Kapitola 20 - Konfrontace

 

Kapitola 20 - Konfrontace

 

Beros se objevil v prostřed knihovny a z prvotního náporu vysílení zavrávoral. Před pádem na zem ho však zachránila ruka, která se z ničeho nic zjevila v mlžném oparu.

„Garely,“ vděčně vydechl vlčí bůh s lehkým překvapením, zatímco nabral zpátky ztracenou rovnováhu.

„Vznešený, co tu děláte?“ zajímal se ustaraně trpaslík a opatrně svého Pána pustil.

„Musíme odtud všichni okamžitě zmizet. Něco se děje a mé tišení mi napovídá, že nemáme moc času. Zmiz z města a pěkně daleko a po cestě varuj i ostatní ať udělají se svými rodinami to samé. O tu Toanovu se starat nemusíš, dávno jsou daleko odtud, a v případě Urnura stačí poslat krátký vzkaz jeho matce. Ona už bude vědět, co má dělat,“ kvapně Beros instruoval svého strážce.

„Nemusel jste se vracet a takto zbytečně riskovat. Už jsme sami byli pomalu na odchodu. Odpoledne jsem zahlédl Zonara, jak si to nepokrytě kráčí za Urianem a nijak se tomu ani netají. Domnívám se, že nás ten bídák zradil,“ informoval ho Garely.

„Tak co tu ještě děláte?!“ rozčílil se obratem Beros. Bylo-li tomu skutečně tak, už dávno měli být touto dobou daleko za městem.

„Čekali jsme na noc, abychom měli větší šance odtud nepozorovaně zmizet. A mezi tím jsme rozposlali vzkazy ostatním, aby udělali to samé,“ snažil se v jeho očích obhájit své rozhodnutí.

Beros jen zlehka přikývl v náznaku, že jeho důvody nakonec přijal. Což ve skutečnosti úplně tomu tak nebylo, ale času neměli nazbyt a pouhé rozčilování a hádání by je jen zbytečně zdržovalo. Sám byl stejně ke všemu i trochu duchem jinde. Rozčiloval ho totiž Zonar a to, že vůbec od počátku připustil, aby tohoto nedůvěryhodného trpaslíka měl ve svých řadách.

 Čtveřici svých osobních strážců, která všude chodila s ním, si vybíral vždy sám. A když některý z nich přespříliš zestárl či se vážněji zranil, našel si osobně pro dotyčného v rozumném čase náhradu. Tak tomu bylo i v případě dvojice, kterou tu v Cenalisu trvale zůstávala. Ale před pár lety Urian využil toho, že jeden z jeho strážců v záloze nečekané náhle zemřel a osobně mu v době, kdy tu po delší dobu nebyl, vybral náhradu dle své vlastní volby s Emoininým posvěcením.

Když se navrátil do Cenalisu a zjistil to, zuřil a ne málo, nicméně s tím už však bylo pozdě něco dělat. Znamenalo by to totiž jinak, že by se o tom musel s Emoi pohádat, jelikož byl Urian její chráněnec, a na to tehdy neměl vůbec náladu. Což se teď ze zpětného pohledu ukázalo jako jeho velikou chybou. Nechal si v kožichu veš, která udělala přesně to, co se dalo očekávat, že udělá. Dával si veliký pozor, aby se Zonar nedostal k žádným choulostivým informacím, ale evidentně se mu to však přes veškerou snahu nakonec nějak nepovedlo.

„Dávejte na sebe pozor, Vznešený,“ starostlivě obratem pronesl Garely trochu uklidněný tím, že jeho omluva byla nakonec přeci jen přijata.

„I ty,“ popřál mu Beros mezi tím, co se jeho myšlenky točili právě kolem Zonara, a očima vyprovázel kvapně mizejícího trpaslíka z knihovny.

„Je nejvyšší čas, abychom i odtud zmizely. Vezmu si nějaký obyčejnější plášť s kápí a jdeme,“ oznámil Soře, která na něj do té doby netrpělivě hleděla, a vyrazil směrem ke svému pokoji. Už byl téměř u něj, když ho náhle zastavila.

„Nemyslíš Berosi, že bys mu tu příšernost mohl už konečně sundat?“ zajímala se a jemně třemi prsty zatahala za vězeňský kruh na krku, když se jejich pohledy konečně střetly.

„To bych asi mohl,“ pokusil se o lehký žert Beros, zatímco se otočil za ženou, která šla hled v těsném závěsu za ním.

Naneštěstí však k ničemu jinému už nestihlo dojít, jelikož v ten samý moment, co se Beros skutečně chystal Soru od jejích pout osvobodit, přemístili se do místnosti kousek od nich dvě postavy.

Bylo příliš pozdě. Nestihli to, došlo obratem zoufale Berosovi při pohledu na Emoi nečekaně k tomu ještě doprovázenou s nikým jiným než Urianem.

„Být tebou tak bych se nenamáhala, byla by to jen zbytečná ztráta sil, jelikož v zápětí by ho měla hned zpátky,“ doporučila mu temným hlasem Emoi.

„Nebraň se, bude to dobré,“ tichounce téměř neslyšitelně špitl kvapně k Soře Beros využívaje toho, že Emoi od něj stojí na šikmo za zády a nevidí mu tak pořádně do tváře. Na nic dál nečekaje popadl zprudka Soru za paži a rozeběhl se s ní, co nejrychleji to šlo, směrem k pracovně a tím i potažmo východu ven odtud. Stačili však udělat pouhé dva dlouhé kroky a byli nuceni se obratem zastavit.

Přede dveřmi se vztyčil štít magie nicoty blokující jim tak dveře ven. Beros zběžně prolétl očima zbytek místnosti. Nijak ho nepřekvapilo, že zároveň s těmito, byly zajištěny i všechny ostatní zbylé dveře místnosti. Byli v pasti. I kdyby jeho magie byla v plné síle, což byl právě teď pro něj velmi vzdálený stav, stejně by s tímto nic nezmohl. Magie nicoty byla daleko za hranicemi jeho možností.

Zůstala jim tedy jen jediná cesta ven a ta vedla přes Emoi. Musel by ji porazit a vyřadit ji tak ze hry, ale pro tento úkol nebyl právě zrovna v té nejlepší kondici. Nehodlal se však jen tak snadno vzdát bez boje. Takovou radost ji nechtěl dopřát. Existoval tu sice ještě ta jeho pojistka, ale na ni se rozhodně jen tak nemínil spoléhat. Točilo se kolem ní příliš neznámých a dále spojených rizik, která by nemusela dvakrát moc dobře vyjít v jeho prospěch.

Jedna z takovýchto podmínek byla, že by musela být pozornost jeho manželky náležitě odvedena jinam, aby si ničeho náhodou nevšimla. Což se však právě při pohledu do její rozzuřené tváře nezdálo až tak těžké. Naneštěstí to však nebylo to jediné, čeho bylo třeba. Potřeboval by i trochu toho štěstí, ale dalo se jen stěží odhadovat, jestli skutečně v tuto chvíli stálo doopravdy na jeho straně, protože zrovna teď se mu to tak moc nejevilo.

Znal Emoina slabá místa a ačkoliv byl značně oslabený, jedno čí dvě menší kouzla si dovolit ještě mohl. Též i sice bylo v jeho moci si dovolit dokonce i víc, ale to by musel využít trochu magie Garelyho díky daru, který dával původ jeho krve. Nicméně by to však bylo pouhým plýtváním. Garely svou magii bude možná ještě při útěku v plné míře potřebovat. A k tomu všemu ještě ta téměř zanedbatelná troška ve srovnání s tím, co měla Emoi k dispozici, by mu i tak nijak významněji nepomohla. On si mohl vypomoci pouhou šesticí osob, jež mu byli jako jediní plně zasvěceni na tomto kontinentě a tudíž se nalézali i v dostupné vzdálenosti pro jeho schopnosti. K tomu ještě všemu mu polovina z nich už dávno dokonce pomohla, aby se vůbec dokázal rychle dostat sem. Emoi na místo toho měla možnost zneužít moci tisíců svých věrných věřících zasvěcených pouze jí. Srovnal-li tudíž své a její možnosti, jeho odpor mohl být vskutku jen pouze symbolický.

Emoininým nejzranitelnějším místem, které si tak v tom zlomku vteřiny dokázal vybavit, byla magie větru. Bez zaváhání toho i obratem hned využil. Poslal na ni kouzlo, které se zprvu jevilo jako obyčejné větrné ostří s podobou tenoučkého, protáhlého poryvu větru o takové síle a razanci, že mohlo nechráněného člověka klidně i rozpůlit ve dví jako kdyby šlo o reálný meč. Ve skutečnosti však toto bylo jen pouhým maskováním, které mělo dotyčného pouze vyburcovat ke zvolení špatného typu obrany, zatímco se pravá skutečná hrozba měla projevit až na poslední chvíli.

Beros spokojeně sledoval, jak Emoi před sebou ležérně vytvořila kamennou zeď, kterou jeho kouzlo očekávaně prolétlo jako nůž máslem. Už si pomalu myslel, že ji přeci jen dokázal zaskočit, jelikož po průchodu zdí se jeho kouzlo prudce zvětšilo do obrovských rozměrů  a v podobě masivní větrné vlny do ni vrazilo. Na takovouto náhlou diametrální změnu celého charakteru kouzla, jen málo kdo dokázal reagovat tak rychle, aby svou počáteční chybu stihl včas napravit a správně přehodnotil celou svou strategii obrany.

Radost plynoucí z toho, že tímto kouzlem dokázal nečekaně nachytat dokonce i jeho ženu, v což ani on sám moc na samém počátku nedoufal, jelikož se zdánlivě ani nezmohla samým zaskočením na další obranu, mu však nevydrželo příliš dlouho. Emoi byla sice odhozena dozadu, jak plánoval, ale ne takovou sílou, aby alespoň upadla, natož aby se dokonce uhodila o zeď stojící kus za ní. O níž Beros tiše doufal, že ji připraví o vědomí nebo alespoň rozhodí natolik, aby její kouzlo izolující tuto místnost bylo na dostatečně dlouhou dobu zrušeno.

Ta kamenná zeď pohltila mnohem větší část síly větrného kouzla, než bylo jinak obvykle běžné, došlo s mírným zklamáním a i trochou vzteku Berosovi. Mohlo mu to dojít i mnohem dřív, když tak sebejistě zvolila prvotně nelogicky pouhou ochranu zdí, což by nebylo ve skutečnosti moc dobré řešení, i kdyby šlo jen o pouhé větrné ostří, pokud by do toho kouzla nedala tak ohromující množství magie jak právě učinila. Díky tomu i tak primitivní kouzlo, jakým byla kamenná zeď, mohla dokázat nečekaně i nepředstavitelných výsledků.

Sice Beros tím vším lehce zaskočen se i přes to všechno chtěl ještě o něco dalšího pokusit, ale k tomu už nedostal žádnou příležitost, jak mu obratem jemu samotnému došlo.

Díky nepozornosti v době, když pomalu pomýšlel na blížící se nečekané vítězství, se dostal do pasti, ze které se neměl sílu se dostat. Ze země vystřelily tři šlahouny zemité hmoty, které se kolem něj až k ramenům v těsném objetí s nečekanou rychlostí obmotali jak hadi a posléze zpátky tvrdly do masivní, tvrdé hmoty.

Magie země stejně jako oheň nebyly Berosovou doménou. Přesněji je nikterak neovládal a ač zbývající dva živly nepatřily též mezi jeho nejsilnější domény jeho magického nadání, byl v nich dostatečně vzrušný, aby se z těchto pout, které z měj utvořili svým způsobem živou sochu, dostal. Cítil tu ohromující sílu kouzla. Na něco takového nebylo v jeho moci právě v tuto chvíli jakkoliv reagovat.

Prohrál a nebyl jediný, komu to též v ten okamžik došlo.

„Už sis vybrala způsob mé smrti Emoi?“ zeptal se Beros hlasem plného výsměchu, přičemž mu bylo úplně jedno, že je tu i Urian, který ji zná jen pod jejím lehce poupraveným jménem.

„Ne tak lehké a rychlé to mít rozhodně nebudeš, drahý,“ odvětila mu temným hlasem spokojeně jeho manželka a zrušila své kouzlo, kterým blokovala dveře místnosti. Obratem po té se ji v ruce zjevil vězeňský kruh.

Na neštěstí z této pozice však neměl Beros sebemenší šanci zjistit jestli si přemístila k sobě ten jím poupravený ze své pracovny nebo jakýkoliv jiný. Ale i tak ve své tváři se snažil ponechat si ledový klid. Nehodlal ji dopřát to potěšení, aby ho viděla vyděšeného a poraženého.

Oční kontakt však trval pouze prchaví okamžik. Vlčímu bohu totiž rázem došlo, že úplně v tom všem zapomněl na Soru. Rozhlédl se a zjistil, že je jen malý kousek od něj, ale v pozici, která se mu vůbec nelíbila.

Sora klečela, Urian stál za ní a pevně ji držel za vlasy a tahala ji za ně dozadu. Sora se pokoušela bránit i přes to, že neměla k dispozici svou magii. Prala se s ním, jak jen to v její pozici šlo a pokoušela se mu ze všech sil vyškubnout.

Co však v Berosovi při tom pohledu vybudilo neutuchající vlnu hněvu byla krev, která ji proudem tekla z jejího do ruda zbarveného nosu.

„Za to mi zaplatíš Uriane. Nikdo nebude prolévat naši krev jen tak beztrestně!“ vyštěkl na něj výhružně a myslel to zcela vážně.

Trpasličí velmistr magie se zaskočeně podíval na svou bohyni.

„Bývala Významnou, ale jen do té doby než opovrhla nabídkou k sňatku samotného Fumira a na místo toho se provdala za nějakého bezvýznamného elfa. Jejím trestem za zradu našeho božského národa stalo, že musela sledovat umírat své dítě a všechny jeho následné generace. Skutečným trestem za takovéto znesvěcení naší krve však může být pouze smrt,“ vysvětlila mu lhostejně, zatímco na chvíli odložila to, co se před svou řečí chystala udělat.

Beros však její pozornost odvedl obratem ještě jinam. „Víš, že Cenalis, po němž se toto město jmenuje, nenese své jméno jen tak náhodně? Dostal ho po trpaslíkovi, který se narodil s ohromujícím magickým darem a už za svého života se stal legendou? Kdyby ses podrobněji zabývala minulostí trpasličího národa, zjistila bys pak, že to byl totiž syn obyčejné, chudé trpasličí ženy a samotného Sarmata. Pro takovéto chudé, silně věřící ženy bez rodiny měl totiž odjakživa slabost,“ úmyslně ji dráždil. Potřeboval totiž trochu času na krátkou přípravu před tím, co se chystal při pohledu na Sořinu krev provést.

Přeci jen se totiž rozhodl porušit jedno ze svých předsevzetí, co si kdysi dal. Za mládí svého daru využívat magii svých odpřísáhlých věřící zneužíval. Stejně tak činil v době, kdy si tak chybně vzal za vzor Fumira. Konec první boží války ho tehdy donutil vystřízlivět a vše přehodnotit. Došlo mu, že vzhlížel k osobě, která rozhodně nebyla dvakrát nejlepším vzorem. Od těch dob svého daru nezneužil až do teď, protože pomsta rozhodně nebyla žádným ctnostným ospravedlnitelností. Obával se však, že pokud tak neučiní teď, nebude mít už nikdy další příležitostí Uriana potrestat. A on rozhodně nevyhrožoval jen tak zbůhdarma.

Na kouzlo, pro nějž se rozhodl, potřeboval o trochu více magie, než měl v tomto extrémně vysíleném stavu k dispozici. Nechystal se na nic velkolepého, ale přeci jen skombinování dvou živlů do jediného kouzla bylo vždycky náročnější na síly, než využití čistého jednoho živlu.

Od trojice svých osobních strážců, u níž pevně doufal, že už město dávno opustili nebo tam minimálně bezprostředně činí, si vypůjčil ždibec jejich magie. A zatímco odváděl pozornost Emoi tím, co ji říkal, připravil se na kouzlo a v době, kdy pronášel svá poslední slova, vyvolal ho.

Sořina krev vytékající ji z nosu se vznesla za pomoci lehkého vánku do vzduchu a zformovala se do podoby úzké protáhlé jehlice s dokonale ostrým hrotem. Ledový vánek ji zchladil do podoby ledu a pak ji pomohl dosáhnout dostatečné rychlosti.

Vše se stalo pro Uriana tak rychle, že nestihl ani zareagovat. Díky tomu, že i on zvědavě naslouchal tomu, co pokořený bůh říká, byl zcela nepřipraven a nechráněn před jakýmkoliv útokem, kterému by se jinak dokázal snadno za jiných okolností ubránit.

Ledová jehlice utvořené s neskonalou rychlostí ze Sořiny krve se mu zprudka zabodla hluboko do pravého oka. Urian hrdelně vykřikl bolestí. Postil Soru a chytil se za oko, o které byl právě nenávratně připraven, a zhroutil se k zemi.

Sora se na něj ani nepodívala a zcela lhostejné k tomu, co se mu právě stalo, s plnou důstojností se zpátky postavila, napřímila se a rukou si pročísla vlasy, aby je alespoň trochu upravila a navrátila jim v dostupné míře jejich běžný vzhled.

Emoi, které při pohledu na to došlo, k čemu dala Berosovi příležitost, zlostně mu přemístila na krk vězeňský kruh, ale bylo to příliš pozdě. Kouzlo už bylo učiněno.

Vlčí bůh byl však tak oslabený, že nedokázal poznat, jestli ten kruh je funkční anebo nikoliv. Byl rázem tak vyčerpaný, že mohl stát jen díky kameni, který jeho tělo obepínal. I přes to však si nedokázal pomoci a nepronést poznámku k těm, kteří se v okamžiku Urianova bolestného křiku vřítili do jeho komnat.

„Zonare, jaké je to příjemné překvapení právě tebe teď vidět. Jdeš konečně alespoň jednou splnit své poslání a pomoci svému Pánovy, když se dostal do nesnází? Anebo ses jen přišel přidat k tomu našemu malému soukromému večírku, co jsme si tu uspořádali?“ zeptal se ho s hraným zájmem, ale jeho zrádný osobní strážce ho k jeho velké nelibosti zcela odignoroval a spolu s ním i dvojice vojáků a trojicí kněží, které sem dorazili pohotově s ním.

Po rychlém obhlédnutí situace se ta šestice trpaslíků tiše, hluboce uklonila a pak se za všechny Zonar zeptal, aniž by ji pohlédl do tváře. „Vznešená bohyně Tremoi, je tu něco, co bychom pro Vás mohli udělat?“ zajímal se, aniž by se odvážil pohlédnout do její tváře.

„Postarejte se o svého velmistra magie a pak nechte připravit trůnní sál. O vězně se postarám sama a až se vrátím, provedu prohlášení o zradě, kterou se vůči nám všem vlčí bůh provinil,“ oznámila mu a uvolnila Berose ze svého sevření.

Ten se náhlou ztrátou opory zakymácel, ale zůstal stát nakonec pevně na místě.

„Jak si přejete Vznešená,“ ujistil Emoi Zonar.

Ta si ho však dál nikterak už nevšímala stejně jako Uriana. Přešla k Berosovi, popadla ho pevně za paži, pak se druhou rukou natáhla po Soře, která by se sice mohla její ruce vyhnout, ale neučinila tak.

Emoi na nic dál nečekaje, se s nimi přemístila.

Beros po té, co se kolem nich dostatečně rozvířil oblak utvořený z přemístění, bez váhání bezpečně poznal, kde jsou. Stáli před hlavní bránou do Oroských stříbrných dolů. S neuvěřením mu též došlo, že se s nimi Emoi sem dostala na jedno přemístění. On něco takového nesvedl. Bez pomoci byla tato cesta pro něj možná minimálně na dva skoky a to ke všemu musel být sám. Ona se přemístila s nimi a to bylo daleko náročnější. Byla skutečně o tolik mocnější, ač už dávno nebyli spojeni s rodným světem anebo si jen vypomohla magie jiných? Spíš typoval na to druhé, ale moc velký rozdíl v tom stejně pro ně nebyl.

„Vznešená,“ vydechli zaskočeně strážní u brány a padli na kolena.

„Vedu dvě nové čerstvé pracovní síly se speciálním režimem,“ oznámila jim a její tón dal trpaslíkům jasně na srozuměnou, ať sebou urychleně pohnou a nezdržují ji.

Zaskočení trpaslíci osobou jednoho z vězňů kvapně otevřeli bránu. Neodvážili se na cokoliv zeptat a tiše je hlavním přístupovým tunelem vedli do dolů. Beros měl chuť se v té chvíli hystericky rozesmát. Jak rychle a jednoduše můžou některé věci změnit a pozice se vyměnit.

Na konci chodby smrti, jak tomuto tunelů též vězni tiše říkávali, je spatřili první dozorci s právě procházejícími otroky. Ten němý úžas v jejich tvářích byl nepřehlédnutelný a trval poměrně i dlouho, jelikož je zde strážci brány zde předali dozorcům, kteří tu vždy čekali na případný příchod nových vězňů.

To, že tu museli krátkou chvíli stát, Emoi překvapivě najednou nevadilo. Na místo toho si to celé s plnými došky vychutnávala a trpaslíky v tichosti něco řešila.

Když bylo hotovo, Berosovi došlo, že je plánují se Sorou zde rozdělit. Pravděpodobně, aby nevěděl, kde bude její cela, což se mu zdálo z jejich pohledu i logické.

„Bude to dobré, vydrž,“ tiše špitl k Soře těsně před tím, než si jí jeden z dozorců začal odvádět.

„Jdeme!“ zaburácel mu za zády nějaký trpaslík a pro Berose značně zaskočeně ho zasáhl bičem do zad. Stálo ho to hodně sil, ale nevykřikl. Podíval se na Emoi, jako by se nic nestalo a rozešel se.

 Když jí míjel, promluvila na něj. „Vím, že tě to bolelo, ač si to na sobě nechtěl nechat znát. Zrádcové si totiž nezaslouží takovou výsadu, aby byli jistých věcí ušetřeni jako třeba Maelorik. Tvá krev i té tvé chráněnky, může téct klidně proudem, bude-li to třeba,“ výsměšným hlasem k němu vítězoslavně pronesla a Beros rázem věděl, co tam s těmi trpaslíky řešila tak dlouho.

Spokojeně kráčela tunely vedle něj, dokud nedorazily na místo. S nemalým uspokojením sledovala, jak za ním zavírají dveře cely.

Beros chtěl na ni něco peprného, rýpavého vykřiknout, ale jeho žena ho předběhla.

„Co říkáš cele po Talnierovi? Měl bys být Fumirovi vděčný, jen díky němu máš toto komfortní ubytování jen sám pro sebe,“ s úsměvem k němu přes mříže pronesla.

„Vzkaž mu mé vřelé díky, drahá,“ odvětil ji Beros a pokusil se o co nejhřejivější tón, co dokázal. Jeho oči však neskrývaně prozrazovaly, co si o tom celém ve skutečnosti myslí.

„Zabít tě hned, by bylo pro tebe příliš snadné a moc rychlé. Nejdřív si na nějakou dobu sám vychutnáš, jak to tu chodí. A až nadejde čas velkých oslav na počest mého vítězství, budeš zlatým hřebem závěrečné oslavy. Nejdřív budeš přihlížet, jak přede všemi nejprve popravím Aku, pak Mealorika, jehož navracející se paměť si mi jen tak mimochodem zatajil, pak přijde na řadu Sora, kterou ses tak ze všech sil snažil zachránit a nakonec až uvidíš umřít všechny, kterým ses tak snažil hloupě pomoci, přijdeš na řadu ty. Původně jsem sice plánoval na konec mít svou sestru, pokud tedy vůbec náš další souboj přežije, ale díky tobě jsem muselo trochu to celé předělat,“ informovala ho Emoi o svých budoucích plánech.

„Jak pozorné,“ kousavým hlasem ji odvětil Beros. „A kdyby ti to milostivě nevadilo, rád bych se šel alespoň na chvíli prospat, než půjdu do práce, kterou si mi tak pozorně zajistila, abych se nenudil. Přeci jen mám za sebou náročný den. Dostat se do Cenalisu na jeden skok totiž nebylo snadné,“ pronesl k ní, jako by to nic nebylo, a s mírným uspokojením sledoval, jak alespoň nějak se mu ji podařilo skutečně plně zaskočit. „Já si totiž na rozdíl od tebe nepotřebuji vypomáhat krádeží magie ostatních. Když potřebuji, dají mi ji sami a dobrovolně z vlastní vůle,“ upozornil ji samolibě.

Emoi se lehce rozšířili oči. Pochopila, co jí tím chce naznačit. Magie dobrovolně darované bylo možné získat několika násobně větší množství z jediné osoby, než ve srovnání se ziskem prostřednictvím krádeží. To byla totiž daň daru, jež někteří jejich národa měli. Velká část nedobrovolně vzaté magie bylo totiž spotřebováno samotným tímto aktem a tím pádem nenávratně ztracena.

Beros pozoroval, jak jeho žena bez jediného slova naštvaně odchází. Alespoň dosáhl malé satisfakce za to, jak se celý závěr dnešního dne nakonec pro něj celkově pokazil. Ale možná to třeba nebude až tak zlé. Stále totiž netušil, jestli je jeho vězeňský kruh funkční anebo ne. Na získání odpovědi se však musel prospat. Vzal si čistou deku, kterou mu dozorci do cely před chvíli hodili, stulil se do ní a celkovou únavou neschopen tak jakékoliv myšlenky, natož tvoření případných plánů útěku, tvrdě usnul.

Komentáře   

0 #2 Lady Corten 2017-07-17 11:42
Cituji Hana:
Nádherná kapitola děkuji ti. Už se těším na další.


Vřelé díky za komentář ti posílám z dovolené přes mobil.Tuto kapitolu opětně věnují tobě.
Vše se tu zkomplikovalo, jak to bude dál se uvidí příště. Napsání této i té příští kapitoly jsem s už dlouho těšila.
Citovat
0 #1 Hana 2017-07-17 08:24
Nádherná kapitola děkuji ti. Už se těším na další.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla