Kapitola 15 – Zrada

 

Les se podél cesty pomalu měnil. Druhem gigantických stromů i rostlin, které v jejich stínech žily. V okamžiku, kdy cesta míjela rozlehlé jezero, nacházející so po jejich levé ruce, Merik zastavil.

„Jsme tady, dál už musíme lesem,“ pronesl vážným hlasem a stočil svého muruma mimo cestu a vydal se s ním lesem na sever. Akael s Jiral ho těsně následovali.

Rychles jejich jízdy se znatelně zpomalila. Nejeli ani pul dne, když se dostali na malý palouk. Na jeho protilehlý straně se vypínal strom, svého druhu jediný v okolí. Lehce svými kořeny nadzvednutý nad zem vytvářel pod sebou malou dutinu.

„Tady začíná území draků štěstí. Dál už půjdu sám,“ informoval je a sesedl ze zvířete.

„Ale Meriku…,“ začal Akael namítat. Nedopověděl však pod tíhou Merikova pohledu. „Vezmi si sebou alespoň muruna,“ zkousli to jinak, zatím co se neochotně vzdával své předchozí myšlenky.

„Takto to bude lepší. Věř mi. Nebude to trvat dlouho. Území, kterému tu draci štěstí vládnou je malé. Mnohem menší než Aksum. Budu zpět než nastane hluboká noc,“ ubezpečil ho na závěr.

Akael neochotně přikývl. Nejraději by šel s ním, ale věřil, že jeho strýc ví, co dělá.

„Dávej na sebe pozor, my tu na tebe počkáme a já něco mezi tím uvařím,“ s milým úsměvem pronesla Jiral a objala ho na rozloučenou.

Merik její obětí zlehka přijal. Nedovolil ji však aby se úplně přivinula na jeho hruď a ponechal si tak malý odstup. „Budu se těšit, až se vrátím, budeme snad už konečně vědět víc,“ zadoufal a odtáhl se.

„Dnes je řada s vařením na mě,“ zavolal mohutným hlasem Vilai na Jiral, zatímco Akoja prudce na malém prostoru přistávala. „Hodně štěstí Meriku,“ popřál staršímu muži. „Dám tu na ně pozor, tedy hlavně na ní,“ telepaticky k němu ještě pronesl tak, aniž by si toho mohla Jiral všimnout.

Buď ostražitý, když tak se hned se mnou spoj,“ odvětil mu Merik, zatímco už byla vidět jen jeho záda.

„Jak jsi na to přišel, dnes vařím já,“ oponovala elfovi Jiral, připravená dle svého postoje se o to klidně i hádat.

„Včera vařil Akael, takže jsem na řadě teď já,“ klidně ji uzemnil Vilai.

„Jak chceš,“ odfrkla si opovržlivě míšenka a odvrátila se od něj.

Užijte si to taky. Tohle poslouchat zase nemusím. Jdu na lov,“ oznámila Akoja a ztratila se mezi stromy směrem na jihovýchod.

 

Merik pomalím krokem vstoupil na území samotného hnízdiště draků štěstí. Okolím panovala velice tichá atmosféra. Krom stromů nebylo k vidění nic jiného, ale i přes to cítil skryté pohledy svým směrem ze všech stran. Snažil se toho nevšímat, ale i tak jistá dávka nervozity se u něj dostavila. Spíše než po paměti, šel intuitivně směrem, kde tušil, že by mohl nalézt nejstaršího této kolonie.

Nakonec se tento cíl ukázal jako překvapivě snadný. Nejstarší se jako jediný neskrýval, nalézal se venku a tiše podřimoval stočený do klubíčka před svým doupětem pod kmenem stromu. Díky nabělavělým šupinám, napovídajícím o jeho výjimečném stáří, byl zcela nepřehlédnutelný i z dálky.

Jdeš pozdě velmi starý a moudrý muži, už dávno jsem tě tu čekal,“ zaznělo v Merikově tichým, vážným hlasem, když se k drakovi přiblížil natolik, že drak uznal za vhodné ukázat, že ve skutečnosti tak úplně nespí, vzhlédl a upřeně se mu zahleděl do očí.

Rád tě poznávám nejstarší. Omlouvám se za zpoždění. Přišel jsem sem, jak nejrychleji jsem mohl,“ omluvil se Merik zdvořile. Jistá dávka zvědavosti a překvapení nad tím, že už tu nějakou dobu byl očekáván, začalo obratem prostupovat jeho myslí.

Naneštěstí tvé zpoždění není až tak závažné. Stále je čas nalézt ty, co tvůj bratr už tak dávno ukryl,“ odvětil mu klidným hlasem drak.

Jak o všem víš? S darem vidění, jsem se doposud u draků nesetkal,“ přiznal mu.

Ne, ani já neoplývám touto mocí. Vládnu však jinou mocí a tou je moudrost starších. Už dlouho, velmi dlouho si tu nebyl moudrý muži. Pomalu jsme se začali i obávat, že si na nás už po tak dlouhé době zapomněl,“ objasnil mu a zvedl se.

Při už po druhém použitém obratu moudrý muž, si ho Merik zkoumavě prohlédl. Zjištění, ke kterému při tom však došel, ho přímo šokovalo. Spojení! Mezi ním i místními draky štěstí existovalo spojení. Zasvěcení! Všichni, kdo v této kolonii mimo úplně těch nejmenších mláďat se mu zasvětili. Něco takového vůbec nečekal. Toto zjištění ho přímo připravilo o hlas. Žádní draci se nikdy nezasvětili žádnému bohu! Tak proč právě tito jsou jiní? A proč právě jemu?

Neměl jsem tušení, jak jsem vás tou svou poslední návštěvou zde tehdy ovlivnil,“ přiznal mu bůh moudrosti. V celém jeho předlouhém životě mu nikdy nebylo příjemné, když se setkal s někým, kdo mu byl zasvěcen. Ten zvláštní pocit by nejblíže popsalo slovo nepohodlí, i když ne úplně přesně. Byla to taková směsice nepříjemných pocitů smíchaná se zodpovědností vůči těm, jenž mu dali svou moc všanc. Ke všemu jen jedenkrát na jednom místě za svůj život zažil více vzývajících jeho jméno než dnes a to bylo za první boží války.

Starý drak pomalu mezi tím přešel přímo před něj. „Nikdo nikdy nemůže vědět všechno Maeloriku a to ani ty sám ne. To jsi jednou dokonce i ty sám pravil jednou z mých velmi dávných předchůdců. Zasáhl si ho svými slovy tehdy hodně hluboko. Od těch dob, byl nejstarší tradičně zasvěcen tobě. Až doposud.

Co se změnilo? Co vše se k vám doneslo?“ zajímal se.

Není snad už nikoho, kdo by o Fumirovi bohu válek nevěděl a ani o tom, že vězní Prastarého. Hrůzy, které se postupně sem blíží z rukou nočních elfů a draků, nelze brát na lehkou váhu,“ začal vysvětlovat starý drak štěstí.

„A přesto tací jsou,“ tiše poznamenal Merik při vzpomínce na draky štěstí v Odoragaře.

Máš na mysli novou kolonii?“ zeptal se drak, ale na odpověď nečekal. „Nic překvapujícího. Nezodpovědní, zahledění sami do sebe. Takoví mezi námi neměli místo. Zavítali jste skutečně nejprve k nim, je už pochopitelné vaše zpoždění.

Ani moc nás to nezdrželo. Měli jsme to více méně po cestě,“ poznamenal věcně klidným hlasem Merik.

To jsme však již odbočili a odpovědí se spíše dostalo mě nežli tobě,“ stočil řeč zpátky nejstarší. „Bylo jisté, že je-li bůh lesů v nebezpečí, jeho bratr se ho pokusí zachránit. A vzhledem k tomu, že jsou do všeho zapojení draci existuje jen jediná možnost, jak tuto sílu vyrovnat a tou jsou jedině zelení draci. Jejich přežití a ukrytí na Prokletém ostrově, byla velkým tajemstvím samotného Talniera a jeho ženy a to až na tolik, že o tom ani bratrovi neřekl,“ vysvětlil mu.

Jak o nich víš tedy ty? Když i přede mnou bylo toto utajeno?“ zajímal se zadumaně Merik neschopen přijít na to, proč mu o něčem takovém Talnier nikdy neřekl. Občas měli před sebou tajemství, ale tohoto druhu? Přišlo mu to trochu zvláštní. Zcela jistě si nemohl být vědom jejich velkého významu v daleké budoucnosti.

Společná krev předků nelze zamlčet navěky,“ odpověděl mu drak.

Merikovi se tato vyhýbavá odpověď nezdála. Čím dál tím víc tu něco nesedělo. „A proč jste se mi všichni zasvětili? S moudrosti starších i ty sám musíš vědět, že tuto moc nikdy nevyužívám. Doposud jsem tak neučinil a do své smrti tak ani neudělám,“ upozornil ho.

Válka vždy všechno mění. Padnou-li elfové, padneme tak i my. Je v našem zájmu jejich vítězství a toho se bez tvé pomoci nedomůžou. Už nejsi tak mocný jak si býval. S koncem brány si zeslábl, tvé hodiny času se opět rozeběhli. Chceš-li zachránit to, co ještě z tvého bratra zbývá, nemáš na vybranou. I my jsme připraveni pro to něco obětovat a tím je část naší magie.

Rázem Merik zvážněl. O zničení mostu světů nemohli vědět. Ani jejich předávaná moudrost z generace na generaci jim o něčem takovém nemohla natolik napovědět, aby její nepřítomnost jim došla zcela bez jakýchkoliv nápověd. Někdo jim o tom musel říct, ale kdo? On, bratr a Akael to určitě nebyly. Fumil zcela nepřicházel v úvahu a ni ti, jenž se to dověděli z úst Aky na Sarmatu. Možná Beros, ale on neměl něco takového důvod dělat. Zatím, musel být někdo jiný, ale kdo?

Všude bylo takové ticho. Magii okolí nebylo vůbec cítit.

Magii nebylo cítit! Už věděl, i když to bylo neuvěřitelné a nečekané. Jen na jedinou osobu toto vše sedělo. „Osude, vím že tu někde jsi! Ukaž se!“ mohutným hlasem zvolal do okolí a rozhlédl se.

Chvíli se nic nedělo a pak se magie mocně zavlnila a rázem bylo možné cítit všudypřítomnou obrovskou moc. Zprava před ním se ze stínů vynořila postava jedoucí na vlkonu.

Důvod toho, že žádný z draků štěstí se mimo nejstaršího neodvážil opustit svůj domov, bylo na světě.

„Potěšil jsi mě Maeloriku. Tvá mysl přeci není až tolik zamlžená, jak jsme se obával,“ pronesl stařec se sněhově bílými, dlouhými vlasy.

Merik si je ho změřil pohledem. Poznámku o zamžené mysli se raději rozhodl přejít s tím, že později se pokusí sám v klidu popřemýšlet nad tím, jak je to asi míněno. Tento muž nikdy neříkal nic jen tak. Více ho v tuto chvíli totiž na jazyku pálily jiné věci. „Proč jsi o sobě nedal vědět už na začátku, že jsi tu zůstal s námi? Proč už jsi mi dávno nepomohl? Obzvláště, když na tom Talnier není moc dobře, jak jsi nejstaršímu sám prozradil?! Myslel jsem, že jsem tu ponechán na jisté záležitosti sám,“ vyčítal mu velmi vážným hlasem.

„Jsem příliš starý, abych se účastnil osobně bitev. A ani za mlada jsem na takovéto věci moc nebyl. Nepřímé cesty mi byly vždy příjemnější. A doposud jsi ke všemu ani mou pomoc víceméně nepotřeboval a Aka s Akael také ne. Nikdy si nebyl sám a to obzvláště na úkol, který je především mým a ne tvým,“ upozornil ho Osud.

„Kde naleznu Prokletý ostrov?“ začal se Merik zajímat o to nejpodstatnější v této chvíli. Předešlé téma raději dál už rozvíjet nechtěl. Každý z nich měl evidentně jiný pohled na věc. Mohl by se s ním sice dohadovat dál, ale to by stejně k ničemu nevedlo a nikomu a ničemu by to ani nepomohlo. Co bylo, bylo. Důležitější teď je to, co teprve bude. „Nevzpomínám si, že bych znal nějaký ostrov s tímto jménem,“ na závěr se ještě nahlas zamyslel.

„Každé místo může mít více jmen a různé osudů, jež se k němu pojí. Nikdo je nemůže znát všechny. Spojí-li se však ti, co něco vědí, mohou vytvořit celek,“ napověděl mu bůh Osudu s úsměvem. „Sbohem Maeloriku. Teď už je to především už jen na tobě, Akaelovi a Berosovi,“ pronesl na závěr a nečekaje na zpětnou reakci vybídl vlkona k tomu, aby se otočil a vydal se zpátky do hlubin lesa.

Merik hleděl ustaraně na jeho mizící záda. Více méně návštěvou kolonie draků štěstí se dověděl to, co potřeboval, ale hledání nebyl nečekaně tak úplně konec. I když teď to, které leželo před nimi by mělo být o něco snazší, obzvláště díky radě, jež se mu dostalo. To, že se mu na místo přímé odpovědí dostalo pouhé nápovědy, ho nijak nepřekvapilo. Spíš by ho překvapilo, kdyby se ten stařec zachoval jinak.

Děkuji za pomoc, které se mi od vás dostalo a i té, co mi do budoucna nabízíte,“ telepaticky pronesl k nejstaršímu drakovi kolonie.

Přeji ti vše štěstí na cestách, které před tebou ještě leží,“ na oplatku mu drak odvětil.

Opatrujte se,“ popřál mu Merik ještě na rozloučenou a vydal se na zpáteční cestu, při které ho vyprovázely zvědavé oči draků vykukujících ze svých úkrytů, což bylo jasnou známkou toho, že je Osud se svým vlkonem už opravdu pryč.

 

Vilai klidně a pomalu vařil s vítězoslavným úsměvem. Ochutnal polévku, která mu bublala v kotlíku a pak do ní opět trochu přisypal z váčku s napůl seschlou směsí bylinek, kterou si za poslední dny cesty nasbíral. Dnešní jídlo nějak pořád nezvykle nebylo ono. Doposavad, když přišla řada z vařením na něj, tak neměl nikdy problém až ale do dneška. Ze začátku měl pocit, že tam těch bylin dal málo a teď když opět ochutnal, tak měl pocit, že je jich tam pro změnu dal možná zase moc.

„Pořád to není nějak ono,“ nespokojeně si pro sebe tiše zavrčel.

„Ukaž, ochutnám,“ nabídl se Akael pohotově a se lžící v ruce přiskočil ke kotlíku zavěšenému nad ohněm a jal se ochutnávat. „Mě se zdá dobrá. Nic už bych neměnil,“ se zamlaskáním vyhodnotil a znovu si nabral.

„Přestaňte pořád tolik ochutnávat, vždyť tam pak nic ani k jídlo nezbyde,“ peskovala je Jiral a ne poprvé. Akael ujídal Vilaiovi pod rukama totiž už po několikáté.

„Je toho tu dost a bez ochutnávání se vařit nedá,“ zostra jí Vilai upozornil.

„Je to už hotové? Nenajíme se?“ zajímal se Akael. Dneska měl už pořádný hlad.

„Měli bychom počkat na Merika,“ podotkla starostlivě Jiral.

„Těžko říct, kdy se vrátí. On pochopí, že jsme na něj nepočkali,“ namítl Akael a na táhl se po misce, kterou mu pohotově Vilai začal podávat.

„Najíš se s námi?“ zeptal se s vítězoslavným úsměvem elf. Vždy, když se mu tu míšenku podařilo naštvat, měl vnitřní spokojený pocit.

„Na rozdíl od vás dvou já na Merika počkám,“ rozhodně pronesla Jiral se založenýma rukama na prsou.

„Jak chceš,“ trochu bezstarostným hlasem pronesl Akael a nalil si trochu polévky do misky. Ač to na jeho tváři nebylo nikterak znát, uvnitř něj se odehrávala přímo bouře rozličných pocitů a Jiral na tom měla nečekaně i svůj jistý díl. Dneska se mu zdála nějak na ní nezvykle napjatá a trochu kousavá. Snažil si s ní o tom promluvit, nicméně z ní nic nedostal. I sám byl nervózní z toho, jak Merik u draků štěstí dopadne. Předpokládal, že to bude i u ní tudíž obdobný případ. To, že tu museli sedět a čekat se založenýma rukama, jak jeho strýc dopadne, nebylo vůbec příjemné. V sázce bylo skutečně hodně. Snažil se tedy jako Vilai na to vůbec nemyslet a zaměstnávat hlavu něčím jiným. Díky Jiral to však bylo chvílemi těžké. Jako teď. Díky zmínce jeho jména zase musel najednou myslet zpátky na Merike a na to, jak je na tom. Po neúspěchu v Odoragaře měl o něj starost. Kdyby se něco zvrtlo jako tam… Merik se o sebe uměl postarat hravě sám, ale i přes to s otcem tehdy na Sarmatu padli nečekaně do léčky. A Fumir byl tehdy u toho a teď je tu někde venku aniž by tušili, kde přesně a co právě dělá a jestli Talniera vláčí sebou, nebo ho někdy cestou na své válečné výpravě ponechal.

Jak byl Akael zamyšlený, ani pořádně nepostřehl, že dojedl. To, že má misku prázdnou mu došlo v okamžiku, kdy lžíce dutě ťukla o dno prázdné misky a mechanicky se vrátila k ústům, ale tentokráte už prázdná.

„Chceš ještě přidat?“ zajímal se pohotově Vilai, kterému přítelovo mírné zaskočení nad dojedeným jídlem neuniklo.

„To je dobrý, přidám si až se Merik vrátí,“ rozhodl se Akael a lehce se usmál směrem na Jiral ve snaze, jí tímto gestem udělat trochu radost.

Vilai ale jeho slov nikterak nedbal. Odložil na stromu svou už takřka snědenou porci a vzal Akaelovi bez jakéhokoliv jeho odporu z rukou prázdnou misku a postavil se nad kotlík. V ten okamžik se zakymácel a začal padat.

Akael pohotově natáhl rychle ruce, a zatím co zprudka vystřelil do stoje ho na poslední chvíli zachytil těsně předtím, než se zřítil na kotlík a do ohniště.

„Vilai, co je ti?“ zajímal se, zatím co ho začal pokládat. Žádné odezvy se mu však nedostalo.

Už se mu i pomalu povedlo položit Vilae do sešlapané trávy na zem, když se mu náhle zatočila hlava a udělalo se mu nevolno. To, že mu přitom elf vyklouzl z rukou a spadl mu, zjistil až po té, co se tak stalo. Bolest břicha a hlavy však neustávali a ještě se k tomu přidala náhlá touha zavřít oči a spát. Ztěžka se posadil způsobem, jež by se dal spíše nazvat kontrolovaným pádem.

Neusínej, hlavně neusínej! Křičel v duchu na sebe ve snaze se udržet vzhůru. Zprvu vůbec nechápal co se děje, ale i přes takto zbědovaný stav, mu mysl napovídala, že byl právě s Vilaiem otráven. Nedokázal tomu uvěřit. Nechápal to.

Pokusil se sáhnou po své magii. Pomoci si nějak či alespoň zavolat Merika o pomoc. Ale magie byla nečekaně mimo jeho dosah a vůbec ho neposlouchala.

„Proč?“ zasípal se Jiral s přivírajícími se očima s nevírou a naprostým nepochopením, proč jim něco takového udělala. Věřil jí. Na rozdíl od Vilaie jí naprosto do poslední chvíle věřil.

Jiral se na něj triumfálně usmála a přešla klidným krokem k němu. Nohou lekce kopla do jeho boku. Akael další bolest, která se přidala už k té, co měl, ani nezaznamenal. Ten malý uder stačil, aby se ze sedu svalil na zem. Pokusil se vstát, ale zjistil, že se nemůže vůbec pohnout.

„Spravedlnost Akaeli. Tak dlouho jsem na ni čekala a teď jsem se ji i konečně dočkala. Nadešel, čas, aby si zaplatil za to, co jsi udělal,“ triumfálním hlasem na něj z výšky pronesla.

„Nevím, o čem mluvíš,“ ztěžka zasýpal tichým hlasem. Vůbec tomu nerozuměl. Většinu jeho sil zaměstnávala už jen snaha neusnout. Pomalu už ani nedokázal nad ničím přemýšlet. Měl Vilaiovi věřit, měl ho poslechnout. Neměl Jiral brát sebou. Došlo mu se zklamáním. Následně po té, co mu toto uvědomění vyvstalo na mysl a pak se opět ztratilo v mlze zpátky do neznáma, postřehl, že Jiral opět mluví. Pokusil se jí vnímat, ale bylo to s každým okamžikem náročnější a náročnější.

„Netušíš? Co třeba Brána světů? Říká ti to něco? Kvůli tobě a tvé sestře, bylo svoláno shromáždění, na něž matka musela jít. A protože já a otec jsme jít s ní nemohli, nechala nás tu. Měla se za chvíli vrátit, ale už nikdy nepřišla. A jistě víš proč! Všechny jste nalákali zákeřně do Horní říše a pak zničili Bránu. Na něco takového jste neměli právo! Žádné právo! Otce odtržení od matky stálo život. Zemřel žalem nad tou ztrátou. Je čas, Akaeli, aby se konečně dostálo spravedlnosti a i ty si zaplatil za to, co jsi udělal!“ vztekla na něj křičela. „Moc ráda bych se déle koukala, jak tu pomalu umíráš, ale Merik je tam někde a mohl by se vrátit. A díky tomu, že ty a ten elf jste byli tak nenažraní, jsem nemohla dostat i jeho. Ale nevadí i na něj se dostane. Fumir se o to postará,“ pronesla ještě a sáhla po magii.

Akael neschopen už téměř ničeho a to ani řeči, jen s šokem sledoval, jak se mu přímo před očima chystá přemístit pryč. Pomalu se mu ani už nechtělo ze spánkem bojovat. Svá víčka nechal klesnout, rozhodnut už více se je nesnažit otevřít, když tu náhle uslyšel bolestný křik. Přemohl se o opět je otevřel. To už jen viděl Jiral, jak se mrtvá sesouvá k zemi s roztrkaným krkem a pravým ramenem od dračích zubů.

Akoje stála chladně ze jejími zády a se zubí jí ještě odkapávala krev.

Pomstila nás, s uspokojením mu došlo, než se poddal temnotě.

 

Akoja pomalu a opatrně našlapovala porostem. V širokém dalekém okolí však nezaznamenala žádný pach zvířete, u kterého by vůbec stálo za uvážení pokusit se ho ulovit. To, že se nacházela v blízkosti kolonie draků štěstí bylo značně patrné. Pokud by chtěla něco ulovit musela by se vydat mnohem dál, než byla. To se jí však ani v nejmenším nechtělo. Ode dne, co je napadli ohnivý draci, se od ostatních pro jistou moc nevzdalovala. Ne, že by jí o to prosili, to ne. Rozhodla se pro to sama a nebylo to ani nijak těžké dojít k tomuto závěru. Stačilo, když jí den po útoku Vilai cestou prozradil své a Merikovi domněnky, kdo za tím vším stál a kdo Jiral s největší pravděpodobností je zač.

Dnes bude muset být hlady, už takto byla výrazněji dál, než chtěla a pořád to nebylo dost. Rozhodla se trochu podrážděně otočit směr své cesty zpět. O svém návratu však nedala vůbec ostatním znát. Zpovzdálí skrytá za stromy v stínu keřů zůstala v skrytu a Jiral s Akealem a Vilaiem neodhalena pozorovala. Povětšinou to takto dělal. Měla ráda svůj klid. Úplná samota, v níž žila většinu života jí sice nechyběla, ale jisté dávky soukromí měla potřebu si trochu dopřát.

Až nato, že tu Merik nebyl, se vše dobu zdálo jako zcela běžné, to se však změnilo v okamžiku kdy Vilai odpadl.

Vilai,“ pokusila se s ním spojit, ale bez úspěchu. Byl v bezvědomí a na Akaelovi se zdálo, že každou chvílí bude také mimo.

Meriku, něco se děje, měl by ses rychle vrátit,“ spojila se obratem s bohem moudrosti, zatímco pozorovala, jak Jiral kopla do Akaela a skopla ho na zem.

Dobře už běžím,“ dostala se jí nazpět odpověď, než se spojení přerušilo.

Pomalu se začala plížit mezi stromy a obcházet mýtinu, než se Jiral dostala do zad. Ta míšenka něco vykládala a jinak nic jiného nedělala a tak nespěchala, aby svou přítomnost před ní neodhalila. Zdálo se, že o ní vůbec neví a tak chtěla, aby to tak i zůstalo. Pomalu se začala plíživým krokem přibližovat k ní. Náhle se však vzedmula magie.

Sem, hned!“ obratem zavolala na Merika, zatímco sama dál na nic nečekala a skočila. Vzdálenost však byla od ženy dost velká a tak ve výskoku dvakrát máchla zprudka křídly. Trochu jí to tak nadneslo a zrychlilo. Nestačilo to však na to, co původně plánovala. Chtěla jí jen srazit k zemi a vyvést z rovnováhy natolik, aby nebyla schopna dokončit to, co zamýšlela, ať to bylo cokoliv. Při dopadu tedy natáhla krk jak nejvíce to šlo a zakousla se. Nesnažila se moc, ale to že to bylo i tak přespříliš zjistila hned vzápětí, kdy přestala slyšet tlukot jejího srdce. Nelitoval však ničeho.

Kousek od ní se v ten moment rozprostřel mlžný oblak.

Jdeš pozdě,“ upozornila muže, aniž by se na něj podívala a starostlivě přešla k Vilaiovi. „Zabila jsem ji,“ informovala ho zatímco se starostlivě sklonila hlavu nad elfovým tělem. Ještě žil. Puls byl však už téměř neslyšitelný.

Měla jsi mě zavolat dřív,“ podotkl Merik, který se mezitím sklonil nad bezvědomím tělem Akaela.

Měl jsi se přemístit hned, co jsem tě zavolala,“ vážným hlasem ho upozornila Akoja.

Špatně jsem vyhodnotil situaci,“ připustil Merik nešťastně. „Myslel jsem si, že jsem už téměř tady, ale ve skutečnosti jsem byl daleko dál,“ přiznal jí zatímco hodnotil situaci.

Co jim je? Vůbec s ní nebojovali. Neviděla jsem a ani necítila žádnou magii a najednou magii a náhle odpadli,“ zamyslela se bezradně dračice.

Jed zcela jistě s tím, co říkáš. Jedli tu polévku?“ zeptal se Merik a zvedl k ní od Akaeala oči.

Ano, ona si nevzala. Ted rozumím proč,“ odvětila a zafrkala opovržlivě nozdry.

„Dobře,“ odvětil nahlas a přesunul se k ohništi. Opatrně očichal polévku a rozhlédl se kolem. Hned mu do oka padl Vilaiův sáček s bylinkami, které sbíral jako koření do jídla. Zblízka ho prohlédl, ale zelená směs byla natrhaná příliš najemno, aby dokázal identifikovat přesně to, co tam nepatří. Trochu zklamaně odložil váček stranou a vrátil se zpátky k Akaelovi.

Akoja už pak sledovala, jak muž začal nad bezvládným tělem kouzlit.

Vilai, je n tom hůř,“ upozornila ho, ale nebyla to výtka.

„Já vím,“ odpověděl jí nahlas trochu nešťastně Merik, aniž by se za ní podíval.

Akoja už dál nic neříkala. Nechtěla ho dál vyrušovat. „Chvíli ještě vydrž,“ pronesla starostlivě k elfovi, ač jí nemohl slyšet. Lehla si vedla něj. Lehce si ho přitáhla k boku a ocas a hlavu s krkem opatrně obtočila kolem něj, aby ho svým tělem trochu zahřála. Zem byla vzhledem k ročnímu období už poměrně studená. Zavřela oči s rozhodnutím si čekaní trochu zkrátit krátkým zdřímnutím.

Komentáře   
0 #2 Hana 2018-10-17 06:51
Ahoj, pěkná kapitola čekala bych že se jí podaří utéct a ještě zahybe dějem ale trest přišel hned po zradě :-) . Děkuji ti za kapitolu
Citovat
0 #1 Lady Corten 2018-10-04 14:47
Zdravím všechny a omlouvám se, že to tak trvalo. Nějak jsem se nečekaně na této kapitole zasekla a nešlo to.
Tento díl věnuji Hance za její komentář k předchozímu dílu.
Stránky jsou opravené, tak snad už spamy nebudou víckrát zlobit.
Citovat
Přidat komentář


Joomla templates by a4joomla