděla jí způsobem, jako by vysvětlovala něco úplně zřejmého malému, nechápavému dítěti, co je rádo, že se vůbec naučilo chodit.

„Nebudeme vůbec kouzlit?“ překvapeně se zeptal Ron, aniž by se obtěžoval zvednout ruku.

„Budete se učit o obraných kouzlech, ale bezpečně a bez rizika,“ dostalo se mu odpovědi a Fiře bylo hned jasné, že se do toho Harry vloží. A nemýlila se.

„A k čemu nám to bude? Když nás někdo napadne, je v tom riziko!“ logicky, věcně podotkl Harry, aniž by se také přihlásil. Měl pravdu, ale na tom té růžové příšeře stejně nezáleželo. Žila ve svém vlastní svět, ve kterém vždy měla svou absolutní pravdu, a co bylo v rozkolu s touto realitou, jednoduše neexistovalo.

„Studenti v mých hodinách se přihlásí, než promluví,“ vypískla pobouřeně, pak se trochu uklidnila a mluvila dál. „Ministerstvo je toho názoru, že stačí teoretická znalost, abyste složili zkoušku. Což je koneckonců cílem vaší snahy.“

Fira v duchu zasténala. Toto byla voda na Harryho mlýn. Zauvažovala, že by k němu telepaticky promluvila a pokusila se ho přesvědčit, aby mlčel, ale tušila, že by ji stejně neposlechl.

„A jak nás teorie připraví na to, co nás čeká venku?“ prohlásil Harry

„Tam vás nic nečeká, můj milý. Kdopak by chtěl napadnout děti, jako jste vy?“ odvětila mu tónem, jako by opravdu mluvila s malým dítětem.

To Harryho ještě více vydráždilo. „Hm, nevím, třeba lord Voldemort?“ navrhl.

Ve třídě zavládlo dlouhé ticho.

„Sdělím vám nyní jednu věc,“ tiše jako první promluvila Umbridgeová. „Bylo vám řečeno, že jistý černokněžník se opět pohybuje mezi námi, ale to je veliká lež.“

„Není to lež! Viděl jsem ho a bojoval s ním!“ vykřikl naštvaně Harry.

„Budete po škole, pane Pottere!“ vypískla profesorka a vrhla po něm pohled, díky němuž náhle Fira nabyla přesvědčení, že o přesně o tohle té ženské celou dobu šlo.

„Podle vás Cedrik Diggory zemřel jen sám od sebe?“ dotěrně se jí zeptal chlapec-který přežil.

„Jeho smrt byla velmi tragická nehoda,“ trvala si na svém.

Fira v ten moment nabyla dojmu, že pokud do té doby chtěla všechny přesvědčit o tom, že Voldemortův návrat je jen velkou lží, tak právě teď si to celé zkazila. Tváře přítomných náhle zvážněly a zamyslely se. Ti, co do té doby nevěděli, na jakou stranu se mají přiklonit, začali nenápadně pomalu přecházet na Harryho pravdu. Fira tak musela uznat, že možná přece jen od Harryho nebylo špatně se takto veřejně profesorce Umbridgeové postavit.

„Byla to vražda! Zabil ho Voldemort a vy to víte!“ naštvaně ji s křikem obvinil.

„Tak dost! Dost. Po vyučování, pane Pottere, v mém kabinetu,“ utnula rázně tuto debatu Umbridgeová a dala třídě za úkol, aby si každý přečetl a udělal poznámky z první kapitoly knihy, jíž jim rozdala.

„Teda kámo, dva tresty na prvních dvou hodinách školního roku. To nezvládla snad ani dvojčata,“ obdivně pronesl Ron na Harryho adresu jen, co se za nimi zavřely dveře učebny.

„Ten první se nepočítá,“ bránil se Harry a tiše dodal, tak aby to nikdo nepovolaný neslyšel. „Ten od Snapea byl předem domluvený.“

„Ale počítá, oficiálně je to pořád školní trest,“ trval si na svém zrzek.

Harry něco nesrozumitelného zabručel a odmlčel se. Neměl sebemenší chuť se hádat.

Zbytek vyučovacího dne proběhl poměrně v klidu. Až na to, že po Harrym a Fiře většina studentů školy házela odpudivé pohledy, když je míjela na chodbách. Pobouřené pohledy by ještě šly, ale urážky směřující na ně dva, většinou vyřknuté z úst zmijozelů, Fiře pomalu braly trpělivost. Jednou, když je míjela na jedné z chodeb malá skupinka mladších zmijozelů, Fira při jedné z urážek nevydržela, proměnila své oči na dračí, podívala se na ně pohledem, z něhož pomalu létaly blesky, a něco na ně dračím jazykem zasyčela. Ten zvuk šlo připodobnit spíše k tichému syčivému řevu než k výhružnému zasyčení hada. Znělo to dost hrozivě, obzvláště pro někoho, kdo se s tím setkal poprvé. Mladí zmijozelové z toho byli tak vyděšení, že zkoprněli na místě. Až poté, co je obešli, se vzpamatovali a s křikem utekli opačným směrem, než šli oni.

„Nepřehnala jsi to trochu?“ zeptal se jí Harry, když znenadání osaměli.

Fira pokrčila rameny. „Alespoň máme minimálně po zbytek dne klid. Nedalo se to už poslouchat.“

Harry by jí rád dal za pravdu, ale rozhodl se raději zůstat zticha a přidal do kroku. Poslední vyučovací hodina už skončila a on už dávno měl být u Umbridgeové. Jediné, čím se teď dokázal utěšovat, bylo to, že se alespoň šťastnou shodou okolností domluvil se Snapem, že hodinu nitrobrany budou mít až zítra, a tak dnes nemusí absolvovat dna tresty za sebou, protože Ron měl v něčem přece jen pravdu. Nitrobrana se Snapem nešla považovat za nic jiného než opravdový trest nebo možná za ještě něco mnohem horšího.

Se zapšklým úsměvem ve tváři zaklepal Harry na dveře kabinetu růžové ropuchy, jak jí dnes po vyučování začal přezdívat Ron.

„Pojďte dál, pane Pottere,“ vyzvala ho profesorka, jen co otevřela dveře.

Mladý nebelvír váhavě vstoupil dovnitř. Fira se hned zavírajícími se dveřmi protáhla rychle za ním.

„Na hodinách jsem se vás rozhodla tolerovat, zrůdo, ale tady ne. Nemáte tu, co dělat. Vypadněte okamžitě z mého kabinetu,“ vztekle na ní zařvala ropucha.

Fira se na ni klidně podívala. „Jak si přejete,“ odvětila k překvapení Umbridgeové a rychle zkontrolovala celou místnost vyzdobenou desítkami kýčovitých obrázků nejrůznějších koček. Její pohled se zasekl na černém brku, odloženém na kusu čistého papíru na kraji stolu. Silná magie z něho jen sálala. Rozhodně nešlo o žádný, brk nevinně očarovaný nějakým běžným kouzlem.

Okamžitě udělala částečnou dračí přeměnu a tu odpornou věc spálila.

K Fiřině vnitřní potěše se ropucha zachovala zcela předvídatelně. Vyděšeně vykřikla.

„Co jste to udělala? Za to zaplatíte! Toto vám jen tak neprojde!“ ihned na ni spustila.

„Někdo vám podstrčil brk očarovaný temnou magií. Měla byste si dávat lepší pozor, kde si co kupujete, nebo co vám kdo dává,“ poučila jí stejným způsobem jako to Umbridgeová dělala ve třídě, mluvila jako k malému dítěti.

Růžová ropucha vzteky zrudla. „Vypadněte!“ zavřískla tou svou fistulkou.

Fira dělala, jako by jí vůbec neslyšela. Obrátila se na Harryho a nezúčastněným hlasem k němu promluvila. „Počkám na tebe venku, Harry.“

Mladý nebelvír přikývl a draconiuska posléze opustila kabinet profesorky obrany, aniž by jí věnovala jakoukoliv pozornost.

Trvalo to dlouhé tři hodiny, co byl Harry konečně propuštěn a vyšel na chodbu.

„Jak to probíhalo?“ okamžitě vyzvídala Fira.

„Musel jsem psát svým brkem stále dokola – nemám vykládat lži, dokud toho neměla dost a nepustila mě. Mám pocit, že mi upadne ruka,“ odvětil podrážděně Harry a proklepal si psaním znecitlivělou ruku. Pak ho něco napadlo. „Co to mělo znamenat?“ dotázal se.

„Ten brk?“ ujišťovala se. Po rychlém souhlasném přikývnutí pokračovala. „Byl očarovaný černou magií a rozhodně neměl dělat nic dobrého. Co přesně, to netuším. Hádám však, že tu věc měla připravenou pro tebe. Trochu jsem jí překazila plány,“ samolibě mu vysvětlila s krátkým zasmáním.

Harry se také spokojeně ušklíbl. „Dobře jí tak, ropuše hnusný,“ zasmál se a zvážněl. „Děkuji.“

„Není zač, ale pokud mi to chceš něčím oplatit, něco mě tu při čekání napadlo, ale potřebuji tvou pomoc, abychom to společně dotáhli do konce,“ nadhodila tiše a nervózně čekala, jak její přítel zareaguje.

„O co půjde?“ zajímal se dřív, než s něčím bude souhlasit. Fira už ho dávno vycvičila k opatrnosti. Párkrát si u ní už naběhl, naposledy v létě, a už víckrát to nehodlal riskovat.

„O Umbridgeovou,“ oznámila takřka neslyšně, přičemž se jí zablýskalo v očích.

„Jsem jedno velké uchu,“ okamžitě nadšeně Harry přijal.

„Tady ne, u mě,“ špitla zpátky, protože to tu zatím moc dobře neznala a od Harryho věděla, že tady mají i stěny své uši, a v tomto případě bylo třeba té nejvyšší opatrnosti.

 

Komentáře   

0 #3 sisi 2016-12-22 09:56
se pořád nemohu srovnat s oficiálním překladem the monster - ty zrůdo. Určitě to půjde i lépe, více česky. Každý kdo se projde večerními putykami by mohl vyprávět. Protože tu možnost nemám, musím poprosit o pomoc při hledání adekvátnější verze. ( mě napadá jenom Harry, Firo, vy neřádi/ obludy/ potvory/ .. ale to pravé jadrné vyjádření furt ne a ne přijít.) Samozřejmě pokud si do věty místo Firy a Harryho nedosadím jako předmět Dolores Umbridgeovou, pana Mc Naira, ministra Fudge, a jiné, to už pak nadávky mohou létat vzduchem mnohem lépe, ale já jsem pořád dobře vychovaná a nemohu ty výrazy použít na veřejnosti a to ani po 22. hodině. Harrymu a Fiře držím palce, aby se jim povedlo bojovat na více frontách a postupovat k vítězství. Povídka je moc pěkná.
Citovat
0 #2 Lady Corten 2013-01-07 13:47
Cituji cim:
:lol: Fira má plán, to vypadá slibně. Jsem zvědavá, co na Umridgeovou vymyslela. :-) Harry má ve Fiře dobrou ochránkyni. Snad si Draco už příště netroufne přihazovat nevhodné přísady do Harryho ktlíku. Díky za kapitolu :-)


Uvidíš už příštím dílu. :lol: Jak to ale dopadné se ukáže postupně. A Draco? To je kapitola sama o soubě. Pochybuji však, že by ho zatím něco přimělo se chovat jinak.
Citovat
0 #1 cim 2012-12-18 22:48
:lol: Fira má plán, to vypadá slibně. Jsem zvědavá, co na Umridgeovou vymyslela. :-) Harry má ve Fiře dobrou ochránkyni. Snad si Draco už příště netroufne přihazovat nevhodné přísady do Harryho ktlíku. Díky za kapitolu :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla