Kapitola 4 - Vědma

Kapitola 4 – Vědma

 

Beros znaveně seskočil z dračího hřbetu na zem. Zbavil mořského draka jeho zátěže a dal mu vytouženou volnost. Při pohledu na mizícího draka v dáli přemýšlel, co dál. Už cestou nad tím rozvažoval, ale teď teprve dospěl k definitivnímu závěru. Pohybovat se po Talnaku ve své pravé podobě a netajit se tím, kdo skutečně je, mu nepřišlo jako moc dobrý nápad. Elfové věděli, že za první boží války pomáhal Fumirovi. A pokud se doslechli, co se stalo před rokem v Eltonu…

Byl už to vlastně rok? Nebo dokonce víc? Nějak si nebyl jistý. Jak strávil poslední letá z převážné části pouze na cestách, ztrácel tím trochu pojem o čase.

Rozhodně ať to bylo tak či tak, byl si naprosto jist, že by mu ani v nejmenším nevěřili, že jim chce pomoci. Čemuž by se ani on sám nedivil.

Rozhodnut, co dál, přistoupil k menší úpravě svého vzhledu. Magie přeměny byla spolu s magií mysli a přemístění jeho velkou doménou. S magií přeměny dosáhl dokonce takového vysokého stupně, že dokázal částečně přeměnit sám sebe bez cizí pomoci. O něčem takovém se mohlo téměř všem jenom zdát. Díky tomu vždy dokázal splynout s okolím, pokud tedy chtěl. V tuto chvíli však záleželo spíše přesněji na tom, jestli chce mít podobu čistého elfa a nebo půl elfa. Což byl ten hlavní důvod, kvůli kterému doposud váhal.

Zvolil si nakonec půl elfa a to především proto, aby zbytečně neriskoval. Elfové na hřbetech draků nikdy nelétali a pokud ho někdo zahlédl přilétat z té vesnice, kterou z výšky v dálce zaznamenal, mohlo by to zbudit nežádoucí pozornost okolo jeho osoby obzvláště, když tam měl teď namířeno.

Nejprve pozměnil svou barvu vlasů ze světle hnědé na tmavší blond. Sice to byla malá změna, ale její význam byl veliký. Elfové ať už čistokrevní či převážná většina polovičních neměla vlasy tmavší něž špinavý blond. Vždy je měli rovné na rozdíl od jeho jemného zvlnění, ale to nebylo takové, aby se tím zaobíral, přeci jen se snažil o vzhled pouhého polovičního a ne čistokrevného elfa.

Byl rád, že si svou barvu očí mohl ponechat. Modrozelené oči byly pro poloviční zcela typické. Barvu kůži však už musel změnit. Měl sice světlou pleť, mnohem světlejší než bylo dokonce u jeho rasy typické, ale od té elfí se stále trochu lišila. Chvíli se tedy soustředil a změnil její odstín. Na rukou si s uspokojení zkontroloval výsledek.

Teď přišly na řadu poslední dvě věci. Ty však byly ze všeho nejdůležitější. Nejprve protáhl své uši a krásně je nechal zašpičatět. Pak si je prohmatal pro kontrolu a zaměřil se na to úplně poslední a tím byla výška. Elfové byli o něco málo nižší než lidé a jeho národ byl zas pro změnu průměrně o hlavu vyšší jak lidé, takže mezi nimi a elfy by výrazný nepřehlédnutelný rozdíl. A to musel změnit.

Tato poslední etapa jeho přeměny byla jako jediná bolestivá a bylo to o to horší, že ji musel provést pomalu. Kdyby mu s tím někdo pomáhal, troufl by si to udělat naráz, ale takto nechtěl riskovat. Chtěl svůj hubený vzhled postavy ponechat a to stálo hodně soustředění a kontrolování.

Po chvíli toho měl už dost. S úsudkem, že už má teď běžnou lidskou výšku toho nechal být. Trochu vyčerpaný ještě změnil vzhled svého oděvu na střih, který elfové s oblibou nosili a konečně se vydal lesem směrem k vesnici. Jeto přeměna v půl elfy byla hotová a dokonalá.

 

Cesta do elfí Tarkamské vesnice se nakonec ukázala, že není tak krátká, jak se z výšky mohlo zdánlivě vzdát. Už se pomalu blížil soumrak, když se konečně do ní dostal.

Vesnici tvořilo do padesáti nahodile roztroušených přízemních domků, které svým vzhledem spíše připomínali lidské stavení nežli elfí vesnici, ale bylo to jen zdání. Tyto domky byly pro Tarkamskou říši typické. V této zemi nerostli žádné gigantické stromy, v niž si elfové zbudovávali běžně své obydlí a tak se byli nuceni se zde uchýlit ke stavbě obydlí po vzoru lidí.

Beros pomalu procházel vesnicí, která se živila převážně sběrem plodů v místních smíšených lesích bohatých o nejrůznější stromy včetně těch, co byli příbuzní těm Odoragariamanským. Jen nebyly tak vysoké jako jejich příbuzní. Svou výškou však i tak vyčnívali nad těmi ostatními. Dále se Tarkamský elfové živili rybolovem jako jediní svého druhu. Rybího masa měli ve zvyku sníst za jeden rok tolik kolik ostatní nestačili sníst jakéhokoliv masa ani za patnáct let. Zvěř však Tarkamský elfové stejně jako všichni ostatní elfové nelovili.

Ke břehu řeky, která bezpečně Berose přivedla až do vesnice, byla připoutána řada jednoduchých malých loděk.

Doufal, že když mají Tarkamský elfové ze všech elfů nejblíže vodě, najde se zde nějaký hostinec, který byl u lidí tak typický obzvláště pokud se to týkalo měst a vesnic živících se rybolovem a námořnictvím, ale přepočítal se. Nikde nenašel nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo hostinci či čemukoliv jinému, kde by se bylo možné ubytovat. A právě tohle byl důvod, proč se elfím zemím vždy vyhýbal. Nedokázal je pochopit. Ne, že by holdoval kdy popíjení. Takový nikdy nebyl, ale jednou za čas to nebylo až tak od věci. Ke všemu vždy bylo lepší, když byl někdo na cestách, se prospat v posteli a ne na tvrdé zemi pod širým nebem.

Po té dlouhé cestě byl tak rozlámaný. Opravdu se těšil, že se po dlouhé době zas pohodlně vyspí a teď tohle. Zklamání z toho, že ani po těch věcích, co tu byl naposledy, se vůbec nic v elfí říši nezměnilo.

Zauvažoval, že by se pokusil k někomu vetřít, když už všichni stejně věděli, že je tu a z dálky ho tak nepokrytě převážně s obavou ve tvářích pozorovali. Pomalu si vybíral elfku, která mu přišla jako nejnadějnější oběť, která by si ho byla ochotna vzít k sobě na noc domů a nakrmit ho, když tu k němu jedna žena sama přišla. Klidná se šťastným výrazem vepsaným ve tváři k němu přistoupila.

„Nehledáš nocleh cizinče? Pokud ano, ráda tě k sobě vezmu,“ nabídla mu ta elfka.

Beros si ji přeměřil pohledem. Podle vzhledu se nezdálo, že by to byla míšenka. Typickou elfí krásu však postrádala. Ošklivá však také nebyla. Přišla mu trochu zvláštní, ale jeho vnitřní instinkt mlčel. Nesnažil se ho jakkoliv varovat a tak se rozhodl přijmout. Ušetřil si tím alespoň veškerou námahu.

„Hledám. Rád tvou nabídku přijímám. Jmenuju se Bery,“ představil se pod jménem, které si v rychlosti vymyslel.

„Kara. Bydlím malý kousek za vesnicí tamtudy,“ ukázala a vyrazila tím směrem.

Beros se ji nechal vést až k jejímu dřevěnému stavení. Domek byl malý, o něco menší než většina ostatních ve vesnici.

„Ráda tě vítám ve svém skromném příbytku, Vznešený,“ pronesla Kary v okamžiku, kdy otvírala dveře.

Beros se na ní šokovaně podíval. Jak to, že věděla, kdo je? Uděl snad něco špatně? Prozradila se nějak? Ne, jeho převlek byl dokonalý, tím si byl jist i bez další jakékoliv kontroly. Tak jak to zpropadeně mohla vědět? Byla to ta vědma, o níž se Meleny zmínila? Posléze ho napadalo a ukázalo se, že dobře.

„Jsem vědma. Čekal jsem tu na tebe,“ vysvětlila mu klidně Kara při pohledu na jeho rázem strnulou tvář.

Beros si pro sebe povzdechl. Výborně, proč jsem se s tím vším vůbec namáhal? Kdybych zůstal tak jak sem, výsledek by byl stejný a ušetřil bych alespoň síly, zabručel na sebe v duchu podrážděně. „A nenapadlo tě, že když jsem vzal na sebe tuto podobu, mám k tomu nějaký důvod. Možná by si měla mluvit ještě o něco hlasitěji, aby tě ve vesnici slyšeli!“ vylil si na ni veškerý svůj vztek.

„Nikdo tu není, tady je vaše tajemství v bezpečí,“ ubezpečila ho a vešla dovnitř.

Beros ji nespokojeně následoval. Vnitřek domu tvořila jen jedna místnost. V jednom z rohu byla umístěna jediná postel. Sice se zdála veliká a prostorná, ale pořád byla jen jedna. Podél protější stěny se táhla řada polic obtěžkaných o rozličné věci včetně potravin, bylin, nádobí a i pár knih. Police končili těsně u mohutného krbu zhotoveného z kamene. Nad rozdělaným ohništěm se pohupoval veliký kotlík. Pod jedinými dvěma okny, co tu byly, se nacházeli jednoduché masivní truhlice. A vprostřed místnosti stál ještě větší stůl a dvě židle. Nic víc tu nebylo.

„Jsem unavený, jdu si hned lehnout,“ krátce ji informoval a vydal se k posteli. Nějak ho ten hlad přešel.

„Dobře, půjdu také,“ odvětila a vykročila společně s ním.

Beros ji obratem zadržel. „Nehodlám s tebou spát,“ vážným hlasem ji upozornil. Takováto představa se mu ani v nejmenším nezamlouvala, obzvláště když ta elfka věděla, kdo skutečně je.

„A s těmi ženami, po nichž jste se koukal by Vám to nevadilo?“ zajímala se rádoby klidně s jistou dávkou zvědavosti. V jejích očích však bylo možné zaznamenat skrývanou mírnou zlobu.

„Nehodlal jsem s nimi ulehnout způsobem, jež je tu naznačován!“ pobouřeně se bránil, ač sám netušil ke se v něm bere ta náhlá potřeba se obhajovat.

„To je dobře. Všechny jsou totiž zadané a k tomu elfí ženy nikdy neměli ve zvyku si něco začínat s hosty na jednu noc. Jen pouze lidé se takovýmto věcem nebrání,“ zkonstatovala Kary a bez jakéhokoliv ostychu se před ním začala převlékat do nočního úboru. „A pokud nechcete ležet na vedle mě, na zemi je místa dost. Ta postel je moje, nenechám se z ní vyhodit,“ upozornila ho ještě vážně.

Beros se pro sebe lehce usmál. Ta elfy se mu tu svou drzostí zvláštním způsobem líbila. Krom jeho osobní trpasličí stráže si nepamatoval, že by se k němu kdy choval smrtelník až tak beze strachu. I on byl vlastně už i smrtelník stejně jako mágové a elfové, obratem sám sobě připomněl.

Zul si boty, tak jak byl se natáhl vedle ní a otočil se k ní záda.

„Bery,“ připomněl ji. „Takže pokud mě nechceš naštvat, tak na Vznešeného do budoucna zapomeň,“ upozornil jí ještě a zavřel oči. Netrvalo to moc dlouho a už tvrdě spal.

 

Když se Beros probudil zjistil, že v posteli leží už sám. Kary už seděla za stolem a čekala s jídlem na něj. Vyhrabal se tedy z přikrývek, obul se a usadil se na židli naproti ní.

„Za ten včerejšek se omlouvám,“ špitla Kara. „Vezmi si tolik, kolik chceš, je toho tu dost,“ nabídla mu. Připravila toho mnohem více, než na jakkoliv obyčejnou snídani.

Beros s dobrým pocitem, že si jeho radu vzala k srdci, si na talíř nandal po trošce ze všech nabízených pokrmů.

„Už několik týdnů jsem tady na tebe čekala,“ přiznal mu z ničeho nic Kary po chvíli ticha.

Beros vzhlédl od svého talíře. „Proč jsi tady na mě vůbec čekala?“ zajímal se. Tato věc mu byla skutečně záhadou.

„Vidím mnohé. Vím, že nestojíš na straně Fumira,“ vysvětlila mu.

„Máš velký dar,“ uznale zkonstatoval Beros. Poznal, když byl někdo skutečně nadaný na magii času.

„Ale nedokáži ho řádně ovládat. Proto je pro ostatní těžké dát na má varování,“ sklesle mu přiznala.

„Trochu překvapující. Očekával bych spíše, že pro někoho tvého nadání bude poměrně lehké sehnat mistra,“ zamyslel se.

„Za jiných okolností asi ano, ale vzhledem k tomu, že otec mé matky byl noční elf, který si ji neuzmul násilím, většina elfů nechce mít tak se mnou nic společného,“ s lehkou obavou prozradila pravý důvod svých problému.

„To vše vskutku vysvětluje,“ chápavě odvětil a pak svou pozornost spíše zaměřil na důležitější záležitost. „Viděla si skutečně Fumira, víš, kde právě je?“

„Něco jsem viděla, něco zas slyšela. Před časem připlul bůh válek ke břehům Plaeoranu. Nijak se netajil tím, kdo je a koho přivedl sebou jako svého vězně. Plaeorané se mu pokusili obratem bez přípravi postavit, osvobodit Prastarého, ale neuspěli. Bylo jich příliš v tu chvíli málo, aby uspěli. Fumir je všechny v přístavu pobil a zmizel i se svým vězněm. Od té doby ho nikdo neviděl, ale já si myslím, že je v Noční říši. Odpovídalo by to proroctví, které mi bylo před nedávnem povoleno spatřit,“ pověděla mu. Byla ráda, že jí konečně někdo poslouchá.

„Jak zní to proroctví?“ zajímal se.

„Přesněji se těchto událostí týkají dokonce dvě,“ upřesnila Kara. „Jedno říká, že bůh bohem přestal být, v okovech teď musí žít, válka jeho osud řídí, na nás se teď řítí. Zkáza mnoho podob může mít, nejednou rukou je možné ji zřít. Temná noc se tiše plíží, těžké bude teď žíti. Osud náš v jiné krvi je, oni rozhodnou přijmeme-li je. To druhé zní takto - až stromy se skloní, oheň s nocí se spojí, velká válka se zrodí.“

„Počkej tu na mě. Vrátím se na oběd. Musím si vše promyslet,“ informoval ji a zvedl se od stolu. Měl dost a i kdyby ne, tak právě teď by ho s těmito proroctvími chuť přešla.

Chvíli kráčel jen tak bezcílně lesem a snažil se na nic nemyslet dokud nenarazil na řeku. Usadil se na jejím břehu a při pohledu na její klidnou hladinu se zamyslel.

O tom, co ta proroctví naznačovala, šlo jen stěží pochybovat. S jeho znalostmi je nebylo moc těžké rozluštit, obzvláště to druhé, které mu Kara řekla. Stromy představovali Talniery, oheň pro změnu Fumira, noc noční elfy. Ano, Fumir musel být jednoznačně v Noční říši, kde hledá pro svou válku spojence a s největší pravděpodobností je i najde. Jedinou otázkou pak už mohlo být jen to – kdy?

A to první řečené proroctví svým způsobem mluvilo o tom samém. Opět zdůrazňovalo, že se věci dají do pohybu, až se Talnier stane vězněm, což už byl. Nejvíc alarmující na něm však bylo to, že naznačovalo spojitost s jiný proroctvím.

Naivně doufal, že tím, že Emoi zemřela, je už po všem. Jak šeredně se mýlil. Fumir teď zastával její místo a vše ani zdaleka neskončilo. Uvědomuje si to vůbec Aka, vlastně teď Akael, sám sebe při svém uvažování opravil. Merik se s ním, takže s největší pravděpodobností ano. A on ho musí najít.

Sáhl si do výstřihu vytáhl přívěšek a zvedl si ho přímo před oči. „Prokletá dračí slza!“ vylétlo z něj naštvaně a pak přívěšek opět pustil.

Pokud to pro Akaela neskončilo, tak ani pro něj ne. Existovala jen malá šance, že by se tomu dokázal vyhnout. To proroctví, do jehož dění se už dávno tak nezvratně přimíchal, by mu stejně nedalo pokoj, ať by se sebevíc snažil o to, aby vše šlo v elfí říši mimo něj.

Protože nehodlal utíkat a schovat se někde v koutku jako nějaký zbabělec, zůstala mu tedy už jen jedna poslední otázka a tou bylo, zdali má vzít Karu na svou cestu sebou? Nechtělo se mu, ale mít po boku vědmu by však na druhou stranu nemuselo být tak špatné. Netušil, kde se Akael a Merik právě na Talnaku nachází. A protože byli s největší pravděpodobností v pohybu, bylo otázkou, kam má vyrazit, aby se s nimi střetl. Získat tudíž z Kary za daných okolností jen pouze potřebné informace, by se časem mohlo ukázat jako nedostačující. Z tohoto však vyplívala nečekaná otázka – půjde s ním dobrovolně, nebo ji bude muset nějak přesvědčit? Doufal v to první, ale jak znal své štěstí z poslední doby, tak to skončí u toho druhého.

Rozhodnut, to už déle neodkládat, se vydal na cestu zpátky. Při pohledu na slunce, které se nacházelo přímo nad ním, s překvapením zjistil, že už je poledne. Byl tu mnohem déle, než si myslel.

Když se navrátil do domku, zjistil, že tu Kary i přes jeho vyslovenou prosbu není.

V odstaveném kotlíku mimo ohniště nalezl zeleninovou polévku a na stole se ještě nacházeli zbytky od snídaně. Rozhodl se tedy posloužit si sám a nandal si.

 

„Kde jsi byla?“ zajímal se Beros naštvaně, když se žena konečně vrátila domů. Dojedl už před nějakou dobou a teď už jen čekal na ni.

„Zajišťovala jsem, abychom se odsud mohli, co možná nejrychleji, dostat,“ odvětila klidně na svou obranu a šla se také naobědvat.

Toť k tomu, jestli se mnou bude chtít jet. Už s tím počítala předem a to se mě ani nezeptala, podrážděně si pomyslel. Neznali se ještě ani jediný den a už bylo jasné, že ta žena má dar ho rozčilovat a zároveň i překvapovat. „A co si sehnala?“ zajímal se. Věděl, že elfové koně jak dopravní prostředek preferovali nejméně.

„Dva esvetxe. Získala jsem je od místního chovatele za poměrně slušnou cenu,“ pochlubila se mu Kary.

„Na těch zvířatech nejedu,“ striktně to Beros zamítl.

„No, pak tu už má jen tereny a muruny,“ upozornila ho.

„To je výběr,“ zabručel si tiše sám pro sebe.

Tereni nepřipadali v úvahu, protože byli neskutečně pomalý. Dokázali uvést neskutečně těžký náklad, ale cenou byla rychlost. Podobali se pásovci, jehož výška byla jeden a půl koně. Náležitě této velikosti odpovídala i celková masivní postava. Díky značné šířce tohoto zvířete se na jeho hřbetě velmi nepohodlně sedělo, čemuž ani nepomáhal fakt, že jejich kůže byl v podobě značně velikých šupin ztvrdlá na kámen. Vše bylo doplnění trny na ocasu a tím, že když si toto zvíře duplo, tak díky jeho magii země, jež byla jeho součástí, se třásla zem. Jinak to byla poměrně klidná býložravá zvířata, pocházející původně ze severu Talnaku, která se do této podoby vyvinula díky tomu, že byla v daleké minulosti oblíbenou kořistí ohnivých a horských draků.

Muruni na druhou stranu byli nejrychlejšími běžci světa. Byli to nelétaví ptáci s rudo-oranžovo-žlutými pery zrozenými v Resuáncké poušti. I přesto, že byli elfy chováni už po dlouhou dobu, ponechávali si ze značné části svou divokost a svéhlavost. Byli hubení a silní a krom ohnivých draků to byla jediná další zvířata, která dokázala chrlit oheň, i když ne o takové síle a velikosti jako ohnivý draci. To vše by se dalo nějak překousnout, protože ta jejich neuvěřitelné rychlost stála za to, ale mělo to jeden velký háček – nenechali na svůj hřbet usednout nikoho, kdo neměl dar magie ohně. Což on neměl a Kary s největší pravděpodobností také ne vzhledem k tomu, že muruny ani nevzala do úvahy.

Vskutku, při takovém to výběru moc voleb neměli. „Dobře tedy, tak tedy pojedeme na esvetxech, ale věz, že pokud cestou narazíme na nějaké koně, budeme okamžitě měnit,“ nesmlouvavým hlasem ji upozornil.

Kara to mlčky akceptovala.

„Máš tušení, kde bychom se mohli s Akaelem a Merikem setkat?“ zajímal se Beros. Sice bylo vyřešeno na čem pojedou, ale mnohem důležitější však bylo kam. A on neměl ani zdání, kde ty dva by měl hledat. Už cestou si spílal, že odešel tak rychle a ukvapeně, že ho ano nenapadlo, se na to Meleny zeptat. Na druhou stranu měl však neblahé tušení, že i kdyby to věděla, což bylo více pravděpodobné než opak, tak by mu to i tak neřekla.

Kara přikývla. „Neznám ty, co hledáš, ale vím kam musíš, abys je našel. Jejich cesta a pátrání, je zavede na Prokletý ostrov. Tam na ně budeme muset počkat, než sami přijdou.“

„Ale to je napříč celým kontinentem,“ zděsil se Beros. Teď se nacházeli nalézali blízko pobřeží v střední části Tarkamské říše. Prokletý ostrov ležel na jihu blízko Resuánské pouště. Aby se tam dostali, museli projet celým Tarvodem, jižním cípem Pleaeoranského království a pak do Resuánské poště. A aby toho ještě nebylo málo museli na závěr cesty ještě nalézt způsob, jak se dostat na ostrov. Horší to snad být už nemohlo. „Ještě dnes musíme vyrazit,“ rozhodl rázně Beros stále plný vnitřního děsu nad tím, jak dlouhá ho zas čeká cesta.

„Ještě mi chybí dobalit pár věcí a můžeme jet,“ ubezpečila ho Kara, zatímco dojídala.

Beros na ni s nevírou hleděl. Sice to byla vědma, ale i tak působila nezvykle klidně. Zajímalo ho, kde ten klid bere, nebo raději ne. Bylo lepší, když to nevěděl. Ale nemálo ho to rozčilovalo. Chyběl mu Garely nebo kdokoliv jiný z jeho osobní stráže ze Sarmatu. Dříve by to za žádných okolností nepřiznal, ale při zpětném pohledu to teď musel alespoň sám sobě přiznat. Ti trpaslíci byli dobrými společníky na cestách a dokázali být i někdy zábavní, když se jim podařilo trochu uvolnit a překonat zábrany vyplívající z toho, že je Vznešeným. S něčím takovým měl pocit, že u Kary nemůže počítat.

Beros propaloval Karu pohledem, zatímco ona dokončoval poslední práce před cestou nijak neovlivněná chováním vlčího boha.

Vprostřed odpoledne zamířili na esvetxech na západ směre k hranicím Tarvodských lesů.

Komentáře   

0 #3 Lady Corten 2017-12-06 16:42
Cituji Hana:
Ahoj tak jsem se konečně dostala k přečtení další kapitoly. Jsem zvědavá jak se to dále bude rozvíjet. Chápu že před vánoci je toho hodně a tak trpělivě vyčkat další kapitola. Snad to nebude moc dlouho :-* :D


Taky doufám, ale zatím jsem v páté kapitole teprve v půlce a to už je prosinec. Sama doufám, že do vánoc se mi ji nějakým zázrakem podaří stihnout. Nerada takhle stojím v půlce kapitoly.
Citovat
0 #2 Hana 2017-11-28 06:08
Ahoj tak jsem se konečně dostala k přečtení další kapitoly. Jsem zvědavá jak se to dále bude rozvíjet. Chápu že před vánoci je toho hodně a tak trpělivě vyčkat další kapitola. Snad to nebude moc dlouho :-* :D
Citovat
0 #1 Lady Corten 2017-11-23 07:46
Tak a je tu další kapitola, po níž bude následovat trochu pauza. Došel totiž čas na psaní a tak se na nějakou dobu vydávání znatelně zpomalí.
Děkuji Hance za její komentář ke třetí kapitole a věnuji ji tímto tuto.
Tímto se nám opět rozjíždí Berosova linie děje. Zatím poměrně klidně, zatím. :lol: Jen nezapomínejte do budoucna, že je tentokráte Beros na neznámem území. Na Sarmatu dlouho žil, znal to tam a oni znali jeho. Tady je to úplně jiné. Tentokráte nemá žádný přehled o tom, co jaká strana plánuje či by mohla, a podle toho následně jednat.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla