Kapitola 16 – Ostrov

 

Akael se pomalu začal probírat k vědomí. Otevřel oči a zahleděl se do nebe. Byl den, obloha byla zatažená bílými mraky, které byly místy potrhané. Skrz jednu díru v mracích bylo možné zahlednou část slunce. Díky tomu mohl určit, že se blíží poledne.

Cítil se velmi slabí, ale i přes to se pokusil si sednout. Náhlý tlak do pravého ramena ho však přidržel na zemi.

„Nehýbej se,“ tichým a laskavým hlasem mu Merik přikázal.

Akael se tedy podvolil a zůstal na zemi a jen za ním otočil hlavu. „Jak je na tom?“ starostlivě se zajímal.

Merikova tvář se zachmuřila. „Mnohem hůř než ty,“ přiznal mu po pravdě.

„Ale přežije to?“ hlasem naplněným zoufalstvím se snažil ujistit.

„To není ještě tak úplně jisté,“ připustil jeho strýc sklesle.

„Jak to? Vždyť té polévky snědl daleko méně než já,“ podotkl Akael zaskočeně, zatímco si ve své mysli přehrával ty poslední osudné chvíle.

„Naše rasa je odolná vůči téměř všem jedů. Naše magie nám v tom značně pomáhá. Více méně stačí, aby nás někdo dostatečně posílil a dokážeme si s něčím takovým povětšinou poradit i sami a dokonce není potřeba ani žádného protijedu. Což byl více méně i tvůj případ. Kdyby byl Vilai člověk, už by tu s námi nebyl. Jako trpaslík taky ne. Ti jsou sice odolní vůči některým typům jedů, ale rostlinné mezi ně nepatří. Jako elf je sice opačně než trpaslíci odolný vůči rostlinným jedům, ale ne proti úplně všem. Existují výjimky a mezi tyto výjimky patří i květ, který může zabít v případě většího množství dokonce i nás, a tím je Rozerina hvězda,“ vysvětlil mu Merik.

Akael se zamyslel. „Rozerin byla bohyně květin, že?“ ujišťoval se.

Starší muž zlehka přikývl. „K tomuto květu a ní se váže legenda, chtěl bys jí slyšet?“ nabídl mu.

„Vzhledem k tomu, že stejně nemohu dělat nic jiného než ležet, tak si ji velmi rád vyslechnu. Možná jsem jí i někdy kdysi dávno slyšel, ale už si z ní nic nepamatuji,“ krátce se zamyslel.

Merik se zlehka usmál. „Rozerin patřila mezi ty nejkrásnější ženy našeho světa. Z tohoto důvodu se neustále kolem ní někdo točil, ale i přes to se stále cítila opuštěná. A tak jednou si usmyslela, že už nechce být více sama. Věděla, že ji smrtelní i nesmrtelní milují spíše pro její krásu nežli ji samotnou a tudíž se rozhodla a vyhlásila to, že si vezme za manžela toho, který pro ní stvoří ten nejkrásnější květ a že jí vůbec nezáleží na původu dotyčného.

Přijít mohl úplně kdokoliv. A tak za ní jednoho vybraného dne skutečně přišla řada mužů. Smrtelných i nesmrtelných. A všichni, jež toužili po její lásce a ruce, ji předložili na ráz květy, které pro ni vytvořili. Bylo jich skutečně velmi mnoho a řada z nich se Rozerin líbila a tak netušila jak má mezi tolika vybrat toho jediného pravého. Rozhodla se tedy udělat tento akt dvoření na více kol. Vybrala ty, jejíž květy se jí líbily a ty ostatní poslala domů. Ti, co zbyli, dostali čas, aby pro ni mohli stvořit další květ.

A tak to šlo dál a dál, dokud nezbyli jen jediní dva poslední – Helok bůh hvězd a elf Berian.

Berian věděl, že proti bohu má jen malé šance, ale i tak se nevzdával. Rozhodl se stvořit něco skutečně výjimečného a to se mu i povedlo. Překrásný pěticípí květ zářivě žluté barvy, jež se na slunci blyštil, jako by bal zlatý. Jeho vůně byla krásná a omamná, plná lásky. Na to, co však zapomněl bylo to, že v přírodě musí mít vše rovnováho, a tak listy této květiny byly prudce jedovaté, o čemž neměl sebemenší tušení. Rozhodující den předložil tento květ Rozerin. Helok přinesl zas překrásnou černomodrou orchidej. Pro Rozerin to byla těžká volba, ale jen do chvíle, než si přičichla ke květu elfa a bylo rozhodnuto.

Bůh hvězd byl velmi zklamaný, ale přijal svou porážku čestně. Nedokázal si však pomoci a nepozorovat ze skrytu zdáli Rozerin dál, jak tomu činil doposud. A tak se jednoho dne zanedlouho stal i tajným hostem na Rozerině a Berianově svatbě a pak i svědkem svatební noci. Rozerin s Berianem naházeli krásné květy do malého jezírka, kde se před spaním chtěli vykoupat a zpečetit tu svůj svazek. Učinili však při tom osudovou chybu, jelikož krom květů dali i do vody několik jejích lístků. A jed této rostliny se ve vodě velmi dobře a rychle rozpouští. A tak za nedlouho po té, co do vody vstoupili, skončili v bezvědomí.

Helok to vše viděl a tak oba pohotově vytáhl z vody. Pokusil se zachránit život oběma jak Berianovi tak i Rozerin. Elfovi však pomoci nedokázal. Byl mrtev. Bojoval však dál o život své lásky. Mnoho dní byla v bezvědomí. Mnoho dní ji posiloval a nehnul se od ní, dokud se neprobrala.

Když Rozerin prozřela a zjistila, co se stalo, proplakal pro svého elfa mnoho dní. A Helok byl celou dobu u ní a utěšoval ji. Bohyně květů tak při tom spatřila Helokovo čisté srdce plné lásky a zamilovala se do něj. A díky této lásce vše překonala a pojala ho za svého manžela.

A na počest tomu všemu, nechala po světě rozšířit všechny květy, které ode všech při dvoření dostala. Jak ty krásné, tak i ty ošklivé a nepodařené. Nevynechala žádnou a to ani tu poslední Berianovou. Překrásnou, ale pro všechny bez výjimky prudce jedovatou. Nechal ji rozšířit po jižních lesích Talnaku, odkud pocházel. Elfové ji pak dali název Rozerina hvězda, občas se mu však i přezdívá Berianuv květ. Pro Helokovu orchidej zas našla Rozerin místo v horách Sarmatu, kde se z ní stala velmi vzácná horská orchidej.“

„Krásná legenda. Myslím, že si ještě na chvíli zdřímnu,“ zašeptal Akael zatímco své víčka držel jen stěží otevřená. Spánek na něj přišel hned, jak jim dovolil konečně klesnout zpátky dolů. Když se opět vzbudil, byla hluboká noc. Kousek od něj bylo slyšet tiché Merokovo chrápání. Chvíli hleděl na těch pár hvězd které vykukovali zpod roztrhaných mraků než se mu podařilo opět zpátky usnout. K vědomí ho pak přivedlo svítání. Merik byl už vzhůru a právě kontroloval Vilaie.

„Jak je na tom? Už je to lepší?“ zajímal se s obavo v hlase, zatímco se opatrně pomalu posadil. Už se cítil znatelně lépe než předešlí den.

„Dalších protijedů už nebude třeba. Teď je to už jen na něm,“ odvětil mu Merik a otočil se za ním. „Opatrně, chodit bych ti zatím nedoporučoval,“ poradil mu o odešel směrem, kde byli u jednoho stromu přivázáni muruni.

Akael se rozhlédl. Akoja nebyla nikde v dohledu a vzhledem k tomu, že od něj Vilai neležel až tak daleko, rozhodl se přesunout k němu. Vzhledem k Merikově radě se však vstát nepokoušel. Zprvu poposedáváním a pak následným plazením, vzhledem k tomu, že první metoda se ukázala jako poměrně neúčinná a zdlouhavá, se pomalu přesunul až k němu. Položil se na bok vedle něj a nadzvedl se lokty, aby se mu mohl podívat do obličeje.

„Mrzí mě to. Skutečně mě to moc mrzí. Je to má chyba. Měl jsem tě ohledně Jiral poslechnout a ne se chovat jako malé umanuté dítě. A měl jsem ti dát před svatbou s Lorikem vědět, jak se věci mají. Nic si netušil a já se neozval. Slíbal jsem, že se vrátím a nepřišel jsem. Čekal jsi tak dlouho a já si naivně myslel, že přijdu, vše vysvětlím a vše bude v pořádku a tak, jak to bylo dřív. Ale jsou věci, které jednoduše vrátit nejdou. Uběhlo příliš mnoho času. Nedokázal jsi mi jen tak ze dne na den odpustit a já to nedokázal pochopit. A pak přišla Jiral. Na místo toho, aby nás setkání s ní přivedlo k tomu, abychom si vše vysvětlili, dovolil jsem jí, aby nás poštvala na místo toho zcela proti sobě. Prober se, prosím. Děj mi ještě jednu šanci. I když si jí možná ani nezasloužím,“ tiše k němu sklíčeně šeptal. Ucítil, jak mu ke konci se oči zalili slzami.

Slabý větřík rozfoukával jejich vlasy. Akael lekce jedním prstem uklidil jeden z neposlušných pramenů Vilaiovi za ucho, přičemž se zlehka len nepatrně dotkl jeho tváře. Víc se neodvážil. Ještě chvíli nehnutě hleděl na jeho spící tvář, a pak se zpátky odplazil na své kožešiny opomenuté o kus dál.

Merik s Akojou to tiše celé pozorovali z dálky.

Jestli se nevzbudí, bude to jeden z nejdojemnějších příběhů o....“

Prosím mlč, nedokončuj to. Mohla by si to ještě přivolat,“ požádal Akoju pohotově Merik.

Dobře jak chceš,“ odvětila trochu lhostejně dračice. „Dokud spí, je tu ještě naděje,“připustila.

Dokud se Akael nevzdá, máme ještě naději všichni,“ poupravil jí bůh moudrosti při pohledu na boha naděje.

 

V následujících dvou dnech probral Merik a Akaelem vše, co se o Jiral dozvěděli a domnívali. Více méně dali dohromady celou skládačku jejího života, ale stále většina z toho zůstala jen nepotvrzenými domněnkami, na které nikdy nenaleznou odpověď. Probrali i to, co se Merik u draků štěstí dověděl. Vzhledem k tomu, že však byl Vilai stále beze změny v bezvědomí a nemohli se tak s ním ohledně Prokletého ostrova domluvit a déle už na tomto místě nemohli setrvávat, dospěli k názoru, že nejlepší bude vyrazit na jihozápad. Podél pobřeží Plaeoranského království se nacházela řada lidských rybářských vesnic a ty se jim zdáli jako největší šance na to, aby určili na jaký přesně ostrov Talnaku se potřebují dostat.

Vytvořili koš, který za lana připevnili k Akoje.

„Je to skutečně dost pevné? Nemůže z toho vypadnout?“ starostlivě se zajímal s obavami Akael, když Vilaie do koše ukládal.

„Bude to v pořádku,“ snažil se ho Merik uklidnit, ač si dobře uvědomoval, že bez jistého rizika tento způsob Vilaiova přesunu tak úplně není.

Akaelovi chmury tím sice zažehnány nebyly, ale rozhodl se svému strýci věřit. „Můžeš letět,“ dal na vědomí Akoje, který se už netrpělivě vznášela ve vzduchu, že muže vyrazit.

Ustupte tedy,“ vybídla je tedy dračice a začala pomalu stoupat výš dokud se koš s Vilaie nedostal bezpečně do výšky nad koruny stromů.

Akael to celé nervózně pozoroval.

„Pojď, pojedeme,“ vyzval ho Merik, zatímco mu přiložil ruku na levé rameno a jemně za něj zatáhl. Akael se tomu podal a otočil se za ním. V jeho závěsu došel až připraveným murunům a nasedl.

 

Dny ubíhaly, k moři se přibližovali, ale Viali se stále neprobíral. Projeli cestou už čtyřmi lidskými vesnicemi, ale ničeho významnějšího se v nich nedobrali. Jediné, co se dověděli bylo to, že už někteří z nich o Prokletém ostrově slyšeli, ale kde leží nikdo z nich netušil. Jen jeden za starců jim v jedné vesnici dal naději v tom, že měl pocit, že je to jeden ze starých Resuánských ostrovů, ale nebyl si vůbec jist. Díky tomu, že však mu už paměť tak dobře nesloužila, nemohli si být tak jeho informacemi zcela jisti a plně se na ně spoléhat.

„Další vesnice před námi,“ s nadějí pronesl Akael při pohledu do dáli. Nacházeli se na jednom z kopců, jež jeho jedno z úbočí končilo v moři. Ob tři pahorky dál, na protilehlé straně zátoky se v hornatém nad mořem nacházela vetší vesnice tvořená rozličnými budovami různě rozesetými po svahu v kopci. Na vlnkách se se u břehu houpalo několik malých loděk a jedno větší, ač teď opuštěné, molo dávalo znát, že se do těchto míst i jednou za čas zatoulá i nějaká ta větší loď.

Budu vás čekat na tom molu, tam se mi bude přistávat nejlépe,“ oznámila jim Akoja, která jim právě prolétala nad hlavami a bez jakéhokoliv ostychu si to namířila nejpřímější cestou k vesnici.

Akael dal pokyn k murumovy, aby přidal trochu do kroku a s obavou o místní obyvatele, jak se vyděsí, až jim ve vesnici přistane z ničeho nic drak. Na neštěstí to oni museli vzít oklikou a tak jim to trvalo daleko déle, než se do tam dostali. Tou dobou už tam Akoja dávno byla.

Většina domů měla pozavírané dveře a okna na petlice.

„Polekali se. Mluvit s nimi teď nebude lehké,“ zkonstatoval Akael na to, když to viděl. To čehož se na druhé straně zálivu obával se skutečně naplnilo.

„Ne všichni,“ odvětil mu klidným hlasem Merik a ukázal směrem k molu u něhož se srotila malá skupinka mužů a to i překvapivě pár i žen.

„Chudáček, co se mu stalo?“ zajímala se velmi ustaraně jedna stará dáma, jen co se k molu přiblížili. Ani nestačili sesednout, když už se jich ptala. A nezůstalo dokonce ani u jedné otázky, jelikož obratem na ně začala chrlit dál.

„Jak s ním můžete v takovém stavu cestovat? A co chudák ten nebohý drak? Je úplně stahaný a hladoví. Takhle ho využívat, že vám není hamba.“

Akael tedy vzhlédl směrem k Akoje. Ta se spokojeně rozvalovala zhruba tak v polovině mola a pojídal ryby, které jí tam místní obyvatelé nanosili na hromadu. Když jeho pohled zaznamenala, vzhlédla a lehce si u jídla mlaskla a doprovodila to úšklebkem, který by šel nazvat i jako spokojené vítězství. Oči jí vítězoslavně jiskřili. Měl pocit, že on a ta stařena vidí úplně něco jiného. „Netuším, co jim Akoja navykládala, ale rozhodně to asi raději nechci vědět,“ pronesl raději telepaticky směrem k Merikovi.

Jen tolik, aby ji na místo strachu litovali a o Vilaie se postarali,“ odvětil mu starší muž zcela poklidně, nikterak nepřekvapen.

„Zpomal ženo prosím,“ okřikl jí stařík, který se k nim pomalu přišoural. „Omlouvám se vám za ni. A přijměte mé přivítání prosím v naší vesnici ať vás do ni přivedlo cokoliv,“ uvítal je a pro té co sesedli jim nabídl ruku na přivítanou.

„Rádi vás poznáváme a děkujeme, že jste se o našeho přítele i draka postarali,“ pronesl Merik, zatímco přijal jeho ruku na přivítanou.

„I já děkuji. Jestli mám být však upřímný, zavedla nás sem za vámi náhoda,“ připustil Akael, když si s ním i on potřásl pravicí.

„Vaše cesta nemá tedy přesný cíl?“ zajímal se stařík obratem zvědavě.

„Ve skutečnosti...,“ začal mu Akael odpovídat.

„Brzy začne pršet. Vše ostatní počká. Nemůžeme toho nebožáčka nechat venku. Přijměte tedy prosím pozvání do našeho skromného přístřeší,“ přerušila je rázným hlasem stařena.

„Má pravdu, pojďte,“ odvětil její manžel, zatímco se zahleděl do nebe.

„Rádi přijímáme,“ s vděkem přijal za ně Merik a Akael se vydal za Vilaiem. Když ho chtěl zvednout, zastavil ho jeden z místních mužů.

„To je v pořádku. Pomůžeme vám ho odnést,“ nabídl mu a Akael ve snaze je neurazit, jeho nabídku přijal, ač měl pocit, že takové pomoci není třeba.

Chaloupka starého páru se nacházela nedaleko mola. Byla tvořená jen jednou rozlehlejší světnicí v níž bylo namačkáno na sebe vše, co bylo k místnímu životu těchto lidí třeba.

„Není to nic moc, ale snad vám bude chutnat. Omlouvám se, ale nečekali jsme návštěvu,“ ustaraně k nim pronesla stařenka, když jim nandávala jídlo na stůl, po té co se usadili na rozvrzané lavici k menšímu stolku.

„To je v pořádku. Děkujeme vám za vaši pohostinnost. Je to víc, než bychom mohli doufat,“ uklidňoval jí Merik s úsměvem.

„Nemáme tady moc cizinců. Dvakrát až třikrát za rok sem připlouvá loď z hlavního města, ale to je vše. Krom lidí žijících v okolí sem k nám po souši zabloudí jen někdo velmi vzácně a to jenom vždy proto, aby se dostal na tu obchodní loď do Eonu,“ objasnil jim ten starý člověk.

„Co se tomu elfovi vlastně stalo?“ zajímala se stařena, která si k nim v ten moment konečně ztěžka přisedla a lehce se ještě ohlédla za lůžkem, kam Vilaie uložili.

Akael se tázavě podíval po Merikovi, jestli chce mluvit on, či jim to má říct sám. Merik mu rukou naznačil, že to ponechává na něm, a tak s lehkým ostychem opatrně začal. „Věřil jsme někomu, komu jsme neměl. Na místo osoby, která se nám pokouší pomoci, se ukázalo, že touží na místo toho jen po naší smrti. Pokusila se mě a mého přítele otrávit. Já jsem se z toho dostal, ale on zatím ne,“ posmutněle jim přiznal.

„S čím jste potřebovali přesně od ní pomoci, smím-li se tedy zeptat?“ zajímal se stařec zvědavě.

„Hledáme zeleno draky, abychom je požádali o pomoc. Od draků štěstí jsme zjistili, že jsou ukryti na Prokletém ostrově. Kde však se nachází, nám neřekli a tak jsme se od nich vydali k nejbližším lidským osadám, hledat dál své štěstí. V jedné vesnici, do níž jsme zavítali, jsme zjistili, že Prokletý ostrov by měl být prý jeden z jižních ostrovů Talnaku, ale nic víc, a to nás tedy zavedlo až sem za vámi,“ nastínil mu hrubě jejich příběh Akael.

„Co má být skryto, by skryto mělo i zůstat. Pokud bohové chrání a ukrývají zelené draky na Prokletém ostrově, není to jen tak bez důvodu. Neměli byste po nich pátrat, ať vás k tomu vede jakýkoliv důvod,“ radila jim stařena vážně.

„Nenalezneme-li je a nepřesvědčíme, aby mám pomohli, je celý Talnak ztracen. Slyšeli jste už o Fumirovy?“ ujišťoval se Akael před tím, než bude ve svém vysvětlování pokračovat dál.

„O tom, že bůh válek zavítal na naši zem, se už k nám pře časem doneslo. Kam přijde on, následuje ho vždy smrt a neštěstí.“ zchmuřil se stařík.

„A tentokráte tomu není vskutku jinak. Podařilo se mu přimět horské a ohnivé draky z Černých hor ke spolupráci s nočními elfy. Společně pak všichni zaútočili na Tarvod. Touto dobou už je většina Tarvodu zničena a s ním i část Plaeoranu. Každým dne se dostávají víc a víc na jih. Pokud máme mít šanci, je zastavit, potřebujeme pomoc od zelených draků. Bez nich nemáme naději na vítězství. Musíme Prokletý ostrov nalézt,“ vážným hlasem pronesl Akael a podíval se zpříma do očí oběma lidem.

„Je-li tomu skutečně tak, jak říkáte, vaše snahy jsou v očích bohů obhajitelné. A my se vám tedy pokusíme pomoci, jak je v našich silách. Není však toho mnoho, co bychom pro vás ve vašem nelehkém úkolu mohli udělat,“ zamyslela se tiším hlasem stařena. „O tom, že na Prokletém ostrově žijí zelení draci, jsme jakživ neslyšeli, což ale nutně nemusí znamenat, že tam skutečně nejsou, ale to co víme s jistotou, nebo-li přesněji můj muž dobře z vlastní zkušenosti ví, kde tento zapovězený ostrov leží.“

Akaelovi se v ten okamžik vlil do tváře malý úsměv. Možná svou pomoc nepovažovali ze bůhví jakou, ale pro ně to bylo právě vším.

Merik pohotově mezi tím vytáhl z jejich věcí mapu, která jako jedna z mála s nad zázrakem tehdy přežila, když je napadli draci. Udělal na stole místo a opatrně ji rozložil.

„Prokletý ostrov nebo spíše většinou nazývaný Zapovězený ostrov naleznete zde,“ odpověděl stařík a bez zaváhání zabodl prst do mapy.

„Kumuk, nevětší z ostrovů Resuánu. Mohlo mě napadnout, že jde právě o tento ostrov,“ plísnil se Merik zatrpkle.

„Není odsud až tak daleko,“ s potěšením zkonstatoval Akael, když se nahnul trochu nad mapu, aby do ní také vyděl. „Myslíte, že by nás tam někdo mohl vzít?“ zajímal se.

„Zde ani nikde nenaleznete loď, která by vás tam byla ochotná odvést,“ potemnělým hlasem mu odvětil stařec.

„Ke svému jménu nepřišel ten ostrov jen tak,“ poučila je lehce odměřeným hlasem stařena.

Akael se na ně podíval z otázkou v očích.

Stařec si lehce povzdechl. Na krátko zavřel oči a po té, co se zpátky zahleděl do mapy, začal vyprávět. „Když jsem byl mladý a nerozumný, přišel k nám do vesnice jednou jeden člověk. Celkem schopný čaroděj to byl, ale především to byl dobrodruh. Věřil, že na tom ostrově jsou ukryté dávné poklady prastarého Resuánu a on je toužil nalézt. Nevěřil na staré námořní legendy, a protože byl poměrně bohatý, nakonec se mě a mého bratra mu podařilo přesvědčit, abychom ho na ten ostrov odvezli. Moře bylo klidné a obloha jasná. Vše probíhalo v pořádku, dokud nezačal být ostrov na obzoru. A pak to začalo. Nebe se prudce zatáhlo. Nastala mlha a hladina se divoce rozbouřila. Dříve, než jsme se stačili vzpamatovat, loď narazila do jedné z řady ostrých skalisek, které se vynořily nad hladinu, jakoby odnikud. Loď s posádkou, mým bratrem a i tím čarodějem šli ke dnu. Víckrát už jsem je já ani nikdo další nespatřil. Ani pořádně do dnes nevím, jak jsem to tehdy celé přežil. Chytil jsem se jednoho z větších prken, co se odlovili z přídě lodi a držel se ho pevně celé hodiny. Moře dlouze bouřilo a pak vše náhle ustalo tak, jak i předtím začalo. Jen ten ostrov už jsem neviděl. Měl jsem na tehdy dvojité štěstí. Jelikož tou dobou odplouvala odsud obchodní loď. Její kapitán byl trochu nezkušený, spíš po pravdě hodně nezkušený, a tak se vzdálil od pobřeží víc než zamýšlel a trochu i jiným směrem, než měl v úmyslu. Mě to však zachránilo život. Zahlédli mě, vylovili a přivezli zpátky. A to je více méně celé, co vám o tom mohu říct. Na ten ostrov se jednoduše nikdo nikdy nedostal. Stejně jako my. Je prokletý a nebo tam bohové něco stráží, třeba ty zelené draky, jak doufáte vy, ale ať je to tak či tak, tak jedno je jisté, téměř nikdo, kdo se tam pokusil dostat, to nepřežil a nikdo z přeživších na půdě toho ostrova nestál.“

„Kdyby tomu bylo jinak, o tom, že zelení draci stále žijí, by věděla dávno celé dolní říše. Talnier ten ostrov s Meleny musel tehdy dobře zabezpečit. Pokusit se tam dostat lodí by mohlo být riskantní i pro nás,“ vážným hlasem pronesl Merik k Akaelovi.

„A jak se tam tedy dostaneme? Na Akoje? Najednou nás však všechny neunese,“ nadnesl to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.

„To bude asi jediná cesta. Kdysi dávno na ten ostrov vedl most. Ten však jistě do dnešní doby nemohl přežít a abychom to zkontrolovali, hodně bychom si zajeli a museli bychom jet i velký kus pouští,“ zavzpomínal. „Akoja je tedy jediná naše možnost.“

„Pokud tam chcete skutečně letět, vašeho přítel byste tu měli nechat. Na takovouto cestu ve svém stavu s vámi nemůže,“ poznamenala stařena.

Akeal se zahleděl na Vilaie. „Má pravdu, budeme ho tu muset nechat,“ tiše k němu pronesl Merik usazený po jeho boku.

Na chvíli v místnosti nastalo ticho. „Já vím,“ zkroušeným hlasem neochotně Akael připustil.

„Ty už nikam nikdy beze mě nepoletíš, rozumíš?“ zasípalo tiše od lůžka.

„Vilai!“ zvolal šťastně a zároveň i trochu překvapeně Akael. V tu ránu vyskočil do stoje a rozběhl se směrem k posteli, přičemž, cestou nohou zavadil trochu o židli, na níž byla usazená stařena. 6idle zavrzala, trochu zapraskala, ale ustála to a i žena, co na ní seděla.

„Au,“ zaúpěl Akael ale nijak ho to nezpomalilo v běhu. Zastavil se až u postele zahleděný do otevřených Vilaiových očí.

„Tentokráte tě na drakovi samotné ho nikam nepustím a to ani s Merikem ne,“ upozornil ho vážným tichým, sípavým hlasem elf.

Na Akaelovi tváři zářil široký úsměv. „Bál jsem se o tebe, že už se nikdy neprobudíš,“ přiznal mu po pravdě.

„Jak dlouho jsi už vzhůru?“ zajímal se od stolu Merik, který stále poklidně seděl dál.

Vilai natočil opatrně hlavu na stranu. „Dost dlouho, abych věděl o co tu jde, a kam poletíme,“ připustil, že už je nějakou tu dobu ve skutečnosti vzhůru a že o této skutečnosti doposavad nedal nikomu úmyslně vědět.

„Aspoň ti vše nebudeme muset celé převyprávět,“ s žertem na to mu odvětil Akael, aniž by se jakkoliv na něj zlobil, že už je při vědomí nepovšimnut nějakou tu dobu. Díky úlevě z toho, že je v pořádku, se na něj nedokázal nikterak zlobit a to obzvláště ne, kvůli takové maličkosti. I když ho trochu mrzelo, že přišel o to, jak se mu poprvé otevřou víčka a on nabude zpět ztraceného vědomí.

„Až se dáš do pořádku, poletíš s Akaelem jako první. Pak se Akoja vrátí pro mě a spolu s věcmi tam doletíme za vámi,“ informoval ty dva o svém rozhodnutí Merik na dále od stolu. Ač by si rád Vilaie zkontroloval, nepouštěl se do toho. Stařena už tou dobou poletovala po světnici a hrnula se k posteli s miskou čistého zelného vývaru. Pro něj už tak u lůžka nezbylo moc místo.

„Měl by sis chlapče něco dát a zaplnit trochu žaludek,“ informovala elfa hřejivým hlasem žena. „Polož mu se posadit,“ vybídla Ještě Akaela s připravenou lžící.

Akael opatrně na posteli přesunul do polo sedu.

„To je dobré, vezmu si sám,“ pokusil se o mírná odpor Vilai.

„To je dobré. Nenamáhej se a sbírej síly dokud to půjde. Brzy je budeš jistě potřebovat,“ odvětila mu stařena, z jejíchž tváře bylo jasně patrné, že si tuto situaci náležitě užívá a že ráda o někoho pečuje.

„Já bych jí být tebou nevzdoroval, dokáže být pěkně protivná když chce,“ radil mu z dáli stařík při pohledu na svoji ženu.

Vilai si jeho radu vzal raději k srdci a ženě více nevzdoroval a i když mu to přišlo trochu ponižující, nechal se pod Akaelovím dozorem od ženy krmit.

Komentáře   
0 #2 Hana 2018-11-25 15:53
Ahoj jsem ráda za novou kapitolu k povídce a novou legendu o bohyni květin :-) . Píšu komentář až teď nějak mi přes telefon nejde přidat :sad: . Budu se těšit na pokračování a jsem zvědavá jestli bude ještě nějaká zápletka :roll:
Citovat
0 #1 Lady Corten 2018-11-19 09:17
S velikým zpožděním je tu další kapitola. Omlouvám se, že to tak trvalo. Víc jak měsíc jsem já i dcera marodili a při tom jsem nezvládala psát. Původně měla mít tato kapitola ještě děj s Meleny. to však se protáhlo a stále to nemám dopsané. A tak jsem sem rozhodla toto dějství přesunout do následující kapitoly. Kdybych se k tomuto kroku rozhodla dříve. Už byste tu měli kapitolu před měsícem. Snad se na mě moc nezlobíte. Nebojte povídku a závěr trilogie dodělám. I když teď to začalo se celé znatelně zpožďovat. Už chybí jen čtyři kapitoly a jedna z těch zbývajících je už rozdělaná. Když to půjde tak ke konci příštího týdne by to 17 kapitola mohla být.
Zatím si užijte tuto. A všem moc děkuji za vaše komentáře.
Citovat
Přidat komentář


Joomla templates by a4joomla